Uvidíme se v pekle

15.11.2019

Writing Prompt "I'll see you in Hell."

Všechno nemusí dávat smysl. Ani život, ani smrt.

"Uvidíme se v pekle," usmála se na něj a stiskla kohoutek.

Se zděšením sledoval, jak sebou její hlava trhla a krev, mozek a vlasy se rozstřelily po zdi vedle ní. Polkl. Přešel ke kuchyňskému koutu a v ledničce našel láhev vodky. Napil se rovnou z lahve.

Vytočil číslo klienta a poslouchal monotónní vyzvánění.

"Prosím?"

"Zemřela."

Na druhé straně bylo ticho.

Zavřel oči, a ještě si přihnul z lahve.

Žena s nóbl přízvukem konečně promluvila: "Tak jsme se nedohodli."

"Ano, já vím. Došlo ke komplikacím."

"Chápu."

Zavěsila.

S povzdechem se na mobil podíval a pak ho hodil do dřezu, ve kterém ještě stále byla teplá voda s nádobím. S lahví v ruce prošel malým bytečkem. Kolem její hlavy se rozlévala krev a vsakovala se do pestrobarevného koberečku. Opravdu se to tady snažila zútulnit.

Ta holka byla jeho propustkou.

Musí odsud vypadnout.

V pohybu byl už dva měsíce. Měl štěstí. Teď byl zrovna v Německu, jel vlakem do Prahy, tam by mohl strávit pár dní a pak se vydat do Polska. Znal pár lidí. A třeba by mohl někde najít nějakou díru a zašít se tam.

Do kupé se přišoural nějaký děda. S novinami a ošoupanou brašnou se na něj usmál a pozdravil ho: "Guten Tag. Wie geht es Ihnen?"

"Guten Tag," kývl na něj a pohodlněji se opřel u okna. Zavřel oči a doufal, že ho nechá na pokoji. Všiml si, že na těch novinách je její fotka. Ta sebevražda se pořád řešila v celé Evropě. Lidé o ní vtipkovali, posmívali se. Jako obvykle. Nikdo nechápal, proč to udělala. Slavná dědička, ucházející zpěvačka, aspirující herečka. A prý měla problémy s drogami.

Zívl. Krajina před jeho očima rychle ubíhala a jemu se klížily oči. Cesta ještě chvíli potrvá. Usnul.

Probudil ho výstřel.

Ale už nebyl ve vlaku. Seděl na pohovce v nějaké kavárně. Lidé v boxech a u stolků byli historicky oblečeni. A každý z jiného období. Támhleten chlap měl na sobě punčochy a klobouk s pérem a tamta ženská zase sukni jak ze starého magazínu pro hospodyňky. Asi byl v blízkosti festival či co. Jiná žena v krinolíně vřískala na muže s dlouhým knírkem, který se tvářil znuděně. Nikdo jiný jim nevěnoval pozornost. I když, teď si všiml, že se většina lidí v kavárně hádala nebo spolu uraženě nemluvila.

"Vítám vás. Co vám mohu nabídnout?" zeptal se ho mohutný číšník ve žlutozeleném fraku, kterého by tipoval spíše na vyhazovače.

Roztržitě si řekl o kávu.

"Výborně, kterou přesně?"

"Ehm..." zaváhal. "Espresso."

"Espresso. Jistě." Přejel ho pohledem. "Ze začátku dvacátého prvního století, že?"

Poposedl. "Ano, prosím."

"Výborně. Vaše společnice přijde během chvíle." A aniž by čekal na odpověď, odešel.

"Společnice?" zamumlal a nakrabatil čelo. "Co se to děje?" Po chvilce uvažování se silně štípl do stehna.

Někdo vedle něj se uchechtl. "Nespíš."

Otočil se a zalapal po dechu. "Ty? Co? Jak?"

Usmála se na něj a taky si sedla na pohovku. "Vítej v Pekle. Říkala jsem ti, že se tu uvidíme."

"V Pekle? Ale, já nejsem-"

"Mrtvý?" dořekla za něj. "Tak se podívej na svůj status. Pravá dlaň."

Poslechl a strnul. Měl na ní vytetované své jméno a dvě data. To první bylo jeho narození.

"Přejeď po tom druhém prstem."

Objevil se nápis. Střelen do srdce.

"Ten děda ve vlaku..." zamumlal. "Musel to být on." Znovu se rozhlédl po kavárně a pak se pohledem zastavil na své společnici.

"Na mě se nedívej," zvedla obranně ruce. "Já o tom nic nevím." Obě její dlaně byly popsané.

Podíval se na svou levou ruku. Bylo tam několik nápisů a vedle nich byla čísla. Malé lži. Velké lži. Ublížení. Krádež. Smilstvo. Zrada. Zabití. Zvědavě přejel prstem po Zradě s dvojkou. Podvedení partnera. Prozrazení společníka policii. To měly být jeho hříchy?

"Tohle nevypadá jako Peklo. Rozhodně se tak necítím," namítl.

Zasmála se. "A to by ses chtěl smažit ve věčném ohni? To jde taky zařídit, pane soukromé očko."

Polkl. "Takže o co tady jde?"

Pokrčila rameny a usmála se na přicházejícího číšníka. "Zdravím Barnarde, jak se vede?"

"Dobře," pokrčil rameny. "Modré káry se zase začaly řezat a Jižanské Růžičky si vytrhaly pár vlasů, ale nic, co bychom nezvládli. Přinesl jsem ti tvou oblíbenou skotskou."

Ještě zářivěji se na něj usmála a chytla ho za předloktí. "Děkuji Barnarde, jsi úžasný."

Položil na stolek whiskey i espresso a strčil si tác pod paži. "To nic není. Proto tu jsem. Dej mi vědět, kdyby ti tenhle dělat problémy."

"Dám, neboj."

Číšník si ho přeměřil a pak s kývnutím odešel.

"Co se teda děje?" zeptal se jí znovu.

"Jak jsem řekla," pokrčila znovu rameny a napila se. Na moment zavřela oči a potěšeně se usmála. "Jsme v Pekle. Konkrétně v části, kde se lidé setkávají. Pamatuješ, jak jsem řekla, že se tu uvidíme?"

"Takže je to něco jako prokletí?"

"Můžeš to tak brát. Pro většinu lidí tady to tak je. Nemají se zrovna v lásce. Bojují spolu, hádají se. Číšnici je občas musí uklidnit. Záleží na tobě, jak se k tomu postavíš. A když uděláš, co máš, můžou tě poslat dál."

"Kam dál? Co uděláš?"

"To nikdo neví. Pro každého to je jiné. Ale do té doby jsme my dva zaseklí tady spolu."

"Dobře." Napil se kafe a musel uznat, že bylo výborné. "Takže, proč sis vystřelila mozek z hlavy? Mně se nezdálo, že by moje návštěva byla tak traumatizující."

"Chtěl jsi mě odvést k ní, ne? Nebo bys jí řekl, kde žiju. Měla jsem toho dost."

Zaváhal. Co jí na to měl říct? Byla to pravda. "Neměla radost," podotkl po chvíli.

Odfrkla si a lokla si kolínské. "To si dovedu představit. Drahocenná tetička přišla o svou hračku. Jsem si jistá, že pro ni mají zarezervované místo u sadistů. Věř, že jsem si ji užila víc než dost."

"To je mi líto."

Pokrčila rameny. "No co, život není ideální. Ale dost o mě. Proč se z tebe stalo pochybné soukromé očko, co hledá hvězdičky na útěku?"

Povzdechl si a protřel si oči. To bude utrpení. Radši by ty pekelné ohně. 

Artie Wiles