Tak jsme tu, čtyřicáté vydání. Vážně to hrozně letí, i když to člověku nepřijde, stále si pamatuji, jak jsem Artie posílal to první. A hle, jsme u dalšího kulatého čísla. Nevím, jak to oslavit, aby to stálo za to, tak vám alespoň popíšu příběh toho, jak jsem objednával sluchátka z Aliexpressu, snad se pobavíte. Další bude o neblahých osudech mých čteček, ten bude spíše k pláči a mlácení hlavou do zdi a nakonec se rozloučíme s 3D tiskárnou. Tak pojďme na to, vaření nepočká. Tedy, počká, ale já s obědem čekat nehodlám
Někdy před vánoci, když, ač přes zjevnou nelegalitu, začínal narůstat počet oslav a jiných alkoholových dýchánků u nás v bytě, rozhodl jsem se, prozíravě, si objednat špuntová sluchátka. Proč, když mám náhlavní Bluetooth sluchátka? No, protože se v posteli vrtím jak vývrtka, co se ostatně každou sobotu točí taky, akorát v lahvích, a to zkrátka s podobnou helmou dohromady nefunguje. Tak jsem si naivně říkal, že do měsíce mám špunty, s těmi se dá ležet daleko pohodlněji, trochu toho bordelu také zablokují a společně s Enyou, TSfH nebo Oldfieldem mne zvládnou uspat. Chyba lávky!
Přibližně po měsíci a půl, když jsem stále nejen, že neměl sluchátka, ale ani netušil, kde vlastně jsou, neboť sledování zásilky nefungovalo, začínal být nervózní. Párty rostly jako houby po dešti a má touha po klidných víkendových nocích zrovna tak. S poměrně nepříčetným úsměvem jsem tak objednal druhá sluchátka, schválně, která dorazí dříve. No, závod očividně moc vyrovnaný nebyl, když jim to trvalo pouhé tři týdny, zatímco má první objednávka stále kroužila po světě. Těm se však nyní věnovat nebudeme, ty už svou recenzi mají, a veskrze pozitivní. Včera, když už jsem naprosto ztratil víru v to, že je někdy uvídím, zvonil pošťák. A kromě toho, že si myslel, že jsem mu ukradl propisku, kterou jsem podepisoval převzetí zásilky, a dvakrát se tak vrátil zkontrolovat mé kapsy, mi přišla.
Asi se stejným zmatkem, s jakým bacil táboří na láhvi dezinfekce, jsem tedy balíček otevřel. No byly to ony, nejdražší špuntová sluchátka, co jsem si kdy koupil, za celé tři eura (cca 80 korun). Stále ještě zaražený jsem je tedy vyzkoušel. A tehdy má nevěřícnost dosáhla takových výšin, že spolubydlící okamžitě odřekl svou víru a vyběhl do ulic šířit ateismus, jen když mne viděl. Hrají úžasně! Možná i proto, že měnič samotný mají asi pětkrát větší, než ta první, a vlastně je daleko největší, který jsem za svůj život v špuntech/peckách viděl. Rozhodně překonala jak druhé špunty, tak Bluetooth sluchátka i reproduktor, a to bez větších problémů. Bass je vyvážený, je slyšet každý jeden nástroj, zpěv je nezkutečně čistý, zkrátka zvuk, který se bez nadsázek blíží Pioneerům za 4,5K, co na mne čekají zpět v Česku. Chtěl jsem vám hodit odkaz, prodej však již skončil, možná i kvůli problémům s doručením, takže. Co si odnést? Někdy si vážně vyplatí si připlatit. Věděli jste, že v Never Gonna Give You Up je v určitých částech doprovod dalších hlasů? Já to slyším poprvé. Schválně zkuste, zda postřehnete v refrénu.
Jak tuším všichni již víte, mám i jiné koníčky, než elektroniku. Kupříkladu pěstuji afrikány, saláty a slunečnice. Rád vařím a ještě raději jím. Ale hlavně čtu. Čtu od doby, kdy to umím, a neexistuje týden, kdy bych něco nepřečetl. I proto jsem během prvního ročníku na gymnáziu dostal svou první elektronickou čtečku knih, tehdy konkrétně PocketBook Basic, kterým jsem věrný dodnes. První model, Basic 2, musím uznat, vydržel mnoho. Tahal jsem jí jako koťata, přečetl s ní stovky knih, procestoval Evropu (to ještě GB byla součástí), udělal s ní díru do zdi a zkrátka ovlivnila můj život a otevřela mnohé dveře. Nakonec jí bylo osudným experiment mého drahého spolužáka, kterého nenapadlo nic lepšího, než vzít náhodnou Micro SD kartu, ležící ve škole na zemi a vložit jí do čtečky. Na tom nutně nebylo nic špatného, problém byl ten, že jí za pomocí tužky zarval dovnitř. No a jak rozum napovídá, čtečky nejsou neprůstřelné, netrvalo tak ani týden, než karta, nucená žít mimo své přirozené prostředí, našla důležitý drát. Následoval zkrat a bylo po.
Rodiče, uvědomující si závíslost na čtení, využili vánoc, které byly za týden, a stihli splašit zařízení nové. Tentokrát PocketBook Basic 3, která se lišila hlavně neskutečnou tenkostí a lehkostí. A jak mi bohužel bylo dokázáno, tak i křehkostí. Netrvalo ani dva týdny, než jsem se na své nové zařízení, jež jsem miloval celým srdcem, omylem posadil. Zkrátka byla ve špatnou dobu na špatném místě a já zapomněl, že jsem jí položil ve špatnou dobu na špatné místo. Zlomila se uprostřed a doteď je v jedné z poliček otcova pracovního stolu, poněvadž místy jeví známky života a on tak již dlouho plánuje jí vykuchat a využít displej.
Vida můj neskutečný smutek a bolest nad tím, co jsem svou blbostí způsobil, potlačili ekonomické myšlení a objednali znovu tu samou e-knihu. Tehdy jsem již skákal radostí, protože jsem podobnou štědrost nečekal, ta však bohužel neměla dlouhého trvání taktéž. Hned první den, po celém dni ve škole, když jsem, jak jinak, než s knihou v ruce, odcházel, upustil jsem jí na dlažbu. I přes poměrně robustný kožený obal dopad skončil zničením displeje. Tehdy jsem si poprvé uvědomil drtivé důsledky Murphyho zákona v realitě. Když se něco může podělat, podělá se to. A ono jo. Třetí čtečku za měsíc jsem již samozřejmě nedostal a následujících půl roku jsem si tak četl na displeji mobilu, což kromě mých očí zničilo i mé city k Hře o trůny, kterou jsem byl nucený na tom směšně malém displeji celou přelouskat. Zvládl jsem to, ale... Darmo mluvit.
Nakonec jsem, oficinálně za dokončení ročníku, dostal Kindle, který, kromě dotykové obrazovky a otravných reklam měl i jednu pozitivní věc. Byl to tak masivní kus plastu, že se mnou přežil další dlouhé roky. Upřímně vám neřeknu, kde skončil, mám pocit, že jsem jí ztratil. A čtečku, která jí nahradila, již znáte, povídali jsme si o ní. Opět Basic 3, jen tentokrát již nejsem dítě a zpevnil jsem si obal pomocí vteřinového lepidla, který nyní poskytuje poměrně obstojnou odolnost proti nárazům. A tolik k mým čtečkách, miloval jsem každou z nich a nebýt jich, není Tao.
Ten čas právě nastal, 3D tiskárna, kterou jsem si na začátku svého pobytu v Litvě objednal a složil, je nyní prohlášena za mrtvou! Bohužel, ač jsem se snažil a součástku, která nefungovala (čtete: rozbil jsem jí) objednal znovu, vyměnil ji a snažil se několik hodin zkalibrovat osy, nakonec jsme se nikam nedostali, protože se tím očividně problém neřeší. Zdá se tak, že tím je s tiskem konec, ač mám stále hromadu vytištěných blbostí a procvičil jsem si stavbu, takže to nepovažuji za vyhozené peníze. Každopádně jí vyhazovat nebudu, nejspíše jí nechám na stole, zda jí budoucí generace zvládne opravit nebo ne. Případně seberu motory a zkusím z toho něco složit, ale kdo ví, zda překonám svou lenost. Spíše ne.
ChromeOS mění svůj výchozí prohlížeč, nebude jím Google Chrome.
Dobře, a teď doplňující informace. Není to tak, že by Chrome byl tak špatný, ale kvůli extrémnímu propojení s OS dostává bezpečnostní záplaty pouze s aktualizacemi systému, což trvá daleko déle, pro Google je tak výhodnější jej nahradit prohlížečem LaCros, což je prakticky jen jiná verze Chromu, která však bude dostávat všechny záplaty včas. Uživatelé by si tak prakticky ničeho neměli všimnout. Vtipné to ale je.
Dopsáno, doděláno, jdu hrát. Musím sehnat prsten a víno a zorganizovat svatbu, to přeci nepočká. No ne?
Uvidíme se v Sázavě,
TheAloneOne
Ten čas právě nastal. Jaký že čas? No, čas, kdy jsem se dokopal odložit Total War: Rome 2 (viz. předchozí díl) a začal psát. Stejně jsem na sebe hrdý, takhle krásně originální obléhání města se jen tak nepovede. No, necháme ale stranou rozpadající se Římskou říši a jdeme se plně zaměřit na článek. Dnes se podíváme na dlouho slibovaný chytrý...
Vzhledem k tomu, že jsem zainvestoval do svého duševního zdraví a koupil si další díl Tomb Raidera, u kterého jsem prakticky strávil poslední dva dny, jsem si řekl, že by nebylo špatné si na něj napsat krátkou recenzi. Přeci jen, hry, obzvláště ty násilné, jsou metlou lidstva, no ne? A Tao si chce samozřejmě přihodit, takže. Jdeme na to...