Sloní náměstí

03.12.2019

Vzpomínka na místo, které kdysi znamenalo celý svět. 

Sloní náměstí

Studený vzduch mě štípe v krku a pára, která mi jde od úst, mi zamlžuje brýle. Křupání sněhu pod nohama by bylo poetické, kdyby při každém kroku nehrozilo, že se probořím až po kolena. Ale ještě kousek a budu na svém oblíbeném místě z dětství. Celou cestu sem se skály schovávaly mezi stromy v údolí, ale tady konečně stojí přede mnou. Vysoké, majestátní. Připadám si vedle nich zase jako malá holčička. Jdu po cestě mezi skalami dál. Někdy jsou tak blízko u sebe, že nemůžu ani pořádně rozpřáhnout ruce. Zkřehlými prsty přejedu po zrnitém kameni a trochu to zabolí. Jsou přecitlivělé mrazem a navíc, pískovec není nejlaskavější skála.

Vzpomenu si na pohádku o dvou princeznách, které žily v diamantových skalách. Kdo si je chtěl vzít, musel splnit tři úkoly. A když to nezvládl, zkameněl.

Pokračuju dál skalním městem a už mi není taková zima. Vítr se sem nedostane. Prošlapaná cestička sněhem je úzká, akorát pro jednoho člověka. Je na ní čerstvá vrstva sněhu a jediné stopy, které vidím, jsou ty moje. Vždycky chodím do skal pěšinkou zezadu. Je jen kousek od dědečkova srubu a velikou výhodou je, že o ní vědí jen místní. Zřídkakdy cestou sem někoho potkám.

Za další zatáčkou už to je. Někde by tu pod sněhem měl být potok, který tu mezi skalami pramení. V létě se člověk prochází po dřevěných lávkách a může na dně potůčku vidět, jak v písku vyvěrá voda. Jsou to takové maličké pískové sopky. Stačí pár miliónů vloček a všechno najednou vypadá jinak.

Vyjdu na náměstí. Sloní náměstí uprostřed skalního města. Právem to tak pojmenovali. Dojdu doprostřed a pomalu se zatočím. Ze všech stran stojí sloni. Musela tady zkamenět celá karavana. Možná si jednu z těch princezen chtěl vzít bohatý africký král. Možná si chtěl vzít obě dvě sestry, když je to ten Afričan. Možná to byla část Hannibalovy armády, která se sem zatoulala z Alp.

Ale to je teď už jedno. Je z nich jen kámen, co se postupně drolí a drolí. Vysoké skály, které vítr a voda postupně vytvarovaly do stojících kolosů se svěšenými choboty. Ale vítr se svou prací neskončil. Bude pracovat dál a dál, až z nich zbude jen písek pod podrážkami polských turistů. Za jak dlouho už tu nebudou stát sloni, ale úplně jiná stvoření? Kolik staletí, kolik větru, vody, sněhu a slunce to bude stát? Kolik horolezců omylem odlomí jen malinký kamínek? Možná to bude kousek klu, obočí nebo ucha.

A já tu teď stojím. Sama mezi obry. Je mi zase osm let a myslím na to, jak se všechno mění. Princové se mění v kámen. Skály se mění ve slony. A já se měním v osmiletou holčičku a pak zase zpět. To, když si uvědomím, že už mi je opravdu šílená kosa a já stála na jednom místě půl hodiny. Je čas se vrátit zpátky, někam do tepla. Dát si horké kakao a o princích, princeznách a slonech zase jen číst. 

- Artie

Kdo ví, o jakou pohádku jde? Kdo zná tyhle skály?