9. kapitola - Smaragd

12.11.2019

"Nuže?" pobídl ho Ollivander, když byl čaj na stole. Byli v zákoutí hned vedle uličky vedoucí do krámku. Vypadalo to male ale útulně. Hned vedle stolu byl vysoký pult se spoustou zásuvek a poliček, ze kterých začal Ollivander vyndávat různé látky a náčiní.

Harry se nadechl, aby mu řekl jednu z předpřipravených verzí, která by vysvětlila i povědomou barvu jeho očí. Ale slova se mu zasekla v krku. Díval se na starého pána, s očima, které vidí všechno. Prsty se mu třásly a žaludek se zkroutil. Nemohl to udělat. Nemohl mu po tom všem lhát.

"J-já," zasekl se a začal znovu. "Já, přišel jsem si pro hůlku." Začal tím nejjednodušším.

"Aha," pokýval hlavou Ollivander a jinak nic neříkal. Vzal pouzdro a podle něj změřil modrou látku.

Ticho se natahovalo a Harry raději pokračoval. "Moje původní hůlka už bohužel... není schopna kouzlit."

"Skutečně? A co se stalo?" Mávl hůlkou a žlutá látka se začala stříhat na menší proužky.

"Ona... se zlomila."

"To není konec světa, s trochou cviku a péče se dá opravit do původního stavu." Uklidňoval ho Ollivander a začal aranžovat proužky na modrou látku. "Máte obě poloviny?"

Harry polkl a snažil se ignorovat pálení v očích. Nesmí brečet. Krvavé slzy by mu teď rozhodně nepomohla! Zavrtěl hlavou. "I kdybych měl každičkou část, s popelem nic nezmůžete ani vy," zašeptal.

Ollivanderovy oči se rozšířily a jeho pozornost se plně obrátila na Harryho. "Říkal jste, že se zlomila. Ne, že shořela."

Harry sklopil pohled na ruce držící kouřící šálek čaje. "Nejdřív ji zlomily vejpůl. Potom vytáhli pero a začali ho trhat. Pak vzali dřevo a udělali z něho třísky..." Pak mi je začali vrážet pod nehty. Třesoucíma rukama odložil šálek sepjal ruce, schovávaje prsty do dlaní. Přetočil scénu až nakonec, kdy mu foukli šedý prášek do očí a smáli se. Tak moc se smáli. "Nakonec tam byl jen popel." Zakončil a vzhlédl k Ollivanderovi.

Ten si držel ruku nad srdcem a bolestně Harryho pozoroval. "Kdo?" vypravil ze sebe slabě.

Harry zavrtěl hlavou. "To není důležité."

Oheň zahořel v Ollivanderových očích. "Mluvíme tu o hůlce. Jistěže to je důležité. Ta zvířata musí být potrestána!" S tím udělal krok do předu a vrazil do stolu tak prudce, až se zatřásl.

Harry ho rychle chytil za rukáv. "Prosím! To nemá cenu řešit."

Ollivander na něj shlédl. "Jak to můžete říct?"

Harry si oblízl rty. Neschopen říct nic jiného než pravdu. "Je to budoucnost."

Ollivanderovy nosní dírky se rozšířily. "Tušil jsem to! Věděl jsem, že s těmi japonskými podvodníky, těmi Hůlkami budoucnosti, není něco v pořádku! Prý Zapomeňte na minulost, to my tvoříme hůlky pro kouzelníky. Je načase, aby si kouzelník vybral svou hůlku! Měl jsem vědět, že to je něco horšího!" Lamentoval.

"Ne, ne to ne!" uklidňoval ho Harry spěšně. "Myslím budoucnost jako čas!"

Ollivander na něj překvapeně zamrkal. "Čas?"

Harry přikývl. "Technicky se to ještě nestalo. Je to až v budoucnosti."

Pátravý pohled. "Nedáváte vůbec smysl, chlapče."

Harry sebou trhl. "Prosím, neříkejte mi tak. Jmenuji se Harry."

"I tak nedáváte smysl, Harry."

Harry se zhluboka nadechl. "To máte pravdu." Upřeně se na něj podíval a soustředil se na to, aby ho přesvědčil, že říká pravdu. "Já jsem totiž z budoucnosti."

Zamrkání očí. Nic víc.

"Přenesl jsem se sem omylem. Ve skutečnosti jsem se ještě nenarodil," vysvětloval dál Harry. "Kdybych vám řekl parametry mé staré hůlky, najdete ji zde, v tomto krámě, ještě neprodanou."

Pan Ollivander na něj stále zíral.

Harry se ošil ale pohledem neuhnul. I kdyby ho označil za blázna, nebude panu Ollivanderovi lhát. Nikdy.

"Chcete mi říct, že jste z budoucnosti, někdo vám zdevastoval hůlku a vy jste se přemístil v čase, abyste tu hůlku získal zpět?" pátravě se na něj podíval.

"Ne!" bránil se Harry trochu hlasitěji, než měl v plánu. "Přenesl jsem se sem omylem. Poslat mě zpátky nějakou dobu potrvá a nechci chodit bez hůlky. Proto jsem tady. Pro novou hůlku. Ne pro starou novou hůlku, ale pro novou hůlku."

Ollivander se trochu uklidnil a vrátil se k pultu, kde se jediným klepnutím hůlky vpily žluté proužky do modré látky. Látku pak rychlým kouzlem připevnil na pouzdro, a to potom zabalil do papíru. Po chvíli, trochu uklidněn se ptal dál. "A vaše rysy, které jsou charakteristické pro mou rodinu, nosíte úplnou náhodou, že?"

"Ne, to není náhoda," připustil Harry smutně. "Ale nemůžu Vám říct víc, chápejte. Mohl bych ohrozit plynutí času a spousta věcí by se mohla... změnit."

Ollivander si ho dál pochybovačně měřil. Otevřel ústa, aby se ho na něco zeptal ale přerušilo ho cinknutí zvonku. Spěšně popadl zabalené pouzdro a odešel do krámu, odkud byly slyšet spokojené zákaznice. Za chvíli se Ollivander vrátil. Přemýšlivě si mnul bradu a něco si tiše mumlal.

Ztěžka si sedl a Harry ho nechal přemýšlet.

"Takže..." začal Ollivander pomalu. "Pokud bych uvěřil tomu, že jste z budoucnosti a že mi nic neřeknete kvůli plynutí času... Je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou. Stále se musím sám sebe ptát... V jakém příbuzenském vztahu jsme my dva? Přemýšlím, jestli třeba můj syn..." nechal to vyznít do ztracena.

Harry se zalkl a na moment zavřel oči. Byl zpátky v cele, zavřený s Ollivanderem, aby se jejich magie asimilovaly, a naslouchal jeho vyprávění. O dceři, která má někde kosmetickou firmu, o bratrovy, s kterým se před lety pohádali, o synovi, kterého ztratil.

Vyprávěl mu o tom, jak velká jeho rodina byla, A o tom, jak se porozumění magii velmi specifickým způsobem dědí v jejich rodině. Ale žádné z jeho dětí v tradici nepokračovalo... Jen syn. A ten byl pryč. A synovec, který cestuje po světě a Anglii se vyhýbá jako vodní člověk poušti. Jeho obchod na Příčné byl odsouzen k zániku. Přesto zněl vyrovnaně, když to Harrymu popisoval. Jako by to bylo pevně dané. Neměnné. Jako by přijal, že nemá žádnou budoucnost.

Harry otevřel oči a usmál se, i když se uvnitř cítil prázdný. "Nemůžu Vám nic říct, plynutí času, pamatujete?"

Ollivanderův obličej se rozzářil, když viděl Harryho úsměv. "Jistě, jistě. Tomu naprosto rozumím." Sáhl po konvici a s novým elánem oběma dolil.

"A nyní mi řekni Harry, proč ti zlomily tu hůlku. A-" Zarazil Harryho, než stačil cokoliv říct. "Nezapomeň, že jsi rodina. I kdybys byl ze stovek let vzdálené budoucnosti, pořád jsi rodina. Takže žádné vytáčky." Upozornil ho se zdviženým prstem a s dobrotivým úsměvem na tváři.

Harry polkl velký brambor, který se mu udělal v krku a rychle si otřel rukávem koutky očí. Při zběžném pohledu si všiml několika rezavých kapek na zelené látce.

"Já... asi bych měl začít od začátku." Začal Harry pomalu. "Moje rodina měla nějaké nepřátele, a stala se spousta věcí... A pak," zarazil se a přebíral v hlavě všechny možné události, až vybral tu nejrelevantnější. "Nakonec mě unesli."

"Jak?"

"To nevím. Neměl jsem vycházet z domu, ale jednoho dne se strýc rozhodl, že spolu pojedeme na výlet mimo město. A pak už si jen pamatuju, jak jsem ležel na chladné zemi ve tmě." Vzpomínal na červencové události, ale měl to období v mlze. Byla to už taková doba... půl roku... a dvacet let k tomu.

"Ach Harry," povzdechl si pan Ollivander zúčastněně a položil mu vysušenou ruku na Harryho položenou na stole. "A jak se ti podařilo uniknout?"

Harry se podíval na jejich ruce a čerpal sílu ze známého teplého dotyku. Jako by na špičce jazyka cítil... Nebo snad slyšel přívětivou melodii.... Ta vůně... pocit... domova.

"Nepodařilo," řekl jednoduše a vzhlédl. Identické páry očí se na sebe dívaly. "Najednou jsem byl tady. Jeden kluk zkoušel nějaký rituál a omylem mě přenesl. Ale už pracuje na tom, aby mě poslal zpátky."

"Zpátky k těm zvířatům?!" zhrozil se Ollivander.

Teď to byl Harry, kdo pokládal svou druhou ruku na tu jeho v uklidňujícím gestu. "Tak to má být. Ale nebojte, mám tušení, že tam moc dlouho nebudu." Usmál se na něj a jeho úsměv se falešně rozšířil, když mu ho Ollivander váhavě oplatil. Pán zla by z něj měl radost.

xXx

Po dvou a půl hodinách vstoupil promočený Severus do obchodu. Cinknutí ohlásilo jeho příchod a on se rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Voda z něj pomalu kapala na zem a on odolal nutkání ji odkouzlit. Sice má doma povoleno kouzlit, ale na Příčné by mohl mít někdo námitky. Znovu si vynadal, že zapomněl doma deštník. Mohl to čekat. A kam Harry zmizel? Nemohl se přece za tu krátkou dobu ztratit, ne? Jistě, Severus si připustil, že se v knihkupectví nechal trochu unést a zapomněl na čas, ale i tak...

Slyšel nějaký zvýšený hlas a pak mumlání. "Dobrý den," pozdravil hlasitě a doufal, že ho majitel obchodu uslyší.

A skutečně během chviličky přišel do krámu spěšně drobný prodejce hůlek. "Á pan Snape. Dubové dřevo, žíně z jednorožce, dvanáct palců. Správně? Copak vás sem přivádí?"

Severus se nepříjemně ošil. Merline, ten chlap je ale zvláštní. Kdyby alespoň mrkl!

"Hledám svého přítele, měl si tu tak před dvěma hodinami kupovat hůlku. Asi takhle vysoký, černé sepnuté vlasy, zvláštní zelený hábit?" naznačil rukou výšku asi někam po jeho bradu.

Pan Ollivander pokýval. "Ano, skutečně sem přišel. A když už jste tady, jak se vám žije s vaší hůlkou?"

Severus si netrpělivě povzdechl. "Je to dobré. A nevíte, kdy - "

"Dobré? Ukažte mi ji hochu, podívám se."

Severus mu neochotně hůlku podal.

Ollivander si ji vzal a zkoumavě po ní přejel prsty. Zkušebně s ní mávl a svižně na ni poklepal. "Zvláštní, velmi zvláštní," zamumlal si pod vousy.

"Pane?" zeptal se Severus váhavě s nataženou rukou.

Ollivander mu hůlku vrátil a přeměřil si Severuse pohledem. "Zatím je to v pořádku, ale udělejte mi prosím laskavost. Přijďte za rok znovu, vypadá to, že by se vaše cesty mohly rozdělit. A nechceme, abyste oba nešťastně pokračovali spolu, že?"

Severus polkl a přikývl. Nebylo výjimkou, že se po prázdninách vrátili někteří studenti s jinými hůlkami. Dospívání a preferování určitých kouzel formovalo magii víc než cokoliv jiného. A nikdo nemůže čekat, že by stejná hůlka byla vhodná pro dítě i dospělého. Hůlky dětí byly ze základních substancí, aby co nejpřirozeněji podpořily plynutí magie. Někteří dospělí nepotřebovali specifičtější parametry a dále používali hůlku, která si je vybrala v jedenácti. Jiní ale... Přesto, byla to jeho hůlka.

"Děkuji," vydal ze sebe přiškrceně. "A nevíte, kam tedy můj přítel šel?"

"Přítel?" zeptal se zmateně pan Ollivander a Severus by přísahal, že mu zacukalo v koutku oka.

"Ano," odpověděl mu Severus. "Takhle malý, černý vlasy, divný zelený hábit, o něco starší?" připomněl mu se zdviženým obočím a rukou vznášející se mu u brady.

"Ahá! Váš přítel! Ano, ano, byl tady."

Severus prudce nasál vzduch. Pomatenec jeden! "Ano, to už vím," přiměl se říct klidně. "A víte, kam šel?"

"Vím." Pokýval Ollivander hlavou a sepjal před sebou svěšené ruce.

Severus jen tak tak neprotočil oči. Takhle se snad nikam nedostane. "A řeknete mi to?"

"Není důvod, abych vám to říkal," odpověděl mu Ollivander a Severus měl pocit, že si z něho tropí blázny.

"Chápu." Severus se otočil k odchodu. Nemá cenu ztrácet čas. "Kdybyste ho viděl, řekněte mu, že je trouba. Ať si hlídá čas. A že na něj čekám tam, kam měl za mnou přijít. Nashle!" houkl přes rameno a s cinknutím otevřel dveře. Třeba se jen minuli a už je dávno v knihkupectví...

"Severusi počkej!" zarazil ho známý hlas pobaveně. Severus se spěšně otočil a spatřil Harryho ležérně se opírajícího v uličce vedoucí dozadu.

Založil si ruce na hrudi a probodl Ollivandera i Harryho pohledem. Harry se tvářil omluvně ale Ollivander... Tomu na tváři hrál uličnický úsměv. V něčem mu připomínal Harryho, ale nemohl přijít na to, co.

"Promiň, Severusi, to zdržení. Ale s mou hůlkou to zřejmě nebude tak jednoduché." Harry se tázavě podíval na Ollivandera.

Ten zavrtěl hlavou, ale stále s úsměvem odpověděl. "Harry zde je zajímavý případ. Jsem si jist, že to bude ještě napínavé. Možná byste si, pane Snape, mohl zkrátit dlouhou chvíli v nějakém obchodě?"

Severus už to chtěl odkývat, ale Harry ho s pohledem ven zarazil. "Nebo bys tu mohl být se mnou," navrhl mu. "Pokud tedy chceš," dodal spěšně.

Ollivander se na Harryho tázavě podíval. "Jsi si jist? Výběr hůlky je dosti choulostivý proces."

Harry přikývl. "Severus už toho teď spoustu ví. I tamto," dodal tajemně. "A nechci ho hnát ven za takového nečasu." Omluvně mávl rukou směrem k výloze. "Už takhle mu působím spoustu problémů."

"Skutečně?" podivil se Ollivander.

Skutečně? Zdvihl Severus na Harryho obočí. Vážně vyklopí Ollivanderovi všechno?

"Ano, od té doby, co jsem sem přišel z budoucnosti u Severuse žiju."

Vážně vyklopí Ollivanderovi všechno.

Ollivander pokýval hlavou a podíval se na Severuse, jako by ho viděl poprvé v životě. "Dobrá tedy. Vzadu si nabídněte čaj a sušenky. Harry, víš, kde jsou. Já mezitím dojdu pro ty hůlky, které jsme předtím nestihli otestovat."

Harry přikývl a zavedl Severuse do malé a útulné místnůstky hned za krámkem, kde se výrobce hůlek pravděpodobně v rychlosti občerstvoval. Posadil se na židli a nechal si nalít čaj. Na pultu vedle bylo množství krabic, kterým ale Harry nevěnoval pozornost. Vypadaly, že je tam někdo jen tak spěšně položil, a ještě kouřící šálek čaje vedle nich v tom Severuse utvrdil.

"Takže," začal Severus. "vypadá to, že jste si padli do oka."

Harry sebou trhnul. "Ano," řekl po chvíli a soustředil se na nalévání svého šálku. "Dalo by se to tak říct."

"A uvědomuješ si, jak debilní to je nápad? Říkat mu všechno?" zeptal se ho stále klidně Severus i když něco málo z jeho obav prosáklo do jeho hlasu.

Harry se napjal a sevřel prsty kolem šálku. Přesto řekl Severusovi velmi pevně: "Nebudu mu lhát."

"Proč ne?"

"Protože... Protože..." hledal Harry slova.

"Protože jsme rodina," ozvalo se z uličky a Severus nadskočil. Musí to dělat? Chodí potichu jak duch!

Harry se plaše usmál a přikývl. "Pan Ollivander je pro mě hodně důležitý."

Ollivander mlaskl. "Harry! Chápu, že mi odmítáš prozradit, jestli jsem tvůj otec, děd nebo sestřenice z dvanáctého kolena, ale neříkej mi pan Ollivander, prosím," káral ho s úsměvem.

"A jak vám mám teda říkat?"

"Co takhle Garrick? Strýc? Garry? Strýček Garry?" navrhl mu Ollivander a pokusil se udělat nějaké gesto s rukama plnýma dlouhých, elegantních a zdobených krabic.

Harry váhavě přikývl. "Strýček," opatrně to slovo převaloval na jazyku. "To se mi líbí."

"Takže vy jste vážně příbuzní?" zeptal se Severus pochybovačně.

"No jistě!" zadeklamoval Ollivander a šetrně položil krabice na už tak dost přeplněný stůl. Objal Harryho kolem ramen a zářivě se na Severuse usmál. "Copak nevidíte tu podobu?"

Ano, teď, když se na to zaměřil, skutečně měl pocit, že jsou příbuzní. Měli podobné oči... možná trochu bradu? A možná, že Ollivanderovy vlasy byly původně černé... Co ho ale skutečně přesvědčilo byl fakt, že sebou Harry při tom ležérním chycení kolem ramen nejen že netrhl, ale dokonce se o Ollivandera opřel! A stále s tím úsměvem na tváři.

Severus přikývl. "Ano, myslím, že to vidím."

"Výborně!" vyskočil Ollivander a vzal do ruky červenou krabici s okrajem ozdobeným černými runami. "Stejně jako předtím, než přišel tvůj přítel, Harry. Nebudu zdržovat výkladem z čeho jsou vyrobeny nebo pro koho byly určeny. Ani, proč si je jejich majitelé nevyzvedli. Jen mi řekni, co cítíš. Přesně jako předtím."

Harry váhavě přikývl a Ollivander sundal víko. Na červeném sametu ležela uhlově černá hůlka se složitě zdobenou rukojetí, na které byly drobné, červené kamínky připomínající kapky krve.

Harry natáhl ruku a nechal ji vznášet se nad hůlkou. Zavřel oči a Severus pozoroval, jak se jeho váhavý výraz zkroutil do zlověstného úsměvu. Harryho prsty ve vzduchu začaly kmitat ve zběsilém rytmu. Pak se sevřely v pěst a Harry stáhl ruku a zavrtěl hlavou. "Byla by to zábava, ale není moc trpělivá," pronesl omluvně k Ollivanderovi.

"Skutečně?" podivil se výrobce hůlek a přiklopil červené víko zpět. "Jestliže ti tahle hůlka přijde zábavná, jsem zvědavý, co řekneš na tuhle." A s tím otevřel krabici potaženou žlutou šupinatou kůží. Na podušce ležela jako kost bílá hůlka. S velmi ostrou špičkou a stříbrnou spirálou vinoucí se od rukojeti až nakonec. Harry opět přesunul ruku nad hůlku a Severus pozoroval, jak prsty konejší vzduch nad ní, jako by pianista zkoušel klávesy obzvláště majestátního nástroje. Harry hůlku upřeně pozoroval bez mrknutí. Pomalu se usmál, jako by rozluštil nějakou hádanku a jedním prstem přejel po celé její délce.

Ollivander varovně sykl, ale to už se Harryho krev blyštila na stříbrné špičce. Harry si pomalu vložil prst do úst a naklonil hlavu, jako by něco poslouchal. Pokýval hlavou. Jeho úsměv se rozšířil a volnou rukou přiklopil víko zpět.

Harry vysvětlil: "Prý ještě nejsem připravený, ale slíbila, že na mě počká, když budu mít odvahu." Ollivander se na Harryho překvapeně podíval a trochu zbledl.

Severusovi to všechno připadalo zvláštní. Co je to za hůlky? Proč s nimi Harry nemává, jako obvykle? A proč o nich mluví, jako by byly živé? Copak je už stejně pomatený jako Ollivander? I když, jestli to běhá v rodině, pak by to mohlo být stejné jako u něj a u matky, nebo ne?

To už byla na světle nová hůlka. Tentokrát bohatě zlatě zdobená čirými krystaly po celé délce. Harry zvedl obočí a zkušebně přiblížil ruku. Hned ji ale odtáhl. "Bože, ta potřebuje pomoc!" znechuceně se ušklíbl a otřel si ruku do kalhot. "V životě jsem nepotkal nikoho nafoukanějšího, nafrněnějšího a pyšnějšího, než je ona!" prohlásil a vyčítavě se podíval na Ollivandera, kterému jiskřilo v očích.

"Odpusť," řekl a vůbec podle Severusova názoru nezněl omluvně. "Zkusit se musí všechno."

A tak zkoušeli další a další hůlky. Severus vypil asi tři šálky čaje, snědl plný talíř sušenek a postupně usínal. Všechny hůlky byly buď příliš nafoukané, prudké nebo naopak moc mírné. O jedné dokonce Harry prohlásil, že ho uspává! Ale ani o jedné neřekl, že byla příliš nebezpečná. Ty, ze kterých Severusovi vstávaly hrůzou vlasy v zátylku Harry označil za lákavé nebo zábavné, ale údajně si nesedl s jejich dalšími vlastnostmi. Severus z toho byl jelen. Dejte mu sebeodpornější věc a on vám z ní udělá špičkový lektvar. Ale tohle byla úplně jiná liga.

Když ani třetí várka hůlek neodpovídala Harryho požadavkům a Severusův měchýř vyhrožoval válkou, zatleskal Ollivander nadšeně rukama a s neuvěřitelným elánem prohlásil, že zábava právě začíná.

To snad nemyslí vážně?

Myslel.

Začal nadšeně popisovat cosi o různých kombinacích jader, dřev, kovů a drahokamů. Severus se necítil ani z poloviny tak špatně, jak by asi měl, když ho přerušil a požádal o nasměrování k záchodu. Když se vrátil u stolu byla jen kupa hůlek. Vzal si další sušenku a pomalu ji kousal, zatímco poslouchal, kam oba dva zmizeli. V tom se přiřítil nadšený Harry, popadl poslední krabice a zase odspěchal. Severus ho následoval k zastrčeným dveřím, za kterými byla spoře osvětlená místnost. Severus se zastavil na prahu a cítil velké množství ochran, které ho varovaly před vstupem. Harry nadšeně vracel hůlky na jejich speciální místa. Pokaždé, když hůlku v krabici umístil na podstavec, rozsvítily se na ní svíčky. Vypadalo to jako svatyně. Nebo pohřebiště.

Když Harry i Ollivander skončili v urovnání, odvedl je výrobce hůlek do místnosti, která by se s přivřenýma očima dala nazvat dílnou. Byla ohromná, s obrovskými skříněmi po celém obvodu a s několika stoly uprostřed. Na každém stole byly hůlky nebo jejich části v různém stádiu výroby.

Usadil Harryho na vysokou židli a Severus se opřel o prázdný stůl vedle něj. Ollivander přešel k jedné skříni a vyndal kovovou kouli o velikosti potlouku. Opatrně ji předal Harrymu a ten ji zvědavě zvedl na úroveň očí.

"Chytni ji oběma rukama a pozoruj ten křížek nahoře," naváděl ho Ollivander a Harry poslechl.

Čím déle se na tu kouli díval, tím víc si Severus připadal jako blázen. Na kouli se objevily zvláštní klikaté čáry, které se změnily z barvy temného kovu na světlejší, potom modré, zelené, červené, žluté a bílé. Nakonec začaly duhově pulzovat a potom i zářit čím dál jasnějším světlem. Severus už kvůli jasnému světlu nic neviděl. Jen tmavé stíny tam, kde měl být Harry a Ollivander. Když už měl pocit, že oslepl, jas se začal snižovat.

Ollivander s pohledem na kouli hvízdl. Po celém jejím povrchu tančily barvy, jen čáry byly temné, jako by tam byla prázdnota.

Harry se provinile usmál. "Promiň, strýčku, asi jsem ti to rozbil."

"Rozbil? Ani v nejmenším! Pár dní a zase se srovná, holka moje." Vzal si kouli a pohladil ji. "Staví nám to ale do cesty nový problém." Podrbal se na hlavě.

"Vážně? Jaký?" zeptal se ho nejistě Harry.

"No, tahle věcička ti změří tvoji aktuální a potenciální hladinu magie. S tou potenciální to není tak přesné a je tam spousta nuancí, které je pro netrénované oko velmi těžké rozlišit. Ále," zdvihl prst, "tvoje magie je momentálně na takové úrovni, že by každou hůlku roztrhla, kdyby se jí prohnala."

Severus polkl. Byl moc rád že Harrymu tu svoji nepůjčil.

"A co tedy budeme dělat?" zeptal se ho Harry vážně.

"Uděláme ti vlastní, samozřejmě! Uzpůsobenou tvým potřebám," dodal a spiklenecky zamrkal. "Na regulaci magie je nejlepší nějaký krystal, čím mocnější, tím lepší." Podrbal se na bradě. "I když možná dva by udělali lepší službu... Ano! Jeden zabudovaný v hůlce a druhý nošený jako prsten na ruce, která hůlku nosí! To je ono!" vítězoslavně prohlásil.

Severus zvedl obočí. Dva šutry na té samé ruce vůbec nebudou vypadat podezřele u šestnáctiletého kluka. U hlavy rodu by to bylo v pohodě, ale kluk?

"Ovšem, vybrat ten vhodný kámen by mohla být potíž." Opět se podrbal na bradě a Severus si všiml, že to místo začíná červenat. "Nemůže to být jen tak nějaký. Ne, nejlepší by bylo, kdyby byl nabitý magií. Jako na rodových špercích nebo... Bychom mohly nějaký nabít tím, že jím necháme prosvištět několik vybraných kouzel. Tak, aby posilnili jeho vlastnosti." Zamyšleně se odmlčel.

Severus pozoroval, jak se Harry zamračil a sáhl do kapsy. Vytáhl měšec s runama vyšitýma kolem okraje a sáhl dovnitř. Severus zvedl překvapeně obočí, když spatřil velký zářivě zelený kámen na jeho dlani.

"Něco jako tohle?" zeptal se Harry.

Ollivander vytrhnutý z myšlenek se podíval na Harryho dlaň. Hvízdl. Opatrně natáhl ruku a vzal kámen do ruky. Otáčel s ním ve světle a pozorně se díval na každou jeho hranu a plochu. Roztřesenýma rukama sáhl do kapsy pláště a vytáhl zvláštní kukátko, které si přiložil k oku.

Neskutečně dlouho pozoroval kámen a Severus se začal pohupovat na patách. Co je tak extra na jednom šutru? Jako jo, je pěkný, ale co na tom?

Ollivander si roztřeseně sundal kukátko z oka a podal kámen velmi opatrně Harrymu. "To je... To je..." oblízl si rty. "Kdes ho... Kdes ho získal?"

Harry se neupřímně usmál. "Z budoucnosti. Byl to dárek... nebo platba? Tak nějak si tím nejsem jistý." Suše se zasmál a Severusovi z toho přeběhl mráz po zádech.

"Uxmalský smaragd." zašeptal překvapeně Ollivander. "Nikdy bych nevěřil, že jeden z nich uvidím. Věnované Chakovi, bohovi deště. Mayové je vždy položili do klína těm, které obětovali v jejich jménu. Ta magie z něj přímo srší! Tolik rituálů, tolik krve..." zarazil se. "Je ale zvláštní, že kromě krvavé magie nese i stopy - tedy je překrytý jedním silným kouzlem úplně jiného druhu. Hmm.... Zvláštní, velmi zvláštní..."

Severusovii ztuhla krev v žilách. Krvavé mayské rituály? To není dobré. To vůbec není dobré.

Harry se ho nezúčastněně zeptal: "A bude tedy fungovat?"

"Jsi si jist, že ho chceš použít?" zeptal se ho varovně Ollivander. "Nejen že ho budeme muset nechat rozříznout, ale je taky neuvěřitelně cenný. A plný nebezpečné magie."

Harry se zamračil a dal si kámen před oči. Pozorně se zadíval do jeho hlubin, a pak si ho přiložil ke rtům. Zavřel oči a tiše tak nějakou dobu stál.

Severus o něj už začínal mít obavy, ale Harry otevřel oči a upřel na Ollivandera rozhodnutý pohled. "Ano, nedovedu si představit vhodnější. Už teď se s ním cítím.... Svázaně." A opět ten zvláštní poloúsměv, před kterým by Severus nejraději utekl.

Ollivander se na něj váhavě podíval a přikývl. "Dobrá tedy... Budu ho ale muset odnést ke svému příteli. Je vynikající klenotník a dovede ho rozetnout tak, aby byly obě poloviny stále magicky spojené. Také odvede perfektní práci s prstenem." Dodal přemítavě. "Možná bychom tam měli zajít později společně, aby sis mohl vybrat design a kov podle své chuti," navrhl Harrymu a Severus cítil zvláštní pocit v břiše.

Moment...

Ach, ano, zase začíná mít hlad! Ty sušenky ho na moc dlouho nezasytily. Než stačil cokoliv říct, Harryho žaludek zakručel a Severus se ušklíbl.

Ollivander zavolal na svého skřítka a přikázal mu prostřít k obědu pro tři. Pak je dílnou odvedl po schodech nahoru, což byla zřejmě obytná část domu. Ozvalo se cinknutí a se spěšnou omluvou je nechal napospas skřítkovi, který se s lupnutím objevil a odvedl je do jídelny.

Jídelna byla skromně ale vkusně zařízená. Žluté stěny, stůl ze světlého dřeva a pískovcové obložení krbu Severusovi připomínalo slunečné dny. Na krbové římse byly hodiny, které ukazovaly půl čtvrté odpoledne. To je tolik? Zarazil se a podivil se, že za celou dobu neměl Ollivander víc zákazníků. Ale stačil jediný pohled z okna, aby zjistil, že je tam boží dopuštění. Jen díky speciálním kouzlům neslyšeli ani neviděli žádné projevy bouřky, dokud se nepodívali přímo ven.

Sedli si s Harrym ke stolu a Severus si ho pořádně prohlédl. Lehce se usmíval a vyťukával do stolu zvláštní rytmus. Severus stále nechápal, že jsou ti dva příbuzní... a že to Ollivander tak nadšeně přijal. I tu věc s budoucností! Zavrtěl si pro sebe hlavou a všiml si na stěně obrazu docela pěkného stromu. Listí se mu třepetalo ve větru a sluneční paprsky skrz ně dopadaly na muže odpočívajícího pod ním. Takhle má vypadat obraz, a ne tři trolové tancující balet!

Založil si ruce na hrudi a nasadil ledabylý tón. "Takže jste fakt příbuzní? Že ses nezmínil."

Harryho úsměv ztuhl. "Je to... složité."

Severus si chtěl okamžitě nakopat. Tři dny vydržel být extrémně milý, ale chvíli se nehlídá a je to v háji. Přikývl a pokusil se usmát. "To si ani nedovedu představit. A co to bylo s těma hůlkama? Nemá se s nimi normálně mávat?"

Harry pokrčil rameny a začal si hrát s rukojetí příborového nože. "Je spousta způsobů, jak zvolit tu správnou."

"Ale ty budeš mít extra buřta." Zvedl jedno obočí. "Přímo na míru. Od strýčka."

Harry se stále sklopeným pohledem kývl hlavou. "Jo, už to tak bude."

Severus potlačil podrážděné vydechnutí. "A mohl bys mi prosím říct, co všechno ví? Abych se nepodřekl nebo tak?"

"Já... zatím jsem mu nestihl říct všechno."

"Nestihl? Takže máš v plánu mu vyklopit...?" Tázavě se na Harryho podíval.

"Jo, všechno. Teda ne úplně všechno... Ale... skoro všechno.," zašeptal Harry s prsty stále na rukojeti nože.

"Chápu," odtušil Severus a napil se připravené sklenice vody. Nemohl se dočkat, až Ollivander přijde, aby se konečně mohl najíst.

"A ten šutr máš odkud? Fakt je Mayský?"

"Kdysi jsem ho dostal... teda dostanu... Víš, jak to myslím." Mávl Harry zmateně rukou. "A jo, tipoval bych, že bude. Nevím to teda jistě, ale dělal kolem toho šutru strašné cavyky... Hodiny na něj zíral a neustále mi ho ukazoval... Asi fakt bude speciální..." přemítal Harry.

Severus byl zmatený. "Ollivander?"

Spěšné zavrtění hlavou. "Ne... ale to je jedno..." nuceně se usmál a konečně se Severusovi podíval do tváře. "Je to už minulostí."

Sevrus se usmál nazpět. "Nebo budoucností, co?"

Harry se suše zasmál. "Jo. Přesně tak."

Na chvíli se rozhostilo příjemné ticho, než ho Harry přerušil. "Nemusíš se bát. Strýčkovi věřím. Naprosto. Nic neřekne."

Severus se nervózně zasmál. Poslední dobou se smál častěji než kdy dřív "Bát čeho? Že mě napráská Ministerstvu za ne tak úplně legální rituál v mudlovský koupelně, kterej, nejenže jsem kolosálně posral, ale taky jsem přenesl živého člověka z budoucnosti, což by se dalo úplně v pohodě klasifikovat jako černá magie? Což je jen tak mimochodem - vžuuum - přímo do Azkabanu?" Naznačil rukou příkrou úhlopříčnou dráhu od shora dolů. "Né věř mi," křečovitě se na něj usmál a ukázal mu zdvižené palce. "Strášně se tam těším!"

Harry na něj chvíli vykuleně zíral. Jako by místo Severuse viděl netopýra v hábitu z cukrové vaty. Pak na Severuse vyplázl jazyk a s nevinným úsměvem od ucha k uchu nadšeně prohlásil. "Fajn, že si rozumíme."

Severus zamrkal a než stačil vymyslet nějakou vhodnou sarkastickou odpověď, přispěchal do místnosti Ollivander.

"Promiňte mi chlapci to zdržení. To víte," omluvně se zasmál, "obchody jsou obchody."

Severus s Harrym chápavě přikývli. Ale jejich pohledy byly hladově fixovány na jídlo, které právě vplouvalo do jídelny. Skřítek ho tiše následoval a opatrně začal servírovat.

Jídlo vypadalo božsky a hladovému Severusovi vonělo ještě líp. I když se snažil poslouchat rozhovor hůlkaře s Harrym, jeho pozornost si naplno získala pečená kachna se švestkovou omáčkou. Stačilo jediné sousto, aby Severus odhalil jemnou, netypickou chuť řiditelných švestek. V kombinaci s křupavou kůžičkou a rozpadajícím se masem to byla delikatesa. Doufal, že si na konci nezapomene říct o recept. Zajímalo by ho, jestli by se mu to povedlo napodobit v bradavické kuchyni... V domě v Tkalcovské to riskovat nehodlal, ale vaření řiditelných švestek pro něj bylo výzvou. Stálo za vidění už jen to, že měli ve zvyku vylétávat z hrnce, dokud nebyly doslova rozvařeny v povidla.

xXx

Harry se usmál. Pozdní oběd u Ollivandera nemohl proběhnout lépe. A i Severus vypadal spokojeně, když se díval zasněně na vidličku s masem namočeným v tmavé omáčce. Bál se setkání s Ollivanderem. A i když ještě pořád neměl hůlku, měl pocit, že by snad věci mohly být nakonec v pořádku. Ollivander mu nadšeně vyprávěl o různých typech dřeva ze všech koutů světa, které nasbíral a které chtěl s Harrym vyzkoušet. Harry ho zvědavě pobídl, ať mu poví víc o získání kousku z kafrovníku z oblasti Kamigyutoku. Prý byl jedním z největších stromů v Asii! Harry cítil úžasnou lehkost. Bylo by skvělé spatřit to na vlastní oči.

Srdce se mu na moment zastavilo. Zapomněl. Protáhl mrknutí o trochu déle a pevněji sevřel prsty kolem nože. Jak mohl zapomenout? To by se mu stávat nemělo. Setřásl ze sebe ten pocit úzkosti a vrátil se zpátky ke strýčkovi, který stále rozzářeně vyprávěl. Nebude se tím trápit. Co se stalo, stane se. Nemá cenu proti tomu bojovat. Přinutil se povolit sevření kolem příboru. Vždyť už přece ví, že to nebolí. Lehčí než usnout...

Ale i tak by bylo krásné vidět svět.