8. kapitola - Hůlkařství

12.11.2019

Harry neustále podupával nohou, zatímco do sebe házel snídani. Nemohl tomu uvěřit! Dneska konečně vypadne ven z tohohle baráku! Hltal míchaná vajíčka se slaninou, co jim přinesl Bondy div že se jedním kouskem neudusil.

Severus ho se zdviženým obočím praštil do zad a dál v klidu pokračoval v jídle. "Jestli se udusíš, nikam nepůjdeš. Víš to, že jo?" zeptal se ho pobaveně.

Harry přikývl a s námahou polkl větší sousto. "Kdyby sis šel pro hůlku, taky bys byl nadšený," bránil se a strčil si do pusy okurku. Byl rád, že už nemusí jíst kaši, ale zrovna dneska by to bylo rychlejší.

Severus se usmál a napil se čaje.

Harry už měl skoro snědeno, na rozdíl od Severuse, který vypadal, že skoro ani nezačal. "Ale no ták! Tohle snad děláš naschvál, ne?"

Pozoroval, jak se Severusův úsměv ještě víc rozšířil, když si strčil vidličku do pusy tak pomalu, že to snad ani nebylo lidsky možné. "Nezapomeň na rajčata," připomněl mu.

Harry se zašklebil na svůj prázdný talíř s netknutými půlměsíčky. Povzdechl si. Už ho přestávalo bavit, že kontroloval každý jeho krok a každé jeho sousto. Vzal si jeden kousek a se zapřením ho rozkousal. Kyselosladká šťáva nebyla zas až tak špatná, ale divná textura mu nedala spát. Ale asi by si měl zvyknout. Na rajčata i chůvu. Severus moc daleko s rituálem nepostoupil. To, že mu Harry zničil tu knihu, taky asi moc nepomohlo. Každé nahrubo rozkousané rajče zapil notnou dávkou čaje a za chvíli byl talíř prázdný úplně. Odložil ho, a ještě zvýšil rychlost podupávání nohy v černém pyžamu.

Severus si vedle něj hlasitě povzdechl. "Mohl bys toho už prosím nechat?"

Harry se na něj nevinně podíval a ignoroval svíravý pocit okolo žaludku. Byl nadšený z nové hůlky, ale také to znamená, že se uvidí s panem Ollivandrem...

"Mohl by ses mezitím umýt a převléknout. Kde je koupelna víš. A otec tu dneska nebyl, takže je to v pohodě."

Harry zatnul zuby při představě studené vody, ale kývl. Cokoliv lepší než tohle nicnedělání! Vyskočil a zastavil se u skříně, odkud vzal své oblečení. Div se nerozběhl do koupelny, kde provedl bleskovou očistu. Při pohledu do zrcadla se na cizince zamračil. Vypadal docela dobře. Plnější tváře ale stále ostře řezané rysy. Velmi symetrický obličej jako z katalogu plastických chirurgů a uhrančivě šedé oči. Jediné, co to kazilo byly jizvičky rozbíhající se okolo očí. Madame Pomfreyové se podařilo vyléčit ty hrubší, způsobené hranou horké lžíce, ale ty malé tam budou, dokud se budou magie očí a jeho těla vzájemně přizpůsobovat.

Pozoroval ten obličej a snažil se přijmout fakt, že ten pohledný rozcuchaný kluk na druhé straně je on. Povzdechl si a sáhl po hřebeni. Pokusil se ty vlasy co nejlíp učesat a kupodivu ho poslouchaly. Vážně byla tajemstvím úpravy jeho věčně rozčepýřených vlasů pouhá délka? Zavrtěl nad sebou hlavou a svázal si vlasy do obyčejné gumičky. Běžně by bylo nemožné, aby od posledního stříhání narostly tak rychle. Pomfreyová říkala, že je to vedlejší účinek lektvarů v kombinaci s jeho magickým přetlakem. Dotkl se téměř neznatelné jizvy na čele. Mizela. Bylo mu to zvláštně líto. Už teď vypadala roky stará. Zavrtěl hlavou a převázal gumičku tmavě zelenou stužkou, aby to vypadalo líp, a odstoupil dál od zrcadla.

Měl na sobě to samé, do čeho ho oblékli v den jeho... popravy. Popravdě mu to hodně slušelo. Dali si záležet, aby Zlatý chlapec vypadal opravdu ukázkově. Zatahal si za olemovaný konec hábitu a ušklíbl se při vzpomínce na první zkoušku jeho rubáše.

Stál na stupínku uprostřed bohatě vyzdobeného pokoje. Na zdi visel zvláštní obraz, který měl spoustu jednotlivých barevných tahů štětcem. Vypadalo to skoro jako vřískající Pán zla na mole při západu slunce. Harrymu to připomínalo nějaký mudlovský obraz z muzea, ale tenhle se hýbal. Vedle Harryho se krčil malý, obtloustlý mužík, který se křečovitě držel metru a jen tak tak neomdlel. Harry se mu nedivil. Kdysi by se z usmívajícího se Pána zla rozklepal taky.

Neměl sice před sebou zrcadlo, ale z toho, co viděl při pohledu dolů, poznal bílé boty, bílé kalhoty a bílý hábit. Tedy, ten mužík říkal italským přízvukem něco o slonovinové, sněhové a smetanově bílé a Harry měl pocit, že se při tom o trochu barva jeho oblečení změnila. Ale byla to pořád bílá, takže to mohl být jen zrakový klam. Oči měl ale relativně v pořádku. Vidění měl sice po transplantaci stále po okrajích rozmazané, ale vše ve středu viděl jasněji než kdy dřív.

Kromě bílé poznal i zlatou výšivku, která vypadala jako spousta složitých uzlů. A to jak kolem rukávů, tak kolem předního lemu hábitu, který na rozdíl od toho školního nebyl na zapínaní a byl od krku až dolů úplně rozevřený. Ten Ital mumlal něco o nejnovější módě, ale Harrymu to pořád připadalo jak z doby před sto lety. A to při nejlepším.

Popravdě si připadal jak sněhulák. V tomhle má před každým umřít? Z jeho prázdného výrazu se ale nedalo nic vyčíst. Je to stále lepší než ta frivolnost, co na sobě měl Lockhart.

Jeho pán ho obcházel, nadšeně se usmíval a probíral odstíny bílé s malým mužíkem. Harrymu se chtělo příšerně spát a začala se mu z toho stání poněkud motat hlava, ale zaregistroval něco o velkolepém momentu a symbolickém pádu a ještě něčeho se světlem. Harry se kousl do jazyka, aby nezívl a místo toho se dlouze nadechl nosem. Poblíž stolu stáli dva smrtijedi a jedna žena. Harry si nebyl jistý, jestli je to jen manželka nebo aktivní smrtijedka, ale popravdě mu to bylo jedno.

Pán zla se k nim otočil a podle jejich zděšených tváří Harry usoudil, že právě promeškal jeho otázku. Zřejmě se jich ptal, co si o tom sněhulákovským kostýmu myslí. Druhý smrtijed, Rosier, začal přikyvovat a něco souhlasně blábolit. Jeho žena se kousla do rtu a sklouzla pohledem stranou.

To Pánu zla neuniklo. Sametově se jí zeptal, zda má něco na srdci. Harry naklonil hlavu na stranu a na moment jeho prázdná maska sklouzla. V očích mu zajiskřilo zájmem, než se opět velmi rychle vrátil do bezpečných hlubin své mysli. Odtud pozoroval dění kolem sebe jako přes několik zvukotěsných skel.

Ze všech slov, které ta hnědovlasá žena tichounce pronášela, slyšel Harry jen svatba, ženich, pozornost. Voldemort se čím dál víc šklebil, přesto pořád mluvila jasně a držela bradu vysoko. Než se Harry nadál, svíjel se malý mužíček v bolestech na zemi. Pokoj se naplnil pronikavým a vysokým ječením. Harry sklouzl pohledem z brunety na tělo zmítající se na podlaze. Pak se líně vrátil zpátky k Pánovi zla, který byl přímo před ním. Nedíval se na něj. Jen náhodou stál tam, kam se Harry přirozeně díval.

Po chvíli bylo ticho. Bruneta byla bledá jako stěna a Rosier ji držel za ruku. Lucius Malfoy vedle nich stál klidně, s mírným úsměvem na rtech, oprašující smítko z rukávu. Jen jeho tmavé kruhy pod očima a vysušené vlasy naznačovaly nějaké nepohodlí poslední doby. Z vězení se dostal rychle.

Pán zla štěkl něco směrem k mužíkovi a ten se namáhavě zvedl. Pak se na něco střídavě ptal svých služebníků. Malfoy a bruneta střídavě odpovídali, zatímco ona čím dál křečovitěji svírala manželovu ruku. Jinak se ale držela statečně, to musel Harry uznat. Mužík začal mávat hůlkou a Harry si všiml, že jeho oblečení mění barvy. Modrá, hnědá, červená, zelená, černá, žlutá, fialová. Všechny možné odstíny a kombinace. Pán zla vypadal někdy potěšeněji, někdy míň. Malfoy a bruneta po chvíli jako by ožili a začali vášnivě diskutovat barevné kombinace. Harry se nudil.

Obrátil svou pozornost do své mysli a představil si velký sál s vysokým stropem a spoustou výklenků. V každém z výklenků stál Pán zla a říkal mu jinou věc. Harry pozorně poslouchal a snažil si vrýt do svalové paměti každou informaci. Což bylo bez skutečného pohybu opravdovou výzvou. Bylo mnohem účinnější použít postavu Pána zla než kohokoliv jiného. Bůhvíproč si informace od něj zapamatoval nejlépe. Každý z Pánů ho učil něco o etiketě, výslovnosti, kouzlech, magii, řeči těla. Jeho ústy mluvili Ron, Hermiona, McGonagallová, Snape, Brumbál, Draco Malfoy, Cho, Umbridgeová, velké množství smrtijedů i sám velký čaroděj. V podstatě kdokoliv, kdo mu kdy řekl něco o kouzelnících. Byla to zvláštní technika učení. A se sebezapřením si přiznal, že byl rád za pár lekcí vhodného vystupování přímo od Temného pána. Nebýt něj, nikdy by nepřišel na nejvhodnější podobu svého učitele. Bůhvíproč měl totiž pocit, že mu jsou jeho myšlenkové pochody nejbližší. A všechny informace od něj si zapamatoval na poprvé. I když to bolelo. Hodně.

Když vrátil svou pozornost zpět k dění v pokoj, byl Pán zla pryč. Ostatní v místnosti stále byli a Harry měl pocit, že si z něho udělali panenku na oblékání. Rosierova žena, přestože stále bledá, nadšeně švitořila italsky s tím krejčím a mávala hůlkou Harryho směrem. Při pohledu na rukáv zjistil, že se mu výšivka neustále mění ze zlaté, na stříbrnou, pak na černou, v barvě látky a pak zase na zlatou. Rosier seděl v křesle, podpíral si hlavu a Harry měl pocit, že každou chvíli usne. A Malfoy stál před nově vykouzleným zrcadlem s tou samou látkou přehozenou přes ramena. A stejně jako ta, ze které bylo ušito Harryho oblečení, i ta jeho měnila barvu s každým mávnutím hůlky. Opět potlačil zívnutí a vrátil zpátky do své mysli. Tohle bude ještě nadlouho.

Harry se vrátil myšlenkami zpátky do zašedlé koupelny a znovu zkontroloval svůj účes v zrcadle. Vzpomínka ho nechala celého roztřeseného. Cítil strašné pnutí uvnitř sebe, aby ho našel. Stýskalo se mu po něm. On byl jediný, kdo Harrymu rozuměl.

Ostře se kousl do tváře. Ne, tak to není. Ten pán, za kterým ho madame Pomfreyová vzala, to řekl jasně. Je to vliv té psychoněco drogy. Abstinenční příznaky jsou u ní hlavně psychické. A jeden z nich, je, že strašně chce vidět toho, kdo mu ji dával. I když to byla spíš nutkavá posedlost. Ale Harrymu bylo i smutno, chyběly mu ty úšklebky, nebo smích, když řekl něco správného. Doprdele jemu chyběl i ten jeho chladný humor, který byl mimochodem hodně vtipný.

Ten terapeut, jehož jméno už zase zapomněl, s ním dělal spoustu cvičení, dával mu na jazyk, pod jazyk, na kůži různé kapky, mával mu různě rukama a ptal se jeho těla na různé otázky, aniž by chtěl po Harrym, aby cokoliv řekl. Celé to bylo divné a Harry to do teď má v mlze. Děla se toho spousta. Ale podle všeho teď jen musí vydržet a docházet za tím pánem jednou týdně. Klíčem je prý nebýt v kontaktu s tou osobou. Harry musel souhlasit, nebylo by moudré vrazit k Pánovi zla teď v roce 1976 a chovat se jako štěně. Doufal, že se té závislosti zbaví. Ale i tak, co kdyby se to nepovedlo?

Palcem vyleštil zaschlou skvrnku na zrcadle. Vlasy měl už pod bradu, skoro k ramenům. Rostly jako z vody. Stále nemohl uvěřit tomu, že celou dobu stačilo nechat ty vlasy o trochu víc narůst, aby měl klid. A rozhodně si je neplánoval stříhat.

Ze zrcadla na něj koukal extrémně hubený, étericky vyhlížející mladík, který jako by vypadl z 19. století. Harrymu stále přišlo vtipné, že to, co špičkový návrhář čistokrevné módy považoval za nejnovější styl, nosili mudlové tak dávno. Ale musel uznat, že nakonec s pomocí Rosierovy ženy, která se v tom evidentně vyznala také, vymyslel perfektní model.

Kdyby tohle měl na sobě během Vánočního plesu, možná by si i připadal ucházejícně. Pokud je to tedy slovo. Tmavě zelený hábit dlouhý do poloviny lýtek. Vepředu otevřený a po krajích zlatě lemovaný. Pod ním kalhoty a vesta ve stejné barvě. Smetanově bílá košile se stojáčkem doplněná zlatým šátkem místo kravaty propíchnutým zlatým hadím špendlíkem a tmavě zelený pruh látky místo opasku. Vypadal epesně. Perfektně by to ladilo k jeho původním očím, i když i k těm šedým to dost sedělo.

Pro nákupy na Příčnou se rozhodl zlatou vázanku i hádka nechat doma. Šerpu kolem pasu si ale nechal. Skvěle zakryla jeho rozepnuté kalhoty. Dost přibral a pokusy je zapnout po chvíli vzdal.

Vrátil se do pokoje. Tam stál Severus už také oblečený. Harry ho závistivě podezříval, že použil osvěžující kouzla. Rozhodně lepší než studená sprcha. I když on by si ji pravděpodobně kouzlem ohřál. Bastard jeden, pomyslel si vřele. Severus měl na sobě jednoduchý černý hábit, zrovna si ho u krku zapínal. Byl celý zakrytý, jen špičky bot byly vidět. Harry mu záviděl. Určitě pod tím má normální oblečení a nemusí se obtěžovat s převlékáním.

Severus nadzvedl obočí, když ho viděl. "Zapomněl ses zapnout."

Harry sklouzl pohledem ke svému poklopci, ten byl ale v pořádku. Rozepnutá část kalhot byla stejně schovaná pod šerpou. Zmateně se podíval na Severuse a došlo mu, že myslel hábit jako takový.

"Ehm... To nemá knoflíky," vysvětlil rozpačitě.

Severus se zatvářil překvapeně a přešel blíž. "Nechceš ale chodit mezi lidmi rozepnutý, že ne?"

"Ne?"

"Ne!" zdůraznil Severus. "Nemůžeš dělat takovou ostudu."

Harry našpulil rty a pokýval hlavou. Jako by mu na tom záleželo. "Hmm... Tak co budeme dělat?"

Severus si poklepal prsty o rty. "No, asi to zkusíme nějak provizorně zapnout. Nemáš zavírací špendlíky?"

Harry si založil ruce na hrudi a dlouze se na něj podíval.

"Jasně že nemáš," povzdechl si Severus a odhodil si vlasy z obličeje. Přešel až k Harrymu a chytil do ruky lem hábitu.

Harrymu se zkroutil žaludek, ale jinak zůstal v klidu. Severus zamračeně zkoumal přední i zadní část lemu, zkušebně přikládal jednu stranu k druhé a pak spokojeně mlaskl.

"Myslím, že bychom to mohli přilepit tady v těch smyčkách," ukázal na velké a obzvláště komplikované části výšivky. "Nikdo by si toho neměl všimnout. A dočasné lepící kouzlo by to ani nemuselo poškodit," podotkl. Aniž by čekal na Harryho odpověď, vytáhl hůlku a dal se do práce. Harry měl pocit, že se s každým kouzlem pousmál. Po sedmi minutách bylo hotovo.

Severus odstoupil a kriticky si své dílo přeměřil. Souhlasně pokýval hlavou. "Lepší. S tou délkou asi nic neudělám. Barvu asi nezměníš, co?" povzdechl si.

Harry se na něj zamračil. "Ne, docela se mi líbí, víš?" A jeho oblečení nebylo z té krejčovské, barvu a strukturu měnící látky. Ta prý byla extrémně drahá a sloužila jen pro tvoření návrhů.

Severus opět pokýval hlavou a naposledy si uhladil hábit. "Tak asi půjdeme, ne?"

Harry souhlasně přikývl a potlačil nadšený výskot. Sevřel pěsti a jen tak tak se neusmíval od ucha k uchu. Šimralo ho v břiše a prsty na nohou se mu kroutili. Bylo to tady! Bude mít hůlku!

xXx

Severus zavolal Bondyho a během zlomku vteřiny už vstupovali do davu na Příčné ulici. Blížila se polovina srpna, ale bradavické dopisy dorazily už před čtrnácti dny, takže první velká vlna nakupujících minula. Další budou každý víkend a obzvláště několik posledních dní prázdnin.

Harry vedle něho přímo sršel nadšením. Severus věděl, jak moc se snaží vypadat v klidu, ale už ho začínal mít přečteného. Na tenhle den se těšil jako na žádný. Lehce se usmál. Rád ho viděl spokojeného. Od té doby, co si popovídal s madame Pomfreyovou a probral s ní další postup ohledně Harryho, byl mnohem klidnější. Dokud se bude chovat přiměřeně přátelsky, dokud bude respektovat jeho osobní prostor a bude dělat vše pro to, aby se Harry cítil bezpečně, bude všechno v pořádku. Harryho výpadek před pár dny byl zřejmě způsoben nějakým flashbackem aktivovaný Severusovým výbuchem.

Takže měl Severus jen o důvod víc být klidný a vyrovnaný. Nic těžkého. A kupodivu na tu techniku Harry zabral. Tvářil se spokojeněji a byl méně uzavřený. Nikdy neměl problém s tím říct Severusovi, co si myslí, ale počítaly se takové detaily jako vtipkování, dobírání nebo upřímný úsměv.

Ale i tak měl co dělat, aby to nevzdal. To, co se stalo před předevčírem, na něj stále působilo jako rozpuštěný kotlík v konečné fázi velmi složitého lektvaru. Pokaždé, když už měl pocit, že to zvládají a už bude jen líp, něco se zase posralo.

Proč by Harry nemohl být závislý na naprosto neznámém lektvaru, o které madam Pomfreyová v životě neslyšela? Ten bok ho stále ještě bolel, ale nemůže po ní chtít, aby mu léčila každou bolístku. Bohatě stačil ten monokl a ret. Už takhle jí i jejímu muži byl vděčný, že přišli uprostřed noci i v županech.

Severus se cítil provinile, že mu přišla celá ta situace kolem Harryho komická. Harry byl nastavený tak, aby našel zdroj lektvaru, který ještě ani není, od někoho, kdo ani neví o jeho existenci. Kluk pobíhající po ulicích Londýna v proužkovaném pyžamu a útočící na bezdomovce a opilce rozhodně není vtipný. Ani trochu.

Pevně se kousl. Nic k smíchu.

Podle madame Pomfreyové bude Harry v pořádku. No, kdo je on, aby se s ní hádal, že? Stejně se radši soustředil na lepší věci. Jako lektvary nebo knížky. Nebo nákupy lektvarů a knížek. Jen doufal, že už je to skutečně vyřešený. Sám má dost problémů s jedním závislým, nepotřebuje mít v jednom baráku hned dva cvoky. Aspoň, že s tím jedním se dá většinou normálně mluvit.

Už předem, než s Harrym vyrazili na Příčnou, se dohodli, že Harry půjde k Ollivanderovi sám a Severus si mezitím vyřídí co potřebuje. Potěšeně si uvědomil, že ho čeká v knihkupectví hodně zábavy. S bodnutím žárlivosti si vzpomněl na měšec, který Harry dříve toho dne vyndal z jedné skryté kapsy svého hábitu. Harry z něj vyndal snad třicet galleonů a dal je Severusovi jako by se nechumelilo. Prý na přísady a jídlo a další výdaje, které Severus určitě má.

Severus Harrymu tolik peněz záviděl. Jen při představě, co by on s takovým jměním mohl dělat, šel do kolen. A Harry vypadal, že mu to je úplně jedno. Musel si žít celý život jako v bavlnce, problesklo Severusovi hořce hlavou, když pustí tolik peněz z ruky bez mrknutí oka. Ale ani peníze ho nezachránily před těmi hrůzami, že?

Krátce se rozloučili, dohodnuti, že když nebude Harry do dvou hodin v knihkupectví, přijde za ním Severus k Ollivaderovi, a vydali se každý svým směrem. Severus nedával moc pozor na cestu. Šel po paměti a už přemýšlel, v jaké sekci se na dvě hodiny ztratí. Budou to lektvary, formule, cestopisy nebo beletrie?

xXx

Harry vešel do útulného krámku prozářeného sluncem. Jemné cinknutí se rozneslo obchodem v momentě, kdy se za ním zavřely dveře. Smítka prachu se vnášela ve slunečních paprscích pronikající výlohou s jedinou hůlkou na tmavě modré podušce. Harry se rozhlédl. V části vyhrazené zákazníkům bylo několik různorodých křesílek a stolků a spousta vitrín, ve kterých byly vystaveny sady na leštění hůlek, různé nástavce, držáky i pouzdra. V části přehrazené pultem byly regály táhnoucí se až dozadu do obchodu. A v nich byly krabice a krabice a krabice plné hůlek.

Harry se tiše posadil a čekal na příchod majitele. V krámě bylo podivné ticho naplněné očekáváním. Zavřel oči a s dlouhým výdechem se uvolnil. I když si to nechtěl přiznat, na Příčné mu dvakrát příjemně nebylo. Spousta lidí, spousta nevyžádaného kontaktu, spousta hluku. Ale tady na druhou stranu byl požehnaný klid. Jako by se zaklapnutím dveří vstoupil do jiného světa.

Pohodlněji se opřel a nechal ticho ať ho zaplní. Postupně cítil, jak mu prsty začínají lehce vyťukávat rychlejší rytmus. Přesto to atmosféru krámku nenarušilo, ba naopak. Překvapeně otevřel oči a pozoroval své prsty. Měl pocit, že skoro až slyší melodii, v jejímž rytmu jeho prsty tancovaly. Ale nikde nic nehraje...

Zaposlouchal se pozorněji. I když nešlo úplně o zvuk, nevěděl, jak lépe to popsat. Zvedl se a přešel k výloze kde byl zvuk nejsilnější. Melodie byla svižná, rázná a lehce... nabubřelá. Harry měl pocit, že ten zvuk vychází z vystavené hůlky. Zvedl ruku a pomalu k ní přibližoval prsty.

"To bych nedoporučoval, mladý muži," ozvalo se za Harryho zády. "Hůlka mého praděda nemá moc v lásce nenechavé prsty."

Harry se pousmál. "Máte pravdu, tváří se poněkud samolibě," poznamenal, když se otáčel ke zdroji toho hlasu. Ztuhl a s lehkým úsměvem na rtech se přinutil polknout. Skoro vůbec se nezměnil....

Garrick Ollivander stál před ním s měsíčníma očima rozšířenýma překvapením a pohledem upřeným na Harryho tvář. A jejich oči. Vlasy měl stále jako rozčepýřené chomáčky mraků. Obličej plný laskavých vrásek a ústa jako stvořená pro povzbudivý úsměv. Harrymu se horkostí zalily oči a on se ti přinutil rozmrkat. Sevřel čelist. Nebude tady brečet. Vždyť s tím přeci počítal... Ale připravený nebyl.

Pan Ollivander. Živý a zdravý. Nezraněný. Kypící životem. Spokojený. Šťastný. Harrymu se zamotala hlava, ale přinutil se rovně stát. Byl to on. Kousl se do rtu a rukou si zkontroloval uhlazené vlasy.

Ten pohyb jako by vytrhl Ollivandera z transu. Zamrkal a nasadil výraz prodavače obchodu. "Dobrý den, co pro vás mohu udělat?"

Harry si odkašlal. "Potřebuji novou hůlku," vysvětlil jednoduše.

"Hmm..." pokýval důležitě Ollivander hlavou. "A smím se zeptat, co se stalo s vaší přechozí? Přestal jste se jí líbit, nebo jste se rozhodl vyzkoušet pro jistotu jinou?"

Harry nechal na povrch vyplout skutečný smutek, který cítil. "Bohužel byla zničena."

Ollivander bolestně zavřel oči. "Chápu." Během chvilky se ale vzpamatoval a pokračoval: "Dovolte." Vytáhl z kapsy dlouhý krejčovský metr se stříbrnými značkami. "Kterou rukou budete s hůlkou zacházet?"

"Pravou, prosím," řekl Harry s pocitem dejavu.

"Natáhněte paži. Ano, tak je to správně." Změřil si Harryho od ramene k prstům, potom od zápěstí po loket, od ramene k podlaze, od kolena k podpaždí, a ještě kolem hlavy. "Chcete stejnou hůlku jako jste měl předtím? Protože vás musím varovat - to není možné." Ptal se, aniž by přestal v měření.

Harry zavrtěl hlavou. "Nechám to na vás, pane." A nemůže si přeci vzít svoji starou hůlku s Fawkesovým perem. Jeho budoucí jedenáctileté já by mu moc nepoděkovalo. Metr pokračoval v měření sám - zrovna odměřoval vzdálenost mezi Harryho nosními dírkami - a pan Ollivander přecházel mezi regály a sundával krabice.

"To by stačilo," usoudil, a metr se svezl na podlahu a zůstal tam ležet. "Dobrá, pane. Zkuste tuhle. Bukové dřevo a dračí srdce. Devět palců. Pěkná a pružná.

Harry vztáhl ruku k hůlce a zaváhal. Nezněla mu správně. Zavrtěl hlavou a otevřel ústa, aby se to pokusil vysvětlit Ollivanderovi.

Ten ale chápavě pokýval hlavou a ukázal mu další. "Javor a pero ptáka fénixe. Sedm palců dlouhá, a ohebná jako bič."

Harry opět natáhl ruku, ale stáhl si ji ještě dřív než tu předchozí. Zněla příliš... dutě.

Ollivanderovy měsíční oči se rozzářily výzvou. "A co tahle? Ebenové dřevo a žíně z jednorožce, osm a půl palce a velice pružná. Tak prosím, vyzkoušejte si ji."

Harry ji opět zkusil chytit do ruky, ale zase ho zastavil ten zvláštní pocit. Příliš měkká. Problesklo mu hlavou.

"Cože jste to říkal o té hůlce ve výloze?" zeptal se ho najednou Ollivander.

Harry se zamračil, jak se snažil vybavit předešlou konverzaci. "Ach ano, že se tváří poněkud samolibě."

Ollivander stiskl rty a pronikavě se na Harryho podíval mírně rozostřeným pohledem. Harry potlačil nutkání se ošít. Kdyby aspoň mrkl! Vůbec nepomáhalo, když z něj Harry cítil stejnou vůni dřeva a kouře jako v Pevnosti. Zkřížil zimomřivě ruce na hrudi a sklopil pohled.

Ollivander zamrkal a mlaskl. "Zajímavé. Velmi zajímavé." Podrbal se na bradě a obrátil pohled k jednomu regálu. "Nechte mě vyzkoušet tuhle hůlku. Ebenové dřevo. Vlas muže z vodního lidu, 10 palců, pružná, když se jí chce."

Po téhle hůlce zkusil další a další a další. Hůlky, které už vyzkoušel, se kupily na vysoké stolici a pořád jich přibývalo, čím víc hůlek však pan Ollivander vytáhl tím se zdál šťastnější.

"Vy jste náročný zákazník, že? Nedělejte si starosti, určitě najdeme nějakou, která k vám dokonale půjde - teď mi napadá - ano, proč nevyzkoušet některé opuštěné hůlky? Vydržte tady prosím, hned se pro pár zastavím. Víte, mám je na speciálním místě, tak to možná chvíli potrvá," vysvětloval mu. "Zatím si tady udělejte pohodlí, kdyby se vám jakákoliv hůlka zamlouvala, vyzkoušejte ji. Buďte tu jako doma." Povzbudil ho a svižně odkráčel dozadu.

Harry chvíli čekal ale pak přešel k regálu za pultem a začal si číst popisky na krabicích. Nechápal, podle jakého systému jsou seřazené. Dlouhé s krátkými. Různá dřeva v kombinacích s různými jádry. Různé ceny. Nebyla snad kupička, co by měla alespoň jednu kategorii stejnou.

Žádná z hůlek ho ale nezaujala. Žádná mu nezněla... vhodně. Polkl a přinutil se nevšímat si chladu, který mu putoval žilami. Co když je rozbitý? Co když je takový magický mutant, že ho žádná hůlka nebude chtít? Hořce zkroutil rty do trpkého úsměvu, zatímco listoval časopisem o hůlkách. Jeden z titulků hlásil Použití kovů a jejich vliv na vlastnosti jádra a vnitřní výplně hůlek. Jen si to shrňme, začal v duchu vypočítávat. Dvě smrtelné kletby. Které přežil. Magická transplantace orgánu. Magická transfúze skrz ten Severusův lektvar. Zhruba šest měsíců plných temných kleteb a záplatového léčení. Byl důležitým prvkem při temném rituálu, který vrátil Voldemortovi tělo. Kousl ho Bazilišek. Cestoval časem. Jeho magie se zbláznila a teď mu vlasy rostou neuvěřitelně rychle. Zabil člověka pouhým dotekem v jedenácti letech. Ještě teď cítil škvařící se maso pod jeho rukama. Zabil člověka, když byl pouhé nemluvně. Sice ne natrvalo, ale taky se to počítá. Zabil smrtijeda, co ho chtěl... Polkl.

A přežil spoustu dalších sraček během velmi velmi krátké doby. Jak by po tom všem mohl zaujmout nějakou hůlku, aby si ho vybrala? Vždyť je zrůda. Vernon měl pravdu. Nic jiného než malá, špinavá zrůda.

Z jeho realistických myšlenek ho vytrhlo zacinkání zvonku. Vzhlédl. Do obchodu právě vstoupily dvě sestry, starší, tak devatenáctiletá vedla tu mladší za ruku. Obě byli v mudlovských šatech. Starší si nervózně kousala ret, zatímco ta mladší nadšeně poskakovala a rozšířenýma očima sledovala Harryho.

"Dobrý den!" pozdravila s úsměvem na rtech a přiskotačila až k pultu. Postavila se na špičky, a chytla se dřevěné hrany. "Já bych si chtěla koupit kouzelnou hůlku, prosím. A ne prosím vycházkovou, ale tu se kterou budu moci kouzlit, víte? Jedu totiž do školy a tam potřebuju kouzelnou hůlku a ne vycházkovou." Kulila na něj zelenomodré oči a tvářila se velmi důležitě.

Harry se na ni usmál a lehce se sklonil. "A jste si tím, slečno, jistá? I vycházková hůl může být užitečná."

Dívka znervóznila a tázavě se podívala na svou sestru. "Prosili bychom tu kouzelnickou," řekla opatrně a chytila tu mladší za ramena. "Víte, já se v tom moc nevyznám. Na nákupy jsme měli jít s manželem, ale bohužel musel jet na služební cestu," vysvětlovala.

"Mamka se o tom s taťkou dlouho hádala," sdělila mu malá zákaznice ochotně. Mamka? Takže to nejsou sestry... Chudák, tohle se jí asi musí stávat často. Harry by nesnesl, kdyby ho považovali za mladšího.

"Jane!" okřikla ji její matka varovně. "Vím, že si ráda s každým povídáš, ale nemusíš říkat hned všem všechno, ano?"

Jane jí to poslušně odkývala a zase upřela své oči na Harryho. "Můžu tedy dostat tu hůlku?"

Harry se pousmál. Byla tak úžasně netrpělivá. "Pan Ollivander by měl každou chvíli přijít a potom ti vybere tu nejlepší hůlku pod sluncem," slíbil jí.

Jane nadšeně zatleskala a usmála se tak široce, že to Harry považoval za nemožné.

"A vy jste byl v Bradavicích?" zeptala se ho zvědavě.

Harry přikývl. "Je to úžasné místo. Jako domov." Smutně se usmál.

"A je to pravda, že tam jsou duchové?"

"Je. Každý den potkáš aspoň čtyři a pokaždé jiné," ujistil ji.

"A táta říkal, že si mám dávat pozor na Protiváka. Je opravdu tak nebezpečný?"

"Protiva," opravil ji, "je strašně škodolibý. Vždycky připraven tě zatáhnout do problému. Nebo ti naházet žvýkačku do vlasů, nebo něco takového. Ale kdybys s ním měla problém, popros o pomoc někoho ze starších studentů, nebo učitelů." Jen ne žádného puristu, uvědomil si. Ale na to přijde sama.

Ohlédl se dozadu do krámu. Ollivander stále nepřicházel. Je možné, že neslyšel upozornění na příchod nových zákazníků?

"Půjdu se podívat po panu Ollivanderovi, ano? Udělejte si mezitím, prosím, pohodlí," instruoval je a spěšně se vydal na výpravu do zákoutí krámku. Téměř okamžitě, když vstoupil mezi regály, ucítil prapodivný tah. Jako by ho vábila zvláštní melodie. Hravá, jemná, přátelská, s ostrým okrajem jejíž konec šlehal jako bič. Připomínala mu tu malou dívenku. Vydal se tím směrem a až došel k polici, kde na druhé odspodu byla hromádka hůlek. Všechny vydávaly podobnou melodii. Některé byly drsnější nebo naopak laskavější, ale ze všech měl stejný... pocit?

Zarazil se. Neměl by, ale něco ho lákalo ty hůlky vzít a odnést je dopředu. Rozhlédl se kolem sebe. Spousta a spousta polic a regálů, velké množství zákoutí a uliček. Trvalo by věčnost, než by pana Ollivandera našel. Rozhodl se. Vzal všechny krabice do náruče a vydal se zpět.

V krámku si mezitím nadšeně špitala Jane se svou matkou, obě usazené v křesílkách. "Pana Ollivandera jsem nenašel, ale možná bychom mohly vyzkoušet několik těchto hůlek, co vy na to?"

Jane rozzářeně přikyvovala a přistoupila blíž. Harry opatrně otevřel jednu krabici a z jejího víka předčítal: "Cesmínové dřevo, jádro žíně z jednorožce, pět a půl palců dlouhá." Nechal ji, aby si hůlku vzala a pobídl jí, ať s ní mávne.

Nic.

Jane se zatvářila zklamaně a Harry ji nechal hůlku vrátit zpět do krabičky, stále aniž by se jí on sám dotkl. Opatrně ji dal stranou v dostatečné vzdálenosti od hůlek, které zkoušel on. "Nic se neděje, vždy to nějakou chvíli trvá," uklidňoval ji a nabídl jí další hůlku. "Lipové dřevo, jádro blána z dračího srdce, třináct palců, velmi měkká."

Tentokrát se ze špičky hůlky snesla sprška nespokojených jisker.

"Ne, ne, tu rozhodně ne," ozvalo se z uličky za Harrym. Pan Ollivander si rázně stoupl vedle Harryho a usmál se na své zákazníky. "Vítejte a promiňte mi to zdržení. Pokud dovolíte slečno," natáhl k Jane ruku a ta mu hůlku vykuleně vrátila. "Myslím," přeměřil si ji pohledem a něco si mumlavě spočítal, "že by Vám mohla vyhovovat tato hůlka." A s tím sáhl po krabici, kterou měl Harry připravenou jako pátou. Otevřel ji a rovnou Jane hůlku nabídl. "Cesmínové dřevo, blána z dračího srdce, osm palců dlouhá, středně pružná. Kapku svéhlavá," dodal s úsměvem.

Jane ji uchopila a široce se usmála. Mávla s ní a kolem ní se rozprskly bleděmodré jiskry.

"Výborně!" zatleskal pan Ollivander. "Dokonalá shoda."

Jane nadšeně přikyvovala a zbožně si hůlku prohlížela.

"Budete si přát kromě hůlky ještě něco?"

"Noo, já nevím. Potřebuje k té hůlce ještě něco?" zeptala se ho ztraceně Janina matka.

"Hůlka jako taková stačí, ale doporučil bych vám alespoň menší sadu na údržbu a možná i loketní pouzdro, aby ji slečna měla stále při ruce," odpověděl jí jako pravý obchodník.

"Vezmeme si tedy obojí. Pouzdro i sadu," objednala.

Ollivander se mírně uklonil a přešel k vitríně s pouzdry. "Mám mnoho barev a materiálů. Můžete si vybrat jakoukoliv barvu nebo naopak materiál, který napodobí lidskou kůži tak dokonale, že si pouzdra nikdo ani nevšimne."

"Já bych chtěla modrožlutý!" vyhrkla Jane.

Matka si ji pochybovačně přeměřila. "Jsi si jistá? Nechceš si vybrat spíš, praktičtější barvu?"

Jane na matku vykulila štěněčí oči a sepjala ruce. "Prosíííííím."

Matka si povzdechla a přikývla. "Tak tedy dobrá. Máte čistě náhodou modrožluté?" Otočila se na Ollivandera.

"Proužkované!" zdůraznila Jane.

Ollivander se usmál. "Během půl hodiny bych ho pro vás měl připravené."

Matka se zamyslela a přikývla. "Pak tedy prosím to. Půjdeme ještě nakoupit další věci a pak se pro něj vrátíme."

"Ale hůlku si vezmu s sebou už teď, že jo?" ujišťovala se Jane.

"Jistě, jistě," ubezpečila ji matka a vytáhla peněženku. "Kolik ta hůlka stojí?"

"Osm galleonů," odpověděl jí Ollivander klidně zatímco vytahoval nějaký formulář. "A můžete mi prosím, slečno, říct, jak se jmenujete, kdy jste se narodila a kdy nastupujete na jakou školu?"

Jane přikývla a důležitě začala recitovat: "Jane Oustenová. Psáno s OU. Narodila jsem se 24. března, 1965. Jdu do Bradavicové školy čár a kouzel."

"Ahá..." Ollivander vše rychle zapisoval. "Děkuji Vám mnohokrát. A mohla byste prosím přiložit prst na tuto značku?" Jane zvědavě uposlechla. Kulatá runa se modře rozzářila a pak zase zhasla. "Děkuju. Nyní jste oficiálně vlastníkem této hůlky." Podal ji malou brožurku. "Toto si prosím pozorně prostudujte, je tam všechno, co by vás v případě hůlek mohlo zajímat."

Harry se snažil tvářit příjemně a přívětivě, přesto jeho maska málem sklouzla, když si všiml brožury. Proč ji on kdysi nedostal? To snad výrobce hůlek předpokládal, že to Harry dávno ví?

Matka zaplatila a se slibem, že se vrátí pro pouzdro i s hopkající dcerkou, která stále hůlku nepustila z ruky, odešla.

Jakmile se za nimi zaklaply dveře, Ollivanderův úsměv opustil jeho tvář a on se na Harryho pronikavě podíval. Harry polkl. "Ták. Předpokládám, že předtím, než vám ukážu nejcennější a nejunikátnější hůlky jaké v obchodě jsou, mám právo na vysvětlení." Zabodl do Harryho měsíční oči. "A to všeho."

Harry ztuhl, vnitřnosti se mu zkroutily a v puse mu vyschlo. Pan Ollivander dovedl být děsivý, když se rozhodl. "Ehm..." odkašlal si. "Kterého všeho máte na mysli?"

"Nejprve by mě zajímalo, jak jste poznal, který typ hůlek přinést. Dále, který hůlkař vás učil. Potom co skutečně chcete v tomto obchodě a nakonec, který z mých povedených příbuzných vás přede mnou schovával!" dodal s upřímným úsměvem a rukama rozpřaženýma do stran.

Ufff.... Tak to bude na dlouho. "Neměl byste čaj?" zeptal se ho Harry nesměle. A hned na to byl nadšeným hůlkařem veden dozadu.