5. kapitola - Léčení

11.11.2019

Harryho probudilo šimrání těsně pod pravým kolenem. Prudce trhl nohou ve snaze shodit jednu z těch prašivých krys, nazdvihl se na loktech a otevřel oči. Kolem něj ale nepobíhali žádné krysy. Zmateně zamrkal a při pohledu na mladší verzi školní ošetřovatelky, která nad ním stála s kapičkami potu na čele. Několik světlých pramenů uvolněných z drdolu jí rámovalo obličej. Měla plnější postavu a méně ustaraných vrásek, než co si Harry pamatoval, ale jinak vypadala stále stejně. Což platilo i pro její zamračený výraz s vytvořenou rýhou mezi obočím.

"Dobré dopoledne, Harry. Ležte prosím klidně. Jmenuji se Pomona Pomfreyová, jsem kvalifikovaná lékouzelnice a busu ae o vás starat," představila se mu zřejmě naučenou frází, která ale nezamaskovala starosti v jejím hlase.

Harry se pokusil promluvit, ale zabránil mu v tom záchvat kašle. Vždyť už se toho přece zbavil! Problesklo mu hlavou vyčerpaně. Přijal od ošetřovatelky šálek akorát teplého čaje a napil se. Když odložil šálek, cítil, jak ho lehce svrbí patro. Rozbušilo se mu srdce a polilo ho horko. Donutil se nadechnout. Kdyby nestrávil poslední půlrok na všech možných lektvarech, nepřikládal by tomu jasnému symptomu váhu. Ale jestli nemůže věřit jí, tak komu? Ať dala do čaje cokoliv, měla pro to důvod.

"Děkuju." Pozvedl koutky úst ve zdvořilém úsměvu, a ještě jednou si přejel jazykem po patře. "Moc mě těší, madam."

Školní ošetřovatelka krátce přikývla, zastrčila si uvolněný pramen za ucho a ve špičkách prstů obou rukou před sebou protáčela hůlku.

"Pane Harry, nejsem si jistá, kolik toho víte o svém stavu..." Na chvíli zavřela oči, než pokračovala. "Byl jste v přímém ohrožení života. Vaše zranění byla vážná a je s podivem že jste stále naživu. Nyní jste na tom ale mnohem lépe!" rychle dodala.

Harrymu připadalo zvláštní, vidět vždy tak profesionální ošetřovatelku vyvedenou z konceptu. Bylo mu jí líto. Místo volna o prázdninách si teď s ním dělá starosti.

"Moc si vážím vaší pomoci," snažil se ji Harry uklidnit. "Cítím se opravdu dobře." Což by bylo přesvědčivé, kdyby se celé jeho tělo nezačalo zmítat v dávivém kašli.

Madam Pomfreyová si ho zamračeně přeměřila. "Skutečně?"

"Ano, jsem v pořádku," ujistil ji Harry spěšně a zívl, aby si nenápadně otřel lemem rukávu koutek. "Děkuju vám za pomoc, ale určitě máte spoustu dalších, důležitějších věcí na práci." Tlumeně zakašlal, ale podařilo se mu polknout železitou chuť.

"Promiňte, ale dle mých měření jste v nedávné době obdržel velké množství zranění, přičemž příliš velká část z nich nebyla řádně vyléčena!"

Harry si v duchu povzdechl. Sice byla mladá a krásná, ale hloupá bohužel ne.

"To je sice pravda, ale skutečně se cítím dobře," trval na svém dál Harry a vložil do svého hlasu tolik pravdy, kolik dovedl. Byl rád, že si té krve nevšimla. Pán by na Harryho za takové maskování byl hrdý. Vždycky ho potěšilo, když se Harry snažil a nevypadal zas až tak úplně hrozně.

"V tom případě vám jistě nebude vadit, když vás podrobím několika jednoduchým testům, že?" zvedla obočí a založila si ruce na hrudi.

Harry ji napodobil. "Jistě, žádný problém." Sevřel se mu žaludek a cítil, jak mu vlhnou záda košile. Kouzla bez hůlky neoblafne.

"Nejdříve si prosím sedněte s nohama na zemi," přikázala mu.

Harry ji poslechl. Tlumeně zakašlal a ignoroval mžitky před očima. Dívat se před sebe a nic nevidět pro něj nebylo neznámé. Doufal, že už bude po všem, madam Pomfreyová odejde a přestane s ním plýtvat čas. Má to přeci za pár. Tedy, už měl, ale brzo zase bude...

Lékouzelnice mezitím pevně uchopila hůlku a než se Harry nadál, klepla ho s ní prudce do pravého kolena! Harry nechápavě zíral na její sevřené rty a vítězně pozvednuté obočí.

"Vidíte? Žádný patelární reflex! Noha se vám měla vykopnout do vzduchu, což se ale nestalo. To znamená, že nutně potřebujete lékouzelnickou péči," vysvětlila mu ustaraně.

Harry měl chuť si nakopat. Mělo ho napadnout tu nohu vyhodit do vzduchu! Vždyť to přeci viděl několikrát v televizi, když se na ni Dursleyovi dívali.

"Lehněte si prosím ať se zbytečně nevysílíte a probereme váš stav," pokračovala ošetřovatelka.

Harry se jí podíval do vážné tváře a poznal, že s ní nemá cenu bojovat. Stejný výraz měla pokaždé, když vyhazovala návštěvy ze svého křídla. Poslechl ji a lehl si do polosedu opřený o pelest postele. Rozhlédl se po pokoji a uvědomil si, že Snapea ještě neviděl. Bastard, určitě se schovává, pomyslel si. Určitě to byl on, kdo Pomfreyovou zavolal.

Pomfreyová si jeho pohledu všimla a vysvětlila: "Pan Snape má nějaké povinnosti v Příčné ulici. Nějakou chvíli ještě nebude přítomný. Takže, co víte o rozsahu svých zranění?" zeptala se ho přímo ale jeho další záchvat ji zarazil.

"Ukažte," prohlásila pochybovačně ošetřovatelka a přišla k němu blíž. Vyvolala nad jeho hrudníkem diagram, který se Harrymu zdál jen jako změť červené a oranžové barvy s černými fleky. "Merline..." zhrozila se.

Harry se na ni zvědavě podíval. Zajímalo ho, s čím drobná žena přijde tentokrát.

"Pane Harry," nadechla se. "Prodělal jste v poslední době chřipku či zápal dýchacích soustavy?"

Harry v dlani zežmoulal ještě víc zašpiněný rukáv. "Možná jsem byl v jednu chvíli trochu nachlazený," připustil a viděl, jak ošetřovatelce vyjelo obočí do závratných výšin.

"Trochu nachlazený?" nevěřícně si ještě jednou změřila graf a popuzeně pokračovala. "A předpokládám, že jste to trochu nachlazení nijak důkladně neléčil, že?"

Harry pokrčil rameny a cítil, jak ho pnou svaly na krku. Jak jí má vysvětlovat, že si tam málem vychrchlal plíce v nehorázné zimnici a s halucinacemi o mozkomrdech? Tedy, halucinace to byly až potom, co ty potvory přemístili někam jinam, protože se jim zdálo, že si jeho přítomnost až příliš moc užívají. Bylo to na začátku jeho pobytu, než se poučili, že se k němu musejí chovat líp, aby déle vydržel. Kašle se zbavil, ale podle všeho byl teď zpět a v plné parádě.

"Pane Harry, vůbec se mi to nelíbí!" zvolala popuzeně a ustaraně se začala přehrabovat ve své kabele.

Harry ji na to chtěl odpovědět, ale jeho plíce měly jiný názor. Zakryl si ústa rukávem a využil její nepozornosti, aby si je utřel. Červený lem pak rychle zase schoval. Jeho by to potěšilo. Kromě těch ostatních věcí. To by ho velmi popudilo. Harry prostě musí dělat problémy.

Když k němu madame Pomfreyová přišla, tvářil se jakoby nic. Podávala mu blátivě oranžový lektvar.

"Vypijte to."

Harry si lahvičku zaraženě změřil. "Celé?"

Strnule přikývla. "Ano, obvykle ji dávám studentům vypít celou čtvrtinu, ale oubytě jsem u nich ještě nikdy neviděla. A rozhodně ne v takové míře!" zdůraznila a nervózně si zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho.

"Oubytě?" zeptal se Harry zmateně a přičichl k lektvaru.

"Ano, moc kouzelníků jimi netrpí, i když ještě nedávno to byla metla mudlů. Možná to znáte jako suchotiny," vysvětlovala a evidentně se snažila něčím rozptýlit.

Harry se s ní nehádal. Začal lektvar pít. Chutnal odporně ale to moc neřešil.

"Počkat!" zarazila ho ošetřovatelka.

Harry oddálil poloprázdnou lahvičku od úst a tázavě se na ní podíval.

"Máte vysokou rezistenci na lektvary a -"

Harry ji v duchu pogratuloval, že na to přišla tak rychle.

" - není jisté, jestli vám digestivně podané lektvary zaberou. Nemluvě o dopadu, jaký to bude mít na vaše filtrační orgány."

"Co tím myslíte?" zeptal se jí zmateně Harry. A co má dělat s tím co už vypil, vyzvracet to?

"Možná byste ho mohl inhalovat a část i aplikovat lokálně."

Harry soustředěně přimhouřil oči. "Takže s tím mám dělat co?"

"Tumáte," podala mu hadřík s abstraktními vlčími máky. "Nalejte na něj trochu a přiložte si to na hruď."

Harry poslechl a s napůl rozepnutým pyžamem zpod kterého vykukovaly červené kytky si připadal směšně. Tázavě se na ní podíval co dál a ona mu podala mělkou misku se třpytivou tekutinou uvnitř.

"Nalijte zbytek dovnitř, prosím," instruovala ho. "Výborně. Teď si to dejte pod nos a zhluboka dýchejte." Hůlkou mu vykouzlila kolem hlavy bublinu a přiměla smíchané tekutiny zlehka bublat.

Jak se z naředěného lektvaru uvolňovaly výpary, cítil, jak mu štiplavý pach klesá hrdlem dolů. Rozkašlal se, ale záchvat se rychle utišil. Byl to strašný smrad. Začalo se mu navalovat a on ztěžka polkl trochu lehce natráveného lektvaru. Zároveň ho začala pálit kůže na hrudi a viděl, jak i z hadříku odchází výpary.

Madame Pomfreyová ho pozorně sledovala ale mávnutím hůlky otevřela okno. Bublina kolem jeho hlavy udržovala výpary uvnitř, ale nebyla neprodyšná.

Harrymu se motala hlava. Připadal mu lehká a těžká zároveň. Brněly ho malíčky u nohou a svědily ho hřbety dlaní. Poškrábal si jizvu pod uchem a soustředil se na stále těžší dýchání. Oči ho pálily. Příšerně ho pálily. Svět byl v čím dál hustší červené mlze...

"Pane Harry?!" ozvalo se nad ním ustaraně o on pomalu otevřel jedno oko.

"Ano?" zeptal se milé paní, která se nad ním skláněla, a usmál se na ni.

"Jste v pořádku?" Měla pěkná ústa, ale bylo těžké je sledovat. Hýbala se moc rychle.

"Ano?" měl pocit, že je to správná odpověď. Zkusmo vystrčil špičku jazyka, aby ochutnal vzduch. Nebyl si jistý, jak vzduch chutná, ale jeho špička byla ráda venku a začala sebou různě hýbat. Bylo zvláštní, jak se spokojeně celý jazyk natáhl a jak lechtal jeho horní ret.

"Haló?"

Zmateně vzhlédl a viděl, že se na něj ta milá paní mračí. Proč se na něj mračí? Něco mu říkala ale on tomu moc nerozuměl. Vyplázl jazyk co nejvíc, aby se na něj mohl podívat. Zklamaně se

zamračil a nakrčil obočí. Furt mu překážel ten pitomý nos!

"Pane Harry, soustřeďte se!" houkla na něj rázně ta už ne tak moc milá paní.

Harry vylekaně vzhlédl a soustředěně pozoroval její pusu. I když se mračila, byla hezká.

Omluvně se na ni usmál a vzpomenul si, co učitelkám ve škole vždycky udělalo radost: "Omlouvám se, že jsem nedával pozor. Už se to nestane."

Dál si ho podezřívavě měřila, stejně jako paní učitelky, ale stejně jako ony to nechala být. Někdo s tak veselou pihou pod dolním rtem by mu ale možná mohl věřit, že opravdu netušil, co dělá na střeše jídelny. Třeba by mu věřila i teď, kdyby jí řekl že chtěl jen skočit za popelnice. Nadechl se, ale hlas slečny Susane ho zarazil. Dospěláky přeci dětské nesmysly a výmluvy nezajímají.

Byl tedy ticho a soustředěně koukal na tu paní, aby nepromeškal nic, co mu chtěla říct. Vypadala už o něco klidněji než předtím. Není divu. Někdo s tak veselou pihou určitě nedokázal být dlouho naštvaný.

"Harry, co přesně víte o svých zraněných?"

"Vím, že jsem byl zraněný a vím, že něco trochu bolí," připustil a zkusmo skousl hrubou jizvičku na rtu.

Tu zmínku o menších bolestech přešla milá paní mlčky jen s pochybovačně našpulenými ústy. "A začnete s jejich výčtem vy, nebo já?" pobídla ho.

Harry se zhluboka nadechl. Chtěl jí lhát stejně jako vždycky lhal školní setře, ale... Tuhle milou paní nechtěl rozzlobit. Čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. A pochyboval, že by ona byla tak hloupá jako školní sestra. Usilovně vzpomínal na to, co o svém těle nedávno slyšel. Přemýšlel a přemýšlel a najednou jakoby za očima viděl divnou pikslu. Zvědavě ji otevřel a slyšel lékouzelníka s legračním přízvukem. Měl chrapot, jako by dloouho křičel a asi mu byla zima. Slovo od slova opakoval to, co ten pán říkal.

"Začnu s tím jednodušším... Zahojené rány a zlomeniny po celé ploše těla. Kůže je zjizvená ale většina těchto ran je plně vyléčena. Pouze zlomenina levé lýtkové kosti byla komplikovanější a poškodila i sval, který je nyní... citlivější." Dodal doktor a najednou vykvikl. To Harry neudělal, protože to by bylo hloupé zopakovat. A Harry přeci hloupý není. I když mu to strýček říkal.

Milá paní si odfrkla ale on soustředěně pokračoval dál.

"Na těle jsou také magické rány, jejichž hojení bylo dané povahou jednotlivých kouzel. Vzhledem k tomu, že se jedná o magické poškození, bývají některé oblasti obzvláště citlivé nebo nefungují jako dřív, protože došlo k narušení tkání zaměřených na vedení magie."

Nad tou informací pozvedla obočí. Harry zavřel oči a vybavoval si, co dalšího ten roztřesený hlas říkal.

"Došlo k poškození několika orgánů, jejich funkce je více méně zachovalá. Pacient prodělal vážný zápal plic, který kvůli snížené imunitě znamenal velký zásah pro plíce. Jeho játra byla vystavena kletbě a jejich funkce je rovněž omezená." Milá paní něco významně zamručela ale on pokračoval dál. "Vystavení několika různým faktorům nevratně zasáhlo varlata, což způsobilo sterilitu a momentálně i sexuální dysfunkci. Má velmi citlivé zažívání a naleptanou stěnu žaludku i jícnu, což bylo způsobené příliš vysokými dávkami nepřiměřeně silných lektvarů. Magické odstranění malíčků dolních končetin proběhlo bez větších komplikací. Nervové dráhy jsou ale stále citlivé." Proslov toho pána byl zvláštní, jako by mluvil o nějaké Frankensteinově zrůdě. Harrymu toho stvoření bylo líto. Nemohlo přece za to, že není normální. A určitě se snažilo.

Čekal. Neměl víc, co by řekl. Hlas v jeho hlavě ztichl a on najednou nevěděl, co řekl nebo co říkat dál. Milá paní mlčela a on otevřel oči. Stála před ním se zrudlými tvářemi, zírala do stěny a něco si mumlala. Harry zamrkal a nenápadně se odsunul blíž ke stěně. Lehl si níž a přitáhl si deku až pod bradu. Nebyl si jistý, proč tu paní tak rozzlobil, ale nechtěl raději dělat nic dalšího. Ale možná, že kdyby šel vydrhnout kachličky v kuchyni, udělal by jí radost...

Kde je ale kuchyně? Raději zavřel oči a předstíral, že spí. Někdy to opravdu fungovalo. Po chvíli ho vyrušilo odkašlaní. Paní vypadala mnohem vyrovnaněji a Harrymu připomínala Mary Poppins z televize...

"Vidím, že jste se svým stavem seznámen více než dobře. Přestože jste spoustu věcí zlehčil, souhlasím s vámi. Nyní bych se s vámi domluvila na dalším postupu vaší léčby." řekla hlasem nepřipouštějícím námitky.

Harry přikývl a doufal, že vypadá, že jí rozumí.

"Vzhledem k vaší vyvinuté rezistenci na lektvary je téměř nemožné vás léčit běžnými dávkami. Jak jste zmínil, vaše játra byla vystavena kletbě, ta však zreagovala s nebezpečně vysokým obsahem residuálních částí lektvarů, což vám kupodivu nejspíš zachránilo život. Vyšší dávky jakékoliv perorální léčby by vám mohly způsobit komplikace nebo by nemusely fungovat podle našich očekávání. Z toho důvodu jsme vám koneckonců podali lektvar na dýchací cesty více způsoby. Plíce by se vám měly zahojit do pár hodin. Už teď vypadáte zdravěji. Stejně to je i s bolest tišícími léky. Ty běžné na vás nebudou mít vliv, ty těžší na opiátové či morfiové bázi -"

"Ne, ty nechci," přerušil ji Harry rázně. O opiu mluvil strýček. Někdy o Harryho taťkovi říkal, že i možná kvůli tomu umřeli, že byl nejspíš sjetý v autě.

Harrymu bylo líto, že sjeli autem. I když nevěděl kam. A taky nevěděl, odkud se teda vzalo to zelené světlo...

Milá paní přikývla a pokračovala: "Už jste se setkal s Vyživovacím lektvarem. Ten budete pít pravidelně při každém jídle. Neovlivňuje přímo funkce těla, ale živiny, které jíte. To by vám mělo pomoci při přirozených léčebných procesech těla. Což je kromě přímých kouzel a mastí to jediné, na co nám zbývá se spolehnout." Švihla hůlkou. "Ostende salutis." a ve vzduchu se objevilo několik barev různě pospojovaných.

Harry zvědavě pozoroval kombinaci světle a tmavě žluté a oranžové. Než se stačil zeptat co jsou zač, ošetřovatelka si úlevně vydechla a potěšeně se usmála.

"Léčíte se velmi rychle," konstatovala. "Tento pokrok bych očekávala po týdnu, ne po dni."

"Po dni?" podivil se Harry. Dospělé vždycky potěšilo, když zopakoval to poslední, co řekli. Teda, ne tetu a strýčka, ale paní učitelky ve škole jo.

"No jistě, kdyby mě k vám mladý pan Snape nezavolal, nemusel jste se dožít rána," vysvětlila mu vážně, ale pozornost věnovala dalším, nově vykouzleným barvám.

Harrymu se sevřelo hrdlo a on pevně semkl rty. Moc tomu nerozuměl ale bylo mu líto, že si dělali škodu. Nechtěl jim být na obtíž!

"Zajímavé," podotkla paní a Harry k ní obrátil pozornost. "Vaše hladina magie se nezvykle rychle zvyšuje. To je dobré," ujistila ho, když viděla jeho nechápavý výraz. "Ve skutečnosti velmi dobré. Nejen, že to vysvětluje váš rychlý progres, ale také nám to dává dobré vyhlídky do budoucna. Jsem velmi nakloněna věřit autoléčbě vašeho těla. Budeme ho samozřejmě směrovat a pomáhat mu správnou výživou a časem i vhodným pohybem." Její hlas se třásl nadšením a v očích jí jiskřilo.

Harry měl pocit, že ta drobná milá paní začne každou chvíli poskakovat a pleskat ušima. Usmál se na ni. Byl rád, že má radost. Možná že by mu mohla zazpívat!

Milá paní se na něj podívala. "A jak se cítíte teď? Popravdě?"

Harry tu otázku zvážil a rozhodl se jí odpovědět, jak nejlépe dovedl. Byla opravdu moc milá.

"Je mi skutečně mnohem lépe. Dokonce i lépe, než mi bylo předtím." Ano, to znělo jako něco, co říkali v tom pořadu o nemocnici. Zamyslel se. "Pár míst na těle mě bolí, ale ne nijak moc. Ale škrábe mě v krku," dodal.

"Skutečně?" zdvihla pobaveně obočí. Na chvíli se zamyslela a pak pokračovala. "Váš kašel ještě pozůstatkem toho trochu nachlazení - zápalu plic -"

"Ten jsem ale už neměl!" namítl Harry a opět se suše rozkašlal. Nikdy nesměl být nemocný, protože léky byly drahé.

"Ve skutečnosti," opravila ho ošetřovatelka po tom, co se konečně utišil, "jste ho měl celou dobu. Vaše tělo však už mělo tak nízkou hladinu energie, že se rozhodlo zápal ignorovat a řešit závažnější problémy. To, že se váš kašel objevil je dobrá zpráva. Máte i lehce zvýšenou horečku, tu bych rozhodně nesnižovala, pomáhá vašemu organismu v boji s infekcí!"

Harry se na ni podíval a měl pocit, že je z horečky až příliš nadšená. Ale co, jestli ji to potěší...

"Myslím, že bychom léčbu plic mohli podpořit nemagickými prostředky, co vy na to?"

Harry na ni jen upřel zmožený pohled.

"Jen klid. Jednalo by se o čaje z různých bylinkových směsí. Mám ještě někde poznámky z mé stáže v Indii..." zamyslela se a poklepala si prsty o rty. "Ano, to by mohlo fungovat!"

Pak na Harryho obrátila svůj pohled a její rysy zvážněly. "Na toto se musím zeptat. Máte někoho, koho bych mohla kontaktovat?"

Harry zavrtěl hlavou. Začaly se mu potit dlaně a sevřel se mu žaludek. Cítil, jak mu srdce tepe stále rychleji.

"Vážně ne? Ani žádné místo, kam byste mohl potom jít? Rodina, přátelé?" naléhala dál.

"Ne, nemám."

"Víte," skousla si rty. "Nezletilý chlapec ve vašem stavu... Měla by o tom vědět patřičná místa... Kvůli pomoci a... ochraně," dopověděla měkce.

Harry se zhluboka nadechl lehké květinové vůně, které si do té doby nevšiml. Tušil, že něco takového přijde, přesto to nebylo o nic snazší. Pomalu vzhlédl a podíval se jí do očí. "Pomoc není potřeba." Než stačila cokoli namítnout, pokračoval: "Nic mi není."

Milá paní se stále nezdála být přesvědčená, ale evidentně se rozhodla vrátit se k této otázce později. "I tak, budete potřebovat pomoc. Místo, kam jít. A možná i přístup k účtům, záznamům, k prostředkům."

"Já nemám záznamy. Záznamy mají jen důležití lidé." Zavřel Harry unaveně oči.

Madame Pomfreyová byla chvíli zaskočeně ticho. "Dobrá tedy. Teď spěte a probereme to později."

Harry ji moc rád poslechl.

xXx

Bondy tiše přemístil Severuse z Příčné ulice zpátky do jeho pokoje. Madam Pomfreyová stála rozcuchaná nad jeho postelí a melodickou inkantací zaříkávala nehybné tělo. Když si všimla jeho přítomnosti, unaveně se na něj usmála, aniž by přerušila péči o svého pacienta. Severus opatrně přešel ke stolu a položil na židli brašnu, která byla novými přísadami a knihami nacpaná k prasknutí.

Opřel se zády o stůl a začal si rozepínat svrchní část hábitu, pod kterou měl obyčejné černé tričko. Poslouchal Madam Pomfreyovou, jejíž hlas už byl zhrublý dlouhou námahou. Přesto začal Severus cítit, jak kouzlo funguje i na něj a on se začíná uvolňovat. Pozoroval, jak neúnavně krouží hůlkou ve složitých variacích a obdivoval její výdrž a odhodlání. Vždycky byla stoprocentně oddaná své práci a snažila se bez ohledu na okolnosti udělat to nejlepší pro své pacienty. Když zmijozelové zjistili, že novou ošetřovatelku nezajímá kolejní politika, byli příjemně překvapeni. Netrvalo to dlouho, a celá kolej si k ní díky jejímu nehranému zájmu vytvořila více méně vřelý vztah. A přestože byl tehdy Severus teprve v prvním ročníku, uvědomoval si, jak vzácná vlastnost získat si jejich kolej to je.

Madame Pomfreyová skončila a úlevně vydechla. Svěsila na chvíli ruce podél těla a sklopila hlavu. Potom si stoupla na špičky a se zalupáním se protáhla. Přešla k Severusovi, usmála se na něj a vzala si ze stolu šálek s bylinkovým čajem. Pomalu se napila a blaženě přivřela oči. Když je znovu otevřela, Severus si všiml drobného fialového kroužku po obvodu pomněnkových očí.

"Tak jak dopadly nákupy?" zeptala se ho zlehka mnohem jemnějším hlasem a chytila šálek oběma rukama.

Severus si vzpomněl na své vychování, sundal brašnu ze židle a nabídl jí ji. Ta si vděčně sedla a pozorovala ho, jak nadšeně vyndává položky na stůl.

"Téměř všechny přísady jsem sehnal v malém krámku za prodejnou s předměty pro hospodyňky. Je nenápadný, ale jeho majitel prodává většinu vlastnoručně sesbíraných přísad, které jsou vždy špičkové kvality. Jeho ceny jsou přívětivější a na rozdíl od komerčně založeného Slugga&Jiggerse skladuje své zásoby ukázkově a vždy mě upozorní, pokud se některé přísady nesnesou, abych byl opatrný při jejich přepravě," vysvětloval nadšeně.

"V tomto vám budu věřit," usmála se na něj opět Madame Pomfreyová. "Už teď jsou vaše znalosti o vaření lektvarů mnohem komplexnější než ty moje. A říkal jste, že u Sluga a Jiggerse neměli všechno?" pobídla ho a opět se napila čaje.

"Přesně tak, madam," přitakal Severus a převrátil jeden z balíčků ve speciálním ochranném papíře v ruce. "Předpokládal jsem, že největší problém bude s Kulčibou dávivou, která je dost drahá kvůli specifické době jejího sklízení, ale sehnat tu bylo bez problémů. Na druhou stranu se ukázalo, že distribuce Puškvorce je poslední dobou velmi náročná. Sice roste planě v Anglii i v Evropě, ale lektvar vyžaduje jeho původní, čínskou odrůdu." Zamračil se a založil si ruce na hrudi.

Madame Pomfreyová chápavě přikývla. "Ano, tamní vláda totálně zakázala vývoz zboží. Jak jste ho tedy sehnal?"

"No, nejdříve jsem zašel hned vedle k panu Mulpepperovi. Jeho dodavatel z Palácových zahrad s ním byl v kontaktu naposledy před osmi lety a od té doby o něm nikdo neslyšel. Byl to prý jeden z nejlepších bylinkářů na světě a už jenom fakt, že byl schopen v Praze vypěstovat většinu původních rostlin bez té nejmenší magické modifikace, ho činilo nepostradatelným badatelem."

"O ano, slyšela jsem o něm. Merlin rostlinstva mu přezdívali. O jeho zmizení jsem ale neslyšela. Nedivila bych se, kdyby v tom mělo prsty to Pogrebinské sémě, vyvržené ze samotného pekla, co se roztahuje po celé Evropě a topí ji v té své břečce které říkají alkohol!" Tváře jí zrudly a její oči propichovaly nepřítomného nepřítele. Severus se ovládl, aby nenadzdvihl překvapeně obočí. Tak ostrý jazyk madam Pomfreyovou ještě použít neslyšel. "Bohužel se obávám, že druhý takový bylinkář se ještě dlouho nenarodí. Nejsem si tím jistá, ale možná by Puškvorec mohla mít ve skleníku profesorka Prýtová, pokračovala a její hlas zněl pro změnu nepřirozeně klidně. "Pravděpodobně nebude takové kvality jako ten čínský, ale mohl by být stále lepší než ten planý, co je běžně k dostání."

Severus se podrbal na zátylku. "No, víte... U Mulpeppera na Příčné sice Puškvorec neměli, ale poslali mě do své druhé pobočky, kde ještě nějaké zásoby měli."

"Druhé pobočky?" zamračila se Madame Pomfreyová. "Snad nemyslíte tu v Obrtlé?"

"Ano tu," potvrdil Severus a rychle vysvětloval. "Víte, politika jejich obchodů je, že své zboží zbytečně nepřemisťují, aby se neznehodnotilo. A vzhledem k podstatě lektvarů, ve kterých se Puškvorec využívá, byla větší poptávka na Příčné. A spousta lidí ho ve skutečnosti nepotřebovala tak moc, když zjistila, že je jen na Obrtlé," snažil se ji spěšně uklidnit.

"Nebudu vám říkat, jak nebezpečné to bylo, protože jste evidentně v pořádku a nezraněný." Změřila si ho a s povzdechem položila šálek. "Jsem jen ráda, že se vám nakonec povedlo získat, co bylo potřeba. Stačily vám na to galeony?"

Severus se vyhnul jejímu pohledu. "Ano stačily."

Madame Pomfreyová překřížila před sebou ruce, čímž se jí zvýraznil hrudník. Severus zvedl rychle pohled k jejímu obličeji a doufal, že si ničeho nevšimla nebo že nezíral moc dlouho.

"Pane Snape, víte, že snesu spoustu věcí, ale nemám ráda, když se mi věší bulíky na nos. Mám ten pocit, že jako dva inteligentní lidé spolu můžeme komunikovat na úrovni. Tak se vás zeptám znovu a budu předstírat, že jste ještě nic neřekl." Nadechla se. "Stačily vám galeony, které jsem vám dala na nákup přísad pro lektvar mého pacienta?"

Severus se zamyslel a ignoroval horkost, která ho zaplavila. Zavrtěl hlavou. "Ne madam. Přesáhl jsem váš rozpočet asi o dvanáct galeonů," zamumlal neochotně. Krásně se do něho vešel, než přišla ta komplikace s Puškvorcem... čtyřicet pět galeonů jen za středně velký plazivý kořen ho málem poslalo do kolen. Ještě že se na podobnou cenu po těch obtížích v předchozích lékárnách připravil. A stále z vlastních peněz utratil míň, než by dal za všechno ostatní a náhražkový Puškvorec dohromady.

Madame Pomfreyová sáhla do kabely a vytáhla vlastní měšec s drobnou výšivkou máků. "Popravdě musím říct, že jsem očekávala mnohem větší rozdíl. Ale je vidět, že lektvarům skutečně rozumíte a víte, kde sehnat to nejlepší co nejvýhodněji." Bez ohledu na jeho námitky položila na stůl patnáct galeonů. "Žádné odmlouvání, pane Snape. Už jednou jsem vám řekla, že bude léčba pana Harryho financována z letního rozpočtu ošetřovny. Je nesmysl, abyste to platil z vlastní kapsy."

Severus poznal předem prohranou bitvu. Sice mu nepřišlo správné brát tolik peněz od ženy, která jim tak ochotně pomáhá, ale jestli říká, že škola platí...

"Tak dobrá," souhlasil a dal peníze do vlastního, obyčejného váčku. "A jak mu je?" zeptal se a trhl hlavou ke své posteli.

Ošetřovatelka si odlehčeně povzdechla. "Jeho stav se velmi rychle zlepšuje. Je to až s podivem. Pokud to tak půjde dál, bude zázrakem moderního lékouzelnictví."

"To je dobře," oddychl si Severus. Čím dřív bude mít nezvaného hosta z domu, tím líp. Jedna věc ho ale pořád zajímala. "A zjistila jste, co se mu vlastně stalo?"

"Ano zjistila," vážně přikývla. "Spadá to ale pod můj slib mlčenlivosti, takže to na mě ani nezkoušejte," varovala ho se zdviženým prstem.

Severus se pousmál. Znala ho až příliš dobře. A on zase pevnost slibu, kterým chránila tolik lidí ve škole.

"A pane Snape?"

"Ano madam?"

"Nahlásila jsem váš dům jako místo výskytu šotkovniček - mírné neškodné vyrážky způsobené kousnutím šotka. Tedy, neškodné pro kouzelníka, ale velmi nebezpečné při přenosu kůží na mudlu. Z toho důvodu bude ministerstvo tolerovat kouzla v tomto domě. Samozřejmě jen ta, která se dají zařadit mezi léčebné prostředky," dodala. "Takže i přes váš Hlídáček vás nebude nikdo stíhat za kouzla, která vy nebo pan Harry vykouzlíte. A výhodou této nemoci je, že se můžete pohybovat v kouzelnickém světě." Mrkla na něj s úsměvem.

Severus byl ohromen. U kohokoliv jiného by očekával, že tím vším něco sleduje, ale na madame Pomfreyovou se nevztahovala běžná měřítka.

"Děkuju," řekl přiškrceně. "Moc si vážím všeho, co pro nás děláte."

Odmítavě mávla rukou. "To je samozřejmost." Vytáhla hůlku a zeptala se ho: "Nevadilo by vám, kdybych provedla několik menších úprav?"

Severus zavrtěl hlavou. "Jen prosím nic příliš nápadného," požádal ji.

Madam Pomfreyová přikývla a začala kouzlit. Severus poznal mezi kouzly i mudly-odpuzující, hluk-nepropouštějící, teplotu-stabilizující, prostor-zvětšující a s horkem zaplavujícím mu tváře i čistící typy.

Pak se rozhlédla po pokoji a přeměřila si postel před sebou, na které stále nerušeně spal Harry. Přestože se tvářil klidně, měl pevně zaťatou čelist. Obrátila se k Severusovi: "Mohu se zeptat, kde spíte?"

Severus uhnul pohledem a promnul si zátylek. "Je tu jen jedna postel, takže jsem ho nechal spát na posteli a sám jsem spal na zemi."

Ošetřovatelka semkla rty a krátce přikývla. "Chápu." Zdvihla hůlku a opatrně zvětšila postel téměř na dvojnásobek její velikosti. "Bohužel by druhá postel už nešla tak lehce zamaskovat," pronesla s omluvou v hlase.

Severus ji spěšně ujistil, že to není žádný problém. V duchu ocenil, že byla schopná zvětšit postel, aniž by svého pacienta probudila. Kdyby to zkusil on, pravděpodobně by roztáhl i Harryho. Zvětšit postel jako takovou sice problém není, ale práce s předmětem, s kterým je živý tvor v přímém kontaktu, se ještě neučili. Lily by to samozřejmě zvládla bez problémů. Při té spontánní myšlence se mu zkroutil žaludek do příšerného uzlu. Okamžitě myšlenku na ni zahnal a obrátil svou pozornost na zívající lékouzelnici.

"Pane Snape, pro dnešek už půjdu, zastavím se zítra. Prosím nezapomeňte se naobědvat. Oba dva." Vyhledala očima domácího skřítka, který opět nepozorovaně stál v rohu místnosti. "Bondy, můžeme jít." Skřítek krátce přikývl a rychle ale tiše přeběhl k ní. Madame Pomfreyová si vzala svou ošetřovatelskou tašku, rozloučila se se Severusem a s kývnutím na skřítka zmizela.

Severus se rozhlédl po pokoji. Vypadal mnohem prostorněji a uklizeněji. Na chvíli jen stál a přemýšlel, co bude dělat dál. Správně, uklidit přísady a řádně je uschovat. Potom dát macerovat kořen Puškvorce na osm hodin, aby mohl začít s přípravou lektvaru. Usmál se a nadšením se mu rozbušilo srdce. Uvařit ho bude výzva, ale kdo ví, kdy bude mít zase příležitost vyzkoušet svůj speciální mosazný kotlík.