PŽ - 49 kapitola - Na shledanou

16.10.2020

Toto je poslední kapitola prvního dílu. Pouta života jsou fanfiction na Harryho Pottera. Jejími tématy jsou přátelství, nalezení smyslu života a uzdravení se po fyzické i psychické stránce. 

Zvonek nad dveřmi zacinkal. Harry přešel k vitrínám s vystavenými šperky a čekal na majitele krámku.

"Á, pan Ollivander! Dobrý den! Už to tu mám pro vás připravené," přivítal ho energetický klenotník. Hned pro něco sáhl pod pult a vytáhl krabičku z obyčejného papíru.

Harry přešel k pultu. "Dobrý den."

Klenotník otevřel krabičku a odkryl dva identické šperky v látce. "Přesně podle vašich instrukcí. Kopie vypadá přesně jako předloha. Včetně patiny a drobných kazů. Zajímává práce to byla, to vám povím."

"Můžu?" zeptal se Harry.

Klenotník přikývl a nabídl mu krabičku.

Harry do ní sáhl a vytáhl dvě jehlice s detailně provedenými hlavami spících hadů. Porovnal je. Nepoznal mezi nimi jediný rozdíl. Jedna měla kolem sebe obvázanou bílou stužku. Promnul ji mezi prsty.

"To je kopie," vysvětlil klenotník.

Harry přikývl. "Dobře. Co jsem dlužen?"

"Čtyřicet dva galeonů," řekl klenotník pevným nesmlouvaným hlasem.

Znovu přikývl a vytáhl z kapsy měšec. Vyndal požadovanou sumu. I po půl ruce utrácení neměl pocit, že by z něj něco ubylo. Zamrazilo ho, ale přiměl se to nevnímat. Usmál se na klenotníka, původního hádka zapíchl do klopy šedého hábitu pod kabátem a kopii v krabičce dal do kapsy. "Děkuji mnohokrát."

Klenotník se lehce poklonil. "I mně bylo potěšením. Chtěl byste ještě něco?"

"Ne, to bude vše. Na shledanou."

"Na shledanou, pane Ollivandere."

Vyšel na ulici a zkontroloval čas. Tak akorát. Volnou chůzí došel před Smutnou dryádu. Jen šest minut zpoždění, měl jít ještě pomaleji. Zkontroloval svůj odraz ve dveřích. Ležérně, ale elegantně zapletené vlasy, přesně, jak ho to Monty naučil. A hábit se mu hodil k očím. Perfektní. Uvnitř předal skřítkovi u dveří kabát a řekl mu, že má schůzku s panem Riddlem.

Skřítek přikývl a nechal kabát zmizet. "Prosím, pojďte za mnou, pane."

Harry se nechal vést skřítkem příjemně osvětlenou a zařízenou restaurací. Všechno bylo z tmavého dřeva - z ořechu, připomněl si své hůlkařské lekce. Čalounění i závěsy byly ze světlé, vzorované látky. Dovedl ho do salonku za dveřmi s pohybující se vitráží, na které byla dryáda sedící v kořenech ohromného dubu. Zamyšleně se dívala do dálky, a když Harry procházel kolem, smutně se na něj usmála.

"Harry! Rád tě vidím!"

Usmál se na Toma Riddla. "Já vás také. Moc se omlouvám za to zpoždění. Čekal jste dlouho?"

"Ne ne ne, vůbec ne. Jsem si jistý, že tě zdrželo něco velmi důležitého. Posaď se ke mně!"

Harry přikývl a posadil se naproti Riddlovi.

"Tak jak ti jde balení? Těšíš se? Je to ohromná příležitost a já jsem tak rád, že sis na mě udělal čas!" chrlil na něj Riddle jednu otázku za druhou. Usmíval se a letmo se dotkl Harryho ruky.

Harry se usmál co nejupřímněji zpátky. "Ano, jsem nadšený. Nervózní, ale to víte, těším se."

"To jsem rád, to jsem rád. Je úžasné vidět někoho chytrého a talentovaného na samém začátku jeho kariéry. Indonésie, že?"

"Ano, ano. Indonésie. Velká událost mezi hůlkaři."

"Tím jsem si jistý. A Harry?" Položil Harrymu ruku na zápěstí.

"Ano?"

"Kdybys někdy cokoliv potřeboval, neváhej mi napsat. Jsem sice jen obyčejný kouzelník, ale udělám vše pro to, abych ti pomohl. Kdybys měl nějaké problémy, osobní, profesní či finanční, jsem tu pro tebe."

Přikývl a přikryl mu ruku svou druhou. "Děkuji, pane, velmi si toho vážím."

V mysli se Dvojka uchechtl, Harry to ale ignoroval.

"A Harry, musím ti říct, miluju tvou jehlici, už jsem ti to říkal?"

Pousmál se. "Pokaždé, když ji mám, i pokaždé, když ji nemám. Jsem rád, že se vám líbí."

"A odkud ji máš, Harry? Hledal jsem všude a nikde ji nemají."

"Byl to dárek, pane. Byl to dárek."

"Od někoho důležitého, předpokládám?" zeptal se ho Riddle spiklenecky.

Harry stejně spiklenecky odpověděl. "Ano, dá se to tak říct. Byl velmi... důležitou a vlivnou osobou. Dal mi to k posledním narozeninám."

Něco z jeho skutečných pocitů muselo problesknout na povrch, protože mu Riddle stiskl ruku a konejšivě řekl. "Ať se stalo, co se stalo, mrzí mě, že jsi z toho smutný."

Harry mávl rukou. "Na tom už nezáleží. To je minulost. Jak se daří vám a vaší kampani?"

Riddle se usmál. "Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že mluvíš s ministrem kouzel příštího volebního období. Jistě, čeká nás ještě dlouhá cesta, ale už teď mám nakloněnou většinu Starostolce. Je pouze otázkou, kdo budou mí protivníci. Nečekám ale, že to bude problémem."

"A co když..." hraně zaváhal.

Ano, Harry?"

"Co když nevyhrajete?"

Riddle se zasmál a opřel se do židle. "Pokud se to stane, nebude mi zbývat nic jiného než počkat. Ale čekání se nebojím. Času mám dost a trpělivost je nástroj vítězů."

"Ach, tak to se stanete ministrem určitě," přitakal Harry. "Kdo by nezvolil tak výjimečného muže?"

"Lichotíš mi?"

"Možná," připustil Harry. "Rozhodně ale jste mým favoritem." Sklouzl stydlivě pohledem, aby jeho lež byla ještě uvěřitelnější. Odkašlal si. "Ehm, nevíte, co bych si měl dát?"

"Víno? Koňak? Možná aperitiv bude nejlepší. Vermut? Máš velký hlad?"

"Já mám pořád hlad," zavtipkoval Harry. "Ale v aperitivech se moc nevyznám. Mohl byste nám objednat vy?"

"Ach, jistě. Pověz, co říkáš na bylinkové, kořeněné chuti?"

"Nevadí mi."

"A pokud si dobře vzpomínám, máš rád sladké, že?"

"Ano, pane."

"Výborně." Luskl na skřítka. "Dáme si dvakrát Martini Bianco, polévku šéfkuchaře, durijský steak s pečenými bramborami a s tou výtečnou omáčkou. A jako dezert dva čokoládové lávové dortíky. A vhodné víno, prosím."

Skřítek přikývl a s lupnutím zmizel.

"Na schůzkám Rytířů jsi všem chyběl. Ptali se po tobě."

"Vážně?"

"Ano, po tobě a vlastně i po tvém příteli, Severusovi. Jeho společník Hubert vypadal... jak to jen říct... naštvaně."

"Ach, to mě mrzí. Snad vám to nezpůsobilo moc problémů."

"Mně? Ale vůbec! Spíš by mě zajímalo, jestli je všechno v pořádku. Takové problémy jsou často dost komplikované."

Harry se usmál a zavrtěl hlavou. "Myslím, že se všechny vyřeší mým odjezdem. Přišel jsem na schůzce o něco důležitého?"

"Ne," zavrtěl hlavou Riddle. "O nic. Nejdůležitější věc tam totiž chyběla." Významně se na Harryho podíval.

No to snad ne... Harry sklopil oči a promnul si zátylek tak, jako to viděl Jamese dělat vždycky, když byl na rozpacích. "To snad ne, pane."

"Ale ano, skutečně. Upřímně."

Skřítek jim přinesl pití. Riddle zvedl sklenku a pronesl přípitek: "Na talent, mládí, magii a kouzla!"

Odolal nutkání protočit oči. Dvojka si ale odfrkl. "Na talent, mládí, magii a kouzla!"

Riddle ho pozoroval, jak opatrně usrkává. "Chutná?"

"Ano, pane. Velmi."

"Jen se neostýchej. Polévka tu bude co nevidět a tou dobou to už musí být vypité." Sám znovu upil.

Harry ho napodobil.

"Tak, Harry, pověz mi, kdybys mohl něco změnit, cokoliv, co by to bylo?"

Harry se zamyslel. Hodně dlouho přemýšlel. Co by změnil, co by se líbilo Riddlovi a co by mělo smysl? "Asi Bradavice, pane. Ředitele, především." Riddle se uchechtl. "O kolejích jsme mluvili. Kromě toho by bylo dobré, kdyby už tam nestrašil Binns. Tedy, ať si straší, ale ať už neučí. Nedá se to vydržet."

"Harry, úplně mi mluvíš z duše. Je mi vážně líto, že odjíždíš," řekl smutně Riddle.

Ošil se. "Nevím, co na to říct."

Riddle se zasmál. "Uvedl jsem tě do rozpaků, odpusť! Nevšímej si slov bláznivého muže." Zvedl sklenku a vypil ji až do dna.

Harry ho znovu napodobil. Lehce to pálilo a chutnalo to... trochu jako lékořice. Měl takový lehký pocit v hlavě.

Oběd pokračoval. Marocká mrkvová polévka byla výborná. Durijský steak byl výtečný a omáčka byla zkrátka báječná. Malé dortíkové sopky plné čokolády byly přímo božské. Po tom všem jídle a vínu se Harry cítil příjemně ospalý a klidný. A s Riddlem se mu mluvilo mnohem líp. Jako by mezi nimi bylo sklo, od kterého se odráží většina toho, co po něm Riddle svými náznaky a manipulacemi metá.

"Jsi vážně chytrý a talentovaný, víš to?" zeptal se ho Riddle pohodlně rozvalený v židli. "Dal bych nevím co, abys byl v mém týmu."

Konečně se dostává k věci, problesklo Harrymu hlavou. Nechápavě se ale zeptal: "V týmu, pane?"

"Ano v týmu. Každý dobrý ministr - nebo budoucí ministr - takový má. Jak si myslíš, že si udržuje přehled o všem, co se děje? Že má takový rozhled, ví, co je potřeba udělat nebo změnit. Zná problémy ostatních? Zná reformy, zákony. Ano, spoustu toho nastuduje sám, ale má skupinu lidí, kteří mu v tom pomáhají. Kteří mu pomáhají změnit svět svými neotřelými nápady, tvrdou prací, odvahou a oddaností. Dávám takovou skupinu dohromady. A potřebuji ty nejlepší. A Harry, já myslím, že ty jsi ten nejlepší. Tak co říkáš? Přidáš se ke mně a pomůžeš mi změnit svět?"

"Já... pane, já přeci odjíždím."

"Ano, a jsem rád, že jsem se tě stihl zeptat ještě před odjezdem. Můžeme zůstat v kontaktu. Vidět se při každé tvé návštěvě Anglie. Jistě společně vymyslíme, jak zařídit, aby to fungovalo."

"Nevím, budu mít spoustu práce..." předstíral dál nejistotu a obavy.

"Nemusíš se ničeho bát. Chápu, že s učňovstvím přichází spoustu povinností. Učněm ale nebudeš pořád. A až z tebe bude hůlkař, už budeš mít zajeto, jak to u nás chodí," vysvětloval Riddle a napil se kávy. "Co ty na to?"

"To se těžko rozhoduje, pane. Já a politika? Vždyť víte, že mi to nic neříká. Chtěl jsem studovat magii... A my hůlkaři zůstáváme neutrální. Nejsem si jistý, jestli to, že budu ve vašem týmu, nepůjde přímo proti tomu. Já nevím..." Urovnal si hábit a dal si záležet, aby zněl rozrušeně.

Předklonil se a chytl ho za ruku. "Harry, Harry, klid. Omlouvám se, nechtěl jsem na tebe tlačit. Vím, jak je pro tebe cestování a studium podstaty magie důležité. Hlavně proto jsem tě koneckonců ve svém týmu chtěl mít. Nejde mi o hůlky, ale o tebe. Tvůj talent, tvou mysl," podíval se Harrymu do očí a jemně se usmál. "Máš úžasnou mysl. Tvé nápady jsou neotřelé. Tvůj pohled na svět... Vidím se v tobě. A velmi bych stál o to, abychom zůstali v kontaktu."

Harry se zhluboka nadechl a sundal si z hábitu zlatého hádka. Riddle ho pustil a Harry na sobě cítil jeho oči. Chytil jehlici z obou stran a protáčel ji mezi prsty. "To... nevím, jak říct, co to pro mě znamená. Do Anglie se v nejbližší době nepodívám, je mi líto. Hned po Indonésii zahájím své sedmileté učňovství. Tedy, pokud to během sedmi let stihnu. Podle strýčka se do Evropy dostanu nejdřív za pět. Nechci vám slibovat nic, co bych nemohl splnit."

"Dobře, Harry. Chápu to. Co bys ale řekl na to, že bychom se, až zase budeš v Anglii nebo alespoň v Evropě, mohli setkat? Rád bych se s tebou viděl, zjistil, jak se máš, co ses naučil... Možná už v té době změníš názor?"

"Ano, to bychom mohli. Takže odteď za pět let? Mělo by se mi podařit i to zařídit, abych kolem Velikonoc přijel domů. Snad."

"Ach, výborně! Co bys řekl na to, že bychom se sešli od teď, za pět let, přesně v této restauraci v přesně ten samý den?"

Harry si to rychle spočítal. Pět let od teď? To budou malému Harrymu dva roky. Usmál se a upřímně řekl: "Pokud mi to hůlkařské povinnosti aspoň trochu dovolí, budu tady."

Riddle se zářivě usmál a plácl do stolu. "Skvěle! A teď... něčím to stvrdíme. Máš nějaký nápad? Chuť na nějaké pití?"

Zkontroloval čas a zatvářil se smutně. "Bohužel, na další pití už nemám čas." Zamyšleně se podíval na jehlici. "Co takhle ale dárek? Poděkování za vaši ochotu a pomoc."

Riddle překvapeně zalapal po dechu. "Harry, to nemyslíš vážně! Tu jehlici zbožňuješ!"

Harry se pousmál. "Ne tak jako vy."

"Nevím, co na to říct..."

Harry mávl rukou ve štědrém gestu. "Neříkejte nic. I když, děkuji by stačilo."

Zasmál se a vzal si z Harryho prstů zlatého hádka. "Děkuji, Harry."

Nedlouho nato se, z Riddleovy strany, srdceryvně rozloučili. Dvojka Harrymu celou cestu gratuloval a říkal mu, jak je na něj hrdý. Harry se k němu přidal. Povedlo se mu to zvládnout hodně dobře. Stejně by ho zajímalo, co se stane, že se z tohohle šarmantního padesátníka, který vypadá tak na pětatřicet, stane vraždící monstrum, kterého se bude bát celá kouzelnická Británie a nejbližší země západní Evropy k tomu. To už ale nebude jeho problém.

Ke strýčkovi šel oklikou. Prohlížel si obchody, pozoroval lidi, jak nakupují v pátek odpoledne. Tuhle na rohu si koupil kornout ohnivých kaštanů, jen aby zjistil, že mu nechutnají. Nabídl je nějaké paní s Hafoněm, která si je ráda vzala. Prohlížel si výlohy obchodů, občas do nějakého zašel, nasál atmosféru, ohřál se, ošahal si zboží a šel dál. Čas od času něco drobného koupil.

Nakonec skončil se spoustou malých drobností pro všechny, které znal. Na kolejní rozlučce dostal fotky nebo různé malé blbinky na památku. A i když si je do hrobu nevezme, chtěl jim to nějak oplatit. Ale vymyslet dárky pro polovinu Zmijozelu? To byla fuška.

Našel brky, které měnily inkoust podle přání. Diáře, které se pro všechny cizí tvářily jako knihy. Žertovné sady první pomoci, když měl někdo kocovinu nebo zjistil, že ho čeká neočekává oslava či událost. Včetně dárku pro hostitele. Spony. Náramky. Řetízky. Čelenky. Sady se štětkami na holení a žiletkami. Hrníčky a čajové směsi. Zdobené měšce. Prémiové balení Bertíkových fazolek nebo čokoládových žabek.

Připadal si jako Santa Klaus.

Každému ze svých přátel, skutečných přátel, dal deník. Našel je v obchodě s psacími potřebami. A čím víc mu o kouzelných denících prodavačka říkala, tím víc jich chtěl koupit.

Deník, do kterého si člověk může psát, jako no... do deníku. Použít ho jako kroniku událostí. Fotoalbum Plánovač. Organizátor. A komunikátor s ostatními, kdo vlastní ten samý model. Harry se prodavačky zeptal, kdo je vyrobil. Byla to ona sama. A byla ze Zmijozelu. Harrymu to hned bylo jasné. Jeskynní rukáv našel i své komerční využití. Jednotlivé deníky se dají propojit pomocí speciálně upravené formule tak, aby byly spolu spárované opravdu jen ty, které mají být, a aby si ten druhý mohl přečíst opravdu jen to pro něj určené. Deník se dá rozdělit a zorganizovat do oddílů a úseků tak, aby měl člověk celý svůj život spořádaně na jednom místě. A pak všechno přeházet a předělat, když zjistí, že mu něco nevyhovuje. Dá se ošetřit heslem pro majitele i ty, kteří mají povoleno ho otevřít a přečíst si jemu určené části. Těch možností bylo spousta...

Harry si vzpomněl na své přátele a na to, že jejich verze událostí mnohdy nebude nikdy vyslyšena. Byl rád, že deníky si každý může podle návodu upravit přesně podle svých představ. Jako obyčejný sešit, kuchařku nebo excentrický zápisník s nejdivočejšími vzory. Patřila k tomu vlastně celá příručka, která majitele učila pomocí hýbajících se obrázků, jak přesně ji může použít.

Pořídil je Severusovi, Hubertovi, Lily, každému z Pobertů, dokonce i Červíčkovi, i když to bolelo, Montymu, Maxovi i Charlesovi. Basilovi, Katherine, Antonii, Meredith, Thorfinnovi, Regulusovi i Rudolphusovi. Frankovi. Jeden na míru velký pro Hagrida, včetně adekvátních psacích potřeb. Tam se ujistil, že všechno půjde udělat i bez hůlky.

Ať se během příštích několika let stane cokoliv, každý z těch puberťáků si zaslouží mít možnost někam napsat své myšlenky.

Deníky a dárky mu poslali ke strýčkovi, kde strávil zbytek odpoledne psaním vzkazů do deníků a dopisů, které přiloží k těm drobnostem. Stihl to všechno dokončit ještě předtím, než zavřeli poštu, tak to rovnou všechno zabalené vzal a odnesl to tam. Kromě Severusova. Ten mu může dát už večer, až přijede.

Dlouho přemýšlel, jak přesně to udělá. Musí si na sebe vzít svůj starý hábit, ve kterém se vrátit. Brýle hledal dvě hodiny, než ho napadlo zeptat se Alfreda. Trochu se bál, že je zapomněl u Severuse. Ale nakonec byly jen zastrčené v šuplíku. Sáhl si na zapletené vlasy. Musí se ostříhat. A... musí vypadat tak, jak vypadal předtím... Sakra! Jak to, že mu nedošlo?!

Snad mu strýček pomůže... určitě zná dost kouzel, které ho zamaskují... Ale kruci, co se Severusem? Co když zjistí, jak Harry vypadal, bude vypadat, kdo je, kdo byl, kdo bude a všechno půjde do háje? Kuuuuurňa. Tohle není dobrý, tohle vůbec není dobrý. Co bude dělat? Co bude dělat?!

Tak předně se uklidníme, že?

Dvojka měl pravdu. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Uklidnit se... Jasně... Ale co bude dělat?!

Prostě si s ním promluv. Vysvětli mu to. Že se musíš převléct, ostříhat, a že prostě budeš vypadat jinak. A že nechceš, aby mu došlo, kdo v budoucnosti budeš, protože by to mohlo narušit časoprostor nebo něco takovýho. Sev to pochopí.

"Myslíš?"

Nemyslím. Vím.

"Tak jo. Ale netěším se na to."

Dvojka si jen odfrkl a vrátil se k tomu, co nehmotné fragmenty osobnosti v mysli dělávají.

Zrovna hledal své staré boty, které na sobě v tu noc měl, když se domem rozezněl zvonek. Usmál se. To bude Severus!

A byl, akorát k večeři. Alfred vařil celý týden ta nejlepší jídla, a i tentokrát to bylo výborné. Bylo to lepší než ve Smutné dryádě. Taky to skřítkovi řekl a ten se celý rozzářil. Snažil se tvářit klidně a důstojně, ale špičky uší se mu třepotaly radostí.

Po jídle Harry odvedl Severuse k sobě do pokoje a dal mu diář. Ukázal mu, co všechno to umí, a Severus z toho měl radost! Chvíli sice usilovně mrkal a tvářil se, jako by měl na krajíčku, ale pak to rozdýchal. Harry zatím srovnal pod slavnostním hábitem boty a zkontroloval, jestli není špinavý nebo někde natržený. Nebyl.

"Ehm, jak se cítíš?" zeptal se ho Severus.

Harry se otočil a usmál se. "Báječně. Už se vážně těším. Trvalo to dlouho, ale už je po všem. Po všech potížích a komplikacích, už bude konečně klid." Když viděl Severusův výraz, zarazil se. "Ne, že by to tu bylo nějak hodně hrozné, ale víš co, řešit, abych nezabránil vlastnímu narození, vlkodlak na zádech, to je dost vzrušení do konce života."

To říkat neměl. Severus vypadal, že mu je špatně.

"Promiň! Jsi ještě z toho, co se stalo s Remem, otřesený?"

Severus zavrtěl hlavou. "Ne, ne, ne, to není ono... já jen... potřebuju si sednout."

Harry mu rychle pomohl na postel. "Chceš vodu? Nějaký lektvar? Budeš zvracet?"

Jeho kamarád zhluboka dýchal se zavřenýma očima. "Ne, jen mi dej chvilku."

"Dobře..." Harry se bezradně rozhlédl. Co má teď dělat? "Čokoláda?" zeptal se bezradně.

"Čokoláda nevyřeší všechno..." zašeptal.

"Ne, ale pomáhá."

Severus byl zticha.

"Seve?"

"Mohli bychom si dát kakao," řekl slabě.

Harrymu se ulevilo. "Jo! To bychom mohli! Super nápad!"

"Myslíš, že nás Alfred pustí do kuchyně?"

Pomalu se postavil. "Snad jo."

Harry ho ustaraně pozoroval. Pořád nevypadal dobře. "Nejsi nemocný?"

"Ne, asi ne... To bude jen únava a nervy. Tenhle týden jsme měli hodně objednávek a učitelé na nás navalili spoustu úkolů. To bude dobrý. Půjdeme?"

"Jasně."

Alfred je naštěstí do kuchyně pustil. Stačil mu jeden pohled na Severuse s Harrym a slovo kakao a už jim přiřazoval rendlík i hořák. Během okamžiku byly na pultu vyskládány všechny ingredience, které mohli potřebovat. Ujistil je, že stačí slovo a hned se objeví, a kuchyň jim přenechal.

Severus začal vařit a Harry se posadil ke stolu.

Kromě šplouchajícího mléka, skřípající lžíce o hrnec a syčení plamene nebylo nic slyšet.

Harry nevěděl, co říct.

"Děkuju za ten diář, bude se mi hodit," řekl Severus do ticha.

"Vážně? To jsem rád! Už víš, co si budeš do něj psát? Teda, nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."

Severus pomalu míchal kakaovou směs. "Bude se mi hodit na poznámky. Mám se toho ještě hodně učit. Nitrobrana, například. Asi bych se chtěl ještě zlepšit v léčení. Poppy mi slíbila, že mě naučí něco složitějšího, až přijedu na Velikonoce."

Tohle byla novinka! "Ty k ní pojedeš na Velikonoce?!"

"Jo," přikývl Severus a přisypal do kakaové směsi koření. "Plukovník mě k nim pozval. Prý mi chce ukázat pár triků, asi se na stará kolena nudí, nebo co."

"Plukovník se nudí? Neříkala Poppy náhodou, že bere všechny prázdninové směny na ministerstvu, aby ostatní mohli být s dětmi, co přijedou ze školy?"

Severus pokrčil rameny. "Nevím, asi něco změnilo. Můžu do toho přidat chilli?"

"Nee, chilli ne, prosím!"

Severus se uchechtl. "Tak dobře. Dám si ho do hrnku zvlášť."

"Ale nějak si s plukovníkem rozumíš, ne?"

Severus se otočil zpátky k plotně. "Možná. Co je na tom?"

Jejda. "Nic, vůbec nic. Jen mi to přijde fajn. Dobrých dospěláků se musíme držet všema zubama, nehtama, nohama, drápama a já nevím čím ještě."

"Jo, to máš pravdu. Plukovník vypadá jako... fajn dospělák."

"Co budeš dělat v létě?" zeptal se ho Harry.

Pokrčil rameny. "Nevím. Ale něco se najde, nemusíš se o mě bát."

"To já se nebojím," řekl rychle. "Strýček totiž říkal, že bys tu mohl zůstat."

"Vážně?"

"Jo. Vážně. Pokoj tu stejně máš, tak proč ne?"

"To je... hodný."

"Došlo ti, že odmítat nemá cenu, že jo?"

Severus místo odpovědi začal rozlévat kakao do šálků. Jeden postavil i s cukřenkou před Harryho, k druhému si sedl naproti. Harry opatrně usrkl. Ještě tak tři lžičky.

"Nevypadáš nervózně."

Otevřel cukřenku a dal se do slazení. "Proč bych byl? Strýček s Tateovou všechno propočítali a naplánovali. O všechno je postaráno. Se všemi jsem se rozloučil. Není důvod být nervózní."

"Já bych byl."

Harry pokrčil rameny a zamíchal si kakao. "Není to pro mě poprvé. Tím to asi bude snazší."

"Co pro tebe není poprvé?"

Harry se zamyslel... jak přesně mu to říct, aby mu to nedošlo? "Už... jsem cestoval i dřív. Neplánovaně i s týdenními přípravami. Ve finále je to vždycky to samé. Těsně před... odjezdem, když jsou největší zmatky, se trochu bojíš. Ale to je normální. Pak to ale odezní a přijde takový klid. A pak už je všechno dobré."

Podíval se na Severuse. Upřeně zíral do svého hrnku.

"Víš... vím, že pro ostatní je to horší než pro tebe, vidět tě odjíždět. Je to o dost horší. Ty jsi plný... řešení toho odjezdu. Ale oni, kromě toho, že odjíždíš, nic neřeší. A tak je to pro ně taková velká věc, která je trápí, dokud to nepřejde. Ale i to je normální." Chytil Severuse za ruku. "To, že odjíždím, je správné. Má to tak být. Vím, že ti budu chybět. Byl jsi úžasný kamarád a já si nemohl přát lepšího. Všechno dopadne, jak má. Nemůžu tu zůstat. Musím se vrátit. Musím domů."

Severus mu stiskl dlaň. "Budeš mi chybět," dostal ze sebe přiškrceně.

Harry se usmál. "Ty mně taky."

Lež. Malá milosrdná lež. Nestihne mu chybět. Byl ale vděčný za těch pár měsíců, které získal navíc. Byl to dobrý život. Nakonec. Ale Severus vypadal pořád hodně rozhozeně...

"Seve, podívej. Vím, že dvacet let je dlouhá doba. Budeš mít svůj život, starat se o své plány. Ale jestli budeš chtít, tak bychom se mohli vidět, když nám to vyjde." Pousmál se. "I když, nevím, jestli budeš mít náladu na malého nevychovaného výrostka."

Zafungovalo to. Severus si odfrkl a hřbetem ruky si otřel oči. "To si taky nejsem jistý."

"Zítra budu vypadat jinak," připomněl mu Harry. "Strýček mě ještě ostříhá a dá na mě pár kouzel. Změnil jsem se. Ztloustl jsem."

To mu vysloužilo další odfrknutí a drobný úsměv.

"Možná... možná by bylo nejlepší, kdybys přímo u toho rituálu nebyl. Jestli ti to teda nevadí. Bude to uprostřed noci. Ani Tateová tam nebude, se strýčkem všechno připraví, ale pak se vrátí domů. Můžeme být spolu celý den a pak, večer, mi strýček pomůže s těmi kouzly, abych vypadal jako dřív a nikdo nic nepoznal. Já... nechci, abys mě tak viděl."

Severus přikývl. "Tak dobře. Jestli spolu budeme celý den, tak těch pár hodin v noci už oželím. Jestli ti to pomůže s... odjezdem."

"Ano pomůže mi to moc. Děkuju, Seve!"

Napil se kakaa. "Za to, prosím, neděkuj."

Harry zmateně zamrkal. "Tak... dobře." Chvíli byl ticho a pak se zeptal: "A jak to bylo ve škole? Nějaké novinky?"

"No... nech mě přemýšlet... To o Blackovi víš?"

"Sirius? Že se udobřuje s rodinou? Jo, to jo."

"Ne," zavrtěl hlavou Severus. "Neudobřuje. Potter udělal strašnej virvál, že se Black k rodině vrátí jedině přes jeho mrtvolu. Lupin se k němu přidal a přísahal, že ho odtamtud odtáhne za spodky, jestli byť jen vkročí do toho domu, a Pettigrew mu zase slíbil, že jestli se domů nevrátí, tak mu už nadosmrti bude přebírat Bertíkovy fazolky. Nevím, co z toho zafungovalo, ale nechal se přemluvit. Po dlouhé době. Začali to řešit ve Velké síni hned po tom, co dorazila pošta. Celý den se nemluvilo o ničem jiném. Jo, a podle všeho půjde Black na Velikonoce k Potterovým, ale to je už opravdu všechno, co o tom vím."

Harry pískl. "No, aspoň tohle je vyřešený."

"To teda je. Řeknu ti, tihle nedělají nic polovičatě."

Harry se pousmál. "Mají trochu slabost pro drama a divadlo."

"Trochu? Trochu? To je podcenění roku."

Zasmáli se a vrátili se ke kakau. Povídali si ještě dlouho do noci. Pak ráno vstali, byli se strýčkem, hráli hry, jedli, smáli se, šli na procházku, strýček Harryho ostříhal a Severus si z něj dělal legraci, že vypadá jako by měl stejného kadeřníka jako James a ať ho takhle nevidí Lily. Přišla Tateová, připravila rituál, a ještě ho se strýčkem znovu probrala, zatímco se Harry se Severusem procházeli městem.

Vraceli se k hůlkařství, a když už ho viděli, Severus Harryho zastavil. "Harry... Asi... asi už nepůjdu dál. Nechci tě rušit. Budeš se připravovat a já nevím, co bych zavřený v pokoji dělal. Asi bych to nevydržel..."

Harry se na něj usmál a položil mu ruku na rameno. "Jasně. Tomu úplně rozumím. Máš kam jít?"

Severus jen přikývl.

"Tak dobře. Tohle tedy... to je konec, že?"

"Jo," zahuhlal Severus a Harrymu došlo, že už mu je zase do breku. "Jen... dávej na sebe pozor, jo? Žádné maléry."

"To víš, že jo. Všechno dopadne, tak, jak má."

"Sakra," Severus se upřeně díval nahoru. Roztřeseně se nadechl a vydechl. "Tohle je hrozný. Dobře. Tak jo. Harry, kruci, budeš mi chybět!"

Zavrávoral pod sílou Severusova těla. Okamžitě ho ale objal zpátky. Severus ho držel tak pevně, že Harry skoro nemohl dýchat.

"Poslouchej mě," šeptal Severus. "Pozor na sebe dávej, jo? A hned, jak dorazíš, napiš mi. Dobře?"

Harry polkl. "Tak dobře. Napíšu hned, jak budu moct."

"Dobře, to je dobře."

Ještě chvíli ho objímal a pak ho neochotně pustil. Prohrábl Harrymu krátké vlasy a rozcuchal mu je. Uslzeně se na něj usmál. "Drž se, jo?"

"Jasně, budu."

Severus zakroutil hlavou. "Potřeboval bys ještě tak čtyři roky v Jeskyni, než by ses naučil pořádně lhát. Ale to nevadí. Měj se pěkně, ať se ti daří a... a... já už nevím... co se říká nejlepšímu kámošovi, který odjíždí bůhvíkam na bůhvíjak dlouho?"

"Asi... no... pamatuješ si Pána prstenů?"

Severus se na něj zmateně podíval. "Co?"

"Nepamatuju si to přesně, ale Frodo Samovi říkal, drahý Same, nemůžeš být už vždycky roztrhnut na dvě části. Musíš být jen jedna, celá, kompletní část spoustu a spoustu let. Je toho ještě tolik, co prožiješ, co si užiješ, co dokážeš. Tvá část příběhu ještě pokračuje. No a pak Frodo odplul a Sam žil ještě spoustu let a měl spoustu dětí a byl váženým hobitem."

"Jak si to můžeš pamatovat?" popotáhl Severus a utřel si rukávem tvář.

Pokrčil rameny. "Je to... hodně pravdivé. Podívej, Severusi, Frodo měl pravdu. Jeho část příběhu skončila a byl čas, aby odplul. Stejně tak jako ta moje. A ty jsi jako Sam. Skvělý a oddaný přítel, bez kterého by byla celá Středozem v háji, protože je silný a odvážný a oddaný a úžasný. No a tvůj příběh ještě pokračuje. Musíš ho prožít, jasný?"

"Jasný."

Harry se usmál a taky si otřel oči. "Seve, děkuju ti za všechno."

"Už mi neděkuj..." zabrblal Severus.

Harry se uslzeně zasmál. "Dobře. Takže... ještě jedno objetí?"

"Pojď sem."

Naposledy se nadechl bylinkové vůně, kterou si spojoval se Severusem, pak se odtáhl, usmál se na něj, zamával mu a otočil se. Šel pomalu. Přiměl se neotáčet. Protože kdyby to udělal, mohl by si to rozmyslet a udělat takovou hloupost, jako zůstat v roce 1977. A to by nešlo.

V domě už na něj čekal strýček, kterému stačil jen jeden pohled a už Harryho objímal.

Dnešek byl vskutku objímací den.

Harry se objetí oddal. Strýček voněl po dřevě a laku. Harry se pousmál do teplého vlněného hábitu, ke kterému byl přitisknutý. Za pár hodin se se strýčkem uvidí zase. A tentokrát si už budou pamatovat všechno. Uvidí se i s Foxy, s Jamesem a se Siriusem. S tím se určitě zasmějou nad tím, jak se Sirius choval jako vůl!

Odtáhl se od strýčka a nechal si otřít tváře.

"Dáme si jídlo a pak se do toho pustíme, co říkáš?" zeptal se ho strýček. "Připravil jsem si ta kouzla na změnění obličeje, jak jsi chtěl."

"Dobře, děkuju. Použijeme tvou lampu, abys viděl, jak přesně to udělat?"

Ztěžka si povzdechl. "To bude asi nejlepší."

O několik hodin později stál ve svém pokoji. Jeho staré brýle byly zvláštní na omak. Vyleštil jim skla, opravil křivou nožičku. Pořád mu přišly... cizí. Staré. Ošklivé. Velké a nemotorné. Polkl. Z žaludku měl jeden velký chumel nervů. Bylo mu horko.

Ruku měl ale pevnou, když si dával brýle do kapsy slavnostního rubáše. Nevěděl, jestli ho v tom pohřbí, ale jak se říká popravnímu hábitu? Je pro to vůbec slovo? Navíc, mohli by ho v tom pohřbít, je to moc pěkný a drahý hábit. Zhluboka se nadechl a podíval se do zrcadla. Vypadal... dokonale. Tmavě zelený hábit, zlaté lemování, vesta, košile i vázanka a jeho zeleně zakouzlené oči, to vše spolu krásně ladilo. Kopie drobného zlatého hádka byla v záhybech zlaté vázanky skoro neviditelná, dokud se Harry nepohnul a v hádkovi se neodrazily záblesky světel.

Dotkl se místa, kde se hádek schovával. Skoro jako by cítil stín bolesti v prohlubni pod krkem. Hábit už byl zase rozevřený podle nejnovější módy z doby za dvacet let. Prohrábl si krátce ostříhané vlasy a trochu je rozcuchal. Dotkl se nosu, čelisti i lícních kostí. Bylo zvláštní zase vidět svůj starý obličej. Své staré oči. Vybavil si vzpomínku z té osudné noci a porovnal, jak vypadal tehdy a jak vypadal teď.

Vypadal perfektně.

Jako Zlatý chlapec. Jako Harry Potter. Jako kopie Jamese Pottera, která, po měsících v Bradavicích, mu nepřijde zas až tak zkopírovaně. Nevypadal zase až tak jako James. Určitá podobnost tam byla, ale nebyli stejní. A oči nebyly jediným rozdílem. Možná vypadali jako bratři nebo bratranci, ale rozhodně ne jako ten samý člověk.

Jenže ten cizinec, který na něj koukal ze zrcadla.... To nebyl on. On byl Herold Ollivander, sakra! Žádný Potter. Žádný Zlatý chlapec!

Bolest v dlaních ho přiměla se podívat dolů a probrat se. Roztřeseně se nadechl a rozevřel dlaně.

Jsi si jistý, že to chceš udělat? zaznělo mu v hlavě. Ještě můžeš vycouvat. Vymyslíme něco jiného.

Harry zavrtěl hlavou. "Ne," řekl nahlas. "Tohle se prostě musí stát. Chci to tak."

Dobře, jak myslíš.

Zalil ho pocity tepla, klidu a laskavé péče.

"Díky, Dvojko."

Za málo. Uvidíme se na druhé straně. A nezapomeň, nejsi sám. Celou dobu budu s tebou.

"Děkuju. Vážně moc."

Maličkost. Připravený?

"Jo."

Tak hurá do toho!

Uchechtl se. "Hurá do toho." Otevřel dveře a naposledy prošel tichým nočním domem do dílny, kde na něho už čekal strýček. Za okny byla tma a hodiny ukazovaly pár minut po druhé.

"Připravený?" zeptal se ho strýček.

"Ano."

Strýček ho rychle objal. "Tak pojď. Už je všechno přichystané. Stačí vyslovit kouzlo a bude to."

Harry se nechal odvést na zahradu, kde byl v blátě nakreslený pentagram se spoustou run. Postavil se doprostřed obrazce a přiměl se usmát na strýčka. Na zdravého, živého, usmívajícího se strýčka. "Mám tě rád," řekl mu skoro šeptem. Hlavně se nerozbrečet.

Strýček se uslzeně usmál na Harryho zpátky. "Já tebe taky. Jsem strašně rád, že jsem tě poznal. Bude to v pořádku, uvidíš."

Harry se usmál a přikývl. "Jo, to bude. Sbohem."

"Na shledanou, Harry. Na shledanou."

Strýček začal přednášet zaříkávadlo.

V Harrym hrklo. "Počkej!"

"Ano, Harry?"

Vytáhl z kapsy brýle a nasadil si je. Při tom cinkl jeho prsten o obroučky. Zaváhal a pak si ho sundal. Vrátil se ke strýčkovi a upustil mu ho do dlaně. Pak si sundal loketní pouzdro i s hůlkou a dal mu je taky. Tam, kam jde, je potřebovat nebude.

"Harry... Jsi si jistý?"

"Jsem."

Strýček si povzdechl. "Tak dobře. Začneme znovu?"

Začali. Strýček zaříkával a Harry cítil magii, jak kolem něj proudí, zvedá se a ožívá. Z pentagramu stoupal stříbrnošedý kouř, který Harryho obklopil. Ještě jeden pohled na smutně se usmívajícího strýčka, který stále odříkával kouzelnou formuli, a kouř mu zahalil vidění. Najednou kolem sebe ucítil strašný tlak. Něco ho tisklo a tahalo a mačkalo a roztahovalo. Bolelo to. Kousl se do jazyka, aby nekřičel. Nadechl se dýmu. Zaplnil mu plíce a on se rozkašlal. Pálilo to.

Magie jím prostoupila. Nahradila krev v každé žíle, vodu v každé buňce. Srdce jí divoce bušilo do každého koutku jeho těla. Obalila mu svaly, orgány, kosti. Dotkla se každého zranění. Zrušila každé kouzlo. Tělo mu brnělo a mravenčilo. Ale bolest to už nebyla. Ne. Bylo mu... lehce. Nepamatoval si, kdy to bylo naposledy, co ho nic nebolelo. Okolí se kolem něj projasňovalo, až bylo úplně bílé.

Zamžoural. Nic jiného než jasné světlo neviděl.

Tohle je tedy ta smrt? Tohle je život po životě? Co tady bude dělat?

Neměl by se nějak... vypnout?

A bylo mu teplo. Hodně velké teplo. Proč je tu tak dusno? Po zádech mu stekl čůrek potu. Takže je v pekle... No, ne že by se divil.

Zamrkal a konečně něco viděl. Stál na prašné udusané hlíně. Kolem něj byla hustá zelená křoví a vysoké stromy. Stál na svahu. Pod sebou viděl malé přízemní domky. Nevypadaly anglicky. Vypadalo to jako nějaká vesnička z cestopisu. Rozhlédl se. Stál nad údolím lemovaným vysokými horami. Mezi nimi se lehce valily mlžné mraky. A byla támhleto sopka? Slunce bylo nízko a Harry ještě z lesa cítil noční vlhkost.

Tohle nevypadalo jako peklo.

Brýle mu sklouzly po nose dolů.

Znovu se rozhlédl. Po hliněné cestě k němu mířil malý a hubený muž. Měl tmavou pleť, krátké, černé vlasy.

Sundal si brýle a dal si je do kapsy. Muž mu zamával.

Opatrně mu pozdrav vrátil.

"Ahoj!" zavolal.

"Ahoj?!" odpověděl mu Harry.

"Ollivander?"

Harry na něj zmateně koukal. Měl oranžovou vzorovanou sukni a černou košili a usmíval se od ucha k uchu.

"Ollivander? Ollivanderovo hůlkařství, Londýn, Anglie? Neříkejte, že to Budianto zase popletl! Odkud jste? Dneska čekáme ještě mistra z Arkansassu. El Dorado." Přejel Harryho pohledem. "Nevypadáte jako mistr Quintana."

"Ne," zavrtěl Harry rychle hlavou. "Jo, tedy, jsem Ollivander. Z Anglie."

"Dobře, to je dobře. Vaše věci ještě nedorazily, ale už máte připravenou ubikaci přesně podle instrukcí." Rozešel se směrem pryč. Harry ho rychle následoval. "Jsem Teguh, hlídám příjezdy, odjezdy a starám se o ubytování. Společně s Budiantem. Nrima má na starost organizaci práce a přidělování úseků, stará se o dopravu. Umíte se přemisťovat?"

Harry zavrtěl hlavou.

"Nevadí, dáme vám rychlokurz. Licenci tu mít nemusíte. Jo, a to mi připomíná, tohle vám dneska přišlo."

Podal Harrymu dopis. Hned poznal strýčkův rukopis. Za chůze ho otevřel a dal se do čtení.


Drahý Harry,

snad mi někdy odpustíš, že jsme tě tak obelstili. Profesorka Tateová ale zjistila, co by se s tebou stalo, kdybys skutečně odcestoval zpět do budoucnosti. Asi to víš, tak nebudu chodit kolem horké kaše. Zemřel bys. Pomocí výpočtů ale zjistila, že nejlepší bude, když na dalších dvacet let odcestuješ z Anglie. Krátké návštěvy ale budou bezpečné. Hodně stručně řečeno. Díky tomu nebude ohrožená časová linie. Také vypočítala důsledky pro tvé okolí, kdyby ses nevrátil, a vyšlo jí, že tví blízcí budou ve větším bezpečí, pokud se nevrátíš a nezemřeš. Snad mi proto odpustíš, že jsem jednal za tvými zády. Profesorka ti může poslat své výpočty, kdyby si je chtěl zkontrolovat sám. Ale opravdu to tak vychází líp. Věř mi. Nebo číslům.

Poslali jsme tě do Wonokitri k sopce Bromo do Indonésie. Zrovna tam hnízdí rajky, zraje tam salak a sjíždějí se tam hůlkaři z celého světa. To ty ale víš, byla to koneckonců naše krycí historka. Omlouvám se, blábolím, jsem dost nervózní. Každopádně, potkáš tam hůlkaře jménem Thiago Quintana. Je mistrem výroby dlouhých a magicky silných hůlek s neobvyklými jádry. Souhlasil s tím, že se o tebe postará a že tě bude učit. Učně téměř nikdy nepřijímá, bývá často nabručený a nevrlý. Nenech se tím ale odradit. Prosím, chovej se k němu s respektem a pobyt na Jávě si užij. Všechny věci ti pošlu hned, jak odcestuješ. Měly by tam být co nevidět.

S láskou

Strýček Garrick


No, to je teda něco. Co bude dělat?

Co by, pane Ollivandere? Máme dvacet let na to, abychom vymysleli, jak se zbavit jednoho hadonosího megalomana. A můžeme dohlédnout na ostatní. Aspoň trochu. A nezapomeň, slíbil jsi Sevovi, že mu napíšeš! Voldemort nebude tušit, co ho dostalo! Dvojka zněl natěšeně. A jako by si mnul ruce.

To zní jako docela dobrý plán. Za dvacet let by snad mohli přijít na to, jak ho porazit jednou provždy.

Taky si myslím.


Tak.
A je to.
Pouta života jsou u konce. Ale, i když je to klíšé říci, příběh Herolda ani Severuse zdaleka nekončí. Čeká je válka, krátké období míru a pak poprask, když se Pán zla vrátí mezi živé. A co poprava Harryho Pottera? Jak smrt Zlatého chlapce zahýbe kouzelnickým světem? Pořád se někdo musí zbavit jistého černokněžníka...
Druhý díl je rozplánovaný a pouštím se do jeho zdolání. Držte mi palce!
Ráda bych poprosila všechny, kteří se dočetli až sem, o velkou laskavost. Na chvilku se zamyslete. Co pro vás Pouta znamenala? Co vás na nich nejvíc bavilo? Co vám drásalo nervy? Přečetli jste 260 tisíc slov. Fénixův řád a ješté kousek. Sakra, pro to jste museli mít důvod! :D :D Miluju konverzace se čtenáři. A i krátký komentář mě potěší :) 

- Artie

.