PŽ - 47. kapitola - Změna plánů

02.10.2020

Pouta života jsou fanfiction na Harryho Pottera. Jejími tématy jsou přátelství, nalezení smyslu života a uzdravení se po fyzické i psychické stránce. 

"Harry? Jak se cítíš?"

Povzdychl si a podíval se na Kechnerberga. Znovu si promnul týl i temeno hlavy. "Unaveně. Bolí mě hlava. Ale jinak dobře."

"Když jsem se tě zeptal, jestli musíš jít na další setkání té vaší mládeže, odmlčel ses. Proč?"

"Nevím, co odpovědět."

Kechnerberg se narovnal. Zpoza tlustého hnědého vzorovaného svetru vykukovaly manžety a límeček bílé košile. "Zkus to tak, jak to vnímáš. Pro začátek."

"Dobře... Musím tam jít," řekl nakonec.

"Proč?"

"Věděl jsem, že se zeptáte."

Kechnerberg se pousmál a vrásky kolem úst se zvýraznily. "Jsi chytrý, to už víme. Proč tam musíš?"

"Je to příležitost."

"A?"

V hlavě mu zabušilo. Snažil se to ignorovat. "Je to příležitost, a to se neodmítá."

"V čem přesně ta příležitost spočívá?"

"Potkám se s důležitými lidmi, kteří mi můžou pomoci mít lepší budoucnost."

"Plánuješ mít lepší budoucnost?"

Harry se podíval z okna. Pršelo. "Ne, neplánuju."

"Proč tedy musíš mít tu příležitost?"

"Nejde o mě."

"Ne?"

"Ne, jde o Seva. Jemu se ta příležitost hodí."

"Aha."

"A já tam s ním musím jít, protože tam vždycky chodíme spolu. A budu mít krátkou řeč o tom, co by se mělo na škole a v životě změnit. Už se na to těší."

"Kdo se těší?"

Sakra. Promnul si týl a tvářil se, že si prohlíží doktorovy diplomy na stěnách. "Pan Riddle. Říkal, že mám dobré nápady, a pomohl mi připravit tu řeč."

"O čem chceš mluvit?"

"O kolejích a jak jsou kvůli tomu i v dospělosti nesjednocení. Způsobuje to příliš velkou rivalitu a nemůžeme si dovolit to tak mít."

"Hmm... Velmi zajímavá a dobrá myšlenka. Kdy tě to napadlo?"

Harry se zamyslel. Kdyby ho ta hlava tak nebolela! Soustředil se. "Když jsem byl kluk a poprvé se doslechl o kolejích a slyšel jsem, jak špatně o některých mluví... vyděsilo mě to. Co když bych byl v té špatné a už navždycky problémový kluk už navždycky? Užil jsem si toho dost u tety a strýce. Chtěl jsem nový život a tohle by bylo zase to samé. Ale..." sykl a počkal, než migréna poleví.

"Uvědomil jsem si to až později. Víte, měl jsem hodně času na přemýšlení mezi... lekcemi a schůzkami. A když vidíte kluka, kterýho máte nenávidět a který symbolizuje všechno, co má být s kouzelníky a se Zmijozelem špatně... a vidíte ho, jak se snaží vám ublížit a vůbec mu to nejde, a litujete ho, protože v něm není ani špetka nenávisti, která by mu pomohla chtít vám způsobit bolest... Naštěstí nás nechali o samotě. Nemusel jsem nikdy předstírat, i když jsem to čas od času přehnal, aby byli spokojenější a nebolelo mě to tolik. Ale s ním... To, jak se mu třásl hlas i hůlka. Bylo to zvláštní. Z nás dvou tam byl on, kdo trpěl víc. Poradil jsem mu, ať zkusí řezací kletbu, když mu cruciatus nešel, ale nechtěl. Víte, nechtěl jsem mu dávat moc nápadů, protože některé byly nepříjemné, ale museli jsme něco vymyslet. Bylo to strašně smutné. Ani nos mi zlomit nechtěl, i když to je dobře, pak už byli na můj obličej náchylní a museli si dávat pozor, takže je dobře, že to neudělal. Ale ani si do mě nekopnul. Jenže nám docházel čas a kdykoliv se pro něj mohla Bella vrátit. Kdybyste ho viděl... Nakonec jsem křičel a prohýbal se a on na mě jen mířil hůlkou. Hrál jsem to, ale v krku mě pak hodně bolelo. Když se vrátila a viděla mě svíjejícího se na podlaze, měla z něj radost. Ale kdybyste ho viděl... Vypadal příšerně."

Odmlčel se... "O čem jsme to mluvili? Aha, o kolejích že? No, a Pán pak řekl něco, co mi vrtalo hlavou. Kdybychom nebyli v rivalských kolejích, mohli jsme být mocní přátelé. Říkal, že oba máme potenciál a že bychom mohli vést novou generaci kouzelníků k lepší budoucnost. Ale že rozkol kolejí stejným způsobem zaseje nesváry mezi všechny mladé kouzelníky a klíčí to v neshody a v nenávist. Ale že to ministerstvu i Brumbálovi vyhovuje, protože nesjednocená společnost je slabá společnost, která se dá lehce ovládat."

Ztichl. Napil se. Polkl. V hlavě mu tepalo... "Koleje jsou zlo a zbytečně všechny stresují a znepřátelují."

"Bavili jste se o kolejích hodně?" zeptal se ho nakonec Kechnerberg.

"Trochu," připustil Harry a zabořil se hlouběji do pohodlného křesla. "Snažil se mě přesvědčit, abych s ním zůstal a přidal se k němu. Hodně mluvil o tom, co bychom mohli společně zlepšit. Ale byl jsem už moc unavený. Chápal to."

Kechnerberg se na delší dobu díval do země. Hrál si s tužkou... "Harry, můžu se svěřit s něčím, čeho jsem si všiml?"

Harry znervózněl. Přikývl.

"Téma, o kterém chceš mluvit, jsi s ním hodně probíral, že?"

"Ano."

"A znáš jeho názor na celou situaci, že?"

"Ano."

"Je možné, že budeš na shromáždění prezentovat hlavně jeho myšlenky? Říkal jsi, že on a pan Riddle jsou si velmi podobní a často ti dělá problém mezi nimi rozlišit. Víš, že jsem ti v tomhle případě doporučoval omezit stýkání se s panem Riddlem na minimum, než se zlepšíš. Je možné, že budeš na schůzce mluvit ne o tom, co ty si myslíš, ale o tom, co tě on naučil si myslet? Formulovat to tak, aby on byl spokojený?"

A kurva.

Zase.

Zase, zase, zase.

Zaúpěl a svěsil hlavu do dlaní.

"Možná?"

Kechnerberg mlčel.

"Co budu dělat? Co mám teď dělat? Nemůžu to zrušit, nebo jo? Když ono to vážně je pravda. Mělo by se vyřešit. Zrušit. Koleje vážně nepomáhají. Když jsem se účastnil Turnaje, měl jste to vidět. Jak tomu Hermiona řekla? Systematická šikana! A děti by se měly dostat z hrozných prostředí, kde kouzlům nikdo nerozumí! Udělal bych cokoliv, doslova cokoliv, abych se odtamtud dostal! V tomhle jsem kvůli Vernonovi! Věřte mi, kdybych mohl zabít jen tři lidi, on je ten druhý! Ten parchant mě prodal jim a ty samý prachy jsem si vydělal během prvního dne. Já to vím, řekli mi to!"

V místnosti byl slyšet jen jeho přerývavý dech.

Kechnerberg odložil notes a předklonil se. "Harry, to že se staly špatné věci, dokazuje, že je změna potřebná. V tom máš pravdu. Je důležité si to pamatovat, stejně jako to, že těhle špatných věcí můžou zlí lidí využít a využít změnu ve svůj prospěch a k horšímu. Děti mají být chráněny. Mezikolejní rivalita může být nezdravá. Proto je potřeba zajistit, že řešení je dobře promyšlené a že znemožňuje zneužití. Představ si, co by se mohlo stát, kdyby někdo vydal zákon, který řekne, že mudlorozené děti budou odebrány ze svých rodin a přemístěny do náhradní péče, pokud rodina nebude schopna zajistit adekvátní podmínky."

Harry přemýšlel. Opravdu se nad tím přiměl zamyslet.

Využil všechno, co ví. Co se naučil během zmijozelských seminářů o politice i společenských zvycích. Co ho naučili Pán, Lucius i ostatní, když ho vychovávali v ideálního a v ukázkového kouzelníka. Přemýšlel o Hermioně, Severusovi, Nevillovi i sobě. Myslel na to, jak v Pevnosti v horečkách snil o tom, že by ho jako malého kluka našel na ulici Lucius Malfoy a vzal si ho k sobě. Žádný hlad. Žádné třískání. Žádné nadávání. A magie by byla normální. A taky si připomněl, že nebýt Dobbyho, tak by ho ve dvanácti zabil.

Polilo ho horko. Začaly se mu potit ruce. Otřel si je do stehen. Co kdyby to bylo ještě horší? Co kdyby to bylo přesně jako v Pevnosti?

Co kdyby se to stalo Hermioně, Colinovi a jeho bratrovi? Co kdyby jen to, že jejich rodiče nejsou kouzelníci, by stačilo na nesplnění adekvátních podmínek? Co kdyby Smrtijedi ovládli ministerstvo a vzali by všechny z "nevhodných" rodin? A vychovali by je ve své malé a poslušné následovníky?

Přesně jako jeho?

V mysli mu jakoby luplo a prohnal se v ní průvan. "Zatraceně."

"Zatraceně?" zeptal se Kechnerberg.

Harry přikývl a promnul si týl. Už jen slabě tepal. "Zatraceně. Doktore... Dostanu ho vůbec někdy z hlavy?"

Když mě přestaneš zavírat pod zámek? Určitě! Zaznělo mu v hlavě.

"Ano. Dostaneš. Je to dlouhý a náročný proces, ale jednoho dne si uvědomíš, že jsi už týden nezopakoval ani jeden z jeho programů. Možná, že už do konce života budeš mít vzadu hlavě takový otravný hlásek, který se ti to bude snažit zkazit, ale on tě neovládá. Může ti našeptávat, jak chce, ale je na tobě, jestli ho poslechneš."

"Jak, jak se jich zbavím?"

"Harry... Už na tom pracujeme. Vezmi si svou reakci na cinkot mincí. Teď už neztuhneš a nemáš epizodu pokaždé, když to uslyšíš. Když máš těžké dny, trhneš sebou. Ale jindy na sobě nedáš nic znát a troufám si říct, že nejsi z toho tak otřesený. Nebo... Podívej." Kechnerberg vstal a z kartotéky vyndal velkou složku. Dal ji před Harryho na stůl a otevřel ji. Vyndal dva obrázky úplně ze spodu. Jeden měl namalovanou kytku propiskou. Stejnou kytku, kterou vždycky kreslil do rohů papírů, když se nudil na hodinách. Druhý byl... ošklivý, namalovaný jen tužkou. Načmáraný. Hranatý a klikatý. "Tohle jsi namaloval na našem prvním a druhém setkání. Když jsem před tebe dal papír, nevěděl jsi, co dělat. Ptal ses mě, co chci, abys namaloval. Nakonec, po dvou hodinách, jsi zvládl tohle." Ukázal na kytku. "Druhé setkání ses mě zase ptal, co chci, abys namaloval. Když jsem ti řekl, že je to na tobě, že není žádný špatný obrázek, udělal jsi tohle." Ukázal na vzteklou čmáranici. "Celou dobu jsi sledoval, jestli tě zastavím, napomenu. A pak, na dalších a dalších setkáních..." rozprostřel obrázky po stole. Čím novější, tím barevnější nebo konkrétnější byly. Někdy byly veselé, jindy smutné nebo vzteklé. Ale jemu se líbily víc ty, které udělal teprve nedávno. Přišly mu... jeho.

"Začal jsi dělat, co jsi chtěl ty. A přestal ses ohlížet na to, co chci já. Nebo jak by ses tady, u mě, měl správně chovat. Nevím, jak tobě, ale mně to přijde jako dobré měnění starých programů. Co myslíš?"

Harry přikývl. "To... dává smysl." Vzal do ruky obrázek, který mu připomínal Ludwiga. "Takže je dobře, když udělám něco jen proto, že vím, že by to on neschvaloval?"

"Záleží na tom, o co přesně by šlo, ale ano. Taková rebelie je dobrá. Když se naučíš, že i po porušení jeho pravidel nepřijde trest..."

"Přestanu se bát je porušit a začnu žít podle sebe."

"Přesně tak.

To znělo... dobře. Nadechl se. Bylo mu lehčeji. Líp. Jako by vylezl z dusné učebny na chladný skotský vzduch. Jako by konečně někde otevřeli okno a on se mohl nadechnout. Pořád mu ale něco říkalo, že to nepůjde. Že to nezvládne. Najednou se mu zobrazila představa Dvojky, jak mlátí do Voldíka holí.

Kdybys mě nechal, bylo by to vyřešený. Ale jsem rád, žes mě konečně pustil. Teď tě nechám, ale pak si promluvíme.

Harry přikývl. Kechnerbergovi řekl: "Jak ale poznám, co jsou moje myšlenky a co jejich?"

"Zkus vždycky zjistit, kde ty myšlenky vznikly, odkud se berou, co tě k nim přivedlo. Když se ti do toho nebude moci chtít... už to je první ukazatel. Ale neboj se toho. Zvaž je. Kriticky si řekni jejich nejlepší i nejhorší aplikaci. A poraď se s lidmi, kterým věříš."

"Severus to říkal už od začátku," Harry připustil.

"Vidíš? Věř svým přátelům. Pořád se nad tím vždycky zamysli, ale naslouchej jim."

Zaúpěl a opřel se křesla. Podíval se do stropu. "Tohle je nemožný. K ničemu. Nikdy se to nezlepší. Pořád to bude to samý. Zapíská a přiběhnu. Tohle je strašný. Tohle je příšerný. Bože, já to tak nenávidím!"

Na stropě byla jedna prasklina. Klikatila se kolem lustru a vypadala tak obyčejně...

"Harry, vím, že se ti to tak zdá, ale věř mi, lepšíš se. Z mého odborného pohledu vidím tvé pokroky každý týden. Kdybychom porovnali tebe dnes a tebe před půl rokem... Myslíš, že by Harry v srpnu zvládl celou tu famfrpálovou situaci?"

"Pořád jsem na ně naštvaný."

"Ale nejen, že jsi hrál, ještě jsi jim naplánoval ideální trest."

Uchechtl se. "To je pravda. Sice bych mohl přestat trénovat, ale když budou mít třikrát tak náročné tréninky, nejen, že se zlepší, ale ještě se naučí si mě nerozzlobit."

"Přesně o tom mluvím. Co se stalo, když ti Severus dal lehce očarovaný amulet na začátku roku?"

"Málem jsem ho uškrtil."

"A co by se stalo teď?"

"Možná bych ho po něm hodil? Nebo se ho zeptal, co to je."

"Vidíš? Lepšíš se. A to máme teprve konec února. A už takový pokrok. Zádrhely a propady se budou stávat. Ale lepšíš se. Lepšíš se, Harry."

Harry cítil horkost v očích. Usilovně ji rozmrkal. "Tak dobře. Bože." Utřel si tváře a popotáhl. "Teď se cítím obzvlášť blbě."

"Proč?"

"Protože tu brečím kvůli ničemu! Fakt se omlouvám."

"Harry, nikdo nikdy nebrečí kvůli ničemu. Naopak jsem rád, že tyto emoce jdou ven. Je to dobrý znak toho, že se uzdravuješ. A cením si toho, že se tu cítíš dostatečně pohodlně na to, abys byl sám sebou. Není důvod se omlouvat. I od toho terapie jsou. Aby si člověk konečně pobrečel. Je to dobře," zopakoval.

Přeměřil si ho. "A vy brečíte?"

Pokrčil rameny. "Když přijde ta správná nálada a situace? Proč to v sobě držet, když svým klientům vtloukám do hlavy pravý opak?"

"Stejně nechápu, že se mnou ztrácíte čas. V neděli odpoledne."

"Zkrátka mám volno jiný den. Neděli mám pro klienty, kteří v týdnu nemohou. Mým pracovním vytížením se trápit nemusíš."

"Dobře. Dobře."

"Co kdybys mi pověděl o té nehodě dnes v noci?"

"Nic to nebylo."

"To jsi už říkal. Dramatičtěji si popsal famfrpálový převrat. Oproti tomu střetnutí s vlkodlakem jsi odmávl, jako by to byl odpolední čaj."

Harry zaváhal. "To je něco jiného. To byla nehoda. Ten famfrpál byl chladnokrevný plán a snaha mě vmanipulovat do hraní kvůli výhře. I když... byl to dobrý plán. A vyhráli jsme. A bylo fajn si zahrát. I když jsem si musel pořád připomínat, abych nešel po zlatonce. Naštěstí si nikdo nevšiml, když jsem po ní vystartoval."

"Kdežto ten vlkodlak?"

"To byla nehoda. A dopadlo to dobře. Nebylo to tak komplikované. Znehybnit mu mordu, aby nemohl kousat, pak omezit pohyb nohou. Jakmile je spoutaný, strčit ho do bezpečné místnosti a je to. Ještě nezapomenout zrušit všechen led, aby neměl po přeměně omrzliny, a je to."

"Prý jsi byl poškrábaný."

Schválně pokrčil rameny. Záda ho ještě trochu táhla, ale ta znecitlivující mast se stříbrem byla vážně účinná. "A? Škrábance nejsou kousnutí. To je v pohodě."

"Ne vždycky. Mohl bys být nakažený. Nebo alespoň částečně. Nevypadáš, že by tě to trápilo."

"Je to nepříjemnost, měnit se každý měsíc. Ale není to tak hrozný. Navíc, už tu nebudu dlouho. V Bradavicích nebudu dlouho," rychle se opravil. "A určitě vymyslí lektvar nebo něco, co by pomohlo s přeměnou. A navíc, vlkodlačí nálada je ovlivněna tím, co se stalo těsně před proměnou. Když je v pohodě, tak je vlastně neškodný. Jenom když má před tím nějaký velký stres, tak naskočí do obranného módu. A nejlepší obranou je útok. Já nevím, to je vaše práce, ale mně se zdá, že s tím už nějaké zkušenosti mám. Být vlkodlakem není taková věda."

"Stačilo by pár centimetrů a mohl tě zasáhnout do krku. Nebo pár centimetrů hlouběji, a poškodí tvé orgány. Nemluvě o tom, že kdyby použil více síly, mohl ti přerazit páteř."

"Ale nic z toho se nestalo."

"Zdáš se být ale překvapivě klidný."

"Proč bych nebyl? Tohle je... všechno dobře dopadlo. Nevím, proč bychom to měli řešit dál. Takové věci se stávají."

Kechnerberg se nadechl, ale Harry ho nenechal nic říct. Vytáhl si rukáv na pravačce. "Vidíte tohle? Baziliščí zub. Bylo mi dvanáct. Umíral jsem, ale přiletěl fénix a pobrečel si do mý rány. Nikdy to nikoho nezajímalo. A tady," ukázal na dlouhou jizvu, "to mě jen někdo pořezal a mou krev a magii použil v temném rituálu. Ošetřili mi to. Bylo mi čtrnáct." Ukázal mu hřbet levačky. "Tělesné tresty mají učitelé zakázány, ale to taky nikoho nezajímá. Musel jsem si to tam vyrýt." Ukázal mu jeden kotník a lýtko. "Nejsem si jistý, že ty jizvy vidíte, ale tetin pes se pořádně zakousl. Málem mě sežraly akromantule. Rozmlátila Vrba Mlátička. Zapálil a možná i sežral drak. Duši vysáli mozkomoři. Sfinga. Třaskavý skvorejši. Ďasovci, hipogryfové a já nevím co všechno. Vždycky mi rány ošetřili, poplácali mě po zádech a poslali pryč. Tak mi promiňte, že teď nechápu, proč s tím, že mě trochu škrábl vlkodlak, děláte takovou vědu."

Doktor ani nemrkl.

"Nejsem žádná květinka, které byste museli pofoukat každé bebíčko. Nehody se stávají, zranění taky. Jo, než se zahojí, tak je to vopruz, ale hroutit se z toho nebudu."

Kechnerberg přikývl. "Dobře. Proč mi ještě jednou neřekneš o tom psovi své tety?"

Harry si povzdychl, zhluboka se nadechl, jednou, dvakrát, třikrát. A když byl klidný, spustil.

xXx

Severus neklidně poposedl. Vidět se s učiteli mimo školu bylo prostě divný. I když to bylo v soukromém salonku Madam Pacinkové. Tateová přerovnávala papíry i svitky pergamenů na stole. Vypadala jako vždycky, jenom byla bledší a měla velké pytle pod očima. Severus by ji na to mohl dát krém, který dělal i pro jednu sedmačku z Nebelvíru.

"Jak jsem řekla, spousta nesrovnalostí. Scénáře, které jsem přepočítávala s pozměněnými proměnnými byly tím horší, čím správnější byly." Podívala se na něj i na Garricka vyplašenýma očima. "Prováděla jsem několik zkoušek, propočítávala jsem to všemi způsoby a," nadechla se, "není to dobré."

"Co přesně tím myslíte?" zeptal se jí Garrick.

"Například tady," sáhla pro jeden papír, "Herold mi popsal situaci, ze které se přenesl sem. Vzhledem k atmosféře a počtu lidí jsem vypočítala koeficient magické síly a s tou jsem pak vypočítala lokaci, kde by se správně měl objevit společně s energetickým poměrem Severusova rituálu vzhledem k jeho koeficientu magické síly a pozici k energetických linií v Londýně. Chtěla jsem pak zpětně vypočítat přesnou lokaci, kam poslat Herolda, když to nevěděl. Nejen, že se neshodují. Podle Heroldových výpočtů by Severus měl buď vykonávat rituál plodnosti nebo by musel být uprostřed Karibiku."

Severus se zavrtěl. "Rituál plodnosti to určitě nebyl."

"Ano, ano, já vím," roztržitě přikývla Tateová a vytáhla další papír. "A tak jsem počítala dál. A..." Kousla se do rtu.

"Profesorko," řekl Garrick jemně. "Ať jste přišla na cokoliv, vyřešíme to."

Jak dovedl být tak klidný? Severus by jí nejradši ty papíry vzal a přečetl si to sám, kdyby tomu rozuměl.

"Tak dobře," zhluboka se nadechla. "Špatné zprávy mi vůbec nejdou říkat." Ještě jednou se nadechla. "Jestli pošleme Herolda přesně tam, odkud přišel, je jeho šance na přežití mínus tři celá osm procenta. Já vím, v mínusu by to vůbec být nemělo, ale je to tak. Kontrolovala jsem to šestkrát. Zkrátka, není žádná šance, že přežije."

V Severusovi by se krve nedořezali. To nemůže být pravda. Srdce mu bušilo v uších a on si najednou přál, aby místo čaje měl něco ostřejšího. "Tu noc, co přišel, málem umřel. Selhávaly mu orgány, neměl vůbec žádnou magii," dostal ze sebe slabě.

Přikývla. "Přesně tak. To by odpovídalo. Jestli ho pošleme zpět, zemře. Ať jsem pozměnila scénáře jakkoliv, vždycky zemřel. V rozmezí té samé vteřiny, kdy se přenese, a osmi minut. Čím delší časové rozmezí, tím bolestivější," polkla, "proces umírání to byl."

Ztuhl. Ne, to se neděje. Je to jen hloupý špatný sen. Kousl se do jazyka. Bolelo to.

Garrick vzal konvičku s čajem a nalil sobě i ostatním. Pak si odkašlal. "V tom případě ho tam nepošleme."

"Ano, to mě napadlo okamžitě, když mi začaly vycházet počty. Ale tak jednoduché to taky není."

"Co tím myslíte?" zeptal se jí Severus.

"Protože je Herold z budoucnosti, vypočítala jsem něco, čemu byste mohli říkat Jak moc pokazím budoucnost nebo Šance, že svět skončí v plamenech."

Severus zvedl obočí. To znělo dramaticky.

"Je to zvláštní, ale tato křivka v případě Herolda je za celou dobu téměř na nule. Byly tam výrazné výkyvy, ale vždy se srovnaly. Po kontrole jsem zjistila, že za výkyvy i jejich nápravu byl vždy sám zodpovědný. Dalo by se tedy hádat, že se stalo něco, o čem věděl, že ohrožuje budoucnost a sám to napravil do původní podoby. V prosinci ale došlo k výkyvu, který se sám nevynuloval relativně dlouho a srovnal se až ve stejném období, kdy jste mě ohledně návratu kontaktovali."

"Čím si myslíte, že to bylo?" zeptal se jí Garrick.

Severusovi se rozbušilo srdce. Jak mohl být hloupý? Ten obřad. Ten zmatek během Vánoc... "Co když se přestal chtít vrátit? Co když se o Vánocích rozhodl zůstat? Co když věděl, že má umřít a začal přemýšlet nad tím, že zůstane s námi?"

"Ano, to je možné," připustila Tateová. "Vypočítala jsem hypotetickou situaci, kdyby Herold zůstal a pokračoval ve svém životním stylu. Tedy, vypočítala jsem to dvakrát. Minulý víkend došlo k velkému zlomu v grafu a musela jsem začít znovu. Možná to bylo tím zápasem, ve kterém Herold nečekaně hrál? Každopádně," odkašlala si, "v původní verzi byla šance, že svět skončí v plamenech, sedmdesát až devadesát procent. Zjišťovala jsem, co přesně by se stalo, a říkám vám, takové věštění z čísel jsem v praktické rovině ještě nikdy nevyužila." Svraštila obočí. "A je to dost alarmující. Kontaktovala jsem svého mistra, protože se blíží něco, co není dobré. Ale... O tom jindy. Kdyby ale Herold zůstal a byl by ve stejném rozpoložení, v jakém byl před zápasem Zmijozelu a Havraspáru, zemřely by statisíce lidí. Politický a společenský rozpad. Teror. Diktatura. Výhled do budoucna..." zaváhala a poklepala prstem po jednom řádku. "Výhled do budoucna, a tady to vyšlo tak zvláštně, že jsem to počítala tolikrát, dokud nebylo po víkendu a čísla se najednou dramaticky nezměnila." Znovu se nadechla. "Výhled do budoucna tři sta až osm set let. V závislosti na... stupni Heroldovy korupce. Vzala jsem do ruky i tarotové karty a čísla to potvrdila. Svět ovládla mocná síla rozdělená mezi dva... dvě bytosti. Mocný pár. Oba popravčí i veličenstva. Herold byl veličenstvo kat a podle toho, jak moc... hodný byl, trvala vláda jeho společníka a pak i jeho. Vždy společníka přežil a někdy... někdy svět dovedl k rovnováze a harmonii pevnou rukou. Jindy ne. Ale vždy, vždy zemřeli miliony lidí."

Severus polkl. Tomu by věřil. Když se Harry rozhodne...

"To bylo ale před víkendem. Po víkendu se to změnilo a musím říct, že se mi ulevilo, když už nehrozila apokalypsa. Ale... pokud Herold zůstane v Bradavicích a v Anglii v momentálním rozpoložení, šance, že svět skončí v plamenech, se sníží na padesát procent až osmdesát procent. Je zvláštní, že i tehdy se jedná o křivku, která je na vrcholu v roce 1981. A pak, podle padesátiprocentní šance buď na dalších čtrnáct let klesne téměř na nulu nebo stoupá až po hranici hoření světa. Kdyby ale teď Herold zmizel nebo zemřel, šance na zničení světa klesá na nulu a stoupá až v roce 1995. Rok předtím, než kam ho chceme přesunout. Pak šance stále stoupá, ale nepřesáhne padesát pět procent. Kdybychom Herolda přesunuli do toho momentu, kdy, jak jsme se se už shodli, zemře, svět má pořád padesátiprocentní šanci na to, že nebude v troskách."

"Takže říkáte, že pokud Harryho pošleme zpět, zemře. Ale pokud ho nepošleme zpět, možná zničíme svět tak, jak ho známe. Ale když ho pošleme zpět a on zemře, svět bude mít pořád větší šanci, než kdyby tady zůstal? A kdybychom tu byli před týdnem, tak bychom řešili, jak velká šance je, že náš Harry ovládne svět?"

"Stručně řečeno, ano. To ale není všechno. Počítala jsem další scénáře a situace a -"

"Spala jste vůbec?" zeptal se jí Garrick.

Roztržitě přikývla. "Když se mi podařilo usnout, ano. Musela jsem ale přijít na řešení, které nepočítalo s jeho smrtí a myslím, že jsem na to přišla."

Severus si poposedl a čekal, než se Tateová napije.

"Možná je to šílený plán a vynechám všechny ostatní varianty, které jsem vypočítala, ale mohl by fungovat. Pokud Herold nestráví příštích pět až dvacet let v Anglii, křivka světa v troskách bude na nule nebo blízko nuly. Od teď za necelých dvacet let křivka stoupá. A není možnost, jak ji zastavit. Ovšem její další postup po době, kdy se Herold přenesl k nám, stoupá nebo klesá na Heroldově pozici. Pokud se vrátí do Anglie, klesá. Pokud zůstane mimo, šance bude stejná, jako kdybychom ho poslali umřít nebo kdyby zmizel. V tomto scénáři je šance, že náš Herold ovládne svět je pouze třicet procent a pouze na přibližných sto dvacet až sto padesát let. Svět by v tomto scénáři nehořel, ale rozkvétal. Teď si ale uvědomuju, že jsem ještě měla vypočítat, jestli se šance, že svět bude hořet, vztahuje pouze na Velkou Británii nebo celý svět. Dost zásadní rozdíl, že? Panenko Maria, omlouvám se, vůbec nevím, jak mi to mohlo uniknout. Většinou - "

"To je dobré," zarazil ji Garrick. "To vědět nepotřebujeme. Říkala jste, že když Herold bude mimo Anglii, buď se nic nezmění nebo se to změní k lepšímu?"

"Ano, jsou tam různé faktory, ale závisí zejména na jeho akcích."

Severus odolal pokušení zaúpět a zhroutit se na stůl. To by nebyl Harry, aby to nemohlo být něco extra. Aspoň už ví, že něco se stoprocentně totálně posere, a může to říct plukovníkovi. Ještě, že se učí nitrobranu. A dal by ruku do ohně za to, že tou změnou minulý víkend byl buď ten incident s vlkodlakem, ze kterého měl Severus pořád špatné spaní a vždycky mu naskákala husí kůže, nebo to, že se rozhodl nejít na další schůzku a nemít ten projev. Severus tam měl odpoledne zajít. Ale nezdálo se mu jako dobrý nápad promenádovat se po Prasinkách s analýzou budoucnosti v hlavě. Co když s tím má nebo bude mít Riddle něco společného? Měl by jít na schůzku a zjistit, co se tam probíralo, aby to mohl říct plukovníkovi, ale jestli to je opravdu něco nebezpečného, neměl by tam strkat nos, dokud si neochrání mysl stoprocentně. Ale Hubert počítá s tím, že se tam sejdou...

"Takže stačí jen vymyslet, kam Harryho pošleme a co bude dělat?" zeptal se Garrick. "Mám pár přítel, u kterých by se mohl učit hůlkařství. Je běžné sdílet zkušenosti a učně. A baví ho to, to poznám. Vyberu s ním někoho, kdo mu bude vyhovovat jak osobnostním, tak učebním stylem. A mohl bych mu i zajistit možnost cestování mezi jednotlivými obchody. Sedm kontinentů za sedm let je jeden ze způsobů, jakým se učili ti nejlepší hůlkaři s nejširším polem působnosti. Jistě, někteří se rozhodli pro sedm kontinentů za čtrnáct nebo dvacet jedna let. Jiní v půlce zjistili, kterému stylu se chtějí věnovat a zůstali na jednom místě u jednoho mistra, jak dlouho potřebovali. Ale myslím, že by to mohlo fungovat. Samozřejmě bychom se navštěvovali."

Poskočilo mu srdce. Mohl by si s Harrym psát! Nebo za ním i jet! Nepřišel by o něj!

Tateová přikývla. "Ano, něco v tom samém duchu mě také napadlo a počítala jsem. Ovšem... A teď to je trochu drsnější... Heroldova šance na přežití v těchto případech zcela závisí na čase, kdy se mu o nemožnosti vrátit se v čase zpět do budoucnosti řekne. Když to řeknu po lopatě. Čím dřív se to dozví, tím větší šance je, že zemře."

Severusovi to došlo. "Když mu to řekneme, zabije se."

Tateová se upřeně dívala do stropu a mrkala. Přesto přikývla. "Ano, přesně tak."

"No," roztřeseně vydechl strýček, "to poněkud komplikuje situaci. Takže se to nesmí dozvědět. To... nějak vymyslíme. Nějak to uděláme."

Severus přikývl. "Co když mu to neřekneme a necháme ho věřit, že se vrací? Vím, že mu budeme lhát, ale když si bude myslet, že jde umřít, tak se sám nezabije."

"Stihla jste vypočítat jeho šanci na přežití, pokud se dostane z Anglie, ale nedozví se to, dokud nebude pryč?"

Zavrtěla hlavou. "Dnes ráno jsem spočítala tu časovou závislost. Jsou to dlouhé a časově náročné příklady. Omlouvám se."

Garrick jí položil ruku na předloktí. "Vůbec se neomlouvejte. Pomáháte nám víc, než tušíte. Myslím, že kostru plánu už máme. Harryho zpátky nepošleme a zatím mu nic neřekneme. Zkusím pro něj najít místo, kam bychom ho mohli poslat. Vy se půjdete vyspat a odpočinete si. Pak zjistíme přesné detaily a vymyslíme zbytek."

Tateová vděčně přikývla. "Děkuju. Myslím, že pár hodin spánku by mi prospělo. Dělala jsem teď tolik chyb z nepozornosti a každý příklad přepočítávala zas a znova dokola... Zajdu zítra i do kostela, snad mi Panenka Maria dodá klid a rozvahu..."

Garrick se na ni usmál. "To udělejte. Zasloužíte si cokoliv, co vám pomůže. Jsem vám vděčný za všechnu pomoc a pamatujte si, můj dům vám a vaší rodině bude vždy otevřený a já vám budu zavázán do konce života."

Vzduch se zatetelil. Jako by se projasnil a Severus ucítil husinu a horkost zároveň.

Tateová se na Garricka usmála a položila mu ruku na ruku. "Děkuji, pane Ollivandere. Velmi si toho vážím."

Severus by přísahal, že uslyšel lupnutí, a na moment viděl zlatou jiskru mezi jejich rukama.

Garrick s Tateovou se na sebe usmáli, jako by něco pochopili, ale Severusovi to nevysvětlili.

Když odcházel ze soukromého salónku u Madam Pacinkové, měl hlavu plnou teorií a myšlenek. Harry jako vládce světa? Znělo to... možně. Stejně jako Harry, který se zabije, když zjistí, že ho nepošlou zpět, aby umřel. Moment... on celou dobu věděl, že umře. Celou tu dobu, co se ho Severus snažil poslat domů a co Severuse nabádal, aby to bylo co nejrychleji, věděl, že umře. On to věděl... Kdyby byl Severus chytřejší a povedlo se mu vymyslet, jak Harryho poslat zpátky... Zabil by ho.

Udělalo se mu zle. Zvedl se mu žaludek a jen tak tak stihl doklopýtat ke keři u cesty. Vyzvracel se. Když skončil, zahrnul sněhem napůl natrávenou snídani s čajem Madam Pacinkové. Potlačil chuť napít se a zamířil k jezeru. Musí to vymyslet. Musí to vymyslet.

xXx

"Foxy, jestli se mnou mluvit nechce, tak by bylo lepší ho nechat být."

Lily mávla rukou. "Nesmysl. Chce s tebou mluvit. Řekl mi to. Teda skoro. Řekl to Jamesovi. Jen mu něco frnklo přes nos. Uvidíte se, promluvíte si, vyřešíte to a bude to v pohodě. Jen je nějaký přešlý a nervózní." Zatřásla mu paží, do které byla zavěšená. "Uvidíš. Vyřešíte to a bude to dobrý."

"Nejsem si jistý, Foxy," namítl Harry.

"Ale no tak. Remus chodí jako mrtvola. Podle mě ukázková deprese. Nevím sice, co se mezi vámi stalo, ale sám jsi řekl, že pohádaní nejste. Řekl jsi," zdůraznila, "že to bylo jen nedorozumění. Tak ho vyřešíte a bude všechno v pohodě."

Povzdechl si. "Kdyby to bylo tak snadný, tak by to bylo fajn."

Lilly důrazně přikývla a dál ho táhla chodbou. "Přesně. A i když se Siriusem tak rafli, tak vy dva problém nemáte. Že? Počkej... Proto se vyhýbáte? Jsou rozhádaní kvůli tobě?"

"Hmm, tak nějak."

"Fíha. Tak to je vážně drsný. Protože i James je na Siriho hodně naštvaný. Jakože hodně naštvaný. Mluví s ním, ale je to blbý. Vlastně, ještě jsem neviděla, že by byl James tak naštvaný. A mluví k němu strašně odměřeně. Sirius měl v plánu zůstat u Jamese o Velikonocích, ale i to vypadá bledě. Možná zůstane v Bradavicích a James pojede domů sám. Teda, jakože se mnou, ale sám."

"Vážně?"

Přikývla. "Jo. Takhle drsný to mezi kluky nikdy nebylo. Jako... nikdy. Nikdy se ani nepohádali. Vždycky byli stmelená banda. A do toho se ty nebavíš s Remem. A Daisy ví, co se děje a nechce mi to říct."

"Daisy? Myslíš jeho sestru?"

"Jo, tu. To ona mi řekla, že vás dva mám dát do kupy, že si to vyříkáte a bude to dobrý."

"Ale mi nejsme pohádaní," namítl Harry.

"To je jedno, ať je mezi vámi cokoliv, vyřešíte to. A protože jste se pohádali, tak to vyřešíte nejdřív vy. Siriuse si vezmu do parády potom." Všimla si jeho výrazu. "Počkej, ty víš, co se stalo! Proč se tváříš tak divně? Taky jsi na Siriho naštvaný? Co to povídám, vy dva se nemáte rádi celou dobu."

Harry polkl. "Není to tak, že bych ho neměl rád. Mám. Jen to je těžký, protože se většinu času chová jako naprostý kretén."

Lily se prudce zastavila. Otočila se a obočí jí vyjelo nahoru. "Ty ho máš rád?"

Přešlápl. To zas něco řekl. Zavrtěl hlavou a rozešel se.

"Ne, ne, ne." Popoběhla k němu. "Tohle musíme probrat. Ty ho máš rád?"

Zastavil se a povzdechl si. Promnul si oči. Další lži... "Prosím tě, zapomeň na to, že jsem něco řekl, jo?"

"Jako chápu to, Sirius je atraktivní, když si na tmavovlasé problémové kluky. Ale já jsem radši na slušňáky, proto jsem s Jamesem. Ale... Sirius, vážně? Vždyť se pořád, a já tím myslím pořád, hádáte. Nemůže ti ani přijít na jméno!"

Harry polkl. "Jo, to je fakt super slyšet. Mohli bychom to nechat být a jít už za Remem?"

"Jasně, jasně. Takže ty víš, co se mezi kluky stalo? Máš s tím něco společnýho? Máš! Že jo?"

Povzdechl si. "Jo, mám. Sirius mi chtěl zavařit, ale málem to dostalo do strašného průšvihu Remuse i Seva. Já jsem z toho paradoxně vyšel nejlíp."

"James říkal něco podobného. Ale o tobě nemluvil..."

"Protože se to Siriusovi nepovedlo a o mě nakonec vůbec nejde. Můžem to nechat být? Myslel jsem, že je teď důležitý Remus."

"Jo, je. To máš pravdu. Pojď za mnou."

"A kam jdeme?"

"Uvidíš. Všichni jsou v Prasinkách nebo dělají něco zajímavého. Tak jsem strčila Remuse do koupelny, aby se trochu zrelaxoval."

Harry se zastavil. "Já ho v koupelně přepadávat nebudu!"

"Prosím tě," otočila oči v sloup. "Žádný přepadávání. Má na sobě plavky. Myslí si, že ho přijdu zkontrolovat nebo vyzvednout."

"Lily..."

"Ne, a žádný Lily! Už je to všechno zařízený." Sáhla do brašny a vytáhla z něj velký pytlík. "A na, tady máte něco na zub. James mi pro vás dal čokoládu, pršut, sýr, chleba, nějaké to ovoce a máslový ležák. Tak to koukejte sníst. Všechno." Podala mu ho a změřila si ho. "Oba byste potřebovali trochu obalit."

Došli k soše Borise Bezradného. Lily řekla heslo a zaklepala na dveře.

Zevnitř se ozvalo Dále! A ona otevřela.

Trhla hlavou směrem dovnitř.

Harry si povzdechl a vešel.

Lily za ním zavřela dveře.

Koupelna byla plná páry a voněla jako moře. Remus seděl ve vaně plné zelených bublinek a vytřeštěně na Harryho zíral.

"Ahoj," řekl Harry.

"Co - co tu děláš?"

Harry zvedl pytlík s jídlem "Lily s Jamesem mě sem poslali. Neměl jsem na výběr."

Remus zaváhal a pak se pousmál. "Dovede být přesvědčivá, že?"

"Jo, to jo." Přišel blíž k bazénu a sedl si na zem. Otevřel pytlík. "Máš žízeň, hlad nebo tě honí mlsná? James myslel na všechno."

Remus zavrtěl hlavou. "Nemám hlad."

"Ani trochu? Když to nedojíme, slízneme si to."

"A to bychom nechtěli riskovat, že ne?"

Harry zavrtěl hlavou. "Nevím, jak ty, ale já určitě ne."

Remus se zazubil. "Budou z nich dobří rodiče."

Harry polkl. "Jo, to budou."

"Ty nemáš rád děti?" zeptal se ho Remus.

Uhnul pohledem. "Proč tě to napadlo?"

"Tváříš se tak."

Začalo mu být horko. Rozepnul si hábit a přetáhl ho přes hlavu. Mezi prsty promnul lem košile. "Není to tak, že bych je neměl rád."

Remus čekal.

"Ale nikdy je mít nebudu. A nevím. Kdysi dávno jsem si možná představoval, že budu mít rodinu, ale to už je teď pasé."

"Je to kvůli mně, že jo?" zeptal se Remus tiše.

"Co? Ne! Vůbec!" Harry se rozesmál. A do očí mu vhrkly slzy. "Vůbec ne. Věř mi. To s tebou nemá nic společnýho. Impotentní jsem byl i před naším dobrodružstvím."

Remus se narovnal tak rychle, že voda vycákla z bazénu. "Impotentní?"¨

"Jo. Teda spíš kastrovaný. Těžko říct. Jaký je mezi tím rozdíl? Nikdy mě to nenapadlo zjišťovat..."

"Kastrovaný je připravený o plodnost úmyslně, impotentní je biologická dysfunkce," řekl Remus automaticky.

Harry přikývl a utřel si koutky očí. "Takže kastrovaný. A věř mi, ani tak bych rodinu neplánoval."

"Proč ne?"

"Budoucnost neplánuju a nejsem rodinný typ. Plínky? To bych nedal." Zasmál se sám sobě.

Bylo ticho. Remus vypadal zamyšleně. "Taky nebudu mít rodinu."

"Proč ne?" zopakoval jeho otázku.

"Víš, proč ne."

"Je to kvůli tvému drobnému chlupatému problému?"

"Není drobný. Jsem nebezpečný! Viděl jsi mě!" Postavil se a bublinková voda z něj crčela. "Málem jsem vás všechny zabil. Rozsápal!"

Harry zvedl ruce. "Hej, klid. Nestalo se to."

"Ale mohlo. Mohl jsem tě zabít. Mohl jsem Jamese zabít. Nebo hůř! Mohl jsem vás nakazit!"

"Nerozsápal. Nenakazil. Tečka. Navíc, nevím jak James, ale já bych radši byl vlkodlakem než být rozsápanou mrtvolou."

"Protože nevíš, o čem mluvíš. Jsem zrůda."

"Každý je trochu zrůda," namítl Harry. "Taky jsem zrůda."

"Málem jsem vás zabil."

Povzdychl si. "Vážně tohle chceš dělat? Hádat se, kdo je horší? Kdo to má horší? Věř mi, nechceš to vyhrát. A i kdybych byl vlkodlakem, nebyla by to ani třetí nejhorší věc, co by se mi stala."

"Ty to pořád nechápeš. Já vás chtěl napadnout. Já vás chtěl zabít. Já vás chtěl sníst! A neopovažuj se mi říct, že jsem nebyl sám sebou, protože byl. Ale to nikdo nechcete slyšet. Já jsem sám sebou a jsem zrůda!" křičel Remus. Stál v bazénu, voda do půli stehen, pěsti zaťaté a uštvaný výraz v obličeji. "Jak bych vůbec někdy mohl riskovat a udělat to samé své rodině? Co když zabiju své děti? Co když je sním a budu si to užívat? A pak se probudím a budu si pamatovat, že JSEM SNĚDL SVÉ DĚTI A RÁD!!!"

Harry pomalu vydechl. "Remusi, nesnědl bys. I vlkodlaci mají instinkty přežití. Nezabil bys vlastní krev. Navíc, tohle byla opravdu výjimečná situace. James říkal, že takhle špatné proměny v podstatě už nemíváš." Snažil se mluvit klidně.

"Jo, nemívám. To jsi mohl vidět minulý týden. Vážně nemívám. Co na tom, že jsem v devíti případech z deseti jako klidný pes, který se prohání lesem při měsíčku, když v tom desátém zmasakruju všechny, které miluju?"

"Hele..." povzdechl si. "Možná to bude znít divně, ale zkusil jsi někdy terapii?"

"Nejsem blázen. Jsem zrůda. To je rozdíl."

"To jsem si taky myslel, než jsem na ně začal chodit. Ale teď si to myslím asi jen tak jednou týdně. Je to příjemná změna. Mohl by ti pomoct. Třeba s nějakými cvičeními, abys pak byl klidnější, a i proměny byly míň rizikové, jestli tě trápí ony. A kdo ví, třeba někdo časem vymyslí lektvar, který ti pomůže."

Založil si ruce na hrudi. "Jo, to určitě. Nejsem cvok."

Harry se na něj podíval. "Myslíš, že já jsem cvok?"

"Ne."

"Ale já k psychologovi chodím. Pomohl mi. A hodně. Možná mi i zachránil život. Sevovi určitě. Nebýt něj, tak jsem mu už dávno během nějaké hádky opravdu ublížil."

"Opravdu ublížil během hádky?"

Přikývl. "Mám zkraty. Epizody. Bývaly hodně špatné. Mohl jsem ublížit sobě nebo ostatním. Jednou jsem Severuse škrtil. Jindy jsem se málem zabil. Psycholog mi pomohl. Jsem klidnější, vyrovnanější. Když mě někdo naštve, dokážu to většinou klidněji vyřešit. Ne vždycky, ale většinou. A víš, co je na tom nejlepší? Můžu mu říct cokoliv a on mi ani jednou neřekne nic hroznýho. Nesoudí tě. Jen ti chce pomoc. A když ho necháš, tak ti i poradí. Ale hlavně ti pomáhá. A netahá do toho ministerstvo! Nemůže a ani nechce, protože má s nimi prý sám nějaké nevyřízené účty. Je vážně skvělý!"

"Vážně skvělý?" změřil si ho Remus pochybovačně. "Já ti nevím. Stejně bych neměl kdy k němu chodit. Mám školu."

"A? Já taky. A i když nejsem na víkend v Londýně, tak tam stejně jdu. Madam Pomfreyová mě tam vždycky vezme. A už tak máš zvláštní režim a Brumbál ti pomáhá. Takže se ze školy k němu dostaneš snáz než já. Navíc to je přímo spojené s tvým chlupatým problémem, takže by ti to Brumbál měl defacto povolit. A Poppy ti určitě pomůže ho přesvědčit. Navíc, Kechnerberg by ti pomohl i s tou celou Siriusovou situací."

Remus si zase sedl do vany. "Tady není žádná Siriusova situace."

"Jasně že není." Otevřel pytlík a podíval se do něj. "Ležák?"

"Jo."

Podíval se na něj a zelené bublinky. "Můžu se přidat?"

Obezřetně si ho přeměřil. "Nahý?"

Uchechtl se. "Toho pohledu tě ušetřím. Ne, nechám si spodky. Tak co ty na to? Můžu? Voní to úžasně."

"Jo, posluž si."

Rychle se svlékl a vlezl do koupele. Úžasně teplá. Natáhl se pro pytlík s jídlem a vyndal z něj ležáky i jídlo. Všechno to opatrně rozložil na okraj. Jeden z ležáků podal Removi a druhý si dal.

"Na naše drobné problémy," navrhl Harry přípitek.

Remus se ušklíbl. "Na naše drobné problémy."

Seděli v bazénu a upíjeli ležák. Harry cítil, jak se mu prohřívají svaly i kosti.

"Chceš pustit bublinky?" zeptal se ho Remus.

"Bublinky?"

"Jo. Jsou skvělé na ztuhlé nebo namožené svaly. Hele," zatáhl za jednu z páček a voda se rozbublala.

Remus se opřel o okraj a zavřel oči.

Harry ho napodobil. Bylo to... uvolňující.

Ležel a užíval si vodní masáž.

"Nejraději bych ho už nikdy neviděl. Ale nejde to. Bydlíme spolu," zašeptal Remus.

Harry se podíval. Remus se hlavou opíral o okraj a zíral do stropu. Měl vlhké tváře. Plakal.

"Myslel jsem, že se to vsákne. Jen pobláznění. Přejde to. Ale tohle. Tohle není vsáknutí. Tohle... tohle bolí. Tak strašně to bolí."

Harry zamrkal a polkl. Nevěděl, co na to říct.

"Víš, co to ale znamená? To, co udělal? Jsem mu víc než jedno. Jsem jen... zrůda v zrůdáriu. Někdo, na koho může být hodný a cítit se dobře. Někdo, koho může použít, když se potřebuje někoho zbavit. Ale já... vůbec ho nezajímám. Nezáleží mu na mně. Ani trochu. Ani aby neproměnil mou největší noční můru ve skutečnost." Otřel si oči. "Do háje, promiň. Tohle poslouchat určitě nechceš. Jsem tak trapný. Snažil jsem se na to nemyslet. Dělat, jakože nic. Ale to tak bolí!"

Harry si odkašlal. "Reme, vím určitě, že to tak není. Je to jen kretén a blbec. Ale nechtěl ti ublížit."

Remus si odfrkl a popotáhl. "To že ho nenapadlo, že mi ublíží, je snad ještě horší. Ale to je jedno." Zhluboka se nadechl. "A i když se pořád omlouvá a slibuje, že už nikdy nic podobného neudělá... I když se tváří jako zkopanej pes... I když prosí o odpuštění... Jak bych mohl?" Otřel si oči. "Jak bych mu kdy mohl odpustit? Jak bych mohl zapomenout? I kdyby... i kdyby... pořád si budu pamatovat, co udělal. A já mu věřil... zradil mě. Můžu to říct, že mě zradil? Nebo je to moc dramatický?" Vzlykl. "Jsem patetický. Ale... Už přestanu fňukat, neboj. Prostě... to se vsákne. Musí. Jednou. Že jo? Že to jednou bude dobrý?"

Harry si poposedl k němu blíž. Vzpomněl si na unaveného muže se záplatovaným sakem, který mu nabídl ve vlaku čokoládu. Vzpomněl si na jeho ohromený, lehce smutný výraz, když Harry poprvé vykouzlil patrona. A jeho radostný smích, když Harrymu gratuloval. Vzpomněl si na svůj šok, když Lupina viděl obejmout zrádce a vězně z Azkabanu. Na Grimmauldovo náměstí a tichý, upřímný smích svého kmotra, když mu Lupin pověděl nějaký vtip nad sklenkou burbonu. A vzpomněl si na to, jak ho Remus držel, když Siriuse zasáhla ta kletba a on propadl obloukem. Vzpomněl si na jeho prázdný výraz a ještě prázdnější úsměv, když se s Harrym loučil před začátkem léta.

Zamrkal. Jak mu má lhát? Polkl. Chytil ho za rameno. "Podívej. Budou dobré i špatné momenty. Některých bude víc." Zamrkal a roztřeseně se nadechl. "Ale... pro každou dobrou chvíli stojí za to žít, ne? Pro východ nebo západ slunce. Horský vzduch. Smích s přáteli... Pro to stojí za to žít, ne? Já bych pro to žít chtěl..."

Remus se na něj uslzeně usmál. "Nemůžeš jen říct, že to bude dobrý, že ne?"

Harry vyprskl smíchy a zavrtěl nad sebou hlavou. "Promiň. Jo, jasně, že můžu. Bude to dobrý."

Remus se zasmál a jen zavrtěl hlavou. "Harry, nejsi dobrý lhář. A to bych ani nepotřeboval superčich a supersluch."

"To ale nikomu neříkej. Ve Zmijozelu mi to zatím žerou i s navijákem. Řekneš jim, že neumím lhát, a budu nahranej. Budeš si mě muset ubytovat pod postelí v krabici od bot."

Remus vyprskl smíchy. "Domů jsme nikdy opuštěná zvířata nenosil, tak proč teď nezačít?"

Harry se k němu přidal. Byl rád, že ho rozesmál. "Přesně tak."

Když se jejich smích utišil, ulomil Remus kousky čokolády a Harrymu jeden dal.

Chutnala dobře a Harrymu trochu zvedla náladu.

"Jak jsou na tom tvá záda?"

Harry se otočil, aby sám viděl. "Hojí se rychle. Sev mi na to maže mast od madame Pomfreyové, která pomáhá hojení a má v sobě stříbro. Prý pro jistotu. Ale víš co, kdybych neměl rozhašenej systém, tak by to bylo zahojené úplně a možná i bez jizev. Jenže rezistence na lektvary je holt sviňa."

"Sviňa?"

Zazubil se přes rameno. "Jo, sviňa. Ale Poppy udělala testy. To už ti říkala, ne? Stoprocentně mi chlupy příští úplněk nenarostou. Rány byly téměř čisté, jen jeden škrábanec byl trochu infikovaný."

"Měl jsem záděrku," řekl Lupin tiše.

"Jo, asi z toho. Proto to stříbro v masti. Poznáš která?"

"Ta spodní? Je trochu vystouplá a víc červená. A záděrku jsem měl na ukazováku."

"Jo, přesně tak."

"Můžu?" zeptal se Remus váhavě.

"Posluž si. Jsou to jen záda."

Cítil, jak mu po jedné z jizev přejel prstem. Zachvěl se.

Remus se okamžitě odtáhl. "Promiň."

"Ne, to je dobrý. To jen... snažím se zvyknout na cizí doteky. Na zádech. Sevovo mazání bylo ze začátku dost... náročné. Jednou, skoro na začátku, když jsme si mysleli, že už dobrý, mě to zkratovalo. Dostával mě ze skříně čtyřicet minut. Naštěstí si už kluci zvykli a stačí slovo a mizí z pokoje." Uchechtl se. "I když si nejsem jistý, jestli si to nevykládají jinak, než to je."

"To je mi líto."

"Jak jsem řekl, v pohodě. Zvykám se. Terapie pomáhají. Kdyby to udělal dřív..., buď bych byl ve skříni celou noc nebo mu šel rovnou po krku. Ale víš co, s tím, jak ta záda vypadají, tak už mě pár škrábanců navíc nevzruší."

"Zničil jsem ti ale toho hada. Vypadá... rozsekaně. Má useknutou hlavu."

Harrymu poskočilo srdce. "Vážně? Useknutou hlavu?"

"Jo, promiň."

Otočil se a vší silou Remuse objal. Ten se překvapeně zajíkl. "Děkuju," zašeptal Harry a stihl ho ještě pevněji. "Děkuju. To je nejlepší zpráva dne." 

.