PŽ - 45. kapitola - Patroni, počty a práskání

11.09.2020

Pouta života jsou fanfiction na Harryho Pottera. Jejími tématy jsou přátelství, nalezení smyslu života a uzdravení se po fyzické i psychické stránce. 

Nová kapitola Pout života je na světě! Poděkujme betě Turkey_the_bird. která ji bleskurychle opravila :) Jak už možná někteří z vás ví,  psaní Pout je zpomaleno. Ne zastaveno, ale zpomaleno. Vydržte to se mnou a zatím si užijte další kapitolu :) 

"Tak jaký byl trénink?" zeptal se ho Severus, když se sešli u snídaně.

Harry se usmál. "Výborný. Udělali pokroky."

"Ale Monty vypadá naprosto zničeně."

Harry pokrčil rameny a nandal si míchaná vajíčka. "Možná trochu. Buduju jim fyzičku."

Než Severus stihl odpovědět, přilétla soví pošta. Před Harrym přistály dvě sovy. Patrolcus, strýčkův šedivý sovák, a hnědá sovička, kterou nepoznával. Od Patrolca si vzal balíček s přiloženým dopisem a dal mu kousek slaniny. Druhá sova pro něj měla dopis. Zvědavě si ho prohlédl a nezapomněl jí taky nabídnout kousek masa. Vzala si ho a odlétla.

Dopis odložil. Nebylo na něm poznat, od koho je, ale počká a nejdřív si přečte ten od strýčka.

"Co ti strýček posílá?" zeptal se ho Severus.

"Uvidíme. Za pár dní se zase uvidíme, tak je to asi něco, co jsem u něj zapomněl?" odpověděl, když rozbaloval balíček.

"Asi to bude něco takového," souhlasil Severus a otvíral svůj dopis.

"Objednávky?"

"Nevím. Uvidíme. Co tam máš?"

"Hůlkařský magazín. Lednové vydání. Jak nerovnosti dřeva ovlivňují povahu hůlky a kdy je lepší je zahladit; Migrace rajek božských přijde dřív, kde se ubytovat ve Wonokitri a jak získat nejlepší pera?; Pozor! Leštidla poškozující magické vlastnosti hůlek, kterým se vyvarovat? Jsou to dost zajímavá témata. Asi je chce v sobotu probrat. Pak si přečtu dopis. A je tu ještě něco." Otevřel látkový pytlíček a vysypal z něj do dlaně dva mléčné kameny na šňůrce. "Co to je?"

Severus si jeden vzal a pořádně si ho prohlédl. "Je na něm nějaká runa." Otočil ho v ruce. "Z každé strany."

"Počkej, přečtu si dopis." Otevřel ho a přejel ho očima. "Magazín... přečti si o nerovnosti dřev... zeptej se profesorky na výpočty... Tady! 'Pořídil jsem tyto kameny s runami, byl bych rád, kdybyste je se Severusem nosili. Jedna runa poskytuje ochranu, druhá posiluje nositelovu sílu překonat vše, co se mu postaví do cesty. Posiluje psychickou i fyzickou stránku a podporuje ustálení magického jádra. Měl jsem u jednoho přítele objednané už na Vánoce, bohužel kvůli větrům nad Atlantikem nestihly dorazit včas. Bylo by nejlepší, kdybyste je sundávali co nejméně. Harry, možná ucítíš jeho magickou stopu, pokud chceš procvičovat Zrak, můžeš to s ním zkoušet. Není se ale čeho bát. Sám mám podobný a mají ho i mé děti.' Pak už nám přeje pěkný den a štěstí ve škole."

Severus přejel po runě prsty. "To neměl."

Harry pokrčil rameny. "Ale udělal to. Těžko mu to vrátíš." Zavázal si ho kolem krku a schoval ho pod hábit. "Víš, že si to nevezme zpět."

"Ale i tak... Takové věci jsou náročné na výrobu. Dvě runy najednou? To není jen tak. Zařídit, aby se doplňovaly a nerušily, aby byly dost silné. To muselo být strašně drahé."

"Tak mu to zkus vrátit, zase ti řekne to, co vždycky. Hůlkařství vynáší peněz dost a on si je do hrobu nevezme. Raději udělá někomu radost nebo mu pomůže. Tak už se tím netrap a měj z toho radost."

Severus si ho váhavě přivázal a pak ho taky zastrčil za hábit. Pořád se ale tvářil dost zachmuřeně.

"A kdo ti píše o lektvary?" zeptal se ho Harry, aby ho přivedl na jiné myšlenky.

Severus se do něj začetl. Čím déle četl, tím výš mu vyjíždělo obočí. "Riddle mi píše, že na něj udělalo dojem, jak jsem šel na pomoc přítelovi. Je skvělé vidět, že při sobě mladá generace nových nadějných kouzelníků tak stojí a že mu to dává naději ohledně budoucnosti našeho národa, protože věří, že právě taková pospolitost a jednota je klíčová pro rozvoj naší společnosti. A je mu líto, že naše konverzace byla přerušená, a doufá, že v ní budeme moci pokračovat příště."

"Fíha, to je dost slušný!"

"Jo, asi jo..."

Harry ho nechal dumat nad dopisem a sám se podíval na ten druhý. Rychle prozkoumal, jestli není prokletý. Pak ho otevřel. Stačily dvě věty a hned věděl, od koho to je. Slyšel srdce, jak mu buší v uších, a potily se mu dlaně. Četl dál. Začalo mu tepat vzadu v hlavě, ale ignoroval to.

"Harry, kdo ti píše?"

Odkašlal si a usmál se. "Pan Riddle. Líbí se mu ta řeč a poslal mi ji zpátky s poznámkami, co by chtělo ještě vylepšit."

"Aha." Severus dopil zbytek čaje a postavil se. "Ještě si skočím před hodinou na ošetřovnu, zatím se měj."

"Zatím," mávl mu Harry na rozloučenou. Aspoň, že už se mu to nesnaží rozmluvit. Znovu si začal číst dopis. Promnul si temeno hlavy. Bolest se ale pořád dala snést.

Po snídani pospíchal na obranu. Pořád si v hlavě promítal, co mu Pán napsal. Líbila se mu ta řeč! Líbily se mu všechny argumenty. Dokonce mu pochválil ten, ve kterém Harry zmiňoval, že můžou být některé děti kvůli magii mudlovskou rodinou týrány, a obecně se mu líbil celý koncept kontroly dětí, jestli jsou v pořádku, a magický opatrovník, který by byl v životě každého dítěte už od mala. Líbilo se mu to!

Cestou k učebně se k němu připojil Thorfinn s Basilem. Bavili se o patronech. Zase. Všem se už dařila alespoň slabá mlha, a Thorfinn s Basilem byli jedni z mála, kdo už měl patrona i s tělem. Těmi jejich byli sokol a hroch. A byli na ně náležitě hrdí. Thorfinn znovu Basilovi a Harrymu vyprávěl, jaký má pocit v hrudi mezi vyslovením kouzla a vytvořením patrona. Připojila se k nim Antonie, která taky zaujatě poslouchala, ale Hubert jen střelil po Harrym pohledem a dál stál u havraspárů s nebelvíry.

"Co se mezi vámi stalo?" zeptala se Harryho Antonie a trhla hlavou k Hubertovi, aby pochopil, o kom mluví.

Pokrčil rameny. "Kdybych věděl. Naposledy jsme se viděli v sobotu, a to byl v pohodě."

"Mám to zjistit?" nabídla se. "Střílí po tobě pohledy, jako bys mu roztrhal knížku nebo něco."

Harry se zasmál. "To jsem určitě neudělal. Ale nemusíš, díky. Trochu se pohádali se Severusem, tak to možná bude to."

Ušklíbla se. "Možná určitě. Viděla jsem, že jsi mu dal nějaký pěkný přívěšek dneska ráno."

Překvapeně se na ni podíval. "Ty si taky všímáš všeho, že jo?"

"Občas." Zazubila se, ale pak zvážněla. "A taky to viděl Hubert. Měl bys vědět, že se mu to nelíbilo."

Promnul si temeno. "S tím já nic neudělám. To je mezi nimi."

"A nemohl by ses trochu krotit?"

"Nemohl. Nic nedělám."

"Ale Pottera si taky zvládl, ne? Když žárlil kvůli své holce."

"Jo, to sice jo, ale ten měl důvod žárlit. Tohle je ale jen mezi nimi. Já se Sevem nic nemám."

"Ale škola vás brala za pár, to nevyvrátíš."

"Ale Severus začal chodit s Hubertem."

Než mu stihla odpovědět, přišel Joyce a pustil je do třídy. Rychle ji připravili na trénink.

Nejdřív po sobě metali kletby a odráželi je, pak jim dal za úkol trénovat patrony.

Za chvíli už bylo v učebně teplo a veselo. Přes veškeré frustrace se každému dařilo vykouzlit mlhu, která, alespoň podle Harryho, pomáhala zlepšovat náladu celé třídě. Mezi žáky se prohánělo několik zvířat.

Harry stál vedle Franka a opakovaně vyvolával mlhu. Nechtěl ještě riskovat, že to někdo uvidí. Co by na to řekli? Zabolelo ho za očima. Na chvíli se zastavil a promnul si je.

"Ollivandere, žádné flákání, opřete se do toho patrona! Nemyslete si, že vás nevidím! Pořádnou sílu do toho nejde, líp by to zvládla moje tetička!"

Harry poslušně znovu vyvolal mlhu.

"Řekl jsem pořádně, vždyť jste to ani nezkusil! Podívejte se na Longbottoma, jaký dělá pokroky!"

Frank se vedle něj zakuckal a cosi kulatého, co Harrymu připomínalo pavouka, zmizelo.

"Longbottome, soustředění. Vedete si dobře, jen se soustřeďte."

Frank s malým úsměvem přikývl, na chvíli zavřel oči a znovu patrona vyvolal.

Tentokrát se mu to povedlo.

Harry překvapeně vykulil oči.

V učebně bylo dvě vteřiny ticho a pak se ozval křik. Caradoc vyběhl z učebny, Benjy byl hned za ním a Robinson z Nebelvíru nebyl o nic pomalejší. Theresa se tiskla ke stěně vedle Augusta stejně jako zbytek nešťastných studentů, kterým cestu ke dveřím blokoval obrovský pavouk. Antonie, Basil i Hubert stáli o poznání dál a na patrona mířili hůlkami. Vypadali bledě, ale odhodlaně.

Harry naklonil hlavu a pozorně si patrona prohlédl. Měl pět noh. Jejich konce vypadaly jako ruce gorily, která je opřená o kloubky. Byl to takový velký chlupatý pavouk. A měl spoustu zubů.

"STÁT!!!"

Velký pavouk se rozplynul a žáci se zdráhavě zastavili. Všichni se ohlíželi po Frankovi. Ten stál uprostřed třídy sám. Jen Harry stál o kousek vedle, protože okolní zmatek jen pozoroval a ani ho nenapadlo před patronem utíkat.

"Tohle je nepřípustné! Všichni, kdo opustili učebnu, ztrácí dvacet bodů! Tohle jsem neviděl, aby dospělí lidé zdrhali před patronem!"

"Ale pane, to je pětinoh!"

"I kdyby to byla anakonda s deseti nohama, je mi to jedno! Ještě jednou uděláte něco takového a končíte u mě, je to jasný?"

"Ale pětinoh je lidožravý!"

"Je to krvelačná bestie!"

"Je strašně agresivní!"

"Je mi to jedno! Je to patron! Tečka! Jasný?"

"Ano, pane," zamumlalo několik z nich.

"Neslyšel jsem!"

"ANO, PANE!" odpověděli mu unisono.

Joyce spokojeně přikývl. "Vraťte se k práci. Longbottome, skvěle. Máte dvacet bodů."

Zbytek hodiny proběhl už v klidu. Po Frankovi ale ostatní pořád házeli kradmé pohledy a pokaždé, když vyčaroval pětinoha, několik studentů vykviklo.

Harry neváhal a Frankovi, který už vůbec nevypadal, že by měl z patrona radost, řekl: "Hele, tohle je skvělý na zločince! Vyděsí je patron, a zatímco budou panikařit, tak je sbalíš a zabásneš."

To Frankovi náladu zvedlo. Dokonce se začal i usmívat.

"Ale měl by ses naučit, jak ho poslat tam, kde ho chceš mít. Aby to bylo efektivní."

Když se dal pětinoh na procházku, celá třída se rázem přesunula do druhé poloviny místnosti. A to se hýbal opravdu rychle. Každá noha měla klouby, které se ohýbaly všemi směry. A jakoby to pružilo. Místo toho, aby se potácel, tak střídal nohu za nohou a vznikl z toho takový valivý pohyb. Jeho hlavohruď se tím pádem ani nehnula. Pokud tedy nechtěl. Když dal Frank pětinohovi pokyn, zatočil patron tělem, aniž by hnul nohama a najednou cvakal zuby úplně opačným směrem. Chlupaté nohy měl v ten moment jako jeden velký zakroucený vrták.

Harrymu se líbil. Byl sice o kousek větší než on a opravdu měl spoustu ostrých zubů a byl chlupatý a nechutný, ale pořád to byl jen divný pavouk. A i Aragog byl horší a toho přežil dokonce i Ron...

Hodina skončila. Harry se chystal odejít s ostatními, když v tom ho Joyce zavolal: "Ollivandere, pojďte na chvíli sem."

"Přejete si, pane?"

"Proč jste ještě nevykouzlil patrona?"

"Vykouzlit patrona je těžké, pane."

"To sice ano, ale vy ten problém nemáte. Myslíte si, že jsem si minulý týden nevšiml, když jste ho zrušil dřív, než stihl nabrat formu?"

Harry mlčel. Vedle Joyce se cítil male, i když byli stejné vysocí. Jenže Joyce byl dvakrát tak široký. A všechno to byly svaly.

"No?"

Nadechl se. "Nechci ho ukázat ostatním, pane."

Joyce se na chvíli upřeně díval na protější stěnu, pak se nadechl a zhluboka vydechl. "Takže je to něco trapnýho jako slimák nebo je to zvíře jiný koleje nebo něco divnýho či děsivýho?"

"Divnýho či děsivýho, pane."

"Uvědomujete si, že u OVCÍ ho možná budete muset seslat?"

"Ano, pane."

"Tak dobře."

Harrymu se ulevilo. "Pane?"

"Ukažte mi ho a dám vám v hodinách pokoj."

"Ale..."

"Žádný ale. Začněte."

Když před nimi stál Harryho patron, Joyce se na něj zkoumavě podíval. "Co to je, Ollivandere?"

Harry se podíval na svého testrála. Byl zářivě bílý a pořád se leskl. Pod kůží se mu při každém pohybu napínaly mohutné svaly a i křídla, i když složená, působila majestátně. "Testrál, pane."

Zavrtěl hlavou. "Takhle testrál nevypadá. Testrál je jeho ošklivý příbuzný, kterýho schovávaj před světem. Tohle musí být něco jinýho."

"Ne, pane," bránil se Harry. "Tohle je skutečně on. Vypadá přesně tak jako testrálové, kteří táhnou kočáry."

"To jsou šlachovité kostry potažené kůží." Joyce si ještě jednou prohlédl patrona, pak Harryho a pak zase patrona. Nakonec zavrtěl hlavou. "Vy musíte mít vždycky všechno extra, že Ollivandere?"

Harry se pousmál. "Už to tak bude, pane."

Povzdychl si a promnul si oči. "Tak dobře. Na hodinách ho tedy ukazovat nemusíte, jestli nechcete. Body za to ale nedostanete. Můžete jít."

"Děkuji, pane."

A zmizel dřív, než si to Joyce rozmyslel. Ještě ho slyšel mumlat: "Na tohle jsem už starej."

Harry zaklapl dveře a odfrkl si. Ať si to někdy zkusí z jeho pohledu!

Den uběhl opravdu rychle. Severus se u oběda mračil, a když se ho Harry zeptal na Huberta, jen něco zahučel. Občas si během jídla přejel po místě, kde se mu schovával medailon, a dál zamyšleně koukal před sebe.

Harry ho nechal být. Ať si to srovná v hlavě sám. On musí vymyslet, co přesně řekne Tateový.

Byl trochu nervózní. Nechtělo se mu jí říct, co přesně se dělo. A co když jí to dojde a překazí to? Ale už to slíbil strýčkovi...

Navíc s ní má dneska doučování.

Zaklepal na dveře a po tlumeném pozvání vešel dovnitř.

"Pane Ollivandere, zdravím. Jaký jste měl den?"

"Dobrý, paní profesorko."

"Jste připraven počítat?" zeptala se ho s úsměvem.

Přikývl a sedl si do židle. "Ano, ale předtím bych se vás chtěl ještě na něco zeptat."

"Jen se ptejte."

Nadechl se a rozhlédl se. Maminka na obraze se na něho usmívala. Nebo se usmívala na to miminko?

"Herolde, dáte si čaj?"

Vděčně přikývl. "Ano, prosím."

Vstala a postavila vodu na čaj do ohřívací konvice. Během toho se ho mírně zeptala: "Co byste potřeboval?"

Srovnal si prsten na ruce. Vypadal jako obyčejný kroužek, ale pod prsty cítil kámen schovaný kouzly. "Strýc mi řekl, abych vás poprosil, abyste nám pomohla."

Zvedla obočí a dala do konvice čajové lístky. "Opravdu? Co potřebujete? Vypočítat pravděpodobnost úspěšnosti obchodního plánu?"

Harry zavrtěl hlavou. "Ne. Tohle je něco jiného. A asi to nebude úplně..." Vydechl a nadechl se. "Legální."

Sedla si. "Pan Ollivandere, asi byste měl začít od začátku."

Přikývl. Jeho prsten byl příjemný na omak. "Nejsem pokrevní příbuzný strýčka. A ani jsem se nenarodil před šestnácti či sedmnácti lety. Ve skutečnosti jsem se ještě nenarodil vůbec."

Tateová byla úplně ticho.

"Vím, že to zní přitažené za vlasy, ale stala se mi nehoda a já se přesunul o dvacet let do minulosti. Sem. Snažili jsme se přijít na to, jak mě poslat zpátky, než změním budoucnost nebo něco takového, ale nejde nám to. Je prý potřeba vypočítat rituál, který by mě poslal na to samé místo do toho samého času, ale nestačíme na to." Podíval se na ni. "Pomůžete nám?"

Vyndala ze stolu tlustou knihu a nalistovala určitou stránku. Vyndala volně vložené papíry a prohlédla si je. "Kdy jste říkal, že jste se narodil?"

Polkl. "V noci z 31. července."

Změřila si ho. "A rok?"

Konvice s čajem začala bublat.

Povzdechla si. "Herolde, potřebuji znát váš rok narození."

"A... pomůžete nám?"

Ukázala na papíry. "Pokud budu mít všechny informace, tak ano."

"Neznám všechny informace."

"Nevíte, kdy jste se narodil?"

"To ne, jen nevím, jaké parametry má ten rituál a tak. To ví Severus a strýček."

"Myslíte pana Snapea?"

Sakra. "Ano, toho."

"Dobře," přikývla. "Řekněte mi všechno, co víte. I to mi poslouží k určitému druhu výpočtů. Pak mě můžete spojit s ostatními. Ať mi váš strýc napíše a ať se za mnou zastaví i pan Snape."

"Takže nám pomůžete?"

Znovu se podívala do výpočtů. Po jednom řádku přejela prstem a neslyšně při tom pohybovala rty. "Ano. Zdá se, že ano." Vzala si čistý papír a významně se na něj podívala. "Tak spusťte."

Harry se rozhlédl po pracovně. "Máte tu kouzla proti odposlouchání?"

Přikývla. "Ano, základní set. Většinou kvůli studentům. Chcete také nějaká seslat?"

Harry přikývl a seslal Ševelissimo. "Myslíte, že to bude stačit?"

Přikývla. "Ano. V kombinaci s těmi ostatními určitě."

Povzdychl si. "Tak tedy dobře. Všechno to začalo v létě. Severus udělal nějaký rituál, který mu měl v něčem pomoct a už vůbec ne přivolat člověka, a přesně to se stalo. Od tý doby se snaží přijít na způsob, jak mě dostat zpátky, ale je to prý hodně složitý. Poprosil o pomoc strýčka a ten prý něco zvládl vymyslet, ale potřebuje přesné výpočty, aby to dopadlo, jak má."

"Rozumím. Co se dělo na vaší straně, když jste se sem přemístil?"

"Zrovna jsem byl s přáteli venku. Trénovali jsme a blbli jsme a zasáhlo mě jedno kouzlo. A v ten moment jsem se sem přesunul. Nebylo to příjemné."

"Co to bylo za kouzlo?"

"Nejsem si jistý. Myslím, že to byla lechtací kletba nebo Tarantallegra."

"Rozumím." Něco si zapsala do papíru. "A proč jste nešli na ministerstvo? Jistě by vám někdo pomohl."

Zakroutil hlavou. "S mým štěstím by si mě nechali na Oddělení záhad a šťourali by do mě, než bych jim vyslepičil všechno, co se příštích dvacet let stane. Ne, že bychom se tam v hodinách historie stihli dostat."

"Neříkejte, že jste pořád měli Binnse?"

"Jo, ale to víte, hodina spánku navíc se hodila."

"A kdy přesně jste se tu objevil?"

"Nejsem si jistý přesným časem, ale bylo to buď posledního července nebo prvního srpna."

"A kdy jste odešel sem?"

"V noci z třicátého prvního na prvního srpna."

Přimhouřila oči. "Na vaše narozeniny?"

"Ano. Jak jsem řekl. Měli jsme oslavu a trochu jsme blbli."

"Pil jste alkohol?"

"Byly to narozeniny."

"Chápu." Podívala se do svých papírů a přerovnala je. "Dobře. Jste ochoten se místo dnešního doučování věnovat tomuto?"

"Jistě."

"Tak dobře. Jestli máte nějakou práci, klidně na ní začnete pracovat. Nebo si přečtete knížku. Můžu vám i něco půjčit. Já začnu počítat a občas se vás na něco zeptám."

"Dobře. Budu si číst časopis."

Vytáhl hůlkařský magazín a nalistoval stránku o nerovnostech dřev.

Společně v tichu pracovali. On si četl o hůlkách a profesorka počítala. Čas od času se ho zeptala na kombinaci čísel, oblíbenou barvu nebo počet sourozenců.

Když doučování skončilo, poslala ho pryč. Zněla trochu divně. Zavíral za sebou dveře a ještě se ohlídl. Seděla za stolem, ruce sepjaté s lokty položené na stole. Měla zavřené oči a něco tiše mumlala.

Harry byl v polovině cesty do Jeskyně, když ho pohled z okna přiměl se zastavit. Byla už tma a bylo hodně jasno. Měsíc zrovna vycházel a část zasněžených pozemků díky tomu zářila.

Mohl by se proletět. Za chvíli začne večeře, takže by měl klid. A potřebuje si pročistit hlavu.

Změnil směr své cesty. Chvíli to venku bez kabátu vydrží.

Snad mu Tateová uvěřila. Je důležité, aby ho poslala zpátky. Musel jí lhát. Nesmí vědět, co se mu stane. Jinak to určitě překazí. Prostě bude mlžit, ale tak, aby pořád měla dost informací.

A snad si za odteď za tři a půl roku neuvědomí, že se Harry zrovna narodil. To by mohlo způsobit problémy. Ale co, třeba z čísel vyvěští jen první Halloween. Harryho poslední narozeniny už by nemusela. Ty jsou dost zamotané.

Ale zajímalo by ho, co vypočítala dneska. A proč se modlila.

Nevěděl, že kouzelníci se taky můžou modlit.

Je to divné.

Vyšel ven a hned zalitoval, že si pro ten kabát nezašel. Vážně byla zima. Poppy radost mít nebude. Vracet se ale odmítl. Zakouzlil na sebe ohřívací kouzlo a vyrazil ke hřišti. Dnes to budou potlouky. Aspoň se zahřeje. A jestli dostane nějakou tu ránu... Nu což.

Došel do skladu a vybral si jedno školní koště a pálku. Ale bedna s míči nikde. Lidi, co nevrací náčiní, kam patří, jsou nejhorší. Tak si aspoň zalítá nad jezerem nebo v lese. Tam už vlastně dlouho nebyl.

Na hřišti nasedl na koště a vystřelil nahoru.

Prásk.

Podíval se, odkud zvuk přišel. Znělo to, jako by někdo odpálil potlouk. Rozhlídl se a hodně vysoko nad sebou objevil malou postavičku. Rozletěl se za ní. Stačí, že je tu jeden sebevrah. A tu pozici má zamluvenou on!

Jak se k letci přibližoval, připravil si i pálku. Zbloudilý potlouk je nejhorší. Vypadalo to, že vypuštěný byl jen jeden potlouk, takže by to mělo být v pohodě. Když už byl dost blízko, aby viděl, kdo to je, skoro si to rozmyslel a otočil se. Nakonec ale k Dolphovi doletěl.

"Pěkná noc, že?" zeptal se ho.

Rudolphus se ani neotočil a znovu odrazil potlouk.

Vzpomněl si na Montyho a jeho obavy. Povzdechl si. "Můžu se přidat?"

Dolph pokrčil rameny.

Harry se vznášel kousek vedle něj a čekal na potlouk. Když byl u něj, odrazil ho do dálky.

Potlouk se vrátil k Dolphovi, který ho odrazil pryč. Pak zase k Harrymu, k Dolphovi, k Harrymu, k Dolphovi, ... Vypadalo to, že má potlouk tréninkové nastavení a ne zabijácké, které Harry používal nejradši.

Prásk.

"Končím v týmu."

Harry se na Dolpha překvapeně podíval.

Ten zíral před sebe a svíral pálku v obou rukách.

"Tak dobře," řekl Harry nakonec. "Ale je to škoda. Tým tě potřebuje."

Prásk.

Dolph zavrtěl hlavou. "Můžeš lítat místo mě ty. Nebo kdokoliv jiný, koho seženete v tom druhém kole."

"Nehraju. A nikdo se do zápasu s Havraspárem nestihne zaučit."

"Je až za měsíc."

"Je už za měsíc. S celým týmem strašně dřete. Jestli o tebe přijdou... bude to podpásovka. Nebo to je kvůli mým tréninkům? Jsou moc drsné?"

"Ne, nejsou."

Prásk.

"Jen už mě to nebaví. Je to k ničemu."

"Aha."

Prásk.

"Když tě to nebaví, tak proč jsi teď tady?"

"Já... odrážení, tým, ... najednou se to nezdá správné. Neměl bych se bavit."

Ajéje. Harry se obrnil. "Co se děje, Dolphe?"

"Nic. Prostě už nemám chuť hrát."

"No, zní mi to, jako by ses spíš za něco trestal," papouškoval slova, která slyšel Kechnerberga říct snad stokrát.

Prásk.

"Takys to slyšel?" zeptal se ho Dolph. "Všichni to vědí. Ututlali to a stejně to všichni vědí. Je mi z toho zle."

Zavrtěl hlavou. "Nic nevím. Jen tak opravdu zníš. Dolphe... Nic mi do toho není, ale zkus si to s tím týmem ještě rozmyslet. Někdy je dobré přijít na jiné myšlenky..." Zamyslel se, pak zavrtěl hlavou. "Už tě tu nebudu rušit."

"Počkej!" zarazil ho Dolph.

Harry otočil koště. "Jo?"

"Jak to zvládáš ty?"

"Jak zvládám co?"

Máchl pálkou po pozemcích. "Tohle."

Zamířil k nim potlouk, Harry ho odrazil a zamyslel se. "Myslíš školu?"

"Jo. Ne. Prostě... Netvrď mi, že tě to tu baví. Po škole kolují řeči. Že jsi něco doma provedl, a proto tě uklidili do hůlkařství. Každý ví, že si s tebou nemá zahrávat, že jsi nebezpečný. Ať se stalo, co se stalo, jak zvládáš každý ráno vstát a tvářit se, jako by nic?"

Harry si povzdechl. "O těch pomluvách raději mluvit nebudu. Ale... je dobré být zaměstnaný. Myslíš celý den na různé věci, nehnípeš se ve své hlavě. I to létání mi vždycky zvedne náladu. Proč ti přijde zbytečné?"

Prásk.

"Protože to nic neřeší. Vůbec nic to neřeší."

"Možná jo, možná ne. Mně ale pomáhá zůstat nohama na zemi. Uvědomit si, že celý svět není jen jedna velká sračka."

"Ale celý svět je velká sračka!"

"Možná, to ale neznamená, že mu dovolíš zničit ti život, ne? Prostě se jde dál."

Zavrtěl hlavou. "Není žádný dál. Rozhodně ne pro Bellu."

Harry polkl. "Pro Bellu?"

Prásk.

"Našel jsem je. Vykastroval jsem je. Úplně. Byl z toho velký poprask. A U Mungů je spravili. Prý kvůli bezpečnosti... Ale Riddle říkal, že jeden jeho známý od Munga byl u toho... Vzhled obnovili, ale funkci už ne... Aspoň něco... Ale to Belle vážně nepomůže. S nikým nemluví. Prý je v šoku."

Prásk.

"To mi je líto."

"Jo, mně taky. Měl jsem je zabít."

Harry přikývl. "Jo... ale..." Polkl. "Možná... Hele, tohle ode mě nemáš, ale možná je to tak dobře. Bella... Měla by mít možnost se s nimi vyrovnat sama."

Dolph se na něj překvapeně podíval. "Myslíš to vážně?"

Podíval se na potlouk letící k němu a přikývl. Připravil se na úder. "Jo."

Prásk.

"Mně to taky pomohlo."

"Ty?"

Harry zakroutil rukama na pálce, jako by někoho škrtil. Najednou měl sucho v puse. A bůhvíproč zase cítil pachuť teplé krve. "Jo. Ale nestihl to. Zastavil jsem ho dřív."

Všude byla krev.

Podíval se na své ruce. Žádná pouta.

Přejel si jazykem po puse. Žádné kousky masa a kůže.

Podíval se kolem sebe. Čistý bílý sníh. Žádné zmítající se tělo s dírou tam, kde mělo být hrdlo.

Zatřepal hlavou a usmál se na Dolpha. "S tím odchodem si to ještě rozmysli. Možná je zápas přesně to, co teď budeš potřebovat."

Otočil se a slétl dolů.

Tu noc spal v zařízeném pokoji. Pán se o něj hezky postaral. A na Harryho se nezlobil.