PŽ - 42. kapitola - Nekňuč a vis

17.07.2020

Pouta života jsou fanfiction na Harryho Pottera. Jejími tématy jsou přátelství, nalezení smyslu života a uzdravení se po fyzické i psychické stránce. 

Nová kapitola Pout života je na světě! Poděkujme betě Turkey_the_bird. která ji bleskurychle opravila :) Jak už možná někteří z vás ví, kvůli státnicím a životu je psaní Pout zpomaleno. Ne zastaveno, ale zpomaleno. Vydržte to se mnou a zatím si užijte další kapitolu :) 

"Všechno nejlepší!"

Severus se usmál. "Dneska jsi mi přál už několikrát. Copak tě to už neomrzelo?"

Harry s sebou praštil do postele. "Ne, vůbec. Sedmnáct ti bude jen dalších 355 dní. A dneska je první den, ten největší!"

Zavrtěl hlavou. "A copak, že máš tak dobrou náladu?"

"Máš narozeniny, to nestačí?"

"Ne."

Harry zafuněl. "To od tebe teda není vůbec pěkné. Copak nemůžu mít jen tak radost?"

Položil knihu do klína a přeměřil si ho. "To sice můžeš, ale něco mi na tom nehraje. Tak to vyklop. Že ti dělá dobře stahování našeho týmu z kůže?"

"Nevím, o čem mluvíš. Jak se ti líbí ta kniha?"

Podíval se na obálku Zapomenuté vraždy. "Je dobrá, moc se mi líbí, hlavně ta část s chemií a jedy. Jak jsi přišel zrovna na tuhle?"

Pokrčil rameny. "Doporučila mi ji ta paní v knihkupectví. Dal jsem jí seznam tvých knížek a ona to vybrala. Nejsem takový knihomol. Ale řekla, že to je od té samé spisovatelky, co napsala to o tom detektivovi." Vstal a přešel ke svému kufru, ze kterého vyndal placatý balíček. Podal mu ho. "A ještě tady tohle. Snad se ti to taky bude líbit."

Severus polkl. "Harry... to's nemusel. Tolik dárků... Už jsi mi dal knihu, další nahrávky a teď tohle." I tak si balíček vzal a opatrně ho rozbalil.

"Je to pouzdro na nástroje," řekl Harry úplně zbytečně.

Ano, to Severus viděl. Přejel rukou po pevné, tmavě hnědé kůži. Opatrně pouzdro rozepnul. Otevřel ho a rozbalil. Před ním bylo najednou místo alespoň na třicet nástrojů.

"Je to z mečoroha. Když budeš chtít, můžu to ještě nechat přebarvit na černo, ale -"

"Ne." Zavrtěl hlavou. "To nebude potřeba. Mečoroh by se rozhodně přebarvovat neměl. Kam se na něj hrabe dračí kůže!"

Harry přikývl. "Tak dobře. Když se zaplní všechna místa, vytvoří se další. A poutka se přizpůsobí tomu, co budeš potřebovat. Takže ti nikdy nic nevypadne. Je na tom ochrana proti krádežím a ani by se neměl ztratit. Ten prodavač říkal, že by to mělo vydržet hodně dlouho," vysvětloval dál Harry.

"Jo, to hádám," vypravil ze sebe Severus. Hodně dlouho... mluvíme tu o pouzdru na celý život!

"Harry, to tě muselo stát celý majlant!"

Harry jen pokrčil rameny. "Peníze radost nedělají. Věci jo. Neboj, ještě mi zbylo. A vzadu to máš podepsaný."

Severus pouzdro otočil. A opravdu. Stříbrnou kurzívou bylo okrasně vyvedené jeho jméno. Přejel po něm prstem a modře zazářilo. Podíval se tázavě na Harryho.

Ten spokojeně přikývl. "Nechal jsem je přidělat magický podpis vlastníka. Kdybys změnil jméno, změní se to taky, ale většinou jde o to, abys to právě snáz našel nebo abys o to nepřišel. Vím, že některé nástroje můžou být dost vzácné. Netroufal jsem si ti kupovat obsidiánovou míchačku nebo něco podobného, tak snad i tohle dobře poslouží."

"Harry..." odkašlal si. "Harry, děkuju moc. Je to úžasné."

Zazubil se na něj. "Za málo. Byla to radost přijít na něco přesně pro tebe. Jen promiň, že jsem ti to nedal dřív. Přišlo to až odpoledne, dělali na tom ještě poslední úpravy. A kdyby bylo ještě něco, co bys chtěl, řekni si."

Severus na něj nevěřícně zíral. "Vážně?"

Pokrčil rameny. "Jo. Jsi můj..." zamrkal, zhluboka se nadechl a pokračoval: "Jsi můj nejlepší kámoš. Proč bych se s tebou nepodělil o to, co zatím mám?" Pak o něco tišeji pokračoval. "Ne že by to za něco stálo." Zavrtěl hlavou a zase se na Severuse usmál příliš širokým úsměvem. "Tak co? Je tu ještě něco?"

Olízl si rty. Už několik dní se snažil najít tu správnou příležitost. Co by bylo lepší, než tohle? Rozhlédl se po prázdné ložnici. "Naučíš mě nitrobranu?" zeptal se váhavě.

Teď na něj pro změnu zůstal zírat Harry. Zbledl, projel si rukou vlasy a hodil jejich konec přes rameno. "Jasně," vypravil ze sebe slabě. "Jo, jasně. To přeci dává smysl," mumlal si pro sebe.

"Nemusíš, jestli nechceš," rychle dodal Severus.

"Ne, ne," kroutil hlavou Harry. "Měl bych to udělat. Je to dobrý nápad. Půjdeme na to. Chceš na to jít hned nebo...?"

Odložil knihu na stranu, sedl si a svěsil nohy z postele. "Jestli chceš, tak můžeme hned."

"Dobře. Dobře, dobře, dobře..." mumlal Harry a postavil se. Přešel k tmavému oknu s rybami a chvíli se na ně díval.

Severus čekal.

Harry se zhluboka nadechl a s pohledem upřeným do vody spustil: "Základem je vyprázdnění mysli. Musíš si ji vyprázdnit. Když tam nic není, nikdo nic nezjistí. Ale... pro mě to nebylo lehké. Jak se zbavíš myšlenek? Představil jsem si místnost a do té jsem se schoval. A pak na mě nic nemohlo..."

"Jak vypadala ta místnost?" zeptal se Severus dřív, než se stačil zarazit.

"Přístěnek pod schody," řekl Harry suše. "Tma. Nikdo o mně nevěděl. Byl jsem nikdo. Neexistoval jsem. Prázdnota."

Já nejsem jeho doktor! Problesklo zděšenému Severusovi hlavou. Tohle byl špatný, špatný nápad.

"A pak, jak jsem přišel na prázdnotu, bylo snazší ji dostat do hlavy, i když jsem nebyl v té místnosti. Takže jsem tam byl i nebyl. Nevím, jak to dělají s normální nitrobranou. Ale já to dělal takhle. A pak, když jsem chtěl něco před Pá- před někým schovat, dal jsem to nádoby. Jako termoska. Pevně jsem ji zavřel a schoval do jiné místnosti, než jsem byl já a než bylo všechno ostatní. Dřív, než jsem se nadál, žil jsem v místnostech plných uzavřených vzpomínek. Fungovalo to. Byl to prázdný bezpečný pocit." Otočil se na Severuse. "Myslíš, že bys něco takovýho zvládl taky?"

Polkl. "Snad jo. Říkal si prázdno?"

Harry přikývl a sedl si zpátky na postel. "Jo."

Zavřel oči a soustředil se. Ještě, že se mu na posteli sedělo pohodlně. Nebyla tak pohodlná, jako ta, na které spal o Vánocích, ale byla pohodlná. "Sakra," zaklel.

"Uvolni se," poradil mu Harry.

"Já jsem uvolněný!"

Harry se zaculil. "Žádný spěch. Prostě to zkus znova. Zkus se soustředit na jednu věc a tu pak nech rozplynout."

"A na jakou?"

Pokrčil rameny. "V knihách se většinou doporučuje oheň... Víš ty co, zkus ty ryby. Koukej na ně a jenom na ně. Soustřeď se na to, jak plavou. A pak to pusť."

Severus poslechl a podíval se z okna. Ryby, ryby, ryby. Plavaly hezky. Ryby. Zářivé ryby. Kdo ví, jestli by zářily i po uvaření? Do jakého lektvaru by je mohl použít? Zavrtěl hlavou. Ryby. Soustřeď se, Severusi. Ryby. Ryby. Ryby. Rozostřil se mu zrak, ale pořád urputně zíral dál do vody. Zářivý fleky hýbající se ve tmě. Byly to ryby. Teď jsou to fleky. Fleky. Fleky. Fleky. Kdo ví, jestli mu skřítci už vyčistili tu skvrnu od včerejší snídaně? Fleky. Fleky. Flekyy... Fleeeekyyyy....

Prázdno.

"Výborně," uslyšel hlas. "Teď ten pocit nějak zachyť. Věc. Barva. Cokoliv."

Oranžová.

"Máš to?"

Neznatelně přikývl. Bál se, že tu myšlenku upustí.

Ucítil ruce na čele a temeni. Hřály. "Co to je?"

"Malba," vydechl.

"Výborně. Jak vypadá?"

Ruce ho zvláštně kotvily. "Oranžová matlanice. V dřevěném rámu."

"Jak vypadá ten rám?"

Zaváhal. "Starý, vyřezávaný. Hnědý."

"Stačí to takhle, nebo tam něco chybí?"

"Stačí."

"Výborně. Teď si ten obraz představ pověšený na stěně."

Poslechl.

"Máš?"

"Mám."

"Vidíš i ten pokoj? V jakém je?"

Zaváhal. "Dej mi chvíli." Usilovně přemýšlel. Do jakého pokoje ho má dát? Ložnice? Pracovna? Laboratoř? Kuchyň? Knihovna. Dal ho do knihovny. "V knihovně. Visí na zdi v knihovně."

"Zapamatuj si to. A už budeš mít pocit, že si to pamatuješ, řekni."

Soustředil se. Urputně se soustředil. Knihovna s obrazem. Knihovna s oranžovým obrazem v dřevěném rámu. "Mám to."

Ruce ho pustily a Severus zamrkal.

"Klidně ještě seď a nemysli. Až se na to budeš cítit, tak se vrať."

Přikývl a pomalu mrkal. Byl v ložnici. V Bradavicích. Za oknem svítily ryby a jemu bylo sedmnáct. Byl dospělý. Jenže mu pořád někde za ušima visel oranžový obraz. Sálal z něj zvláštní klid. Každou chvíli zmizel, a jakmile se na něj zaměřil, zase se objevil. Pomalu se postavil. "Myslím, že dobrý."

Harry se usmál. "To jsem rád."

Přešlápl. "A co teď? To asi není všechno, že ne?"

"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "To ne. Ale pro dnešek to stačí. V příštích dnech si zkoušej pročistit hlavu. Představuj si tu malbu, čisti mysl. Zkus přijít na něco, co ti pomůže. Zkus na něco přijít s tou tvou knihovnou. Tohle je hodně individuální."

"A jak poznám, že to funguje?"

"Nepoznáš. Možná nebudeš mít tak zpřeházené myšlenky. Ale tohle je jen předpříprava. Aby ses naučil pracovat se svou myslí."

"A jak dlouho si myslíš, že to bude trvat?"

"Nevím," pokrčil rameny Harry, "já se nepohnul z místa celé měsíce."

"Proč ne?"

Harry se zase podíval na ryby. Když už měl Severus pocit, že neodpoví, tiše řekl: "Asi mi chyběla ta správná motivace. Ale to už je dávno..."

Severus polkl. A to měl Harry tak dobrou náladu. "Díky, Harry. Hodně to pro mě znamená."

Otočil se a usmál se na něj. "To je to nejmenší. Opravdu." Vydal se ke dveřím. "Půjdu říct klukům, že už můžou."

Potřásl hlavou. Trochu se mu dělaly mžitky. A měl strašnou žízeň. "Oni tu byli?"

"Jo, ale nechtěli nás rušit, tak se zdekovali."

"A nebude to mít do činění něco s tebou a slibem, že budeš trénovat tým?"

Zazubil se. "Možná. Každopádně to dneska už nepřeháněj a jdi spát. Ať si neuvaříš mozek. Možná se to nezdá, ale vážně jsi hodně makal."

Přikývl. "Tak dobře," řekl vážně. "Dneska už žádná práce."

"Výborně. Tak já jdu. Zatím. A Seve?"

"Jo?"

"Všechno nejlepší." Se smíchem zavřel dveře dřív, než Severus stačil zareagovat.

Se zavrtěním hlavy se natáhl zpátky na postel. Vzal knihu do ruky, ale neotevřel ji. Necítil se unaveně. Kolik času vlastně uplynulo? Vytáhl kapesní hodinky a přejel prstem po jejich zdobeném víčku. Garrick mu neměl dávat něco takového... Otevřel je a pečlivě studoval ciferníky. Chvíli na ně soustředěně zíral. Nakonec našel ten správný a šokem zjistil, že už je po jedenáctý. S Harrym se hrabal ve svý hlavě skoro dvě hodiny! Není divu, že kluci už chtěli jít spát...

Ale ty hodinky byly krásné. A užitečné. Pohyby planet, slunce i měsíců se mu budou opravdu hodit. Jen se je ještě musí naučit číst. Garrick mu řekl, že hůlkaři a lektvaristi používají ten samý typ. Severusovy díky nonšalantně odmávl, ale pevně ho objal zpátky.


"PÍÍÍÍÍÍÍSK!"

Všichni zpomalili a podívali se na Harryho stojícího pod nimi na trávníku.

"CORBANE! ŘEKL JSEM, LEŤ POD MEREDITH. MEREDITH! NEKOUKEJ NA NĚJ! MÁ TO VYPADAT, ŽE NAHRÁVÁŠ MONTYMU! KOUKEJ NA NĚJ! REGULUSI, NEBOJ SE JICH A SNAŽ SE JIM TEN CAMRÁL OPRAVDU SEBRAT! LIDI, JESTLI TO NEBUDETE BRÁT VÁŽNĚ, SEBERU VÁM KOŠŤATA A ODBĚHÁTE SI TO NA ZEMI! ZNOVU!"

"PÍÍÍÍÍÍSK!"

"NENUŤTE MĚ TAM JÍT ZA VÁMI. ZNOVU!"

"PÍÍÍÍÍSK!"

"ZNOVU!"

"CORBANE, UBER TROCHU. MÁŠ BÝT MEREDITHIN STÍN. TO ZNAMENÁ DVACET CENTIMETRŮ ZA NÍ. JAK CHCEŠ CHYTIT CAMRÁL, KDYŽ HO PODLETÍŠ?!"

"PÍÍÍÍÍÍÍÍÍSK!"

"FAJN, TEĎ TO SAMÝ S ODRÁŽEČI, KATHY, PUSŤ SE DO NICH. RUDOLPHUSI, BRAŇ JE!"

"PÍÍÍÍÍÍÍÍSK!"

"ZNOVU!"

"REGULUSI, PŘESTAŇ SE FLÁKAT NEBO ZLATONKU NEUVIDÍŠ CELÝ TÝDEN. NALEŤ DO NICH! ONI SE TI MUSÍ VYHNOUT!"

"PÍÍÍÍÍÍSK!"

"VÝBORNĚ, PĚT MINUT PAUZA! POTLOUKY DO BEDNY!"

Letci se snesli na zem, a jakmile se jejich nohy dotkly sněhu, začali se na něj hroutit.

"Vstávat, nebo prochladnete," řekl Harry přísně zardělým sportovcům.

Kathy se v předklonu opřela o kolena a ošklivě na něj zazírala. "Herolde. Drž. Mlč." S každým slovem se jí vyvalil z úst obláček páry.

Usmál se a podíval se po ostatních. "Vidíte? Kathy nesedí, a ještě má energii mluvit."

Rudolphus zvedl prostředníček, ale raději neplýtval dechem.

Vzduch byl břitký a mráz se po kůži plížil do prstů na rukou i na nohou.

Harry začal luštit poznámky, které škrábal s pohledem upřeným k obloze. "Kathy... mám tu u tebe... dobrá muška, příliš síly. Každý odpal potlouku tě trochu vychýlí z dráhy. Zatím to není problém, ale budeme potřebovat přesný let a odpal. Zaměříme se na to."

Kathy zamručela a zvedla jeden palec. Dál popadala dech.

"Rudolphusi, dobrá práce s bráněním. Všiml jsem si, jak jsi poslal potlouk po Basilovi, a tím mu překazil útok, to bylo hodně dobrý. Tohle nám na zápase může zachránit půlky."

"Jo, jasně," zasípal Rudolphus. "Žádnej problém."

"Basile, Regulusi, díky za pomoc se střelci. Nebojte, na chytání a bránění se taky podíváme. Regulusi, ještě zapracujeme na klamném chytání zlatonky."

"Když já... co když do sebe vrazíme?" zeptal se roztřeseně. "To by mohlo dopadnout hodně zle."

Harry přikývl. "To by mohlo. Bude se ti líbit, co mám připravený na druhou část tréninku. Před tréninky i před zápasy se všichni můžou obalit polštářovým kouzlem."

"Už teď se děsím," zamumlal Basil. "Proč že jsme tě vlastně chtěli za trenéra?"

Usmál se. "Protože jste blázni a chcete vyhrát. Střelci, dobrá práce. Budeme to dál trénovat, ale brzo tohle falešné přihrání vypilujeme. Meredith, jsem rád, že sis pak dávala pozor na to, kam koukáš. Corbane, když vletíš pod Meredith, musíš počítat s tím, že camrálu to trvá, než spadne. Dej si pozor, aby to k tobě stihl. Ale neboj, ještě potrénujem. Monty, taky dobrý. Chceš k tomu ještě něco říct?"

Monty mu slabě oplatil úsměv. "Neříkal jsi náhodou, že to časem bude lepší?"

Zasmál se a poplácal ho po rameni. "Týden ještě není žádný čas. Ale při zápase se ani nezadýcháte."

"Jo, to ti budu muset věřit," odfrkl si Monty. "Dobrá práce, lidi. Co máš v plánu pro druhou část?" zeptal se Harryho. "Musíme to stihnout do hradu před večerkou."

"Jasně, tohle nám nezabere dlouho. Všichni připraveni?" Sborového popírání si nevšímal. "Výborně. Na košťata, všichni do řady tři metry nad zemí."

Poslechli.

"A vlezeš už konečně na koště taky?" zeptal se ho Basil.

"Proč ne?" pokrčil rameny a přidal se k nim. Díval se na sedm letců vznášejících se před ním. "Perfektní. Teď dáme několik cvičení. Pověste se za obě ruce za násadu."

"Harryy... to nemyslíš vážně, že ne?"

"Myslím, Kathy. Nekňuč a vis."

"Tak ty ale taky!"

"Fajn."

Posunul se na násadě dozadu, pevně ji oběma rukama chytil z jedné strany a sklouzl dolů. Podíval se na ostatní. "Tak bude to?"

Když už viseli všichni, podíval se na ně a usmál se. "A teď nahoru!"

"Herolde!" zaprotestovaly aspoň čtyři hlasy.

"Jo, já vím, musím taky." Upravil úchop a jedním rychlým pohybem se přitáhl nahoru. Pak přehodil nohu a už zase pohodlně seděl. Podíval se na ně. "Já čekám."

"Kloužou mi rukavice!" postěžoval si Corban a znovu přehmátl.

"Tak si je sundej zubama," poradil mu Harry. "A budeš si muset pořídit famfrpálský protiskluzný."

Corban zbledl, ale rychle se pustil a jednu si zuby serval. Pal rychle chmátl po násadě a jen zhluboka dýchal.

Harry ho hlídal a snažil se nevnímat tichý hlásek, který ho přesvědčoval, že si to Yaxley zaslouží. Z takové výšky by se mu nemělo nic stát, stejně ale sklepl hůlku z loketního pouzdra a vyčaroval pod Corbanem polštářové kouzlo.

"To dáš, Corby!" povzbudila ho Meredith.

Corban si sundal i druhou rukavici a pak už byl během chvilky nahoře.

Pokusy ostatních byly víceméně úspěšné. Nebyl si jistý, jestli Meredith to kopání nohama opravdu pomohlo, a Regulus v jedné chvíli přes koště ležel jako pytel brambor. Ale nakonec tam všichni byli.

"Hádejte, co řeknu teď?"

"Do hradu?" zkusil to Basil a Monty se kousnul do rtu.

Harry se na něj zašklebil. "Skoro. Teď se pověste za jednu ruku."

S mrmláním poslechli.

"A teď nahoru!"

To trvalo už trochu déle. Hlavně nováčkům. Regulus s Corbanem se vyloženě třásli, když už se konečně vyškrábali nahoru. Meredith to trvalo ze všech nejdéle, ale vítězoslavně se usmívala. Harry jí úsměv oplatil a ukázal jí palec nahoru. Rudolphus, Kathy, Monty i Basil to zvládli relativně rychle.

"A co teď?" zeptal se Monty.

"Neopovažuj se říct, dolů!" varoval ho Basil.

"Dobře, dobře," stiskl Harry násadu pevně mezi stehny a zvedl obraně ruce. "Neřeknu." Svěsil jednu nohu dolů a sklouzl se za ní.

Ostatní varovně vykřikli.

Harry se na ně zazubil. Visel za koleno a cítil, jak mu začíná táhnout na břicho. Opatrně se nahnul a chytil se jednou rukou za násadu. Během chviličky byl zase nahoře. "Teď vy. Pomalu a kontrolovaně se spusťte, zahákněte se kolenem. Pak stačí jen trochu natáhnout ruku a zbytek už zvládnete. "

Poslechli. Katherine, Basil, Monty a Rudolphus to zase v klidu zvládli. Basil si dokonce našel čas Harrymu sdělit, že ho zabije, když visel za nohu s hábitem přes obličej a s naprosto holým břichem a zády.

Meredith v jednu chvíli visela za koště jako lenochod. Jak se jí to povedlo a co tím chtěla docílit, to Harry netušil, ale nakonec se nahoru dostala. Corbanovi se to taky podařilo, jen Regulus zůstal viset a už ani nevypadal, že se snaží.

"No tak, Reggie, to zvládneš," povzbuzoval ho Monty.

"Nemůžu," zasupěl Regulus. "Budu tady viset už nadosmrti. Nic mi nepomůže," prohlásil dramaticky. "Nechte mě tu. Žijte!"

Monty protočil oči, ale přidal se ke smíchu ostatních. "Jasně, ale ty půjdeš s námi. Šup, nahoru!"

"Nemůžu, všechno mě bolí!"

"Můžeš mluvit, můžeš šplhat," zazubil se Harry. "Chytni se jednou rukou."

"Když slíbím, že vletím do kohokoliv budeš chtít, necháš mě tu viset?"

"Ne, máš smůlu. A teď se chytni."

"Jsi zlý."

"Nejhorší. Chytni se."

Regulus mávl rukou někam směrem ke koštěti. "Nejde to."

"To nebyl pořádný pokus," napomenula ho Meredith. "To dáš. Prostě zatni břicho a nahoru!"

"Nebo nemáš co zatnout?" zeptal se ho Corban.

"Sklapni, Corby," zasupěl Regulus a chytl se.

"Najednou to jde," zamumlal Basil. "A teď už se vyškrábej nahoru! Mrznou nám tu zadky!"

"Black se škrábe nahoru, už tam skoro je, vážení, už tam skoro je! A pozor! Vážení, Black už finišuje a ANO! BLACK JE NA KOŠTETI!!!" jásala Katherine.

"Úúúúú, super Reggie!"

"Je tam!"

"Hurá!"

"Stopadesát bodů pro zmijozelského chytače!"

Harry se zasmál. "Výborně. Příští trénink se mnou je až v pondělí ráno. Pořádně se vyspěte a ještě, než půjdete dneska spát, tak se pořádně, ale vážně pořádně protáhněte. Trénujte šplhání na košťata!"

"Budeme zase viset?"

"Samozřejmě. A kdo to zvládne hladce, bude se moct posunout na další level," povzbudivě se na ně usmál. "To snad stihneme ještě před dalším zápasem."

"Tak jo, konec tréninku, dobrá práce," zavelel Monty a sám slezl z koštěte. "Všichni poděkujte Heroldovi za pěkný trénink a honem do hradu!"

Basil si Harryho změřil, pak se zářivě usmál a shýbl se pro trochu sněhu. "Děkujeme, Herolde!"

Harry si ho podezřívavě změřil a couvnul. "Za málo. To vůbec nic neby -" To už ho do obličeje strefila sněhová koule. "Meredith?!"

Zasmála se. "Děkuju, Herolde!"

Během chvilky se na něj snesl sníh ze všech směrů. "Neeeeee, Montyyyy, pomooooc! Pohlídej si jeeeee!"

"Promiň, ale kapitán je vždy s týmem!" Zasmál se Monty a hodil mu kouli na hlavu. Sníh se rozprskl a zapadl Harrymu za límec.

"Ty zráááááádče!"

"Vzdej se!" rozkázal mu Basil.

"Fajn, fajn, vzdávám se! Slyšíte?! Vzdávám se!"

Všichni přestali. Zadýchaně stáli kolem Harryho a usmívali se.

"Tohle jde do mojí zásoby šťastných vzpomínek," zazubil se Basil.

"Tvůj patron už aspoň má podobu, já mám pořád mlhu," zamručela Katherine.

"Ale nejsi sama. Ani Heroldovi to nejde."

Harry pokrčil rameny a vyklepal si sníh zpoza hábitu. "Chce to čas. Navíc, jen vzpomínka nestačí. Musí tě z ní zaplavit i to teplo."

"Tak dobře, díky za radu."

Vlastně bylo snadné flákat patrona. Prostě si to schválně nevybavil v celé síle. Jen Joyce na něj divně koukal. "Za málo. A teď už všichni jděte nebo vám dám ještě jednu rundu cvičení!"

Než se nadál, byli pryč. Monty k němu přešel. "Dobrý trénink."

Harry přikývl. "Jo, šlo to. Ale je tu pár věcí..."

"Mám se bát?"

"Nemusíš," pousmál se. "Ale musíme nabrat další lidi. Takhle se nedá pořádně trénovat. Potřebujeme mít dva týmy, ve kterých proti sobě můžeme stavět různé lidi. Proti Regulusovi a Basilovi se vám střílí lehce, ale nejsou to profi střelci. Takový trénink stojí za houby."

Monty přikývl. "Dobře, přibere nové lidi do týmu dvě. O čem bylo to věšení se za násady?"

Harry se pousmál. "O tom zjistit, jestli se dostanete nahoru. Za chvíli vás vycepuju tak, že ani nemrknete a hned zas budete sedět."

"A to nám pomůže při zápasu, protože nebudeme ztrácet čas škrábáním se nahoru, když spadneme?"

"Přesně. Čím rychleji nahoře, tím líp. Takhle trénují i profíci. Navíc potřebuju, aby se všichni cítili pohodlně s touhle akrobacií. Je to důležitý pro další krok."

"Chci vědět, co to je?"

Zazubil se. "Další krok je chytání padajících letců a pomoc v nesnázích obecně."

Monty na něj chvíli zíral a pak potřásl hlavou. "To jsem měl tušit, že jo? Víš, že od toho máme rozhodčího? Aby kouzlil a chytal padače?"

Harry pokrčil rameny. "Jeden rozhodčí, čtrnáct letců a dva potlouky. Pokazit se toho může dost a nechci spoléhat na to, že se o to někdo postará. Když bude mít tým natrénováno, co a jak udělat, bude to rychlovka. Vezmi si, že když někdo spadne, jde na ošetřovnu a po zbytek zápasu chybí. Když se to stane brankáři, je to katastrofa. Když chytači, je to sakra velká nepříjemnost. Ale když se ti je podaří chytit a vrátit na koště, hra pokračuje a ještě to můžete obrátit ve svůj prospěch."

"Ve svůj prospěch?"

"Jsem si jistý, že se o takovém zásahu bude mluvit minimálně čtrnáct dní. Zvedne to prestiž týmu."

Monty hvízdl. "Ty to máš vážně promyšlené, co?"

"Jo," pokrčil rameny. "Navíc nechci vidět nikoho z vás rozplácnutýho na hřišti." Povzdychl si. "Jsem prostě měkkota."

"Od někoho, kdo se uprostřed noci pere s potlouky, to sedí," poznamenal Monty.

"Co ti na to mám říct? S pády mám svou zkušenost."

"Proto nechceš hrát?"

Harry neurčitě zamručel. "Je těžké skloubit všechny povinnosti, navíc nejsem dobrý týmový hráč."

"Nejsi dobrý týmový hráč?" Montyho obočí vylezlo až doprostřed čela. "Jak myslíš. Rozhodně si dobrý trenér."

"A ty dobrý kapitán. Pomůžeš mi, kapitáne, odnýst bednu s míči?"

"Myslel jsem, že se nikdy nezeptáš, trenére."

Harry se zasmál a popadl madlo do jedné ruky, školní koště do druhé a společně s Montym se vydal ke skladu.

"Harry?" zeptal se Monty váhavě, když zavírali sklad. "Co si myslíš o Dolphovi?"

Harry se zamyslel. "Hraje dobře. Na rozdíl od ostatních nováčků má lepší fyzičku a výdrž. Lezení na koště mu taky nedělalo problém. S Katherine umí dobře spolupracovat a má dobrou kombinaci mušky a síly. Je to dobrý odrážeč. Proč?"

"Já nevím," povzdychl si Monty. "Přijde mi nějakej divnej. Málo mluví, je nějakej jakoby přešlej. Tvrdil, že svátky byly jako vždycky, ale dělám si starosti."

"V podstatě ho neznám," namítl Harry a podržel mu dveře. "Rudolphus je teď v páťáku, ne? Třeba na něj dolehla NKÚ. Možná se stresuje kvůli tomu."

"Možná," připustil Monty. "Mohl bys mi ale dát vědět, kdybys na něco přišel?"

Harry přikývl a ignoroval ten svíravý pocit v břiše. "Spolehni se, kapitáne."

"Díky. A díky za trénink. Vím, že ti to moc neusnadňujeme."

Ušklíbl se. "Myslíš tu trochu remcání nebo ten sníh za krkem?"

Zazubil se. "Asi oboje. Vážně si toho vážíme."

"Vážně si toho vážíte?"

Monty ho hraně praštil do ramene. "Jo. Máš nápady a jsi drsnější než Joyce."

"To není pravda!" Tohle se ho skutečně dotklo. Byl mnohem mírnější, než kdy byl Oliver. Ještě ani pořádně nezačal.

"Když to říkáš."

"Ty jsi neremcal ani jednou!"

"Protože jsem kapitán. Ale věř, v duchu jsem proklínal každý tvý písknutí a nechceš vědět, kam jsem si představoval, že tu tvou píšťalku strkám," řekl Monty smrtelně vážně.

Odfrkl si. "V tom případě díky za podporu a trpění v tichosti."

"Za málo," usmál se Monty. "A teď, zlatý hřeb večera. Sprcha!"

Teplá sprcha byla po náročném tréninku skutečnou odměnou. Aspoň to Harry vyvodil ze zvuků, které vycházely z Montyho kabinky.

"Sakra!"

"Co se děje, Monty?"

"Došel mi šampon a nový jsem zapomněl v pokoji."

"Chceš si půjčit můj?"

"Bez urážky, ale mám Severusův na míru. Na svou míru."

"Chápu. Už jsem stejně hotový, tak jestli chceš, přinesu ti ho."

"Jsi fakt kámoš! Měl by ještě být v kufru u postele!"

"Jasně." Vypl sprchu a rychle se osušil ručníkem. "Tak se tu zatím neutop ani neuvař."

"Díky!"

Rychle na sebe navlékl župan a vyrazil na lov šamponu. Najít mu ho netrvalo tak dlouho. Byl v kufru hned navrchu v plátěném pytlíčku, do kterého Severus začal balit své objednávky. Snažil se nezkoumat zbytek věcí a rychle to Montymu donesl.

"Díky, Harry, jsi vážně zachránce," řekl Monty, když mu Harry prostrkal šampon mezi závěsy.

"Zamálo. Užij si sprchu!"

"Užiju!!!"

V pokoji bylo ticho. Pátek večer znamenal spoustu aktivit v Jeskyni. Hrálo se na hudební nástroje, pořádaly se turnaje, všichni si povídali a bavili se. Skoro všichni. Harry se ještě musel rozhodnout, jestli se k nim přidá v domácím hábitu nebo si vleze v pyžamu do postele. A Severus měl zatažené závěsy.

Nakonec postel vyhrála.

"Seve?" zašeptal.

Jeden závěs se nepatrně rozhrnul. "Ahoj, potřebuješ něco?"

Zavrtěl hlavou. "Jen tě kontroluju. Jak se máš?"

Severus rozhrnul závěsy úplně. Seděl na posteli v tureckém sedu. "V pohodě. Už jsi zpátky z tréninku?"

"Jo, už docela dlouho. Co děláš?" zeptal se, i když to tušil.

"Uklízím si v hlavě. Asi jsem přišel na to, kam dát svoje vzpomínky."

"Vážně? Kam?"

Severus se usmál. "Do té knihovny. Chceš se na to kouknout?"

Harry polkl. "Chceš, abych se ti podíval do hlavy?"

Severus přikývl. "Stejně toho o mně víš víc než kdokoliv. Furt lepší ty než někdo cizí."

"Ale můžu najít i něco hodně soukromýho. I když nechtěně."

Severus ho chvíli pozoroval a pak přikývl. "V pohodě."

Harry se zhluboka nadechl a sedl si naproti Severusovi. Zatáhl kolem nich závěsy. "Vyprázdni mysl. Soustřeď se na ten oranžový obraz." Polkl, zhluboka se nadechl a protočil hůlku mezi prsty. "Jasně, tak jo, tak jo, tak jo, tak jo."

Severus ani nemrkl. "Harry, jen na chvilku."

"Jo," přikývl. "Tak jo. Legilimens."

Okamžitě se vpil za tmavé oči. Kolem něj vybuchla směs oranžové. Ztuhl. Za oranžovou viděl rozmazaně sám sebe, jak sedí na posteli. Pak to problesklo na Harryho, jak sedí na Severusově posteli ve Tkalcovské. Vypadal tehdy jako mrtvola.

Odtáhl se.

Oba přerývavě oddechovali.

"Viděl's to?" zeptal se ho Severus.

Harry přikývl. "Viděl jsem sebe, tady a v Tkalcovský. Nikam jsem nešel, bylo to přímo tam. Ale bylo tam hodně té oranžové, trochu mi bránila ve výhledu."

Severus zaúpěl a plácl sebou na záda. "Co mám dělat? Je to těžký. Nemůžu všechno dát do knih."

Harry pokrčil rameny. "Já to postupně do termosek dal. Ale stačilo začít, mysl si pak zbytek douspořádala sama. Navíc, bez kouzla jen pomocí očního kontaktu by to mělo být o dost těžší. Tak zatím všechno zavři za dveře. Udělej pro ně předsíň."

"Jak to myslíš?"

Povzdechl si. "No, předsíň. Prostě první místo, kam vlezu. Když to dobře uděláš, nikdo nepozná, že to je jen předsíň, a ne celá mysl. A můžeš tam nasadit i myšlenky a vzpomínky, který chceš."

Severus se na něj podíval. "Asi si budeš myslet, že jsem úplně tupý, ale vůbec netuším, jak bych to měl udělat."

"Tohohle budu asi litovat, ale zkus to ty na mě. Pustím tě do předsíně, ty se porozhlídneš a přijdeš na to, jak to udělat u sebe."

Severus si ho změřil. "Jsi si jistý? Pustil bys mě do hlavy?"

Pokrčil rameny. "Neuvidíš nic, co nebudu chtít, bude to v pohodě."

"Když to říkáš," řekl Severus váhavě.

"Říkám. Tak popadni hůlku a kouzli."

"Počkej, nemůžu tak rychle! Co mám dělat?"

Povzdechl si. "Řekneš kouzlo a budeš mi koukat do očí. Ucítíš tah a najednou budeš v mý hlavě. Tam zůstaň. Můžeš se rozhlédnout, ale nezkoušej nikam lízt. Aspoň zatím."

"Tak dobře." Zhluboka se nadechl. "Takže co udělám?"

"Hlavně přestaň vyšilovat. Nebudeš první..." zarazil se. "Už jsem měl v hlavě dost lidí a ty rozhodně nebudeš poslední. Kouzlo je Legilimens, a když budu chtít, tak tě z hlavy vykopnu."

"Dobře. Dobře, dobře, dobře." Nadechl se. "Dobře. Tak já jdu na to. Můžu?"

"Jo, můžeš." Podíval se do vytřeštěných očí. "Jen hezky v klidu."

"Dobře. Jdu na to. Legilimens."

Okamžitě ucítil tlak za očima. Povolil a otevřel mu dveře do předsíně. Kdyby se to k tomu dalo přirovnat, řekl by, že se Severus plížil po špičkách šnečí rychlostí.

"Můžu dál?" pípl.

Jen tak tak neprotočil oči. "Jo, pojď. Jsem tady." Stál v té samé předsíni, do jaké pustil Moudrouka.

Severus se před ním pomalu zjevil. Měl křečovitě zavřené oči a svraštělý obličej soustředěním.

Harry si představil pohodlné křeslo a svalil se do něj s nohama přes opěrku. Chvíli Severuse, který se ani nehnul, pozoroval. "Už jsi tu?" zeptal se ho nakonec.

Severus sebou trhl, ale váhavě otevřel jedno oko. Pak i druhé. Rozhlédl se kolem sebe. "To je ono?"

"Mám se urazit?" usmál se na něj Harry. "Je to to nejzákladnější, co svedu. Vlastně to tu vzniklo díky zařazování, od té doby to občas využiju. Když se rozhlédneš, najdeš tu nějakou myšlenku nebo vzpomínku?"

Severus se poslušně rozešel. Pořád se nehnul z místa. "Ne... nic tu nevidím. Ale proč vypadáš jako Potter s kulatejma brejlema?"

"Cože?!"

"Vypadáš jako Potter s kulatejma brejlema. Menší, kostnatější. Máš ty vlasy a všecko," ukázal si Severus neurčitě na vlastní hlavu.

"Kruci," zaklel Harry. Zavřel oči a soustředil se na to, jak by měl vypadat teď. "Co teď?"

"Jo," Severus přikývl. "Teď jsi to ty. Proč jsi vypadal jako on?"

"Ále," mávl neurčitě rukou. "Mozek funguje divně. Podvědomí, nevědomí, Freud, co já vím. Kechnerberg by mohl vědět."

"Takže nechceš být jako Potter?"

"Co myslíš?"

"Ale i tak to je divný."

"Vítej v mý hlavě. Kdybys hledal, našel bys tu divnější věci." Třeba svoji starší netopýří verzi...

Vedle Severuse se začala objevovat tmavá vyšší silueta. Harry ji zpanikařeně nechal zmizet dřív, než si jí Severus všiml.

"Dobře." Severus se rozhlédl kolem sebe, když si všiml Harryho pohledu mířícího jiným směrem. "Takže, co mám dělat?"

"Pojď si sednout," mávl rukou a vedle něho se objevilo další křeslo. Musí si dávat pozor. Pečlivě dávkovat své vzpomínky...

"Řekl jsi, abych se nehýbal."

"Teď můžeš. Pojď si sednout."

Poslechl. Když byl usazený, Harry se ho zeptal. "Jaké ti to tady přijde?"

"Je to tu... velké. Větší než fotbalové hřiště. Obrovská prázdná místnost."

"Dobře," přikývl Harry a schválně si vybavil Severuse s pleťovou maskou. "Je opravdu prázdná?"

Rozhlédl se. "Jo. Teda... počkej, něco vidím... Přimhouřil oči. Vidím sebe na posteli, jak si čtu, a mám na sobě masku. V létě to bylo. A hned vedle toho sebe, jak něco vařím v kotlíku. A pak sebe, jak nad sebou stojím a štouchám do sebe lžící? A pak sebe v ložnici, když sedím na záchodě? Říkám si "Ty vole nespi." Dává to smysl? Teď na mě nějakej chlap v černým dost ošklivě kouká ve sklepení a míří na mě hůlkou! A teď jsem mezi spoustou lidí v černým a je noc a -"

"A to by stačilo!" utnul ho Harry rychle a pevně všechno zavřel za dveřmi a zaklapl do termosek.

Severus sebou trhl. "Promiň. Nechtěl jsem. Všechno to šlo za sebou, vůbec nevím jak!"

Harry zavrtěl hlavou. "V pohodě. Asi jsi vážně talent. A navíc jsem tě sem pustil, takže jsem měl obrany o dost víc dole. Je to divný. Kdybys to neřekl nahlas, vůbec bych nevěděl, žes to viděl." Zatřásl hlavou. "Na to si budu muset dávat bacha."

"Možná bys mi měl dát rolničku nebo něco takového."

Změřil si ho. "Nemyslím si, že by to fungovalo."

"A to všechno jsem viděl z tvého pohledu? Proto jsem se tolikrát viděl?"

"Jo," přikývl. "Lízt do hlavy vážně umíš, tak se tu porozhlídni a zkus vymyslet, jak by sis mohl vytvořit svoje obrany. A ještě něco. Řekl jsi, že je to tu velký?"

"Jo. Hodně velký."

"Teď se jen rozhlídni, ale nikam nelez." Zaplnil předsíň všemi myšlenkami z uplynulého dne. "A co teď?"

Severus zalapal po dechu. "To je celá tvoje mysl?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Pořád předsíň. Když pevně zavřu, co nechci, abys viděl, tak se k tomu nedostaneš ani přes řetěz. Takže někdo může ztvrdnout, jak dlouho bude chtít v předsíni, ale do sklepa ani na půdu se nedostane."

"Fíha, tak to je hustý. Ale říkal jsi, že u mě vidíš oranžový závěs. To je pak jasný, že máš obrany, ne?"

"Jo, ale hlavní bylo zajistit obrany. "Pak, když se ti bude chtít, můžeš z toho udělat sérii falešných a pravých myslí a nikdo nepozná rozdíl. Prostě si vyprázdníš mysl, všechno uklidíš a budeš v cajku."

"A říkal jsi, že ti to funguje i na bolest?"

Přikývl. "Jo." Představil si, že má v ruce láhev od vína. "Podívej se třeba na tuhle flašku. Představím si v hlavě, že všechnu tu bolest stáčím do téhle flašky." Jak začal mluvit, tmavý proužek kouře se zhmotnil nad lahví a pomalu vtekl hrdlem dovnitř. "Když je všechna bolest uvnitř, zazátkuju ji. A už to tolik nebolí. Pak ji zavřu za kolik dveří je potřeba."

"Chytrý."

"Jo."

"Jak jsi na to přišel?"

Pokrčil rameny. "Měl jsem dost času o samotě a silnou motivaci. To stačilo."

"Dobře. Tak jo."

"Myslíš, že máš všechno?"

"Asi jo."

"Tak vylez," pobídl ho Harry. Jakmile mu zmizel za očima tlak, zamrkal a zatřepal hlavou. "To bychom měli, jak se cítíš?"

"Vyždímaně," přiznal Severus. "Jako bych běžel na astronomickou věž a zpátky. Tohle myslování není hračka!"

"Říká se tomu nitrozpyt," poučil ho Harry. "A není. Jinak by to dělal každý." Protáhl se. "Každopádně, já jdu spát."

"Dobře, děkuju moc za pomoc."

"Za málo," usmál se na něj Harry. Roztáhl závěsy a ztuhl. "Ahoj kluci."

Max přejel pohledem z Harryho na Severuse. "Ahoj." Vyměnil si s Lufkinem pohled, ale dál něco hledal ve skříni.

"To není, jak to vypadá," řekl rychle Severus.

"Jistěže ne," odtušil Lufkin. "A nám do toho ani nic není. To je mezi vámi a Hubertem."

Severus polkl.

Harry jen potřásl hlavou. "Jsem rád, že si rozumíme." Svalil se do své postele a usmál se na ně. "A jak se máte?"

"Hledáme hábit na zítřejší setkání," řekl Max. "Půjdete?"

"Jasně," řekl Harry. "Z toho se mi stejně vykroutit nepodaří. Neříkejte, že zase hrotíte, co si vezmete na sebe?"

Max jen pokrčil rameny. "Ani ne, prostě tak nějak normálně."

"Jde nám přeci o budoucnost!" namítl Lufkin a Harry si nebyl jistý, jestli žertuje nebo ne.

Popichoval je dál. O něm a Severusovi se už nezmínili, ale zamyšlený výraz, který Severus měl, mu dělal starosti.  

Čekání na další kapitolu si můžete zkrátit čtením čehokoliv na této stránce. Ze své tvorby můžu doporučit jednohubky Duch lesa nebo Bílé šaty a prak.