PŽ - 39. kapitola - V zahradě

08.05.2020

Pouta života jsou fanfiction na Harryho Pottera. Jejími tématy jsou přátelství, nalezení smyslu života a uzdravení se po fyzické i psychické stránce.

"Neviděli jste někdo Herolda?"

Timothy zavrtěl hlavou. "Ne, ale někde tu určitě bude."

Severus přikývl. "Díky."

Šel se podívat k šachovému koutku. Taky nic. Vyhledal pohledem v davu Huberta a navázal s ním oční kontakt. Oba zavrtěli hlavou.

U pana Riddla není. Potkal se s ním u vchodu do stanu, když se vraceli z venku. S každým z nich prohodil několik slov. Sympaťák.

Jenže Harry nikde.

Přišel k němu Frank. "Na záchodech není. Proč ho vlastně hledáme?"

Severus pokrčil rameny. "Jen divný pocit. Znáš ho. Když ho necháš o samotě moc dlouho, něco zaručeně provede," pokusil se zavtipkovat.

Frank se uchechtl. "To je pravda."

Přišla k nim Josephine. "Viděli jste Maxe?"

"Hledá s Charliem Herolda," řekl Frank. "Viděla jsi Herolda?"

Josephine zamyšleně nakrčila obočí a ukázala rukou přes rameno za sebe. "Myslím, že byl venku. Potkala jsem ho v zahradě."

"To jsi byla celou dobu v zahradě? Musíš mrznout!"

Pokrčila rameny. "Je tam vyhřívaný altán. Marianne mě představila ostatním. Docela jsme se bavily."

"Altán? Ten by možná stál za zkoušku," poznamenal Frank.

Josephine zavrtěla hlavou. "Promiň, ale mužům vstup zakázán."

Frank se Severusem se po sobě podívali. "Tak dobře..."

Severus se nadechl. "Tak já se jdu podívat do zahrad."

"Mám jít s tebou?" nabídl se Frank.

Zavrtěl hlavou. "Ne díky, radši pomoz Josephine najít Maxe."

"Josephine to zvládne sama," ozvala se. "Ale Josephine taky uvítá společnost."

Zhluboka se nadechl. "Promiň, Josephine. Nemyslel jsem to tak. Zatím se mějte."

"Zatím!"

Šel rychle na zahradu, vyzvedl si kabát a vydal se k zakouzleným záhonům růžím. Po Heroldovi nikde ani stopy. Svižně procházel mezi keři a stromy. Prošel kolem osvětleného altánu, ze kterého byla slyšet svižná hudba a ženský smích.

Ta zahrada přeci nemůže být tak velká, aby nenašel jednoho Harryho, ne?

Zafoukal vítr a on ucítil cigaretový kouř. Připadal si směšně, když čuchal ve vzduchu jako pes, ale brzy našel Harryho, jak sedí mezi dvěma keři v tureckém sedu a kouří.

Zastavil se nad ním, založil si ruce na hrudi a zeptal se ho: "Máš se?"

Harry přikývl a odklepl trochu popela. Třásly se mu prsty. "Jo."

Vedle Harryho byly v zemi už tři nedopalky.

"Snažil jsem se meditovat, ale nefungovalo to. Myslel jsem, že tady mezi růžemi to bude dobrý."

Severus v duchu zaklel. Přiměl se pousmát a klekl si vedle Harryho. "Rozhodně je na tebe pěkný pohled, Šípková Růženko."

Harry se uchechtl a zase natáhl z cigarety. Vyštrachal krabičku z cigaret a nabídl jí Severusovi. "Chceš taky?"

Přikývl a jednu si vzal. Sedl se vedle Harryho, zapálil si a pomalu popotáhl.

Chvíli bylo ticho.

"Jak se ti líbí párty?" zeptal se ho Harry tiše.

Pokrčil rameny. "Zažil jsem lepší."

Harry se uchechtl. "No jasně."

Zase byli ticho.

Harry se několikrát nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak si radši potáhl z cigarety.

"Na co si tu hraju?" zeptal se Severuse.

"Harry?"

"Podívej se na mě. Jen se na mě podívej."

Severus poslechl. Prostě Harry. "Co mám vidět?"

Harry zavrtěl hlavou. "Ty to nevidíš, že ne?"

Tohle se mu nelíbilo. "Co mám vidět, Harry?"

Harry se nevesele uchechtl. "Co jsem si myslel? Tohle... tohle nemá cenu."

"Harry..."

"Ne, nemá. Řekni, jak daleko ses dostal s tím rituálem?"

Bodlo ho v břiše a polilo ho horko. Rozhlédl se a rychle vykouzlil Ševelissimo. "Procházím ty knihy. Jsem blíž."

"Ale ještě nic nemáš, že ne?"

Polkl. Bylo mu ze sebe na nic. "Ne, ještě ne. Je to hodně složité."

"Já vím," řekl Harry a zase popotáhl z cigarety. "Nic ti nevyčítám, neboj. Byla to nehoda. Nemůžeš za to, že jsem teď tu. Ale já už moc času nemám. Musím se vrátit!"

"Harry... Proč? Proč takový spěch? Dělám, co můžu, ale nejsem génius."

Harry ho chytil za ruku a díval pološílenýma očima. "Musíš mě dostat zpátky!"

Severus sykl. Bolelo to.

Harry ho chytil i druhou rukou. "Musíš mě poslat zpět! Já už to tu nevydržím!"

Polkl. Kam zmizela ta cigareta, kterou měl Harry v ruce? Někde by tu měla-

"Podívej se na mě!" zařval Harry.

Severus zamrkal před sprškou slin.

"Není normální, abych tu byl. Začínám..." polkl, "ztrácím... nemůžu tu být. Nemůžu tu... žít."

"Harry..."

"Ne, poslouchej mě. Jestli mě nedostaneš co nejdřív zpátky, nezvládnu to. Nemůžu tu být. Není to normální. Nemůžu tu žít a smát se a učit se a..." rozhodil rukama. "Plánovat zkurvenou strategii týmu."

Severus si promnul pohmožděné místo na ruce a podíval se na svou zapomenutou cigaretu, kterou pořád držel. Odklepl nahromaděný popel.

"Nikdo po mně nemůže chtít, abych tu byl. Mám jen jeden úkol, a jestli se mi nepodaří dostat se zpátky..." Na chvíli se zamyslel a pak potřásl hlavou. "Budu to muset udělat tady."

Severusovi se konečně podařilo najít napůl vykouřenou cigaretu v trávě. Vzal ji a opatrně ji típl.

"Počkej do svátků. Poradíme se s tvým strýcem. Ukážeme mu ten rituál, třeba bude vědět, jak to udělat. Jen zatím nic nedělej."

Harry se na něj podíval a Severus jen tak tak neuhnul pohledem. Vypadal děsivě. "Není to můj strýc. Nejsou to moje svátky. Měl bych se přestat rozptylovat. Přestat myslet na školu, schůzky," mávl směrem, kde byl stan, "nebo ostatní věci. Já... musím se začít soustředit a myslet na to, co je důležité. Přestat myslet na zbytečnosti."

Tohle se mu vůbec nelíbilo. "Harry, jaké zbytečnosti?"

Harry byl dlouho ticho. Zvedl se a chystal se odejít.

"Harry! Jaké zbytečnosti?"

Harry se neotočil. Zády k Severusovi řekl: "Cestování. Kouzla. Budoucnost. Jdu zpátky do hradu, užijte si zbytek večírku."

A než se stihl Severus zvednout, začal odcházet.

Tohohle měl už vážně plné zuby. "Zastav!" zařval na něj, zatímco se škrábal na nohy. "Krucinál zastav!"

Harry kupodivu poslechl. Severus k němu rychle přešel. "Vážně se už prober, do háje! Už mám tohohle plné zuby. Dělej si, co chceš!" Mávl rukama a jedním prstem na něj ukázal. "Dělám, co můžu, abych ti pomohl. Jo, moc mi to nejde, ale tohle tvoje kňourání mě vážně nebaví. Jo, jsi chudák, že jsi uvízl tady. Já vím. Ale máš doprdele spoustu lidí, co tady jsou pro tebe! Tak si už přestaň stěžovat!"

Harry se nadechl.

"Ne!" zamával mu cigaretou před obličejem. "Mlč a poslouchej! Garrick tě vzal do svého domu a přijal tě jako svou rodinu. Jak si vůbec dovoluješ říct, že to není tvůj strýc? Víš, co bych já udělal za to, abych mohl strávit svátky s někým, kdo se skutečně stará? Víš, co bych dal za jedinou minutu s mámou?! Přestaň se tvářit jako ten největší ubožák na světě!"

Popotáhl z cigarety a rozmrkal slzy.

"Měl by ses vážně probrat. Víš, co se teďka stane? Protože já jo. Půjdeš do hradu a najdeš další super způsob, jak se skoro zabít. A možná se ti to tentokrát už povede! Kolikrát se to už stalo?!" Na konci už křičel.

"JÁ SE O ŽÁDNÉ ZACHRAŇOVÁNÍ NEPROSIL!!!" zařval Harry zpátky.

Severus pokýval hlavou. "Tak fajn. Tak si jdi. Jdi zase udělat nějakou kravinu. Skoro se zabij. Možná už budeš mít tentokrát štěstí a povede se ti to. Jenže já už tě ze srabu tahat nebudu. Aspoň už nebudeme muset řešit, jak tě pošleme zpátky, že jo? NO to by bylo vlastně úplně nejjednodušší řešení, že? Ty totiž všechno potřebuješ mít lehké a hned!"

"To není pravda!"

"Že ne? Všechno hned vzdáváš. Řekni mi jediný případ, kdy to tak nebylo!"

Harry jako by splaskl. "Ještě pořád tady jsem, ne?"

Severus sevřel čelist. "Jo." Típl cigaretu. "Ještě pořád tady jsi. Asi bys za to měl dostat metál, ne? Mohl bys mít vážně skvělej život, víš to, že jo? Důležití lidi s tebou chtěj mluvit. Mohl bys mít dobrou a poctivou kariéru a -"

"Ještě mi řekni, že žárlíš," Harry vyplivl.

"Žárlím? Jsi vážně vadnej. Na co přesně žárlím? Zařizuju si život, jaký já chci a jsem šťastný. Ale ty? Zahazuješ svůj život a fňukáš!"

"Jenže já žádný život nechci! Copak to nechápeš? Já žádný život mít nemůžu! Všechno tady," rozhodil rukama, "všechno tady je úplně k ničemu. Já sem nepatřím! Nemůžu si dovolit něco chtít!"

Severus vypustil vzduch a zamyslel se. Pak zavrtěl hlavou. "Dělej, jak myslíš. Ale nečekej, že tě dneska večer někdo zachrání. Možná, až budeš někde trucovat nebo se budeš snažit zabít, pomysli na to, že i když si myslíš, že tvůj život nemá smysl, nihilisto jeden praštěnej, pro nás ostatní jsou naše životy dost důležité. Tak nám je aspoň nedělej těžší."

Prošel kolem něj. "Uvidíme se u snídaně. Jestli ne, vyhlásím pátrání po tvém těle. Foxy bude jistě zdrcená."

Slyšel, jak Harry za ním zalapal po dechu. Možná to byla podpásovka, ale už se vážně musí probrat. A bůhvíproč má zrovna Lily na něj hodně velký vliv.


Harry se pomalu nadechl.

Co má sakra dělat?

Severus tomu nerozumí.

Vůbec tomu nerozumí.

Vůbec Harryho nechápe.

Pomalu šel zpátky do hradu. Byla by to příjemná procházka. Kdyby celý svět nebyl tak příšerně posranej.

Nemůže nic chtít. Nemůže na to myslet. Ne. Musí se držet plánu. Přikývl si pro sebe. Musí se držet plánu. Musí se držet plánu. Musí se držet plánu.

Nemůže být slabý. Nemůže si dovolit myslet na život, který stejně nebude. Prostě nikdy neuvidí prales. Nikdy nepůjde na lov toho nejlepšího dřeva na hůlku. Možná ani žádnou hůlku nikdy nevyrobí...

Vážně by to měl skončit už teď.

Jenže strýčkovi to zlomí srdce. Foxy to zničí.

Třeba by s Uršulou mohli založit klub ufňukanců.

Severus má pravdu. Vážně kňučí.

Měl by se probrat.

Došel do hradu. Prošel společenskou až do pokoje. Nikdo po něm nic nechtěl. Všichni mu uhýbali z cesty a ani se na něj nepodívali.

Vypadá to, že kolínská funguje aspoň na ně.

Zkřivil ústa. Vůbec si nevybavuje, jestli to na Riddla mělo nějaký efekt. Byl jak... loutka.

Nepoužitelná loutka k ničemu. Ufňukaná loutka.

Bylo mu ze sebe zle.

V pokoji už bylo uklizeno. Žádné rozházené hábity a stuhy, které by mohl rozkopat.

Trhaně ze sebe sundal hábit, vestu, košili, kalhoty i spodky. S každým kusem mrsknul proti stěně. Jediné boty měly aspoň trochu uspokojivý zvuk.

Přešel do koupelny a chtěl vlézt do jedné ze sprch, když ho zarazil pohled v zrcadle.

Nikdy se nahý neprohlížel. Nebylo se na co dívat.

Ale vypadal... uchechtl se. Tlustě. Píchl do sebe. Žádná žebra nabyla vidět. Všechny kosti měl obalené. O to hůř vypadaly zahojené jizvy. Předtím byl možná živou mrtvolou. Ale teď... Co byl teď?

Přejel po jedné z jizev na břiše prstem.

Otočil se pokusil se prohlédnout se zezadu. Vyšitý had byl trochu zdeformovaný. Proč to musel být zrovna had? Zatnul pěsti. Měl chuť si ho vyškrábat. Ale aspoň to byla jedna z věcí, která na něm vypadala trochu dobře.

Měly by být pryč. Všechny jizvy by měly být pryč. Přišel blíž k zrcadlu a přivřel oči. Tak jako jeho jizva na čele. Byla to jen drobná čárka. Skoro neviditelná. Jedno kouzlo a je schovaná. Jedno kouzlo a byla by úplně pryč.

Odtáhl se a promnul si obličej. Svou minulost ztrácí čím dál víc. Polkl. Popotáhl a vešel do sprchy. Spustil příjemně teplou vodu a posadil se na zem. Objal si kolena rukama, zavřel oči a opřel si hlavu o nohy.

Kdo vlastně je?

A co tu dělá?

Už dávno není ten Harry. Ale není ani Herold.

"Kdo se v tom má vyznat?" zeptal se sám sebe nahlas. "Proč prostě nemůžu jen být? Nebo nebýt?"

Nikdo mu neodpověděl. Povzdechl si, zvedl se a rychle se umyl.

Osušený, s mokrou hlavou se nahý vrátil do pokoje a sedl si na postel. Ryby za oknem svítily. Zhasl hlavní světlo a chvíli je jen tak pozoroval.

Pak se podíval na sebe. V té tmě skoro žádná jizva nebyla vidět. Natáhl se ke stolku a vzal z něj lahvičku s náhradním inkoustem. Otevřel ji a namočil do ní prst. Opatrně ho okapal a pak přes jizvu na stehně namaloval klikatou čáru. Zamrkal. Teď viděl jen tu čáru a žádnou jizvu. I když nebyla zakrytá všude, oči ji už tak snadno nenašly. Pokračoval v kreslení, dokud neměl obě nohy pomalované. Než se přesunul na břicho, zatáhl kolem sebe závěsy a seslal několik kouzel soukromí, aby ho nikdo příchozí nerušil.

Nechal jen malou mezeru mezi závěsy, aby pořád mohl vidět na ryby.

Pomaloval si i břicho, hruď a obě dvě ruce a ramena. Teď, když se na sebe podíval, neviděl ani jednu jizvu. Jen divné klikyháky. Vypadaly trochu jako famfrpálové plány.

Kdyby uměl kreslit, bylo by to lepší.

Odložil inkoustovou lahvičku.

Ještě chvíli potrvá, než to všechno zaschne. Měl úplně černé prsty.

Naskočila mu husí kůže a zvedly se mu chlupy po celém těle. Možná mu bylo trochu chladno. Ale nešlo o nic, co by nevydržel.

Zavřel oči a zklidnil svůj dech. V zahradě se mu to nepovedlo, možná tady to půjde?

Po chvilce byl ve známém salónu. V jednom z křesel seděl Dvojka.

Podíval se na Harryho a smutně se usmál. "Ahoj, Prcku."

Harry polkl. "Ahoj."

"Máš to teď docela těžký, co?"

Harry jen přikývl a zuřivě mrkal.

Dvojka si povzdechl a zvedl se. "Pojď sem."

A než se Harry nadál, už byl v jeho teplém objetí.

Bezpečí.

Po chvíli se od Dvojky odtáhl.

"Lepší?" zeptal se ho Dvojka.

"Lepší," přikývl Harry. "Ale... nevím, jak dlouho to ještě vydržím."

Dvojka si povzdechl. "Já vím. Ale podívej se na sebe. Už jsi toho zvládl tolik. Tohle je jen malý zádrhel. Teď to vypadá krušně, ale bude zase dobře."

Zavrtěl hlavou. "Ty nevíš, jaký to bylo. Zase stát u něj. Mluvit s ním..."

"Byl jsem tam taky. Vedl sis dobře."

"Byl jsem divnej!"

Dvojka přikývl. "Tos byl. Ale teď už víme, na co se připravit."

"Žádný příště nebude," zamručel Harry.

Dvojka si povzdechl. "Možná. A možná taky jo. Bude nejlepší, když budeš připravený, ne?"

"Asi jo..."

"Určitě jo! A navíc, v tomhle ti může pomoct i tvůj doktor!"

"Jak?"

"Ale no tak, Prcku, mysli. Řekneš mu, že si potkal někoho, kdo ti hodně připomínal tvého záporáka, a že jsi sklouzl k původnímu vzorci chování. Bum! A on s něčím určitě přijde."

"Představuješ si to moc lehce."

"A ty zase moc složitě. Víš, co by ti teď bodlo?"

"Co?"

"Zalítat si."

"Nechci chodit ven."

"Nemusíš chodit ven. Prostě si představ perfektní letecké podmínky a košťata a zalítáme si."

"Ty umíš lítat?"

Dvojka se chytil za srdce. "Teď ses mě dotknul. Jestli já umím lítat?"

Harry se zasmál a přestavil si jezero. S Dvojkou se vyhoupli na dva vymyšlené Kulové blesky. Začali se prohánět nad jezerem a bylo to zkrátka... úžasné.

O století později se snesli na zem a Harry si na Dvojkovo pobídnutí představil něco k jídlu. Jen na povzbuzení mysli, jak Dvojka řekl.

Broskvový koláč byl zkrátka perfektní.

Když dojedli, Dvojka se pohodlněji opřel v křesle. "A teď, když jsme tady, co bys řekl na domácí úkol?"

"Domácí úkol? Kechnerberg mi zadal něco extra?" zarazil se Harry.

"Ne," zavrtěl hlavou Dvojka. "Ale Joyce jo. Jestli si to vybavuju správně, budete kouzlit Patronus. A ty potřebuješ šťastnou vzpomínku."

Harry ho probodl pohledem. "Víš, že na to nemám."

"Nesmysl. Zvládneš to. Na tu první jsi taky musel dřít. Máme tady spoustu času, dokonce i celé vánoční prázdniny. Tak se do toho pusťme."

"A jak poznám, že je dost silná?"

Dvojka se zamyslel a mezi nimi se objevila velká koule. "Čím zářivější, tím lepší. Hledáme vzpomínku, která tě naplní štěstím a radostí. Taková ta naděje, klid a pokoj. Pusť se do toho."

Harry si povzdychl. "Tak teda jo."