PŽ - 38. kapitola - Setkání

01.05.2020

Bylo tam... bohaté přítmí. Jakmile se za ním zavřely závěsy, všechen zvuk ze sálu se ztlumil. Dvě delší stěny byly průsvitné. Jedním takovým oknem bylo vidět zpátky do sálu a druhým na večerní zahradu, kde zrovna skupina lidí přistávala na košťatech. Venku už byla tma, ale díky velkým vznášejícím se zářivým koulím bylo pořád vidět.

Harryho pohled se zarazil na Riddlovi v křesle. Držel v jedné ruce sklenici vína. V klíně měl nějakou knihu a s malým úsměvem si Harryho prohlížel.

Polkl a uklonil se. Měl v puse sucho. Rychle sklonil pohled. Při cinknutí skleničky o dřevo kmitl pohledem nahoru, ale zase ho hned stočil k nohám.

Slyšel zašustění látky.

Měl si ještě jednou přeleštit boty. A jednu tkaničku má uvolněnou!

"Herold Ollivander," ozvalo se jen kousek před ním.

Harry přikývl.

"Jak se ti líbí náš večírek?" zeptal se ho hlas mírně.

Harry se kousl do rtu. "Je moc dobrý, m- pane."

Proč byl jeho hlas jako med. "Na mé přátele jsi udělal dojem."

Polkl a přešlápl. "Doufám, že dobrý, pane."

Zasmál se. "Je dobré, když se čas od času setkají s výzvou. Není moc lidí, kteří by jim odporovali."

Zkroutil prsty u nohou a přiměl se mít otevřené pěsti. "Nechtěl jsem působit potíže."

Riddle se znovu zasmál a chytil ho za rameno. "Žádné potíže! Je to osvěžující potkat někoho, kdo se nebojí používat mozek."

Harrymu poskočilo srdce. "Děkuji, pane."

"Dáš si něco k pití?"

Harry věděl, že to nebyla otázka. "Ano, pane."

"Výborně." Ruka z jeho ramene zmizela. Harry koutkem oka sledoval, jak se Riddle přemístil ke stolku s několika dekantéry. "Víno, whiskey, rum, voda, dýňový džus?" zeptal se ho.

Tolik možností. Jak si má vybrat tu správnou? Co když si vybere špatně a Pán se rozzlobí? Co když -

"Hej, Herolde, je všechno v pořádku?" ozval se melodický hlas laskavě. "Dáš si víno?"

Jo, víno. Nechával Harryho pít víno u večeří. Když si to zasloužil. Říkal, že Harryho výstup na večírku ho pobavil. "Ano, prosím. Pane. Děkuju, pane."

Pán zla nalil do jedné sklenice červené víno a ukázal s ní na křesla. "Posadíme se?"

Harry se rychle přemístil a sedl si do křesla, které nemělo na područce knihu.

Pán zla k němu přešel a podal mu sklenici.

Harry si ji opatrně vzal. Prsty se mu lehce třásly, ale nemohl s tím nic dělat.

Jejich prsty se dotkly. Oproti sklenici byly teplé. Vždycky byly teplé.

"Děkuju," řekl Harry. Vyšlo to z něj přiškrceně.

"Nemáš vůbec čas."

Znovu mu stiskl rameno a sedl si do protějšího křesla.

Bylo ticho. Jen ze sálu byla slyšet tlumená hudba, hovor a smích. Pod Harryho botami byl orientální koberec. Vypadal staře. Co když ho Harry zašpiní.

"Harry, stalo se něco?"

Rychle vzhlédl. "Pane?" zeptal se slabě. Něco provedl. Na něco zapomněl!

"Smím ti říkat Harry? Tví přátelé ti tak říkají, že?"

Přikývl. Severusovi to občas ujelo na veřejnosti. Severusovi... kousl se silně do jazyka. Severusovi. Tohle je minulost. Nic se ještě nestalo. Musí se hodit do klidu nebo všechno prozradí!

Odkašlal si. "Ano, občas mi tak říkají."

"Harry, stalo se něco?" zeptal se ho Riddle znovu.

Zavrtěl hlavou a nadechl se. Tohle přese musí zvládnout. "Ne, omlouvám se, pane, za své nezdvořilé chování. Není to každý den, kdy bych se setkal s tak výjimečnou osobností." Kmitl pohledem na jeho lidskou tvář a rychle ho zase sklopil.

Riddle se znovu zasmál. "Neřekl bych, že jsem zrovna výjimečná osobnost. Pouze jeden z politiků, kteří svou práci myslí dobře."

Harry zavrtěl hlavou dřív, než se stihl zastavit.

"Máš jiný názor?"

Kousl se do jazyka. "Myslím..." Rychle hledal slova. "Myslím, že v porovnání s kouzelníky této doby máte velký potenciál. Politicky, společensky i magicky."

Riddle se pousmál a sklonil hlavu. "To je velká poklona." Zvedl se z křesla a přešel k oknu na zahradu. "Smím se zeptat, co tě k tomu vede?"

Sakra!

Díval se na Harryho s drobným úsměvem. Světlo z venku ho ozařovalo zvláštním způsobem.

"Myslím... bavili jsme se se spolužáky o vaší politické kariéře, programech. Oproti jiným jsou plné logických řešení, která bů- merlinvíproč nikoho nenapadla. Rychle postupujete nahoru. Bavili jsme se o tom, že byste mohl být jednoho dne ministrem."

Zasmál se. "To mi lichotí." Sáhl si na sponu na hrudi. "Nevadilo by ti, kdybych si udělal pohodlí? Jsem v tom hábitu už celý den."

Zavrtěl hlavou. "Ne, pane Riddle."

Riddle se usmál a rozepl si první sponu. "A jak jsi přišel na magickou výjimečnost?"

Kousl se do rtu. Mysli, mysli, mysli! Žádné lhaní. Mysli!

Rozepnul si další sponu. Pod černým hábitem byla královsky modrá košile.

"Já... Potkal jsem Brumbála. Promiňte," opravil se rychle, když viděl Riddlův úsměv zakolísat, "ředitele Brumbála. Vím, že má být největším kouzelníkem naší doby, ale... už je hodně starý. Možná byl kouzelníkem své doby, ale brzy by měl přijít někdo v plné síle, kdo ho nahradí."

Riddle se zase usmál.

Harrymu se ulevilo. Udělal dobře!

"Takové řeči o Brumbálovi nejsou zrovna... Některé by přímo rozčílily. Slyšel jsem, že jste se s Brumbálem nepohodli."

Harry přikývl a rychle usrkl vína. "Ne- nemáme stejné názory."

Nechal si hábit sklouznout z ramen jediným pohybem. U pasu ho zachytil, přendal do jedné ruky a opatrně přeložil. "Ohledně?"

Harry polkl a podíval se na své víno. Nejraději by se do toho křesla propadl. "On... trvá na osobních schůzkách, o samotě. Vyjádřili jsme se se strýcem, že setkání budou probíhat pouze za přítomnosti zákonného zástupce, ale nerespektuje to."

Riddle zamlaskal. "To není správné." Přehodil hábit přes opěrku svého křesla a přešel k Harrymu. Položil mu ruku na rameno. "Řekni, ublížil ti?"

Harry polkl.

"Harry, víš, že mi můžeš věřit. Nechci na tebe tlačit, ale je to ředitel. Řídí celou školu plnou mladých, zranitelných lidí. Jestli se něco stalo, může se to dít i jiným. Mladším."

Harry zavřel oči. Objal se rukou, která nedržela sklenici. Dvakrát trhaně přikývl.

Riddle pomalu vypustil vzduch. Harry ucítil teplé prsty, jak od něj braly sklenici vína. Nechal je.

Cinknutí sklenice o stolek. Pak dvě ruce, které chytily jeho volnou ruku.

"Harry, co se stalo?" zeptal se ho jemně. Jeho hlas byl na stejné úrovni jako Harryho hlava. Musel se sklánět, nebo klečet před Harryho křeslem. Neměl odvahu otevřít oči. Vždycky to bylo snadnější. Nechat ho, ať si s ním dělá, co uzná za vhodné.

"On..." navlhčil si jazykem rty. "On... jednou na mě zase naléhal, ať jdu s ním do pracovny. Bylo těsně před večerkou. Vzal mi spoustu bodů, když jsem odmítl. Pak... pak..."

"Šššš... Jen v klidu, Harry, šššš už tady není. Jsi tu v bezpečí," říkal Riddle.

Harry přikývl. Nevěděl, co všechno hraje a co skutečně cítí. "On... znáte nitrobranu, pane? Naučil jsem se základy... On... On..."

"Jen v klidu, Harry. Šššš... jsi silný kouzelník, jestli umíš něco takového. Jsem na tebe pyšný. Co se stalo?"

Je na Harryho pyšný! Hruď mu zaplavilo teplo. "On, se mi pokusil dostat do mysli. Strašně to bolelo."

"Harry, to je hrůza!" Riddle mu stiskl ruce. "Jsi opravdu statečný. Takže jsi hned věděl, že to dělá?"

Přikývl, stále se zavřenýma očima. Teď přijde první malá, polopravdivá lež. "Od té doby... já... od té doby..." Odmlčel se. Polopravdy se přeci můžou, ne?

"Ano, Harry?"

Nadechl se a stiskl ho zpátky. "Od té doby, nezvládnu... je to strašně těžké..."

"Ano, Harry? Jsem tady, poslouchám."

"Nemůžu... Nemůžu... Nejde to..."

"Co nejde, Harry?"

Ještě silněji sevřel víčka a zašeptal: "Dívat se do očí."

"Ach, Harry," řekl Riddle soucitně a znovu ho stiskl. "To je mi líto. Brumbál za to zaplatí, slibuju."

Harry přikývl.

"Ještě něco ti slíbím, ano?" pokračoval Riddle. "Neudělám ti to, co on, co ty na to?"

"Děkuju," špitl.

"Harry, mohl bys pro mě, prosím, otevřít oči?"

Harry věděl, že to je rozkaz. Otevřel je. Riddle opravdu klečel před ním, Dřív, než se stihly jejich pohledy střetnout, sklouzl na jeho špičku nosu.

"Harry, když se mi teď podíváš do očí, tak ti do mysli neproniknu. Slibuju."

"Slibujete?" řekl Harry slabě. Na co si Harry hraje. Když si to bude Pán zla přát, otevře mu každé své zákoutí.

"Slibuju."

Harry polkl. "Tak dobře."

Podíval se nahoru. Dvě hnědé oči ho pozorovaly. Riddle měl laskavý, lehce se usmívající výraz. Ale jeho oči... počítaly, kalkulovaly. Harry neucítil nejmenší tlak na svých obranách. Dodržel slib.

Riddle ho chytil za bradu. "Harry. Mně můžeš věřit. Poslední, co bych si přál, je, aby se ti něco stalo. Jsi chytrý mladý muž. Některé mé přátele už teď strčíš do kapsy svými argumenty. Jsi někdo, kdo má schopnosti ve světe něco opravdu změnit. Poznáš, komu můžeš věřit. Jsi silný a jednoho dne budeš mocný kouzelník. Jestli budeš chtít, můžu ti pomoci. Aby ti už nikdo jako Brumbál neublížil."

Harry polkl. "To by bylo fajn."

Riddle se usmál. "Taky si myslím. Už jsi měl šanci si zalítat?"

"Ne, pane, ještě ne."

Vyhoupl se na nohy a nabídl Harrymu ruku. Jakmile ji přijal, vytáhl ho nahoru a odvedl k oknu na zahradu. "To jsou tví přátelé, že?"

Harry přikývl. "Ano, pane."

"Pověz mi něco o nich."

Polkl. "Jsem v ložnici s Montgomerym, Maxmiliánem, Charlesem a Severusem. Jsou to dobří kluci. Montgomeryho rodina chová chrty. Tuším, že otcové Maxmiliána i Charlese jsou ve Starostolci a -"

"Nenene," zarazil ho Riddle. "Nechci znát jejich rodokmeny. Řekni mi o nich. Jací jsou, o čem se bavíte, co je baví. Tvůj přítel Severus vaří lektvary, že? Přivedl jsi ho na setkání."

"Ano," přikývl Harry a díval se, jak se Monty vyhoupl na koště. Trochu se odrazil, dost rychle se vznesl. Pak naklonil koště a vystřelil do výšky.

Riddle si stoupl za něj a díval se s ním do zahrady. "Kdybys měl někomu svěřit svůj život, kdo by to byl?"

"Severus," vypadlo z Harryho dřív, než stihl přemýšlet.

"Proč zrovna on?"

"Je... Je to dobrý přítel."

Pán zla ho chytil za rameno a stiskl. Harry zavřel oči. Pán zla stál hned za ním. Byl cítit takovou tou lesní vůní.

"Hubert Evermond by s tebou určitě souhlasil."

Harry se zarazil. Byl v tom náznak... jízlivosti. Odkašlal si. "To doufám, pane. Severus je velmi loajální a talentovaný. Hubert to vidí."

"A ty taky, že?"

Pokrčil rameny. "Jistě. Jsme spolubydlící."

"Ale žádného dalšího spolubydlícího jsi na setkání nepřivedl. Jen Severuse. Co je na něm tak speciální?"

Zavrtěl hlavou. "To se těžko vysvětluje. Zkrátka mu věřím."

"Já vím, že věříš. Ale je to jen náhoda, že vás dva považovali všichni za pár?" zašeptal.

Harry sevřel pěsti. Nadechl se. "Lidé toho hodně napovídají. Překvapuje mě, že zrovna těmto řečem dáváte takovou váhu."

Riddle se zasmál a odstoupil. "Nemusíš se hned rozčilovat. Omlouvám se. Musíš ale uznat, že je to trochu podezřelé."

Harry zavrtěl hlavou s pohledem upřeným na zahradu. "Věřte, pane, že nějaká romantika je to poslední, na co myslím. A už mě upřímně nebaví, že to každý vytahuje." Otočil se na něj. "Vážně je tak těžké pochopit, že mi takové vztahy nic neříkají? Ne každý musí najít pravou lásku, vzít se, koupit dům a mít kupu dětí. V životě jsou další věci."

Riddle překvapeně zvedl obočí. Vypadal... opravdu překvapeně. Reálně překvapeně. "Chceš říct, že nechceš mít rodinu? Žít šťastně až do smrti."

Harry polkl a podíval se zpátky na zahradu. "A rodinu kvůli tomu musím zakládat proč? Ptal jste se, komu bych svěřil svůj život. Severus je z nich nejschopnější. Loajální. V krizi zachová čistou hlavu. Jeho lektvary jsou špičkové. Neběží hned za někým dospělým pro pomoc, ale vyřeší spoustu věcí sám. Proto volím jeho. Schopný, loajální, geniální. Stačí?"

"Naprosto," řekl Riddle. "Když nechceš rodinu, co chceš?"

Harry pokrčil rameny. "Tak nějak to ostatní."

"Co ostatní?"

Harry si povzdechl a hledal slova. Možná by teď mohl... "Slibte, že to nikomu neřeknete."

"Slibuju. Víš, že mi můžeš věřit. Nikdy bych tvou důvěru nezradil."

Harry přikývl. "Tak dobře. Možná to vyzní... hrozně. Je to... není to zrovna nějaký čestný cíl, jako světový mír nebo podobná blbost... já..."

Zase přišel blíž. "Ano, Harry?"

"Já... Chtěl bych... chtěl bych umět tolik kouzel a být tak silný, aby už nikdo jako Brumbál na mě nemohl..."

Riddle zvedl obočí. "Chceš být silnější než Brumbál?"

Přitakal. "Kvůli tomu, co udělal a určitě se ještě bude snažit udělat. Ale nemusím být silnější, to asi není možný. I když, mít moc... Na tom, jestli máte moc, opravdu záleží."

Položil mu ruku na rameno. "Nemůžu s tebou nesouhlasit."

"Ale i kdybych nebyl silnější, tak bych chtěl znát kouzla, která mu v tom zabrání. A ne jen kouzla z knihovny. I další. Taková, která se ve škole neučí. Taková, kvůli kterým musíte procestovat polovinu světa. Chtěl bych..."

"Ano, Harry?"

Polkl. "Chtěl bych se naučit všechna kouzla světa, abych už nikdy nebyl slabý a znal kouzlo pro každou příležitost."

Zasmál se a objal Harryho jednou rukou kolem ramen. "Víš, že spousta kouzel je zakázaná?"

Harry přikývl.

"Za některá můžeš jít i do vězení, některé kultury by tě rovnou odsoudily k smrti."

Harry se mu podíval do očí. Riddle měl úplně stejný pohled, jaký si pamatoval. Bez ohledu na to, jestli to jsou hadí červené nebo lidské hnědé, stále se na něj dívaly stejně.

"Jen, když vás chytí, pane Riddle."

Riddlovi vyjelo obočí nahoru. "Opatrně, Harry, s takovými řečmi. Máš štěstí, že jsi mezi přáteli. Brumbál by tě za takové řeči možná pro jistotu postavil před Starostolec."

"Brumbál by rád spoustu věcí."

Riddle se smíchem zakroutil hlavou. "Pojď se posadit. Pověz mi ještě, proč cítíš potřebu hádat se s mými přáteli?"

Harry se vrátil do svého křesla a ze stolku si vzal svou sklenku vína. "Jejich názory jsou omezené, nepodložené fakty a někdy přímo špatné. Neměl bych potřebu je opravovat, kdyby mluvili pravdu."

Riddle se ve svém křesle předklonil. "Můžu ti něco poradit?"

Přikývl.

"Někdy je lepší nechat lidi říkat si, co chtějí. Ty si mysli svoje, nech je blábolit. Oblíbí si tě, nenamaluješ si na záda velký terč. A pak je pomalu můžeš přetáhnout na svou stranu. A i kdyby ne, nech je myslet si, že pro ně nejsi hrozbou. Časem s nimi můžeš naložit, jak uznáš za vhodné. Nepal mosty. Prozatím jen řekni, 'máte pravdu. Nenapadlo mě se na to podívat z tohoto úhlu. Popřemýšlím o tom."

Harry znovu přikývl a řekl: "Máte pravdu. Nenapadlo mě se na to podívat z tohoto úhlu. Popřemýšlím o tom."

Riddle se zaklonil hlavu a zasmál se. Pak ukázal na Harryho. "Líbíš se mi."

Harry se pousmál. "Děkuji, pane Riddle."

Riddle zamlaskal. "To Riddle vypusť, stačí pane."

"Ano, pane."

"Ale musím říct, že mám pocit, že spolu dokážeme velké věci."

"Pane?"

"Ano, velké věci. Jsi schopný, inteligentní. Máš kuráž. Slyšel jsem, že jsi vydržel souboj s ministerským bystrozorem. To chce talent i velkou dávku dřiny."

Harry se pousmál. "Děkuji, pane. Ale abych byl upřímný, politika mě nezajímá."

"Tak proč jsi dnes přišel?

"Byl jsem pozván na večírek. Mí přátelé taky. Tak jsem šel s nimi. Bylo zajímavé vidět, jak se všichni chovají v takovém prostředí."

"Zkoumal jsi své přátele?"

"Jen pozoroval."

"To je to samé."

"Možná."

"Co si myslíš o mudlorozených?"

"To samé o čistokrevných. Když jsou inteligentní a mají talent, dá se s nimi pracovat. Když jsou hloupí a ještě k tomu třeba degenerovaní, s malou silou... Co chcete s takovým kouzelníkem dělat?"

"Takže se nebojíš, že mudlorození zničí naše kulturní hodnoty?"

"Jestli ano, bude to větší chyba kouzelníků, kterým se nepovedlo jim pořádně představit kouzelnický svět, aby se do něj mohli hladce zapojit."

"Takže se nebojíš, že nás mohou zničit, když se proti nám spojí? Že před nimi budeme uhýbat tak dlouho, že o všechno přijdeme?"

Harry si povzdechl. "Krátká odpověď? Ano, mám obavy, že kouzelnická tradice zmizí. Ale nevidím v tom zlotřilost mudlů nebo mudlorozených, spíš chybu ve vzdělávání kouzelníků. I v politickém systému."

"Co tím myslíš?"

"Myslíte si, že Brumbál má na škole hodiny věnované mudlorozeným, aby se naučili o naší společnosti? Že mudlorození, pokud se sami nevrhnou do studia, vědí, jak to chodí? Že i výchova polokrevných tím není ovlivněná? Navíc, naprostý zákaz nebo ignorování mudlovských... věcí znemožňuje kouzelníkům určit, co je ještě přijatelné a co ne."

Riddle si ho pozorně prohlížel. "Řekni mi o tom víc."

"Vemte si brky a inkoust. To mi přijde dost mudlovské. Když to nezakouzlíte, tak určitě. Mudlové vymysleli praktičtější způsob psaní, ale ten kouzelníci odmítají. Svým zpátečnictvím tak staví gumy na stejnou úroveň, jako třeba pistole."

"Proč zrovna pistole?"

"Protože pro kouzelníky to je jen mudlovská náhražka hůlky určená k zabíjení."

"A není snad?"

Harry pokrčil rameny. "Možná. Jenže tím ztrácejí možnost obohatit se. Dal by se princip takové zbraně nějak využít? Rychlostí vystřelený kousek kovu, který prorazí kosti?"

"Myslíš, že by se tak dalo bojovat proti vlkodlakům."

Harry polkl. To vůbec nemyslel. "Například."

"Harry, máš zajímavé myšlenky a rád bych je s tebou příště prodiskutoval." Postavil se. "Bohužel už nemáme víc času. Děkuji ti ještě jednou za to, že jsi se tu za mnou zastavil. A velmi si vážím tvé důvěry. Neberu ji na lehkou váhu a moc pro mě znamená to, že ses mi svěřil se svými myšlenkami a úvahami."

Přikývl a postavil se. "Děkuju za pozvání."

"Jestli cestou potkáš Luciuse, prosím, pošli ho za mnou."

"Ano, pane."

Vyšel zpět do hlavní části stanu. Zarazilo ho, jak jasno tam je. A jak nahlas se všichni baví.

Proplétal se davem a snažil se najít nějakou známou, nesmrtijedskou tvář. Kluci asi ještě byli pořád venku.

Když si u hlavního vchodu bral kabát, přišel k němu Lucius.

"Herolde, tví přátelé jsou venku u košťat. Jdeš za nimi?"

Přikývl. "Ano. Pan Riddle říkal, že jestli se potkáme, mám vás za ním poslat."

Lucius lehce přivřel oči. "Děkuji za zprávu. Užij si s přáteli zbytek večera. Raději nenechám pana Riddla čekat."

A s tím se elegantně propletl mezi lidmi pryč. Harry zakroutil hlavou. Vážně, jako Legolas.

Vyšel na čerstvý noční vzduch. Ještě nebylo tak pozdě, ale v zimě je světla opravdu málo.

Zaklonil hlavu a podíval se na hvězdy.

Klidně na něj poblikávaly.

Před pusou se mu srážela pára.

Jak si můžou dovolit být tak klidné?

Zavřel oči. Měl by jít za kluky. Jenže ti jsou přesně před oknem.

Před Voldemortovým oknem.

Polil ho chlad. Zvedly se mu chlupy na celém těle. Podél páteře mu projel stín pálivé bolesti. Polkl, ale pusu měl úplně vyprahlou. Bylo mu těžko.

Vrávoravě došel na záchody Tří košťat u letní terasy. Jen co se za ním zavřely dveře kabinky, zhroutil se u mísy. Jen tak tak stihl zakouzlit Ševelissimo, než vrhl. Zvracel, dokud měl co. V míse plavala divná růžová směs svařeného vína, ležáku, kuřete od oběda a jednohubek.

V nose i v krku ho pálilo a tekly mu slzy.

Vzlykl.

"Tohle se nedá vydržet," zašeptal slabě a obejmul mísu. "Tohle nezvládnu..."