PŽ 34. kapitola - Překvapení na chodbě

27.03.2020

Už hrad obešel skoro z půlky, když si znovu vzpomněl na cigaretu za uchem. Zamyslel se a pak ji strčil do kapsy. Však to vydrží. To bude v pohodě. Zrychlil krok, pak si poskočil a nakonec se dal do běhu.

Když se vrátil do hradu, mrzly ho uši, ale jinak mu bylo dobře. A měl ještě patnáct minut na to, aby se vrátil do Jeskyně! Tomu se říká úspěch.

Byl na cestě ke schodišti vedoucímu do sklepení. Najednou uslyšel výkřiky a padající brnění. Rozběhl se. Za dvěma zatáčkami uviděl na podlaze v jednom chumlu několik kluků a brnění. Dva obrazy visely nakřivo a jejich obyvatelé nadávali sténajícímu hloučku.

Harry vrátil hůlku do pouzdra - ani si neuvědomil, že ji vytáhl. "Jste v pohodě?" přešel k nim.

Pobertové okamžitě zmlkli.

Sirius, s hlavou pod Petrovým břichem, zaúpěl: "Tohle mi zničí pověst. Kdo to je?"

"Radši se neptej," odtušil Remus a odtlačil brnění a s ním i Jamese. "Menší pomoc by nebyla?" zeptal se Harryho.

"Byla," zazubil se na něj a rychle přiskočil k Jamesovi. Naklonil hlavu a prohlédl si propletené končetiny. "I když to asi nebude tak lehký. Jak se vám to stalo?"

"Neptej se a táhni!" zamručel James a podal mu svoji ruku.

Harry ho za ni chytil a vší silou zatáhl.

"Pospěšte si, nemůžu dýchat!" slyšel tlumeně Siriuse.

Harry začal z chumlu tahat Jamese, který se ale o něco víc opřel o Petrovu ruku.

"Aaaa, to bolíí," zasténal Petr.

"Vydrž," uklidňoval ho Remus. "Dvanácteráku, jak jsi na tom?"

"Už," zafuněl James, "to skoro bude."

Harry se zhoupnul v kolenou a při dalším zatáhnutí se ještě víc zaklonil. James se konečně vyšvihl na nohy.

"Jsem volný!" zahalekal a zvedl vítězně ruce nad hlavu.

"To je výborný," řekl Remus a odtlačil ze sebe brnění. "Tak co kdybys nám taky pomohl ke svobodě, co?"

Než se James stačil vzpamatovat, už stál Remus vedle něj.

Sirius úplně vespod se začal vrtěl, ale Petrovo zaskučení ho zastavilo. "Červíčku, zvedneš se?"

"Nee... Ta ruka fakt bolí." Zněl, jako by měl stažené hrdlo.

"Ukaž, pomůžu ti," rychle k němu přiskočil Harry. "Hele, chytnu tě v podpaždí, nelekni se. Můžu?"

"Jo," zaskučel Pettigrew.

Harry se rozkročil, aby měl lepší stabilitu, a předklonil se.

"Možná bych to měl udělat já," zastavil ho Remus. "Jsem silnější."

Harry se narovnal a podíval se na něj. "Jasně," souhlasil. Uhnul mu z cesty a díval se, jak Remus opatrně zvedá Pettigrewa.

I když už Pettigrew stál, musel ho Remus pořád přidržovat. Ruku měl přitisknutou k tělu a po tvářích mu tekly slzy. Měl zatnutou čelist a snažil se tvářit, že je v pohodě.

Rozcuchaný Sirius vyskočil na nohy. V obličeji byl celý červený. "Tak to mohlo dopadnout hůř. Ještě jednou?"

James protočil oči. "Možná příště. Navíc jsme to už změřili. Petr asi potřebuje na ošetřovnu."

"Jo," Harry přitakal. "Nejsem expert, ale vypadá to zlomeně."

Remus si odfrkl. "Neznám nikoho zkušenějšího. James má, Siriusi, pravdu. Petr potřebuje na ošetřovnu."

Až teď si Sirius všiml Harryho. "Ty!" ukázal na něj prstem.

Harry zvedl obranně ruce. "Jen jsem pomáhal. Stejně už jdu zpátky do společenky. Za chvilku je večerka a já nechci mít problémy."

"Tak už se radši dej na cestu!"

Harry si povzdechl, ale otočil se a vydal se pryč.

"Díky za pomoc!" křikl za ním James a Harry zamával, aniž by se otočil.

Za zatáčkou na něj čekal Brumbál.

Přiměl se jít dál. "Dobrý večer," pozdravil ho, když ho míjel. Díval se upřeně na špičku jeho nosu.

"Pane Ollivandere, víte, kolik je hodin?"

Harry v duchu zaklel. Vytáhl hůlku a zakouzlil Tempus. Když viděl, kolik je hodin, oddechl si. "Za osm minut je deset hodin, pane. Jsem zrovna na cestě zpátky do společenské místnosti."

"Ne tak rychle, pane Ollivandere," zastavil ho Brumbál laskavým tónem. Harryho z toho ale zamrazilo.

"Pane?"

"Několik učitelů znepokojilo jak vaše chování, tak vaše dochvilnost. Věřím, že bychom to měli prodiskutovat. Následujte mě."

Jen tak tak neudělal krok zpět. Přiměl se usmát a dovolil si jeden malý nádech, než mu odpověděl: "Jistě pane, myslím, že bychom to rozhodně měli prodiskutovat. Spojte se prosím s mým strýcem, termínu schůzky se přizpůsobí." Kývl na něj a rozešel se.

"Pane Ollivandere!"

Zastavil se a otočil se. "Ano, pane?"

"Je neslušné odejít ještě před ukončením konverzace. Je mi líto, ale budu muset odebrat Zmijozelu pět bodů."

Harry uvolnil čelist a přikývl. "Rozumím. Omlouvám se, pane. Když dovolíte, už půjdu. Za chvíli mi končí večerka." Zpoza rohu vykukovaly čtyři hlavy Pobertů.

"To probereme u mě v ředitelně, pane Ollivandere," řekl Brumbál. "Pojďte."

Harry odtrhl oči od Pobertů a podíval se Brumbálovi na nos. "Pane řediteli, obávám se, že dnes už můj strýc na schůzku týkající se mého chování nebude moci přijít. Pokud chcete, můžu mu napsat sovu. Možná by mohl přijít i zítra dopoledne."

"Obávám se, chlapče, že to nesnese odkladu. A za vaše vymlouvání vám bohužel budu muset strhnout dalších dvacet bodů."

Harry polkl. "V tom případě bych si přál, aby u toho byla madame Pomfreyová."

"Snad ji nechcete tak pozdě večer rušit?" Brumbál ho chytil za nadloktí. "Pojďme."

Harry se mu vyškubl a odskočil od něj. "Nemyslím si. Se vší úctou, Brumbále, ale nikam s vámi sám nepůjdu."

Brumbál přišel blíž. "Pane Ollivandere, za nezdvořilé oslovení to je dalších dvacet bodů."

"Na to máte právo. Dobrou noc."

Brumbál mu zastoupil cestu. "Nebuďte směšný. Co skrýváte?"

Harry se mu na moment podíval přímo do očí. To byla chyba. Pod silou nitrobrany trhl hlavou dozadu.

"Co skrývám?!" Ruply Harrymu nervy. "Co krucinál skrývám? Co třeba to, že s vámi nechci být o samotě, co? Nikam s vámi o samotě nepůjdu. Tečka! Teď, když mě omluvíte, už vážně půjdu. Jestli se chcete setkat, nejdřív pošlete zatracenou sovu!"

Zhluboka oddechoval, ale pořád se mu dařilo se krotit. Obešel Brumbála a vydal se chodbou pryč. Neřekl mu ani drobek z toho, co mu chtěl říct, ale neproklel ho. Nenadával mu. Kechnerberg ho pochválí.

Když byl v půlce, uslyšel Brumbála: "Za naprosté nerespektování ředitele školy odebírám Zmijozelu devadesát bodů."

Zastavil se.

Kechnerberg ho možná nepochválí.

Tak ať těch devadesát bodů aspoň stojí za to.

Otočil se a soustředil se na to, aby se díval na jeho nos. Nadechl se. A spustil.

"Za nerespektování? Nerespektování! Já vám řeknu, vy jeden starej senilní kozle, co je nerespektování! Nerespektování je, když i přes výslovné přání žáka i jeho zástupce stále trváte na soukromé schůzce. Když využíváte bodů, abyste dosáhl svého. Když místo toho, abyste se staral o naše vzdělání, tak vám jde jen o vlastní politiku. Doprdele! Škola je tu pro žáky. Vy byste tu měl být pro žáky. My tu nejsme pro vás, abyste si s námi dělal, co chcete!"

Hlavy vykukující zpoza rohu na něj vyjeveně zíraly.

"Strhávám padesát bodů Zmijozelu. Jste nevychovaný, nevděčný a váš strýc bude jistě zklamán vaším chováním," řekl Brumbál ledově klidně.

Harry se zasmál. Možná trochu hystericky. Bůhvíproč si najednou vzpomněl na Vernona. Uhladil si jednou rukou vlasy. Zavrtěl hlavou. "Jděte doprdele," řekl skoro neslyšně.

Otočil se a odešel.

Tentokrát ho Brumbál nechal.

Šel dál. Zašel za roh a vydal se vedlejší chodbou někam do háje. Zastavil se až u obrazu, na kterém bylo pohoří v mlze. Posadil se naproti na lavičku a složil hlavu do dlaní. Bylo ticho. Slyšel jen svůj zrychlený dech. Soustředil se na něj a postupně ho zpomalil.

"Jsi v pohodě?"

Harry zvedl hlavu a uviděl Jamese.

"Jo."

James přišel o trochu blíž a mávl neurčitě rukou. "Obrazy mi prozradily, kudys šel."

Harry na něj chvíli koukal, pak s povzdechem zavrtěl hlavou a zvedl se. "Už je po večerce."

James pokrčil rameny. "Jak ti je?"

"Jsem v pohodě." Zase se podíval na obraz. Chomáče mlhy se na něm převalovaly a občas vykoukl kousek hory. "Co Petrova ruka?"

"Kluci ho odvedli na ošetřovnu. Začal trochu omdlívat."

"Neměl bys být s nima?"

James se ošil. "Chtěl jít za tebou Remus, ale Petra spíš unese on než já."

"Tak ses obětoval?"

"Nabídl jsem se. Hele," povzdechl si, "nevím, co je mezi tebou a Brumbálem. A ani mi do toho nic není. Ale znělo to dost vážně."

Pokrčil rameny. "A co?"

"Ty body, co ti sebral. Neměl to dělat. Nebylo to fér. Je to... hnusný. Vždyť jste skoro na nule. To už do konce roku nedoženete!"

Harry se na něj udiveně podíval. "Vážně jsi teď na straně Zmijozelu?"

James si odfrkl. "Jen protože vyhrát teď bude pěkná nuda. Už se nemusíme vůbec snažit. To je dost velká otrava."

Harry si ho přeměřil "Takže je to jen o zábavnější výhře, jo?"

"Přesně," souhlasil James a zazubil se. "Ale chtěl jsem jen říct, co kdybychom zítra zašli za McGonagalkou? Je zástupkyně. Řekneme jí, co se stalo a třeba ti ty body vrátí."

"To bys udělal?"

"Jasně," přikývl James. "Tohle sebrání bodů rozhodně nebylo fér. Brumbál z tebe musel být hodně rozhozený, když ti sebral tolik bodů. Ještě nikdy jsem ho takhle se chovat neviděl. Znáte se i mimo školu?"

Harry zavrtěl hlavou. "Asi mu prostě jenom nesedím. Třeba se jen špatně vyspal."

"Ten musel mít pořádnou noční můru," ušklíbl se James.

Harry se na něj ušklíbl zpátky "Jo, to asi jo."

Chvíli byli oba ticho. James zašoupl nohou a nadechl se, ale nic neřekl.

"Co jste tam vlastně dělali?" zeptal se ho nakonec Harry.

James se zašklebil. "Noo, jen jsme potřebovali něco zkontrolovat. Ale ztratil jsem rovnováhu, to nás všechny rozhodilo a popadali jsme jako hrušky."

"Popadali?"

"Ehm, jo."

Harry se na něj nevěřícně podíval. "Vy jste blázni."

James se zazubil. "Aspoň se nenudíme."

Harry se uchechtl. "To asi ne."

"A ty se taky nenudíš, ne? Myslím, že jsi s ošetřovnou trumfl i Rema."

Naprosto vážně si ho změřil a přehnaně nakrčil nos. "Je vidět, že s ošetřovnou nemáš žádné zkušenosti. Je tam příšerná nuda."

James se zasmál. "Tak to ti věřím. Já bych se tam nudou asi ukousal."

Harry se k jeho smíchu přidal. "Jo, to máme společný."

"Co se to tady děje? Pánové, večerka vám nic neříká?"

James nadskočil. "Sakra!"

McGonagallová k nim přišla. "Lépe bych to neřekla, pane Pottere. Proč jste na chodbách v tuto dobu?"

"No," podrbal se James na zátylku a usmál se na ni. S rozcuchanými vlasy nevypadal moc nevinně. "Herold se necítil dobře a já ho přišel zkontrolovat."

Přeměřila si je. "A proč to musíte dělat půl hodiny po večerce?"

"No víte," začal James.

Profesorka se k němu otočila a Harry se snažil nenápadně zavrtět hlavou.

"Herold měl poněkud nešťastné setkání s ředitelem."

Teď se profesorka podívala na Harryho. "Vážně? Co se stalo?"

"No, víte, vlastně jsme kvůli tomu chtěli za vámi jít zítra ráno. Ředitel mu sebral asi sto padesát bodů, a přitom Herold nic neudělal!"

McGonagallová se zamračila, vytáhla hůlku a vykouzlila bodové skóre.

Harry se kousl do jazyka. Žádných sto padesát bodů Zmijozelu nechybělo.

"Pane Pottere," div že nevyštěkla McGonagallová. "Vaše ochota stát za spolužáky je úctyhodná. Ale lhát byste neměl. Vraťte se do věže." Když se James nadechoval, aby jí něco řekl, zarazila ho zdviženou rukou. "Nedělejte to ještě horší. Jděte."

James po Harrym střelil pohledem, ale pak svěsil hlavu a pomalu šel pryč.

McGonagallová počkala, než zašel za roh, a pak ještě řekla: "Jestli okamžitě nepůjdete, budete mít školní trest tři úterky a tři čtvrtky odpoledne. Nežertuji."

"Sakra!" uslyšel Harry. "vždyť já už jdu. Ale školní trest místo tréninků, to je zákeřné, paní profesorko!" ještě zavolal James.

McGonagallové zaškubal koutek. Ještě chvíli počkala a pak probodla Haryho pohledem. "Máte na ostatní studenty špatný vliv, pane Ollivandere. Vyrušování v hodinách, problémy na chodbách. Porušení večerky. A teď, mladý Potter kvůli vám i lhal. A ještě tak špatně! Měl byste se od něj držet a slečny Evansové držet dál. Vraťte se do své společenské místnosti. Za porušení večerky vám pro tentokrát strhnu dvacet bodů."

Harry na ni zůstal zírat. Najednou měl stažené hrdlo. Zamlžilo se mu vidění a on silně mrkl. Pomalu se nadechl.

To neřekla.

Neřekla, že jeho táta je lhář. Neřekla, že...

Až na to, že řekla. A teď se na něj dívala, jako se dívala na Draca Mal- ne, jako by se dívala na Umbridgeovou. U Malfoye byla pořád učitelka. Teď se tvářila, jako by Harry byl odpornou ropuchou s růžovou mašlí a ona se musela tvářit zdvořile.

Narovnal se v ramenou. "Je mi líto, že to tak vidíte," řekl. Jeho hlas zněl klidně. Zdvořile. "Ale mýlíte se. James Potter není žádný lhář." Vydechl a nadechl se. "Možná byste měla nejdřív lidi vyslechnout, než začnete ukazovat prstem." Začínal se dopalovat. "Kdyby mi dřív někdo řekl, že Minerva McGonagallová je zaujatá a neférová učitelka, pravděpodobně bych ho proklel. Ale po dnešku? Koupil bych mu máslový ležák. Protože vy jste..." povzdechl si a zakroutil hlavou. "Jak je možné, že ta skvělá, ale přísná učitelka, co má smysl pro humor a žije famfrpálem, tak klesla? James Potter není žádný lhář. Rozhodně by nelhal takhle. Příště si zjistěte všechny detaily. Zmijozelové už vaší nestrannosti nevěří už dávno. Já právě přišel o poslední zbytky iluzí. A myslím, že James za vámi se vším už taky nepůjde. Gratuluji, profesorko." Na konci nezněl už vůbec jako on. Smíchanina Luciuse, Pána zla a Dvojky ho většinou děsila. Dneska ale ne.

McGonagallová ho s otevřenou pusou pozorovala.

"Už je pozdě, paní profesorko. Půjdu. Dobrou noc." Kývl na ni a prošel kolem ní.

Než se stihla vzpamatovat, byl už na konci chodby. Jakmile jí zmizel z dohledu, tiše přidal do kroku. Stiskl zuby a zatřásl hlavou. Tohle byl fakt nanic den.

Severus si povzdechl a protáhl se.

"Už jsi hotov?" zeptal se ho Montgomery, skloněný nad svým pergamenem,

"Skoro," připustil. "Ještě tři palce a bude to. Jak jsi na tom ty?"

Montgomery se vítězoslavně usmál. "Dva palce. S touhle knížkou to jde fakt od ruky."

Severus se na francouzskou bylinkářskou knížku zamračil. "Když si nemusíš překládat každý slovo, tak možná."

"Tak se nauč francouzsky. Nebo jiný jazyk. Hodí se to, a navíc to rozvíjí mozek."

"Vážně? Proč by ti nestačila překladová kouzla?"

"Protože knížky se překládají blbě. Máma říká, že kolik umí člověk jazyků, tolikrát je člověkem. Můžeš zkusit latinu. Nebo italštinu. Ta je dost lehká."

"Ty umíš i latinsky a italsky?"

Montgomery zavrtěl hlavou. "Latinsky ne. Italsky jsem se začal učit teď v létě. A je to lehčí než francouzština. Aspoň na začátku to tak je."

Severus zakroutil hlavou. "Jsi blázen. Mně budou stačit tvoje výpisky."

Pokrčil rameny. "Jak chceš. Hele," kývl bradou ke dveřím. "Herold je tu."

Obrátil oči v sloup a dál zkoumal Montgomeryho výpisky. "Už bylo na čase. Je dávno po desátý."

"Jo. Severusi, není na něm něco divnýho?"

"Co?" zmateně se na něj podíval.

"Na Heroldovi. Podívej se na něj."

Severus se na Harryho podíval. Zrovna si to rázoval kolem skupinky čtvrťáků, kteří okamžitě zmlkli a ještě před ním couvli. On si ničeho nevšiml a pokračoval dál.

"Co si myslíš, že s ním je? Neměli bychom jít za ním?" zeptal se ho Montgomery.

Severus zvedl jedno obočí. "Chceš za ním jít?"

Montgomery se vůbec netvářil jistě. "No, hlavu nám přeci neukousne, ne?"

"Jak chceš," pokrčil rameny Severus. "Můžu za ním zajít sám, jestli chceš."

"Ne," zavrtěl hlavou Montgomery. "Pojďme spolu."

S povzdechem se zvedl. "V přesile je síla, co?"

Polkl, ale přikývl. "Tak nějak."

Vyrazili k jejich ložnici. Montgomery celou cestu klepal rukou o stehno. Před dveřmi se zastavil. "Bude to v pohodě, ne?"

Severus si v duchu povzdychl. "Ještě z toho můžeš vycouvat. Nebo zaklepat."

Montgomery přikývl, zadržel dech a dvakrát tiše klepl na dveře.

Severus ho chytil za rameno a čtyřikrát rychle a rázně zaklepal kloubky na dveře. Hezky to znělo a Montgomery sebou trhl.

"On vážně nekouše," ucedil koutkem Severus a otevřel dveře. "Aspoň doufám," zašeptal, když uviděl tu spoušť uvnitř.

Harry si zrovna trhavými pohyby přetahoval hábit přes hlavu. S hlasitým "Kurva!" se mu konečně z něj podařilo dostat. "Seru na to!" zařval a mrskl s hábitem ke skříni.

Severus koutkem oka viděl, jak Montgomery couvá.

"Přijdu jindy," zašeptal Montgomery a utekl z pokoje.

Severus si povzdechl. Harry k němu stál bokem jen v kalhotách a rozčileně oddechoval. Bylo vidět, jak má na zádech jednu jizvu vedle druhé, a pak tam bylo ještě něco jako vzor...

"Blbej den?" zeptal se ho Severus klidně a jakoby nic přešel ke své posteli, na kterou se svalil.

Harry sebou trhl a svěsil ramena. "Tak nějak." Přešel k hábitu u skříně a pověsil ho na ramínko. Stál k Severusovi zády a on si až teprve teď uvědomil, že ho až doteď bez trika nikdy neviděl. Měl podél páteře hada. Udělaného z malinkých vystouplých jizviček. Jako by to bylo vyšité. Odtrhl od něj oči, když si Harry přetáhl přes hlavu obyčejné triko.

"Chceš o tom mluvit?"

"Ne," odsekl Harry.

"Fajn," pokrčil rameny Severus a dál se válel na posteli.

Harry si přes triko natáhl i svetr a pak ještě venkovní hábit.

"Jdeš někam?" zeptal se ho opatrně.

Ani neodpověděl a vyrazil z pokoje ven.

Severus zaklel a vyskočil na nohy. Vyběhl za Harrym. "Harry, počkej!"

Ani nezpomalil. Podařilo se mu Harryho dohonit skoro až u společenské místnosti. Montgomery se tvářil, jako by tam na ně vůbec nečekal.

"Tak sakra! Harry, počkej přece!" došla Severusovi trpělivost.

Harry okamžitě zastavil. Pomalu se otočil a zamrkal. "Ano?"

Nadechl se a vydechl. Co nejklidněji se ho zeptal. "Už je pozdě večer, jdeš někam?"

Harry pomalu přikývl. "Ven. Zalítat si."

"Aha," přikývl Severus. "Už je venku docela zima, že jo?"

"Jo," přikývl Harry zmateně.

"Nebude ti na koštěti bez čepice, šály a rukavic zima? Co by si o tom myslela Poppy?"

Harry na něj chvíli zíral a pak přikývl. "Jasně." Beze slova se otočil a dlouhými kroky se vrátil do pokoje.

Severus si na chodbě oddychl. Katastrofa se nekoná. Zakroužil rameny a všiml si, že na něj celá společenská místnost i Montgomery zírají. "Co je?" zeptal se jich stejným tónem, jaký použil na Harryho, aby ho zastavil." Všichni sebou trhli a hned se vrátili k tomu, co dělali předtím. Ale pořád po očku Severuse pozorovali. Povzdychl si.

Harry se přiřítil. "Spokojený?" zeptal se ho nabroušeně.

Severus se usmál a přikývl. "Naprosto. Počkej, proč máš nebelvírskou šálu?"

Harry nakrčil nos. "Nejsem debil. A jestli vezmou body Nebelvíru, nebude to moje vina."

Sakra. Co se to zase dělo?

Chápavě přikývl. "To je výborný nápad. Teď už můžeš -" Kruci. Měl by jít s ním. "Počkej tu na mě, jo? Skočím si pro kabát a půjdu s tebou."

Harry přikývl a založil si ruce na hrudi. "Jasně. Pospěš si, jo?"

Severus si oddechl a rychle se vrátil do pokoje pro teplé oblečení. Když se vrátil, Harry tam naštěstí ještě stál. Jakmile byl Severus u něj, vydal se ven. Procházeli společenskou místností a Severus se snažil ignorovat pohledy ostatních. Famfrpálový tým s Montgomerym ve středu je pozoroval obzvlášť pečlivě.

Šli tajnou chodbou a kupodivu i Zmijozelovu klíčovou dírku našli rychle. Popadli školní košťata, která tam zůstala a rozletěli se k hřišti. Harry okamžitě letěl pro bednu s míči a pustil z ní dva potlouky. Severus se opřel o brankovou tyč a doufal, že se mu vyhnou.

Ozbrojen otlučenou odrážečskou holí se Harry pustil do boje s agresivními míči.

Nejdřív to začalo téměř klidně. Míče lítaly na Harryho, ten je za letu odpálil, vrátily se a on je zase odpálil. Létal čím dál rychleji a i potlouky zrychlovaly, aby ho stihly. Když začal dělat různé otočky, triky, vrtule a další šílené věci, ztratil rychlost, ale ani jeden potlouk nezpomalil.

Jeden do něj narazil a Harry se jen otřepal a lítal dál. Když se vrátil, s řevem ho odpálil.

Severus se zavrtěl. Z toho bude aspoň modřina.

Najednou si všiml pohybu u tribun. Přimhouřil oči. Někdo tam byl. Několik lidí se tam schovávalo ve stínu.

Tohle nebylo dobrý. Jakoby nic odešel na kraj hřiště, mimo jejich zorné pole a s připravenou hůlkou se pomalu přibližoval jejich směrem.

Když byl už dost blízko, uvědomil si, že je to celý jejich famfrpálový tým. I s mladým Regulusem. Všichni zírali na Harryho a jeho si vůbec nevšímali.

Obrátil oči v sloup. Tohle je prostě paráda.

Zvědavý, jak blízko se k nim může přiblížit, aniž by si něčeho všimli, přišel ještě o kus blíž.

Basil sykl. "Hele, zase letí k obručím!"

"Je to blázen," zavrtěl hlavou Yaxley, ale nespustil z něj oči.

Severus se pousmál a založil si ruce na hrudi. Tohle bude perfektní. "Bláznů tady bude víc," poznamenal uštěpačně.

Všichni nadskočili a provinile se na něj podívali. "Severusi!" vyhrkl Montgomery. "Co ty tady?"

Zvedl na něj jedno obočí. "Co vy tady?"

"Chtěli jsme vidět, jak Herold lítá," zamručel Rudolphus a pak se zeptal: "Jak je v té tmě vidí?"

Severus pokrčil rameny. "Když je máš těsně před sebou, tak je vidíš."

"Koukejte!" vypískla Katherine a všichni se podívali na osamělého letce.

Jeden z potlouků narazil Harrymu do ramene, ale on sebou ani netrhl a odpaloval dál. Pak přišla další rána potloukem a pak další. Severus musel chytit Montgomeryho za rameno, aby se na hřiště nerozběhl.

Pak Harry zahodil pálku! Začal kličkovat po hřišti, oblétával brankové tyči, dělal smyčky, výkruty, klesal a stoupal. Jeho koště bylo oproti rozlítaným potloukům žalostně pomalé a i z té dálky bylo vidět, že nereaguje na povely úplně nejlépe, stejně se ale Harrymu dařilo udržet se mimo dosah agresivních míčů.

Harry najednou vystřelil kolmou k obloze. Potlouky letěly za ním, a postupně ho doháněly. Obletěly ho a letěly mu po boku. V momentě, kdy vyrazily prudce k sobě, s letcem mezi nimi, Harry sklouzl z koštěte.

Začal padat, koště stále držel v ruce a zkušeným manévrem ho dostal pod sebe. Potlouky se srazily a odletěly každý na opačnou stranu. Harry teď letěl střemhlav k zemi a když byl nebezpečně nízko, zatáhl za násadu a let vyrovnal. Skoro. Ozvalo se zapraštění, ale místo toho, aby narazil do země, skulil se na bok a energii z pádu přesměroval do kutálení se po zemi. Koště leželo několik kroků od něj.

Harry se posadil a zatřásl hlavou.

Bez pálky a koštěte už pro potlouky nebyl cílem a ty začaly kroužit kolem hřiště. Postupně zpomalovaly.

"Takže," povzdechl si Severus. "Chcete teď Heroldovi něco nebo zmizíte dřív, než na vás přijde?"

"Půjdeme," zavelel Montgomery a střelil po ostatních pohledem. "Porada."

Všichni přikývli, popřáli Severusovi dobrou noc a zmizeli.

Zavrtěl nad nimi hlavou a přešel k Harrymu.

"Kam šli?" zeptal se ho Harry.

Severus mu nabídl ruku. "Prý budou mít poradu." Harry ho za ruku chytil a nechal se vytáhnout na nohy. "Jak se cítíš?"

"Už líp," pousmál se Harry a přešel ke kusu dřeva. Sebral ho a zamračeně si ho prohlídl. "Další kus v háji. Achjo."

"Taky ses nemusel vytahovat," ušklíbl se Severus.

"A ty bys tomu odolal? Když už vyšpionovali, že lítám, tak ať si to představení užijou."

Zavrtěl hlavou a přešel k druhé půlce koštěte. Vzal ho a přeměřil si ho. "Co s tím budem dělat?"

"Coby? Dáme to na kompost k Hagridovi. Má nějaký žížaly, co to sežerou raz dva. Jen počkej, jak mu po tom příští rok porostou dýně."

"Tak jo. Co tě vlastně tak nakrklo?"

Harry zavrtěl hlavou. "Radši o tom nemluvme. Nebo se znovu rozčílím."

"Jak chceš." Přešel k němu a přehodil mu ruku přes rameno. Oddechl si, když se Harry pohodlněji uvelebil. "Co vlastně uděláš s tím naším týmem špionů?"

Zívl. "Ještě nevím. Nechám na nich, ať něco vymyslí. Do tý doby se tím nebudu trápit."

Usmál se. "Tak to ti podepíšu. Pojď, půjdeme ti pro nový koště. Zaletíme k tomu kompostu ještě teď?"

"Jo," přikývl Harry. "Ať mají naši špioni čas se vrátit a tvářit se, že tam byli celou dobu."

"Kolik košťat jsi už vlastně odrovnal?"

"S tímhle? Jen dvě. První zrušila Vrba mlátička."

"No jasně. Jak bych na to mohl zapomenout."