PŽ 31. kapitola - Payback

04.03.2020

Zmijozelská společenka se stávala jeho nejoblíbenějším místem. Ať už šlo o salónky, studovnu nebo místnost s krbem, vždycky věděl, na čem je. Když byl v křesle u krbu, znamenalo to, že je ochotný se s někým bavit, nebo i nakloněný hrát nějakou hru. Ve studovně ho nerušil nikdo, a když byl v pokoji, tak tam to bylo tak napůl. Ale spíš všichni respektovali, že chtěl mít klid. Byla to zvláštní úleva oproti nebelvírskému shonu a jančení. A ryby za oknem přímo miloval.

Severus zase někde vařil s Hubertem. I když... už se blížila večerka, a to už Severus většinou byl zpátky. Že by pracoval na něčem novém? V tom případě by už Harrymu opravdu mohl napsat seznam knížek, co si má "vypůjčit" z oddělení s omezeným přístupem. Jinak s výzkumem opravdu nepohnou.

Takhle pozdě večer Harry četl už jen hůlkařský časopis. Už mu rozuměl víc než v létě. Nejvíc ho bavily články o designu hůlek a vlivu magie. To první bylo napsáno srozumitelně a byly tam pěkné obrázky a diagramy. Kupodivu i to, jak hůlka vypadala, mělo vliv na její funkci. Ale cokoliv o magii bylo popsáno, jako kdyby se jednalo o to nejsložitější na světě. Přitom pro Harryho to v obchodě všechno bylo intuitivní. Proudy magie vycítil. Nepočítal je pomocí šíleně komplikovaných diagramů a kouzel. Vyčerpaně nalistoval rubriku Kdo mi přišel do obchodu. Vtipně podané příběhy o zákaznících byly překvapivě poučné.

Jeden byl o zákaznici, která si chtěla vyměnit hůlku, protože jí ta stará správně nefungovala. Nakonec ale vyšlo najevo, že ji jen celé roky držela špatně. Měla ukázkový úchop, ale pro ni byl lepší jiný. Jakmile se naučila držet hůlku jinak, bylo po problému. Na konci článku byl odkaz na stránku, kde byly úchopy podrobněji popsány a Harry tam rychle přelistoval.

Čekaly ho čtyři strany plné pohybujících se rukou. Některé držely hůlku skoro stejně a jiné úplně jinak. Při pohledu na jeden obrázek, kdy hůlka v podstatě ležela na otevřené dlani, se zachvěl. U popisku bylo napsané: Pro pokročilé! Unikátní držení hůlky podporuje proudění magie. Zhoršení přesnosti. Doporučen pečlivý nácvik úchopu a sesílání kouzel pro bezchybné provedení. Pokud není dodržená poloha palce, dojde k pokřivení proudu magie a tento úchop ztrácí smysl.

Harry polkl. Ohnutý malíček a prsteníček přidržovaly hůlku v dlani. Posledními články prstů se jen tak tak dotýkaly rukojeti. Ukazovák s prostředníčkem ležely natažené pod hůlkou a mířily. Palec trčel do vzduchu.

Takhle držel hůlku Pán zla.

Na nákresu se ruka pohybovala, jako by sesílala Lumos. Linka představující magii projela zápěstím po přímce do držadla hůlky a pak špičkou ven. U špičky hůlky byla linka v podstatě stejně tlustá jako hůlka sama.

Rychle přejel pohledem ostatní ilustrace a popisky. Každé držení mělo něco specifického. Někdy to bylo něco extra a jindy jen drobná změna úchopu. Zamyšleně přejel po ilustracích prsty. Mohl by je vyzkoušet. A třeba by něco pomohlo i Frankovi Longbottomovi. Magie v jeho hůlce byla zvláštně ucpaná. Třeba kdyby to držel podle nákresu číslo osm, tak by se to uvolnilo?

Nalevo od něj seděl famfrpálový tým kolem otočné tabule. Harry po očku sledoval, jak se Montgomery snaží vysvětlit nový manévr. Regulus Black zíral do prázdna, protože se ho jako chytače skoro nic netýkalo, a Lestrange, co byl odražečem, se tvářil čím dál zmateněji.

"Proč bych měl lítat tam, když mám jen odpalovat potlouky?" zeptal se.

Katherine si povzdechla. "Protože zatímco budeme lítat kolem ostatních střelců, můžeme je jako odrážeči chránit před potlouky a budeme i překážkou, které se střelci protivníka musí vyhnout."

Zkrabatil obočí. "Ale to nemůžeme, ne? Nedostaneme trestné?"

"Ne," zakroutil Montgomery hlavou. "Výborná otázka, ale ne. Pokud tam ty budeš jako první a oni vrazí do tebe, je to jejich chyba. Ale musí být jasný, že to udělali oni. Takže když poletíš a prudce zabrzdíš a oni to už nevyberou a srazí tě, tak jsou pravidla na naší straně. A s trochou štěstí se nám přitom podaří získat i camrál."

"To je sebevražda," odfrkl si Basil. "Bez urážky, ale jaks' na to přišel? Nejsme přece cvoci. Ani nebelvíři."

Montgomery se ošil. "Je to trochu netypické, to přiznávám. Ale nikdo to nebude čekat. Jediné, co je na tom praštěné, je to riziko, že skončíme na ošetřovně. Ale když se dobře stočíme, tak se nikomu nic nestane. Můžeme se i zakouzlit polštářovým kouzlem, aby to bylo bezpečnější."

Tak na to asi přišel Montgomery sám. To mu Harry do dopisu nenapsal.

"A myslíš, že to bude fungovat?" zeptala se ho Katherine.

"Proč by ne? Nemáme toho moc co ztratit. A zítra to můžeme na tréninku nacvičit."

"Zítra? Vždyť máme trénink až pozítří!"

"Pardon, zapomněl jsem to hodit do rukávu. Podařilo se mi zamluvit hřiště zítra ráno a pak i večer, když už se dělá tma. Ráno jen na hodinku, kvůli kondičnímu tréninku. A večer můžeme zkoušet nové sestavy."

"Ráno? Ses zbláznil. A jaký kondiční trénink?" ozval se Yaxley.

"No, vlastně to je na zlepšení postřehu, míření, zatáčení i rychlosti. Všem nám to hodně pomůže, vážně," snažil se je přesvědčit Montgomery.

Meredith si odfrkla. "Zbláznil ses."

Lestrange protočil oči. "Hele, nevím jak ty, ale já bych rád příště prohrál aspoň slušně. Nebelvír se ani nezadýchal."

"Hele, Montgomery má pravdu," přidal se Regulus. "Ať jim nejsme pro smích."

Meredith si založila ruce na hrudi a nabručeně se opřela. "Tak fajn no. Vstávání prostě nesnáším. V kolik?"

"Záleží na vás. Hřiště máme od sedmi do devíti. Ale v devět nám už začíná škola. Kolik času potřebujete na přechod mezi tréninkem a školou? Sprcha, snídaně a tak?"

Basil se zatvářil zamyšleně. "Nejsem žádný prase, ale myslím, že kvůli spaní sprchu oželím. Stačí dobrý kouzlo. A když se domluvíme se skřítky, tak nám třeba donesou nějakou menší snídani do šatny... A i kdyby ne, tak deset minut na rychlou snídani stačí, ne?" Rozhlédl se kolem.

"Já teda potřebuju jíst ještě před tréninkem," ozvala se Katherine. "Jinak budu úplně nepoužitelná. Co takhle od půl osmý do půl devátý? Sraz v šatně v sedm dvacet pět v plné polní. Co vy na to?"

"To ještě normálně spím," povzdychl si Basil a Meredith významně zakoulela očima na souhlas. "Ale asi to tak bude nejlepší. Vezmu si učení a věci na převlečení rovnou s sebou. Sedm dvacet pět, všichni souhlasí?"

Všichni souhlasně zamručeli a Montgomery se tvářil, jako by se mu opravdu ulevilo.

"Výborně. Tuhle fintu všichni chápete?" Když všichni přikývli, pokračoval: "Tak dobře. Teď už vás pustím, zkuste jít dneska spát dřív. Uvidíme se zítra ráno."

S protahováním a mumláním se zvedli. Katherine s Basilem si šli sednout na pohovku ke krbu a Lestrange poslouchal Yaxleyho nadávání na ranní vstávání. Regulus byl jako třeťák z týmu nejmladší, a i když chvilku postával u kluků, pak s vrtěním hlavy zamířil k ložnicím stejně jako Meredith.

Montgomery si povzdychl a kouzlem umyl popsanou tabuli. "Žádná sláva, co?" zeptal se Harryho.

Harry sebou trhl. Jak přišel na to, že to poslal Harry?

"Viděl jsi to, ne? Vím, že jsi poslouchal. Jestli máš nějakou radu, sem s ní. Ale já na ty motivační věci moc dobrý nejsem. Dostal jsem dobrý tipy, ale těžko říct, co se nám s nimi podaří udělat."

Oddychl si. Je to v suchu. "Jasně, změna nejde snadno. Ale jak poznají, že to má smysl, tak to bude lepší. A s ranním tréninkem tě do háje nikdo neposlal."

"Jo, ale to jen protože mě Kathy s Basilem podrželi. Zbytek se ale už docela otrkal. Už nemají pocit, že by byli úplně noví, i když je to jen pár měsíců."

"Hele, jestli chtěj být v týmu, tak se musí smekat. Jestli nechtěj pořádně trénovat, tak můžou jít."

"Ale jsou nejlepší."

"Nepotřebuješ někoho nejlepšího, kdo hraje jen za sebe a všechno kazí. Ty potřebuješ týmového hráče," namítl Harry.

To Montyho trochu rozveselilo. "Máš pravdu. Jsme přece tým."

Harry přikývl. "Přesně tak."

"Tak jo," oddechl si Monty a složil tabuli. "Tak já půjdu. Díky za radu."

"Za málo," usmál se na něj Harry. "A hodně štěstí s tréninkem!"

"Díky. Uvidíme, kolik lidí přijde i na trénink večer."

Harry protočil oči. "Neber to tak dramaticky. Jeden trénink je nerozhodí. To by za to asi opravdu moc nestáli."

"Snad máš pravdu. Tak já jdu zase uklidit tu tabuli. Měj se!"

"Ty taky!"

S potřesením hlavy se vrátil zpátky k časopisu. Montgomery to zvládne, o tom nepochyboval. A některé manévry byly možná trochu riskantní, ale když je dost procvičí, zvládnou to.

Musí to zvládnout. Budou trénovat a půjde to. Odrážeči se sehrají se střelci. Střelci se naučí střílet. A Regulus se naučí chytat a dělat fígle. Polkl. Jak to, že je Sirius takový kretén?

Položil hlavu na opěradlo a zavřel oči. Zase se choval nemožně. Už se ani nediví, že lidem nepřišla divná jeho zrada a zabití spousty mudlů za bílého dne. On sám by okamžitě uvěřil, že byl smrtijedem. Šikanátor a idiot, co si myslí, že mu svět něco dluží. Jak to, že se jeho Sirius a šestnáctiletý Black tak strašně liší? Jeho Sirius byl rodina. Jeho Sirius byl skvělý. Jeho Sirius přišel na ministerstvo, aby ho zachránil.

Umřel tam.

A zase za to mohl Harry.

Jako vážně? zeptal se ho uštěpačný hlas.

Cukl sebou. Zdá se, že o Dvojku ještě nepřišel. I když byl dlouho zticha.

Ale měl pravdu. Vážně to byla Harryho vina?

Zamyslel se a po chvilce se rozhodl otevřít jednu termosku. Opatrně. Jen nakouknout.

Boj u oblouku. Sirius bojuje s Belatrix. Směje se. Vysmívá se jí. Dráždí ji. A ona ho zasáhne. Uprostřed jeho žertu. Uprostřed jeho úsměvu. Zpomaleně sledoval, jak propadá obloukem, a slyšel svůj křik...

Zamrkal a otevřel oči. Byl zase zpátky. V Jeskyni. Bylo tu teplo. Byl tu klid. Za okny pozoroval vodní svět a v jednom ze salónků někdo cvičil na flétnu. Nikdo v místnosti si ho nevšímal.

Byl v bezpečí. Na tváři ho něco lechtalo. Otřel si ji a zkontroloval prsty. Byly mokré, ale čiré. Žádná krev. To je dobře. Že?

Dvojka měl pravdu. Zase. Harry za to nemohl. Sirius měl zůstat na Grimmauldově náměstí. I když, ani Harry by nezůstal. Ale měl to brát vážně. Měl bojovat o život.

Po kůži mu přeběhl mráz.

Co to o něm vypovídá, když svalí vinu na Siriuse? Co to z něj dělá za člověka?

Zatřásl hlavou. Neměl by na to myslet. Může to vyřešit s Kechnerbergem. Teď zpátky k hůlkám.

Zvedl časopis z klína a začal zkoumat obrázky. Tahle se dá hůlka držet taky?

Zrovna se soustředil na rozdíly mezi úchopem hůlky číslo osm a devět (vypadaly téměř identicky, jen malíček byl trošku posunutý), když si vedle něho někdo odkašlal.

"Herolde?"

Podíval se na Timothyho a usmál se. "Ahoj, copak potřebuješ?"

"Mohl bys..." skousl si rty. "Mohl bys mi zase říct něco víc o mudlech? Jestli máš teda čas..."

Harry přikývl a ukázal na křeslo naproti. "Jasně, posaď se." Zavřel časopis a zasunul ho mezi sebe a opěrku. "Co bys chtěl vědět tentokrát?"

"No," poposedl si Timothy. "Minule si říkal, že si bez kouzel museli poradit jinak a jak vymysleli outa."

"Auta," opravil ho Harry. "Také bys chtěl vědět něco víc o autech?"

Timothy zavrtěl hlavou. "Ne, to ne. Ale zmínil ses, že i lítají. Jak to dělaj?"

Usmál se na něj. "Nejsem expert, to víš. Nežil jsem mezi mudly, jen jsem se o nich hodně naučil. Nechceš se zeptat někoho s lepšími zkušenostmi?"

Ušklíbl se. "A být za hlupáka, co nechápe eletriku? To radši ne. A ty se hlavně neurazíš, když se zeptám na něco, co mi není jasný."

"Někdo se urazil?"

"Hmm... Theresa. Ani nevím, co jsem řekl."

"Jaká Theresa?"

"Bakerová. Mrzimorka, blonďatá, mám s ní bylinkářství."

Harrymu se rozsvítilo. Výborná na štíty! "Jasně. S tou mám obranu. A cos jí teda řekl?"

"To právě, že nevím. Jen jsem se ptal na to, jak se mudlové léčí, když nemaj lektvary a kouzla. Představ si, že do sebe dobrovolně píchají a řežou! A jedí plíseň!" Otřásl se. "Ble. To se nedá."

Harry zvedl obočí. "A ty se divíš, že se pak s tebou nechtěla dál bavit?"

"Nemůžu přece za to, že jsou mudlové takoví barbaři."

"Doufám, že jsi jí to neřekl."

Timothyho výraz v tváři mluvil za vše.

Harry zaúpěl. "Ale no tak. To se vážně nedělá. Jestli je polokrevná, tak jsi v podstatě prohlásil, že je poloviční barbar!"

Ošil se. "Je mudlorozená."

Rozhodil rukama. "No to je ještě lepší! Takže jsi o ní řekl, že má barbarské způsoby. A ty se jí divíš?"

"Vůbec ne," povzdychl si Timothy. "A proto se ptám tebe. Ty víš, jak to myslím."

Harry si založil ruce na hrudi a zvedl obočí. Pak ale zavrtěl hlavou, povzdechl si a promnul si zátylek. "Tak co jsi chtěl vědět?"

"Jakto, že lítají?"

Harry se zamyslel. "Pochopili přírodní zákony. Zjistili, proč předmět padá dolů. A postupně přišli na to, jak ten pád kontrolovat."

"Takže lítání je padání?" zeptal se pochybovačně. "To mi nepřijde nic moc."

Harry zatnul zuby, ale pokračoval. "Nejdřív jen zpomalovali pád. Takže se člověk nezabil, když skočil z výšky dolů. Pak přišli i na to, jak se zase dostat nahoru. Jak se vznést. A do toho pak přidali i ovlivnění pohybu do strany. Teď díky letadlům, obrovským autobusům s křídly, můžou přeletět celý oceán."

"A jak dlouho to trvá?"

"Pár hodin, půl dne, nebo den," pokrčil Harry rameny. "Záleží, kam lítáš."

"Letax je lepší," prohlásil. "To jsi z Londýna v New Yorku hned."

Harry si povzdechl. "A jak bys to udělal bez magie? Kdybys teď," luskl, "přišel o magii. Žádná kouzla. Jak bys to udělal?"

"K letaxu magii nepotřebuju."

"Ani magické předměty."

"Někdo mě přemístí."

Zavrtěl hlavou. "Pořád magie."

"Koště."

"Magie."

"Koberec."

"Magie a nelegální."

Timothy dlouho přemýšlel. "Loď."

Harry se zazubil. "Měsíc cesty."

"Co?! Měsíc?! No to ne!" zhrozil se Timothy.

"Přesně tak," přikývl Harry. "Najednou se ti půl dne cesty letadlem nezdá tak špatný, co?"

Zamračeně se podrbal. "Dobře. Letadla smysl dávají. Ale proč ta plíseň? Proč ji jí jako lék? To se chtěj zabít? To jsou tak blbí?"

Zase si povzdechl. "Jsem si skoro jistej, že tím myslíš to antibiotikum. Ale tomu já nerozumím. Je to dost složité. A udělal bys líp, kdyby ses zeptal někoho, kdo ve skutečnosti někdy mezi mudly žil, chodil k doktorovi, měl chemii a tak. Zkus Severuse," navrhl mu. "Nebo zase Theresu, ale tentokrát si ušetři ty komentáře."

"Ale k čemu to teda je? Proč zrovna plíseň?"

"Zeptej se jich. Jediný co vím je, že nějaký chlap studoval plísně a něco mu je zničilo. Nějaká nová plíseň. Tak to zkoumal a zjistil, že ta nová věc, když se dál upraví, uvaří, či co, tak že dovede lidi léčit, protože zničila ty předchozí plísně, které škodí i lidem. Já nevím. Tak nějak to bylo. Zeptej se jich. Tohle je na mě moc složité."

S tím Timothy moc spokojený nebyl. "Tak dobře. A co jsou zač ty divný modrý kalhoty a proč je všichni nosí bez hábitu? Vždyť je to strašně nestydaté!"

"Nestydaté? To máš od svý babičky?" zvedl Harry obočí a usmál se, aby ukázal, že jen vtipkuje.

"Vždyť víš, jak to myslím. Kalhoty by neměly být takhle vidět. Vždyť se je ani nesnaží zakrýt!"

Harry si vzpomněl na Severusovo rozčarování, když chtěl jít poprvé na Příčnou ve svém starém hábitu. Rozepnutém. "Oblečení se mění. Každou chvíli je v módě něco jiného. A mudlové nosí rifle. A nezakrývají kalhoty, protože na nich nic nestydatého nevidí."

"Vždyť vidíš úplně všechno!"

"Všechno?"

"No ano! Nikdy bych nemohl nosit něco, kde mi každý vidí na zadek. A na rozkrok taky! To je prostě..."

"Nestydaté?"

"No ano!"

"Oni to tak neberou."

"Barbaři," zamumlal Timothy.

Harry zvedl obočí. "Já to slyšel. Proč tě mudlové najednou tak zajímají? Už se na ně ptáš poněkolikáté."

"Protože jsi řekl, že se s nimi musí počítat. Že mají vlastní hlavu. Že si nenechají do ničeho mluvit. A že jsou ochotní bojovat. Tak se je snažím pochopit. Proč jsou tak divní. Jak to, že je napadlo se zavřít do autubusu s křídly a letět přes moře. A co je to za troly, že jedí plíseň, a ještě jim to pomáhá. Krom toho," pokračoval, "fakt hodně nám zasahují do života. Chci vědět, co přesně se děje. A ne že nad tím pokrčím rameny jak dospěláci a přizpůsobím se. Chci přesně vědět, co, proč a jak. A taky, jak tomu zabránit."

"Zabránit?"

"Přesně. Takhle za chvíli přijdeme o vlastní kulturu. Budeme tolik uhýbat, že pak nakonec pro nás vůbec nezbyde místo. Najednou budou všichni nosit i do Starostolce ty příšerně nevkusné kalhoty. Zakázali jsme koberce, že jsou nebezpečné, ale necháme si nad hlavami lítat kovová monstra. A slyšel jsi, co dělají s naší přírodou! Co když se rozhodnou, že udělají to samé s lesy a s jezery, kde žijí celé populace magických stvoření? Musíme se před nimi chránit!"

Harry naklonil hlavu. "Říkal jsi chránit. S tím souhlasím. Ale před kým přesně a jak?"

"No před mudly! A jakkoli!" Zvedl pěst a zatřásl s ní.

"Timothy, máš pravdu. Musíme si chránit naši kulturu, naše dědictví. Zajistit našim dětem lepší, nebo aspoň stejný svět, jako máme my. Ale co chceš dělat s mudly? Vždyť ti ani nevědí, že existujeme."

"Jestli začnete kydat hnůj na polokrevné a mudlorozené, tak vás vymáchám v Oggově testrálím hnoji," ozvala se Antonie z křesla přes půlku místnosti.

Harry se překvapeně rozhlédl. Spousta lidí kolem je nezakrytě poslouchala.

"Nekydáme na ně hnůj," bránil se Timothy. "Ale musíš, Antonie, uznat, že nám sem přináší mudlovské novoty. Mění náš svět po svém."

"Samozřejmě, že sebou přináší to, co znají. A co mají dělat jiného?" bránila je.

"Přizpůsobit se nám!"

"Nám? A kdo je nám?"

"My, kouzelníci. Naše pravidla chování, naše zákony, naše oblečení. My."

Zamračila se. "Takže my polokrevní nejsme my kouzelníci?"

"To jsem neřekl!" zvedl obranně ruce a zoufale se na Harryho podíval. "Ty víš, co tím myslím, že jo?"

Harry přikývl. "Vím. Ale Antonie má pravdu. Když se to budeme snažit takhle rozdělit, tak tím rozdělíme celou společnost. Myslím, že tím Timothy chtěl říct, že lidé, kteří nemají tradiční kouzelnické vzdělání a výchovu, nevědí, jak se chovat v kouzelnické společnosti. A jak řekla Antonie, nezbývá jim ani nic jiného, než s sebou ke kouzelníkům přinést to, co znají. Nikdo jim svět pořádně nepředstavil."

"Vždyť máme pro prváky hodiny. Tam se všichni naučí všechno," namítl Teo Spavin.

"My sice jo," přikývla Antonie, "ale co ostatní koleje? Ti nemají nic. Ptala jsem se holek na kolejní aktivity a tohle rozhodně nedělají. To máme jen my."

"A to jen protože se každý rok najde někdo, kdo se ujme organizace," přidala se od krbu Katherine, kterou Basil objímal kolem ramen.

Basil přikývl. "Letos jsme to my, příští rok to bude mít na povel někdo jiný. Ale stačí pár let, kdy se na to někdo vykašle, a bude to v tahu. Nebo to nebude tak dobrý." Pokrčil rameny. "Je to o lidech."

Harry přikývl, "Přesně. A když v Bradavicích tohle neučí, tak kde k tomu přijdou ti, co neměli domácí učitele a hodiny tance?"

"Herold má pravdu," souhlasila Antonie. "Nemůžeme za to nadávat dětem, které neznají naše způsoby. Za to můžou dospělí, kteří je to nenaučí."

"Bylo by dobře, kdyby se mohli plně začlenit do společnosti. Jako plnohodnotní občané. Žít tady, jako správní kouzelníci," přitakal Timothy.

Antonie se ostře nadechla.

"Timothy? Myslím, že jsi to neřekl nejlíp," upozornil ho Harry.

"A co jsem zase řekl?!"

"Rozdělil jsi nás na správné a nesprávné kouzelníky. Plnohodnotné členy. Mám sto chutí se urazit," řekla mu Antonie.

"Ale vždyť jo! Plnohodnotní členové společnosti. Když máš mudlorozeného, co neví, jak funguje ministerstvo kouzel a Starostolec, asi těžko může dělat to samé jako kouzelník, co všechno zná. A co když dva mudlorození budou mít děti, které jsou nemocné, a nebudou znát dětské nemoci? A třeba nezavolají lékouzelníka včas, a to dítě umře?"

"Souhlasím. Ale to se stalo už strašně dávno," namítl Basil.

"Ale stalo se to! Nemůžeš se tvářit, že tady to rozdělení není. Měli bychom se ale postarat, aby měli stejné možnosti jako my. Začlenit je. Ukázat jim kouzelnické způsoby."

Antonie si povzdechla. "Tak jo. Chápu, co tím myslíš. Ale nemůžeš přeci čekat, že za sebou nechají všechno mudlovského?"

"Proč ne?" namítl Harry.

"Protože já mnohem radši píšu propiskou do sešitu než brkem na pergamen. Třeba."

Harry se podíval na Timothyho a ukázal palcem na Antonii. "Má pravdu. Mudlové mají dobré nápady."

"Ale naše společnost je úplně jiná. Musíme pečlivě zvážit, co si k nám pustíme," řekl Spavin.

"Přesně," přikývl Timothy. "Nemůžeme se nechat zavalit vším."

"Takže k čemu jsme došli?" zeptal se Harry a rozhlédl se.

Chvíli po sobě všichni koukali.

Katherine se rozhlédla a s povzdechem spustila: "Mudlorozeným chybí výchova a vzdělání a jsou tím znevýhodněni. Proto se opírají o to, co znají a přináší sebou kousky mudlovské kultury. Musíme být opatrní, jaký vliv to má na tu naši kouzelnickou, ale zároveň se nebát takových vychytávek, jako jsou tužky," shrnula to Katherine. "Na něco jsem zapomněla?"

"Že jsou mudlové trolové, co jedí plíseň na lepší zažívání," utrousil Basil a Katherine ho dloubla loktem do břicha. Ale cukal jí přitom koutek.

Harry se uchechtl a zakroutil hlavou. "Tak to skoro určitě není. Co kdybychom se zeptali Poppy? Třeba to bude vědět."

"Dobře, kdo se zeptá?"

"Co třeba ten, kdo říká madame Pomfreyové Poppy?" ozvalo se nad Harrym.

Harry se podíval nahoru. O opěradlo se opíral culící se Severus.

"Špatně si pamatuju odbornosti. Nedoporučuju." Zvedl ruce do vzduchu. "Navíc mám spoustu práce. A já to s tou plísní vědět nepotřebuju."

"A co ty, Severusi, ty nevíš, proč jedí plíseň?" zeptal se ho Timothy.

"Plíseň? Jako v sýrech? Myslím, že to zlepšuje chuť."

"Oni jedí plesnivé sýry?" zhrozil se Timothy nanovo a Harry zaúpěl. To bude ještě nadlouho.


Severus se zhroutil na lavici u zmijozelského stolu. Celý den byl náročný, neskutečně nabitý a stoprocentně využitý. Zkrátka naprosto perfektní. Po večeři se mají ještě sejít s Hubertem a projít postup základu pro šampon.

"Na co myslíš?" zeptal se ho Harry sedl si vedle něj.

"Co?" zmateně se na něj podíval. "Plánuju vaření."

Harry zvedl obočí. "Tohle nebyl tvůj lektvarový úsměv."

Severus střelil pohledem k havraspárskému stolu. "A jakej úsměv by to měl být?"

Harry se podíval na havraspáry a usmál se. "Kdo ví? Jaký jsi měl den."

"Dobrý." Pokrčil rameny Severus. "Co ty?"

Harry si nandal pečené kuře, hranolky a zeleninu. "Jako obvykle. Chytám se už docela slušně na formulích. Doučování rozhodně pomáhá. Ale běhání už je nuda. Budu s tím muset něco udělat. Vůbec se už nezadejchávám. K čemu je běhání, když se pak člověk cítí..." skoro až znechuceně zkrabatil obličej. "Dobře? Mám potom víc energie." Rozčileně zvedl vidličku s mrkví. "To je přesný opak toho, jak má běhání fungovat!"

Severus se zamračil. "Takže si stěžuješ, že ti je po běhání líp?"

"Ne. Jo. Ne. Já nevím. Ale něco se s tím musí dělat. A navíc, musím přestat kouřit! Aspoň trochu!"

Teď už zněl vyloženě zoufale.

"No..." uvažoval Severus. "Jestli je tvým cílem, aby ti bylo úplně mizerně, proč ne?"

"Ale já nechci přestat!"

Severus se napil vody. "Nerozumím tomu. Běhání ti vadí, protože ti je potom dobře. A nechceš přestat kouřit, a to ti vadí taky?"

"Přesně! Byl jsem u Poppy a nelíbilo se jí, jak jsou na tom moje plíce. Nepřišla na to, že kouřím, ale vyhrožuje mi, že mě zatáhne k Mungovi k někomu speciálnímu. Prý by ty souchotiny měly být už uzdravené."

"Souchotiny?"

"Jo, souchotiny. Tuberkulóza. Vykašlávání si plic. Hodně lidí na to kdysi umíralo."

Severus zavrtěl hlavou. "Ty jsi fakt expert na takové věci. Nemůžeš mít prostě jen rýmu, kterou by zpravila peprná vzpruha?"

Harry se pobaveně zašklebil a vyplázl na něj jazyk. "Nemůžu. Já jsem vždycky něco extra."

Chvíli se tiše věnovali jídlu.

"Kluci, to neuvěříte, co se mi stalo!" přiběhl k nim Johny.

"Johny? Co se stalo? Proč máš mokrý vlasy?" zeptal se ho Harry.

"Koupali jsme se s Alfiem v jezeře. Bylo to super!"

Severus se zhrozil. "V jezeře? Vždyť to muselo být úplně ledový!"

"Bylo! Normálně jsi měl pocit, že se ti jehličky zapichovaly do nohou. Neskutečný." Odkašlal si. "A rozbolela tě hlava! Jako bys vypil ledový milkshake!"

"A proč jste to dělali? Jste blázni?"

Popotáhl nosem. "Chtěli jsme to zkusit! Byla to sranda!"

Harry se zasmál a pocuchal mu mokré vlasy. "Zní to jako zábava. Možná bych to taky mohl zkusit."

"To ať tě ani nenapadne!" zarazil ho Severus. "To je ten nejhloupější nápad. Zapomeň na to." Otočil se k Johnymu. "Byli jste na ošetřovně?"

"Proč?" zeptal se Johny a zakašlal. "Nic jsme si neudělali. Ani tam nebyly ostré kameny, o které bysme se pořezali."

"Bychom," opravil ho Severus automaticky. "Musíte na ošetřovnu. Ať se nenachladíte."

"Nenachladíme? Blbost," ohrnul Johny nos. "Budeme v pohodě."

Severus si s Harrym vyměnil pohled. Zvedl na něj obočí. Harry si povzdychl a přikývl. "Vezmu ho tam. Pojď Johny, ošetřovna čeká."

"Ale mně-" Zakašlal. "Mně nic není!"

"Jasně že ne," přitakal Harry. "Ale musíš mi říct o tom, jaký to bylo. A tady Severus nás nenechá. Pojď, jdeme."

Zvedl se a mrkl na Severuse.

"Tak jo," seskočil Johny z lavice.

"A řekni, potkal jsi chobotnici?" zeptal se ho Harry.

"Ale, Herolde, tam není žádná chobotnice. Tam je oliheň!"

"Vážně?" podivil se Harry a odváděl Johnyho pryč. "Jsi si jistý, že to není chobotnice? Jaký je mezi nimi rozdíl?"

Johny se rozhorleně ohradil a následoval Harryho.

Severus se pousmál. Harry to s prvňáky fakt uměl. Dal si kousek ryby a pozoroval Harryho, jak přešel s Johnym k nebelvírskému stolu, kde seděl kluk se stejně zmáčenými vlasy. Nejspíš Alfie. Neslyšel, co si říkali, ale po chvíli dohadování Alfie seskočil z lavice a šel s Johnym za Harrym pryč z Velké síně. U vchodu se potkali s Lily a Potterem. Harry jim něco říkal a Lily se na nebelvírského prvňáka zamračila a Potter si s ním plácl.

Zavrtěl hlavou. Typické. Ale Harry by neměl Johnyho v tomhle podporovat. Neví, co všechno za potvory tam žije. Co kdyby klukům něco ublížilo?

Na místa Johnyho a Harryho se zhroutila Katherine s Basilem. Naproti nim si o něco způsobněji sedla Meredith, i když sebou trochu cukla. Regulus, Corban a Rudolphus si sedli vedle ní a všichni vypadali, jako by je přežvýkal hladový drak.

S úpěním a cukáním si nandali jídlo na talíř.

"Stalo se vám něco?" zeptal se jich opatrně.

"Jo," zašklebil se Basil. "Nějaký debil dal Montymu hromadu tipů., jak zlepšit náš tým. Monty samozřejmě poslech a začal nás mučit jako zvířata!"

"Přesně," přikývl Rudolphus. "Jako, chápu to a tak. Ale tohle je masakr. To je prostě moc. Nedá se to vydržet. Není to pro lidi."

"Nejsme přece profíci," povzdechl si Regulus. "Nemůže tohle po nás chtít."

"Lidi," ozval se Corban Yaxley. "Myslete na to, že ostatní tímhle tempem rozdrtíme."

"Monty rozdrtí dřív nás," povzdechl si Basil. "Já ani nemůžu zvednout ruce!"

"Počkej zítra," zašklebila se Katherine, "to bude teprve něco. Ani nevstaneš. Ale stojí to za to. Musí."

"Věř si tomu, jestli ti to pomáhá," zamručel Basil a opatrně si nandal rybu.

Katherine ho hravě pleskla přes rameno. "Nebuď ošklivej."

"Kde jste nechali Montyho?" zeptal se jich Severus.

Meredith si odfrkla. "Hádej. Začíná to na hři a končí ště."

Zvedl obočí. "Nekecej."

"Jo," přikývla. "Prý je s námi spokojenej a ještě si něco musí vyzkoušet."

"Přísahám při Merlinově bradce, jestli zjistím, kterej vůl mu dodal ty tipy, tak mu představím koště z úplně jiného konce," řekl výhružně Rudolphus.

"Přidám se k tobě," slíbila Meredith.

Regulus si poposedl. "A já taky."

"Myslím, že to uděláme všichni s radostí," povzdychla si Katherine a opřela si hlavu o Basilovo rameno.

"A jak víte, že mu to někdo poradil?" zeptal se zvědavě Severus a doufal, že nikdy nepřijdou na to, že Harrymu házel tehdy v noci camrál.

Corban pokrčil rameny a pak sebou trhl. Chytil se za rameno a opatrně s ním zakroutil. Mezi sykáním ze sebe vyrazil: "Koukal se do nějakých papírů... Přiznal to. Stačilo se jen zeptat. Ale prý neví, kdo to je."

"Co když je to někdo z jiné koleje? Co když to je bouda?" zauvažoval Regulus.

"Není," zakroutil hlavou Regulus. "To bude nějakej blb od nás. Nebo aspoň někdo, kdo to s námi myslí dobře. Tohle nám fakt zlepší formu. To by si žádný tým neprovedl."

"A jestli jo, tak je to někdo, kdo má na svůj vlastní tým pifku. Třeba to je někdo, koho nevzali do týmu?"

"Myslíš? To se mi noc nezdá..." nedal se Basil. "To by snad neudělali, ne?"

"Co my víme. Třeba nejsou věrní své koleji jako my," pokrčila rameny Meredith.

Rudolphus se hraně otřásl. "Na to se mi nechce ani myslet. Kolej je tvoje rodina."

Severus mlčel. Teprve letos se tak možná trochu cítil. Rozhodně to není dokonalá rodina.

"A co když to je někdo od nás?" zeptala se Katherine.

Corban se zamračil. "Proč by se teda nepřihlásil do týmu?"

"Nebyl dobrý na létání?"

"Nebo nebyla," zdůraznila Meredith. "Třeba to je holka."

"A není to jedno, lidi?" zarazil je Basil. "Trpět budeme tak jako tak. Dřeme jak domácí skřítci."

Katherine se na něj s obavami podívala. "Nechceš ale skončit, že ne?"

"Jasně že ne," ohradil se Basil. "Nikdo nechce, že ne?"

Všichni souhlasně zamručeli.

Regulus si podepřel hlavu. "Jasně že ne. Nejsme bábovky."

"Ale zítra se ani nehneme. Měli bychom zajít na ošetřovnu," navrhl Corban.

"To si zajděte," souhlasil Severus. "Ale kdybyste chtěli, mám mast na pohmožděné svaly. Po cvičení to dělá zázraky."

Meredith zvedla obočí. "Ty cvičíš?"

"Já? Ani omylem. To Harry."

"No jo jasně, ten blázen vlastně každý ráno běhá," uvědomil si Basil.

"To by si mohli s Montym podat ruce," zamručela Katherine a povzdychla si. "Severusi, dal bys mi vzorek? Ráda bych to zkusila a jestli to fakt pomůže, tak si to u tebe koupím."

"Jasně," přikývl Severus. "Chvilku potrvá, než udělám novou dávku. Stačila by vám ta, co teď ještě mám? Ještě jí je tam asi tak půlka."

"To se nezkazí, ne?"

"Ne, tak rychle," zavrtěl hlavou. "Tahle dávka bude v pořádku ještě aspoň půl roku. Můžete si to popůjčovat, a pak mi kdyžtak dejte vědět, kdo bude chtít svoji vlastní."

Basil ho chytil za rameno. "Jestli to fakt zabere, tak budeš machr."

Pousmál se. "Však uvidíte." Zkontroloval čas a vyskočil na nohy. "Krucinál!"

"Copak? Jdeš pozdě na rande s Harrym?" zamrkala na něj Meredith.

Přelezl lavici a srovnal si hábit. "Ne. Nejdu. Herold je na ošetřovně s prvňákem, co si šel zaplavat s olihní. Já jdu vařit lektvary."

"Vážně?" zdvihla obočí Meredith. "Tak proč se červenáš?"

"Nečervenám!"

Katherine se na něj pozorně podívala. "Červenáš."

Povzdechl si a promnul si oči. "S Heroldem nic nemáme. Kolikrát to ještě mám říkat?"

Corban se pokusil ležérně rozvalit, ale jeho ztuhlost mu to kazila. "Možná, že s Harrym nic nemáš. Ale my teď nemluvíme o něm."

Zavrtěl hlavou a přehodil si brašnu přes rameno. "Jestli chcete mast nebo lektvary, tak byste měli být milejší."

Regulus dal oba lokty na stůl a položil si hlavu do dlaní. Zamrkal na Severuse oběma očima a podařilo se mu vypadat jako úplný andílek. "Máme na srdci jen tvoje blaho, Severusi."

"To určitě." Obrátil oči v sloup a otočil se k odchodu. "Mějte se," houkl ještě přes rameno a pospíšil si do studentské laboratoře.

Měl strašný zpoždění. Naprosto příšerný. Měl tam být už za pět minut! Snad nenechá Huberta čekat moc dlouho.