3. kapitola - Rituál a zmatky

11.11.2019

Šestnáctiletý Severus Snape se zvedl ze země a oprášil si ruce od křídy. Kriticky si prohlédl své dílo na podlaze malé ošuntělé koupelny, a když ho uznal za dostatečně perfektní, chopil se stříbrného nože a začal latinsky zaříkávat a vyzývat osud tak, jak o tom četl ve staré knize, která ležela vedle něj v umyvadle se skvrnami od rzi. Tento rituál potřeboval jen jeho vlastní krev a krevní magie byla ministerstvem nedetekovatelná, takže se nemusel obávat sovy z ministerstva, třebaže kouzlo samotné bylo na pomezí černé magie.

Společně s poslední větou, která by se dala přeložit jako "Osude, ukaž mi cestu" se řízl do dlaně. Natáhl ruku nad střed pentagramu a nechal krev skapávat na zem. Odpočítal třináct kapek a odstoupil. Okamžitě se po kontaktu se zašedlými kachličkami začaly vařit, a jak se odpařovaly, šířil se z nich nazelenalý kouř.

I když se všechna krev už z podlahy vypařila, kouře přibývalo stále víc. Severus se snažil dívat do dýmu a objevit v něm nějaké vzory, které by mu ukázaly jeho budoucnost. Co ho čeká? Jak to s ním bude? Stane se Mistrem? Bude slavný? Bohatý? Úspěšný? Oblíbený? Bude mít rodinu? A co děti? Dvě nebo čtyři. Vynaleze nějaký důležitý lektvar. Bude uznávaným kouzelníkem a všem bude záležet na jeho názoru. Bude šťastný. A mohli by mít i kočku...

Kouř už zaplnil celou koupelnu a on stále nic neviděl. Oči ho pálily a plíce se plnily kouřem. Rychle ale obezřetně obešel pentagram, co nakreslil, vlezl do vany a otevřel okénko obalené pavučinami nad ní. Ze svého místa ve vaně stále zíral do kouře, který se díky otevřenému oknu pomalu rozplýval. Už v něm něco rozpoznával. Byla to postava starce, skrčená, která se pomalu narovnávala.

Má to snad znamenat, že získá ztracenou budoucnost? Nebo snad, že bude sloužit, ale časem získá moc a postavení? A co znamená to, že se jedná o starce? Značí to věk nebo moudrost? Nevěděl. Ale obraz se projasňoval stále víc a on zjistil, že je to postava z masa a kostí. Vylezl z vany, obešel ho a podíval se do jeho tváře. Co je to za podivně dokonalou iluzi?

Byl to snad nějaký démon? To si přivolal do koupelny zplozence pekel nebo co? Ne... Vypadalo to určitě jako živý člověk, tedy spíše jako umrlec. Že by to kouzlo bylo tak dobré? Že by byl tak dobrý on? Odhadoval toho tak na padesát, šedesát let. Měl shrbená záda, i když bylo zřejmé, že stojí nejrovněji, jak může. Drahý zelený hábit vypadal, jako by visel na figuríně. Propadlé tváře, vystouplé oči za kulatými brýlemi, šedá, nezdravá kůže. Kašlal, jako by se měl zbavit plic a Severus by přísahal, že se ho může dotknout. Než však stihl natáhnout prst, upřely se na něj svítivé oči podlité krví.

Iluze se zhluboka chrčivě nadechla, jako by chtěla něco říct. Severus se nahnul dopředu, aby mu ani písmeno z důležitého poselství neuniklo. Místo očekávaných slov uslyšel jen dusivý kašel, jako by se iluze nadechla kouře. Potom ze sebe vyrazila něco, co znělo jako "Ku-vas nep", a sesula se k zemi.

Severus na to zaraženě zíral. A kde je jeho zpráva?

Čekal, až se postava rozplyne zpátky v dým, ale ona tam jen tak dál bez hnutí ležela. Vteřiny ubíhaly a Severuse polilo horko, od hrudníku až ke konečkům prstů. Co se to děje?

Olízl si suché rty. Něco se strašně pokazilo. Vždyť se přeci nic nedozvěděl! A ještě tady musí uklidit, než přijde otec domů...

Povzdechl si a zastrčil si vlasy za ucho. Ta iluze dřív nebo později zmizí, nejspíš je to jen dlouhotrvající kouzlo... Mohl by ji schovat někam do skříně, dočasně. Ale co když se místo rozplynutí rozteče? Nemůže přeci dovolit, aby mu nějaký blivajz zničil věci! Mohl by ji strčit do popelnice, včera je vyváželi, tak by se to tam mohlo vejít...

Potěšený svým nápadem přešel k ležící postavě, aby ji zvedl a odnesl na dvorek. Když se dotkl chladné, i když stále lidské pokožky, ztuhl. Když mu došlo, co drží, rychle ucukl otíraje si ruce o kalhoty. Srdce mu bušilo až v krku a on nervózně polkl. Ruce se mu začaly třást. Potlačil chuť vyběhnout z koupelny, zamknout dveře a už se nikdy nevrátit. To by ale nic nevyřešilo.

Zůstal zírat na to na zemi. V hlavě měl úplně prázdno. Co teď? Je to živé nebo mrtvé? Živého by mohl odtáhnout ven do křoví a zavolat pomoc, že ho našel. Mrtvého... do popelnice. Schovat. Do pytle. Aby ho popelář nenašel, takže do pytlů... mezi další odpadky... Zatočila se mu hlava a do pusy se mu navalila kyselost. Ztěžka polkl. Ne. To nějak vysvětlí. Nechtěl nikomu ublížit, třeba to pochopí a nepošlou ho do...

Pošlou. Uvědomil si ztěžka. Ale co zvoral? Aspoň to kdyby věděl...

Takhle si to Severus rozhodně nepředstavoval. Když četl o tom rituálu, věděl, že se může stát hodně, ale mrtvého starce rozhodně nečekal. Vzrostl v něm vztek. Tolik práce ho to stálo a teď tohle! Takhle mu to celé zničit. Potlačil touhu do toho muže kopnout. Možná že chyba byla v provedení? Aby to mohl zkontrolovat, musel se dostat ke knize v umyvadle. A to by znamenalo překročit ležící tělo. A to se mu zrovna dvakrát nechtělo. Nebo... by to mohl vzít přes vanu.

Tak se už podruhé toho dne přistihl, jak stojí oblečený a obutý ve vaně. Pročítal to kouzlo, kontroloval nákres pentagramu, znovu překládal latinské části a nic. Kdyby zjistil, co zvoral, možná by mu to přeci jen prominuli! Pro každé slovo se snažil objevit další výrazy, které ho do té doby snad nenapadly, ale bez úspěchu.

Pohyb na podlaze odtrhl jeho pozornost od matčiny knihy. Takže není mrtvý! Možná mu může ještě něco říct. Třeba zmizí až po tom, co mu řekne tu zprávu, napadlo ho nadějně. Ale v tom případě ho bude muset udržet naživu... Kousl se do jazyka a pak rychle přešel k němu a klekl si vedle něj. Takhle zblízka vypadal mladší, možná na čtyřicet. Evidentně dýchal, ale to bylo vše, co mohl odhadnout.

Provedl několik diagnostických kouzel, která ho naučila Madame Pomfreyová. Byl to stoprocentně člověk. Podle všeho trpěl podvýživou a jeho životní síly docházely, což mohlo být způsobeno buď dlouhým, předlouhým životem, nebo předávkováním silnými povzbudivými lektvary, před kterými ho školní ošetřovatelka varovala po jeho kolapsu během příprav na zkoušky NKÚ.

To byl průšvih. Jelikož nevypadal na 150 let, tipoval ty lektvary. Ale pokud ho vyšťavily do sucha (a to doslova), je jen velmi málo způsobů, jak to zvrátit. Obnovení těchto sil by byl zdlouhavý a náročný děj, pro který nemá prostředky.

"Leda že bych..." zamumlal nevědomky. Jeho pokoj byl přes chodbu. Rychlým krokem tam došel a sáhl po vlastnoručně uvařeném a vylepšeném životabudiči. V jisté fázi do něj přidal kapku své krve nasycené magií. Samotné nasycení bylo zdlouhavým a vyčerpávajícím procesem, ale takto připravený lektvar byl výborný pro rychlé doplnění sil.

Problémem však bylo, že magická esence v lektvaru byla Severusova, takže pokud ho dá tomu muži vypít, může zemřít na otravu cizí magií. Ale podle kouzel, kterými ho Severus vyšetřil, neměl žít dlouho. Takže buď vše anebo nic. A Severus stále ještě neznal svou budoucnost.

Muž v koupelně se zatím probral do zvláštního stavu deliria, ve kterém blábolil něco nesrozumitelného o pitomých nápadech a plnění povinností. Vypití lektvaru se bránil, dokud Severusovi nedošla trpělivost a zostra na něj nezavrčel, ať ho nesere, neplýtvá jeho časem a kouká vypít ten zatracený lektvar. Kupodivu to muže přesvědčilo a on už nekladl odpor. Měl pocit, že po polknutí lektvaru se mu začíná vracet barva, ale to si mohl pouze představovat. Zkontroloval jeho stav a s uspokojením zjistil, že jeho hodnoty už nejsou záhrobní.

Když diagnostické kouzlo zrušil, zjistil, že muž opět omdlel. Ne, tentokrát usnul. Odtáhl ho do svého pokoje, a přestože byl znepokojivě lehký, proklínal idiotské ministerské zákony zakazující mu většinu z kouzel. Když ho tam konečně dostal, litoval, že se do toho rituálu vůbec pouštěl.

Podíval se na spícího muže ve své posteli a zvážil situaci. Neměl prostředky, kterými by ho mohl vyléčit a ani to neuměl. Měl jít koneckonců teprve do šestého ročníku. Bez pomoci zemře a Severus se nikdy nedozví, co je jeho osudem. Ke Svatému Mungovi ho vzít nemůže, těžko by vysvětloval, kdo to je a odkud je. Ledaže by...

Rozhodl se. Otevřel okno a pronikavě zahvízdal. Naškrábal krátký vzkaz a připevnil ho k noze malé sovičce, která přiletěla dovnitř. Vypustil ji z okna a doufal, že dopis ke svému adresátovi dorazí co nejdříve.

Zatímco čekal na odpověď, nebo na pomoc osobně, přešel do koupelny, vyvětral zbytky kouře a prozkoumal pentagram. Pak se vrátil do pokoje, zkontroloval pacienta (stále naživu) a prošel znovu veškeré postupy rituálu, aby objevil chybu, které se musel dopustit. Ze studování staré knihy ho vyrušil zvuk zvonku.

Rychle seběhl ze schodů a otevřel dveře. Za nimi stála Madame Pomfreyová s těžkou kabelou v ruce.

"Dobrý den, děkuji, že jste -"

"Dobrý, dobrý," přerušila ho. "Psal jste, že potřebujete urgentně mou pomoc. Vy sám nevypadáte zraněně v žádném směru, tak mi koukejte vysvětlit, co se děje."

"Nejde o mě," ustoupil ze dveří, aby mohla projít.

"O koho tedy?" řekla, zatímco stoupala po schodech, kam jí Severus nasměroval.

"Jeden muž je ve velmi vážném stavu. Použil jsem to kouzlo, které jste mi ukázala a výsledky byly... černé."

"Černé? Tak to by už teď mohlo být pozdě," popohnala ho.

V pokoji zamířila přímo ke svému pacientovi. Začala ho vyšetřovat pomocí diagnostických kouzel a čím více jich provedla, tím byla zamračenější. "Když jsem vám nabídla svou pomoc, neočekávala jsem, že ji využijete takovým způsobem," povzdechla si utrápeně. "Alespoň, že vy jste v pořádku."

"Dal jsem mu povzbuzující lektvar s magickou esencí a pomohlo mu to. Tedy, neumírá tak rychle." Snažil se pomoci Severus.

Zatímco se přehrabovala v kabele, zeptala se ho: "Magická esence? A čí byla?"

"Moje."

Přísně na něho pohlédla, než se vrátila ke kouzlení. "Uvědomujete si, pane Snape, jak je použití cizí magické esence nebezpečné?"

"Ano, pacientův stav se může po podání takového léku radikálně zhoršit, ne-li smrtelně," citoval jednu z knih. "Ale jeho stav byl alarmující, když ke mně přišel. V podstatě mi umíral před očima. Musel jsem to risknout."

Stiskla rty a přikývla. "Co se mu stalo?"

"To nevím."

"Kdo to je?" zeptala se, zatímco do svého pacienta nalila jasně fialový lektvar.

"To nevím."

"A jak se dostal do vašeho domu?"

Povzdechl si. "To nevím."

Popuzeně vydechla. "A víte, chlapče, vůbec něco? V tomhle stavu nemohl jen tak přijít."

"Dokážete mu pomoct?"

"Těžko říct. Má velkou rezistenci na lektvary. Ten lektvar, co jsem mu dala, na něj nemá vůbec žádný účinek. Popravdě, váš lektvar s magickou esencí byl snad jediný, který měl dost velkou sílu, aby mu alespoň trochu pomohl. Ale i tak, jestli se vzbudí, bude z něj mít dost velký bolehlav."

Jestli, ne až. Pomyslel si Severus. Tohle není dobré.

"Měli bychom ho převézt ke Svatému Mungovi. Tam bude mít veškerou péči, kterou potřebuje," dodala a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

V Severusovi hrklo. Co když tam zjistí, že ho přivolal? Na vězení je ještě mladý... "Ne, to prosím ne."

Madame Pomfreyová si ho přeměřila. "Pane Snape, toto není žádná hra. Potřebuje odbornou pomoc, a to co nejdřív."

Severus frustrovaně vydechl a řekl první věc, co ho napadla: "Když ho dáte na takové veřejné místo, ještě to zhoršíte."

"O čem to mluvíte?"

"Ti lidé, kvůli kterým je v takovém stavu, ho tam najdou. Ale nemají nejmenší tušení, že je tady. Tady by ho nikdo nečekal."

"Takže něco přeci jen víte?" přeměřila si ho.

Severus polkl a přikývl. Musí přijít s něčím uvěřitelným a pravděpodobným. Hlavně opatrně... "Nemůžu říct detaily, ale hledají ho a na oficiální místa půjdou jako první. Každý s takovými zraněními bude pro ně podezřelým. To už bychom ho mohli zabít sami. Nevíte o jiném místě, kam by mohl jít?" zeptal se nadějně.

Madame Pomfreyová se kousla do rtu a Severusovi jí bylo na moment líto. "Jestliže to musí zůstat tak utajené, není moc možností. Obsazená školní ošetřovna by přitáhla pozornost. Mohla bych ho vzít k sobě domů -"

"To ne!" zarazil ji Severus. Jak by z něho dostal detaily ohledně toho, proč se rituál pokazil? "To nemůžu dovolit. Co kdyby vám ublížili?"

Zvláštně se na něj podívala a stiskla rty. "Pane Snape, oceňuji vaše obavy, ale pacient se bez péče neobejde. Proto jste mě i zavolal."

"Ano, ale já na něj můžu také dohlížet, ne?" navrhl nadějně. "Budu vám posílat zprávy o jeho stavu a dohlížet na to, aby bral všechny léky."

Odvrátila se a podrobně si prohlédla ležící tělo na posteli. Severus cítil, jak se mu potí dlaně a utřel si je nenápadně do kalhot. Olízl si rty a tiše promluvil: "Tady má aspoň nějakou šanci na přežití. Tam venku ne. Prosím, nechte ho tu. Přísahám, že udělám vše pro to, aby byl v pořádku."

Viděl, jak se narovnala v ramenou a sama pro sebe si přikývla. "Dobrá pane Snape, zkusíme to. Bude to ale náročné a budu od vás vyžadovat naprostou preciznost a spolehlivost."

"Ano. Slibuju, že přesně takový budu," řekl a doufal, že není slyšet, jak má knedlík v krku.

"Zdravotní stav pacienta je vážný. Má spoustu čerstvě zaléčených zlomenin, trpí velkou podvýživou a hrozí mu selhání jak srdce, tak jater." Přešla rovnou do sdělování diagnózy. "V plicích jsou rezidua nějakých částic, snad z kouře. Jeho tělo bylo vystaveno příliš velké námaze po dlouhou dobu. Až se probudí, bude mít bolesti. Běžné lektvary mu ale nepomohou a u těch silnějších je velmi nebezpečné dávkování. Pokud," zdůraznila, "pokud bude mít příliš velké bolesti, zavoláte mě a já vyhodnotím situaci. Nebude to mít lehké."

"A nemohly by mu pomoci nějaké mudlovské léky?" navrhl nejistě Severus.

Madame Pomfreyová se zhrozila: "Tak to ani omylem! Nedovolím, aby se mu usmažil nebo udusil mozek! Nemluvě o dalších vedlejších účincích, které by z něho udělaly chodící lečo. Je s podivem, že se mudlové ještě nevybili..."

Zamyšleně se podívala na tmavě modrý lektvar, který držela v ruce.

"Bondy!" přivolala svého domácího skřítka. "Přines kuřecí vývar. Silný." Ten s kývnutím zmizel.

Nalila lektvar ležícímu do krku a poručila chlapci kousajícího si ret: "Podejte mi pro něj nějaké oblečení." Sundala mu z nosu brýle a podala je Severusovi, když jí dával proužkované pyžamo. Severus si je od ní vzal a položil je mezi papíry na stole. Kouzlem pacienta převlékla jen stisknuté rty prozrazovaly, co se jí honí hlavou při pohledu na rozsah jeho zranění. Vzala do ruky pacientovo oblečení a ručně ho poskládala. Potom ho přehodila přes pelest v nohách postele a vrátila se ke své práci.

Bondy se neslyšně znovu objevil a v ruce držel misku polévky.

Madame Pomfreyová provedla další diagnostické kouzlo. A viditelně si oddechla.

"Jak na tom je?" zeptal se Severus potichu.

Povzdechla si. "Jestliže to málo, co jsem udělala, pomohlo, tak má ten chudák ještě šanci. Ale to se ještě ukáže, podle toho, jak silný bude on sám. Kvůli vyvinuté rezistenci mu pomůže jen velké množství magie, a to velmi málo. A takové množství, které by mu pomohlo výrazně, by ho mohlo se stejnou pravděpodobností zabít. Naštěstí váš lektvar zafungoval. Zachránil jste mu život."

Severus polkl. "To je dobře, že?"

Smutně se usmála. "Udělal jste dobře. Ale ještě uvidíme, jak na tom bude." Ztěžka si povzdechla. "Teď je to na něm. Jestli bude chtít bojovat."

Převzala misku a podržela ji těsně nad pacientovým břichem.

"Ventriculo," zašeptala a Severus sledoval, jak se miska pomalu vyprazdňuje. Když byla prázdná, vrátila ji skřítkovi a jen se chvíli na chlapce dívala. Zdálo se jí, že už není tak bledý a že jeho dech je hlubší. Rozhodla se ještě s diagnostickými kouzly chvíli počkat, aby tělo stihlo nabrat sílu z vývaru.

Otočila se ke skřítkovi: "Bondy, třikrát denně, každý den sem přineseš dvě jídla z jídelníčku ošetřovny."

Když viděla Snapeovo zdvižené obočí, řekla: "Nedivte se, také vypadáte, že byste potřeboval něco výživnějšího." Podala mu další tmavě modré lahvičky. "Každý den mu jednu dejte, nejlépe po jídle. Podporuje vstřebávání živin a nepůsobí přímo na organismus, takže by to mohlo pomoci. Je ale nutné, aby dobře jedl. Bohužel ho nemám víc a bude to nějakou dobu trvat, než získám od dodavatele další. Běžně bych požádala lékárny Svatého Munga, ale ty vyžadují dokumentaci případu a bez jeho jména to je nemožné."

Severus přikývl. "Víte, možná bych ho mohl uvařit já..."

"Jste si jist? Je to náročný lektvar na úrovni OVCÍ."

Narovnal se v zádech. "Za pokus to stojí. A několik náročnějších lektvarů jsem už zvládl."

"Dobrá tedy. Jde o vyživovací lektvar. Ale pokud se vám to nezdaří, dejte vědět, a já se ho pokusím sehnat. Recept vám pošlu po Bondym ještě dnes."

"To nemusíte," zarazil ji. "Mám ho v učebnici pro sedmáky."

"Skutečně?" podivila se.

"Ano, chtěl jsem mít trochu rezervu, když jsem studoval lektvary na NKÚ."

"NKÚ? A jak jste dopadl?"

"Měl jsem Nad očekávání a druhý nejvyšší počet bodů v historii," řekl a pyšnost v jeho hlase nešla přehlédnout.

"Tak to vám gratuluji." Usmála se na něj. "Možná, že byste po škole mohl zkusit učňovství u Mistra lektvarů nebo dráhu v léčitelství. Znám pár lidí, s kterými byste si mohl o těchto oborech promluvit."

Úsměv jí oplatil. "To by bylo skvělé. I když bych dal přednost tomu Mistru lektvarů."

"V tom případě si u Vás zamlouvám možnost zásobování ošetřovny některými choulostivými nebo unikátními lektvary. U Svatého Munga mají lektvary sice kvalitní, ale na můj vkus také příliš mnoho otázek vzhledem k rychlosti, jakou lektvary dodají. A jak jim mám vysvětlovat, že potřebuji lektvar na obnovu chuti a čichu pro celou kolej?"

Ups... Pomyslel si Severus. Naštěstí se mu podařilo zachovat zúčastněný výraz. On nechtěl připravit všechny Nebelvíry o chuť, on jen chtěl, aby jídlo, na které lektvar použil, chutnalo jako vata. Jak měl tušit, že všichni ochutnají tu divnou bramborou kaši, aby se všichni přesvědčili, že opravdu žádnou chuť nemá?

"Až se stanu Mistrem, můžete s mou pomocí počítat," slíbil jí. A myslel to vážně. Jestli mu někdy někdo pomohl, tak to byla ta dáma vedle něj.

"A jak se mu daří?" ukázal na muže v posteli. "Uzdraví se?"

Povzdechla si. "Možná. Je na tom bledě, ale zlepšuje se. Ostende salutis." Objevil se stejný barevný diagram, jaký vykouzlil Severus. Barvy byly oranžové, tmavě červené, ale už žádná černá.

"Jak vidíte, neumírá, ne teď. Ale to se může během chvíle změnit. Pro jistotu kontrolujte jeho stav každé tři hodiny."

"Je ještě něco, co mám udělat?"

"S tím lektvarem budete mít práce více než dost a zítra přijdu pacienta zkontrolovat. V kolik se vám to hodí?"

Kdy tu nebude váš otec? Přeložil si to Severus. "Jestli by nevadilo, tak bych vám poslal sovu," navrhl.

"Po Bondym to bude rychlejší," zamítla ho. "Bondy?"

Skřítek dosud tiše stojící v nohách postele přišel blíž. "Ano, paní?"

"Když tě pan Snape přivolá, abys mi předal vzkaz, poslechneš ho."

"Ano paní," přikývl vážně.

"Výborně. Můžeš jít," propustila ho a pak se zase otočila k Severusovi. "Pacient teď nemůže dělat nic jiného než spát. Večer vám Bondy přinese jídlo a do zítra, než přijdu, zkuste zjistit, co se mu stalo a jak se jmenuje. Uvidím se s ním často a říkat mu paciente, mladý muži nebo chlapče se časem omrzí." S tím si přehodila přes ramena cestovní plášť.

"Aha, tedy, jistě," řekl inteligentně. Nechápal to. Madame Pomfreyová je zvláštní. Říká chlapče snad úplně každému Nedivil by se, kdyby chlapče říkala i Binnsovi. Ale Binnsovi je opravdu podobný. Vypadá tak...špatně, staře, mrtvolně... Co za hrůzy udělá tohle z člověka? V tomhle mu taky připomněl Lupina. Občas měl stejný, strhaný výraz, když si myslel, že se jeho kumpáni nedívají.

Madame Pomfreyová mezitím přešla ke dveřím. "Zítra ho tedy zkontroluji. Podívejte se na postup toho lektvaru, jestli ho zvládnete, a dejte mi vědět."

Severus ji doprovodil ze schodů dolů ke dveřím. "Děkuji, za všechno. Na shledanou."

"Na shledanou." otočila se a odešla do postranní uličky, odkud bylo slyšet už jen prásknutí přemístění.

Severus se vrátil do pokoje, sedl si na židli u stolu a chvíli tupě zíral na postavu tiše ležící na posteli. Začínalo mu to docházet. Měl v pokoji živého člověka z masa a kostí. Přivolal si do pokoje živého člověka z masa a kostí. Polkl. To už rozhodně neobhájí jako neutrální krevní magii. Ale naštěstí o tom nikdo na Ministerstvu neví... zatím.

xXx

Když se Harry probral, ležel v posteli. Měl těžké ruce i nohy. Na hrudi ho pálilo a v puse měl příšernou pachuť. V uších mu hučela krev, celé jeho tělo bylo v agónii. Soustředil se na svůj dech a postupně všechnu bolest uzavřel. Poslední, co si pamatoval, byl Snape, který se do něho pokoušel nacpat nějaký lektvar. Snape! Tak tomu parchantovi se fakt podařilo ho zachránit. Tomu už ten úšklebek z tváře jen tak nezmizí. Copak ho tam nemohl nechat umřít? Konečně?

Pokusil se otevřít oči a ten prostý pohyb mu vyvolal bodající bolest hlavy. Jako by měl svůj vlastní, osobní cruciatus jen v mozku. Vytvořil si v mysli ocelovou láhev a začal do ní všechno pomalu stáčet. Od Snapea se sice nitrobranu nenaučil, ale bolest byla dostatečnou motivací, aby sebral všechny střípky informací, které od něj a z knih získal, a toto umění alespoň částečně ovládl. A že času a příležitostí pro trénink měl více než dost.

Když necítil nic jiného než jemné pulzování, které pronikalo skrze tlustou ocelovou stěnu a které se dalo ignorovat, opatrně otevřel oči a rozhlédl se po místnosti, ve které ležel. Byl to strohý, tmavý pokoj s jedním oknem. Vypadal asi tak používaně a oblíbeně jako ten, který obýval Harry u Dursleyů.

Za okny byla tma a jediným zdrojem světla byla stolní lampa u stolu přeplněného knihami. Tam seděl zády k Harrymu nějaký kluk, zuřivě píšící na kus papíru a mumlající si cosi o latinském překladu a neschopných idiotech, co neumí pořádně napsat d tak, aby nevypadalo jako c a l za sebou.

Ozvalo se bouchnutí dveří a domem se ozval řev, oproti kterému zněl strýc Vernon jako mírný a příčetný beránek. Chlapec sebou trhl a rychle vstal od stolu. Harry rychle zavřel oči a otevřel je, až když uslyšel zavírání dveří. Opilecký křik neustával a za chvíli se k němu přidal i čím dál hlasitější mladší hlas. Pak přišla rána a zvuk tříštícího se nábytku. Potom bylo ticho.

Dveře se otevřely a do pokoje se vrátil nervózní kluk. Prohrábl si vlasy a rukávem si opatrně utřel krev, která mu tekla ze zlomeného nosu.

Harry vytřeštil oči. Asi má halucinace! Není žádný důvod, proč by Snape použil omlazující lektvar. Stál před ním kluk z myslánky, kterému Pobertové stáhli kalhoty před celou školou!

Halucinace, bludy, únava mozku způsobené přiotrávením lektvary. Ano, to znělo přijatelně. Snape musel do Harryho nalít spoustu lektvarů, aby alespoň trochu fungovaly a vedlejším účinkem jsou halucinace, kdy se Snape zdá stejně tak starý, jako je Harry.

"Dobrý večer, pane," řekl Harry chraptivě a cítil, jak mu velmi známý oheň zaplavuje hrdlo. Promnul si krk a prsty odloupl čerstvý strup z mělké prohlubně.

Snape se tvářil překvapeně: "Promiňte, ale asi jste si mě s někým spletl."

Žádný výbuch vzteku. Žádné urážky. Dokonce i zdvořilost. Tak tohle mu mozek nebral. Halucinace. Určitě se zbláznil a mysl mu ukazuje šílenější variantu světa.

Posadil se a narazil hlavou o zešikmený strop. Ocelová láhev se tím nárazem roztříštila a Harry se s výkřikem "Doprdele!" chytil za hlavu.

Snape začal příliš hlasitě vysvětlovat cosi o magické esenci a povzbudivém lektvaru.

Na to Harry neměl. "Ticho!" zasyčel.

Profesor se evidentně urazil a spustil ještě hlasitěji: "No prosím, já se vlastně vůbec nemusel obtěžovat, že? Vůbec neležíte v mé posteli, a tak se nemusíte rozpakovat a - "

"Doprdele ticho! Hlava. Mudlomrdsky bolí." procedil skrze zuby Harry. Smrtijedský slovník mu byl užitečný. "Prosím. Kurva, ticho. Pane! I Merlin by z tohohle chyndil!"

Snape se zarazil. Harry si opět představil termosku a nacpal veškerou bolest dovnitř. Syčel u toho a vrčel, ale bylo to rychlejší. Když už cítil jen pozůstatek bolesti, prošel si předešlou scénu. Ten výlev si mohl odpustit. Jeho by to zklamalo. Takhle ho přece nepřevychovali. A to se snažil být slušný... Ale nadávky tak krásně ulevují duši! Třeba se to dá ještě trochu napravit? Nedivil by se, kdyby ho Snape zabil... Ale i to by mohlo stát za to.

Pomalu otevřel oči a povzdechl si, když uviděl kluka s ústy dokořán. Ani bolest hlavy mu od těch halucinací nepomůže.

"Promiňte, profesore. To víte, Cruciatus migrenus," suše se zasmál vlastnímu vtipu a dál ignoroval svůj řezavě bolestivý chrapot.

"Proč mi říkáte profesore?"

Tak to bylo divné. Že by měl kromě vidin i slyšiny? Jediný pohled do obávaných očí mu stačil. Tohle nebyl pevný nitrobranný val, na který byl zvyklý. Tyhle oči, zarudlé a opuchlé nedostatkem spánku, byly jako otevřená kniha. A Snape by se nikdy obrany své mysli nevzdal. A ten kluk před ním očividně nemá o ničem tušení. Takže, co se to tu vlastně děje?

"Promiň, asi mám ještě vidiny. V jednu..." zarazil se, když se mu udělalo obzvlášť slabo. Zhluboka se nadechl a počkal, až se vlna nevolnosti přežene. "Připomněls mi někoho jiného."

"Ehm, dobře." Přijal jedno vysvětlení a okamžitě začal žádat další: "A co tady děláte? Koho jsem vám připomněl? A co se vám -"

Wow, přímočarost. Jak... nezmijozelské. Co když je to Snapeův syn? A co ten řev zezdola? Byl to snad profesor Snape? Zlomil by nos vlastnímu synovi? Bastard... A ještě ke všemu mu ten kluk vykal!

"Kolik si myslíš, že mi je?" přerušil unaveně tirádu mladého Snapea. Ten vypadal nesvůj. Očividně ho nechtěl urazit, ale myslel si své.

"Třicet?" navrhl nejistě.

Harry se trpce zasmál. Jistým způsobem mu to lichotilo. Byl si jist, že mu ten kluk minimálně deset let ubral. "Jsi příliš štědrý." Přímo viděl jeho spokojenost, že odhadl čtyřicítku správně. "Šestnáct." S pobavením sledoval jeho překvapení. Vyvedený z míry vypadal úplně nesnapeovsky. Třeba je spíš po matce? Ale nikdy o žádné paní Snapeové neslyšel, chudák ženská...

"Ale, ale, to není možné. Jak... Vypadáte tak, tak..."

"Špatně?" dokončil za něj. Byl si vědom toho, že musí vypadat jako mrtvola. Zas až tak hloupý není. Podle práce, kterou s ním všichni měli, a času, který promrhali na to, aby ho spravili, by to dokázal odvodit každý. A že některá ta zkrášlující kouzla byla na profesionální úrovni hodné onoho velkého finále.

Nečekal na odpověď a zvedl se z postele. Zavrávoral, opřel se o šikmý strop a čekal, než mu zmizí mžitky před očima. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Když viděl jasně, uvědomil si, že ho Snape přidržuje. Pustil ho hned, jak si všiml, že Harry získal zpět stabilitu.

"Kam si myslíš, že jdeš? Musíš odpočívat."

A vykání je konec, pomyslel si Harry lítostivě. "Na to mám celou věčnost," odsekl. "Potřebuju na záchod," připustil a protočil nad sebou oči.

"Nemusíš se hned rozčilovat," obořil se. "Koupelna je hned naproti," trhl hlavou tím směrem, "pomůžu ti."

Harry ho chtěl odmítnout, ale bez pomoci by si dal několikrát na hubu anebo by jednoduše omdlel. S kývnutím se o něj opřel a pomalu se vydali z pokoje. Na vkus Harryho měchýře až příliš pomalu, ale zbytek jeho těla byl za to tempo vděčný. Přestože bolest zablokoval, její stín zakořenil v jeho zraněních a odmítal zmizet. Každým krokem cítil, jak se mu napínají svaly z přílišné námahy. Když byli v polovině chodby, pot se z Harryho jen řinul a modlil se, aby tam už byl. Měl pocit, že se mu stehna snad rozervou bolestí.

Snapeův syn mezitím vrhal nervózní pobyty směrem ke schodišti a celou dobu napjatě poslouchal ve snaze zachytit sebemenší stopy zvuku.

S napnutím všech sil došel Harry tiše do koupelny, na nic nečekal, stáhl si kalhoty a sedl si na mísu. Přes mžitky, co měl před očima, skoro nic neviděl. Na choulostivost rudnoucího kluka vedle sebe opravdu neměl nervy. Rozdíl mezi použitím záchodu a válením se ve všemožných tělních tekutinách před šklebícími se Smrtijedy byl nepopsatelný. Ticho mezi nimi se prodlužovalo a byl slyšet jen dopadající proud moči. Jak dlouho neseděl na záchodě? Párkrát za odměnu. Většinou, když byl na tom příliš špatně během léčby, tak mu prostě vyčistily trubky klystýrovým kouzlem. Nikdy by nevěřil, že může být obyčejné prkýnko tak pohodlné...

"Ty vole! Vstávej! Nespi do háje!" probudil ho křik a ruce zabraňující mu v pádu.

Podíval se na Snapea, který získal trochu ztracené sebedůvěry. Chytil se ho za paže, aby se mohl zvednout. V duchu si spokojeně přikývl, když jeho opora zase znervóznila. Mít navrch je umění, zvlášť s nahými půlkami.

"Díky." Sebevědomě se usmál, zapnul se, dovrávoral k umyvadlu se skvrnami od rzi a umyl si ruce. Potom se sklonil a napil se železité vody přímo z kohoutku. Nedošlo mu, jakou má žízeň! Opláchl si obličej, když mu studená voda dopadla na rozpálené tváře, cukl sebou tak, že ho zabodalo v kříži a svaly v břiše se mu bolestivě sevřely. Narovnal se a podíval se do zrcadla. Strnul. Jeho obličej už nebyl jeho.

Málem by zapomněl.

Opravdu, zlomený nos, přeražená čelist, lícní kosti, jiné oči, o kousek delší vlasy.... Alespoň si při spravování této části těla dali záležet. Rysy jeho tváře byly bez pochyb souměrné. Srovnání přeraženého nosu, lícní kosti a čelisti mohlo dopadnout hůř. Ale ne, už nevypadal jako kopie Jamese Pottera.

Ollivanderovsky šedé oči ho pozorovaly jako cizince. A nebyl jím snad? Už nebyl ničím, čím by Harry Potter snad mohl být. Lehce ho svědily a pálily, ale to má prý časem zmizet. Až se magické hladiny vyrovnají a oči se plně přizpůsobí jeho životní síle, bude vše v pořádku. Už teď viděl lépe než s vlastníma.

Jemná pavučina jizviček, šířících se od očních důlků překrývala několik hrubších. Na ty se snažil nemyslet, ale už nikdy neuvidí lžíci jen jako lžíci. Přejel po nich prsty. Za několik let po nich nebude ani stopy, ale zatím představovaly vlákna cizí magie proudící do jeho těla. Až se jeho magie plně smísí s celým tělem, bude magický transplantát plně přijat.

Vybavil si, co ten doktor říkal. Magická transplantace. Zatímco ve starém Římě často praktikována, v dnešní době byla postavena mimo zákon, protože dárce orgánu vždy zemřel. Společně s oním orgánem totiž daroval i svou magii, kterou tam musel soustředit, aby měl orgán v novém těle šanci se ujmout.

Vzpomínka na starého Ollivandera mu je naplnila slzami, ale on je rozmrkal.

Když se otočil k synovi Snapea, nebyla po Harryho myšlenkových pochodech na jeho tváři ani stopa. Ten seděl na vaně a zíral na pentagram načmáraný na podlaze. Takže sem se Harry přemístil? Harry zaváhal, ale nakonec se vrávoravě posadil vedle něj. Po chvíli ticho přerušil: "Co se tady stalo? Právě teď bych měl být..." mrtvý. Ničemu by neprospělo říct to nahlas.

Čekal, vypadalo to, že mu neodpoví, ale nakonec mu mladý Snape zdráhavě odpověděl: "Měl to být rituál prozření... Našel jsem ho v mamčině knize... Měl mi ukázat osud... Cestu, po které se vydat..."

To nedává mysl, pomyslel si Harry. Jeho vlastní osud byl v prdeli v momentě, kdy Trelawneyová pronesla tu věštbu. To věděl a smířil se s tím. Ale neznamená to, že si ho někdo může přivolat jako křišťálovou kouli. A kam? A jestliže je teď tady, co se stalo na smrtijedském shromáždění? Voldemort musel rozpoutat peklo na zemi, jestli mu Harry zmizel. Roztřásli se mu ruce a stáhlo se mu hrdlo. Prvním místem, kam Pán zla půjde, budou domovy jeho přátel...

"Tak to je průser, Snape! Musím zpět. Hned!"

"Jak?" vyštěkl. "Nemám ani ponětí, jak ses dostal sem!" zoufale si prohrábl vlasy. "Jak mám vědět, jak tě poslat zpátky? A kam?"

"A co kdybys ses zeptal svého idiotského otce?" vyštěkl Harry frustrovaně a hlas mu námahou přeskočil. "Vůbec jsem se o to neprosil, víš? Nějaký tvůj rituál mi může být ukradený, kor, jestli jsi tak pitomý, že ho poděláš hůř, než Merlin své dementní kalhoty!" V Harrym se něco uvolnilo. "Všechno jste zničili! Takže to napravte dřív, než umřou další nevinní!" Možná že když Harryho k Voldemortovi odvedou, může ještě Snape předstírat, že je stále na temné straně. Rozklepaly se mu ruce. Ještě stále je tu naděje... Třeba se smrtijedi ještě k Doupěti nedostali... Harry se zhluboka nadechl. "Co kdybys prostě došel pro otce a nechal mě to s ním vyřídit? Prosím?" Na konci se mu hlas zlomil. Docházel mu vzduch! Snažil se dýchat, ale tíha na prsou mu v tom bránila. Zalila ho vlna horka a krev mu začala bušit v hlavě. Klid! Hlavně klid....

Upíral pohled na zašlou spáru mezi dvěma kachličkami a zaťal nehty do dlaní. Soustředil se na pocit palců opírajících se do ukazováků a opakoval si svoji mantru. Brzy bude konec. Brzy bude konec. Brzy bude konec... Zabralo to. Zhluboka se nadechl a vrátil se zpět k nic netušícímu Snapeovi, který Harryho vyděšeně pozoroval.

"Můj otec nemá ani ponětí že jsi tady. Jestli to zjistí, tak nás zabije oba, chápeš? Takže přestaň laskavě řvát a uklidni se. Nevím, kdo jsi, jak si se sem dostal, ani jak tě poslat zpátky." Založil si ruce na hrudi. "Možná, kdybys mi to řekl, mohli bychom se k něčemu dobrat. A taky bys mi mohl říct, odkud znáš mé jméno a mého otce. Nepřipadáš mi jako někdo, kdo se stýká s mudly, opilci a dělníky." Gestem ruky obsáhl celou jeho osobu. Harrymu se vybavily drahé šaty přehozené přes pelest postele.

Zatraceně, co to znamená? Jestli jeho otec není profesor Snape, tak kdo to je? Ve vzpomínce není, to ví jistě. I když ten kluk vypadá jako ve Snapeově myslánce, nikdo se do vzpomínky nemůže takhle vmísit. Kdyby jen mohl pořádně myslet. Je tak unavený... Ani když byl v deníku, nemohl se ničeho dotknout. Že by byl skutečně ve Snapeově domě před dvaceti lety? To je přece nesmysl... nebo není? Ale jak? Žádný obraceč času nepoužil, těch otáček by musely být miliony. Tedy ten rituál? A co mu má říct? Něco musí, ale co? Otázky se mu hrnuly v hlavě jedna přes druhou. Musí se hlavně uklidnit. Zhluboka se nadechl, a i přes pocit dušení vydechl se zpožděním. A zase znovu. Nádech. Výdech. V uších mu pulzovalo o poznání pomaleji a vlna horka byla mnohem snesitelnější. A teď rozhodnout, co říct. Nesmí říct příliš, ale ty informace se můžou Snapeovi hodit při hledání cesty zpět. Ale nejdřív si to musí ověřit...

"Kolikátého je?" zeptal se tišeji.

Snapea ta otázka překvapila. "Třicátého prvního," podíval se na hodinky, "vlastně ne, prvního srpna."

"A rok?" naléhal.

"Cože? To myslíš vážně?" Když se na něj Harry dlouze zadíval, promnul si ztuhlé svaly na krku a odpověděl: "76. Jaký jiný rok by to měl být?"

A doprdele. Doprdele. Doprdele, doprdele, doprdele. Doprdele!!! Takže je v minulosti. Doprdele. To je v háji. Co když už zasáhl do děje příliš? Ne, ještě nic neudělal. Ale co když šlápne na brouka a budoucnost ovládnou opice? Tohle je příliš zlé. Harry se přesto snažil nepropadnout panice. Znovu.

"Tak to máme problém. Já měl včera 31. července. Rok 1996." Pomalu otevřel dlaň a všiml si tenkých, červených půlměsíčků. Musím se toho zlozvyku zbavit, problesklo mu hlavou. Nesmí si sám ubližovat, vždycky ho to rozčílilo.

Snape na něj zůstal zírat. "To není možné... ten rituál-"

"Jsi pěkně zmršil. Přesně." Jeho naštvaného pohledu si nevšímal a vyčerpaně pokračoval: "Jistě chápeš, jak je důležité mě poslat zpět."

Snape - skutečný profesor Snape, jak si Harry uvědomil, přikývl. "Máš pravdu, zkusím na něco přijít, ale nevím, jak dlouho mi to bude trvat..."

Z dolní části domu se ozvalo nadávání a potom bouchnutí domovních dveří.

"Kdo to byl?"

"Otec," odpověděl bezbarvě.

"Ten, co ti zlomil nos?" snažil se zjistit co nejvíc se situaci zde dalo.

Snape se na něj obezřetně podíval. "Ano," řekl jednoduše.

Harry krátce přikývl. Věděl, kdy je a kdy není vhodné vyptávat se na tyranského otce. Svým přátelům o letech strávených s Dursleyovými také nikdy neřekl.

"Sprav si nos. Hojilo by se to dlouho."

Lehce se nosu dotkl a škubl sebou bolestí. "A ty se v tom jako vyznáš?" zeptal se pochybovačně. "A stále chci své odpovědi," připomenul mu.

"Na zlomeniny jsem expert." Smutně se pousmál a zívl. "Věř mi, mudlovské způsoby se těm kouzelnickým nevyrovnají."

Kývl a zkoumavě si změřil Harryho. "Neznám kouzlo."

"Je to Episkey. Vyslov to jemně. Hůlkou neklepej, jen ji přilož. A netrhej sebou. Trochu to zabolí." Soustředil se na každé slovo. Vyslovovat bylo čím dál náročnější.

"Nechceš to raději udělat sám, experte?"

Taková důvěra. Strnule zavrtěl hlavou. "Nemám hůlku." Snape zvedl jedno obočí. Už tehdy to uměl? Harry to tajně zkoušel, když byl sám v koupelně, ale nikdy se mu to nepodařilo. "Přišel jsem o ni."

"Aha." Snape vstal, přešel k zrcadlu a přiložil hůlku k nosu. Zadržel dech a příliš pevně vyslovil požadovanou inkantaci. "Jau! Kurva!"

Harry se na něj zvědavě podíval. "Lepší?"

Pozoroval Snapea, jak se prohlíží v zrcadle zepředu i z profilu. "Je to divný. Takhle předtím nevypadal."

"Předtím vypadal zlomeně a stačilo by málo a byla by z něj rozplácnutá brambora." Uklidnil ho Harry i když on sám se tak necítil. Co má o správném tvaru obličeje říkat on!? Náhodou, teď když si ho Snape zamračené změřil, vypadal opravdu jako nerudný profesor lektvarů. "Příště to řekni jemněji a výsledek bude perfektní."

Snape si odfrkl: "Seš si nějak moc jistej, že nějaké příště bude."

"Vždycky může být příště."

Vrhl po něm velmi snapeovský pohled. "Ten nos vypadá jako zobák."

Harry přimhouřil oči a předstíral, že zkoumá jeho nos ze všech úhlů. "Vážně? No, můžeš z toho udělat svou přednost." Popíchl ho a cítil, jak v něm roste podráždění. "Nebo můžeš jít za nějakým lékouzelníkem a on ti z něj udělá malý knoflíček. Nebo pršáček." Začal se usmívat, ale sám cítil, že to nebyl hezký úsměv. Spíš mu připadal jako úsměv Pána zla. Jestli si nepřestane stěžovat a neprokáže trochu vděčnosti za pomoc, jako správný hodný chlapec, Harry se asi neudrží.

Snape se ušklíbl. "Jo jasně, chápu to. Fakt vtipný."

Harrymu zakručelo v žaludku. Měl hlad, ale nic, co by stálo za řeč. Snape povytáhl obočí a pomohl mu na nohy: "Tak pojď zpátky." Harry se neochotně nechal cestou do pokoje podpírat. V pokoji si s úlevou sedl na postel. "Lehni si, za chvíli tu bude jídlo."

Přinutil se uvolnit sevřenou čelist, kterou tak měl celou cestu sem. Snape ho nepřestával udivovat. Nechápal, proč mu tolik pomáhá. Vůbec se to ke Snapeovy nehodilo. Polkl a zahnal zbytky vzteku. "Ehm, díky."

"Bondy?" zavolal Snape a hned na to se objevil domácí skřítek s miskami. Snape si je od něj vzal a kývl hlavou. "Můžeš jít."

Jednu z misek předal šokovanému Harrymu. Podle domu by Snapeovu rodinu netipoval na jednu z těch, co vlastní domácí skřítky. Vlastně, až do teď neviděl žádný kouzelný předmět jako v Doupěti. Potom, co snědl tu nejlepší polévku, jakou kdy měl, odložil misku na zem a nevěřícně zakroutil hlavou nad Snapem, který nepřítomně držel lžíci v půli cesty a četl v nějaké knize. Harrymu to připomnělo Hermionu. Stejná vášeň pro knihy, kvůli které ji museli hlídat, aby se vůbec najedla. No, Snapea hlídat rozhodně nebude. Položil hlavu na polštář, zavřel oči, uzavřel mysl a úspěšně usnul.

Probudilo ho šťouchání do ramene. Otevřel oči a uviděl před sebou Snapea s lahvičkou lektvaru v jedné a lžící v druhé ruce. A právě konec té lžíce byl zodpovědný za Harryho probuzení. Opatrně se posadil, pamatujíc na zkosený strop a zívl. Snape mu podal lektvar. Harry si podezřívavě čichl k tmavomodré tekutině vonící po citrusech. Nějaký lektvar může i vonět? "Co to je?" Zatrnulo v něm. Zpochybňovat lektvary co dostává by neměl. Měl by být přeci rád, že jimi na něj někdo plýtvá.

"Podpora vstřebávání živin. Vypij to."

"Rozkaz, kapitáne. Až do dna," zamumlal. Měl ořechovou příchuť. Zajímavé. Voní dobře, chutná dobře, proč ho do teď neochutnal? Muset umřít, aby ochutnal dobrý lektvar, se nezdálo být fér. Dal si pomyslnou facku. Jak se mohl tak rychle stát tak nevděčným?

"Tákže, cos dělal, než ses objevil u mě v koupelně?" nadhodil Snape. "Víš, třeba by to všechno vysvětlilo."

Harry si odfrkl tak, jak by to každý puberťák udělal. "Pochybuji. Žádné rituály, žádná časová kouzla, hrátky s osudem." Ale možná by mohl říct jeden detail... "I když, byla tam silná, útočná kletba. Jinak už nevím co."

"Hmm..." zamručel poznámky si píšící Snape. "A měla na tebe ta kletba nějaký vliv?"

Harry se zamyslel. Nezabila ho, ale cítil, jak jím prochází... Zavřel oči a vybavil si ten pocit. Hřejivá vlna šířící se celým jeho tělem. Obalující jeho orgány, rušící každé kouzlo, na které narazila, a vliv každého lektvaru, který do něj nalili. Váhavě přikývl a potlačil zazívání. "Neutralizovala předešlá kouzla."

"A dál?"

"Dál už nic. Potom si jen pamatuju, jak jsem se objevil v koupelně."

"Nic mezitím?"

"Ne. Jen to trochu bolelo." Vydechl vyčerpaně Harry a zavřel oči.

"A to je všechno?" nepřestával se vyptávat.

"Jo."

"Vážně?"

"Jo."

"Opravdu?"

"Jo."

"Budeš odpovídat jedním slovem už napořád?" zeptal se popuzeně.

"Jo. A budeš tak otravný taky napořád?" odpověděl mu stejným tónem a vzhlédl nahoru.

Chvíli na sebe nasupeně zírali.

"Jak se jmenuješ?" obrátil Snape.

To bylo na Harryho trochu rychlá změna tématu. "Co? Jo, jasně. Harry." Mohl si vymyslet cokoliv jiného, ale neměl na to energii.

"Harry?"

"Prostě Harry."

"Takže mám věřit, že nemáš příjmení?" zvedl obočí.

"Věř si, čemu chceš, dokud můj děda neemigruje, nic dalšího se nedozvíš." Harry si v duchu spokojeně poklepal na rameno. Uhýbací manévr jak vyšitý. Teď bude Snape přemýšlet nad důvody, proč by někdo emigroval a jak by byl spojen s Harrym a bude klid. Zároveň bude mít pocit, že má nějaké relevantní informace. Někdy sám sebe překvapoval. Podle všeho i unavený mozek dokáže na něco přijít, když se mu do toho Harry neplete.

Zívl. Nevěděl sice kolik je hodin, ale podle tmy za oknem bylo přesně mezi jedenáctou a čtvrtou ráno. "Každopádně musíš přijít na to, jak mě poslat zpátky. Nebo mě budeš muset zabít," varoval ho napůl v žertu a promnul si obličej.

"Kdybych věděl jak, už tady neoxiduješ."

"Oxiduješ?"

Mávl rukou. "Nech to plavat, mudlovština."

"Mudlovština?" Zvláštní, Dursleyovi tenhle složitý výraz na O nikdy nepoužili.

Povzdechl si. "Mudlovský výraz. Oxidace je jev, který probíhá při vystavení předmětu kyslíku. Často nevratný."

Harry se v duchu otřásl. Při představě, jak se mu odlupuje kůže vrstva po vrstvě jenom proto, že je v jiném čase.... Brrr... Ale když nad tím tak přemýšlel, měl pocit, že o tom slyšel mluvit Hermionu. "A to víš jak?" zeptal se ho.

Pokrčil rameny a potlačil škubnutí. "Koníček. Mudlovská chemie se hodí ke studiu lektvarů do hloubky. Sedmáci se jí taky trochu víc zabývají. Teda, chemii máš obsazenou v učivu už dřív, ale o molekulách a sloučeninách ti začnou říkat až později, a ještě to je dost zjednodušené."

"Ach tak." Harry se s dalším zívnutím zvedl z postele a rozlámaně přešel na druhou stranu, kde si lehl pod střešní okno. Není takový nevychovanec, aby zabral postel někomu, od koho potřebuje pomoc. Neviděl moc hvězd, ale i to málo mu stačilo ke štěstí. Nevěřil, že je ještě někdy uvidí. Měl co dělat, aby se dojetím nerozbrečel. Snape ho nevěřícně pozoroval. "Co si myslíš, že děláš?"

"Spím," řekl Harry se zavřenýma očima a vlhkostí v očích.

"No to vidím. Ale proč tam?"

Musí mít pořád nějaké otázky? To prostě nemůže jen být? "Jsem unavený." Třeba ho teď nechá. Bože, i ta podlaha je pohodlná.

"Nemůžeš spát na zemi," namítl Snape.

Harry popuzeně otevřel jedno oko. "Ne, když rušíš." Otočil se na bok k němu zády a ignoroval spoustu věcí v jeho těle, co si na ten pohyb stěžovala.

"Měl bys spát na posteli."

"Ne, díky." vycedil mezi zuby stále zdvořile.

"Myslím to vážně."

Harry zatnul zuby. "Ne. Díky. To je dobrý."

Ale Snape to nevzdával. "Nemůžeš spát na zemi, jsi - "

"Co?" vyštěkl Harry sevřeným hlasem a prudce se posadil. V pravém boku ho přitom pohybu zabodalo. Bylo sice fajn mít někoho, koho zajímá vaše pohodlí, ale čeho je moc, toho je prostě příliš. Něco se uvnitř jeho těla sevřelo a on se pokusil polknout zformovaný knedlík v krku. Teď se o něj nikdo starat nemá! Nechat ho usnout na zemi nebo ho nenechat usnout vůbec ale nic mezitím!

"Nemocný. Jsi nemocný. Málem ti selhaly orgány a byl jsi na pokraji magických sil. Málem jsi v tý koupelně umřel!" rozohnil se Snape. "Musel jsem ti dát upravený povzbuzovací lektvar! Chápeš to vůbec? Nebo je ti to jedno?"

"Upravený? Jak upravený?"

"To je jedno! A místo toho, abys mi byl aspoň trochu vděčný, že jsem zachránil ten tvůj kostnatej zadek, se chováš jako vůl! Dochází ti aspoň jak málo stačilo abys zemřel?!"

Au. Tak to se trefil do citlivého místa. Harry zná své místo a ví, kdy a jak se má chovat. "Jistěže mi to dochází, a promiňte, pane, že mé projevy vděčnosti nejsou dostatečné, ale měl jsem vážně den blbec a uvítal bych, kdybych konečně mohl spát." O ano, to znělo skutečně lákavě. Už jen ta představa nerušeného spánku byla příliš lákavá... Kdyby jen na moment zavřel jedno oko, třeba by se to nepočítalo...

"No tak to teda promiň, že se starám!"

Harry sebou trhl a zaostřil na Severuse, který evidentně čekal na odpověď. Co že to bylo? Jo jasně... omlouval se, že Harryho nenechal spát.

"Omluva přijata..." sklouzlo Harrymu z jazyka, když se otáčel na bok zády k Severusovi a spokojeně si podložil hlavu rukama.

To Snapea zaskočilo: "Co? To žádná omluva nebyla!"

"Tak z toho omluvu udělejme, ty si lehni na svou postel, mě nech spát. Všichni budeme spokojení a hlavně - vyspalí." Vůbec nechápal, proč z toho dělá takovou vědu. A nenechá ho být.

"Ty na posteli a já dole na gauči." Pokusil se smlouvat, ale jeho nervózní hlas dával najevo, jak moc je tím nadšený.

Harrymu se pomalu začínalo rozsvěcet. Jasně, nosy lámající otec. Opět se posadil a neúspěšně potlačil zívnutí. "Dole spát nebudeš určitě. Co když zešílím a budu chtít skočit z okna?" zlehčil to. "Podívej, ta podlaha je dost pohodlná na to, abych se vyspal do růžova. Nocoval jsem na horších místech."

"Nebo bychom mohli na posteli spát oba..." navrhl Snape váhavě.

Cože?!? Tohle Harryho zaskočilo. Nikdy by nevěřil, že zrovna Snape navrhne někomu sdílení vlastní postele. Nevěřícně se na Snapea podíval. Ten těkal pohledem mezi dveřmi a Harrym, který ležel naproti, a zjevně se mu nelíbil výhled, který by se případnému návštěvníkovi naskytl. A přece jen, postel je pohodlnější než ta pohodlná podlaha.

"Tak dobře," souhlasil. Vstal, ignoroval mlhu, která ho chtěla pohltit, a prošel kolem Snapea jakoby nic. Lehl si na posteli co nejblíže ke zdi a otočil se tak, aby bylo na posteli místo i pro druhého. Vyprázdnil si mysl a zavřel všechny ošklivé věci do bedniček a lahví, aby ho náhodou neprobudil nějakou ošklivou noční můrou. Nebo aby se ho spíše ze spánku nepokusil zabít, jako tehdy... Ne, nebude myslet na tamto, když chce spát. Prostě ne. Pro jistotu si mysl očistil i od téhle myšlenky. Po krátké chvíli usnul a jen mlhavě vnímal prohnutí matrace pod druhým tělem.

xXx

Severus nevěřícně sledoval spící tělo na posteli. Tomu klukovi netrvalo ani dvě minuty, než usnul. Vůbec ho nechápal. Nejdřív si tvrdohlavě vedl svou, že bude spát na zemi, což byl nesmysl, a potom během vteřiny změnil názor. Zakroutil nevěřícně hlavou a odfrkl si. Jestli to takhle půjde dál, zešílí z něj.

Vlastně vůbec netušil, co by s ním teď měl dělat. Nechávat si ho v pokoji bude riskantní. K tomu musí ještě dávat pozor, aby se stav toho kluka - Harryho, připomněl si - nezhoršil. Bylo na něm vidět, že má bolesti, a i ten výlet do koupelny ho očividně vysílil. Promnul si tváře, když si vzpomněl, jak bezostyšně použil záchod přímo před ním. A ještě k tomu usnul! No, jestli se mu přitíží... Madame Pomfreyová Severuse přerazí. Ušklíbl se. Nebyl si jistý, jestli by radši čelil rozzuřené školní ošetřovatelce nebo svému opilému otci. Zajímalo ho, kdy se vrátí z hospody. Nadějně zadoufal, že s trochou štěstí ne dříve než pozítří. A kdyby tady Harryho našel... Z té představy se mu udělalo fyzicky špatně.

Každopádně ten kluk musí vypadnout z domu co nejdřív. A to znamená, že se Severus musí postarat, aby byl schopný vydržet vzhůru déle než půl hodiny. Tedy, ještě lepší by bylo, kdyby se mu podařilo přijít na to, jak ho poslat zpátky, ale to může trvat týdny, ne-li měsíce, než to zjistí. A do té doby to musí oba nějak přežít.

Nemůžu, nemám hůlku. Připomněl si, co mu ten kluk říkal v koupelně. Bez té nikam nepůjde. Kdo ví, co ho tak zřídilo, ale i malá zátěž může být pro jeho organismus v tomto stavu ohrožující. Takže mu musí sehnat hůlku. A taky musí uvařit zásoby vyživovacího lektvaru.

Začal si psát seznam. Z učebnice přepsal přísady a nechtěně se otřásl, když si uvědomil, že ho to bude stát všechno, co si vydělal během školního roku vařením lektvarů pro ostatní. Vážně, jenom semena Kulčiby dávivé ho budou stát zisk z pěti lektvarů lásky. Ještě štěstí, že snoubenec Damiany Zabini vyžaduje "péči" své drahé polovičky dvakrát měsíčně. Byla Severusovým stálým zákazníkem přes rok a půl a to má ta kráska už rok po OVCÍCH. Potom tam připsal mudlovské oblečení a něco málo jídla. Na výpravu po Příčné si ten kluk ještě chvíli počká, takže poslední položku, hůlku, tam napsal jen pro pořádek

Unaveně si povzdechl a protřel si oči. Se zívnutím se protáhl a v rychlosti se převlékl do pyžama. Když přešel k posteli, podíval se na tělo v jeho proužkovaném pyžamu nalepené na stěně. Opatrně si, aby Harryho nevzbudil, lehl na kraj postele a doufal, že usne co nejrychleji.