PŽ 28. kapitola - Listopad

14.02.2020

"To rád slyším. A jak se ti spí?"

Harry pokrčil rameny. "Tak nějak normálně."

"Aha. Co přesně to teď znamená?"

"Spím každou noc aspoň šest hodin."

"A kvalita spánku?"

Zase pokrčil rameny. "Asi normální."

Kechnerberg si povzdechl a odložil desky na stolek vedle sebe. Ruce si položil do klína a s hlavou mírně nakloněnou se na něj podíval.

Harry prudce vstal a přešel k oknu. Z šestého patra mohl vidět do oken butiku s figurínami s šílenými klobouky na hlavách, občas projelo kolem auto a rozvířilo spadané listí. Na schodech činžáku o kus dál bylo pár zapomenutých dýní a v několika oknech byli ještě nalepeni netopýři. Vypadalo to tak... normálně! Zavřel oči. "Co vlastně chcete?" zeptal se.

Starý pán odpověděl téměř hned. "Chci, aby se moje kočka vrátila domů. Od Halloweenu jsem ji neviděl."

Harry se otočil. "To mě mrzí. Ztratila se?"

"Toulá se. Má obojek i označené ucho, takže kdyby se něco stalo, dozvím se o tom, ale to neznamená, že mi nechybí."

"Nemáte o ni strach? Co budete dělat?" zeptal se Harry s obavami. "Nechcete ji snad v domě zamknout, že ne?"

"Bydlím v bytě. A ano, strach o ni mám. Jenže ji přece nemůžu držet doma jen proto, že by se jí něco mohlo stát. Má už kus ucha ukousnutého a její úsměv připadá ostatním trochu děsivý, ale vždycky si poradila. Po požárním schodišti může pohodlně dojít až na balkón, kde má svůj prostor, a když má svých potulek dost, vrátí se domů."

Harry o tom přemýšlel. Pomalu si sedl zpátky. Po chvilce ticha promluvil. "Má štěstí."

Terapeut se upřímně usmál. "Je to oboustranné. Musím říct, že když se rozhodne mě poctít svou pozorností a posadí se přesně před noviny a já skončím s obličejem plným chlupů, připadám si jako šťastlivec já."

"Měl jsem sovu. Byla skvělá. Moje první kamarádka." Když se slyšel, zaúpěl a dal si hlavu do dlaní. "Takhle nahlas to zní ještě hůř, než jsem čekal. Ale vážně. Byla milá a přísná a občas mě jemně klovla do ucha. Udělala toho pro mě tolik."

"Je v naprostém pořádku mít rád své mazlíčky. Lidé jsou přirozeně sociální tvorové a jsou schopni si vytvořit pouto s jakoukoliv bytostí či živočišným druhem. Pouto k věcem ani k rostlinám není výjimkou. Proč si myslíš, že tě měla tvá sova ráda?"

Harry pokrčil rameny. "Krmil jsem ji?"

"Myslíš, že poskytnutí potravy stačí?"

Zavrtěl hlavou. "Ne. Ale pomáhá to. Jídlo je skvělý způsob, jak si někoho naklonit."

"To je pravda. A co možnost volby?"

"Volby?" Převaloval to slovo na jazyku. Ráno si mohl vybrat, co si vezme na sebe. A v obchodě si mohl vybrat, co si za své peníze koupí. Několik krabiček cigaret se tak ocitlo u něj v brašně. Strýček ho nechal vybrat si předměty ve škole. Pán zla ho nechal vybrat si, jestli chce umřít nebo se k němu přidat. "A není to jedno? Stačí, když máte pocit, že máte na vybranou a hned líp spolupracujete." Znovu pokrčil rameny a přehnaně ležérně se opřel o sedačku. "Stejně je to jedno."

"Proč tak hořce?"

"Protože nic, co tady udělám, nemá význam. Neexistuju. Je jedno, na kolika sezeních se mnou budete ztrácet čas, nebo o kolik bodů prohraje Zmijozel, nic nemá význam vzhledem..." rychle zavřel pusu a podíval se jinam.

"Vzhledem?" pobídl ho Kechnerberg.

Harry rychle přemýšlel. "Vzhledem k většímu řádu, většímu dobru." Za pochodu si vymýšlel dál. "Kola osudu se otáčí stejně vytrvale jako planety kolem slunce a bez ohledu na to, jaké hlouposti vám čajové lístky řeknou, vždycky se stanou. Nemám nad tím žádnou moc. Už je rozhodnuto o mém životě a nic nezmění můj osud. Tak proč se snažit zlepšit svůj mentální stav? Je to naprosto jedno. A žádné řeči pro cvoky mi nepomůžou."

"Ty řeči pro cvoky jsou mou profesí."

"Bez urážky."

"Kdybych měl být uražený pokaždé, když někdo zlehčuje to, čemu jsem zasvětil svůj život, vyhazoval bych každého šestého klienta oknem ven. A to není dobrá vizitka."

"A proč jste se rozhodl dělat zrovna tohle?"

Dal si nohu přes nohu a upravil i manžety u košile. Zdálo se, že přemýšlel nad tím, kolik toho o sobě prozradit. "Byl jsem novic u Munga a zaujalo mě jedno oddělení. Dlouhodobě tam žili lidé, se kterými si lékouzelníci nevěděli rady. Většinou se jednalo o nějaké poškození mozku. Začal jsem se víc zajímat o lidskou mysl a ve finále jsem tady."

Harry se podíval na doktorát na stěně. "Proč mudlovská škola? Co třeba nitrozpyt?"

To Kechnerberga vyvedlo z míry. Poposedl si, narovnal se, odkašlal si, a než mu na to odpověděl, ještě si srovnal manžety. "Nitrozpyt je v kouzelnické Británii nelegální."

Harry přikývl. "Někdy je těžké být na jejich straně, že?"

"Co tím myslíš?"

"Snažíte se dělat všechno, co je ve vašich silách, abyste ostatním pomohli a zachránili je. Ne že by to šlo udělat jinak. Jsem první, kdo přizná, že nechat lidi na holičkách je to poslední, co jsem schopen udělat. Proto jsem ho taky nechal, aby mě zabil. Ale je strašně těžký, obětovat všechno, co máte, jen aby se ti, pro které to děláte, obrátili k vám zády a označili vás za lháře a za problém. Ne, že by to Ron s Hermionou udělali. Ale i přes podporu nejbližších je těžké, když se k vám obrátí společnost zády. Nemám pravdu?"

Kechnerberg pomalu pokýval hlavou. "Líp bych to neřekl."

"A jinak si myslím, že jste dobrej doktor."

"Skutečně?"

"Jo," usmál se na něj Harry. "Poslední dobou se mi líp spí a netrvá tak dlouho, než si připravím myšlenky na spaní."

"A co noční běsy?"

Zase pokrčil rameny. "Čas od času se ještě objeví. Nic, co bych nezvládl. A vždycky mi pomůže jít si zalítat."

"Takže lítání pomáhá?"

"Jo. Hodně. Ale Poppy ze mě moc radost nemá."

"Jak je to možné?"

Harry se podrbal na jizvě pod uchem. "No, asi jí vadí to noční lítání kolem Vrby mlátičky. Nebo honička s potlouky. Ne, že by věděla, jak přesně se vždycky zraním, ale nadšená není."

"To chápu. Rozumím tedy tomu dobře, že jsi na ošetřovně často?"

"Docela jo. Ale mně to vůbec nevadí. Občas, když to není tak vážné, tak ani na ošetřovnu nejdu, nechci jí přidělávat práci."

"Měl bys být opatrný, zranění se mohou ošklivě zvrtnout, když o ně není postaráno."

"Já vím. Ale zvládnu se o ně postarat sám. Navíc, většina kouzelníků je na tohle strašně citlivá. Jakmile nemají hned po ruce lektvar nebo kouzlo, jsou zoufalí."

"Ale ty ne, že?"

"Na bolesti nic špatného není. Tělo tím dává najevo, že má své limity, že se spravuje, vyvíjí se a že žije. Na tom nevidím nic špatného. Je dobré vědět, že žijete."

"Máš pravdu, většina kouzelníků si toto nemyslí a bolest je skutečně obranným mechanismem těla snažícím se zabránit většímu poškození," souhlasil s ním doktor.

"Zníte, jako byste chtěl říct ale."

"A víš, co po tom ale následuje?"

"Bolest je špatná a jsi cvok, když ti přijde fajn?"

Zavrtěl hlavou. "Harry, to bych ti nikdy neřekl. Ale bylo by dobré, kdybys přeci jen za školní ošetřovatelkou šel. A pokud budeš chtít, můžeme spolu kdykoliv probrat tvou lásku k lítání, snášení bolesti nebo cokoliv jiného."

Zamyslel se. To, co říká, dává smysl. "Děkuju. A za Poppy zajdu vždycky, když vím, že je to potřeba. Ale možná bych za ní mohl chodit častěji i s menšími věcmi, jen aby věděla, že před ní nic netajím," zauvažoval nahlas.

"To zní dobře. Věřím, že se rozhodneš podle svého nejlepšího úsudku. A teď mi řekni, co to lítání?"

"Co s ním?"

"Jak se při tom cítíš?"

Usmál se. "Je to skvělé. Můžu si tam ve vzduchu dělat, co chci. Každý další pohyb záleží jen na mně. Zatočím nebo se vrhnu střemhlav dolů? Budu zvolna stoupat nebo poletím vzhůru nohama? Na ničem tam nezáleží. Jsem tam jen já."

"A potlouky," poznamenal Kechnerberg.

"A potlouky," souhlasil Harry. "Když je máte za sebou, není čas na žádné nesmysly. Myslete a trefí vás. Je to o instinktech."

"Přemýšlel jsi o hraní famfrpálu?"

"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Mám na to spoustu práce. A soustředím se na důležitější věci. Strýček mě zaučuje v hůlkařství a nechci, aby si myslel, že si toho nevážím a plýtvám časem na zbytečnosti. Aspoň to pro něj můžu udělat."

"A to ti řekl?"

"Ne, nemusel. Je to přeci jasný."

"Proč se ho nezeptáš?"

"Vždyť na tom stejně nezáleží," objal se rukama. "Je to jen hra."

"Je to jen hra. To je pravda. Ale proč je to špatné a zbytečné?"

"Na hraní nic špatného není. Jen," vydechl. "Jen se nemůžu přinutit, aby mi na tom záleželo. Prostě to nemá smysl. Zdá se to hloupý. Famfrpál je to poslední, na čem by mi mělo záležet v porovnání..." ztichl.

"Myslíš, že tě famfrpál už prostě nezajímá nebo máš pocit, že by tě neměl zajímat?"

"Já... Já nevím," zavrtěl hlavou. "To je těžké říct. Včera na zápase na tribuně to bylo docela fajn. Ale frustrující."

"V jakém ohledu?"

"Byli jsme tak špatní!"

"Vážně?"

"Jo, střelci byli nesehraní a každý z nich se snažil skórovat, aniž by si přihráli. Každý odrážeč věnoval pozornost jen jednomu potlouku a ani oni spolu nespolupracovali. To bylo hodně divný. A i když byl brankář hodně dobrý, zápas to nezachránilo."

"Co chytač, chytil zlatonku?"

Harry si odfrkl. "Ten by ji viděl jen, kdyby se mu zastavila přímo před očima. Anebo by musela být velká jako camrál. Ne že by to všechno nemohl spravit dobrý trenér a tvrdá práce. Lepší taktika, cvičení sestav a strategií, zvýšení fyzičky a postřehu... Z jejich hry je poznat, že spíš než cokoliv jinýho, nevědí, jak mají hrát jako tým."

"Není divu, že se zápas nepodařil," podotkl psycholog.

"Jo, jsem rád, že jsem šel ke strýčkovi hnedka po zápase. Ale vím jistě, že jim to nebelvíři dali pěkně sežrat."

"Je něco, co se s tím dá dělat?"

Pokrčil rameny. "Ne že by to v opačném případě nebylo stejně."

"A jak ses při pozorování toho zápasu cítil?"

"Bylo to... dokud jsem neuslyšel píšťalku, nedošlo mi, jak je zvláštní nebýt toho součástí. Vždycky předtím jsem probíral s Ronem taktiku, nebo vtipkoval s dvojčaty o potloucích a zlatonce. Sedět tam na tribuně a nemít vůbec páru, jaký je plán hry, netušit, jak kdo hraje, a pak se na to dívat a jen vrtět hlavou nad tím bordelem... Bylo to divný. A v únoru nás to čeká zase. Jestli se nedaj do kupy, nechci si ten propadák představovat."

"To chápu. Je něco, co bys mohl udělat, aby ses ohledně toho cítil líp?"

"Nevím. Asi ne. Přemýšlel jsem, že bych Montymu řekl, co si o tom myslím, ale po bitvě je každý generál a myslím, že už takových chytrolínů musí mít plné zuby. Vždyť mi sám říkal, že kapitánem být nechtěl!"

"A v jaké pozici je tedy podle tebe on?"

"Nemá to lehké. Kapitánem být nechce ale zároveň chce odvést dobrou práci a vyhrát. Nejde to dohromady, ale i tak se snaží. Jenže na dobrý tým to nestačí."

"A co myslíš, že by mu pomohlo?"

"Sám mi to řekl. Předtím měli v týmu holku, co dělala práci kapitánky. Vedla tým a trénovala. Lidé sice vnímají kapitána za toho odpovědného, ale v týmu jeho práci může odvádět kdokoliv jiný. Pokud to povede k vítězství."

"A co bys mu navrhl ty?"

"Uff," zamyslel se Harry. "Spoustu věcí. Ale nemyslím si, že by teď byl v náladě na kritiku. Žádný kapitán po prohraném zápase nechce slyšet, co všechno udělal špatně."

"To je pravda. Jsou způsoby, jak někomu něco navrhnout či doporučit, aniž by je to urazilo."

"Jaké?"

"Jsem si jistý, že na něco přijdeš i sám. Jsi chytrý muž. Chceš někomu něco doporučit, aniž by se urazil. Jak to uděláš?"

Harry se předklonil a opřel si lokty o kolena. "Řeknu mu, že je nechci urazit, ale že by měli dělat něco jinak?"

"To je možnost, většinou to ale někoho spíš popudí. Co takhle nejdřív říct, co se ti o nich líbí, co dělají dobře, a pak dodat drobnou úpravu, jak by to mohlo být ještě lepší?"

Harry se podrbal na nose. "A co kdybych řekl to, co říkáte vy, a k tomu ještě přidal velmi zdvořilý úvod o tom, že to rozhodně není myšleno zle?"

Kechnerberg spokojeně přikývl. "To zní dobře. Jen nezapomeň, že je člověk schopný přijmout jen omezený počet instrukcí. Pak se začne ztrácet."

"Mohl bych to napsat..." přemýšlel nahlas.

"Napsat?"

"Jo," nadšeně si tleskl. "Pošlu mu dopis, ve kterém se můžu rozepsat o všem, co by se dalo zlepšit. A když to dobře rozvrhnu, tak to bude přehledný a on si z toho může vzít, co bude chtít. A bude si to moct přečíst v klidu! A nebude muset řešit ostatní."

"A bude to stačit? Dopis? Někdy je těžké vyjádřit věci na papír."

Harry přikývl. "Vyrostl jsem s kapitánem, co věřil v sálodlouhé porady a omílání taktik nad schématy donekonečna. Velmi brzo jsme všichni vždycky začali zírat do prázdna. Kdyby to bylo stručně a výstižně napsané, mohli bychom si to každý projít dle potřeby a pak se k tomu klidně i vrátit. Když si dám záležet, Montymu dobře napsaná analýza zápasu může pomoct." Zaúpěl. "Bože, zním jako Oliver! Jeho analýzy zápasů byly vražedné."

"Skutečně?"

"Jo," přitakal Harry. "Nutil nás procházet chyby a taktiky a všechno. Ale nebylo to stoprocentní, protože spoustu věcí neviděl, když musel hrát. Hádám, že moje verze by v tomhle mohla být lepší, když jsem viděl všechno z tribuny a nemusel se soustředit jen na hledání zlatonky. A od Olivera jsem se toho dost naučil."

"A co tedy přesně uděláš?"

"Napíšu to, označím barevnými kódy a shrnu každou část, každou pozici a každou taktiku s důrazem na to, v jaké situaci se to dá použít a jaká technika létání či kooperace je pro to nejvhodnější. Pak mu to pošlu a budu se tvářit jako by nic, aby si mohl zachovat tvář."

"Co když si to přivlastní?"

Harry pokrčil rameny, "Tím líp. Aspoň to bude používat. Nechci, aby mě za to nosil na ramenou, jen aby se tým zlepšil. Myslím, že to ani nepodepíšu."

"A co když bude mít nějaké dotazy?"

"Nemám odpověď na každou otázku. Může si projít knihy o famfrpálu. Nebo se o tom poradit se spoluhráči."

Terapeut se usmál. "Zní to, jako bys měl plán."

"Že? Taky mi přijde," usmál se Harry zpět a výrazně se podíval na hodiny nade dveřmi. "Nepřetahujeme?"

Kechnerberg pokrčil rameny. "Mám flexibilní pracovní dobu a naše diskuze mě bavila. Přijde mi to jako dobře strávený čas. Co myslíš ty?"

"Jo," řekl Harry zvolna. "Bylo to fajn. Děkuju." Zvedl z podlahy brašnu. "Mám nějaký úkol do příště?"

Terapeut zavrtěl hlavou. "Ne, jako obvykle. Pokračuj v psaní svých tří věcí a vděčností. A mám pocit, že sis jeden úkol zadal ty sám," usmál se.

"Jo," zhoupl se Harry a zvedl se. "Už se těším, až se do toho pustím."

"Tak dobře. Dávej na sebe pozor a uvidíme se příští neděli."

"Díky, pane Kechnerberg. Nashle," mávl na něj Harry a těsně před tím, než vyšel ven, se otočil "A pane? Doufám, že se vaše kočka brzy vrátí."

"Děkuju, Harry, na shledanou."

V křesle seděla Poppy a v klíně měla lesklý časopis. Když si všimla, že Harry přišel, usmála se na něj a vstala. "Jak to šlo?" zeptala se ho a odložila časopis na stolek.

"Dobře, bylo to fajn," usmál se na ni Harry zpět.

"To ráda slyším," přešla k věšáku a přehodila přes sebe tmavě modrou pelerínu. Harry si také oblékl plášť a vešli spolu do přemisťovací místnosti. Tam se chytil Poppy za paži a vzápětí už byli před bránou Bradavic. Vítr byl silný a studený a cestou ke hradu jim mezi nohama vířily listy. Šeřilo se a světla hradu se postupně rozsvěcovala.

Harry měl o čem přemýšlet. Hlavou mu běžely útržky ze zápasu a vzpomínal na tréninky z dřívějška a Oliverovy taktiky a analýzy. Nechtěl všechno okopírovat, zmijozelský tým by si měl vytvořil vlastní strategie, ale nějaká struktura by jim mohla pomoct začít. A koneckonců, mohli by při tom být trochu vynalézaví a mazaní na rozdíl od trochu ztřeštěného komba Weasley-Weasley-Spinetová-Bellová-Jonesová-Potter. Popravdě se divil, že je všechny Oliver udržel na uzdě. Vlastně, neudržel.


Takhle v neděli večer byl ve společenské místnosti celkem klid. Spousta lidí seděla ve veřejném prostoru a jen tak klábosila, hrála hry, dopisovala eseje, zatímco poslouchala ostatní anebo intrikovala. Ti, co potřebovali klid, mohli být ve studovně nebo kdekoliv jinde. Tohle byl prostor pro smích, vášnivé debaty a uvolněnost.

Severus si četl. Byla to nová knížka, co mu minulý víkend přinesl Harry, docela fajn detektivka. Někoho otrávili, vražda vypadá jako přirozená smrt a dokud do toho postarší Belgičan nezačal šťourat, zdálo se, že to vyjde. Líbilo se mu, jak ten chlápek uvažuje a spojuje dohromady všechna vodítka. A bavila ho ta část s jedy.

Otočil stránku a podíval se směrem ke vchodu, protože se Harry opozdil. Snad nemá při cestě potíže. I když pravdou je, že potíže by měly ty potíže. Usmál se a četl dál. Včera po zápase nebyl Harry zrovna v nejlepší náladě. Jasně, prohráli. Ale to všichni popravdě řečeno čekali. A překvapilo ho, že to Harry tak řeší. Celou dobu se tvářil, jako by ho famfrpál vůbec nezajímal, i když to mohl Severus čekat vzhledem k tomu jeho nočnímu lítání. Snad ho ten jeho doktor dá do kupy. Musel uznat, že ta sezení Harrymu dost pomáhala. Už teď byl...živější. A vypadalo to, že se mu tady líbí. Přistihl se, že čte jednu větu už potřetí a stále neví, o čem je. Dokonce si našel i kamarády. Severus by to nikdy nepřiznal, ale když sem jeli, bál se, že bude mít Harryho pořád za zadkem. Ne že by ho neměl rád, ale lidi zvládal jen v omezeném množství a dávkování. A že se spřátelí zrovna s Lily, to nečekal.

Ti dva se pomalu stávali nerozlučnou dvojkou. Lily pomáhala Harrymu s věštěním z čísel, s runami i s přeměňováním, ale Severus měl podezření, že je za tím něco víc. Harry se vždycky vrátil velmi veselý a dalo by se říct, že i rozverný. Severusovi nezbývalo než doufat, že jeho přítel ví, co dělá, protože mohl ve vzduchu cítit blížící se malér. Potter rozhodně skřípal zuby, když Harryho viděl, nedejbože i s Lily. Ale zatím se držel na uzdě. Podle toho, co Severus zaslechl, dala Lily Potterovi něco jako ultimátum. Byla to tikající bomba. A rozhodně nepomáhalo, že se Harry spřátelil i s Lupinem. Kdyby ho neznal, řekl by, že se snaží Potterovi zničit život. Lupin byl občas vidět s Lily i s Harrym, jak se s nimi tiše učí, tiše baví nebo tiše směje. Občas něco potichu řekl a to způsobilo, že se ti dva zlomili smíchy v pase. Jednou byli kvůli tomu vykázáni z knihovny.

Přesto mu na Lupinovi něco nesedělo. Nevěděl proč, ale neměl z něj dobrý pocit. Něco skrýval. A učitelé věděli co. Proč tak často ze školy mizel a byl na ošetřovně? Má snad podobné problémy jako Harry? Možná to je ten důvod, proč se dali dohromady. Společné téma. Lupinova zamlklost by k tomu seděla. A vždycky byl kousek mimo dění. Podobně jako Harry, když nemusel nic dělat nebo měl pocit, že se nemusí tvářit jako dědic hůlkařského monopolu v kouzelnické Británii. Povzdechl si a začal číst celou stránku znovu. Trochu se zavrtěl na pohodlném sedátku u okna. Být šesťákem mělo své výhody. Dřív by si mohl o tomhle úžasném místě nechal jen zdát. Do dvou minut by ho odsud někdo vyhodil. Usmál se. Zdá se, že ty časy jsou pryč.

"Máš moment?"

Severus vzhlédl. Když nad sebou viděl Lufkina, přikývl, zaklapl knížku a posunul se na sedátku.

"Co potřebuješ?"

"Znám někoho, kdo by potřeboval lektvar."

Narovnal se. "Poslouchám."

"Frank Longbottom, Nebelvír, sedmák."

Zvedl obočí. "To zní zajímavě. Spojíš nás?"

Lufkin se pousmál. "Už jsem to udělal. Mám mu říct, že čekáš jeho sovu?"

Přikývl. "A ať mi rovnou napíše různé časy, kdy se může sejít."

"Samozřejmě." Zvedl se. "Jen bys měl vědět, že trvá na tvém mlčení."

"Jinak to ani neumím," pousmál se. "Ještě něco?"

"Už mi dochází mýdlo na holení."

Pokýval hlavou. "Chápu. S tím, co máš teď, jsi spokojený? Nebo chceš nějaké úpravy?"

Zaváhal a sáhl si na tvář. "Cítím se pak dost staženě... Můžeš s tím něco udělat?"

Protočil v zamyšlení oči nahoru. "Jo," přikývl nakonec. "To půjde. Něco vymyslím. Všechno ostatní máš?"

"Mám. Tak já půjdu. Díky."

"Jasně. Měj se."

Usmál se a vrátil se ke knize. Skopl boty a dal si je na sedátko taky. Tenhle příběh byl čím dál zajímavější.

Zrovna když Belgičan narazil na další stopu a chystal se ji vysvětlit svému příteli, ozvalo se nad ním nervózní odkašlání. Na moment zavřel oči, ale pak se zdvořile podíval se nahoru.

"Ano?"

Stál tam malý kluk.

"Ahoj," pípl a žmoulal lem svetru.

"Ty jsi Jonathan, viď?" zeptal se ho Severus. "Můžu ti s něčím pomoct?"

Přikývl. "Ehm... ty umíš vařit lektvary, viď?"

"Ano, to umím."

"A... a mohl bys mi taky jeden uvařit?"

Odložil knížku. "To záleží na tom, jaký by si chtěl."

"Nemůžu spát."

Chápavě se usmál. "Takže chceš něco, co ti pomůže usnout?"

Přikývl.

"Dobře. Rád ti něco uvařím. Ale ještě před tím, prosím tě, jdi na ošetřovnu za naší madame Pomfreyovou. Řekni jí, co tě trápí, a ona ti řekne co a jak. Jestli si myslí, že to vyřeší lektvar, buď ti ho dá anebo ti ho samozřejmě rád uvařím."

"Slyšel jsem, že je něco jako lektvar Bez snů?"

"Bezesný? Ten taky umím uvařit, ale nejdřív jdi na tu ošetřovnu. Některé lektvary na spaní se stanou návykovými a nechci z tebe udělat závisláka. Uvařím ti jakýkoliv lektvar ti madame Pomfreyová doporučí, jo?"

Netvářil se zrovna jistě.

Povzdechl si. "Víš, kde je ošetřovna?"

Přikývl a dál žmoulal svetr. "Co když mě pošle pryč a taky řekne, že se prostě nesnažím usnout?"

"To neřekne," ujistil ho. "Bere své pacienty velmi vážně. Neboj." Na chvíli zaváhal, vážně se mu do toho nechtělo, ale... "Chceš, abych tam šel s tebou?"

"Vážně bys šel?"

Přiměl se usmát. On si chtěl číst! "Jo. Vždyť jsem ti to nabídl."

Jonathan se úplně rozzářil. "Děkuju!" A kdybychom tam mohli jít? Máš teď čas?"

Povzdechl si a podíval se na knížku. "Jo, mám." Zvedl se, zmenšil ji a dal ji do kapsy. Prvák vedle něj skoro poskakoval. "Tak pojď."

Šli chodbami k ošetřovně. Jonathan mu vyprávěl, jak se mu v Bradavicích líbí a kdo jsou oblíbení učitelé, a taky se mu svěřil, že moc nechápe famfrpál. Až když byli skoro u ošetřovny, došlo mu, že jestli je Harry pořád pryč, nemusí tam madame Pomfreyová být. Ale co, když už tam skoro jsou, tak to můžou aspoň zkusit.

"A jak jsi se dozvěděl o tom, že vařím lektvary?" zeptal se ho, když se Jonathan nadechoval.

Mávl rukou. "Povídá se to. Všichni to vědí."

"Všichni? Myslíš ve Zmijozelu?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Alfie se mě ptal, jestli je to pravda, a ten to prý slyšel od nějaké páťačky a ta to věděla od své sestry... V podstatě to vědí všichni a kdo to neví, ten se to dozví."

"Uh." Severus nevěděl, co na to říct. Vážně všichni? Na jednu stranu by to vysvětlovalo nárůst lidí, které mu Lufkin doporučuje. Těch třináct procent ho evidentně motivuje. Ale ti, co Severuse kontaktují osobně, aniž by Lufkina zmínili, se nepočítají, že?

"A jakto, že ti to tak jde? Mně přijdou lektvary strašně složité. Jako vaření," nakrčil nos. "Vůbec to nedává smysl."

Severus zavrtěl hlavou. "Právě naopak. Lektvary dávají smysl ve všem. Každá ingredience jinak reaguje s ostatními a každá reakce je podmíněná různými faktory. Ať je to teplotou nebo směrem míchání či jeho frekvencí. Jakmile znáš tyhle principy, víš taky, jak uvařit lektvar, aby dopadl dobře. A rozumíš tomu, proč to tak je."

Jonathan na něj nechápavě zíral. "Pro mě je to pořád jako vaření. A nechápu, proč by mělo záležet na tom, jestli je to nakrájené na kostičky nebo proužky."

"Vždyť když narušíš strukturu kořene pouze podélně, vyloučí jiný poměr látek, než když ho nakrájíš podélně i příčně. To je důležitý rozdíl."

Zavrtěl hlavou. "Ale i tak to nedává smysl. Proč! A Křiklan si myslí, že jsem úplně nemožnej."

Severus v duchu zaúpěl. "A byl jsi na doučování z lektvarů? Vždyť prváci mají přece studijní skupiny, které se mají o tohle postarat."

Pokrčil rameny a tvářil se nonšalantně. "Jako, to je fajn. A na kouzelné formule to je skvělý. Ale lektvary prostě nechápu. A Fiona nechápe, že nechápu." Povzdechl si. "S tím se nedá nic dělat."

Severus přikývl. Nelíbilo se mu, jaké řešení jeho šedé buňky mozkové navrhují. Má práci. Spoustu práce. No, rozhodně má taky o čem přemýšlet.

Vešli na ošetřovnu a kupodivu tam madame Pomfreyová byla. Jonathan se smrskl a vůbec nevypadal, že by vůbec chtěl mluvit. Severus tak rychle ošetřovatelce vysvětlil, proč přišli, a ona rozhodně přikývla, vzala si Jonathana stranou a jemu řekla, ať počká.

Nakonec Jonathan, tentokrát zase nadšeně, odcházel z ošetřovny s lektvarem na klidnou noc. Severus neměl to srdce mu říct, že je to jen o trochu silnější meduňkový sirup s nízkou úrovní magie. Většinou se to dávalo dětem, když měly noční můry. Naprosto bezpečné a vůbec ne návykové. Jedna z účinných látek tohoto lektvaru byla víra dítěte, že mu to pomůže.

Rozhodnutý, že si bude zbytek večera nerušeně číst, zamířil v Jeskyni přímo do pokoje. Otevřel dveře a při pohledu na chaos uvnitř zaúpěl. Harry seděl na podlaze, kolem něj rozházené různé knihy a počmárané pergameny s divnými čarami a tečkami.

"Ahoj!" usmál se na něj a pokračoval ve čmárání.

"Ahoj? Co... Co tu děláš?" zeptal se opatrně. Tohle nevypadalo dobře.

"Analýza včerejšího zápasu.," pronesl nepřítomně a začal zuřivě listovat jednou knihou. "Aha!" vítězoslavně zvolal. "Woollongongský tanec! Já věděl, že to najdu. Poslyš, jestli se naučí tohle, tak by mohli proniknout jejich obranou a skórovat. Samozřejmě se musí ještě naučit střílet..." odmlčel se. "Jasně, musím sepsat cvičení na střílení..."

"Ehm... Harry? Co že děláš?"

"Po tom fiasku včera to nemůžu prostě nechat být. Musíme být lepší," podíval se na něj s odhodlaným výrazem.

"Dobře... To je od tebe hezké. Ale víš, že už to nikdo neřeší, že jo? Zápas byl včera, dnes je dnes."

"A zítra je zítra. A přísahám, že jestli budou mít byť jen jedinou blbou poznámku, tak že na tenhle seznam," zvedl agresivně červeně popsaný pergamen do vzduchu, "přidám i Jestřábí hlavu. A tu bych i tak vlastně mohl přidat." Zamyslel se, přikývl a připsal ji tam.

"Eh... tak dobře. Dělej, jak myslíš. Já si jen zalezu do postele a nebudu tě rušit."

"Jasně," přikývl Harry, ale vůbec ho neposlouchal.

Severus si sundal boty a lehl si do postele. S úsměvem vytáhl knihu a zvětšil ji. "Konečně," zamumlal a otevřel ji.

"Seve?"

Za chvíli snad začne tlouct hlavou o pelest postele. "Ano?"

"Mohl bych si půjčit Spookyho?"

"Jo," odpověděl rozmrzele. "Teď zrovna lítá, ale až se vrátí s poštou, tak klidně. Jen ho moc nežeň."

"Paráda! Díky!"

Vrátil se ke knížce. Harry si jen mumlal a listoval v knihách na podlaze. Byla to docela příjemná kulisa, a tak se mohl ponořit do svého příběhu. Už byl skoro u vyřešení případu, když se otevřely dveře.

Crowdy se zastavil při pohledu na tu spoušť. "Úkol na poslední chvíli. Co, Herolde?" uchechtl se.

Harry začal sbírat všechny papíry. "Jo, tak nějak. Vydrž chvilku, hned to uklidím."

"V klidu. Jen si pro něco jdu," odmávl ho Crowdy a překročil pár knih, aby se dostal ke skříni.

Harry ale stejně všechno z podlahy přenesl na svou postel. Než to ale všechno uklidil z cesty, byl už Crowdy pryč.

"Tak kdo to byl. Kdo tu vraždu způsobil?" zamumlal si pro sebe Severus a otočil stranu.

"Seve?"

Když se bude tvářit, že nic neslyšel...

"Seve?"

Povzdechl si a podíval se na něj. "Harry?"

Harry se přehraboval v brašně. "Málem jsem zapomněl. Něco jsem ti přines."

"Další dárek? Čím jsem si to zasloužil?"

"Spíš ti to dlužím. Tu poslední jsem ti vykouřil já." A hodil mu krabičku cigaret.

Severus ji nechytil. Místo toho se od něj odrazila a spadla na pod postel.

"Promiň!"

"Ne, to je dobrý," rozplácl se na posteli a zašátral. "Eeee, mám ji!" Všiml si, že je to jeho oblíbená značka. "Díky Harry! A co, mám nějaké schovat pro tebe?"

Zavrtěl hlavou. "Ne nemusíš, koupil jsem si troje. Kdybys potřeboval, řekni."

"Troje? Na jak dlouho to máš?"

Pokrčil rameny. "Lepší je mít zásobu."

Zdvihl obočí. "To nepopírám. A jak tě vůbec napadlo začít... tohle?" mávl k jeho přeplněné posteli.

"Pan Kechnerberg mi to tak nějak doporučil."

"Vážně?" podivil se Severus. "Nezdá se mi to být moc zdravé. Za chvilku se z tebe stane famfrpálový fanatik."

"Prosimtě," mávl Harry rukou. "Vždyť mě znáš."

"No právě," odtušil Severus. "Znám tě. Hlavně buď tak hodný a až budete s Montgomerym nadšeně spřádat taktiky, tak mě z toho vynechte. Velkým obloukem mě z toho vynechte."

"Rozkaz, pane. Ne že bych něco takového měl v plánu."

Zmateně se podíval na postel, na něj a zase na postel. "Dobře." Pak potřásl hlavou. "Ne. Furt tomu nerozumím. Co to... Jak to... uh... Ne. Jo. Harry," povzdychl si. "Co máš v plánu?"

"No," podrbal se pod uchem. "Chtěl jsem napsat pěkný dopis a tajně mu to poslat."

Severus pomalu vydechl. "Dobře. Jo. To dává smysl..."

"Že jo? Samozřejmě potřebuju nejdřív dát všechny svoje nápady na papír a pak je seřadím dle kategorií a pak je zkusím popsat v dopise stručně a výstižně," prohrábl si vlasy uvolněné ze stuhy. "Jo, čeká mě ještě dost práce, ale bude to stát za to!"

Severus se usmál. Ne že by to chápal, ale jestli je šťastný, tak co. "Hlavně si dej pozor, jestli Montgomery přijde a najde to tu, tak tě nenechá spát celou noc."

Harry vážně přikývl. "Dobrý nápad." Zatáhl závěsy kolem své postele, škvírou prostrčil hlavu a zazubil se na něj. "Ale nejsem si jistý, jestli budu spát. Mám toho v hlavě tolik!"

"Aspoň trochu jo, jinak zítra nepřežiješ obranu."

"Ále, to bude dobrý. Nebude to poprvé, co budu ponocovat."

"No právě. A máš v plánu si jít ráno zase zaběhat?"

"Chceš se přidat?"

"Ne," zhrozil se Severus. "Jen tě chci vidět, jak budeš ráno vypadat."

Harry se pousmál. "Neboj, to zvládnu."

"Já vím, že jo. Můžeš mi něco slíbit?"

"Jasně. Teda," zaváhal. "Uvidím, co to bude, ale budu se snažit."

"Mohl bys zařídit, abych si mohl dočíst tuhle knížku, prosím?"

Vážně přikývl a vytáhl hůlku. "Jo, to ti slíbím. Zatáhni si závěsy a já kolem tebe dám tolik ochranných kouzel, že tě ani domácí skřítek nenajde."

Severus se pousmál. "Tak hlavně, ať se najdu sám. A myslím, že tolik jich potřeba nebude. Nestačilo by jedno nebo dvě?"

"Můžu to udělat jednoduše, jestli chceš. Ale pokud bude v místnosti ohňostroj, někomu se přilepí postel ke stropu nebo to tu někdo vytopí, tak tě to vyruší, to tě musím varovat."

"Harry, myslím že v těchto případech by to bylo bezpečnější."

S pokrčením ramen zamumlal: "Jak myslíš." A o něco hlasitěji mu navrhl: "Mohl bych zakouzlit tvou postel Ševelissimem."

"Jo," lehl si na postel. "To je dobrý nápad. Udělej to." Sáhl po knize a těsně předtím, než zatáhl závěsy, se na Harryho zazubil. "Díky moc, kámo."

A vrátil se ke knize. Byla to paráda. Doopravdy ho už nikdo nerušil. Když dočetl poslední stranu, s povzdechem ji zavřel a poklepal po deskách. A je to. Ví, kdo je vrah, a musel přiznat, že ho to překvapilo. I když, ty stopy... Ještě jednou otevřel knihu a našel scénu, kde je popis nalezení těla. Jo. Dává to smysl. A co ta další stopa? Ještě nějakou dobu listoval knihou a pročítal útržky scén. Teď, když věděl, kdo je vrah, soustředil se na věci, které mu předtím utekly. Když byl spokojený a jeho močový měchýř už výrazně protestoval, položil knihu vedle sebe, roztáhl závěsy a i s pyžamem se vydal do koupelny.

Když se vracel do pokoje, vysprchovaný a uzívaný, všiml si v matném světle pohybujícího se stínu.

"Harry?" zašeptal. "Kam jdeš?"

Stín ztuhl a pomalu se otočil.

"Musím něco vyzkoušet!" zašeptal naléhavě.

"Harry, je půl jedný ráno!" upozornil ho stále tiše.

"Já vím! Ještě mám spoustu času!"

"A kdy budeš spát?"

"Nejsem unavený. Chceš jít se mnou?"

"Zbláznil ses? Uprostřed noci?"

"No jasně! To je perfektní! A můžeš mi pomoct! Házet camrál, abych si to líp mohl představit."

"Ty chceš jít teď -" zarazil se a pomalu vydechl. Promnul si kořen nosu a připomenul si, jak vypadal, když ho napadlo, že proletět se kolem mlátičky je skvělý nápad. "Víš co? Dej mi chvíli, ať se obleču."

"Vážně? Jsi skvělý, víš to?"

"Jo, jsem. Hlavně mi to připomeň ráno." Rychle se převlékl do něčeho teplého. Harry na něho celou dobu netrpělivě čekal u dveří.

"Tak pojď už!" tiše naléhal.

"Vždyť jdu," zamumlal a zívl. Cestou z Jeskyně nad sebou kroutil hlavou. No je on normální?

Čekal, že se budou plížit a schovávat před hlídkami, ale cestou nikoho nepotkali. Možná za to mohl fakt, že místo toho, aby šel Harry hlavní cestou, téměř okamžitě zahnul doprava a šel úzkou chodbou, která vedla druhým směrem, a pak Harry zalezl za zašedlý gobelín, a když ho Severus následoval, našel malé schodiště.

"Jak jsi to našel?" zašeptal, když stoupali ve světle hůlek.

Harry se nadšeně usmál přes rameno. "Skvělý, co? Když máš k dispozici celé sklepení, proč ho neprozkoumat? A to je teprve listopad. Počkej až ho prolezu celý. Sem dozadu nikdo nechodí!"

"Nikdo sem nechodí, protože tu nic není!"

Harry se zastavil a zamával rozsvícenou hůlkou ve vzduchu. "To si všichni myslí. Ale tohle mi jako nic nepřipadá."

"A kdy na to máš čas? Vždyť se pořád učíš."

Pokrčil rameny a pokračoval v cestě. "Učím. Ale občas jsou to praktické věci jako tajné a zapomenuté průchody nebo jak nejlépe mluvit s učiteli, aby ti vyšli vstříc, i když jsi zmijozel." Ještě jednou pokrčil rameny. "Nemůžeš ležet pořád jen v knihách."

"Takže když přijdeš pozdě večer a prohlásíš, že ses učil, taks ve skutečnosti prolejzal sklepení?"

"Někdy. A někdy dělám úkoly o samotě. Jak se mi chce."

Zakroutil hlavou. "A co když tě tady chytí? Přijdeš o body i budeš mít školní trest."

"Tady? Zatím jsem tu nikoho nenašel. Ale budeš první, kdo se to dozví."

"Toho si vážím," odtušil.

Konečně vystoupali nahoru. Stáli před kamennou stěnou.

"Můžeš mi posvítit?" zeptal se ho Harry. "Bude to mnohem jednodušší."

Severus přikývl a zvedl hůlku tak, aby Harry viděl na stěnu.

Harry zkoumal stěnu a prohmatával ji.

"Co děláš?"

"Hledám klíčovou dírku."

"Klíčovou dírku?"

"Jo. Jsou to dveře. Mají klíčovou dírku. Jenže se stěhuje."

"Stěhuje?"

"Jasně že jo. Jsou to kouzelný dveře. Trvalo mi čtyři noci, než jsem přišel na to, jak je otevřít. Málem jsem to vzdal."

"A jak vypadá?"

"Kulatá dírka, široká asi jako malíček, kolem ní je vyřezaný hádek."

Severus přimhouřil oči a začal prohledávat stěnu kámen po kameni.

"Mám ji!" zajásal Harry, skrčil se nízko u podlahy, strčil do ní hůlku a něco zašeptal. Hádek se rozzářil a kameny se začaly posouvat stranou.

"Cos to řekl?" zajímal se Severus.

Harry se zazubil. "To je tajemství."

Vyšli ven. Stáli pod hradem u jezera. Vysoko nad nimi se tyčila okna, ale celá stěna byla z kombinace opracovaného kamene a skály. Průchod se zavřel a Harry k němu rychle přistoupil a křídou udělal na skále malý křížek.

"Nemůžeš si jen zapamatovat, kde to je?"

"Zkusit to můžeš. Ale každou noc jsou jinde. Jestli si neoznačím, kde jsou, tak je pravděpodobně cestou zpátky nenajdu. Jednou byly až támhle u toho šutru," kývl směrem k šest metrů vzdálenému balvanu. "A neboj, ten křížek potom vždycky smažu. Nejsem vandal."

"To by mě nikdy nenapadlo."

"To jsi hodnej. Tak jdeme, hřiště je tudy." A rozběhl se po stezce.

Severus rozhodil rukama. "Běhat nebudu! Nechci si vymknout kotník."

Harry stále za běhu křikl přes rameno: "V pohodě, potkáme se tam!"