PŽ 25. kapitola - Pozvánek není nikdy dost

10.01.2020

"Herold Ollivander?"

Harry vzhlédl a pousmál se. "Ano, to budu já."

Jeden kluk ze sedmičky, kterého potkal na tý směšný večeři u Křiklana před třemi týdny, se na něj usmál a podal mu obálku. "Křikovi jsi chyběl na večeři. Zase. Nechává tě pozdravovat a prý by tě tam velmi rád viděl i příště."

Harry kývl a strčil psaní zezadu do knihy.

"Nepřečteš si to?"

Pokrčil rameny. "Pořád to samý."

Kluk se natočil k odchodu, ale evidentně váhal.

"Potřebuješ ještě něco?"

"Můžu mít otázku?"

Harry pevně stiskl zuby, ale usmál se a rukou ho vybídl.

"Co máš s Křikem za problém?"

Promnul si jizvu pod uchem a prstem druhé ruky si založil stránku.

"Promiň, nemusíš odpovídat," vyhrkl.

"Ne, ne," zastavil ho Harry. "To jen dobrý. Jen nevím, jak to říct slušně..." zaváhal a pak se pohodlněji opřel do křesla, aby na něj nahoru líp viděl. "Nevidím důvod, proč chodit na večeři k člověkovi, který nedělá dobře svoji práci, a naopak využívá svojí pozice pro získání pseudovlivu. A toho chce dosáhnout díky bohatým nebo talentovaným studentům."

"Ale on má kontakty na vysokých místech a může nám pomoct," namítl.

"Devadesát procent lidí tam ty kontakty stejně má. Mají rodiče, příbuzné. Proto je tam taky chce, že?"

"A co těch zbylých deset?"

"Přiznávám, že těm to pomoct může, i když si nejsem jistý, jestli tihle mají v jeho klubu prostor. A jsou to ti talentovaní. Kdyby měli pomoc od někoho jiného, například svých spolužáků, vůbec by ho nepotřebovali."

"Takže kluby jsou prostě na nic?"

Zavrtěl hlavou. "To jsem neřekl. Jen je pro mě osobně důležité, aby z toho měli prospěch všichni. A Křik mi to neumožňuje. To je všechno."

"Takže kdyby tu byl klub pro mladé lidi, kteří se chtějí podílet na dění ve společnosti a společně zajistit lepší budoucnost prostřednictvím vzájemné spolupráce a sdílení prostředků?"

Harry se usmál. "Takový klub by se mi zamlouval. Jestli ho založíš, tak si mě tam můžeš napsat."

"Já?" zasmál se. "To jsem tak úplně na mysli neměl."

Harry, s prstem stále uvězněným v knize, zvedl na protest jen jednu ruku. "Pozor, já už žádný klub vést nebudu."

"Ne, ne. To jsem taky nemyslel. Jeden tu totiž je. Teda v Prasinkách, je to mimo školu. Nemáme žádného učitele nebo tak, ale scházíme se tam s lidmi, co už absolvovali, a řešíme tam různé věci, pomáháme si a tak."

"To zní dobře," připustil Harry. "A máte nějaké jméno? A kolik vás tam je?"

"Říkáme si Walpurgští rytíři. Já vím, to jméno je trochu hloupý, ale co. A je nás tam teď asi dvacet z Bradavic a pak přichází ještě ostatní, podle toho, jak můžou. Jsou to malé schůzky, ale baví nás to. Jsme super parta lidí."

"To zní pěkně," usmál se na něj Harry. "A to jméno je sice zvláštní, ale už jsem slyšel horší, věř mi."

"Tak dobře, přijdeš? Máme setkání každý prasinkový víkend."

Zaváhal. "Nevím. Není to už tuhle sobotu?"

"Jo, je s tím snad nějaký problém?"

"No, popravdě řečeno jo. Mám už jiné plány." Omluvně se na něj usmál.

"Mohl bys je přesunout. Stojíme za to," přemlouval ho sedmák.

"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Promiň, ale to nemůžu. Už jsem to slíbil. Možná někdy příště."

"A s kým máš ty plány, jestli se můžu zeptat?"

Nad tím nemusel ani přemýšlet. "Se Severusem Snapem."

"Tak ho vezmi s sebou! To bys mohl. Teda, ještě se zeptám, ale neměl by to být problém."

Harry se odmlčel. "Hele, nevím. Už jsem mu to slíbil a nechci měnit plány."

"Tak to zkus. Pošleme vám pozvánky. Zatím se měj hezky!" A zmizel dřív, než stačil Harry vymyslet další výmluvu.

Harry si povzdechl, založil knížku pozvánkou a přešel k laboratoři, kde zrovna Severus pracoval. Zaťukal a po rozmrzelém dále vstoupil.

"Harry! Ahoj. Co potřebuješ?" vybídl ho a zmírnil plamen pod třetím kotlíkem zprava.

Zhluboka se nadechl. Celá místnost voněla jako květinářství v létě. "Ahoj. Co děláš v sobotu?"

"Nic moc," pokrčil rameny. "Teda, mám v plánu projít si inventář přísad, zkontrolovat kvalitu a taky počty nádob. Možná budu něco vařit, ještě uvidím, blíží se začátek dalšího měsíce, takže lidi dostanou kapesný. A taky bych mohl napsat nějakou esej nebo tak."

"A do Prasinek nejdeš?"

Zastavil se v pobíhání mezi kotlíky a zastrčil si uvolněný pramen za ucho. "To je už tuhle sobotu? Nemá to být za týden?"

"Ne, tuhle," ujistil ho Harry.

"No, tak to asi tu inventuru udělám ráno a kdyžtak odpoledne půjdu dokoupit přísady. Proč se ptáš?"

"Ále," povzdechl si a sedl si na volný stůl naproti. "Pozvali mě na jedno setkání a nechce se mi tam. Snažil jsem se vymluvit, ale místo toho ti pošlou pozvánku taky. Takže jsem si říkal, že bychom tam mohli spolu. A třeba bychom předtím mohli do potřeb pro lektvary a já bych tam mohl koupit nějaký kotlík nebo extra luxusní přísadu nebo co budeš chtít."

Severus zvedl jedno obočí a založil si ruce na hrudi. "Snažíte si mě koupit, pane Ollivandere?"

"Možná. Zabírá to?"

"Jo. V kolik to je a co je to za lidi? Ať se na ty podivíny můžu psychicky připravit."

"To ještě nevím, prý nám pošlou pozvánky. Říkají si Varanští rytíři."

Severus s cinknutím upustil míchátko zpátky do kotlíku. "Walpurgští?"

"Jo, tak to říkal. Proč? Je to hodně špatné?"

"No..." protáhl Severus a začal se šklebit. "Možná by se mi hodil kaviár, ale ten v Prasinkách nenajdeš."

"Kaviár? A nic do lektvaru nepotřebuješ?"

"Tohle je do lektvaru. Myslím, že se mi bude hodit."

"Fuj. Ale dobře. Kaviár to bude. Objednej ho a já to zaplatím. To jsou ta setkání tak strašná?"

Severus se teď už šklebil od ucha k uchu. "Ani ne. Jen je to plné snobů první třídy. Nejlepší klub pro aspirující mladé kouzelníky v Británii."

"Možná bych z toho mohl ještě vycouvat," zauvažoval. "Kdybych si zlomil nohu, Poppy by mě nechala na ošetřovně..."

"To ať tě ani nenapadne. Tohle není nějaký Křiklanův klub, je to příležitost, která se neodmítá. A Poppy by tě zabila."

Povzdychl si. "No tak jo. A vždycky se můžeme na něco vymluvit a zmizet dřív."

"Jo" souhlasil roztržitě Severus, který už najednou zase plně věnoval svým kotlíkům. "To můžeme."

Harry zakroutil hlavou a vyrazil ke dveřím.

"Harry?"

Otočil se. "Jo?"

Severus si prohrábl vlasy. "Můžeš mi poradit?"

Zdvihl obočí. "S lektvary?"

"No," zafuněl. "Tak nějak."

Harry se usmál a sedl si na protější lavici. "Copak?"

"Mám už docela dost objednávek," začal váhavě.

Usmál se na něj. "Toho jsem si všiml."

"A je to super, ale jestli to tak půjde dál, tak buď nebudu spát nebo budu odmítat lidi, ale to znamená, že si tolik nevydělám."

"A co zvednout ceny?" navrhl mu Harry.

Zavrtěl hlavou. "To nechci. O trochu by to šlo, ale to by neudělalo velký rozdíl."

"Týjo," podrbal se pod uchem. "Tak to nevím, co s tím."

Severus si odkašlal. "Ehm... Je tu jeden kluk. Prý jestli ho nechci jako výpomoc. Že by si rád vydělal."

Harry se zamyslel. "Proč ne? Je dobrý?"

Pokrčil rameny. "Ještě nevím. NKÚ měl prý Vynikající. Letos bude mít i OVCE. Havraspár."

"A v čem je problém?"

Zase zafuněl. "Nevím, kde začít. Mám tajné receptury. Mít zaměstnance je divné. Jak mu vypočítám plat? A kolik mu dám? Z toho profit nebudu mít už vůbec."

Harry zavrtěl hlavou. "Obchodu nerozumím. A tomu, jak by to mělo být s platy, už vůbec ne. Nemělo by to být tak, že když z výdělku odečteš cenu surovin, mělo by ti to zaplatit plat pro tebe i pro něj plus něco navíc?"

"No tak nějak jo! Ale na to jsem přišel i sám. Jak to ale udělat s čísly a procenty a s vypočítáním ceny produktu, to netuším!"

"A je ten kluk věrohodný?"

"To mi řekni ty," odfrkl si Severus. "Máš se sedmáky hodiny. Znáš nějakého Evermonda?"

Nakrčil nos. "Možná? Neznáš křestní? Jak vypadá?"

"Ehm... Blonďatý? O kousek větší než ty -"

"To je každý," utrousil Harry.

Severus se pousmál. "Jo, to je. Taky je širší a má takový velký nos?" Podle gesta, které udělal, se zdálo, že má místo nosu bramboru. "A velkou bradu. Myslím, že jméno je Hubert."

"Hubert? Pročs' to neřekl hned! Jo, toho znám. Je dost fajn. Ale zas tak velký nos nemá a není blonďatý. Spíš má světle hnědé vlasy. A ten není tlustý!" zamračil se.

"Neřekl jsem, že je tlustý. Jen je takový... širší." Ukázal si na ramena.

Harry si odfrkl. "V porovnání s tebou je širší každý. Ale jestli myslíš Huberta z obrany, formulí a přeměňování, tak ten se mi zdá slušný. Dost peče s námi zmijozely, takže ho asi nevytrhnou tvoje móresy."

"Jaký móresy?"

Harry mávl rukou. "Něco se vždycky najde. Cos mu řekl?"

"Že si to rozmyslím a uvidím."

"Fakt nevím, jak tohle zaměstnávání funguje. Nechceš napsat strýčkovi? Podnikání rozumí."

"To by bylo dobrý," rozzářil se. "Vlastně jsem doufal, že bys mu napsal, nechci ho otravovat..."

Odfrkl si. "Strýčka a otravovat? Jako bys ho neznal. Co kdybys mu napsal dopis a já ho přiložím ke svému? Nebo se ho zeptám, až budu u něj, a kdyžtak mu ten dopis dám. Mohl bys tam vysvětlit všechno co a jak a já aspoň nic nepopletu."

Severus se s úlevou usmál. "Tak dobře. Fakt dík, Harry."

"Za málo. Jestli nepotřebuješ ještě něco, tak já už zase půjdu. Jo?"

"Jasně, měj se! A díky moc."

"V pohodě. Zatím!"

S úsměvem si povzdechl a šel si pro cigarety. Proč ho pořád někam zvali? Už by mu taky mohli dát pokoj. Ve zšeřelém pokoji mu stačil jediný pohled do jezera a rozhodl se vzít si i plášť. Vypadalo to, že je tam ještě stále skotské počasí. Pak ještě podnikl výlet na záchod a v koupelně při mytí rukou zaváhal nad svou poličkou s holicí sadou a ostatní hygienou. Když se tak rozhlédl, uvědomil si, že většina z jeho zmijozelských spolubydlících má produkty ve stejných lahvičkách. Severus je prostě dobrý. Otřepal si mokré ruce a dal si do kapsy kolínskou od své drahé sestřenky. Poslední dobou bylo čím dál těžší zbavit se vůně cigaret. Nevěděl, proč na to kouzla tak dobře nefungují, ale nechtěl to riskovat bez prstenu. Kdo ví, čeho by se kromě pachu zbavil.

Cestou ven ho naštěstí už nikdo nezastavil. Blížil se večer a všichni měli plno práce. Před vstupní branou se ještě schovaný před deštěm zastavil. Zakouzlil na sebe voděodolné kouzlo, to, co ho naučila Hermiona, nandal si kapuci a pomalu vyšel ven. Když byl dál od hradu, zapálil si cigaretu, která mu díky magii krásně hořela, a potáhl.

Na moment bylo všechno fajn.

Šel volným krokem. Nechtělo se mu jít k jezeru, bylo to hodně na očích. Šel, kouřil a nepřemýšlel. To na tom bylo to nejlepší. Vyprázdnit si mysl, poslouchat déšť a čvachtání kroků v blátě a v promočené trávě. Scházel z kopce dolů a musel si dávat pozor, aby mu nepodklouzly nohy. Po hlavní cestičce tekla dolů už malá říčka a on opatrně našlapoval kolem ní. Nad stadionem viděl létat barevné postavy a ani na moment mu jich nebylo líto. Užil si toho dost s Oliverem, aby věděl, že tohle je ještě v pohodě počasí. Ani jim nefoukalo, i když to se mohlo rychle změnit.

Co se vlastně stane s Oliverem? Bude ho Pán zla počítat mezi jeho přátele? Bude se Oliver držet dál od bojů? Někdy uměl být osinou, ale Harry ho měl rád. Jeho tréninky byly vždycky tak náročné, že na nic jiného Harry nemohl myslet. Bývala to vítaná změna. A společně s Katií, s Angelinou, s Alicí i s dvojčaty byl tým prostě skvělou partou. Jednou Angelina řekla, že tým je jako rodina. To se Harrymu líbilo. A na to Fred odpověděl, že v tom případě je Oliver jako máma kvočna.

"Ne zrovna počasí na procházku, co?" vyrušil Harryho hluboký hlas.

Harry sebou cukl. "Zdravím, Hagride," usmál se při pohledu na muže s obrovskou sekerou v ruce. "Je trochu mokro. Jak se vede?"

"Ále, de to. Zase kouříš?"

Pokrčil rameny a usmál se. "Kdybych nekouřil, nepotkávali bychom se tak často."

"Jo, to máš asi pravdu. Vlastně jsi u nás už dlouho nebyl na trestu. Chováš se slušně?"

Harry se zasmál a potáhl z cigarety. "To já vždycky. Ale víš co, vždycky mi radši seberou body." Nakrčil nos. "Nebo mě pošlou za Filchem."

Hagrid zdvihl obočí. "Práce ti nevoní?"

"To ne, ale Filch vždycky moc mluví. A bavilo mě pracovat u vás na zahradě."

"Možná proto tě profesoři posílají tam a ne sem," usoudil Hagrid.

"Jo, to by dávalo smysl. K čemu ta sekera?" Opřel se do něj silnější poryv větru a Harry se lehce otřásl.

Hagrid po násadě poklepal prsty a přehodil si ji přes rameno. "Byl jsem zkontrolovat naši vánoční farmu. Někdy je třeba to tam pročistit, aby byly stromy pěkný na Vánoce."

"Páni, a kde to je? Mám pocit, že jsem to tu prošel skoro všechno a na sad stromů jsem ještě nenarazil."

Hagrid mávl k Zapovězenému lesu. "Pro studenta je to docela štreka. Ale stromům se tam líbí a rostou vopravdu rychle."

Popotáhl z cigarety. "Mohl bych tam jít někdy s tebou?"

Prohrábl si plnovous. "Jestli chceš, tak moh'. Ale nejni to nic extra."

"Mně to přijde dobrý. Díky. Kdy tam zase půjdeš?"

"To nevim. Asi za pár dní. Blíží se zima a zvířata si tam často vybírají úkryt. Chci mít jistotu, že jim nezbořím barák."

"To zní dobře."

"Jo. Hele, nechceš jít dovnitř?" kývl hlavou ke srubu v dálce. "Vypadáš jako promočený kohout."

Harry se usmál. V plášti mu bylo sucho a mohl by se zahřát rychlým kouzlem, ale... "Moc rád. Máš nějaký čaj?"

"Samozřejmě," zabručel Hagrid a vyrazil k hájence. "Šéfik si zase vzal dovolenou, že se toho teď stejně moc nedá dělat a vyrazil někam dolů."

Harry rychle přidal do kroku, aby mu stíhal. "Dělá to často?"

"Jo," pokýval hlavou, "docela jo. Pracuje teď na tajným projektu. Ale vode mě to nemáš," mrkl na něj.

"To musíš mít spoustu práce." Naposledy se nadechl kouře a nechal nedopalek zmizet.

"Práce je práce," pokrčil rameny. "A teď toho vážně moc není. Říkal jsem si, že bych udělal krmelec nebo něco podobnýho, aby měla zvířata lehčí zimu. Moh' bych jim tam nosit jídlo a tak."

Usmál se na něj. "To zní moc dobře. Myslím, že jim hodně pomůže."

Hagrid se celý rozzářil, a ještě svižněji pokračoval v chůzi. Už tam skoro byli.

"A co ve škole? Chovaj se k tobě slušně?"

Harry pokrčil rameny a popoběhl. "Na každých deset slušných lidí narazíš na jednoho pitomce."

Obr se uchechtl. "To si řek' moc hezky, to vopravdu jo. A kolik si těch pitomců už potkal?"

"Fakt jen pár. A naštěstí jsou jen otravní a ne nebezpeční."

Opřel sekeru o srub a poplácal ho po rameni. "Votravní? Jo, to ve zmijozelu umí. Ale dej si pozor," dodal zachmuřeně.

Harrymu ztuhl úsměv, ale přinutil se přikývnout. "Jasně. Takže tady bydlíš?"

"Jo," odemkl dveře a pustil Harryho dovnitř.

Vonělo to tam ohněm, kouřem z dýmky, kůží a ještě něčím bylinkovým. Vnitřek vypadal stále stejně útulně, ale místo pohovky tu byla ještě jedna postel.

"Je to tu malý, ale je to domov," zamručel Hagrid a opatrně si svlékl promočený svrchník velikosti stanu.

"Jo," přikývl Harry a sundal si kapuci. "Teplá postel, oheň, stůl a střecha nad hlavou. To by mi stačilo ke štěstí." A zatímco si sundával plášť, zamyšleně pokračoval: "Jo, to by stačilo. Malá chata někde v horách, možná u jezera nebo u řeky. S malou verandou a pohodlným křeslem." Pověsil plášť na židli a povzdychl si. "Jo. To by bylo pěkný. A každý ráno východ slunce. Přímo tam, za oknem." Popadl konvici, naplnil ji vodou a postavil ji na oheň. "Víš, tak, aby ses ani nemusel vzbudit a věděl jsi, že je nový den. Že slunce oběhlo zemi a je zase zpátky. Jasný, teplý... den." Zamrkal, aby se mu přestaly mlžit oči. Sáhl do kredence pro plechovku s čajem i čajovou konvici. "Jednoduché. Prosté. Štípal bych dříví, zahradničil, chytal ryby. Možná bych se mohl naučit i lovit tak, aby to bylo správné. Bez magie. Bez lidí. Jo, to by bylo moc fajn." Odsypal do sítka dost čajových lístků, šoupl plechovku zpátky a usmál se na Hagrida. "Hloupý, co?"

Hagrid přešlápl, odkašlal si a pokrčil rameny. "Každýmu to jeho. Ale zní to vosaměle."

Zase se na něj usmál. "Je to jen sen. Taky bych chtěl cestovat a vidět svět. A taky spoustu dalších věcí. Být s lidmi, co mám rád. Ale to nepůjde, takže co, snít můžu." Pokrčil rameny, podíval se na poličku s šálky a hrníčky a sáhl po tom svém. Ale Hagridův nikde neviděl. "Z čeho rád piješ?"

"Z toho velkýho červenýho."

Harry se zamračil na velký, ale ne dost velký, křiklavě červený hrnek. Vzal ho a postavil ho na stůl, kam Hagrid mezitím dal kulatou sušenkovou plechovku.

Harry si sedl a koukal do plamenů a čekal, až konvice začne pískat. Pořád ale na sobě cítil Hagridův pohled. Zavrtěl se a vzal si jednu z griliážových hrudek velikosti galeonu. "To jsi pekl?"

"Jo, babičky recept. Ale není to vono."

Harry opatrně odždibl odstávající drobek. "Chuťově jsou vynikající. Jen trochu tvrdší."

Hagrid sklesle přikývl a jednu si strčil do pusy celou. Jeho chroupání se rozléhalo po celém srubu. "Jo, babi je měla vždycky takhle mrňavý," ukázal neexistující vzdálenost mezi prsty. "Úplně se rozplývaly na jazyku. Ale mám holt ruce po mámě."

"Levý nebo velký?"

Hagrid na něj zíral.

Harry polkl a nadechl se, aby se mu rychle omluvil.

Ale Hagrid se rozesmál hlubokým smíchem. "To by babi řekla taky. Líbil by ses jí."

Harry zrudl a poškrábal se pod uchem. "Zní jako skvělá žena."

"To byla. Pomáhala tátovi mě vychovat. Strávil jsem s ní v kuchyni celý hodiny."

"To muselo být pěkný," povzdechl si Harry s úsměvem. "Péct s někým vánoční cukroví mám taky na seznamu věcí, co bych chtěl."

"Nepustili tě do kuchyně, co?"

Povzdechl si a zase uždibl hrudky. "Jo, tak nějak. A když, tak to nebylo moc pohodový."

"To je mi líto. Jestli chceš, můžeš mi někdy pomoct, s hrudkami? Ruce máš dobrý."

Harry je zvedl duchu a zatřepal prsty. "A levá je jen jedna."

"Přesně," zasmál se Hagrid. "To je dobrá zpráva."

Konvice začala pískat a Harry hned vyskočil, aby přelil čaj.

Když byl hotov, vzhlédl a všiml si, že ho Hagrid zase zamyšleně pozoruje. "Co se děje?"

Hagrid naklonil hlavu. "Jsi dobrej na dělání čaje. Všechno si hned našel."

Harryho zalilo horko. Přiměl se usmát. "Už jsem jich pár udělal. A většina kuchyní je poskládaná podobně."

"Jo," pokýval Hagrid hlavou, "nejspíš jo. A jsi jinačí, než jsem si myslel."

"Vážně? Je to špatně?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Jsi fajn kluk."

"Na rozdíl od toho nafoukaného cápka, co dělá problémy dřív, než ho vůbec zařadí?" nevesele se usmál Harry.

"Jo. Měl jsem pocit, jako by ti Bradavice vůbec nevoněly."

Sklonil hlavu a protočil prsten na ruce. "Bradavice jsou fajn."

"Tak proč ta deštivá procházka? Proč nezůstat v teple s přáteli?"

"Já myslel, že jsem v teple a s přítelem?" napůl zažertoval.

Hagrid se uchechtl a zavrtěl hlavou. "Dostals mě. Ale teď vážně. Trápí tě něco?"

Snažil se přemýšlet, ale měl v hlavě vymeteno. Zavrtěl hlavou, vyndal sítko a nalil jim.

"Herolde?"

Zatřásl hlavou. "Jsem puberťák na nové škole. Vždycky mě bude něco trápit. Ale není důvod si dělat starosti."

"Tos mě moc neuklidnil. Hele, kdyby tě někdo v koleji trápil, dej mi vědět, jo?"

Stiskl rty a hodil si do čaje tři kostky cukru. "Vím, že tomu lidi nechtěj věřit, ale my držíme při sobě. Není důvod si dělat starosti."

"Já vím," prohlásil ponuře Hagrid. "Stojíme při sobě, dokud se nám víc nehodí se toho divnýho zbavit. To už sem slyšel."

"Tak to není -"

"Ale je. Nemůžeš jim věřit. Bodnou tě do zad. Slíbí ti, že ti pomůže, a pak... Skončíš. Budoucnost, pfff. V tahu. Hůlka... taky."

Harry se na něj pořádně podíval. Měl sevřenou čelist a hodně mrkal. Najednou před sebou viděl mladého Hagrida, který se snažil schovat svého přerostlého mazlíčka. "Máš pravdu. Vždycky se najde někdo, kdo tě může zradit. Ale kvůli jednomu manipulativnímu prospěchářskýmu bastardovi se nenechám připravit o všechno."

"Ale to nejni na tobě."

"Je," ušklíbl se. "Protože já jsem taky zmijozel." Pokrčil rameny a usrkl z šálku. "A vždycky se dá udělat aspoň něco."

Hagrid zvedl obočí. "A co třeba?"

"To záleží." Znovu pokrčil rameny.

"Na čem?"

"Do jaké koleje jsi chodil?"

"Proč?"

"Protože kdybys mu něco provedl, tak by nebelvír odešel s velkou parádou a velmi hlučně. Měl by poslední slovo. A pokusil by se ti aspoň zlomit nos. Havraspár by získal co nejvíce informací a pak je nějak použil. Mrzimor by se postaral, aby byli jeho přátelé v pořádku. A nevím, jestli chci vědět, co by udělal. Možná tě připravil o ty tvoje? A zmijozel... Dejme tomu, že zmijozel by mohl vyjednávat, vydírat nebo se mstít. Ale dovedu si představit, že by udělal vše proto, aby buď víc získal nebo míň ztratil. Výhoda je, že každý z nás je kousek od každýho. Takže je na tobě, co v dané chvíli uděláš."

"Nevim, co tim myslíš," zavrtěl hlavou. "Takže jsi taky zmijozel, a proto budeš stejný?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Jsem zmijozel, a tak se můžu rozhodnout, co je nejlepší pro mě i okolí. Ale vždy je dobrý zastavit někoho, kdo je hrozba a ubližuje ostatním. Nebo aspoň zmenšit škody. Být připraven."

"Herolde, moc ti nerozumím. Zmijozelu se prostě nedá věřit. Tak to je."

"Právě že ne. Jak se rozhodneš, že někomu budeš věřit? Podle koleje ne. A vždycky jen doufáš. Pokud teda nesloží Neporušitelný slib. Doufáš, že tě kamarád nezradí, žena nepodvede a šéf nevykopne. A víš, jak to je. Nepoctivci můžeš vždycky věřit, že bude nepoctivý, v čemž je určitá míra poctivosti, naopak je to ten poctivec, před kterým se musíš mít na pozoru, protože nevíš, kdy se rozhodne být nepoctivý."

Hagrid zatřásl hlavou. "To je taky divný."

"Já vím. Občas moc myslím."

"Jen buď opatrnej."

"Dobře. Budu. Ale fakt, víc si musím dávat pozor na chodbách."

"Mimo Jeskyni byste ale neměli mít spory, ne?"

Překvapeně se na něj podíval. Znal Jeskyni? "To ostatní nám dávají kapky. Ne, že by to někoho zajímalo," dodal hořce. "Trest u vás jsem měl taky proto, že jsem se jen bránil. Ale co se dá dělat." Rozhlídl se po místnosti a všiml si, že většina věcí uvnitř patří Hagridovi. "Není vám tu s Oggem trochu těsno?"

"Jo," zabručel Hagrid. "Proto taky prej bydlí ve vesnici, ale já ti říkám, že to bude kvůli tý paničce."

Harry se chytil nabízené změny tématu. "Paničce?"

"Jo, ale ode mě to nemáš. Doufám, že mu to vyjde. Jinak ten barák, co staví, bude k ničemu."

"Tak to mu taky budu držet palce." Namočil hrudku na delší dobu do čaje a pozoroval, jak uvolněný drobek klesá ke dnu. Po chvilce ticha, kdy byl slyšet jen praskot ohně, se ozval. "Víš, co je zvláštní? Furt po mě někdo něco chce. Furt jsem někdo. Pořád každý sleduje, co udělám. A hlídají mě. Připadám si, jako bych byl pod mikroskopem. Jak mám vědět, kdy záleží lidem na mně a kdy na mém jméně?"

Krb ze strany ozařoval Hagrida oranžovým světlem. V tmavě hnědých očích měl zvláštní lesk. Zbytek srubu byl už v přítmí.

"Hagride?"

Obr zamrkal a stočil pohled na stranu. "Někteří jen chtějí, abys byl v pořádku."

"Já vím. Ale někteří ne. Třeba..."

"Třeba kdo?"

Pokrčil rameny. "O nic nejde. Jen mě znervózňuje ředitel."

"Ředitel?" zavrtěl se Hagrid. "Proč?"

"Víš, jak se na tebe někdy někdo dívá, jako by si byl něco divnýho, do čeho je třeba pořádně dloubnout? Jak ti naskočí husina a ty víš, že něco není v pohodě?"

Zaváhal. "Asi jo."

"Tak takový mám pocit kolem něj." Povzdychl si a prohrábl si vlasy. "Já nevím. Je jako pohádkový dědeček, ale nemám z něj dobrý pocit."

"Proč si to myslíš?"

"Já si to právě nemyslím, ale cítím to. Jako bych nemohl být od něj dost daleko. Všechno ve mně řve, uteč!" Zasmál se. "Ale to nemůžu, protože to by nebylo slušný."

Hagrid se dlouze napil a pak prázdný hrnek s hlasitým ťuknutím postavil zpátky na stůl.

"Hagride? Co se děje?"

"Jen si myslím, že to nebude nic vážnýho. Ředitel má na mysli jen dobro studentů. Je to skvělý muž. Lepšího bych nenašel."

Harry na vteřinu zavřel oči. Jasně že je. "Rozumím ti. A máš pravdu. Asi jen blázním. Koneckonců, jsem jeho student."

"Jasně," usmál se Hagrid a Harryho bodlo v hrudi, s jakou upřímností to udělal.

Harry dopil, strčil si čajem rozměklou hrudku do pusy a vstal. "Už bude večerka, půjdu."

"Tak dobře. Měj se pěkně a dávej na sebe pozor. Žádné tresty!"

Zasmál se a přehodil přes sebe plášť. "Jasně. Znáš mě."

"A Herolde?"

Harryho zarazil jeho tón. "Ano?"

"Kdybys někdy něco potřeboval. Popovídat nebo tak, přiď. Jako dneska. Nevim, pročs ty věci říkal mně, ale jsem rád, že..." popadl hrnky a dal je do dřezu. "Jsem rád, že ses mi svěřil."

Harry polkl a přikývl. Sevřelo se mu hrdlo a oči se mu zalily. "Jo, v pohodě." Jeho hlas zněl huhlavě. "Díky za to. Fajn se s tebou povídá."

"To sem rád," usmál se Hagrid.

"Tak já půjdu. Měj se hezky a ještě jednou díky."

"Jasně," Hagrid ho poplácal po zádech. "Měj se."

Vyšel ven a popotáhl. Přestalo pršet a už byla skoro úplná tma. Hrad svítil stále stejně hezky, ale světla se začala rozmazávat. Harry se při pohledu na školu ušklíbl a hrubě si utřel tváře. V půli cesty vyštrachal krabičku cigaret. Zapálil si a pak pomalu vydechl kouř. Díval se, jak se rozplývá ve vzduchu, a už poněkolikáté se zamyslel, jestli mu to stojí za to. Bylo by lehké se na to prostě vykašlat. Na všechno.

Po třetí cigaretě už byl zase sám sebou. Narovnal se v ramenou, kouzlem si osvěžil obličej, odstranil všechen pach tabáku, co se dal, a pak se štědře navoněl kolínskou. Naštěstí mu zbývala ještě půlka. Vešel do hradu a snadno se zamíchal mezi studenty mířící z večeře i na ni. Několikrát se usmál a kývl na lidi, co ho zdravili, a občas s někým prohodil i pár slov nebo zavtipkoval. Ve Velké síni si sedl na volné místo uprostřed stolu a s úsměvem poslouchal konverzaci spolužáků. Zatímco krájel steak s perfektním úchopem a přikyvoval Spavinově monologu o nejnovějším zasedání Starostolce, přemítal nad tím, jak je snadné zapadnout, když od vás nikdo nečeká nic šíleného.

Cestou do Jeskyně se ještě zastavil v knihovně. Vždycky ho čekala esej, kterou bylo třeba napsat, příklady nebo hůlkařský časopis. Ale tentokrát zamířil k sekci práva a našel nejnovější zákoník. Při večeři si uvědomil, že ho ještě pořád čeká zmijozelská zkouška z práva. Už měl skoro všechny témata sobotních lekcí splněné. Zbývala ekonomie, právo a tanec. Tomu, co říkal Spavin, rozuměl. Nebylo to žádné věštění z koule, byla to jen úprava zákona o zákazu experimentálního křížení. Ale mohl by si už konečně projít poznámky a pročíst si zákony, na které Julie kladla důraz.

S vypůjčenou knihou v ruce a venkovním pláštěm přehozeným přes ruku šel zvolna chodbou. Přemýšlel nad tím, proč se takové kurzy o kouzelnickém světě nedělaly i za něj. Nebo o tom jen nevěděl? V dálce byl slyšet hovor studentů a portrétů a všechno působilo klidně. Usmál se a zatočil za roh. Chodba byla prázdná, ale jak minul výklenek s brněním, zamrazilo ho. Uvolnil ramena a pokračoval. Ledabyle si upravil plášť na levé ruce. V ten moment zaslechl šepot. Rychle ukročil doprava a připravenou hůlkou zakouzlil štít. Barevný paprsek se odrazil v místě levého stehna a vnořil se do zdi. Okamžitě si stoupl k oknu, aby měl chráněná záda.

Ticho. Harrymu bušilo srdce, palcem přejížděl po dřevě hůlky a sledoval prázdnou chodbu před sebou. Na nic se nezaměřoval, jako když hledal zlatonku. Koutkem oka zahlédl pohyb na druhém konci chodby. Poznal postavu, co vyšla ze zákrutu.

"Ahoj Lupine," řekl potichu a stále pozorně sledoval chodbu.

Viděl, jak se Lupin zarazil. "Co se děje?"

Chvíli poslouchal a pak pokračoval, i když se na Lupina ani nepodíval. "Nejsem si tak úplně jistý..." zarazil se a zase chvíli jen zíral do prázdna. "Myslím, že mě někdo chtěl proklít."

"Vážně? Jsi v pořádku?" zněl starostlivě.

Věděl, že ta osoba tu ještě někde mohla být. "Jo. Neměl moc dobrou mušku. Nevíš náhodou o někom?"

Lupin už přišel skoro k němu a teď se zavrtěl. "Ne."

"Vážně?"

Sklopil oči k zemi. "Jo, promiň."

Harry sklonil hůlku a protočil rameny. "V pohodě. Pohlídej mi záda, jo? Nedělá mi dobře být tak stažený. Ještě bych mohl rozprášit brnění nebo tak něco."

Lupin přikývl a pohledem zase zabloudil k prázdnému místu na chodbě. "Jasně, spolehni se."

Už stál úplně uvolněně, i když se měl pořád na pozoru. "Díky. Vážím si toho. Jak se vlastně máš?"

Trhl rameny a pokusil se usmát. "Dobře. Znáš to. Škola."

Harry se taky usmál a s hůlkou stále v ruce si poupravil plášť klouzající dolů. "Vím, co tím myslíš. Občas toho je..." zarazil se, když zase uslyšel syknutí a šramot. Žádné kouzlo ale nepřišlo, a tak pokračoval: "Hodně. Občas toho je hodně."

Lupin přešlápl a přešel mezi Harryho a to místo, kam se pořád díval. "Jo, je to tak. Zvlášť, když lidi občas dělají problémy."

Harry by přísahal, že právě po někom střelil pohledem. "S tím musíš mít jako prefekt dost práce," podotkl.

Někdo se uchechtl.

Harry se prudce otočil s napřaženou hůlkou, ale nic dalšího se nestalo. Lupin ho vykuleně pozoroval. "Promiň," usmál se. "Musíš si myslet, že mi straší ve věži."

"Řekl bych, že za to můžou spíš bradavičtí duchové," pověděl Lupin zvolna. "Už jsi potkal Protivu?"

Harry se usmál. "Jo, je to pěkný kvítko."

"Právě. Možná bys měl jít. Vypadá to, že zase plánuje nějakou levárnu."

Harry naklonil hlavu a podíval se do prázdné chodby. "Asi máš pravdu, pane prefekte. Zatím se měj."

Lupinovi se evidentně ulevilo. "Jo, ty taky. Ahoj!"

Rozešel se chodbou a v ruce měl stále připravenou hůlku. Přiměl se jít pomalu a uvolněně zároveň. Měl z toho špatný pocit. Na druhou stranu chtěl Remusovi věřit. Jakmile zašel za další roh, uslyšel šeptání. Znělo to, jako by se s Lupinem někdo potichu hádal. Pousmál se a šel dál. Tak nějak tušil, kdo to byl. A musel uznat, že byl rád, že to nakonec nemusel řešit.

V Jeskyni si odnesl plášť do pokoje a převlékl se do pohodlnějšího neformálního hábitu, skoro na úrovni županu nebo pyžama. Byl ale pořád kvalitní a vypadal elegantně. Rozpustil si vlasy, aby pořádně proschly, popadl poznámky a knihu Starostolce a vzal si je do společenské místnosti. Když mu nebude něco jasné, může se kohokoliv zeptat. A když ho lidi budou otravovat, prostě se sebere a půjde zpátky do pokoje. Nebo do studovny. Ve společence si našel pohodlné křeslo u okna a dal se do čtení. Četlo se to zdlouhavě, ale díky poznámkám to docela šlo.

Za nějakou dobu si naproti přitáhl křeslo Severus. Prohodili spolu pár obvyklých vět a pak se každý zase věnoval tomu svému. Když po chvíli Harry vzhlédl, všiml si, že Severusovi klesla hlava. Potichu se zasmál a zavrtěl hlavou.

"Hodně pracuje," uslyšel nad sebou.

Otočil se a usmál se na Meredith. Po tom debaklu během Slavnostního zahájení se mu přišla omluvit za svou neurvalost a od té doby si docela rozuměli. "Už to tak vypadá."

Obešla křeslo a rukou přejela po jeho hraně. Usmála se na něj. "Jak se dneska máš?"

Pokrčil rameny. "Studijně. Jako obvykle."

"Aha." Sklopila pohled na opěrku a kreslila na ni kroužky. Pak se nadechla a usmála se na něj. "Dneska vypadáš dobře. Takhle ti ty vlasy sluší."

Harry si je prohrábl. Byly pořád trochu vlhké a vlnily se jako blázen. "Vážně? No vidíš, možná bych měl moknout častěji."

Zasmála se. "To zní dobře."

Usmál se a přikývl. Díval se na ni, jak stojí u jeho křesla a přenáší váhu z nohy na nohu. "Copak?"

Nadechla se, zavrtěla hlavou, znovu se nadechla a zarazila se. Při tom si pořád proplétala prsty.

"No tak, ven s tím," pobídl ji.

Znovu se nadechla a přikývla. "Nešel bys se mnou do Prasinek?" zeptala se slabě.

Než se stačil zmoci na odpověď, dala se na ústup. "Počkej!" zarazil ji a vstal.

"Ano?" Nadějně se usmála.

"Pojďme si sednout k oknu, ano?" Nabídl jí paži přesně podle způsobů a odvedl ji k blízkému sedáku.

Nechal ji posadit se první. Nervózně se na něj usmála a on jí úsměv oplatil.

"Meredith, ani nemůžu popsat, jak moc mi tvé pozvání zalichotilo-"

"Ale nepůjdeš," dořekla za něj zklamaně.

Přikývl. "Nepůjdu. Kromě toho že-"

"Ne, nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu to." Začala se zvedat.

"Prosím," zarazil ji. "Rád bych ti to vysvětlil. Alespoň trochu."

Odvrátila pohled a pozorovala hejna svítících ryb. "Tak spusť. Prostě nehledáš vztah s někým, kdo-"

"Přesně," skočil jí do řeči. "Nehledám vztah. Vůbec žádný."

Odfrkla si.

"Co?"

"A co Evansová?"

"Co s ní?"

"Prosím tě," protočila oči a založila si ruce pod prsy. "Každý se sází, kdy nasadíš Potterovi parohy."

Harry se uchechtl a zakroutil hlavou. "Věř mi, se mnou to nemá nic společného."

"To si vykládej rybičkám."

"Ale no tak. S Lily chodit nikdy nebudu. To mi vážně nikdo nevěří?"

"Nikdo taky nemluví o chození." Chytila ho za ruku. "Řekni, co má a já ne?"

"Kromě toho, že mi věří, když jí něco řeknu? Že je opravdová kamarádka?" Odtáhl ruku a tentokrát si založil ruce on. "To bude asi tak všechno. Hele," povzdechl si, "tyhle Prasinky mám plno. A kdybych s tebou někam šel, bylo by to jen jako přátelé a nebylo by z toho něco víc jednoduše proto, že nemám o holky ani o chození zájem. Přijdeš mi jako fajn a chytrá holka, se kterou by mohla být zábava. Ale nemyslím si, že bys chtěla ztrácet čas s někým neperspektivním, když můžeš jít na rande s kýmkoliv jiným."

Zamyšleně ho pozorovala. "Vážně tě holky vůbec nezajímají?"

Přikývl. "Vztah je teď to poslední, co potřebuju."

"Nemusí jít zrovna o vztah," namítla.

"Nejsem ten typ kluka," pokrčil rameny a podíval se z okna ven. Kromě toho ještě stále... měl dysfunkci. Ne že by mu na tom záleželo. Ale záleželo.

"Dobře."

"Dobře?"

"Dobře," přikývla Meredith. "Beru na vědomí. Ale i tak bych s tebou ráda někdy něco podnikla. Jako kamarádka."

"Vážně?"

"Vážně. Bude to zajímavé, oddechnout si a neřešit, abych byla vždycky tip ťop."

Zvedl obočí. "Nemám se urazit?"

Zasmála se a plácla ho po paži. "Můžeš to zkusit. Ale asi ti to nebude nic platné."

Sklesle našpulil rty. "To je škoda. No, nic jiného mi nezbývá."

"Chytrý kluk," pochválila ho blahosklonně a vstala. Harry okamžitě vstal taky. "Díky, že jsi mi to vysvětlil. Asi jsi mi ušetřil pár minut plných obviňování."

"Jen minut?"

"No dobře," zasmála se. "Dejme tomu, že nocí."

"Chceš prozradit tajemství?" spiklenecky zašeptal.

Přišla blíž a pozorně poslouchala.

"Přesně kvůli tomu jsem to udělal," svěřil se šeptem.

Usmála se na něj. "Mám chuť tě obejmout. Můžu tě obejmout?" zeptala se skoro neslyšně.

Zarazil se. Jedno objetí neuškodí, ne? Roztáhl ruce a s úsměvem zvedl obočí. Její úsměv se ještě rozšířil a rychle, snad aby si to nerozmyslel, ho objala kolem pasu. Připadal si šíleně neohrabaný, když jí objímal zpátky. Pak ji spěšně pustil a ona okamžitě ustoupila.

Ještě jednou se na něj usmála. "Díky, Herolde. Pak se domluvíme, kdy něco podnikneme, jo?"

"Jasně," přikývl, a když pružně odešla, sedl si zpátky do svého křesla.

"To bylo zajímavé," podotkl Severus.

"Už jsi vzhůru."

"Stalo se něco?"

Pohodlněji se usadil a vzal si knížku. "Coby? Spousta věcí. Proč?"

Severus ho dlouze pozoroval tím pronikavým pohledem. Harry se nezavrtěl.

"Vypadáš jako... nevím." Zaluskal, jak se snažil vymyslet, co to bylo.

"Začínáš mě děsit," zasmál se Harry nervózně.

Severus si stoupl a přišel k němu blíž. Sklonil se a studoval ho, jako by byl nějaký zajímavý výzkum. Pak si neslyšně něco zamumlal, narovnal se a vrátil se zpátky.

"Tak co je?"

Severus si poklepal prsty po rtu. "Je to kombinace více věcí. Zaprvé, vzhled. Lehce zmoklý, rozcuchaný, ale ležérní. Vypadá to, že ti je dobře ve vlastní kůži. A sedíš tak taky. Postoj máš vždycky dobrý, ale teď je zároveň i uvolněný. A máš v sobě něco, co jako by říkalo, že jsi zrovna vyhrál souboj. A voníš po dešti, kouři, tabáku a citrusech. Kolik sis dal té kolínské?"

"Evidentně ne dost. Ty cigarety jdou těžko zakrýt."

"Chápu. Takže abych to shrnul. Voníš dobře, vypadáš dobře, chováš se uvolněně a sebevědomě. Vlastně jsi první, na koho se každý podívá, když vejde do místnosti. Vážně."

Harry měl s každou jeho větou čím dál větší sucho v puse. "A co s tím mám dělat?" zeptal se a založil si ruce na hrudi.

"Nevypadat tak dobře a nechovat se jako hvězda?"

"Ale já se tak nechovám! Nedělám vůbec nic zajímavého. Nikdo nemá důvod si mě všímat!"

Severus se usmál. "Víš, asi stačí to, jaký jsi."

Harry začal tlouct hlavou dozadu o opěradlo. "To mě vážně nebaví. Jen se chci učit."

"Já vím. Možná to říkej často a dost nahlas a lidi přestaneš bavit. A mezitím ti zkusím najít nějaký lektvar, který by pomohl s tím cigaretovým zápachem. Ať nemusíš používat tolik tý kolínský. Je dost... omamná."

"Nemyslíš si, že by to bylo jako lektvar lásky, že ne?"

Severus naproti němu ztuhl a pak se zasmál. "Lektvar lásky? Myslíš, že by ti někdo něco přidával do jídla?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Ale co ta kolínská? Co když tak funguje? Jako lektvar lásky?"

Zvedl obočí. "Lektvar lásky v kolínské? To bys byl přece zamilovaný ty. Jsi do někoho zamilovaný?"

Harry zakroutil hlavou a naznačil, že po něm tu knihu hodí. "Moc vtipný. Vážně. Ale co když-"

"Harry," povzdechl si Severus. "Kdyby to tak bylo, tak jsem z tebe úplně na větvi, protože spolu trávíme spoustu času. Stejně jako kluci v pokoji. A Lily. A učitelé. A kromě Křiklana, projevil o tebe někdo z nich nemístný zájem?"

Zamyslel se. "Máš pravdu. To byla hloupost."

"Žádná hloupost, ale nedělej si s tím starosti. Jen je Noreen fakt dobrá a voníš dobře. Tečka. A veškeré kouzlo, kterého se tak bojíš, závisí na tvém osobním šarmu. Takže buď v klidu."

"Tak dobře. Jen mi to přijde zvláštní." Zvedl se a popadl knihu do ruky. "Asi půjdu do pokoje."

"Jasně. A Harry?"

"Jo?"

Severus se na něj usmál. "Pusť to z hlavy."

Harry zakroutil hlavou. "Tobě se to řekne."