PŽ 24. kapitola - Úplněk

03.01.2020

Voda za oknem vypadala kouzelně. Skoro jako voda v myslánce. Lehce světélkující rybičky líně plavaly a připomínaly mu vířící myšlenky.

"Na co myslíš?" vytrhl ho z transu Severus.

"Co?" zmateně se otočil. "Ale nic. Jen, že je úplněk."

"No a co?" podivil se Severus.

"Vždycky špatně spím," pokrčil rameny Harry a vrátil se zpátky k počítání.

"To je blbý," našpulil pusu Severus. "Nechceš něco na spaní?"

Zavrtěl hlavou. "Ne, nechci. Stejně by to nejspíš nezabralo. Ale to je v pohodě."

"Oukej, jak chceš." Otočil stránku v knize a zívl. "Jak dlouho to ještě budeš počítat?"

"Jak jsem řekl," pokrčil rameny, "nemůžu o úplňku spát. Můžu mít otázku?"

Severus přikývl.

"Jaký máte systém na učitele? Už jsem slyšel, jak se o tom pár lidí zmiňuje. Říkají, ať něco hodí do rukávu nebo za lem. Co to znamená?"

Severus se zakřenil a zaklapl knihu. "To ti nemůžu říct. Musíš si počkat." Zazíval. "A jsem už úplně hotový, takže už půjdu. Dobrou."

Pousmál se. "Nech si svý tajemství. Dobrou."

Pozoroval ho, jak vstal a odešel směrem k ložnicím. Ve studovně už nikdo jiný nebyl. Vrátil se k příkladu, ale za chvíli se přistihl, jak opět zírá do stříbrné vody. Ryby nesvítily úplně, ale i tak to bylo pěkné. Po chvíli to vzdal a schoval pergamen do brašny. Zůstal ale na místě a dál pozoroval vodu. Pomalu si srovnával myšlenky, a když skončil, jen tak relaxoval.

Přesto něco nebylo správně. Frustrovaně vydechl a promnul si ruce. Noha se mu klepala, a až když na ni položil ruku, uvědomil si, že to dělá sám. Začal si vybírat hlínu z pod nehtů. Potom s povzdychem vstal a přecházel před oknem, které tvořilo celou stěnu. Něco nebylo správně. Něco mu chybělo. Prohrábl si vlasy, ale prsty mu v nich uvízly. Trhaně si sundal z vlasů stuhu i gumičkou a zatřásl hlavou. Znovu si se zadostiučiněním prohrábl vlasy, ale pořád se necítil líp. Něco bylo špatně. Podíval na odraz v okně a zašklebil se na sebe. Vzal do ruky hůlku a zhasl. Studovna byla ozářená jen měsíčním světlem, které zvládlo proniknout vodou. Protáčel si prstenem na prstu a stále držel hůlku. Vydechl.

"Tady zůstat nemůžu," zamumlal a rozhlédl se kolem sebe. Popadl brašnu a vyšel do společenské místnosti. Bylo v ní šero stejně jako ve studovně. Vyšel ven z koleje a zamířil tichými chodbami ven. Nesvítil si na cestu. Jakmile vyšel ze sklepení, světlo pronikající vysokými okny bylo dostatečné. Portréty spaly a nikdo si Harryho nevšímal. Jako by tam ani nebyl.

Vyšel ven na školní pozemky. Bylo chladno, ale obláčky páry před pusou ještě neměl. Všechno bylo šedivé. Vysoké borovice v dálce na kraji lesa vypadaly, jako by na nich byl sníh, a v jezeře se odrážel měsíc, který byl nízko na obloze. Jednotlivé vlnky se třpytily. Dokonce byly vidět na horizontu i hory. Šel, tráva mu šustila pod nohama a vedle něj se táhl dlouhý ostrý tmavý stín. Všechno v tom světle vypadalo bezbarvě a pokrouceně. Jako by to nebylo úplně správně. I Harryho ruka vypadala bezbarvě. Nebo spíš stříbrně. Jako by byl duch.

Neplánoval, kam půjde, ale když stál ve stínu pod vysokými věžemi famfrpálového hřiště, došlo mu, co potřebuje. Vešel dovnitř a vloupal se do přístěnku na košťata. Byl na tom samém místě, co teprve bude. Skoro všechna košťata vypadala, že jsou v dobrém stavu, a tak si jedno namátkou vybral. U vchodu na hřiště si opřel koště a sundal si svrchní plášť domácího hábitu. Pod ním měl pohodlné kalhoty a košili. Ze zvyku ho složil a položil na zem vedle dřevěné stěny.

Nasedl na koště a odrazil se.

Koště sebou trhlo, ale vyletělo vzhůru. Harry byl ještě pořád v zastřešené části, mírně naklonil násadu, aby letěl rovně, ale koště nezareagovalo.

Prásk!

Před očima bílo. Praštil se do hlavy tak silně, že chvíli nevěděl, kde je nahoře a kde dole, a když se probral, stále ještě pololežel na násadě a koště ho zády tlačilo ke stropnímu trámu. Potřásl hlavou a ta ho ještě víc rozbolela. Naklonil koště hodně dolů a to ho konečně poslechlo. Sletěl níž a opatrně, ale s důraznějšími pohyby koštětem manévroval. Vyletěl na hřiště a začal zkoušet zatáčky a kličky a pomalu se do toho dostával. Kontrolovat takové koště bylo těžší, mnohem přímočařejší. Když jen mírně změnil pozici stehna, nestalo se vůbec nic, a to to přitom byla hlavní technika, kterou používal u Nimbusu i Kulového blesku. Ale musel uznat, že když se zavrtěl, aby trochu ulevil otlačeným koulím, koště se ani nepohnulo. Na změkčovacím kouzlu se evidentně musí ještě zapracovat.

Když se už na novém starém koštěti cítil jistěji, začal dělat kličky mezi tyčemi. To se opět ukázalo být oříškem. Ještě štěstí, že to koště neumělo lítat tak rychle, jinak by narazil hned při prvním pokusu do tyče.

Usmál se.

Bylo to jako se učit znovu chodit, ale byla to větší zábava. Měl šanci se znovu naučit lítat! Když se mu povedlo desetkrát prokličkovat mezi tyčemi na to koště dost slušnou rychlostí, měl už prsty úplně prokřehlé. Kloubky měl tmavé krví, protože občas letěl příliš blízko kolem tyče. Musel čas od času zkontrolovat, že se ještě drží násady. Kvůli tomu pak zase do té tyče narazil. Byla to paráda. Přitáhl násadu k sobě a vyletěl podél tyče nahoru. Škrtl o ni palcem u nohy a levým kotníkem mu projela bolest. On si jí ale nevšímal a letěl ještě výš. Rozpuštěné vlasy za ním vlály. Přilepil se na koště, proletěl obručí a vyletěl vzhůru k obloze.

Pak zastavil. Vznášel se v takové výšce, že hřiště pod ním vypadalo jako domeček pro panenky. V hradu svítilo pár oken a viděl i osvětlené ulice Prasinek. Vrcholky stromů tvořily stříbrný koberec. Měl celý svět jako na dlani. Všude byl klid a krajina pod ním vypadala jako z jiného světa. Kouzelně. Kéž by nemusel zpátky dolů. Někde pod sebou slyšel slabý štěkot a vytí. Smutně se pousmál. Nikde a nikdy nebude sám. Ale na druhou stranu je to dobře. Je dobře, že se lidé starají o své přátele. Že nikdo nemusí být sám.

Ostrý poryv větru se do něj opřel takovou silou, že o kousek popolétl. Otřásl se. V prstech už vůbec neměl cit, v kotníku mu tepalo a v krku měl nepříjemné sucho. Odkašlal si. Na obzoru viděl blížící se těžké mraky.

"Asi je čas vrátit se na zem," řekl si potichu pro sebe a okamžitě sklonil násadu koštěte k zemi. Koště se otočilo dolů velmi rychle, že by ale stejně rychle zrychlilo, se říct nedalo. Cítil, jak začíná z koštěte sklouzávat.

"Kurva," zaklel a rychle koště zase srovnal. "Tohle už začíná být ohraný," ucedil a tentokrát začal klesat mnohem mírněji. Nakonec zjistil, že nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak se dostat dolů, je létat po velké spirále. Díky tomu se mu podařilo i letět docela rychle. Zem se blížila čím dál rychleji a Harry se rozhodl pro poslední manévr. Zvedl násadu od koštěte, zbrzdil a hladce došlápl na zem.

Noha se pod ním podlomila a on skončil na zemi. Tráva byla studená a mokrá. Zvedl nohu, aby mohl vyprostit koště, a potom si vyhrnul kalhoty a prohmatal si levý kotník.

"Sakra, Poppy mě přerazí," procedil mezi zuby. Vyhrnul si nohavici, pořádně si vytáhl ponožku a namířil na ni hůlkou. "Aquamenti!"

Z hůlky okamžitě vytryskl proud vody a ponožka byla za chvíli úplně durch. Vstaly mu chlupy na nohách a zuby začaly jektat. K tomu už začínal mít dost mokrý zadek.

"Tak dobře," mumlal si pro sebe. "A teď ta horší část. Glacius!"

Od místa, kde se hůlka dotýkala ponožky, se začaly šířit ledové krystalky. Harry se začal třást ještě víc. Seslal na sebe další ohřívací kouzlo, ale s ledovou nohou mu to moc nepomohlo. Vzal koště, opřel ho násadou do země a využil ho jako podporu, aby vstal.

Pak zkusil opatrně šlápnout na levou nohu a ta naštěstí vydržela. Pomalu se dobelhal k východu, kde si přes sebe s úlevou přehodil plášť obohacený o další štědrou dávku zahřívacího kouzla. Vrátil koště na místo a vzal ze země přístěnku jednu ulomenou větvičku. Po několika kouzlech z ní byla docela obstojná, i když velmi křivá hůl.

Vydal se na tichou a bolestivou cestu školními pozemky a hradem. Před ošetřovnou zaváhal, ale pak se zhluboka nadechl a potichu vešel. Ani hůl mu díky kouzlu neklapala. Došel k jedné posteli a svalil se na ni.

Byla tak pohodlná! Jeho oční víčka těžkla a on zatřásl hlavou. Měl by ještě něco udělat, než usne. Co to bylo?

"Pane Harry!" zachraptělo vedle něj frustrovaně.

Harry se přikrčil. "Zdravím, Bondy."

"Co tu děláte?" pokračoval skřítek s chrapotem.

Opatrně se na něj usmál. "Odpočívám?"

"Jsou tři hodiny ráno!" zaskřehotal Bondy a zakroutil hlavou, až mu uši pleskaly.

"Už? To mě mrzí."

"Kdybyste byl v posteli, nemrzelo by vás to." Zkřížil si ruce na drobné hrudi. "Co se děje?"

Harry sklonil hlavu. "Mám něco s kotníkem."

Změřil si ho. "A jak se vám něco stalo s kotníkem?"

Prohrábl si vlasy a cukl sebou, když se dotkl citlivého místa. "Byl jsem na čerstvém vzduchu?"

"Ve tři ráno?" Skřítkův hlas už zněl o trochu čistěji.

"No... jo? Nemohl jsem spát."

"Pche," odfrkl si Bondy a přišel blíž k posteli. "Na rozdíl od slušných lidí. Ukažte mi tu nohu."

Harry si poslušně vyhrnul nohavici. Bondy se dotkl zmrzlé ponožky.

"A co jste to udělal?"

"No bolelo to, tak jsem to zchladil," omluvně pokrčil rameny.

"Zchladit možná, ale ne zmrazit!" pohoršeně zaskřehotal a luskl prsty. Ponožka roztála, bota se sundala a promočená látka se srolovala z nohy dolů.

Harryho noha byla bílá a nebyl si jistý, ale v šeru se zdálo, že má lehce namodralé prsty.

"Tss," zasyčel Bondy. "To se mi nelíbí. Zdá se, že máte omrzliny. Není divu." Ještě jednou luskl prsty a rozsvítil světlo nad postelí. "Ano," pokýval hlavou, "definitivně omrzliny."

"Neměli bychom zavolat Poppy?" zeptal se Harry opatrně.

Zavrtěl hlavou. "To zvládneme. Nebudeme ji budit. Může vám tu nohu zkontrolovat ráno."

"Tak dobře. Co budeme dělat?"

Podíval se na něj. "Vy jste už udělal dost. Tohle vypijte," podal mu peprnou vzpruhu.

"Nejsem si jistý -"

"Ano, ano, já vím. Jsem si vědom vaší rezistence. Ale alespoň trochu by vás to zahřát mělo." Zamžoural a podíval se na kotník blíž. Vzal ho do svých tenkých rukou a pořádně ho prohmatal. Když s ním začal kroutit, Harry trochu zasyčel. Ne, že by nedokázal být ticho, ale přišlo mu, že bude lepší dát skřítkovi vědět, že je to trochu citlivé.

"Není to naštěstí zlomené a ani výron to bude. Nejspíš jen ošklivě vymknuté," podotkl Bondy. "Dám vám na to zábal. Tím nešťastným zmrazením se vám podařilo zmírnit otok. Pravděpodobně budete do rána na nohou."

Harry do sebe kopl lektvar a cítil, jak ho trochu zalilo teplo a z uší mu proudí teplý vzduch. Přestalo ho škrábat v krku a i palce na noze měl o něco citlivější. Což ale znamenalo, že i kotník bolel víc. "Děkuju, Bondy."

"Za mnoho. Teď ležte v klidu." Z jedné skříně u stěny si přivolal misku, pláténko a lektvar a začal Harrymu obalovat kotník.

Když skončil, spustil Harry nohy dolů.

"Co si myslíte, že děláte?" obořil se na něj skřítek.

"Jdu zpátky do postele?"

"Jste v posteli. Dneska nikam už nepůjdete. Lehnout! A botu dolů. A ten plášť taky."

Harry neochotně poslechl. "A kalhoty ne?"

Bondy zapřemýšlel. "Ano, ty taky." Harry si je opatrně sundal a Bondy si je od něj vzal a úhledně je složil.

"Vrátím vám je ráno. To jen, aby vás nenapadlo někam zase zmizet," významně se na něj podíval. Pak přivolal polštář z vedlejší postele a podložil s ním obalený kotník. Nakonec Harryho přikryl až po bradu. "Teď spěte. Kdybyste něco potřeboval, uvidíme se ráno. Dobrou noc."

"Dobrou noc, Bondy."

Bondy kolem něj zatáhl závěsy a pak už bylo jen ticho. Harry se zavrtěl a líp se uvelebil. V kotníku mu teď jen lehce tepalo. Zavřel oči a pomalu vydechl. Čas jít spát.

Probudily ho hlasy, které si tlumeně povídaly. Už začínalo být světlo, ležel na posteli, zíral na látkovou zástěnu a snažil se rozluštit, o čem se baví. Bylo to ale až moc potichu. Pak dveře tiše klaply. Uslyšel šustění látky, jak se někdo převaloval v posteli kousek od Harryho, ale on byl až moc unavený na to, aby se staral.

Znovu se probudil až s Poppyným příchodem. Popřála někomu dobré ráno a chvíli si s ním povídala. Harry slyšel jen ji, protože ten druhý mluvil příliš potichu. Jen podle barvy hlasu poznal, že to je kluk.

"A koho to tu ještě máme?" zeptala se a přibližovala se k zástěně. Harry rychle zavřel oči. "Bondy!" zavolala pobaveně.

"Dobré ráno. Pan Ollivander v noci přišel na návštěvu," pronesl skřítek tiše s lehkým chrapotem.

"Vážně?" zněla ustaraně a odhrnula závěs. "A Bondy, dejte si bylinkový čaj s medem na ten krk."

"Ano, madam."

"Pane Ollivandere, dobré ráno," řekla nahlas.

Harry zmateně otevřel oči a podepřel se lokty. "Ehm, dobré ráno."

"Co tu děláte?" zeptala se a už držela hůlku, kterou Harryho začala vyšetřovat.

"Pochroumal jsem si kotník," pokrčil omluvně rameny.

"Vážně?" zamračila se a prozkoumala ho, "Bondy vám ho ošetřil, že?"

"Ano," přikývl. "Jak to vypadá?"

"Zdá se být v pořádku zahojen. Dnes ho ještě moc nenamáhejte a bude v pořádku."

"Děkuju," řekl Harry a odkryl se.

"Kam si myslíte, že jdete?"

"Na snídani?"

"Ještě není ani sedm hodin ráno. A já vás musím pořádně vyšetřit. Jak jste si zranil hlavu?"

Harry se zamračil. "Hlavu?"

"Ano, Harry, hlavu," netrpělivě zopakovala.

"Myslím, že jsem do něčeho vrazil," nakrčil čelo a prohrábl si vlasy. "Cukl sebou, když se dotkl citlivého místa.

"To bych řekla i bez vás. Ukažte," naklonila se k němu a on ucítil její květinovou vůni. "Máte ve vlasech tržnou ránu. Je malá, už tam máte strup, ale být vámi, dávala bych si příště pozor. Naštěstí kouzla ukazují, že to není otřes mozku."

"Děkuju."

"Za málo," odkašlala si. "Takže, řekněte si Bondymu, jakou byste chtěl snídani. Nepustím vás odsud, dokud se nenajíte. A taky se tady zastavíte odpoledne, abych vás zkontrolovala."

"Děkuju," zopakoval Harry a usmál se.

Poppy si ho ještě jednou změřila, než odešla do své kanceláře. Harry se vytáhl nahoru do sedu a opřel se o čelo postele. Na posteli o tři místa dál někdo ležel obrácený k Harrymu zády. Harry se sehnul pro brašnu a vyndal pergamen s příklady, na kterých pracoval včera, a začal se jim znovu věnovat.

"Co si dáte k snídani?" ozvalo se vedle něj, až nadskočil.

"Bondy, tohle mi nedělej!"

"Co si dáte k snídani?" zeptal se Bondy znovu a jakoby nic upil z velkého šálku s uštíplým okrajem.

Harry zapřemýšlel a pohledem sklouzl k postavě na posteli. "Mohl bych poprosit o pomerančový džus, kafe a tatarák?"

"Chcete tatarák k snídani?"

"Ano," přikývl Harry. "Mám na něj chuť. A bílkoviny jsou důležité."

"To ano. Kávu vám ale nedonesu."

Harry zvrátil hlavu a hraně zaúpěl. "Bondy, ty mě mučíš. Tak silný černý čaj, prosím!"

"Hned tu budu." A zmizel.

"Věřil bys tomu, že stále trvají na tom, že nebudu mít žádné kafe?" zeptal se kluka na posteli.

Bez odezvy.

Harry si povzdechl: "No nic," a vrátil se k příkladu.

Za chvíli se vrátil Bondy s podnosem. "Nosím vám snídani nějak moc často," utrousil a položil mu podnos na klín.

"Děkuju, Bondy. A slibuju, že se budu snažit, aby to v budoucnu tak často nebylo." Podíval se na mísu s masovou směsí. "Někdo to už zamíchal?"

Bondy přikývl. "Ano. Vrchní šéfkuchař odmítá svěřit něco tak delikátního jako správný poměr koření do rukou studenta. I když by vám to do očí neřekl."

Harry se pousmál. "Poděkuj mu prosím za mě." Nandal si trochu na krajíc tmavého chleba potřený česnekem a kousl si. "A prosím," zahuhlal s plnou pusou, "vzkaž mu, že je to výborné."

Bondy přikývl. "To udělám." A zmizel.

Harry si ještě jednou ukousl a spokojeně přežvykoval. Podíval se na druhou používanou postel a všiml si, že ho Remus pozoruje. "Promiň, jestli mlaskám. Je to prostě moc dobrý."

Remus zamrkal, ale jinak nic neřekl.

Harry si vidličkou nandal ještě trochu masa na chleba. "A hele, nezdá se ti Bondy nějaký nabručený?" Ukousl si, chvíli počkal na odpověď, ale potom pokračoval. "Ne, že bych si stěžoval. Je to příjemné osvěžení od toho úslužného onikání."

"Onkání," opravil ho Remus tiše.

Harry se zmateně zamračil. "Cože?"

"Je to onkání. Co by si pán dal, je onkání. Co by si dali, když mluví k tobě, to je onikání."

Chvíli na něj koukal. "Aha. No vidíš to. Zase jsem se naučil něco nového. Chceš taky?" zvedl a ukázal mu krajíc chleba.

Remus zavrtěl hlavou, ale dál pozoroval jídlo očima, které měly obrovské tmavé kruhy okolo.

Harry odložil krajíc, oprášil si ruce, zvedl tác a opatrně spustil nohy dolů z postele. Zkusil šlápnout na kotník, který byl trochu ztuhlý, ale jinak fungoval bezbolestně, a pomalu přešel k Remusově posteli. "Posuň se trochu."

Remus se váhavě posadil a opřel se o polštář a Harry vedle něj postavil tác. Potom si sedl vedle Remusových nohou. "Dej si. Já to všechno nesním."

Remus váhavě sáhl po krajíci chleba. "Kde máš kalhoty?" zeptal se ho potichu.

Harry se usmál. "Bondy mi je v noci vzal. Chtěl mít jistotu, že tu zůstanu až do rána."

"A co se ti stalo?" Kývl směrem k obvázanému kotníku a sáhl po vidličce.

Harry pokrčil rameny a vzal si napůl snědený krajíc. "Byl jsem tam, kde jsem být neměl, a dělal to, co se v noci dělat nemá. Ale stálo to za to."

"A co jsi dělal?" vyzvídal Remus dál, zatímco si nandával štědrou vrstvu tataráku.

Pokrčil rameny ještě jednou a zastrčil si vlasy za ucho. "To je tajný. A trochu i divný," připustil neochotně Harry.

"Vážně? Mě jen tak něco nepřekvapí," smutně se pousmál Remus a kousl si.

Harry pozoroval, jak zavřel oči a evidentně si sousto vychutnával. "Dobře, ale slib, že to nebudeš roztrubovat dál."

"Dobře," kývl Remus.

"A tím mám na mysli ty tvoje kamarády. Pochybuji, že by to pochopili, a už takhle mě nesnášejí. I když nevím, co jim tak strašně vadí."

"Ani Lily?" zeptal se potichu a zkoumal Harryho.

"Té to klidně říct můžeš, ona je kamarádka."

"Dobře," přikývl Remus a znovu si kousl. "Tak o co jde?"

Znovu si prohrábl vlasy, zapomenutý krajíc v druhé ruce. "Nemohl jsem spát."

"Já taky ne," připustil Remus. "Ale to je sotva něco divnýho."

"Jo, asi to je normální. To je prostě tím úplňkem. Nesnáším ho. A každý zatracený měsíc se to opakuje." Zavrčel. "Víš, jak je to frustrující?" Zatnul zuby. Nesnášel ho. Vždycky musel myslet na Lupina, jak trpí. A díky tomu příšernému obraceči času v Pevnosti si užil úplňku dva měsíce v kuse. Málem se z toho zbláznil. Bylo by lepší, kdyby se z toho zbláznil.

Remus na něj zíral. "Dovedu si to představit," řekl pomalu a opatrně.

"Jako já vím, že to nemám tak strašný. Máš-" odkašlal si. "Můj známý to měl stokrát horší. Ale to jsem se s ním o tom mohl aspoň bavit. Tady tomu nikdo nerozumí."

"Ani Snape?"

Harry si ukousl chleba. "Ten je sice hodně chápavý, ale nechci ho otravovat s každou prkotinou," zahuhlal.

Bylo ticho. Harry vhlédl a zjistil, že ho Remus upřeně pozoruje. "Co je?"

"Jsi zvláštní," řekl mu tiše.

Harry se suše zasmál. "Já vím. To už tak nějak vědí všichni, díky zařazování."

Remus zavrtěl hlavou. "Ne, tak jsem to nemyslel. Působíš úplně jinak, než, když jsem tě poznal poprvé."

Harry se smutně pousmál a prohrábl si vlasy. "To se vsadím. Ale víš co, nestává se každý den, aby tvůj jediný kámoš stál proti přesile. Vykolejilo mě to."

"Mně ses vykolejený nezdál."

"No dobře, tak jsem byl zrovna v módu terminátor," opravil se Harry.

"Co je terminátor?"

Harry se zarazil. "Něco jako hodně naštvaný hipogryf."

"Jo," přikývl Remus a sáhl po novém krajíci. "To by sedělo."

Harry si zase kousnul a napil se sladkého čaje. "A co to vlastně je s Potterem a Blackem? To jsou takoví pořád?" zeptal se ledabyle.

Remus zavrtěl hlavou. "Jen když je někdo naštve. A Sirius... má teď těžké období. Tak to občas trochu přehání. Ale to se zlepší."

Zvedl obočí. "Těžké období? Jako vážně? To mi moc jako omluva pro šikanu nepřijde."

Remus sklopil oči ke krajíci, ze kterého oddroboval okraj. "Nemá to snadný. Potřebuje teď kamarády. A spraví se to. Od toho tu jeden pro druhýho jsme."

"Jako mušketýři?" pousmál se Harry.

"Tak nějak. A jak sis teda zranil ten kotník?" vyzvídal Remus dál.

Harry byl rád, že se Remus rozpovídal, ale ptal se až moc. "Byl jsem v noci neklidný, tak jsem šel ven vybít přebytečnou energii."

"Ven? Vybít? Nohou?"

Harry si frustrovaně povzdechl. "Hele, já se tě taky neptám, co tu děláš."

Remus se stáhl. "Promiň. Máš pravdu."

Zavrtěl hlavou. "Ne, ty promiň, jen jsem toho moc nenaspal a celý včerejšek byl pod psa."

"Co to bylo za kouzlo, kterýms' proklel ty dva kluky?"

Harry se uchechtl. "Štít."

"Není možný!"

"Jo," kývl Harry hlavou. "Starý dobrý štít."

"Vůbec se nepochlubili, že si za to mohli sami!"

"A ty by ses pochlubil? A to kouzlo neznám a ani si ho nepamatuji. Jediné, co vím, je, že ti dva pak měli roztomilé hadí jazýčky."

"Roztomilé? Slyšel jsem Alici, jak říkala, že to bylo děsivé."

"To taky," pokrčil rameny Harry. "Záleží na tom, z čího pohledu se na to koukáš."

"Harry!" zazněl ošetřovnou ulehčený výkřik.

Harry se bleskově otočil. "Ahoj Seve, jak se vede?"

"Nech si toho. Kde jsi byl? Když jsem se vzbudil a zjistil, že jsi vůbec nespal, a nikde jsem tě nemohl najít..."

"Jsem v pohodě. Můžeš odvolat pátrání."

Severus si překřížil ruce na hrudi a najednou vypadal strašně naštvaně. "Žádné pátrání není. Teď mi řekni, kde jsi celu dobu byl," pronesl ledově.

Harry se kousl do jazyka, aby mu neřekl profesore. "Nemohl jsem spát."

Severus zvedl obočí.

"Tak jsem byl venku?"

"A co ta noha?" kývl Severus směrem k obvázanému kotníku.

Harry se pod dvěma pátravými pohledy ošil. "Byl jsem si zalítat?"

"Si ze mě děláš prdel," pronesl Severus velmi klidně.

Zavrtěl hlavou. "Ne. Bohužel jsem měl nehodu a skončil jsem přes noc tady."

"Na jeho posteli?"

"Jsi snad moje chůva?" vyjel po něm Harry.

"Někdy si tak připadám. Tady," hodil mu dvě knihy. "To máš na první dvě hodiny." Pak se otočil tak prudce, že za ním zavlál plášť, a odkráčel ven. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi.

"Do háje," prohrábl si vlasy Harry. "To nedopadlo nejlíp. Bondy!"

Bondy se objevil.

"Mohl bys mi prosím tě vrátit kalhoty? Potřebuju jít do školy."

Bondy zmizel.

"Mohl bys o tom nikomu neříct?" zeptal se Harry odevzdaně Remuse a pozoroval svoje ruce.

Ticho.

Podíval se po něm. "Prosím?"

Remus si odkašlal. "Jo."

Bondy se vrátil, ale nedržel Harryho kalhoty, nýbrž školní hábit. "Tady. To se vám bude hodit víc."

"Děkuju, Bondy."

Skřítek přikývl a zmizel.

"Tak jo," vstal Harry a přešel zpátky ke své posteli. Zatáhl kolem závěsy a rychle se převlékl. Potom si kouzlem vyčistil zuby a oholil se. Stáhl si vlasy do gumičky, převázal je stuhou a byl hotov.

Roztáhl závěsy a viděl mladší holku, jak stojí u Remuse a o něčem si s ním šušká.

"Vypadáš jinak," podotkl přežvykující Remus, když ho viděl přicházet.

Harry si uhladil vlasy. "Jo, šaty dělají člověka."

"To není tím," zavrtěl hlavou Remus a zívl. "Působíš jinak. Nevím, asi to nedává smysl."

Harry si urovnal hábit na ramenou. "Když to říkáš." Podíval se na malou brunetu, která ho s nakrčeným obočím pozorovala.

Remus si odkašlal. "Daisy, to je Herold Ollivander. A to je moje sestra Daisy."

Harry se na ni usmál a trochu se uklonil. "Moc mě těší."

Daisy ztuhle přikývla a uhladila si červenou kravatu.

"Každopádně, já už poletím. Čekají mě Runy s Pavlovim. Remusi, hezky se vyspi a tebe jsem, Daisy, rád poznal."

"Měj se." Remus mávl rukou, ve které měl pořád krajíc s tatarákem. Jeho sestra jen něco zamručela.

Když za sebou zavíral dveře, zaslechl, jak si Daisy odfrkla a začala si stěžovat na vlezlost zmijozelů.

xXx

Severus si ve Velké síni sedl na volné místo a v rychlosti si nandal na talíř. Míchaná vajíčka málem minula talíř, jak si je prudce servíroval. Nalil si čaj a trochu toho vyšplíchlo. Napíchl vajíčka, strčil je do pusy a se zašklebením polkl. Byla skoro studená, protože snídaně byla skoro u konce. Sáhl po šálku, napil se a spálil si jazyk. Se zaklením začal prudce vdechovat vzduch, odložil čaj a podložil si čelo rukou opřenou loktem o stůl. "Pitomý ráno," zamumlal si pro sebe a nabral další vajíčka na vidličku.

"Žádný scény, dej se do kupy," zasyčel za ním holčičí hlas.

Severus se rychle narovnal a přinutil se mírně usmát. Znovu sáhl po šálku a nenápadně pootočil hlavu. Jeho prefektka už stihla přejít o kus dál, kde se jakoby nic bavila s další studentkou. Když si všimla Severuse, varovně přimhouřila oči a pak se vrátila ke své konverzaci. Povzdychl si. Měla pravdu. Nesmí dělat Zmijozelu ostudu.

Když dosnídal, popadl brašnu a vyrazil do sklepení. Před učebnou lektvarů už čekali skoro všichni. Opřel se o stěnu a na chvíli zavřel oči. Zatnul pěsti a přinutil se pomalu vydechnout. Kdyby měl dost času, šel by si zapálit. To by mu pomohlo. Založil si ruce na hrudi a přes hábit se dotkl hůlky v pouzdru na předloktí. Rozlilo se mu do rukou teplo a cítil, jak hůlka lehce a pomalu tepe. Magie v hrudi mu pulzovala a jedno zatepání hůlky se přesně vešlo mezi dva pulzy magie. Čím víc se soustředil na ten zvláštní rytmus, tím jasnější myšlenky měl.

"Dobré ráno," pozdravila ho Lily.

Severus otevřel oči a usmál se. "Ráno, jak se vede?"

Pokrčila rameny a podívala se směrem k zavřené učebně. "Docela dobře," zívla. "Jak dlouho si myslíš, že to bude Křiklanovi trvat?"

Zívl taky a dal si ruku před pusu. "Kdo ví. Snad ne moc dlouho. Jinak nebudeme mít dost času na vaření."

Usmála se. "Jo, vím, jak to nesnášíš."

"Hele, fakt se mi zdá zbytečný, abychom rychlý lektvar vařili dvě dvouhodinovky. Prostě si to neumí rozvrhnout."

"Jo, to je pravda," souhlasila s ním a on se na ni usmál.

Znovu zívla a on zvedl obočí. "Neříkej, žes taky nemohla spát."

Zavrtěla hlavou. "Ne, já spala skvěle. Jenže ráno ve společence James pospával na pohovce a při snídani pořád zíval."

Severus se rozhlédl. "A ne že by mi chyběl, ale kde je?"

"Říkal, že se ještě rychle musí někde stavit."

"Někde stavit? To zní na nějakou podezřelou kriminální činnost," napůl zažertoval.

Protočila oči. "No jasně. S kým budeš dneska v páru?"

Zamyslel se a rozhlédl se kolem. Ve třídě jich bylo dohromady jedenáct a většinou preferoval práci o samotě. Všichni vypadali už spárovaně. "Asi na to budu zase sám," řekl ledabyle.

"A nechceš být se mnou?" navrhla mu tiše a zamrkala na něj.

Severus se usmál. "Rád. A co tvůj přítel?"

Povzdychla si a Severusovi to znělo trochu podrážděně. "Chci pracovat s tebou."

"Tak dobře," pokrčil rameny. "Když mě budeš poslouchat..."

"Rozkaz," zazubila se na něj.

Přikolébal se Křiklan a zahlaholil dobré ráno. Odemkl učebnu a všichni vešli spořádaně dovnitř. Severus zkontroloval čas. "Dvanáct minut zpoždění," sykl k Lily.

"Klasika," povzdychla si a přešla k pracovnímu stolu.

Křiklan jim začal vykládat o dnešním lektvaru a Severus v rychlosti přejel připravené poznámky. Když se s Lily dobře synchronizují, mohli by to stihnout, i když jen tak tak. Popravdě to nebyl tak těžký lektvar, jen příprava přísad jim chvíli zabere. Po čtvrt hodině Křiklan zavelel k zahájení práce a všichni přešli ke skříni s přísadami.

Severus začal probírat přihrádky a snažil se vybrat ty nejlepší suroviny, i když to nebylo nic lehkého. Podával Lily stojící za ním vhodné přísady. Přičichl k sušenému lykopodiu a vybral pět vhodných snítek.

"Paráda, díky že jsi začala vybírat potřebné věci. Jsi zlatá," uslyšel za sebou otravný hlas.

Přinutil se nereagovat a dál se s ostatními přehraboval ve skříni.

"Jamesi, já ale dneska nepracuji s tebou," slyšel Lily tiše vysvětlovat.

"Jakto? A s kým?"

Severus se obrnil a vzal hmoždíř. Zněl podrážděně. A jak se vůbec dostal do třídy, aniž by si ho někdo všiml?

"Nebyl jsi tu, když začala hodina," namítla Lily.

"Ale ještě se nezačalo vařit."

"To je jedno, domluvila jsem se se Sevem."

"Se Srabusem?" zasyčel Potter.

"Jo," řekla Lily pevně a stoupla si vedle Severuse, který ji podal lykopodium. "Nemáš s tím náhodou problém, že ne?"

Severus se konečně otočil a na oba se podíval. Potter zahýbal čelistí ze strany na stranu. "Ne. Vůbec. Užijte si to." S tím odkráčel ke stolu vzadu a hodil brašnu na zem.

"Máme všechno?" zeptala se Severuse Lily.

Severus přistihl asi tři lidi, jak na něj zírají, a zazíral na ně zpátky. "Jo, ještě vezmu muší oči a bude to všechno."

"Tak dobře," přikývla Lily a odešla ke stolu.

Severus popadl muší oči a i s hmoždířem přišel k ní. Zrovna pokládala kotlík na trojnožku. Zapálil pod kotlíkem oheň a odměřil destilovanou vodu. Trošku z ní odlil do kotlíku a zbytek postavil vedle. Lily mezitím připravila prkénko a nůž.

"Použij tenhle," vyndal Severus svůj vlastní z brašny.

"Stříbrný?" zvedla obočí při pohledu na punc u rukojeti. "To musela být drahá švanda."

"Stříbro stabilizuje magické vlastnosti přísad," pokrčil rameny. "Je to investice, která se vyplatí." Voda v kotlíku se vařila a on tam přilil zbytek. Hned vzápětí tam hodil achát o velikosti srpce. Nenápadně se ohlédl po Potterovi, který si ho zatím nevšímal.

"Aha. Co chceš, abych udělala?"

"Co?" zmateně se otočil. "Jo, jasně. Začni drtit tři z těhle pěti snítek na prach."

"Tři? Recept říká všechny."

Severus se naklonil nad svoji učebnici, ze které četla, vzal brk a přeškrtl instrukce. Vedle řádku napsal poznámku, a přitom ji četl nahlas. "Pět je moc. Kombinace prachu a otrhaných snítek není tak kyselá a lépe reaguje s minerály."

"Tak dobře," pokrčila Lily rameny. "Ty jsi šéf. Ale jestli se to nepovede..."

"Tak se mnou už nikdy nebudeš vařit, chápu," přerušil ji Severus a rychle se podíval na Pottera. Zdálo se mu to, nebo se mu ruce při drcení trochu třásly?

Pokračovali ve výrobě lektvaru a opravdu jim to odsýpalo velmi rychle. Podařilo se jim lektvar dokončit těsně před koncem hodiny a při přelévání vzorku do lahvičky Lily s pohledem upřeným na zvyšující se hladinu tiše pronesla: "Ohlížíš se po něm už tři hodiny a zatím tě nekousl. Mohl bys s tím přestat?"

"Tím si nejsem tak jistý," sykl zpátky a pokračoval v úklidu stolu. "Zrovna teď se tváří, že by to nejraději udělal."

"Hele, to je mezi mnou a jím. Ty si nedělej starosti," uklidňovala ho Lily.

Křiklan jim všem pokynul, aby uvedli své kotlíky do stáze a přenesli je do skladu na určené police. Oběma jim dal deset bodů za rychlou práci, i když se drbal na hlavě, a Severus měl pocit, že si láme hlavu s tím, co budou dělat příště, zatímco ostatní budou pokračovat v lektvaru, který jim podle zabarvení zabere ještě tak maximálně půl hodiny.

Na cestě ke dveřím ho Lily poklepala na rozloučenou po rameni a odpojila se k Potterovi, který se tvářil, že ji vůbec nevidí. Křiklan Severuse zavolal k sobě a zářivě se na něj usmál.

"Á, pan Snape. Vaše práce se slečnou Evansovou byla dnes vskutku bravurní. Jsem ohromen."

Severus sklonil hlavu. "Děkuji, pane."

"Měl byste zvážit kariéru v lektvarech," mrkl na něj.

Přinutil se usmát. "Skutečně, pane? Myslíte?" zeptal se sarkasticky.

Křiklan si toho vůbec nevšiml. "Ano, ano," důležitě přikývl. "Možná bych vám mohl dát nějaké rady, na večeři příští úterý večer."

"Na večeři?" na oko zmateně zamrkal Severus. "Nejsem si jistý, pane, jestli budu moci."

Křiklan se zasmál. "Ale prosím vás, pane Snape. Nebudete litovat. Jsem si jist, že si to oba s Heroldem moc užijete."

Zakřenil se, jako by se mu to moc nehodilo. "S Heroldem? Pane, obávám se, že bude mít spoustu práce."

"Nesmysl," mlaskl Křiklan. "Na jednu večeři má čas každý. Zítra rozešlu pozvánky."

"Pane profesore," namítl Severus znovu, "opravdu si nejsem jistý, jestli bude mít čas."

Křiklan si zklamaně povzdechl. "Byla by opravdu škoda, kdybyste s Heroldem nemohl přijít. A to jsem si říkal, že by slečna Evansová uvítala známou tvář. Ještě se nad tím zamyslete," znovu se na něj usmál.

"Dobře," vzdal to Severus a přikývl. "Uvidíme. Ještě něco, pane profesore?"

"Ne," zavrtěl hlavou Křiklan. "To je vše. Na shledanou."

"Na shledanou, pane."

Ve Velké síni našel očima u kolejního stolu Harryho a sedl si na volné místo v dostatečné vzdálenosti od něj. Neměl nervy na to cokoliv řešit. Hezky v klidu se naobědvat, dodělat první objednávky a využít tak studijní pauzy a volných prostor v Jeskyni. Možná to stihne i hezky zabalit. Dal si skotského lososa se šťouchanými bramborami a užíval si toho, že je pro jednou o samotě. Spolupracovat s Lily bylo fajn, díky tomu to koneckonců zvládli tak rychle, ale když na to byl sám, mnohem líp se soustředil. Zatímco si pochutnával na rybě, snažil se tvářit, jako by si nevšiml elegantního mladíka s výborným postojem, co jde směrem k němu. Soustředěně si nabral další kousek lososa a kopeček brambor. Držel pohled upřený před sebe a nevšímal si Herolda sedajícího si vedle něj.

"Jaké byly lektvary?"

Severus pokrčil rameny a napil se vody.

"Díky za ty učebnice."

"Hmm."

"Ještě se zlobíš?"

Zase pokrčil rameny.

"Hele, promiň."

Severus se na něj podíval. "Za co přesně?"

Harry se pousmál. "Že jsem se choval jako idiot."

"V pohodě. A neboj, chůva už nebudu," řekl lhostejně.

"To jsem přepísk, fakt promiň." Zněl omluvně, i když mu to trochu zkazilo zívnutí se zavřenou pusou.

"Jak jsem řekl. V pohodě," odmávl to a pokračoval v jídle.

Slyšel, jak si Harry vedle něj povzdechl. "Tak jo, já teda půjdu na věštění. Uvidíme se večer?"

Severus pokrčil rameny. "Klidně."

"Dobře. Měj se," zvedl se a odešel.

Severus se znovu napil. Ne že by byl pořád tak naštvaný, ale splachovací taky úplně není.

Po obědě šel do Jeskyně. V kufru si našel desky s objednávkami z minulého týdne a v rychlosti je prošel. V neděli večer poslal sovu s objednávkou přísad, která by měla přijít do pátku. Pokud všechny suroviny budou dobré kvality, včetně mužáka, bude moct přes víkend začít vařit dva antikoncepční lektvary. Na kosmetiku, co chtěl vařit dneska, si přivezl věcí dost a díky pátečnímu balíku doplní zásoby všechny. Asi to bude skupinovou schůzkou, ale každá z těch holek si objednala aspoň krém nebo šampón. Jedna měla přesušenou pleť a objednala si kompletní balíček s individuální péčí. První, co jí řekne, až jí to předá, bude, aby pila dvě kapky hydratujícího lektvaru rozpuštěných ve dvou litrech vody denně. Správná hydratace nikdy neuškodí. A její dobré výsledky by mohly ostatní přesvědčit, aby taky trochu investovaly... Přehodil přes sebe pracovní plášť, vzal kufřík s potřebnými ingrediencemi, provlékl ruku držadlem kotlíku a popadl knihu s poznámkami a recepturami a vyrazil do kolejní laboratoře.

Laboratoř byla uprostřed dne prázdná, voda za okny vypadala šedě a nebýt teplých světel v místnosti, byla by to dost ponurá atmosféra. Rozložil si náčiní, lahvičky i přísady tak, aby měl všechno po ruce, a dal se tiše do díla. Práce mu šla krásně od ruky, a dokonce se přistihl, jak si brouká. Před ním byly postaveny malé erární kotlíky, ve kterých pomalu chladly šampony na míru. Byly už skoro hotové. Zkontroloval jejich teplotu a pro sebe si přikývl. Celá místnost voněla po kytkách i ovoci a Severusovi se z toho začala motat hlava. Ve svém kvalitním a větším kotlíku zrovna připravoval základ na krémy, přiváděl ho k varu, jednou rukou ledabyle míchal, aby se nepřipaloval. Nejednalo se o fázi, ve které musí počítat každou smyčku míchadlem. Druhou rukou sáhl po pomerančové esenci, kterou si připravil vloni v zimě s množstvím dalších vůní, a nakapal pár kapek do třetího kotlíku. Ucítil svěžest citrusů a usmál se, i když začínal mít dost velký bolehlav. Stáhl plamen pod svým kotlíkem a rozlil šampony do lahviček, které rozmístil do skupinek po čtyřech nebo pěti. Vzal teď už prázdné kotlíky, a ponořil je do čistící směsi ve velkém dřezu, na jehož dno skoro nedosáhl. Připravenými cedulkami s křestním jménem zákaznice a poetickým jménem šampónu oštítkoval lahvičky. Dal si pozor, aby to nepopletl, ale naštěstí měl detailní poznámky a dobrý nos. Základ na krémy byl už skoro připravený, rychle tedy umyl kotlíky a rozdělil do nich nazelenalou hmotu. Byla dost hutná a lehce páchla.

Otevřely se dveře a dovnitř vešli dva čtvrťáci. Severus se po nich sotva ohlédl, ponořený do své práce, ale jejich narážky na převoněnou místnost a nespokojenost s tím, že zase okupuje velký pult, nepřeslechl. Do každého z kotlíku pak nalil přesně odměřenou tekutou složku, mléko, čaj, vodu nebo olej, a pozoroval, jak se obsah kotlíků pomalu mění v krémovitou konzistenci. Každý z kotlíků měl teď i jinou barvu, například ty s přidaným olejem byly narůžovělé. Ta tam byla blátivě zelená. Rychle dokončil i krémy provařením s aktivními složkami a přidáním vůně, a pak je taky rozdělil do dóz.

Na zabalení už čas neměl a ani se mu do toho nechtělo, s těmi dvěma za zády, ale to může udělat i po večeři. Pečlivě po sobě uklidil pracovní plochu, erární kotlíky vrátil do police a do toho svého velkého naskládal lahvičky a dózy. Ty, co se mu tam nevešly, dal do brašny s přísadami. Nebyl si vědom žádné reakce, která by se mohla stát. Rychle se vrátil do pokoje, všechno uložil na místo, hodil pracovní plášť do prádla pro skřítky a šel na večeři.

Cestou do Velké síně si prohlédl zmijozelskou nástěnku, na které byla pozvánka do klubu tchoříčků, šermu, tance. Ty všechny nebyly skoro vidět přes velký plakát hlásající !!!FAMFRPÁLOVÝ KONKURZ!!! Zdálo se, že se Montgomery snaží vynahradit svou nejistotu dobrou reklamou, pomyslel si. Večeře sotva začínala, a tak tam bylo jen pár studentů. Sedl si, nandal si jídlo a vyndal z kapsy zmenšenou knížku.

"Snad nebudeš číst i u večeře?" sedl si vedle něho Harry.

Severus se usmál a knížku zase schoval. Teď si ho vychutná. "Asi bych měl trénovat dobré způsoby na tu večeři s Křiklanem, že?"

"No to bys měl," pokýval hlavou důležitě Harry. "Nech mě ti vyjádřit upřímnou soustrast."

Severus si útrpně povzdechl. "To nemusíš. Však já se tam zabavím. Jsem si jist, že se Křiklan bude v tvé přítomnosti náramně kroutit, aby tě okouzlil."

Harry se div že neutopil v džusu. "Já tam nejdu!" vrtěl hlavou. "Nemám čas."

"Ještě jsem ti neřekl, kdy to je," usmál se Severus.

"To je jedno. A nějak moc si to užíváš." Harry přimhouřil oči a úkosem se na Severuse podíval. "Je tohle tvoje pomsta za to ráno?"

Severus se napil. "Možná."

"Takže, když tam půjdu, přestaneš mě mučit?"

"Mučit?" zvedl jedno obočí. "Vždyť jsem ještě ani nezačal."

"Tak dobře. Jak chceš. Jednou tam půjdu. Jen jednou!" zdůraznil. "A to jen proto, že mě tak přemlouváš."

Severus zakroutil hlavou. "Jestli tomu potřebuješ věřit, říkej si, co chceš."

"Takže kdy je ta velká akce?"

"V neděli odpoledne. Takže přijdeš?" přisedl si k nim Montgomery.

"I ty, Brute?" zasténal Harry.

Severus zavrtěl hlavou. "Ne, ta večeře bude v úterý. Zítra prej bude rozesílat pozvánky."

"A co je teda v neděli?" zmateně se zamračil Harry.

"Famfrpálový konkurz přeci," povzdychl si Montgomery. "Takže nepřijdeš? Hele, otvíráme jakoukoliv pozici, přijď."

Harry zavrtěl hlavou. "Už jsem ti říkal, že nehraju. A v neděli už něco mám."

"Zkusil jsem to," pokrčil smutně rameny. "A co ty, Severusi? Slyšel jsem, že jsi měl ráno nějaké potíže?"

Severus se napřímil. Na moment ho napadlo, že ho chce taky pozvat na konkurz, což by bylo jako z jiný planety. "Potíže? Ne, nic si nevybavuju, máš na mysli něco konkrétního?"

"Gillian říkala, že jsi u snídaně," ztišil hlas, "byl protivný jak mangusta."

Severus odolal nutkání se pod jeho pohledem zavrtět.

"Hele, je mi jedno, co tě žere, ale pravidla znáš. Žádný scény venku," řekl to ledabyle, ale Severus cítil, jak ho zaplavuje horko.

"Dobře, omlouvám se," procedil zahanbeně skrze zuby.

"V pořádku," kývl Montgomery. "Ať už se to neopakuje."

"Neboj," ujistil ho Severus a snažil si nevšímat Harryho pátravého pohledu.

"Takže," vrátil se Montgomery ke svému přátelskému tónu, "co bude v úterý večer?"