PŽ 23. kapitola - Věštění z čísel

27.12.2019

 "Stejně jako víme, že přeměna předmětů stejných rozměrů je nejvhodnější z hlediska úspory magie, díky prvnímu Fringově zákonu víme, že zachování materiálu zjednoduší seslání kouzla též. Na druhou stranu v případě, že chceme přeměnit předmět malé velikosti do předmětu větší velikosti, jiného tvaru a jiného materiálu, musíme postupovat dle druhého Fringova zákonu, který zní: Těleso přeměněné do odlišné formy je přeměněno magickou formulí, jejíž parametry se rovnají síle -"

"To je skvělý nápad, Tichošlápku! Počkej a co třeba -" vyrušilo Harryho ze zadní lavice.

Harry rozčileně potřásl hlavou a přitlačil na brk, jak se dál snažil zapisovat výklad profesorky McGonagallové.

"Hele dobrý, ale kdybychom -" pokračoval šepot.

Na pergamenu měl napsanou jen půlku druhého zákona a profesorka už přešla ke třetímu. Rychle vynechal místo a pokračoval dál.

"Máš pravdu, když ale -"

"Sakra," zamumlal, když zlomil špičku brku a vytvořil kaňku přes znění obou zákonů. Hůlkou rychle kaňku vymazal, ale přehnal to a s inkoustovou skvrnou mu zmizel i text pod ní. Zhluboka se nadechl a vydechl. "Seve, můžu si to od tebe opsat?"

"Jasně," Severus přikývl a posunul svůj pergamen tak, aby na něj Harry viděl, ale aby mohl pořád psát.

"Pane Ollivandere, ve svých hodinách očekávám stoprocentní účast a pozornost. Pokud považujete pana Sneapa za zajímavější objekt v této hodině, budu vás muset požádat, abyste odešel a vrátil se, až vám mé hodiny přijdou jako něco hodno vaší pozornosti," přerušila svůj výklad profesorka a přísně Harryho pozorovala.

Celá třída se na Harryho podívala a on zatnul pěsti. Ještě jednou se zhluboka nadechl a vydechl a omluvně se usmál. "Omlouvám se, paní profesorko, už se to nestane."

"To doufám," úsečně na něj kývla otočila se k tabuli s nakresleným diagramem.

Harry zavřel oči, a když je otevřel, už byl klidný. Přestože si vzadu zase něco šuškali a někdo se něčemu uchechtl.

"A pane Ollivandere," otočila se jakoby mimochodem profesorka, "strhávám pět bodů Zmijozelu."

Harry se jí podíval do očí a přikývl. Nebylo nic, co by jí řekl, aniž by mu sebrala další body. Za ním si někdo plácl.

Zbytek hodiny neřekl ani slovo, přestože znal odpověď alespoň na dvě otázky a v jednu chvíli začali všichni i diskutovat.

O přestávce tiše sbalil věci a na chodbě přešel k hloučku zmijozelů, kteří se tvářili jakoby nic.

"Hele," spustil, když k nim došel. "Mrzí mě, že jsem nás připravil o body." Bylo těžké se na ně podívat.

"Ty jsi ztratil nějaké body? Kolik?" zeptal se ho Thorfinn Rowle, který zrovna přišel.

"Jo," přikývl Harry. "Pět bodů za vyrušování při přeměňování."

"Jen pět?" zvedl Thorfinn obočí. "Tak to se divím. Většinou to je víc. Asi tě má ráda. Nebo má dobrou náladu."

"Tak to bych neřekl, ale díky," usmál se rozpačitě Harry.

"Jo, má tě ráda," souhlasil Spavin. "Mně minulý týden sebrala deset za to, že jsem odpověděl jedný holce, na jaký straně jsme." Když viděl pohledy ostatních, pokrčil rameny. "Já vím, přes léto jsem trochu vyšel ze cviku. Příště, to už si dám větší pozor."

"Theodore má pravdu, z těhle bodů si nic nedělej."

"Jo, kdyby to bylo za něco jiného... Opisování, porušování školního řádu na chodbách, to by bylo něco jiného. Takhle to musíme jen vyvážit tvrdší prací," mrkl na něj.

Harry se přiměl usmát se. "A o jakou tvrdou práci jde?"

Severus pokrčil rameny. "Turnaj šachu, tchoříčků, famfrpálu, správné odpovědi v hodinách. I když s těmi máme většinou tak poloviční šanci. Ale hlídáme si, kdo je dobře naložený, a pak fakt perlíme."

"Hádám, že se teda musím dvakrát tolik snažit."

"To je přístup," usmál se na něj Thorfinn. "A teď pánové, pokud mě omluvíte, přeměňování čeká mě."

"Hodně štěstí," popřál mu Harry.

"Jo, budeš ho potřebovat," potvrdil Severus.

"A hlavně nemluv," přidal se Spavin.

"Díky, lidi. Mějte se," odtušil Thorfinn a zamířil do učebny.

"Jo, a my budeme muset jít taky, Spavine, měj se," kývl na něj Severus a otočil se tak rychle, že za ním zavlál plášť a vyrazil chodbou pryč.

Měj se," mávl na Spavina i Harry a pospíšil si za Severusem. Rychle s ním srovnal krok a zeptal se ho: "Dal bys mi potom prosím opsat poznámky? Část se mi smazala."

"Jasně," kývl Severus. "Ale v hodinách si vážně dávej pozor. Možná sis toho ještě nevšiml, ale když jde o nás, tak učitelé moc tolerantní nejsou."

"Čím to je? A jsou takoví všichni?"

Zavrtěl hlavou "Ne, všichni ne. Například Kratiknotovi je všechno jedno, dokud se snažíš učit. A Prýtová je zase mnohem shovívavější, když děláš takové ty drobné věci, jakože pomáhat s náčiním, přinýst hnojivo nebo nůžky. A ostatní... no, některým to je úplně jedno a jiní zase nesnesou, abys byť jen kýchl. Ale to poznáš podle toho, jak se na tebe podívají, když přijdeš do třídy. Nebo, když porovnáš, jak často se ptají nás a ostatních. A na co se ptají."

"To není zrovna fér," utrousil Harry.

Severus zvedl obočí. "Život není fér. Ale co zmůžeš. Máme dobrý systém. Hele, nech to plavat. Je jednodušší to tolik neřešit. Bod sem, bod tam, komu na tom záleží?"

"Máš pravdu. Hele, musím si pospíšit, soukromá hodina věštění z čísel na mě nepočká."

"Jasně. Pospěš si. Ale zrovna Tateová je jako Kratiknot, tak bych doporučil přejít do sprintu."

"Tak to díky. Ty si užij studijní volno."

"Díky, měj se," rozloučil se s ním Severus.

Harry byl rozhodnutý to stihnout včas. Profesorka Tateová mu nabídla soukromé hodiny, aby se rychleji zorientoval a skutečně se dostal na úroveň NKÚ ke konci roku. Což jsou v podstatě jen dva roky shrnuté do jednoho. Ale s její pomocí to bude mnohem jednodušší. I když ho čeká spousta samostudia. Spěšně vyšel po schodišti, které se naštěstí ani nepohnulo, prošel chodbou a za rohem vlezl do přístěnku na košťata. Na protější zdi zmáčkl jednu cihlu a prošel zkratkou na druhou stranu, kde rychle otevřel rám obrazu.

"Ale ale, kohopak tu máme?" uslyšel dřív, než stihl projít rámem.

Sakra, ztuhl Harry. Měl si zkontrolovat, že je čistý vzduch. Aby získal čas, pomalu za sebou obraz zavřel.

"Hele, nemá se k odpovědi. Zdá se, že toho nového ještě nenaučili, jak se u nás ve škole jeden k druhému chováme," ucedil skrze zuby vysoký havraspár s akné.

"Souhlas, možná bychom ho mohli pár věcí naučit," založil si ruce nebelvír, který promluvil jako první.

Harry zvedl ruce, jako by se vzdával. "Nechci žádný problémy. Jen procházím."

"Jo? A jak to, že znáš naši zkratku?" vyjel po něm zase havraspár.

Harry semkl rty. "A jak o ní víte vy?"

"To se podívejme, pán si myslí, že je chytrý!"

"Možná bysme mu vážně měli ukázat, jak se slušně chovat," ucedil nebelvír.

"Bychom mu měli ukázat, ne bysme," neodpustil si Harry.

"Cos to řekl? Vážně si myslíš, že mě můžeš opravovat?"

"Jen říkám, jak je to správně."

"Jo?" přišel k němu nebelvír blíž.

"Jo," kývl Harry a snažil se vypadat uvolněně. Pokusil se kolem nich projít, ale vlezli mu do cesty. "Dovolíte? Spěchám."

"Nemusíš být tak nezdvořilý," zamlaskal jeden z nich. "Vy zmijozelové byste potřebovali lekci slušného chování."

Harry na ně kývl. "Svou stížnost prosím směrujte k řediteli. Jsem si jist, že s tmí rád něco udělá. Dovolíte?"

"Tomuhle by se jedna lekce hodila rovnou, nemyslíš?"

Harry si připravil hůlku, ale stále se tvářil zdvořile. "Bohužel na lekci zůstat nemohu. Spěchám. Jsem si jist, že vy dva si vystačíte sami."

"Nebuď drzý! Tohle tě naučí držet jazyk za zuby! Lingua Serpens!" vypálil po něm havrapsár.

Harryho ruce zareagovaly rychle. Vše, co se dělo potom, měl jakoby v mlze. Vykouzlil štít, který zářil o trochu víc, než měl, a kouzlo, které na něj ten havraspár poslal, se od štítu odrazilo a zmnohonásobilo. Tři z paprsků útočníky trefily, zatímco se ostatní vpily do zdí. Oba se chytili za pusy, a Harry, protože už bylo jasné, že už v dalších kletbách pokračovat nebudou, stáhl štít.

Hůlku stále držel v ruce. Podíval se na ty dva a viděl, jak jim skrz prsty vylézají z pusy hlavičky drobných hádků.

"Měli byste si s tím zajít na ošetřovnu. Není slušné takhle ukazovat jazyky na veřejnosti." Usmál se na ně. "Berte to jako přátelskou radu."

"A vy to berte jako lístek na školní trest a právě jste připravil svou kolej o patnáct bodů," ozvalo se zpoza těch dvou. Profesorka Polanská vypadala velmi nazlobeně, zatímco Tateová, která stála vedle ní, spíš zaujatě.

Do háje. Harry sevřel čelist a přikývl. "Jistě, paní profesorko. Smím se zeptat, u koho se mám pro trest nahlásit?" zeptal se vyrovnaně.

"Řeknu školnímu šafářovi, ať vám dá nějakou práci," odtušila. "A vy dva, ukažte se."

Oba dva poslušně otevřeli ústa, aby bylo vidět na spleť hadích těl, ve které se proměnil jejich jazyk.

"Zajděte si s tím na ošetřovnu," řekla jim Tateová. "A vy, Ollivandere, za mnou. Už se o to, Winifred, postarám."

Polanská přikývla. "Dobře, dáme si partii večer?"

"Večer," kývla na ni Tateová a šla směrem ke své pracovně. "Ollivandere, jdete?"

"Jistě, paní profesorko," pospíšil si Harry.

Když se za nimi zavřeli dveře od pracovny, přešla za svůj stůl a nabídla Harrymu místo na pohovce. "Proč jste se nebránil?"

Harry zvedl překvapeně obočí. "Bránil, paní profesorko. To je ten důvod, proč já mám školní trest a ti dva zrovna míří na ošetřovnu."

Mlaskla. "To nemyslím. Ptám se, proč jste se nebránil, když vám profesorka udělila ten školní trest."

Pokrčil rameny. "Nevidím, co by to změnilo. Jen by mi bylo řečeno, že lžu."

Povzdechla si. "Pane Ollivandere, nevím, kde jste byl předtím, ale zde vás nikdo lhářem nazývat nebude. Rozhodně ne bez důkazů."

Harry se ošil a rozhlédl se po její pracovně. Byla útulná, s pohodlnou pruhovanou pohovkou i křesly, ale až na jeden obraz bez ozdob. "Tak já to příště zkusím."

Zavrtěla hlavou. "Ne, příště ne. Po této hodině půjdete k profesorce Polanské, vzhledem k tomu, že vám trest dala ona, a požádáte ji o vyslechnutí."

"Myslíte, že to pomůže?" zeptal se pochybovačně Harry.

"Zkusit byste to měl, ne? Pane Ollivandere, brzy zjistíte, že nemám ráda, když se dějí nějaké levoty. A ještě hůře snáším, pokud ti, kterých se to týká, proti tomu nic nedělají. Teď je to na vás. Buď půjdete na trest k šafářovi, nebo k profesorce s vysvětlením."

"Dobře," přikývl Harry. "Asi bych vám měl poděkovat."

Mávla rukou. "To udělejte, až se vám podaří naučit vypočítat rovnici o třech neznámých s proměnou měsíce."

Harry vykulil oči. "No, tak to by při mně měli stát všichni svatí."

Profesorka se zasmála. "Nedovoláváte se nejvyššího, to je příjemná změna. Teď si vezměte pergamen a brk a začneme se základy. Trojčlenku umíte?"

Harry přikývl. "Strýček mě ji v létě naučil."

"To je dobře, to nám to zjednoduší. Zadám vám příklad a vy ho zkusíte vypočítat. Pak probereme vaše chyby a jak se jim vyhnout, ano?"

"Ano," přikývl Harry. Vytáhl si psací potřeby a začal zapisovat zadání, které na něho profesorka chrlila, zatímco si dělala čaj. V půlce věty se Harryho zeptala, jaký chce on a on málem zapsal i to.

Vrhl se na příklad. Věděl, jak začít! To byl skoro zázrak.

Kolik je osm krát šestnáct? Zamyšleně se díval před sebe. Na stěně naproti němu visel ten obraz. Vůbec se nehýbal. Byla na něm máma s miminkem v náručí a měli na sobě oblečení jak ze středověku. Ona k tomu měla na sobě i velký modrý plášť. Vypadalo to pěkně. A pod tím obrazem byl stolek se svíčkami. Jedna z nich hořela. Zatřásl hlavou a vrátil se zpátky k počítání.

"Pane Ollivandere?"

"Ano?" vzhlédl od příkladu, kterým se prokousával.

"Řekněte mi čtyři čísla. Od jedné do sedmdesáti tří."

Harry se zamračil. "Dvě, osmnáct, dvacet tři a padesát osm."

"Děkuju," a s tím začala něco zapisovat kuličkovým perem.

Potřásl hlavou a vrátil se k výpočtům. Po chvíli profesorka sykla.

Harry rychle vedl hlavu a zároveň sáhl po hůlce. "Děje se něco?"

Zavrtěla hlavou, ale dál studovala papír. Pak sáhla po dalším a začala psát složitou rovnici, zatímco každou chvíli kontrolovala to, co už napsala.

"Profesorko?" zeptal se Harry opatrně.

"Jen vydrž," zamumlala profesorka, "jen to dopočítám."

Harry pokrčil rameny a pokračoval v počítání. V půlce mu vyšlo negativní číslo. Což byla evidentně chyba, takže začal s povzdechem znovu. Přesto se cítil odhodlaně to dokázat.

"Pane na nebi," sykla profesorka.

Zvedl hlavu tak rychle, že mu v ní křuplo. "Profesorko?"

Sundala si brýle, které na sobě předtím neměla, a promnula si oči. "To nic. Můžete mi říct liché číslo do sta?"

"Devadesát devět?"

Přikývla a zase se vrátila k papírům. Něco přeškrtla a pak dvě čísla propojila.

S pokrčením ramen se vrátil ke svému úkolu.

"Ještě mi řekněte dvě dvojciferná čísla se stejnými ciframi."

Zmateně se na ni podíval. "Myslíte jako dvacet čtyři a čtyřicet dva?"

"Přesně tak, děkuju."

"Nemáte zač."

Zase se vrátil k příkladu.

"Pane Ollivandere, kdy jste se narodil?" Teď už zněla vyloženě ustaraně.

Polkl a podíval se na ni. Byla bledá, a pořád těkala očima po neuvěřitelně počmáraných papírech. "Profesorko, co se děje?"

"Kdy jste se narodil? Kolik vám je dnes let?"

Sakra. Přišla na něco? Co ví? "Narodil jsem se v noci 31. července."

Podívala se na papír, něco tam napsala a zamračila se. "Někde je chyba," zamumlala. "Někde je velká chyba. Jak to, že to nevidím?"

"Profesorko, co se děje?" zeptal se jí naléhavě.

Povzdychla si a po delší pauze se na něj podívala. "Nevím, jestli, vám to mám říkat, ale..."

"Teď už mi to musíte říct," zažertoval lehkým tónem.

Zaváhala a znovu projela očima papíry před sebou. "Zdá se, že dnešek není váš den," připustila.

"Co tím myslíte?" podivil se Harry. To nemůže být všechno.

"Jen, že podle toho tady se vám dneska něco nepovede," řekla neochotně.

Tak nějak jí teď moc nevěřil. "Myslíte, jako připravit kolej o body za to, že vyrušujete, i když jste nic neudělala? Nebo třeba dostat školní trest, i když jste se jen bránila?"

Přikývla. "Ano, asi tak nějak. Takže to se vám stalo dneska?"

Harry se na ni usmál. "Přesně tak. Buďte bez obav, tohle není tak špatné."

Zhluboka se nadechla a popsané papíry založila do tlusté knihy. "Tak dobře. Dáte si čaj?"

Zkontroloval svůj dopitý hrnek. "Ano, prosím."

Roztřesenýma rukama mu nalila a pak i sobě. "Jak jste na tom s výpočtem?"

Zklamaně se podíval na svůj papír. "Někde jsem udělal chybu."

"Ukažte," pobídla ho a vzala si od něj papír. Zmateně se zamračila. "Pane Ollivandere? Proč jste to tady nedopočítal? Byl jste skoro u cíle."

Harry se podrbal na jizvě pod uchem. "Vážně? Vždyť to ale vyšlo negativně."

"Protože obě strany byly negativní. Mínus a mínus dávají plus."

Zamračil se. "A to je zase co za kouzla?"

Zvedla na něj obočí. "Matematika. Ten výpočet jste udělal dobře. Jen jste to vzdal moc brzo."

"Já to nevzdal," bránil se. "Příště už budu vědět, že mínus a mínus dává plus, i když je to evidentně divný."

Usmála se. "Tak dobře." Podívala se na hodinky na zápěstí. "Ještě máme chvilku času, takže vám vysvětlím pravidlo práce s vnějším činitelem do dvanácti."

"A to je taky matematika?"

"Ne," řekla významně. "To jsou kouzla."

Harry zaúpěl. "Vy mě chcete zabít."

Chvíli na něj zírala a pak se nuceně zasmála. "Pane Ollivandere, o smrti se nežertuje. A teď poslouchejte."

Harry si povzdechl ale připravil si nový pergamen, aby mohl začít s novými zápisky.

Tateová mu vysvětlovala naprosto nepochopitelná pravidla. Naštěstí používala srozumitelná přirovnání, jako když mu řekla, že číselná řada se chová v podstatě jako rozjíždějící se auto, co pak v plné rychlosti najede do zatáčky, kterou musí šikovně vybrat. Kouzelné rovnice uměla vysvětlit fakt pěkně.

Když byla jejich hodina u konce, profesorka Tateová se s ním rozloučila a poslala ho za Polanskou tónem, který nepřipouštěl námitky.

Jak zavíral dveře, ještě stihl nahlédnout dovnitř. Tateová stála u toho obrazu a s ustaraným výrazem zapalovala další svíčku.

To bylo zvláštní, pomyslel si. Co to počítala? Na co přišla? Naštěstí si myslela, že někde udělala chybu. Pochyboval, že zjišťovala, jaký bude mít den. Co když tou "chybou" bylo Harryho cestování časem? Nemohla by přece přijít na tohle jen z počítání příkladů, ne?

Cestou ke kabinetu Polanské si v duchu procvičoval, co řekne. A jak by se měl tvářit? Rozhodně ne nafoukaně a namyšleně. Ale zase ne jako nějaký počůránek. To by bylo už moc. A ona ho viděla s hůlkou v ruce. Tehdy jako počůránek rozhodně nevypadal. Ale provinile by se tvářit mohl. Jako že mu je to strašně líto. A že ž to nikdy neudělá. Mohl by mít i lehce na krajíčku. Ne moc. Jen trochu přiškrcený hlas. Je přeci nový, ne? Přizpůsobování je přeci těžké. Nadechl se a zkroutil obličej do zdrceného výrazu. Po chvilce zaváhání zaklepal na její dveře.

"Dále."

Profesorka Polanská seděla v křesle u okna, v ruce brk a nějaké pergameny. Celá místnost byla plná nebeských map, glóbů, dalekohledů a dalších záhadných přístrojů.

Zhluboka se nadechl vzduchu vonícího po čerstvé kávě. "Dobrý den, paní profesorko," pozdravil ji a snažil se znít slušně. "Mohl bych s vámi, prosím, mluvit?"

Změřila si ho a odložila pergameny i brk a místo toho si vzala šálek kávy. "Pane Ollivandere, co potřebujete?"

Harry přešlápl. "Rád bych vám vysvětlil, co mé předchozí chování znamenalo. A omluvil se za něj."

"Skutečně?" zvedla na něj obě obočí a sáhla po sušence.

"Ano," rozhodně přikývl a kousl se do rtu.

"Tak tedy spusťte," pobídla ho a namočila si sušenku do kávy.

"Já... jen bych vám chtěl říct, že mě mrzí, co se stalo." Nadechl se a polkl. "A také mě mrzí, že jsem nebyl schopen tu situaci zvládnout lépe."

"Jak si myslíte, že to mohlo být zvládnuto lépe?" zeptala se a ukousla si sušenky.

Promnul si jizvu pod uchem a znovu přešlápl. "Popravdě nevím. Když po mně jeden z nich vyslal to kouzlo, vůbec jsem nepřemýšlel. Stáli jsme u sebe tak blízko, že na to nebylo moc času. A štít, co jsem vykouzlil, byl bohužel o něco silnější. Víte, poslední dobou s tím mívám dost problémy. No a výsledek jste viděla, kouzlo se odrazilo, zasáhlo je oba a..." roztřeseně vydechl a protřel si oči. "To nebylo vůbec hezké, že? Jen ta představa, hadí jazyk," otřásl se. "Mrzí mě, že si tím museli projít, ale mám v plánu se zastavit na ošetřovně a zjistit, jestli se to madam Pomfreyové podařilo vyléčit." Ještě jednou se otřásl a objal se oběma rukama, aby zněl přesvědčivě. "Jen jsem chtěl, abyste věděla, že jsem jim nechtěl ublížit. Byla to nehoda, ale to mě neomlouvá."

"Proč jste nic neřekl předtím?"

Sklopil oči. "Když jsem viděl, co se jim stalo, musel jsem jen myslet na to, jak za to můžu já. Ani mě nenapadlo, že bych mohl něco říct. Měla jste totiž pravdu."

"A co to změnilo?"

Vzhlédl. "Přemýšlel jsem. Co si asi musíte myslet. A nevyšlo mi z toho nic pěkného. A... prostě jsem nechtěl, abyste mě považovala za tenhle typ. Za někoho, kdo na ostatní útočí na chodbách, proklíná je. Jsem tu nový. Co když si o mě od teď budete myslet, jaký jsem příšerný člověk?"

Napila se kávy. Ticho bylo čím dál delší a nesnesitelnější.

"Pane Ollivandere, oceňuji, že jste sebral odvahu sem přijít."

Harry přikývl.

"Nejsem si ale jistá, co mám teď udělat. Děkuji, že jste mi řekl, jak to bylo ve skutečnosti. Na druhou stranu bych uvítala, kdybyste mi to řekl hned. Takže vám dám na výběr, co můžeme udělat. Souhlasíte?"

"Ano, paní profesorko."

Ještě jednou se napila kávy. "Takže, buď vám zruším trest a vrátím vám body, které jsem vám odebrala. Nebo si vy vyberete, co z toho je pro vás snesitelnější a ta druhá věc se stane těm dvěma. Například když si vyberete, že raději přijdete o body, ti dva budou mít školní trest. Rozumíte?"

"Rozumím." Harry přemýšlel. Nedávalo mu zrovna dvakrát smysl, proč by dělala něco takového. Znělo to komplikovaně, a ne tak úplně fér. To má být nějaký test? "Mohla byste prosím vrátit mé koleji body a nechat mi trest?"

"Dobrá tedy. Vracím zmijozelu patnáct bodů." Přivolala si čistý pergamen a něco na něj krátce napsala. Potom to srolovala, zapečetila a podala Harrymu. "Toto prosím předejte školnímu šafářovi. A buďte bez obav, těm dvěma body odeberu a zároveň si dám záležet, aby pochopili, čím vším se provinili."

"Děkuju, paní profesorko," řekl Harry a trochu se pousmál.

Mávla rukou, ve které držela sušenku. "Za málo. Máte týden na nastoupení školního trestu. A teď už běžte, podle toho, co jsem slyšela, nemáte na lelkování čas."

Usmál se. "To nemám. Ještě jednou děkuju a na shledanou."

"Na shledanou."

Zavřel za sebou dveře a vydechl. Tohle šlo docela dobře. A podařilo se mu trochu vyrovnat rozdíl mezi kolejními body. Co je jeden školní trest v porovnání s patnácti body, o které přijdou dvě koleje? Šel chodbou směrem k Velké síni na večeři a přejel si jazykem po zubech. Byl fakt rád, že to nebyl on, kdo měl hadí jazyk. Co kdyby ho ty malé hlavičky začaly kousat?

"Hej, ty!" ozvalo se za ním.

Obrátil oči vzhůru a pokračoval. Jako vážně? Zase? Dneska vážně není jeho den.

"Hej, mluvíme s tebou!"

Neochotně se otočil. V chodbě stáli James, Sirius a Remus.

Polkl. "Co pro vás můžu udělat, pánové?"

"Jen jsme ti chtěli poděkovat," usmál se na něj Sirius.

"Není zač," otočil se Harry a pokračoval v cestě.

"Hej, Ollivandere, ještě jsme neskončili!"

Povzdechl si. "Co ještě chceš, Blacku?" zeptal se a šel dál.

"Jen bys měl vědět, že je pro nás radost, že jsi za jeden den ztratil dvacet bodů a získal školní trest k tomu!"

Pomalu se otočil a znovu se na ně podíval. "Bylo mi potěšením. Přeji pěkný den." Kývl na ně a šel pryč.

"To je nuda," slyšel za sebou.

"Něco vymyslíme. Pojďte kluci, už se stmívá."

"Jo, máš pravdu, jdeme."

Harry pokračoval dál. Hlasy za ním pomalu utichaly, jak mířily jiným směrem než on. Tak tohle proběhlo hladce. Že by je už nebavilo se s ním otravovat? Třeba by je odteď mohl ignorovat vždycky. Ale to by bylo asi moc snadné řešení. To určitě nemůže fungovat pokaždý.

Ve Velké síni večeře teprve začala a u jeho stolu ještě mnoho lidí nebylo. Opatrně si nandal jídlo. Bramborová kaše, dušená mrkev a vepřové vypadalo velmi chutně. Když byl v půlce jídla, sedl si vedle něj Severus. "Tak jak to šlo?"

Harry pokrčil rameny a strčil si do pusy vidličku kaše. Polkl a odpověděl: "Docela slušně. S Tateovou jsem docela pokročil, poslal jsem dva lidi na ošetřovnu, zbavil každého patnácti bodů a dnes večer si skočím pro školní trest."

Severus hvízdl a nandal sobě pečené kuře. "Tak to je slušný, co se stalo?"

"No, nejdřív chtěla vědět, jestli umím trojčlenku a pak jsem počítal tenhle příklad, o kterém jsem si myslel, že mi nevyšel, ale nakonec se ukázalo, že mi zbývalo udělat ještě jeden krok."

"Víš, že to nemyslím, co se stalo?"

Harry si povzdechl. "Dva kluci mě chtěli proklít, já to kouzlo odrazil, a to trefilo je. Konec příběhu. Tateová s Polanskou viděli konec a já z toho měl problém. Ale podařilo se mi z toho docela vybruslit."

Pokrčil rameny. "Oukej."

Harry pokračoval v jídle. "A co ty? Jak se vede?"

"V pohodě, nic nového," pokrčil rameny.

Harry di něj dloubl loktem. "Seve, poraď, mám se hlásit u šafáře, kam mám jít?"

Severus se zamyslel. "Projdeš kolem hřiště, na hranici s lesem pod hradem je taková malá chata. Tak tam."

Harry přikývl. Takže Hagridova hájenka? "Myslím, že vím, kde to je."

"Jo, nemůžeš to minout."

Harry rychle dojedl a zvedl se. "Uvidíme se později. Jdu si pro trest."

"Užij si to," ušklíbl se Severus a sáhl do brašny pro knihu.

"Díky."

Harry vyšel ven na pozemky. Vzduch byl příjemně chladný a zapadající slunce se schovávalo za mraky. Ještě pořád na sobě měl školní hábit, a tak na sebe seslal zahřívací kouzlo. Cesta dolů k chatě mu připomněla, kolikrát šel po té samé stezce ve dne i v noci schovaný pod pláštěm neviditelnosti. To byly časy. Když zaklepal na velké dřevěné dveře, lehce sebou trhnul, protože mu došlo, že neslyší Tesáka.

"Moment!" ozvalo se zevnitř.

Za chvíli čistě oholený muž se šedivými a ustupujícími vlasy otevřel dveře. Na člověka byl vysoký a široký a Harry mu tipoval tak padesát.

"Dobrý večer, posílá mě profesorka Polanská, mám si u vás odbýt školní trest," řekl mu Harry a podal mu dopis.

"Huh. Školní trest, jo? Co jsi proved?"

Harry se pousmál a podrbal se pod uchem. "Nepřiměřená obrana?"

"Nepřiměřená obrana? Tak to bych chtěl vidět," zasmál se. "A jak se jmenuješ?"

"Herold Ollivader, moc mě těší," představil se Harry a podal mu ruku.

Muž mu ji silně stiskl. "Thomas Ogginson, ale pro všechny tady jsem Ogg."

"Těší mě, pane Oggu," usmál se.

"Ne, ne," mávl rukou. "Jen Ogg. Pan Ogg zní strašně nafoukaně." Přečetl si dopis. "Takže podle tohoto ti mám dát jakoukoliv práci, co budu chtít, na hodinu? No, nejsem si jistý, kolik toho za hodinu stihneš, ale co. Víš co? Pojď za mnou." A s tím vyšel ven a dovedl Harryho k záhonům.

Jen na hodinu? Pomyslel si Harry. Tak to se Polanská moc nepředala. Za hodinu toho vážně moc nestihne. Kdyby to byly aspoň tři hodiny. Nebo šest. Vždyť hodina práce venku na pozemcích je k smíchu!

"Už jsi někdy pracoval na zahradě? Ale co se ptám, vždyť přeci máte bylinkářství. Takže, vidíš ty dýně? Jak si můžeš všimnout, je kolem nich množství malých fialových rostlin, ty musíš vykopat i s kořeny, jinak nám dýně pořádně nevyrostou."

"Pořádně nevyrostou? Vždyť už jsou větší, než je moje hlava," zavtipkoval Harry.

"Ještě mají co dohánět. Tak se do toho pusť, nářadí máš tamhle u plotu."

"Ano, pa- ano, Oggu," opravil se Harry, když viděl jeho výraz. Došel si pro nářadí a klekl si u kraje záhonu. Plevání byla příjemná činnost, když na něj nepršelo ani neomdlíval horkem.

Pustil se do toho. Ty fialové rostliny měli dost hluboké kořeny, které nešly dobře přeseknout. Musel kolem nich vždycky vykopat velkou díru, pak s tou kytkou kroutit, dokud ji nevykroutil ven. Jako by byla velký vrták. Jakmile ale přišel na to, jak dostat ten plevel z půdy ven, šlo mu to už pěkně od ruky.

"Ty jsi ten nový, co?" zeptal se ho známý hlas.

Obrnil se a vzhlédl. "Ano, to jsem já." Vstal a oprášil si ruce. "Herold Ollivander, moc mě těší."

"Rubeus Hagrid, jsem zdejší pomocník," usmála se na něj z výšky vousatá tvář. Měl méně vrásek a tmavší vlasy.

Harryho úsměv se roztáhl a on se snažil neudělat ani krok vpřed. "Moc mě těší."

"Jo, mě taky. Bejt tebou dám si bacha támhle na ten úponec, docela se k tobě plíží."

Harry se ohlédl. Skutečně, břečťanu podobná rostlina byla mnohem blíž, než si pamatoval. "Díky, pohlídám si ho."

"Jo," podrbal se Hagrid na hrudi. "Co ty tady vlastně děláš?"

Harry se ušklíbl. "Školní trest."

"Trest jo? Co jsi proved?"

Pokrčil rameny a nevinně se usmál. "Nepřiměřená obrana?" zkusil to na Hagrida taky.

Hagrid se zasmál. "Tak to jsi tady správně. Na tyhle fialový potvory je nepřiměřená obrana přesně to co potřebuješ." Sklonil se, obmotal kolem ruky fialovou rostlinku a zatáhl. Něco zapraštělo a Hagrid najednou držel v ruce celý kořen!

Harry zakroutil hlavou. "Tohle není možný! Já se s tím kroutím jako cvok, a vy to máte venku raz dva! Vaši sílu bych chtěl mít."

Hagrid se začervenal a podíval se na rostlinku v ruce. "Zas tak extra to není. Tahle je malá."

"No, mě se ta potvora zdá extra dost," nedal se Harry. "Fakt dobrá práce!"

Hagrid si odkašlal a odhodil rostlinu na kupu k ostatním, které Harry už stihl vytrhat. "Díky. Tak Já už teda půjdu."

"Mějte se pěkně!" rozloučil se s ním Harry a zaklekl zpátky k záhonu. Šťastně se zakřenil na dlouhý zakroucený kořen, který se mu podařilo vykroutit. Tenhle trest byl ten nejlepší trest, jaký mohl dostat. A to počítal i výlet s Hagridem do Zapovězeného lesa v prváku.

Hagrid byl tady! Jako, věděl že je tady. Už ho několikrát viděl z dálky, ale ještě nikdy se s ním nebavil. Mluvit s ním bylo úplně něco jiného! Tohle byl skvělý den. S ještě větší vervou se pustil do plevání.

Měl už přes polovinu záhonů vyplevanou, když přišel Ogg.

"Ty tu ještě pořád jsi?"

Harry se na něj zmateně podíval. "Ještě jsem neskončil, pane."

"Žádný pane, jsem Ogg," opravil ho shovívavě. "Trest ti skončil před dvaceti minutama. Promiň, zapomněl jsem na tebe."

Harry vstal a oprášil si ruce. "A nechcete, abych to dokončil?"

Ogg zavrtěl hlavou. "To je dobrý. Dokončí to Hagrid nebo další chudák s trestem. Už jdi dovnitř a pořádně se ohřej." Podíval se na záhony s dýněmi a zamračil se. "Nekouzlil jsi, že ne? Asi jsem ti zapomněl říct, že nemáš kouzlit."

Harry rychle zavrtěl hlavou. "Ne pane. Nekouzlil. Používal jsem nářadí a vlastní ruce."

"Divný," podrbal se Ogg ve vousech. "Studenti většinou zvládnou tak maximálně deset kořenů." A to, když jsou šikovní. Jak se ti to povedlo?"

Pokrčil rameny. "Není to poprvé, co jsem pleval. A když kořen vypadá jako přerostlá vývrtka, musíte se k němu taky tak chovat."

"Hmm..." zamručel Ogg. "Tak to asi bude. Já to vždycky vytrhám kouzlem a je to. A ty ž vážně jdi. Dám vědět profesorce, že jsi odvedl dobrou práci."

Harry se na něj usmál. "Díky, Oggu." Prohnul se v zádech a protáhl se. V ramenou mu zalupalo. "Chcete pomoct s nářadím?"

"To nebude nutný, mladej."

"Tak dobře. Mějte se Oggu."

"Nashle, mladej."

Harry se vydal zpátky do hradu. Cestou si hůlkou opláchl a osušil ruce a zkontroloval, jestli není moc umazaný. Vyčistil si hábit a předtím, než vlezl dovnitř, ještě zbavil boty bláta. Dneska další problémy rozhodně nepotřebuje.