PŽ 22. kapitola - Zabité odpoledne

20.12.2019

A vy ostatní! Šťastné a veselé svátky! Snad to vánoční šílenství všichni přežijeme v relativním klidu :) Odpovědi na mailu se mi kupí a musím říct, že mě to množství překvapilo :D

Pokud jste to ještě nezaznamenali, vymyslela jsem pro vás vánoční dárek - pošlete mi na mail (nebo ve formuláři v článku Vánoční speciál) pro vás zajímavou scénu nebo postavu. Rozepište se trochu, ať vím, co vás na tom zaujalo, proč jste si vzpomněli zrovna na tuhle. A já vám za to 24. pošlu na mail bonus k Poutům života, který nikdo jiný mít nebude. Předmět: Vánoční speciál.

Artie

Povzdechl si a zaúpěl. Proč to nemůže být jednoduché? Je to jen oblečení!

"Co se děje?" zeptal se ho Montgomery, který právě přišel do pokoje.

Harry si znovu povzdechl a uhladil si vlasy. "Snažím se vybrat si něco na sebe k Brumbálovi. Ale nevím co."

"Jak na něj chceš zapůsobit? Chceš ho potěšit nebo naštvat?"

Zamyslel se. "Chci se od něj distancovat, moc ho nezaujmout. Aby na mě hned zapomněl a zařadil si mě jako běžného studenta."

"Páni, to se ti asi nepovede," pochybovačně si ho změřil Montgomery. "Už jsi na něj zapůsobil při zařazování. Takže co dál?"

"V tom případě hádám, že chci, aby si ze mě sedl na zadek," hodil všechno za hlavu Harry.

"To je jiná," usmál se Montgomery "Ukaž, co tu máš?"

Harry uhnul stranou, aby se Montgomery mohl podívat. "Takže, jako kovanej zmijozel bys asi měl jít v tomhle," ukázal na světle zelený hábit se stříbrným lemem rukávů, "ale osobně si myslím, že ten je hodně slavnostní. Víc ti sluší ten tmavě zelený. I když ten je zase se zlatem, což je trochu nebelvírské nebo mrzimorské. Tenhle vínový je dobrý, tenhle černý je klasika, uff, máš tu samé dobré kousky. To není vůbec lehké."

"Hmm. Vítej v mém světě," zamumlal Harry.

"Hele, víš ty co? Jdi se oholit, uprav si vlasy. V kolik tam jdeš?"

"Před pátou."

Montgomery hvízdl. "No, moc času nemáme, ale to stihneme. Jdi do koupelny a já něco mezitím vymyslím."

Harry poslechl a nechal ho u skříně. Nic důležitého tam neměl. V koupelně se rychlým kouzlem oholil a opatrně si nanesl kolínskou na tváře. Příjemně to pálilo a vonělo. Rozvázal si vlasy, rozčesal je a chvíli se studoval v zrcadle. Vypadaly delší. Zase. Už je měl pod ramena.

"Co si mám udělat s vlasy?" houkl na Montgomeryho.

"Ukaž se!" vybídl ho.

Harry vyšel z koupelny. "Fíha, to by chtělo ostříhat, ale na to čas fakt nemáme. Umíš plést copánky?"

Zavrtěl hlavou.

"No tak to se taky budeš muset naučit, jestli chceš mít dlouhý vlasy,'" prohlásil a zvedl dva hábity. "Hele, který chceš? Tmavě zelený nebo šedý?"

Harry si je změřil a prohrábl si rozpuštěné vlasy. "Asi ten tmavě zelený."

"Fajn," Montgomery mu ho podal. "Rychle se převleč a vrať se. Jestli máš něco na vlasy, přines to. Uděláme s nimi něco."

Harry poslechl. Když se vrátil, Montgomery zrovna otvíral malý kufřík plný různých lahviček a hřebenů.

"Sedni si sem na židli a nehýbej se," varoval ho Montgomery a Harry polkl. Židle byla postavená před zrcadlem. Harry v odrazu viděl, jak se za něj Montgomery postavil a upravil si vlastní po bradu dlouhé vlasy. "Takže, vidím to na polorozpuštěné vlasy stáhnuté z obličeje. Normálně bychom je po stranách spletli, ale nemáme na to čas, takže je jen takhle stáhneme," a s tím mu přetáhl vlasy z obličeje. Trochu je u hlavy načechral a pak začal pramen po pramenu sbírat vlasy u hlavy "Všiml jsem si, že vlasy nosíš pořád stejně. To je trochu nudné, i když na tom není nic špatnýho. Ale jak si můžeš všimnout, máš je u hlavy mnohem rovnější než dole. Tohle, co používáš, je ale dobré na udržení vlasů na místě, takže toho využijeme."

"Vyznáš se v tom," podotkl Harry.

"Jasně že jo, matka nevychovala vagabunda," pokrčil rameny a dál pokračoval v práci. "Navíc mě nepustila na koště, dokud jsem se nezvládl během chvilky upravit do normálního stavu."

"A jaký je podle ní normální stav?"

"Představ si plesovou sezónu."

Hvízdl. "Tak to se ti nedivím."

Zasmál se. "Dělám si legraci. Jaké máš stuhy?"

Harry otevřel krabičku, a zatímco držel jednou rukou vlasy sepnuté, druhou se jimi probíral. "Hele, co to je za materiál? To musí strašně klouzat."

"Proto taky používám tohle," sundal si Harry ze zápěstí gumičku.

Montgomery si ji pochybovačně změřil. "Herolde, zaprvý nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží. Půjčím ti nějakou svou. Podrž," řekl a počkal, než si Harry vezme vlasy do ruky.

Za chvíli se vrátil a přikládal k Harrymu hábitu různé barvy. "Hele, nemám tu správnou zelenou, co říkáš na zlatou?"

Harry pokrčil rameny. "Klidně."

Montgomery přikývl a převzal si od Harryho vlasy. Šikovně je svázal dohromady a usmál se. V těch černých vlasech to vypadá dobře. Máš kliku." Zkontroloval čas. "Ještě stíháme. Počkej, upravím ti to zvlnění."

Harry se díval, jak vytáhl z kufříku lahvičku s průsvitnou, lehce třpytivou tekutinou. "A to je na co?"

Montgomery protočil oči. "Na vlasy. Já to používám pořád. Podpoří to přirozené zvlnění, ale zabrání to tomu, aby vypadaly rozcuchaně." Nalil si trochu na ruku, rozetřel a prohrábl Harrymu vlasy. "Tak, to je lepší. Já jsem hotov."

Harry se zvedl a prohlídl se. Vypadal opravdu dobře, ale zároveň jako by se ani nesnažil. "To je skvělý. Děkuju moc. Jak si to udělal?"

Montgomery pokrčil rameny a otřel si ruce do vlastních vlasů. "Zkušenosti. Neboj, naučím tě to."

Harry si ho změřil. "A co za to?"

Montgomery se usmál. "Učíš se rychle. Ale pro přátele to je zdarma."

Zavrtěl hlavou, ale usmíval se. "Tak dobře. Ještě jednou díky, a kdybys něco potřeboval, dej vědět."

"Neboj, dám," usmál se na něj Montgomery zpět. "A teď jdi, ať to stihneš."

Přikývl a vyrazil. Cestou ven potkal spoustu lidí, kteří si užívali volna. Urovnal si hábit v ramenou a zkontroloval, že je zapnutý. Takže Montgomery chce být jeho přítelem. No, proč ne? Vypadá jako slušný chlapík a s vlasy umí divy.

Všiml si známé postavy, jak klečí u malého kluka se skloněnou hlavou, co si utírá kapesníkem nos. Po chvilce zaváhání přišel k nim.

"Ahoj, je všechno v pohodě?" zeptal se.

James Potter vzhlédl ze země a zamračil se. "Jo, všechno je v pohodě. Díky. Zvládneme to. Můžeš jít dál."

Kluk se podíval na Harryho, popotáhl, ale nic neřekl.

"Alfie, jsi v pořádku?"

Alfie přikývl, ale oči se mu zase zalily slzami a rychle sklopil hlavu.

Harry v duchu zaklel a taky si vedle něj klekl. Přitom ignoroval pohled, jakým po něm James střelil.

"Alfie, stačí říct půl slova a půjdu pryč. Slibuju. Ale jestli se něco děje, moc rád bych ti pomohl. Slíbil jsem to tvojí mamce, pamatuješ?"

Alfie znovu přikývl, ale dál se koukal do svého klína.

Harry si povzdechl a dal mu ruku na rameno. "Dobře, nemusíš mi nic říct. Ale ví to někdo? Co tady James? Ten by ti určitě taky rád pomohl."

Zavrtěl hlavou a James dlouze vypustil vzduch.

"Alfrede, má pravdu. Co se děje?" Nad Harryho udiveným výrazem jen zdvihl obočí. "Našel jsem ho tady před chvilkou. Ještě jsme se k ničemu nestihli dostat. Stýská se ti?"

Zase zavrtěl hlavou.

"Někdo ti něco ošklivého řekl?" zeptal se ho Harry jemně.

Taky zavrtěl hlavou.

"A stalo se ti něco ošklivého? Nemusel jsi ani nikoho vidět," rychle dodal James.

"Ne," vykvikl potichu.

"Tak copak se děje, Alfie?"

Zvedl ubrečené oči a podíval se na Harryho. "Johny mě nesnáší."

Johny... to byl jeho kamarád z vlaku. "A pročpak by to bylo?"

"Protože já jsem nebelvír a on zmijozel."

James souhlasně zamručel, ale Harry mlaskl. "Tak za tím musí být něco víc. Proč by tě neměl mít rád?"

Alfie žmoulal hábit. "Protože má kvůli mně trest."

"Ale," zvedl James obočí. "Kvůli tobě?"

"Jo," přikývl Alfie. "Byli jsme venku po večerce a McGonnagalová nás chytla. Já jsem se stihl schovat, ale jemu vzala patnáct bodů a pak mu ještě dala školní trest, že je prý drzý. Ale našla i mě a sebrala mi jen deset bodů." Popotáhl. "Poslala nás do postele. Měl jsem radost, že mi taky nedala trest, ale Johny je teď na mě naštvaný. Musel leštit poháry a mě jen varovala, ať to nedělám znova."

"To možná není úplně fér, ale není to pořád tvoje vina," namítl James.

"Ale je! Kdybych po něm nechtěl, aby se mnou šel zkoumat hrad, tak by ho nechytli. On nechtěl, že se to nesmí a že když ho chytí, tak bude průšvih, ale já ho přemluvil. A chytili nás. A on mi to už nikdy neodpustí! Byl fakt naštvaný a nechtěl se mnou mluvit." Dal se zase do breku.

Harry si s Jamesem vyměnil zoufalý pohled.

"To tak určitě nebude, my jsme s klukama v průšvihu každou chvíli," namítl James. "A pořád jsme kamarádi."

"Ale vám nikdo nenadává!" namítl Alfie a pak si vyděšeně přikryl pusu rukama.

"Nadává? Kdo vám nadává?" zbystřil James.

"Nikdo."

Harry si povzdechl. "Alfie, už ses podřekl. Teď nám to už musíš říct. Kdopak vám nadává?"

Alfie pokrčil rameny. "Tak různě. Ale to jsou jen řeči. Je to jedno."

"Alfie," řekl James káravě, ale jemně zároveň.

Sklopil pohled. "Říkají mi, že nejsem správný nebelvír. Že je Johny špinavý a zákeřný zmijozel, co mi jen vrazí kudlu do zad. Že jsou všichni takoví. Ale Johny takový není!" Začal kamaráda hned bránit. "A já jim to i říkám, ale pak mi oni říkají, že jsem zrádce a debil a Johny se na ně naštve a brání on mě a pak má zase problém."

Harry se kousl do jazyka a přemýšlel, co má říct dál.

"Kdo to říká?" zeptal se James.

"Kluci. Že prý se mnou nechtějí být ani v jedný ložnici. Ale to je jedno. Co budu dělat s Johnym? Co když se mnou už nikdy nebude mluvit?"

James ho s radou předešel. "Tak jdi za ním a postarej se, aby věděl, že budeš pořád jeho kámoš. Ať se stane, co se stane. A já si promluvím s kluky, jo? Nebo ještě líp, pošlu na ně Lily s Remusem. To jsou naši prefekti. Ti jim hezky vytmaví, co ty na to?"

"A myslíš, že to bude fungovat?" zeptal se Alfie nadějně.

"Bude," přikývl Harry. "Lily dokáže hezky vyděsit. A s Johnym... není to lehké, když pořád posloucháš takové věci. Zkuste si spolu najít i další kamarády, se kterými vám bude fajn. Když vás bude víc, budete se i líp takovým řečem bránit. Nemusíte na to být sami."

Alfie pořád nevypadal přesvědčeně.

"Má pravdu, Alfrede. Když budete mít partu, tak si na vás nikdo netroufne," usmál se na něj James. "Jestli chceš, můžeš přidat do party i mě." Přehnaně vypnul hruď a plácl se do ní. "A já jim ukážu."

Alfie se zasmál a utřel si nos. "Tak dobře."

Harry se pousmál. "A ještě mi řekni, nadává vám i nikdo jiný? Třeba lidi ze zmijozelu?"

"Ne." Zavrtěl hlavou. "Ti neříkají vůbec nic. Jen si šuškají. Ale..."

"Ale?" pobídl ho Harry.

"Jednou Johnymu řekli, že by to měl vzdát. Že ho taky brzo začnu nesnášet. Ale nemaj pravdu!"

"To víš že nemaj," přikývl James. "To je totiž na tobě. Ne na nich."

Harry se zase kousl do jazyka. O tlaku okolí věděl svoje.

Ale James pokračoval: "Koukni se třeba tady na toho." Ukázal na Harryho. "Ještě s jedním zmijozelem se baví s Lily. A Lily si to do toho nenechá kecat. A ta je přece prefektka. Možná by ti mohla něco poradit."

Alfiemu se rozzářily oči. "Vážně?"

James přikývl. "Určitě. Přimluvím se za tebe u ní, co ty na to?"

"Tak jo!" Seskočil z lavičky. "Poběžím za Johnym a všechno mu povím! Díky moc!"

"Za málo," usmál se James a rozcuchal mu vlasy.

Harry se na něj jen usmál a na rozloučenou mu zamával. Alfie rychle odběhl a Harry se s povzdychem zvedl. Nenápadně přenesl váhu ze ztuhlého kolena. Klečení na kamenné podlaze nebyl nejlepší nápad.

James se vedle něj taky zvedl a odkašlal si. "Díky."

Harry ještě pořád s úsměvem pokrčil rameny. "Nic moc jsem neudělal."

Strčil si ruce do kapes. "Tahal jsem to z něj deset minut a nic. Bez tebe nic neřekl."

Harry se vydechl a uhladil si hábit. "To byla maličkost. Jen..."

"Co?" zvedl James obočí.

"Fakt se koukni na kobylku těm klukům z ložnice. Má před sebou sedm let, a jestli do něj takhle budou rýt pořád..."

"Jasně," přikývl James. "Považuj to za vyřízený."

"Díky," pousmál se. "Tak... já půjdu."

"Jasně," přikývl roztržitě. "Ještě..."

"Co?" zeptal se Harry a zvedl obočí.

"Nevíš, co se děje s Lily? Fakt se hodně bavíte... Neříkala někdy něco o mně?"

"Někdy něco o tobě?" Harryho obočí vyletělo až k vlasům.

"Jasně, to byla blbost. Zapomeň na to." Mávl James rukou a dal se k odchodu.

"Počkej!" zarazil ho Harry. "Jo, mluví o tobě."

"A co říká? Je teď taková... pořád je naštvaná a divná."

Harry si povzdechl. "Divíš se jí? Říká, že si jí vůbec nevšímáš."

"Ale všímám!"

Harry zvedl ruce do vzduchu. "Jen říkám, co mi sama řekla. Řekla, a to cituju: Pořád někde lítá s klukama. To je všechno."

James se teď mračil. "Ale to..."

Zarazil ho. "To neříkej mně, ale jí. Fakt byste si o tomhle měli promluvit." Podíval se, kolik je hodin a sykl. "Já už teď stejně musím běžet. Takže zatím."

"Tak to fakt díky, Ollivandere," potřásl James hlavou.

Harry se na něj zazubil. "Za málo, Pottere!" A dal se do běhu, protože u hlavní brány měl být před dvěma minutami. Ulevilo se mu. Konečně nebyl James kretén. Možná to fakt byl fajn kluk. Aspoň, když jde o ostatní nebelvíry.

U brány už na něj čekal strýček a hned ho objal. "Harry! Rád tě vidím. Jak se daří?"

"Dobře, děkuju," usmál se na něj Harry.

"Jak se cítíš?" zkoumavě si ho změřil strýček.

"Nervózně," připustil Harry, když na něj znovu dolehlo, že za chvíli bude sedět naproti Brumbálovi.

"Neboj, všechno dobře dopadne. A mimochodem, moc ti to sluší. Líbí se mi, co sis udělal s vlasy."

"Děkuju, s tím mi pomohl Montgomery, jeden kluk z ročníku."

"Vyřiď mu, že se mu to povedlo. Půjdeme?"

Přikývl a srovnal se strýčkem krok. Držel záda rovná a snažil se usmívat.

"Harry?" zašeptal strýček.

"Ano?" zašeptal Harry zpátky.

"Vypadá to, že se tu pár lidem líbíš," spiklenecky na něj mrkl.

Harry se rozhlédl. Pár lidí na něj koukalo. "To je normální," tiše odpověděl. "Prostě jsou zvědaví. Však je to přejde."

"Nejsem si jistý, myslím, že na tebe tamto děvče mrklo."

"A jsi si jistý, že to nebylo na tebe?" zažertoval Harry.

"To nejsem," připustil strýček. "Ale co by viděli na takovém starém kozlovi?"

Zastavili před sochou chránící vstup do ředitelny.

"Dobrý den," pozdravil Garrick chrlič. "Herold Ollivander je pozván na čaj k řediteli."

"Moment prosím," odpověděl chrlič.

Harry se se strýčkem po sobě podívali. "Jak dlouho si myslíš, že budeme čekat?" zeptal se ho Harry.

Strýček si povzdechl. "Tak dlouho, jak bude pan ředitel chtít."

Chvíli tiše stáli, ale pak Harry řekl. "Je mi líto, že jsi musel zavřít obchod."

"Harry," povzdechl si strýček. "Tím se netrap, zavřel jsem o dvacet minut dřív, to není taková tragédie. A abych pravdu řekl, měl jsem co dělat, abych nezavřel hned, jak jsem se o tom čaji dozvěděl."

"Vážně?"

"Vážně. Jsem tvůj zákonný zástupce. Pokud ředitel chce diskutovat o tvých školních záležitostech, měl bych být u toho. Kdybys mi to nevzkázal, vůbec bych se o vaší schůzce nedozvěděl," prohlásil bez svého obvyklého lehkého tónu.

Harry si ho opatrně změřil. "Jsi naštvaný?"

"Ano," připustil strýček tiše.

V Harrym by se krve nedořezal. "Omlouvám se."

Strýček se po něm zmateně podíval. "Za co? Harry, to přece není tvoje vina, že ředitel neví, co se patří."

"Tak dobře," odpověděl Harry tiše a něco se v něm uvolnilo.

"Jak dlouho si myslíš, že budeme ještě čekat?" zeptal se ho strýček.

Harry pokrčil rameny. "Hodinu, dvě?"

"Něco ti povím, synku. Dávám tomu ještě deset minut. Jestli nás do té doby nepřijme, půjdeme někam na vlastní čaj."

"To zní jako plán," usmál se Harry. "A strýčku? Mohl bys mě zítra vyzvednout až na oběd?"

"Jistě," přikývl strýček. "Povíš mi doma všechno?"

"Jasně," usmál se Harry. "Základ už víš, ale detaily ti řeknu rád."

Když čekali osm minut, chrlič se odsunul stranou. "Ředitel vás očekává."

"Bylo načase," odtušil Garrick.

Vystoupali po schodech nahoru až ke dveřím ředitele. Strýček na ně zvučně zaklepal.

"Vstupte."


Vešli dovnitř a ředitel je s úsměvem přivítal. "Dobrý podvečer. Garricku, jsem rád, že sis našel čas se k nám připojit."

Strýček se uklonil. "Synovcovo vzdělání je pro mě prioritou. Naštěstí jsem se o této schůzce dozvěděl včas." Posadil se do jednoho z křesel u okna. "Je vaše sova v pořádku? Začal jsem se o ni strachovat, když nedorazila."

Harry se usmíval možná o trochu víc, než by měl. Ale bylo příjemné vidět strýčka, jak uhlazeně a se stylem dává Brumbálovi co proto.

Brumbál přikývl a sedl si naproti strýčkovi. "Ano, snad bude v pořádku, děkuji za optání. Poslední dobou je nějaká popletená."

Harry si sedl ve strýčka.

"To asi tím věkem," podotkl strýček. "Někteří nezvládají stárnutí zrovna dobře, že? Hlavně zapomínání bývá problém."

"Ano, bohužel se to stává," odpověděl mu Brumbál s napjatým úsměvem. "Co si dáte za čaj? Černý, zelený, bylinkový? Nebo nějaký s ovocnou příchutí?"

"Černý, prosím. S jednou hrudkou cukru a kapkou smetany."

"A ty, Herolde?" zeptal se ho s úsměvem.

"To samé, ale s třemi hrudkami, Albusi. Děkuji," široce se na něj usmál.

Brumbálův úsměv ztuhl. "Chlapče, nemyslím si, že je zdvořilé svému řediteli říkat jménem."

"Omlouvám se," sklonil hlavu Harry a zhluboka se nadechl. "Máte pravdu, nejsme tak blízcí, abychom si říkali jménem. Taky nejsme příbuzní, a proto vám nebudu říkat dědo," řekl, a aby zakryl nervozitu, sáhl po čajové konvici, která stála mezi nimi. "Strýčku, říkal jsi černý?" Počkal na strýčkovo přikývnutí a nalil mu. "Hrudku a kapku, že?"

Cítil na sobě Brumbálův pohled. "Co pro vás, pane řediteli?" zeptal se ho zdvořile, už zase s úsměvem.

"Půl šálku čaje, půl smetany a dvě hrudky cukru, prosím."

Harry přikývl. "Jistě, pane profesore." Všechno mu naservíroval a pak si vzal do rukou šálek i s talířkem. Pohled na kontrast drobné zlaté linky a tmavě zeleného rukávu mu zkroutil prsty na nohou. I když se jednalo o jiný vzor, jiný střih... Jak to, že zapomněl?

Strýčkův hlas ho donutil vrátit se zpět: "Chtěl jste mluvit o Heroldově individuálním plánu, co potřebujete?"

"Ano, přesně tak. Jen jsem se chtěl ujistit, že nejsou žádné problémy v hodinách ani s učiteli a že všechno probíhá hladce."

Harry si srovnal rukáv a sklonil hlavu. "To je velmi laskavé, děkuji." V rychlosti zamkl svou vzpomínku na tu nepovedenou noc. Nebude na to myslet. "Momentálně žádné problémy nemám. Vyučující mě zapojili do výuky velmi hladce, a pokud mám nějaké mezery, doporučí mi, jak je nejrychleji vyplnit. Někteří spolužáci mi i nabídli doučování."

"To slyším velmi rád, chla- pane Ollivandere," opravil se Brumbál, když Garrick zakašlal. "Doneslo se mi ale, že se vyskytly nějaké nepříjemnosti na hodině obrany, je to tak?"

Harry ledabyle pokrčil rameny, netknutý šálek stále v rukách. "Je to obrana, nepříjemnosti se stávají. Znáte to, těžko na cvičišti, lehko na bojišti."

"Jistě, ale po hodině s bystrozorem Joycem jste skončil na ošetřovně. A přišel jste kvůli tomu i pozdě na přeměňování s profesorkou McGonnagalovou," namítl Brumbál. "Možná by se celý incident měl prošetřit."

Harry zavrtěl hlavou. "To nebude nutné. Jsem šesťák mezi sedmáky, s něčím podobným se musí počítat. A nejednalo se o nic vážného. Byl bych radši, kdyby se neplýtvalo zdroji na vyšetřování něčeho tak nicotného. Místo toho by se mohla pozornost zaměřit na bezpečnost na chodbách."

"Co tím myslíš, chlapče?"

Harry se na něj dlouze podíval. "Byl jsem sotva jediný student, profesore, který tento týden navštívil ošetřovnu. A na rozdíl od jiných důvodem mé návštěvy byla nehoda při hodině."

Brumbál se zasmál. "Pár studentských žertů? To není třeba prošetřovat."

Harry se usmál. "Vy tomu rozumíte nejlépe, pane řediteli."

"Dobrá tedy, jsem rád, že jsme se dohodli. Je tu ještě něco, co je třeba probrat?"

Strýček se ujal slova. "Zítra si vyzvednu Harryho pro hodiny spojené s výrobou hůlek, jak jsme se dohodli v létě, vrátí se v neděli odpoledne."

"Jistě, jistě," pokýval hlavou Brumbál a vstal. "Děkuji vám za návštěvu a přeji pěkný zbytek dne."

Harry se strýčkem také vstali. "Děkujeme za pozvání," uklonil se Garrick.

"Ano, děkujeme," přidal se Harry a položil plný šálek na stůl. "Na shledanou."

"Na shledanou," rozloučil se s nimi Brumbál a zamířil zpátky ke svému stolu.

Harry se se strýčkem vyprovodili, a když byli z doslechu chrliče, strýček si odfrkl "Ten starý kozel."

"Strýčku?" znejistěl Harry.

"Naprosto zbytečně zabité odpoledne. Ať mi nikdo netvrdí, že mu šlo o tohle."

"Promiň, že jsi tam kvůli mně musel," řekl Harry tiše a sklonil hlavu. Na levé botě měl malou skvrnku.

Strýček mu položil ruku na rameno a Harry vzhlédl. "Harry," povzdechl si. "Kdybych tam s tebou nebyl, probíhalo by to úplně jinak. Kdo ví, co by chtěl vědět. Rozhodně nelituji, že jsem tam byl s tebou. Jen mě štve, že tě vůbec nutil tam jít."

"Vážně?"

"Vážně. A Harry, jestli tě ředitel ještě někdy pozve k sobě beze mě nebo jiného dospělého, kterému věříš, tak tam nechoď. I kdyby to znamenalo, že se neukážeš, to za slušné vychování nestojí."

Harry přikývl. "Tak dobře."

"Ještě jedna věc."

Harry polkl. "Ano?"

"Chtěl jsem ti jen říct, jak dobře sis tam nahoře vedl. To oblečení, ty vlasy, celou dobu ses choval jako vychovaný mladý muž. Vůbec ses jím nenechal rozhodit, ani jeho porušováním etikety."

Zmateně se na něj podíval. Porušení etikety?

"A abys věděl, na vlastního syna bych nebyl pyšnější. Všechno zvládáš tak dobře!"

Harry cítil, jak ho štípou oči, a najednou viděl rozmazaně. "Děkuju," vyrazil ze sebe úzkým hrdlem.

Strýček se usmál. "Za pravdu se neděkuje. A co bys řekl tomu, kdybys mě doprovodil k bráně?"

Nenápadně popotáhl nosem. "Rád."

"Výborně," usmál se na něj strýček a vydal se na cestu.

"A strýčku?" sebral Harry odvahu.

Otočil se na něj. "Ano, Harry?"

"Mohl bych tě obejmout?"

Strýček zastavil a na dlouho sekundu na Harryho jen zíral. Pak rozpřáhl ruce. "To víš, že jo. Pojď sem, synku."


xXx

Hodiny nad dveřmi tikaly a celá místnost voněla dřevem a lakem. Harry seděl na vysoké stoličce vedle pracovního stolu, na kterém bylo množství podlouhlých krabic. Ještě stále měl problém ten vjem popsat, ale zdálo se, že celý vzduch bzučí a šumí různými melodiemi. U stolu s hotovými hůlkami to bylo skoro jako písně, symfonie, u skříní a stolů s rozdělanou prací a surovými materiály to bylo spíše jako jednotlivé hudební nástroje, ke kterým se ještě něco muselo přidat, aby to znělo dobře.

"Lidé si myslí, že používám pouze tři složky na jádra. Jednorožčí žíni, blánu dračího srdce a fénixovo pero. To je nesmysl. Na světě není dost ochotných fénixů, kolik bych potřeboval, a získat dračí srdce není o moc jednodušší," svěřil mu strýček s mrknutím. Seděl vedle Harryho a rovnal krabice do perfektní řady.

"A jak to děláš?" zeptal se ho Harry se zájmem.

"Záleží na srdci - staré je nabité magií jiným způsobem než mladé. Nejlepší by bylo mít srdce draka, který je starší než tři sta let a co zemřel přirozenou smrtí. Magie v blanách je silná, uleželá a poklidná. Přesto hodně výbušná. Nebo naopak, zdravý drak v nejlepším věku má srdce plné mladé, bojovné impulsivní magie. Získat takové srdce je těžké. Proč si myslíš, že dřív bylo tolik výprav za draky? Ale od té doby, co začali mizet a momentálně jsou hlavně v rezervacích, je to náročnější. V každé rezervaci mám člověka, který mě upozorní, pokud se s nějakým drakem něco stane. Abych mohl s blánou dál pracovat, musí být srdce vyjmuté ještě zatepla. Z kvalitní a silné blány se dá vyrobit pět hůlek, výjimečně i sedm. Někdy tě s sebou vezmu, pokud budeš chtít. Když drak umře, hemží se to kolem něj nejrůznějšími lidmi."

To Harryho zaujalo: "Vážně? Kým?"

"Lékárníci, koželuzi, obchodníci... Pro rezervace je to skvělý způsob, jak si vydělat na chod. Ale řeknu ti, každý drak musí být nejdřív prohlédnutý, že zemřel bez cizího zavinění. A věř mi, nechceš mít proti sobě poštvané všechny krotitele." Tleskl. "Zpátky k jádrům. Vytvořil jsem teorii nadřazených jader, když jsem byl o něco starší než ty. A v té době dávala smysl. Draků bylo před Grindewaldovou válkou dost, jedna rodina s vílími kořeny měla celé stádo jednorožců a můj děd z matčiny strany měl fénixe. Jednalo se o jádra dostupná, silná a s předvídatelným efektem. Navíc, všichni mají teď rádi uniformitu, to, že můžeš přijít do obchodu, mít hůlku na míru a odnést si ji ten samý den. To dřív nebylo. Jednalo se o velmi zdlouhavý proces, který se mým předkům podařilo zdokonalit a zrychlit, ale mít sadu hůlek v obchodě se nevyplácelo, protože si stěží někoho vybraly. "Hůlka si vybírá svého kouzelníka" je důležitá fráze pro zákazníky, aby nebyli nervózní, když výběr trvá dlouho. A dřív to tak bylo. Někdy trvalo i měsíce, než se vyrobila ta správná. Představ si, že čekáš na výrobu hůlky, která tě nakonec nechce. Ale pravdou je, že i přes ty nejlepší výpočty se může stát, že hůlka bezdůvodně nesedí. Prostě si kouzelníka nevybrala. No a ta teorie měla úspěch. Ale jsou i další jádra, která lze použít."

"Testrálí žíně?" vzpomněl si Harry na svou vlastní hůlku a dotkl se loketního pouzdra.

"Přesně. Vlasy v podstatě kohokoliv - je důležité, aby měly magický náboj a budou fungovat. Ale problém s nimi je ten, že náboj musí být dostatečně silný a stabilní. I bytost, které patří, by měla být stabilní ve svém chování. Pokud se chová a prožívá vše stejně, je potom její vlas vhodný pro výrobu hůlky, která ponese podobné vlastnosti jako daná bytost."

Když je ale řeč o vlasech... "Může to být i člověk?"

Strýček vztyčil prst. "Výborná otázka. Může. V takovém případě se doporučuje vlas majitele hůlky, někoho příbuzného nebo někoho, s kým má pouto. Čím silnější pouto, tím lepší. A samozřejmě, čím větší magické nadání, tím lépe."

"Jak často používáš vlasy nebo žíně?"

"No, s jednorožci to je snadné, ti jsou stále stejní, u magických bytostí je to těžší - mnozí z nich jsou příliš hrdí nebo nebezpeční. Pojď za mnou, ukážu ti hůlku s kentauří žíní." A s tím seskočil ze stoličky, jako by byl o třicet let mladší, a zavedl Harryho do chráněné místnosti s opuštěnými hůlkami. Každá byla nasvícena svíčkami. Zamířili přímo k jedné, co byla ze světle hnědého dřeva a co stále ještě vypadala jako klacek ulomený ze stromu.

"Její majitelka byla posledním přítelem kentaurů. Tenhle vlas jí věnovala jejich kněžka. Bohužel se v té době řešila kentauří otázka a někdo ji zabil. Myslím tu čarodějku."

Harry si ji pozorně prohlédl a přejel prsty nad jejím povrchem. Zněla... smutně. A přesto divoce a pyšně. Jako by Harryho vybízela, aby se jí zkusil byť jen dotknout. A Harry to udělal. V moment, kdy se jeho prst setkal se sukem na místě, kde by správně měl být palec, mu v uších vybuchl hotový ohňostroj. Slyšel staccato bubnů, basu a housle, co se navzájem podpíraly, a vysoké a táhlé tóny příčné flétny, která zněla skoro jako zpěv. A byl by přísahal, že ta hůlka získala na moment barvu večerní oblohy. Od temně modré rukojeti až po oranžovou u špičky. Stáhl prsty zpět a najednou to bylo všechno pryč. V dálce stále slyšel ozvěnu bubnů.

Zamrkal, aby si pročistil hlavu. Strýček ho zvědavě pozoroval, ale nic neřekl. Odkašlal si. "Takže celá ta teorie o lepších jádrech je co?"

"Zjednodušení výroby. Ale musí se to jmenovat dobře, aby nad tím kouzelníci neohrnovali nos. Ale pro začínající kouzelníky jsou tato jádra skvělá. Mnohdy i pro dospělé. Ale pokud je někdo o něco víc speciální... Ten by neměl váhat nechat si udělat novou hůlku, když zjistí, že si s tou starou už nerozumí."

"A jak často se stává, že majitel změní hůlky?"

Strýček pokýval hlavou. "Častěji než bys čekal. Minimálně dva mladí kouzelníci z deseti v průběhu jejich pobytu v Bradavicích. Pak aspoň ještě tři v první dekádě jejich dospělosti. Věřím, že to má co dělat s výběrem jejich kariér a zaměření na specifický typ kouzel. Potom v průběhu něčeho, co by se mohlo nazvat krizí středního věku. A nakonec na stará kolena, když se čaroděj nebo čarodějka usadí a jejich život se zklidní. Ne všichni, co potřebují změnit hůlku, tak ale udělají. Někteří si ani neuvědomí, že už se jejich cesty rozešly, což je potom velká škoda pro obě strany."

"Stává se, že někdo změní za život hůlku víckrát?"

"Stává. Je těžké říct, jak často, ale jedna zákaznice si ji za svůj život byla vyměnit... tuším, že šestkrát? Dvakrát u mě a předtím ještě u mého otce."

"Páni, to je hodně často," hvízdl Harry.

"No, její manžel říkával, že dokud mění hůlky a ne manžele, je mu to jedno," uchechtl se strýček. "No, ale pojďme zpátky do dílny, vrátíme se k jádrům." Když byli usazeni zpátky na stoličkách, strýček pokračoval: "Jak jsem řekl, jednorožci jsou výbornou volbou pro svou konzistentnost. Jádra jsou silná a stabilní, špatně zvládají černou magii, ale jsou výborná pro léčení. Kouzelník by si měl dávat pozor, protože pokud hůlku vyhraje v duelu, bude mu sice patřit, ale nebude mu platná, pokud se jí bude snažit využít v boji. Ale na druhou stranu se dobře dědí, zejména v pokrevní linii. Což je důvodem, proč je taková hůlka například tréninkovou hůlkou pro děti po celá desetiletí. Jádro bývá slabší, pokud majitel hůlky není panic nebo panna. V tom případě funguje skvěle. Ale vše se dá vyvážit dřevem - doporučuji lípu nebo dub."

"A co fénix?" zeptal se ho Harry. "Říkal jsi, že jednoho měl tvůj děda. Muselo být výhodné ho mít u sebe pro výzkum, že?"

"No, co se týče fénixe... Byl jsem mladý a jen mezi námi, udělal jsem chybu. Popravdě jsem dost zoufale hledal další jádro, které bych do nejlepší trojky mohl přidat. A dědův fénix se nabízel. Ale ani tehdy to nebylo moc praktické. Hůlky s perem fénixe jsou vybíravé a náladové, často se stávají nehody a občas selžou nebo si rozmyslí, že nějaké kouzlo provedou jinak. Není to moc případů, asi tak jen jedno kouzlo z tisíce se statisticky zvrhne v něco jiného kvůli hůlce, ale i tak je to otrava. A jedno z tisíce je pro hůlkaře hodně. Popravdě nemůžu říct, že důvodem, proč některým trvá naučit se nová kouzla tak rychle, není to, že hůlka zlobí. Dá se zkrotit vhodným typem dřeva. Nejideálněji tisem nebo cesmínou, ale není to stoprocentní. A i potom je poněkud nestabilní."

Harry se zavrtěl, aby našel pohodlnější pozici. Z cesmíny byla vyrobená jeho první... "Takže co teď s tím fénixem?"

"No, ostatní hůlkaři o tom ví své, ale veřejnost jejich kritiku považuje jen za profesní odchylky. Já fénixe používám čím dál míň. Potom, co děd zemřel, jeho fénix zmizel. Brumbálův je jediný další v Anglii, kterého znám a mám jen pár per od obou v zásobě. A cestovat jen kvůli perům se mi nechce, vzhledem k trablům, které způsobují. Ollivanderovi jsou ale kvůli mně známí právě i pro fénixova jádra, takže už jen kvůli reputaci musím být připraven vyrobit z nich hůlku. A za těch posledních pár desetiletí se mi podařilo vytvořit postup, který zajistí dost slušnou šanci, že to bude v pořádku. A kromě toho," snížil spiklenecky hlas, "se mi dost často daří zákazníky přesvědčit, aby odešli s jiným jádrem, které jim ale sedí lépe."

"Takže velká jádrová trojka je ve skutečnosti dvojka?" ujistil se Harry, jestli to chápe správně.

"Přesně tak. Ale vzhledem k tomu, jaké množství materiálů k výrobě jader máme k dispozici, nenechal bych se tím zklamat. Dám ti o tom jednu knihu, kterou si pak večer můžeš přečíst."

"Je dobře, že jsou o tom i knihy," poznamenal Harry.

"Popravdě nejsou. Tahle je rodinná. Něco jako kronika, ale o jádrech. Už sedmnáct století do ní členové naší rodiny zapisují všechna jádra a kombinace materiálů, které vyrobili. Společně s jejich osobnostním popisem. A někdy je tam přiložená i krátká informace o majiteli, často to dost pomůže utvořit obrázek."

"Sedmnáct století? To je docela dost," zvedl Harry obočí.

Garrick se zasmál. "Není to zrovna nejlehčí čtení. Ale kniha je kouzelná. Můžeš si vybrat, zda chceš informace seřadit dle data, jádra, výrobce nebo osobnosti hůlky. A krom toho by každého, kdo není Ollivander, dost ošklivě potrápila. Tady mluvíme o středověkém potrápení," významně pokýval strýček hlavou.

Harry polkl. "A co když se rozhodne, že se jí já nelíbím?"

Garrick mlaskl. "Nesmysl. Pro jistotu to později vyzkoušíme, ale nebál bych se. Knize nejde jen o rodinu v tradičním smyslu slova, jak ji chápou někteří tam venku s čistotou krve a tak. Je to mnohem komplexnější. A kdyby jí šlo jen o krev, tak by už alespoň patnáct století byla mimo kurz. Nikomu to neříkej, ale Ollivanderovi tehdy a teď jsou úplně něco jiného. Lidé se mění, ale idea zůstává. Ne vždy se podaří, aby se talent zdědil v přímé linii a někdy to je ještě komplikovanější. Hůlkaři z celého světa byli přijati do naší rodiny. A to je na nás to zvláštní. Neseme znalosti, umění a magii tak speciální a různorodou právě díky různorodosti, z jaké pocházíme. To ale nemusí vědět každý nekňuba tam venku, víš, co tím myslím?"

Harry přikývl.

"A než se vrátíme k základům, co je třeba znát... co takhle dát si pauzu? Malá svačina, možná čaj?" navrhl mu strýček. "Nevím jak ty, ale oběd byl před třemi hodinami a já mám hlad."

"To zní jako plán," usmál se Harry.

Po svačině se strýček vrátil přímo k tématu: "Výpočet na určení délky hůlky jsi se naučil v srpnu, takže tady máš parametry a řekni mi, jakou velikost bys doporučil."

Harry s bušícím srdcem zíral na pergamen, na kterém byly napsané parametry mladého kouzelníka. Vzal do ruky brk a pozorně si všechno přečetl. Po chvíli začal sepisovat čísla pod sebe a sčítat je, odčítat je, násobit i dělit, jak bylo potřeba. Nakonec použil trojčlenku, která naštěstí dávala v magii větší smysl, než by čekal.

"Takže, hůlka by měla být jedenáct palců dlouhá?" řekl strýčkovi, který mezitím četl hůlkařský časopis.

Přikývl. "Výpočet máš správně. I když je důležité říct, že se velikost nedá vypočítat přesně na palec. Bývá hodně ovlivněna i osobností kouzelníka, preferencí kouzel a kombinací materiálů. Musím říct, že je jen málo věcí, které jsou stejně mrzuté jako výroba hůlky z perfektních materiálů, která je jen o kousíček kratší, než by měla."

Harry odložil brk. "A dá se s tím nějak pracovat?"

Strýček přikývl. "Z toho důvodu při výrobě přidáme palec k výpočtu. Což není při pouhém výběru potřeba. Existují ale i kouzla, která délku upraví, nebo se dá nastavit kovem nebo speciálními nástavci. Ale vždy si to pohraje s celkovou magií hůlky a to se moc dobře vypočítat nedá. Mnohdy je snazší začít znovu. Na druhou stranu je při výběru dřeva třeba myslet zase na to, zda chceme ponechat přirozený a původní tvar dřeva nebo ho uzpůsobit našim potřebám. Tvar hůlky ovlivní celkové vyznění kouzel. Pokud dřevo ohoblujeme, zajistíme tím preciznější kouzla. Naopak čím původnější tvar, tím divočejší kouzla. V tvém případě jsme zvolili hladký, rovný a lehce se zužující tvar z toho samého důvodu. Tvá magie potřebuje být nasměrována, zklidněna a obecně řečeno lépe kontrolována. Možná za pár let, až dospěješ, stejně jako tvé magické jádro, budeme moci přejít k přirozenějšímu tvaru hůlky, trochu si pohrát. Nedivil bych se, kdybys nakonec zjistil, že ti bude vyhovovat jiná forma nástroje, kterým budeš sesílat kouzla. Nemusí se vždy jednat o hůlky, ale není moc velké procento kouzelníků, kteří do této fáze dospějí. Zejména dříve byly velmi oblíbené berly, vařečky, jehlice, meče nebo kopí. V Japonsku je u tradičních kouzelníků velmi oblíbená džó. Zjednodušeně řečeno je to dlouhá tyč, kterou se mlátí po hlavě." Zasmál se. "Samozřejmě žertuji. Hlavně jim to neříkej do očí, nebo tě praští taky."

Harry se zasmál taky. "A proč se už nepoužívají berly nebo ty ostatní věci?"

"Časy se změnily. Ale i teď můžeš na ulici potkat velmi velmi velmi starého kouzelníka nebo čarodějnici, jak jdou s touto berlou. Ale nedá se říci, že by byla zrovna skladná. Také se naprosto liší způsob sesílání kouzel a momentální forma vzdělávání není přizpůsobená na berly nebo meče. Většina učitelů by ani nevěděla, jak tě naučit kouzlo bez přesného pohybu hůlky. Ti, co se rozhodnou v dospělosti používat jiný tvar nástroje, tak většinou učiní, protože je to pro ně praktičtější z hlediska profese. Ale jsou to samouci. Navíc je výroba takového nástroje velmi odlišná."

"A ty to umíš?"

"Nemám v tom velkou praxi, za celý svůj život jsem vyrobil dva. Jednu berlu a jednu vařečku. A vždy se jednalo o staromódní kouzelníky, kteří se nechtěli přeučovat na hůlku. Prvních několik století se to byla ale běžná praxe Ollivanderů. Mám ještě staré knihy a postupy, je to velmi cenné a popravdě řečeno mě to baví studovat. Občas najdu i nějakou vychytávku, kterou mohu použít i u hůlek."

"Znáš někoho, kdo to dělá?"

"Jak jsem řekl, v Japonsku se ta tradice ještě drží, ale je to čím dál vzácnější vzhledem k modernizaci. Každá kultura má své vlastní postupy, zejména ty, které se naštěstí nepodařilo zcela kolonizovat. Ale ti si je dost střeží. V západním světě jsou to Ollivanderovi, jedna rodina v Rusku a jedna v Kanadě. Ale ti to dělají asi tak na stejné úrovni jako já." Rychlý pohled na hodiny ho přiměl skočit ze stoličky. "Ou, neuvědomil jsem si, jak moc čas pokročil. Různé typy dřev si necháme na příště a dnes se zaměříme jen na to, jak jsou různá jádra cítit o samotě i v kombinaci dřev." Vzal do ruky jednu z krabic. "Řekni, co cítíš?"