2. kapitola - Velká sláva

10.11.2019

Tráva mu s každým krokem zašustila pod nohama. Letní noc byla příjemně chladná a on zhluboka nasával každičký doušek vzduchu, který mohl. Díval se vzhůru na pomrkávající hvězdy. Temné postavy okolo to nejspíš vnímaly jako hrdé gesto, známku posledního vzdoru, ale pro něj to byl jen malý bonus. Bylo fajn mít možnost zachovat si tvář. Ne. že by si zrovna připadal jako patnáctiletý kluk se zářnou budoucností před sebou. Zabránil hořkému úsměvu vkrádajícímu se na tvář. Spíš se cítil jako stařec, který se nemůže dočkat setkání se starou známou. Šestnáctiletý stařec. Má narozeniny.

Bez potíží procházel davem smrtijedů do samotného středu. Všichni mu odstupovali z cesty a on byl rád, že už nekulhá. Pán zla stál na vyvýšeném prostranství Harrymu připadal jako nejmocnější muž na světě. Přál by si, aby mohl být v příštím životě jako on. Stejně mocný, stejně svobodný, nezodpovídající se nikomu. Pět metrů od něj se zastavil. Když Harry viděl malý náznak úsměvu, zalila ho vlna tepla. Zvládl to udělat přesně tak, jak si naplánovali.

Podívali se na sebe ve vzájemné shodě. Oba věděli, jak dnešní noc skončí a oba se na to těšili. Harry klidně stál a cítil, jak mu žilami kolují koňské dávky lektvarů držící ho na nohou. Byl vyčerpaný a začínalo ho bolet břicho. Naštěstí to nebude trvat dlouho.

S lehkým zájmem pozoroval dění okolo sebe. Pán zla pronášel plamennou řeč o konci útisku čistokrevných a o nové éře pravých kouzelníků. A zaměřil se zejména na symbol smrti Zlatého chlapce jakožto počátku toho všeho. Harrymu to znělo dobře. Všechno, co slyšel, dávalo z jistého úhlu pohledu smysl. Tedy, kromě těch hloupostí o podřadnosti mudlorozených, ale se kterým člověkem se dá souhlasit naprosto ve všem? Navíc, jestli to dnes klapne, Hermiona bude v bezpečí. O to se postaral.

Zbytek proslovu Pána zla byl pro něj jen jakýmsi bzučením v uších. Zvedl oči k obloze, pousmál se. Nikdy si neuvědomil, jak jasné hvězdy jsou. Rozhlédl se po anonymním davu. Možná pět set kreatur, možná víc. Dostavili se i ti, kteří na své Temné znamení teprve čekali. Všichni mohli vidět triumf svého pána a společně s ním tak vejít do nové, zářivější doby.

Nejblíž k nim byl Vnitřní kruh těch nejvěrnějších přívrženců. A u nich stejnorodost plášťů a masek rozhodně nebyla Harrymu překážkou. Většinu z přítomných poznal. Některé prozradilo držení těla, rodový prsten nebo oči. Přišlo mu zvláštní, že si je pamatoval, ale na druhou stranu... Strávili spolu dost času, ne?

Jen jeden člověk, stojící v přední řadě nalevo od něj, Harryho za dobu jeho pobytu ani jednou nenavštívil. Ale to, jak stál a i ty jeho tmavé oči, to znal Harry moc dobře. Ten muž raboval jeho mysl tolikrát, že by si je dovedl vybavit líp než jeho vlastní. Snape. Jak to, že ho do teď ještě ani jednou neviděl? A kdo se o to postaral? Pán zla? Brumbál? Nebo už ho měl tak plné zuby, že ho nechtěl ani vidět ani mučit?

Tři týdny mučení kalendářního času. Bylo těžké uvěřit, že je pořád čevenec. Připadalo mu směšné, že jediné, na co smrtijedi využili obraceč, bylo jeho mučení. Jak dlouho byl v Pevnosti? Těsně před tím, než ho ostříhali pro tohle představení, měl vlasy dlouhé po ramena.

Díval se na Snapea. Nepotřeboval hodiny nitrobrany, aby věděl, co se učiteli teď honí hlavou. Zmatek, strach, usilovná snaha něco vymyslet. Harrymu ho bylo zvláštně líto. Na rozdíl od něj neměl v plánu tento večer přežít a oslavovat s Pánem zla. Nezáviděl netopýrovi ani rozhovor s Brumbálem, který bude s určitostí následovat. Oznámení řediteli, že je Chlapec-který-přežil mrtvý, nebude odměněno citrónovým dropsem.

Mělo by ho potěšit, že se ho Snape snaží zachránit, ale nic takového nepřipadalo v úvahu. Oddálil by Harryho zasloužený odpočinek. A to nemohl dovolit. Snažil se mu pohledem říct, ať se do toho neplete. Harry nemůže Vy-víte-koho porazit. Nikdy nemohl. Snape nesmí zasahovat! Doufal, že ho pochopí. Sice za celých pět let Harryho nepochopil ještě ani jednou, ale naděje umírá poslední, že?

xXx

Severus stál vedle svých kolegů a s hrůzou šplhající po páteři pozoroval scénu před sebou. Pán zla stál uprostřed a užíval si svůj triumf. Naproti němu Potter. Vypadal jinak. Měl výraz, který Severus viděl jen jednou. V jeho vzpomínkách, když v Tajemné komnatě popisoval té mladé Weaslleyové cestu ven s baziliščím jedem v žilách. Přijetí, smíření a odhodlanost dotáhnout vše do konce.

Byla by sebevražda ho zachraňovat. Musel by se dostat k Potterovi a potom přes všechny Smrtijedy za hranice protipřemisťovací bariéry. A to ani nepočítal Pána zla. Jeho pozice špeha by byla zničena. Nenápadně si otřel zpocené dlaně do pláště a cítil, jak mu srdce bije rychleji a rychleji. V ústech měl hořkou pachuť a on na moment zavřel oči. V uších mu hučelo. Zakázal si poddat se tomu bílému, oslepujícímu vzteku. Vzteku na Brumbála. Na Pottera. Kvůli Potterovi ohrozí vše, na čem dosud pracoval. Kvůli Brumbálovi se už teď cítil provinile za své jisté selhání.

Severus poznal, že se ten kluk chystal zemřít. Viděl ten výraz už tolikrát. Kolik lidí zemřelo v jeho rukách s tímto výrazem? Když se zaměřil na jeho obličej, rozpoznal vliv pozornost odpuzujícího kouzla. Opatrně a nenápadně rozpletl jeho vlákna tak, aniž by upoutal číkoliv pozornost. Poté narazil na další, která měla za úkol maskovat a upravit vzhled. Překvapilo ho, jaké množství jich bylo umístěno na jeho oči.

Po jejich odstranění se díval do očí někoho jiného. Byly tak světle šedé, že vypadaly, jako by zářily. Zadoufal, že snad na Potterově místě je někdo jiný. Někdo, kdo se za toho kluka jenom vydává, ale nebylo to tak.

Pán zla dokončil svůj proslov a nyní slavnostně předal Potterovi měšec galleonů. Nevypadal, že by se do něj vešlo více než dvacet zlatých mincí, ale výšivka kolem jeho otvoru poukazovala na práci zaklínačů. Mohl by tam být milion, a stále by vypadal poloprázdný.

Severuse zamrazilo v zádech. Znal tuto tradici, tisíckrát jí byl svědkem. Za každou minutu, kterou chtěl Smrtijed s obětí strávit, musel zaplatit. Když oběť zemřela, peníze byly převedeny na konto Pána zla, ze kterého byly financovány některé akce. Severus nepředpokládal, že by Pottera nějak šetřili. Za tři týdny se toho dalo hodně stihnout.

Potter si od Pána zla převzal váček a poděkoval mu pevným hlasem s jemnou, zdvořilou úklonou. Styl, jakým se Potter vyjadřoval, ho zarazil. Protahoval samohlásky s lehkým důrazem na sykavky a zněl, jako by mu celý svět klečel u nohou. Jak se jim ho povedlo, tak rychle převychovat?

Zbláznil se! Ne... Možná že šílený byl, ale jiným způsobem. Svým vystupováním se vysmíval všem Smrtijedům. V drahých, na míru šitých šatech byl zosobněním elegance, která by se měla dědit jen v těch nejčistokrevnějších rodinách. Každé jeho gesto, každý jeho krok vyzařoval sebedůvěru, moc. Se staženým žaludkem si Severus uvědomil, na co se dívá.

I když to byla Potterova poprava, choval se, jako by byl králem a ti okolo jen póvlem u jeho nohou. Byl více než oni a dával jim to najevo. Nešlapal bosou nohou na spícího hada. Ne, on tančil dupáka v jejich hnízdě. A to by se za šílenství považovat dalo.

Po měšci zlata následoval zářivě zelený kámen. Stejné poděkování, úsměv a úklona. Severus tušil, co ten kámen znamená. Byl cenou trofejí Pána zla, jednou z jeho nejmilovanějších, a to právě kvůli té barvě.

Přesto se stále soustředil a rozplétal jedno kouzlo obalující Pottera za druhým. Odkrýval vrstvu za vrstvou. Až spatřil tvář, která už nebyla dědictvím Jamese Pottera. Četné zlomeniny kostí obličeje a jejich rychlé, leč odborné zhojení změnilo celkový výraz obličeje. Propadlé tváře a oční důlky dávaly najevo, že jeho tělo už nemá více sil. K tomu byl extrémně hubený. Hubenější než kdy dřív. Uvědomil si, že ten obličej kdysi znal. Vpíjel se do těch šedých očí a snažil se rovzpomenout na mlhavou vzpomínku.

Ten, na koho se díval, už vůbec nebyl Potterovic kluk.

Rozbušilo se mu srdce a polil ho ledový pot. Krve by se v něm nedořezali, jak si vybavoval čím dál víc. Ach bože, musí něco udělat. Hned! Už nakračoval, když ho Potterův pohled zarazil. Zastavil ho. Protože to byl jasný rozkaz. Zůstaň! Nepleť se do toho!

Severus hořce polkl. Ten malý zmetek. I teď si hrál na hrdinu. Raději by zemřel než... Než co? Než by utekl? Prozradil špeha? Žil? To je ono... Ten kluk se chystá umřít. A zároveň chce ochránit a možná i posílit Severusovu pozici u Pána zla. Že by byl tak uvědomělý? Že by se v něm tolik spletl?

Jen na moment zavřel oči. Pod tíhou svého rozhodnutí ani nemohl dýchat. Nechá ho umřít. Navzdory vině, která mu ležela na hrudi, se na stojícího chlapce podíval. Ten mu pohled opětoval s definitivní silou. Snažil se mu pomoct aspoň tak. Dodat odvahu, snad prokázat trochu podpory, že není sám. Sám... Ten kluk byl sám vždycky a všude. Vztek na tu nespravedlnost znovu vzkypěl, ale jeho srdce bylo sevřené bolestí. Tohle si ten chlapec nezasloužil.

Severus se díval do těch očí a věděl, že kolovrat osudu se dotočil. Jeho vlákna se spletla v tomto okamžiku smrtící kletby. A Severus poznal, že s tím nesmí bojovat. Visel na těch očích a jen krátké rozšíření zornic ho upozornilo na dvě osudná slova.

Pán zla vyslal kletbu.

Avada Kedavra, stejně zelená jako kámen v ruce Chlapce-který-přežil-aby-zemřel-dnes, se vpila do jeho hrudi a stříbrné oči zhasly. Severus zíral na Harryho tělo. Cítil hořkost vzadu v krku, která hrozila přerůst vzlyk. Ne... To nemůže být konec. Jásot jeho kolegů ho probral. Teď si nemohl dovolit slabost, na tu bude čas zítra, pozítří i celý zbytek života.

Přidal se s nadšením k oslavám ostatních. Dnes zemřel Harry Potter. Kdy jindy slavit než dnes? Ráno se tato zpráva roznese po celé Anglii a večer o ní bude vědět celý svět. Setkal se s pohledem Pána zla, arogantně se pousmál a poklonil se. Dnes v noci prošel zkouškou, ať byla jakákoliv. Nezasáhl do Harryho popravy a tím dokázal svou věrnost. Pro větší dobro cokoli, i kdyby ho to mělo zabít. Tak to bylo celý jeho život. Přesto znovu a znovu kontroloval jeho tělo a doufal, že se najednou pohne.

xXx

Profesor Snape se tvářil jako by místo Harryho viděl ducha. Přímo z něj cítil potřebu ho popadnout a odvést pryč. Potlačil nutkání zavrtět hlavou. Po tolika letech nevraživosti by byl Snape stále ochoten pro něj obětovat všechno. Snažil se mu říct, ať se ani nehne, ať ho ani nenapadne zasahovat.

Když si od Vy-víte-koho bral svůj výdělek v podobě zlata, věděl, že drží v ruce malé jmění. Snažil se tvářit jako král světa. Vzpomínal na všechny ty chvíle, kdy měl chuť praštit Draca Malfoye za jeho nabubřelé chování. Vybavoval si způsob, jakým se Lucius a ostatní čistokrevní pohybují. Pečlivě se snažil napodobit styl, jakým Tom Raddle mluvil v Tajemné komnatě. Využíval vše, co se dozvěděl během svých výchovných lekcí s Pánem zla, a v praxi to aplikoval dokonale.

To vše vzal dohromady, promíchal a promítl do každého póru svého těla. Obalil se představou čistokrevnosti a elegance jako pláštěm a podle výrazu Vy-víte-koho věděl, že uspěl. Neopustí tento svět jako troska. Tedy, nenechá svět, aby si to o něm myslel.

Snape se na něj díval. Harry by nevěřil, kolik smutku dokáže jeden pohled vyjádřit. Zaslechl začátek toho nejkrásnějšího kouzla na světě a pousmál se.

"Avada Kedavra!"

Sevřel zelený kámen pevně v ruce a zadržel dech. V momentě, kdy se ho zelený paprsek dotkl, málem začal křičet. Ale spíše překvapením než bolestí. A úlevou. Bylo to tady. Každá vteřina se zdála neuvěřitelně dlouhá. Cítil, jak se kletba šíří jeho tělem, obaluje každý jeho orgán, proniká každičkou buňkou a ruší každé kouzlo, na které po cestě narazila. Nebolelo to. Jen to hřálo. Když Avada dosáhla k jeho očím, svět zčernal a vzápětí už nevnímal nic.

To, co následovalo, bylo peklo. Přestože by měl být na bolest zvyklý, pocit natahování na skřipce a stlačovaní do malé kuličky zároveň byl tak nový a jiným způsobem bolestivý, že nevěděl, jestli se má smát nebo křičet. Nevěděl, co dělat dřív, ale pro obě možnosti se musel nadechnout. A to byla chyba. Jeho plíce naplnil těžký, zelenošedý dým a Harry se místo plánovaného smícho-křiku začal dusit a kašlat.

Předklonil se a opřel se o kolena ve snaze alespoň trochu plicím ulevit. Bezmyšlenkovitě strčil zelený kámen do kapsy a rozhlédl se kolem sebe. Zjistil, že stojí na podlaze uprostřed jakéhosi křídou nakresleného pentagramu.

Asi to bylo předsálí pekla. V nebi by se takhle strašně určitě necítil. Měl pocit, že za chvíli snad z nedostatku kyslíku omdlí. Narovnal se a snažil se ignorovat mžitky před očima. Neprominutelná zrušila všechna kouzla, která ho dosud držela v chodu. Což je zvláštní, vzhledem k faktu, že je mrtvý.

Kašlal stále víc a jen stěží se udržel na nohou. V kouři rozpoznal nějakou postavu. Když se dým rozplynul dostatečně, spatřil kašlajícího Severuse Snapea se zarudlýma očima. Takže buď jsou mrtví oba, nebo ho Snape zachránil. Nevěděl, co je horší.

"Kurva Snape, c - cos proved?" vyrazil ze sebe horko těžko Harry těsně předtím, než omdlel.