PŽ 19. kapitola - První školní den

29.11.2019

"Takže to vážně nikomu nepřijde divný?" ujišťoval se Harry cestou do Velké síně.

Severus zavrtěl hlavou a vyhnul se hloučku štěbetajících třeťáků. "Ne, jak jsem řekl, madame Pomfreyová je v pohodě. A po tom, co jsi předvedl v sobotu, můžeš být v klidu. Nikoho nepřekvapilo, že jsi u ní byl tak dlouho."

"Jak to, že jste všichni s ní v pohodě? Nikdo proti ní nic nemá? Vůbec nikdo?" podivil se Harry a děkovně kývl na dva kluky, co ustoupili stranou, aby mohl zatočit ke schodům.

"Ne, nikdo. Ona nemá nic proti nám, tak proč bychom měli něco my proti ní? Vždycky se můžeme spolehnout, že nás ošetří, bez ohledu na to, co se stalo. A ani se moc neptá." Pokrčil rameny a srovnal brašnu na rameni.

Harry se na něj podíval. "A to stačí k tomu vyhrát si srdce celého Zmijozelu?"

Severus si odfrkl. "Neblázni. Bohatě stačilo to, že -" odmlčel se, aby se vyhnul holkám, které mu stály uprostřed cesty. Když je obešel a srovnal krok s Harrrym, kterému ty tři uhnuly, tiše pokračoval: "Stačilo, že když jsme k ní poslali několik lidí na zkoušku s různýma historkama, nikdy nikoho nezatáhla k učitelům, že jsme udělali problém. Maximálně nás, to, no... maximálně nám vynadala, že ohrožujeme zdraví sebe nebo ostatních a že se jí nelíbí tímhle způsobem získávat nové pacienty." Opět pokrčil rameny. "A to stačilo."

"Aha, to dává smysl," přitakal Harry a usmál se na další hlouček, který míjeli. Vypadalo to, že na snídani to ráno nikdo jiný kromě nich dvou nespěchal.

"Jo, byl jsem tehdy v druháku, takže jsem to ještě moc nechápal, ale je tady jedna z mála, co je neutrální."

Harry si vybavil přednášku, co mu včera dal Montgomery pod záminkou přátelských rad. Nahlas, i když v hlučné chodbě sotva slyšitelně, se zeptal: "Takže ne jako ostatní učitelé, co nadržují ostatním kolejím?"

"Přesně. Dokonce ani ne jako náš vlastní ředitel koleje," vypadlo ze Severuse hořce.

Harry se ušklíbl. "Ta jeho úvodní řeč v Jeskyni, co měl v sobotu, zněla dost naučeně."

"Jo, je každý rok skoro stejná a stejně nepoužitelná. Říkám ti, jestli bude některý z prváků tak naivní, aby za ním opravdu zašel pro pomoc či radu, bude to pro něj dost hořké probuzení." Na chvíli se zařadil za Harryho, aby minul jednoho havraspára bez srážky, a nadechl se, aby pokračoval.

"Takže na Křiklana spoleh není?" otočil se Harry a šel pár kroků pozadu, než se Severusovi podařilo srovnat krok.

"Ne. Čas od času zjistíme, že ostatní ředitelé dělají pro své koleje nebo s nimi něco, co by i nám dost pomohlo. Kariérně, osobně, no představu máš. Ale on nic z toho. Nedělá pro svou kolej vůbec nic. Soustředí se jen na ten svůj klub. Což chápu, ale," prohrábl si vlasy, "je to frustrující."

"To si dovedu představit. Co třeba nedělá?"

"No, například, každý z nich má čas od času s určitým ročníkem něco jako přednášku, kde s nimi probírá různý věci."

Harry zkrabatil obočí nad Severusovým lehce zčervenalým obličejem. "Jaký věci?"

"No, víš... víš, jak mají někteří rodiče se svými potomky rozhovor o tom, jak přišli na svět?"

Harry se zastavil a vytřeštil na Severuse oči. "To ne!"

"Jo," řekl mu Severus dost nahlas, aby ho Harry přes rámus kolem slyšel. "Jenže některé čistokrevné rodiny jsou v tomhle dost prudérní a prostě to neudělají. Takže když několik holek skončilo u madame Pomfreyové v slzách, že umírají a že asi vykrvácejí k smrti, tak toho měla dost a probrala to s námi. Holky kluci odděleně, samozřejmě," dodal.

"Samozřejmě," přikývl Harry a úkosem se podíval na Severuse. "Takovou přednášku bych od Křiklana asi nechtěl."

"My taky ne, ale vážně je potřeba tyhle věci znát. A madame Pomfreyová se postarala i o to, abychom věděli úplně všechno. Velmi detailně. S podrobnými nákresy."

Harry se zasmál. "Tak to musela být síla."

"Jo, nám to říkala vždycky ve třetím ročníku, holkám už v prváku. Ze začátku jsou všichni strašně rudí, ale na konci už bývá dost veselo a všichni se vyptávají na všechno možný. A vždycky můžeme k ní přijít na konzultace. Sakra!" Ulevil si Severus, když do něj někdo vrazil ramenem. "Jak to, že na tebe všichni zírají a uhýbají ti z cesty?"

Harry si povzdechl a pokrčil rameny. "Asi mám svých pár dní slávy, než si na mě všichni zvyknou. Ale buď v klidu, dávám tomu maximálně čtyři dny. Nováček se zvláštním zařazením dýl jejich pozornost neudrží."

"Uvidíme, moc bych na to nesázel." Severus si Harryho změřil a trochu začichal. "Máš tu novou kolínskou?"

"Jo, tentokrát míň, jak jsi poradil, je to furt moc?" zeptal se ho Harry a upravil si límec.

"Ne," zavrtěl hlavou Severus. "Vlastně si nejsem jistý, jestli ji cítím." V ten moment si všiml hloučku holek stojících u vstupu do Síně, které z Harryho nemohly spustit oči. "Beru to zpět. Myslím, že je akorát."

Harry se usmál. "To jsem rád."

Vešli dovnitř a na moment všichni vypadali jako zasažení Petrificem. Harry šel dál a ničeho si nevšímal. Tohle znal moc dobře. Otočil se na Severuse, který vypadal trochu znepokojeně. "Kam si sedneme?"

"Myslím, že na konci stolu máme místo," podíval se Severus tím směrem.

Harry přejel pohledem po celé jeho délce a všiml si Montgomeryho, který seděl skoro na konci s větším prostorem kolem sebe. Pousmál se. Chůzi, při které ho sleduje opravdu každý, má zvládnutou dokonale. Když došli až k němu, ležérně se zeptal: "Je zde volné místo?"

Montgomery vzhlédl od knihy, o které Harry nepochyboval, že je pouhou kulisou. "Jistě," usmál se a odložil ji. "Jak se těšíš na první den?"

Harry pokrčil rameny a sedl si vedle něj, se Severusem na druhé straně. "Každý den je v něčem první."

Montgomery se zasmál. "To je pravda, mohl bych tě citovat?"

Harry sáhl po toustu a másle a usmál se. "Ale jistě. Jestli najdeš příležitost."

Zatímco si připravoval snídani pokračoval ve společenské konverzaci, která nebyla obsahově ničím přínosná, protože důležité věci se na veřejném místě neřeší, ale zato společensky pomohla stabilizovat Harryho pozici ve škole a Montgomeryho pozici významného a vlivného studenta, který je přátelský a komunikativní. Harry si dal záležet, aby se usmíval a přitakával na těch správných místech, držel správně nůž a měl rovná záda. Čas od času do konverzace zatáhl i Severuse, který na něj koukal trochu zaraženě, asi jako Ron, když mu Hermiona vysvětlovala důležitost vzdělání týden před zápasem. Když si Harry na ty dva vzpomněl, ucítil ledovou kouli v žaludku. Nedal nic znát a napil se teplého čaje. Nemá cenu žít minulostí. Nebude na ně myslet.

Navíc by Ron s ním nikdy nepromluvil, kdyby zjistil, že je Harry ve Zmijozelu. Ale, toho už stejně nikdy neuvidí, ne? Tak proč ho to neuklidňuje? Na druhou stranu znal někoho, koho by svým dnešním chováním u snídaně více než potěšil. Začal se mu zvedat koutek v malém úsměvu.

"Pane Ollivandere?" ozvalo se nad ním váhavě.

Harry se otočil a trochu se usmál. "Zdravím, slečno Dorrowmanová, můžu vám s něčím pomoci?"

Zhluboka se nadechla. "Ráda bych se vám omluvila za své včerejší chování. Bylo to naprosto nevhodné."

Usmál se na ni o něco víc. "To je v pořádku. Včerejšek byl velmi náročný pro nás všechny. Zapomeňme na to. Co takhle začít od začátku?"

Podal jí ruku. "Herold Ollivander."

Váhavě se usmála a přijala ji. Její ruka byla trochu studenější. "Meredith Dorrowmanová."

"Moc mě těší."

"Mě taky." Usmála se na něj, kývla a odešla.

Vrátil se k jídlu a ke konverzaci s ostatními.

"Á, Montgomery, rád Vás vidím a gratuluji k pozici kapitána. Jsem si jist, že to vašeho otce potěšilo, že?"

Montgomery ztichl ve svém vyprávění a podíval se na Horacia Křiklana. "Dobré ráno, pane. Ano, potěšilo, i když famfrpál není zrovna oblastí, která by měla jeho pozornost."

Křiklan se zasmál, ale Harrymu to přišlo docela dost vynucené. "Ano, váš otec se více orientuje na své obchody, že?"

"Jistě, pane. Odhadl jste ho správně," odpověděl mu Montgomery zdvořile. "Máte už naše rozvrhy?" zeptal se a významně se podíval na štos kartiček v ruce.

"Och, ano. Adducere Montgomery Aaron Greyhound. Zde je váš." A s tím předal Montgomerymu nově vyplněnou tabulku. "A máte tam i vyznačené schůzky klubu," mrkl na něj.

Montgomery přikývl. "Děkuji pane, to je od vás pozorné."

"Ale to přeci nic není," odmávl to profesor nonšalantně rukou. "A pokud byste chtěl, můžete přivést i pana Ollivandera. Čím víc, tím líp." Usmál se.

Montgomery střelil po Harrym pohledem. "Pokud to povinnosti panu Ollivanderovi dovolí..."

"Ale jistěže!" Vzal hůlku a ukázal s ní na další kartičku. "Adducere Herold Garrick Ollivander! Tady máte, pane Ollivandere. Váš rozvrh bylo opravdu náročné sestavit, ale stále máte na náš klub čas. Ujistěte se, že přijdete."

Harry se přinutil dál se zdvořile usmívat a přijmul kartičku. "Děkuji, pane. Vážně si cením pozvání. Ještě to budu muset zvážit, studia jsou prioritou. I když jsem slyšel, že váš klub je unikátním místem."

"To je, jeho členy jsou opravdu výjimeční studenti a věřte mi, když říkám, že vy byste mezi nimi neměl chybět."

Harry sklonil hlavu v náznaku skromnosti. "Uvidíme, pane."

"Vidím, že váháte, dovolte mi vás pozvat na čaj dnes odpoledne. Dnešní poslední hodina vám končí ve tři, takže na pátou to ke mně stihnete, že?"

Harry se s úsměvem nadechl a pobaveně potřásl hlavou. "Dá se na něco takového říci ne?"

"Výtečně, budu se na vás těšit. Á pan Snape! Vůbec jsem si vás nevšiml. Adducere Severus Tobias Snape. Zde je váš rozvrh. Montgomery, Herolde, mějte pěkný den!" A s tím přešel k jejich sousedům.

Harry stále ještě s úsměvem se otočil k Montgomerymu. "To je vždycky takový...?"

"Ano, vždycky," odpověděl mu s neméně falešným úsměvem Montgomery. Křiklan se otočil a usmál se na ně a oni na něj s pokýváním usmáli zpět. Stále skrz zuby úsměvu Montgomery procedil: "Ten panák si myslel, že když mě udělá kapitánem, udělá si u otce očko. No a u mě samozřejmě taky. Ale buďme upřímní, já o to nestál. Jenže nikomu jinému laskavost udělat nechtěl. Kdyby tu byla Kiana, tak by to bylo v pořádku. Posledních asi pět let to dělala na černo a byla v tom výborná. Měla strategii v hlavě a udržela celý tým soustředěný."

"A proč nebyla kapitánem ona?" zeptal se Harry a dal si plátek šunky.

"Polokrevná, nevýznamní rodiče, průměrná ve škole. V prváku Křiklana nezaujala, a když si ji někdy ve čtvrťáku konečně všiml, měla už vlastní hlavu. Chtěla dělat famfrpál a jeho politika jí nic neříkala. Teď je v jednom týmu uprostřed tabulky a začala se čas od času objevovat i na oficiálních zápasech."

"Je dobře, že se jí daří," podotkl Severus.

"Ano, to je. Dlužili jsme jí to."

"Jak to myslíš?" podivil se Harry.

"No, řekněme, že se soustředila, abychom zápasy vyhráli, ne na to, aby každý viděl, jak ona dává body."

"Takže si ji náboráři nevšimli?"

"Těžko říct, ale moc nabídek neměla. Tak jsme se do toho vložili, kontaktovali jsme bývalé členy, kteří se třeba i uchytili, a zmínili se před rodiči. Znáš to, klasika. Slyšel jsem, že je spokojená."

"Ještě štěstí, že vás měla," podotkl Harry a upil čaje.

"Ne. My jsme měli štěstí," zavrtěl hlavou Montgomery. "A jí jsme jen vrátili službu. Nebylo by to třeba, kdyby nebyla holka a neměla mudlovské jméno," pokrčil rameny "Ale co se dá dělat, že?"

"Jo," suše se zasmál Harry. "Co se dá dělat?"

"Ty lítáš?" zeptal se ho Montgomery nadějně.

Harry zavrtěl hlavou. "Lítám rekreačně, ale nehraju. A s tímhle rozvrhem bych ani nemoh'." A pro zdůraznění ho zvedl.

"Škoda, ale popřemýšlej nad tím. Na každou pozici bys mohl. Můžu?"

Harry přikývl a podal mu ho. Pozoroval, jak Montgomery vykulil oči. "Snažím se zvládnout OVCE a šesťák dohromady, tak toho je o trochu víc."

"O trochu? Máš toho skoro dvojnásobek, co já!"

"Harry je tak trochu šílený, ale to brzy poznáš sám," usmál se Severus.

Harry po něm střelil pohledem. "Zatímco ostatní jsou naprosto normální."

Montgomery se zasmál. "S vámi je o zábavu postaráno. Co máte první hodinu?"

Harry se podíval. "Je možné, abych měl obranu od devíti do oběda v kuse?"

"Jo, to je. Poslední tři roky se vždy po pár měsících střídají bystrozoři. Aby se jim to nekrylo se službami. A bývá to občas dost náročné skloubit. Máš pak ještě nějakou během týdne?"

Zarazil se. Střídající se profesionálové? Proč oni měli Lockharta a tu ropuchu? "Jo, tady... Ještě odpoledne ve středu."

"Hmm... Vypadá to, že si dáš do těla. Letos učí dva zároveň a vždycky si ty hodiny vymění. Tak uvidíme, jak to budeš mít. A co ty, Severusi?"

Severus rychle zkontroloval svůj. "Bylinkářství."

"Já náhodou taky. Chceš spolupracovat, když bychom se měli rozdělit do dvojic?"

"Jo, proč ne?" vypravil ze sebe překvapeně.

"Výborně. Uvidíme se tam. Jdu si ještě něco zařídit." Vstal a dal si knihu do brašny.

"Užij si bylinkářství," loučil se Harry.

"Děkuji," usmál se Montgomery. "A tobě hodně štěstí na obraně, slyšel jsem, že jsou tihle dost drsní."

"Díky za varování, budu na to pamatovat." Harry na něj kývl a usmál se.

"Tak fajn, mějte se a zatím, Severusi." Rozloučil se s nimi a odešel.

Jakmile se vzdálil, Severus se otočil na Harryho. "Viděl jsi to?"

"Co?"

"Chce spolupracovat? Zamluvil si mě! Ještě nikdy nikdo si mě nezamluvil!"

"No to je dobře, ne?"

"Ale víš, proč to udělal, že? Kvůli tobě."

Harry se na něj podíval. "Jsi naštvaný?"

"Ne. Proč bych byl?" podivil se Severus.

"No, někomu by mohlo vadit, že si přes ně ostatní pokoušejí získat přízeň," podotkl Harry.

"To je možná pravda, ale já zase můžu využít je!" odpověděl Severus potěšeně, ale pak se zarazil. "Jsi s tím v pohodě, že jo? Jestli ti to vadí, tak můžu-"

"Ne," zavrtěl Harry hlavou a zasmál se. "Vůbec mi to nevadí. Jestli to je oboustranně výhodné, tak jen do toho."

"Neboj, postarám se, abys z toho něco měl i ty."

"Já?" Na chvíli na něj zmateně koukal Harry. "Ne, o mě se starat nemusíš. Víš, že mi nic nedlužíš."

"No ale tímhle..."

"Tím taky ne. Využíváš jeho předpokladu, že mu tvá blízkost pomůže. Pracuj s tím a na mě neber ohled."

Severus se na Harryho podíval a vypadal... zvláštně. "Víš, že jsi fakt dobrý kámoš?"

Harry se smutně usmál. "Ne pro každého. Hlavně nezačni žárlit, to je potom peklo pro všechny. Ale ty toho pořádně využij, dokud se dá. Nezapomeň, do čtyř dnů přestanu všechny zajímat."

Severus na něj zvedl obočí. "A na to bych stále nesázel."

xXx

Cestou do učebny na Harryho čekal starší zmijozel. Seděl na kamenné lavičce pod prázdným obrazem. Tvářil se lehce znuděně, ale Harry měl pocit, že už zmijozely začíná chápat. Z Velké síně do učebny se jinou cestou jít nedalo a nebyl důvod, aby ráno jen tak seděl na chodbě. Asi si zapomněl knihu.

Harry se klidně nadechl a pousmál se. Ani mírná nervozita jeho postoj nepoznamenala. Cítil se trošku jako ten malý kluk, co se snažil odchytit na chodbě Cedrika kvůli úkolu. Když přešel až k lavičce, zastavil se a zlehka pronesl: "Zdravím. Učebna obrany je tímhle směrem, že?" A ukázal palcem dál chodbou.

Kluk vzhlédl a úsměv mu oplatil. "Ano, tudy. Jestli chceš, můžu tě doprovodit."

Zdál se mu povědomý. Něco na tom úsměvu. Jeden koutek výš než druhý a špička zubu vykukující zpoza rtu. "To by od tebe bylo laskavé," přijal s kývnutím nabídku Harry. "Mimochodem, jmenuji se Herold Ollivander."

"Thorfinn Rowle, můžeš mi říkat Thorfinne," kývl na něj. "Obranu máme společně."

Harry se usmál. Polilo ho horko a začaly se mu potit dlaně. "Máš nějaké rady?"

"Není toho moc. Jen nevybočuj, neupozorňuj na tebe, v hodinách reaguj až po výzvě profesorů nebo když si budeš super jistý odpovědí. Prostě splyň s davem," pokrčil rameny Thorfinn.

"Dobře, to bych mohl zvládnout," odvětil Harry a zahnul za roh. Bojoval proti instinktu a ptal se dál. "A ještě něco? Mám si dát pozor na nějaké jiné studenty?"

"Nebelvíry," zavrčel Rowle tiše. "Většinou jsou docela neškodní, ale když začnou dělat problémy, jsou dost hluční."

"Chápu," přikývl Harry.

"A ještě něco," zarazil ho Thorfinn a zvedl ruku, aby si upravil popruh brašny na rameni. Harry sebou jen tak tak netrhl. "Jsi šesťák, takže si dej bacha, některá kouzla neznáš. Měl by sis je všechna co nejdřív doplnit."

"Jasně," přitakal Harry a přinutil se uvolnit břišní svaly. "Nechci nás připravit o moc bodů."

Thorfinn se na něj zkoumavě podíval a přistoupil blíž k němu. "Ne," řekl potichu. "Nechceš přijít k úhoně. Nevím, jestli ti to došlo, ale tohle je pro ty nejlepší. Nelechtáme se na hodinách. Bojujeme."

Harry se mu podíval do očí. Tvářil se ustaraně a měl takový... měkký výraz. Tuhle jeho stránku neznal. "Dobře," přikývl Harry. "Budu se snažit nenechat se zranit."

"Výborně, nic víc nechceme."

"Vážně ne?"

Thorfinn se rozešel. "No, mohl bys být při tom co nejlepší."

"Rozkaz."

Thorfinn se zasmál. "To je přístup. Učebna je tady za rohem, tak se snaž tvářit klidně."

"Právě jsi mi naznačil, že mě pravděpodobně rozsekají na kousíčky. Jo, tvářit se v pohodě zvládnu."

Zaraženě se na něj podíval.

"Co?" zeptal se Harry.

Thorfinn zavrtěl hlavou. "Jsi zvláštní patron."

"A to je dobře nebo špatně?" zeptal se, když už přicházeli k hloučku ostatních studentů.

"To ještě uvidíme. Jen se drž u nás." Varoval ho. "A -"

"Nevybočuj, chápu," ujistil ho Harry.

Postavili se k dalším dvěma zmijozelům a jednomu havraspárovi. Havraspár Harryho pozoroval, jako by byl zajímavý brouk.

"Dovolte mi představit vám Herolda Ollivandera," ujal se Thorfinn formalit. "Herolde, seznam se s Antonií Bootovou, s Basilem Gorem, Augustem Rokwoodem a s Hubertem Evermondem."

Harry se na každého z nich usmál. Těch jmen už začínalo být hodně.

"Jak se ti líbí Bradavice?" zeptal se ho Rokwood.

Toho si pamatoval moc dobře. Zkroutil prsty na nohách a usmál se. "Je to úžasné místo. Ale tak obrovské! Doufám, že se neztratím," řekl jim a zatvářil se ustaraně.

"To se stát může. Měl by sis dát pozor na mizející schody na schodišti," varoval ho Hubert, který jako jediný měl modrou kravatu.

"Mizející schody? Chceš říct, že nejen, že se ty schody hýbou, ale taky mizí? Už takhle je nepříjemné, že se můžu kdykoliv zřítit dolů!"

Antónie se zamračila. "Ty chceš padat ze schodů?"

"Ne!"

"No tak to nedělej." Pokrčila rameny zmijozelka. "Ještě žádný student se nezabil pádem ze schodů a ty stěží budeš první."

"Nemůžeš být první ve všem. Už takhle jsi první, komu asistovali duchové při zařazování," ledabyle pronesl Hubert.

Všichni se na něj podívali.

"Co? Stalo se to. Vy jste tam byli, já tam byl. Všichni jsme to viděli. Tvářit se, že to nebylo, je hloupost. Já se k tomu stavím reálně. Měl divný zařazení. Tečka. Nebudu kolem toho chodit jako kolem horké kaše," vysvětloval. "Vadí ti to, Herolde?"

"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Když kolem toho nebudeš dělat haló a nebudeš se mě ptát na detaily, jsem v pohodě."

"A mohl bys mi říct -"

"Nemohl, žádné detaily, Merline. Respektuj soukromí ostatních! Chápu, že tě žere, že něco nevíš, ale necháme to u toho, jo?" peskovala ho Antonie.

"Tuhle stereotypizaci dle charakteristik kolejí by sis mohla odpustit."

"A která je přesnější? Znamení zvěrokruhu? Čínský horoskop? Kameny zrození?"

"Osobně dávám přednost kombinaci znamení zvěrokruhu s numerologií s přihlédnutím k typu krevní skupiny. Podle teorie profesora Furukawa a jeho Studie temperamentu prostřednictvím krevní skupiny je právě tato složka důležitá při samotné charakteristice osobnosti a potenciálu člověka. Například -" zarazil se při pohledu na potutelné výrazy ostatních. "A tohle," pobouřeně se nadechl a ukázal prstem na Antonii, "byla podpásovka! Měl jsem vědět, že se o něco takového pokusíš, ty zmijozelko!"

"Ale no tak, Huberte, takovou stereotypizaci dle charakteristik kolejí by sis opravdu mohl odpustit," mlaskla a pohoršeně zavrtěla hlavou, až jí poskočily tlusté tmavé copy.

Thorfinn s Augustem se začali pochechtávat a Harry se k nim váhavě přidal. Ani Antonie už neudržela vážný výraz. Hubert zavrtěl hlavou a s úsměvem protočil oči v sloup. "Merline, proč mě týráš?"

Stále ještě s úsměvem se na něj Antonie otočila "Malá rada: zkus se držet v pozadí a -"

"Hlavně na sebe neupozorňuj," dokončil za ni Harry. "Neboj, už jsem instrukce dostal. Hele, budu dělat, co je v mých silách. A být nenápadný umím."

Hubert si ho změřil. "V sobotu to tak nevypadalo. Uvidíme, že? Hlavně zkus své koleji neztratit moc bodů." Spiklenecky se k němu naklonil a hlasitě zašeptal: "Nemají to moc rádi, víš?"

Přikývl. Thorfinn zvedl významně jedno obočí a Harry se na něj ušklíbl zpět. Hovor žáků kolem postupně utichal a přeměnil se ve zdvořilé zdravení a přání dobrého rána. Thorfinn ustoupil na stranu a pozdravil muže procházejícího kolem. Byl celkem malý - stejně vysoký jako Harry - a podsaditý. Vypadal ale pevně, pravděpodobně bez gramu přebytečného tuku. Měl nápadně úzké oči, kterými stále přejížděl po okolí, aniž by se jeho pohled byť jen na vteřinu na něčem zastavil. Nevypadal jako někdo, kdo by se zvládl pohybovat rychle a ani jeho chůze Harrymu nijak zvláštní nepřišla. Otevřel dveře, vešel dovnitř a za ním spořádaně a potichu vešli ostatní.

"Joyce," zašeptal Thorfinn Harrymu. "Doufal jsem, že letos pošlou někoho jiného."

"Co je za problém?" zeptal se ho Harry stejně tiše.

"Ten chlap má na nás stejné nároky jako na bystrozorskou přípravku. Sedře z nás kůži a ještě si to užije."

"Jo, je špičkový," ozval se August zezadu a Harry se jen stěží ovládl, aby sebou netrhl.

"To zní nadějně," zašeptal zpátky Harry a nevšímal si pohledu, kterým si ho Thorfinn změřil. Posadili se do prostřední lavice vlevo a napjatě čekali, co bude dál.

Joyce měl ve třídě ticho téměř okamžitě. Bez úvodu začal: "Dnes si zopakujete, co jste se vloni naučili a ukážete, že vám v těch hlavách přes léto něco zůstalo. A protože letos musíte splnit OVCE, očekávám od vás jen a pouze kvalitní a poctivou práci."

Harry zaslechl tiché zaúpění. Ani Joycovi to neuniklo. "Správně. Takže dnes si projdete všechna kouzla z minulého roku. A budete rychlí. Jistě vám nemusím vysvětlovat proč, že? Vy!" ukázal na černovlasou mrzimorku. "Proč?"

"Protože je to úplný základ, který by měl zvládnout každý?" pípla nesměle, ale bylo slyšet, že se opravdu snaží mluvit nahlas.

"Přesně," přikývl Joyce. Harry měl pocit, že jim tuhle definici vtloukal do hlavy celou dobu, co je učil. "Jak jsem se ale dnes ráno dozvěděl, máme tu nového žáka. Pana..."

"Pot- Ollivander, pane. Herold Ollivander."

"Ano, pane Ollivandere, uvidíme, co předvedete. Pojďte dopředu."

Harry se přiměl zhluboka vydechnout a přešel k němu.

"Myslíte si, že svým starším a zkušenějším spolužákům budete stačit?" zeptal se ho lehkým tónem.

"To nevím, pane. Budu se snažit, pane." Odpověděl mu popravdě Harry.

"A uvědomujete si, že můžete přijít k úrazu, jednoduše proto, že nejste dostatečně vzdělaný?"

"Ano, pane."

"Asi jste dost statečný, že? Nebojíte se?"

Harry se pousmál. "Statečným bych se nenazval, pane. Ale když by člověk stále zůstával tam, kde je to pohodlné a bezpečné, nikdy by se nic pořádně nenaučil."

"To je vaše motivace? Učit se?"

Přikývl. "Jistě."

"Dobrá tedy, předvedete nám, co umíte. Třído!" zvolal nahlas. "Pro začátek to vezmeme zvolna, každý z vás postupně vypálíte na pana Ollivandera kletbu dle mého výběru. Nějaké dotazy?"

Během té krátké instrukce přepadl Harryho starý známý pocit. Srdce mu začalo bušit a on se automaticky začal stahovat do své mysli. Tohle přežije. Prostě nechá tělo být a sám si ve své hlavě zaplave v jezeře. Nebo zalétá na Klofanovi. I jeho koště by stálo za to. Do hladka ohmatané dřevo pod jeho prsty. Jemné vibrace. Vítr cuchající mu vlasy a vhánějící mu slzy do očí. Udělal prudkou smyčku nahoru a ucítil, jak se mu vnitřnosti snaží protlačit dolů. Srdce mu bušilo čím dál rychleji a on cítil, jak mu v hrudi začíná bublat smích.

"Panebože!" Zděšené dívčí vypísknutí ho vrátilo do přítomnosti. Zmateně zamrkal. Ležel na podlaze a v noze ho šimralo.

"Ollivandere! Co to mělo být?!" spustil na něj Joyce. "To jste tu kletbu neviděl? To jste mě neslyšel? Všiml jste si vůbec, že jsme začali?"

Harry se posadil a potřásl hlavou. "Promiňte, pane."

"Promiňte? Promiňte! Kdyby to bylo ve skutečnosti, jste mrtvý!"

Takové štěstí bych neměl, problesklo Harrymu hlavou.

"Proč jste nic neudělal?"

Ticho. Harry se rozhlédl. Černovlasá mrzimorka z dřívějška stála před ním a třásla se. S rukama přitisknutýma na ústa. Byla bledá, že by se v ní člověk krve nedořezal. Celá třída na Harryho nechápavě zírala, někteří s dost pobaveným výrazem. Antonie něco se starostlivým výrazem šeptala Thorfinovi, který si Harryho zamračeně měřil.

Harry polkl. "Nevěděl jsem, že je to možnost. Neřekl jste, že se můžu bránit," řekl nejistě.

"Nevěděl jste, že se můžete bránit? A vlastní mozek máte? To jste tak hloupý nebo neschopný?" Zhluboka se nadechl. "Někoho takového jako vy učit nemůžu. Sbalte si své věci a odejděte."

Harry se vrávoravě postavil. Pravá noha se pod jeho váhou podlomila a on rychle přenesl váhu na levou. Doufal, že si koleno nezranil ještě víc. Poppy ho zabije. "Dejte mi ještě jednu možnost, prosím."

Joyce se mu podíval do očí. Pak pohledem přejel celé jeho tělo a zaměřil se na jeho postoj a pozici nohou. "Dobrá. Máte minutu."

Zaváhal. Jak to dokázat? Nechce být vyhozený ze třídy ještě dřív, než hodina začala. A navíc tohle byla konečně slušná obrana!

"Čas běží."

Olízl si rty. Tohle... snadné rozhodně nebude. Ale zoufalé okolnosti, zoufalá řešení. "Zkuste mě vy."

Třídou to zašumělo. "Je mrtvej," ozvalo se polohlasem zezadu.

Bystrozor zvedl obočí. "Navrhujete duel?"

Harry přikývl. Vážně chtěl do téhle třídy chodit. A strýčka by to mrzelo.

"A za jakých podmínek tady zůstanete? Když mě porazíte?" založil si ruce na prsou.

Harry zavrtěl hlavou. "To nechám na vás, pane. Myslím, že něco takového by mělo záležet na vašem úsudku."

"Dobrá tedy. Slečno Wongová, sedněte si prosím."

Dívka roztřeseně přikývla a šla na své místo, kde ji spolužačka jednou rukou objala.

"Jaká navrhujete pravidla, pane Ollivandere?"

Zamyslel se. "Žádná. Jednoduše souboj jako v bitvě," navrhl. O tradičních duelech nevěděl nic. Kromě toho, že Lockhart uměl krásně lítat.

Joyce zvedl obočí a zaujatě protáhl obličej. Malá očka Harryho nepřestala pozorovat. "Dobrá tedy. Rectusempra!"

Harry vykulil oči a rychle uhnul. Přenesl ale váhu na pravou nohu a nebezpečně zavrávoral.

"Stupefy!"

Skočil na zem a překulil se na stranu. Uprostřed otáčky poprvé na někoho zamířil svou novou hůlkou. "Expelliarmus!" řekl s poloviční silou.

Joyce kouzlo odrazil, ale pod jeho silou se lehce zaklonil. Vrhal na Harryho další kletbu.

"Locomotor Mortis!"

"Protego!"

"Aguamenti! Petrificus Totalus!"

"Protego!"

"Expelliarmus!"

Joyce po něm vrhal kouzla tak rychle, že je Harry jen stěží stíhal odrážet nebo jim uhýbat.

"Sicut Ignis!" Kletba, kterou znal velmi dobře. Na moment ztuhl a pak bylo příliš pozdě a už se mu nepodařilo se jí vyhnout úplně. Zasáhla ho do levého ramene a celá jeho ruka byla najednou jako v ohni. Píchlo ho u srdce. Sevřel čelisti. A vypálil tu samou kletbu na překvapeného Joyce. Viděl mnohem jasněji. Rychleji.

Pálil jedno útočné kouzlo za druhým. Všechna, co se naučil v BA.

Netopýří prokletí. Tančící nohy. Želatinové nohy. Želatinové nohy smrtijedské vydání. Tarantallegra. Slugulus Eructo. Impedimenta. Flipendo. Rictusempra. Silencio.

Joyce po něm vrhal kouzla taky. Harry je buď odrazil, nebo se jim vyhnul. A když byly celkem neškodné, prostě je nechal, aby ho zasáhly, a rovnou pálil dál.

Bylo to... zábavné. Krev mu hučela v uších. Různé části těla ho bolely nebo neposlouchaly. Na jedno ucho neslyšel. Joyce na něj posílal kouzla, která byla třeba jednoduchá na odražení, ale jejich kombinace už zase tolik ne. Pak Harry udělal chybu. Nebo to už Joyce přestalo bavit a Harry najednou ležel na zemi, naprosto bez dechu a bez možnosti se pohnout. Něco ho strašnou silou tlačilo dolů, a když už měl pocit, že se udusí, tíha z jeho těla najednou zmizela a on se mohl volně nadechnout.

Třídou se ozval potlesk a nadšené mumlání.

"Pěkně jste ho rozmázl, pane profesore."

"Vydržel docela dlouho."

"Je v pohodě?"

"Jak dlouho?"

"To byla síla!"

"Zvedne se?"

"Neměli bychom zavolat pro ošetřovatele?"

Harry se posadil. V hlavě mu bzučelo. Všechno ho bolelo. Ale byl to skvělý pocit. Žil.

"Ollivandere, dojděte si na ošetřovnu. Pane Longbottome? Doprovoďte ho prosím. Ne, Rowle, jsem si jistý, že to pan Longbottom zvládne sám. Žádné toulání."

"Ano, pane," přikývl mladík s odstátýma ušima.

Harry se váhavě postavil a snažil se nevšímat si černých teček před očima.

"Ollivandere, zvládnete ho? Jestli potřebujete, klidně se tu na chvíli ještě posaďte. Ať mi tu neomdlíte."

"Ne děkuji, pane. To je dobré. A..." zaváhal a otočil se. "Děkuji, pane, za souboj."

"Za co přesně děkujete? Jsou z vás šťouchané brambory."

Usmál se a trochu sebou cukl, jak ho píchlo někde u ucha. "Ale chytřejší šťouchané brambory, pane."

Zavrtěl hlavou. "Jděte. A do příští hodiny si sežeňte seznam probraných kouzel. Očekávám, že je všechny budete perfektně umět."

Harry se kousl do jazyka, aby potlačil vítězoslavný úsměv. "Ano, pane." Nejistě se rozešel ke dveřím s Longbottomem v závěsu. Snažil se vypadat co nejstabilněji a na každý krok se velmi soustředil.

"Kam jdeš?" zarazil ho za dveřmi Longbottom, když se Harry vydal doleva.

"Na ošetřovnu..."

"Tam se jde tudy."

"Tudy ale vede zk-" zarazil se. "Zkrátka moc chodeb," chrčivě se nadechl. "Promiň, ztrácím se tu."

"Jo, to každý, kdo je nový. Jak ti je?"

"Skvěle." A opravdu se tak cítil. Asi ty endorfiny z boje.

Longbottom si odfrkl a ukázal na další odbočku. "Teď tudy."

Harry přikývl.

"Jsi-li přítel, pokračuj. Jsi-li nepřítel, stůj a bojuj!"

Prudce se otočil za výhružným hlasem. Na moment měl před očima naprosto černo. Opřel se o nejbližší stěnu a soustředil se na své nohy.

"Cha! Zde jsi! Vyzývám tě na souboj! Sic nejsi zbabělec, výzvu přijmeš!"

"Sire, ten už dobojoval." Slyšel jako v dálce.

"Cože? Nu škoda, nevadí. Budeme spolu bojovat zítra, pokud štěstěna dá."

Harry protřepal hlavu. Mžitky postupně zmizely a on se začal rozkoukávat na jasném světle.

Z příliš velké blízkosti na něj hleděla Longbottomova kulatá tvář. Harrymu došlo, že ho podpírá on a ne nějaká stěna. Spěšně, ale opatrně se postavil na vlastní nohy.

"Ehm... díky."

Přikývl. "Celkem jste to tam přehnali, že?"

"Možná," zafuněl, "trochu. Ale byla to zábava."

"Zábava? Vypadalo to, že tě na začátku rozřeže na kousky. A pak najednou ty jeho!"

"Jo, jak jsem řekl, zábava."

"A stálo to za to?"

"Jo, je fakt dobrej. Viděl jsi ty kombinace některých prokletí a náročnějších kleteb?"

"O čem to mluvíš?"

"Hele, když vyslal kouzlo, co končilo pohybem hůlky třeba shora dolů, hned na to navázal něčím, co začíná pohybem shora dolů. Byl mnohem rychlejší a efektivnější. Z toho souboje jsem se naučil víc, než bych čekal."

"Ale i tak, měli jste přestat hned, jak tě zasáhl. To stačilo, ne?"

Zavrtěl hlavou a hned toho zalitoval. "Vůbec. To byl teprve začátek. Takhle viděl, jak reaguju v boji i po zásahu."

"A proč teda nepřestal i po těch dalších zraněních?"

Harry se nadechl a provinile přiznal: "Protože jsem se nechal zasáhnout. A on to asi poznal. Nebo si myslel, že jsem blázen a chtěl vědět, co bude dál."

"Jo, to spíš. A kde ses to naučil?"

"Co? Bojovat?"

"Ne, některé ty kletby. Nikde se neučí."

"Tak různě," pokrčil rameny a cukl sebou, když i to zabolelo. "Měl jsem různé učitele."

"Jo, aha. Madame Pomfreyová z vás obou vyskočí z kůže. A zase si na něj bude stěžovat."

Zašklebil se. "Copak studenty zraňuje často?"

"On ne. Vlastně s námi bojuje jen velmi zřídka. Zraňujeme se navzájem."

"Aha. A za jak dlouho budeme na ošetřovně?"

"Už jsem skoro tam. Bolí to hodně?"

"Ne, je jsem unavený a motá se mi hlava. To asi bude nízký tlak."

"Takže s tím to představení předtím nemá nic společného?"

"Přesně tak," zazubil se Harry.

"Jsi blázen. Co vlastně děláš ve Zmijozelu? Nevypadáš jako jeden z nich."

Harry se zastavil a nasadil ten nejnepřístupnější a nejpovýšenější výraz, jaký dokázal. Počkal, až se na něj zmatený Longbottom podívá. "Vážně? A jak přesně bych měl podle vás vypadat, pane? Měl bych snad mít rohy a ocas? Nebo hadí kůži a jazyk?"

"Ne... Totiž, no... Ehm... Víš, myslel jsem... totiž abys věděl... Jak bych..." blekotal Logbottom. "Chtěl jsem říct.... Nechováš se tak."

Harry shodil výraz jako masku a usmál se na něj. "A jak přesně se chovám?"

"Jako nebelvír. Ale jestli to někde řekneš, popřu to."

"A jestli to o mě někde řekneš ty, popřu tě taky. A kdo ví, možná to je celou dobu můj ďábelský plán. Chovat se jako nebelvír, získat vaši důvěru a ukradnout vám všechny knoflíky."

Longbottom se ulehčeně zasmál. "Taky možnost." Před dveřmi do ošetřovny se zastavil. "Hele, osobně proti tobě nic nemám, vypadáš docela fajn, ale..."

"Jsem cvok?"

"No, některým to tak může připadat. Dával bych si pozor na to, co říkáš a jak se chováš. A taky, někteří lidi to nemusí mít rádi a můžou ti to dát dost sežrat, tak si jen dávej majzla."

"Dobře, díky za tip."

"Jasně. Tak... jo. Mám jít s tebou dovnitř nebo..."

"Půjdu tam sám. Ať se nemusíš bát o hlavu."

"Nebojím se. Jen mám respekt. A ošetřovatelka je děsivá, když chce."

"A já to naprosto chápu. Užij si zbytek hodiny."

"Jo díky, měj se."

Otevřel dveře a s hlubokým nádechem vešel. Ošetřovna byla prázdná. Přešel ke kanceláři a zaváhal. Možná by za ní nemusel chodit. Možná by ji nemusel vůbec otravovat. Ale ne. Potřebuje fungovat ještě celý den. Nemůže si dovolit omdlívat na chodbách. Nadechl se a zaklepal.