PŽ 18. kapitola - Jednorožec a lektvary

22.11.2019

"V koupelně taky není!"

Severus zmateně otevřel oči. Postel, ve které ležel, nebyla superpohodlná jako v Ollivanderově domě, ale ani to nebyla ta stará zprohýbaná, na které spal většinu léta. Posadil se a protřel si oči.

"Sakra! Kde u Merlinových zapařených koulí může být?" nadával Crowdy přehrabující se ve skříni.

"Tam určitě nebude, Maxi! Mysli, kam se mohl podít?" uklidňoval ho Lufkin.

Severus si povzdechl. Dneska už se asi spát nebude. Rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to, že už se ostatní začali zabydlovat. První kombinace oblečení se už válely na podlaze, čekající na skřítky, aby je uklidili. Voda za oknem byla prozářená a hejna šedých rybek vypadala nudně.

"Hej, Severusi, kde je Ollivander?" obrátil se k němu Crowdy.

Severus zvedl obočí. Takže teď si říkají jmény? Podíval se na vzorně ustlanou postel a pokrčil rameny. "Nejsem jeho chůva."

"Včera to vypadalo, že si dost rozumíte. A Spavin říkal, že jste spolu jeli do školy. Všichni by velmi ocenili, kdybys nám ho pomohl najít, ještě před zahájením schůze." Lufkin k němu přešel.

"A není hledání něco, co vám jde v rodině skvěle?" nemohl si pomoci a rýpl si Severus.

Lufkin se pousmál. "To ano, ale taky známe důležitost spolupráce."

Severus se odkryl a spustil nohy na zem. "Spolupráce znamená, že z toho mají prospěch obě strany."

"Jistě, náhodou jsem se bavil se sestrou a podle všeho by některé její kamarádky ocenily dobré lektvary."

"Dobré? Výborné," ohradil se Severus. "Pracuji jen s tou nejlepší kvalitou. Sjednej mi s nimi schůzku nebo ještě lépe, ať mi napíšou." Vstal a přešel ke kufru, kde měl připravený hábit.

"Vyřídím. Mohl by sis pospíšit?"

Severus protočil oči, ale přidal do kroku. Zašel za paraván a v rychlosti se převlékl. V koupelně si začal čistit zuby.

"Hele přidej, jseš jak tlustočerv!" zavolal za ním Crowdy.

Severus vyplivl pastu a vypláchl si pusu. Z ložnice slyšel Lufkina a Crowdyho, jak se tlumeně dohadují. Opláchl si studenou vodou obličej a měkkým ručníkem si ho usušil. V zrcadle se prohlédl. Nad obočím se mu začínal dělat pupínek a vlasy byly katastrofa. Povzdechl si a použil na ně odmašťující kouzlo. S trochou štěstí vydrží aspoň dvě hodiny. S posledním pohledem a povzdechem opustil koupelnu, prošel ložnicí a bez jediného slova k čekající dvojici prošel ložnicí ven.

Ve společenské místnosti byly různé skupinky lidí posedávající kolem stolků chytře rozmístěných dál od sebe kvůli soukromí. Starší studenti se dívali střídavě ke dveřím a k ložnicím. Když uviděli Severuse s Crowdym a Lufkinem za zády, dva prefekti se vydali k nim.

"Tak co? Víte, kde je?" obrátila se Josephine Flintová ke Crowdymu.

Severus se pootočil, aby na všechny viděl.

"Ne," zavrtěl hlavou Crowdy. "Bohužel. Ale tady Snape ví, kde ho najít."

Severus ztuhl, ale přinutil se přikývnout.

Flintová se na Crowdyho nervózně usmála. "To slyším ráda, Maxmiliáne. Ostatní prefekti jsou nahoře v hradu a snaží se ho nenápadně najít, ale čím dřív bude zpátky, tím líp." Ještě jednou se na něj usmála. "Schůze bude skoro za hodinu a půl, v devět. Stihněte to."

"Spolehni se." Ještě chvíli se na sebe dívali, pak Crowdy ještě jednou přikývl a vyrazil ze společenky ven.

Severus rychle pospíchal za ním. Jakmile se za nimi zavřel portrét, nasadili ostré, ale stále běžné tempo.

"Takže kde je?" pronesl Crowdy tiše, s pohledem upřeným před sebe.

"Řekl jsem, že nevím, Maxmiliáne," zašeptal nazpátek Severus.

Lufkin se ozval: "Ostatní prefekti ho hledají v hradu, takže bychom mohli zkusit pozemky."

"To by dávalo smysl. Asi bude venku."

"Hele, Snape, varuju tě... Jestli ho nenajdeme..." slyšel Crowdyho procedit skrz zuby.

Severus si dovolil rychlý pohled do strany. Crowdy měl stále perfektně klidný výraz. Polkl.

"Klídek, Maxi," řekl stejně potichu Lufkin. "Severus to udělá. Že?"

Přikývl. Kam by mohl zmizet? Pozemky jsou obrovský. Na hřišti nebude. Nelítá a ani nemá koště. U skleníků? Co by tam dělal? U jezera? V lese? Takový vůl snad není... Vydechl a sáhl si na krk. On vážně není žádná chůva. Vyšli schody do přízemí hradu a vydali se k bráně na školní pozemky. Ti dva se za ním tlumeně bavili.

"... Josephine?" zaslechl konec Lufkinovy otázky.

"Asi dobře," odpověděl mu Crowdy.

"Takže..."

"Rodiče vyjednávají zasnoubení."

"To je dobrá zpráva! Gratuluju, chlape! Co budeš dělat teď?"

"Teď najdu toho srá-"

"Pozor na jazyk," sykl Lufkin. "Ne mimo Jeskyni."

Crowdy se ostře nadechl. "Takže teď ho najdeme a vysvětlíme mu, jak to tady chodí."

Venku se na moment na schodech zastavili. Severus přelétl pohledem krajinu před sebou. Byla vidět jen část jezera a les. Famfrpálové hřiště bylo schované za hradem, stejně jako zahrady. Kam mohl jít?

"Kam teď?" ozval se Lufkin. "Mohli bychom použít nějaké kouzlo?"

"Jo, to by šlo. Znáš nějaké, Snape?"

"Ne," zavrtěl Severus hlavou. "Ale stejně bych ho nepoužil."

Než stačil Crowdy cokoliv říct, Lufkin se ho zastal. "Severus má pravdu. Žádný slušný kouzelník by takovou urážku nesnesl. A Ollivander se mi včera nezdál jako někdo, kdo by se sebou nechal zametat."

"Jo, to je pravda. Na rozdíl od někoho."

Severus zatnul čelist, ale na urážku nereagoval.

"Asi bychom se měli rozdělit. My dva půjdeme přes zahrady k hřišti," rozhodl Lufkin.

Severus přikývl. Raději bude hledat sám než poslouchat ty věčné rýpance. Vydal se k jezeru a Vrbě mlátičce se vyhnul velkým obloukem. Stále nechápal, který blázen ten strom vysadil. Šel rychle po cestě kolem jezera směrem k lesu. Takhle si nedělní ráno nepředstavoval. Zívl a zároveň mu zakručelo v břiše. Scházel mu klid Ollivanderova domu. Popravdě dokonce i jeho starý pokoj zněl o půl osmé v neděli ráno na nedobrovolné procházce venku dobře. Ještě jednou mu zakručelo v žaludku. Tohle bylo hrozné. Chtěl snídani. Kafe. Kde je skřítek, co by dohlédl na to, že sní snídani? Kde je skřítek, když ho člověk potřebuje?

Břicho se mu ozvalo znovu a Severus to vzdal. Za pokus nic nedá. Rozhlédl se kolem a tiše zavolal: "Bondy?"

Nic. Severus si povzdechl. Otočil se a nadskočil. Skřítek stál za ním!

"Bondy, takhle mě neděs!" vydechl Severus a prohrábl si vlasy.

"Volal jste? Jste zraněný?"

Severus se zastyděl. Najednou si říct o snídani znělo hloupě. Zuřivě přemýšlel, co by mu mohl říct místo toho. Pak ho ale něco napadlo. "Potřebuji najít Harryho. Bojím se, aby byl v pořádku," dodal starostlivě a ignoroval další zakručení. "Je v novém prostředí a mohla by se stát nějaká nehoda. Myslíš, že bys mohl zjistit, kde je?"

Bondy vážně přikývl. "Pán Snape udělal dobře, že Bondyho zavolal. Bondy najde pana Harryho rychle a zjistí, jestli je pan Harry v pořádku."

S tím zmizel a Severus zůstal o samotě. Nadechl se a rozhlédl se kolem. Ranní svěží vzduch byl docela příjemný. I když ne tak příjemný jako vyhřátá postel. Pomalu se vydal po cestě dál a kopal do malého kamínku. Asi po třech minutách se s lupnutím objevil třesoucí se Bondy.

"Bondy! Je všechno v pořádku?" hrklo v Severusovi.

Bondy přikývl. "A-ano. Pan Harry je v pořádku. Bohužel jsem ho překvapil. Rozhodl se pro ranní cvičení pro posílení fyzických sil v Zapovězeném lese."

Severus by rád řekl, že je překvapený, ale tohle měl popravdě čekat. "Je odsud daleko?"

"Asi 1300 metrů. Už byl na cestě zpět do školy."

"Dobře," přikývl Severus. Tentokrát mu zakručelo tak hlasitě, že to museli slyšet až v Prasinkách. "Kudy poběží? Kde si myslíš, že je nejlepší na něj počkat?"

Bondy se zamyslel. "Na křižovatce asi 130 metrů tímto směrem," ukázal za sebe. "Mám vyřídit panu Harrymu, že tam na něj počkáte?"

"Ano, prosím," usmál se na něj Severus. "A vyřiď mu prosím, aby si pospíšil."

Skřítek přikývl a zmizel. Severus se vydal dál až ke křižovatce, o které mu řekl skřítek. Cesta se větvila dvěma směry, jedním po udržované cestě kolem jezera a druhým po menší pěšině přímo do lesa. Chvíli jen tak postával, ale pak si sedl na pokácený strom. Bylo slyšet šplouchání vody o nedaleký břeh a někde datel klepal do stromu. Škoda, že si nevybral Vrbu mlátičku... I když, ten jeho mozek je tak vypolstrovaný, že by přežil snad i tu. Prsty sloupával ztrouchnivělou kůru a snažil se neusnout.

Uslyšel odkašlání. Vzhlédl a uviděl Bondyho s tácem jídla. "Pan Snape ještě neměl snídani. Bondy požádal kuchaře v kuchyni o snídani."

Severusovi se rozlil hrudí teplý pocit. Musel si odkašlat, aby se mu podařilo něco říct. "Bondy, to je od tebe velmi milé. Děkuju."

Bondy se na něj zvláštně podíval, položil tác na kmen a bez dalšího slova zmizel.

Bez dalšího zaváhání se vrhl na snídani. Vzal si opečený toast, dal na něj míchaná vajíčka a posolil je. Zakousl se do toho a v ten moment byl nejšťastnějším člověkem na světě. Nalil si černý čaj, aby stihl vychladnout, a rychle zhltl toast a ještě jeden. Pak si, protože bylo tak otřesně brzo ráno a čerstvý vzduch byl až moc zdravý, vzal kousek rybízového koláče a zapálil si cigaretu. Hlavou mu stále vrtala ta kolínská. Nebyl si jistý, jestli udělal dobře. Znovu si sáhl na stále citlivý krk. A to šlo jen o lehce okouzlený amulet. Pitomý amulet. Jak bude reagovat, až přijde na tu kolínskou? I když, to přece neovlivňuje Harryho, jen lidi okolo. Takže to je v pohodě, ne? Potáhl z cigarety. Začal mít špatný pocit. Ale to bude tím ranním vzbuzením. Ráno bylo dost hektické. Nic víc v tom není. Bude to v pohodě.

Sáhl druhou rukou po černém čaji a usrkl. Kdyby měl kafe, byla by ta atmosféra tady dokonalá. Ale tu bohužel studentům skřítci nedají. "Pitomá pravidla," zafrkal a potáhl z cigarety. Slyšel zpívat ptáky a ještě štěstí, že bylo pod mrakem, jinak by to byla až moc velká idylka.

Za zatáčkou bylo slyšet oddechování a tlumené dopady bot do lesního podrostu. Za chvíli se vynořil uřícený Harry. Měl na sobě dlouhé triko i kalhoty, v obličeji byl rudý a vlasy měl slepené potem. Doběhl až k Severusovi a začal se v předklonu vydýchávat.

"Musel jsi jít běhat zrovna dneska ráno?" zeptal se ho, zatímco ho pozoroval, jak se protahuje.

"A kdy jindy? Pak budu celý den pod hledáčkem každého ve škole. Takhle mám ještě chvíli klidu," vysvětloval Harry mezi nádechy.

"Je fajn, že sis to tak srovnal. Celý Zmijozel je ale kvůli tobě na nohou."

"Co? Proč?" zarazil se Harry.

"Nikdo nečekal, že se ráno zdejchneš. Nemáš být mimo Jeskyni, dokud se nenaučíš, jak to ve škole chodí. Kam můžeš, kam ne, jaká jsou pravidla a tak podobně."

"Já ale školu znám. Nepotřebuju instruktáž. A co je jeskyně?"

Severus zvedl obočí, naposledy natáhl ze zbytku cigarety a pak ji zašlápl. "Školu možná znáš, ale ne jako jeden z nás. Což jsi právě dokázal. Jeskyně je naše společenská místnost. Když jsi zmizel, doslova si zburcoval všechny vyšší ročníky. Je to pohotovost. Vytáhli mě kvůli tobě z postele!"

Harry se na něj podíval nejdřív pobaveně a pak rychle zvážněl. "Si děláš srandu? To si děláš srandu!"

"Ne. Byl bych jinak tady?"

"Tohle je šílený!" vydechl Harry a sedl si k Severusovi. "Proč tak blbnou?" Sklouzl pohledem k tácu s jídlem. "A budeš to ještě?"

Severus zavrtěl na druhou otázkou hlavou. "Dej si. A blbnou, protože je na ráno naplánované setkání, při kterém si tě chtějí proklepnout a zajistit, že budeš vědět, jak se chovat mimo Jeskyni." Pozoroval Harryho, jak se vrhl na jablečný koláč. "Kde máš protein a vlákninu?"

Harry na něj vyplázl jazyk. "To si dám potom. Takže co bude teď?"

"Ty ze sebe uděláš člověka. Neexistuje, aby tě takhle někdo v hradu viděl. Pak půjdeme do Jeskyně, ty se budeš chovat super na výši. Jako by ses neměl za co zpovídat. Nabubřele. Nenecháš ostatní, aby se ti dostali pod kůži a budeš stejnej cápek, co včera udělal z Modrého klobouku hromádku sténající kůže," instruoval ho. "Buď děsivý, ale ne moc. Elegantní, inteligentní, nabubřelý."

"To už jsi říkal." Upozornil ho Harry a nandal si na toast vychladlá vajíčka.

Severus přikývl. "Protože to platí dvojnásob. Rychle dojez a udělej ze sebe někoho, kdo nám neudělá ostudu."

"Takže co mám čekat?" zeptal se Harry a dojídal snídani.

"Připrav se na přednášku, dlouhou přednášku o tom, co můžeš a nemůžeš dělat. Budou se tě ptát na spoustu věcí. Zjišťovat, co jsi zač, jestli se k něčemu hodíš. Dej si pozor. Jestli urazíš někoho důležitého, můžeš přijít doslova a do písmene o budoucnost," varoval ho.

Harry zvedl obočí a napil se. "Zabijí mě?"

Severus se zasmál. "Ne. Nejsme nebelvíři. Jen nebudeš mít kontakty. A když to hodně posereš, každý potenciální kontakt se ti vyhne obloukem."

"Jo, tak to je v klidu," odmávl to Harry. "Má budoucnost je jasná. A hůlky potřebuje každý. Takže oni potřebují víc mě než já je."

Severus na něj zůstal zírat. "No, tak to asi budeš v pohodě."

Harry vytáhl hůlku a začal na sebe sesílat kouzla. Sušící kouzlo. Čistící kouzlo. Žehlící kouzlo. Rozpustil si vlasy pokusil se je prsty rozčesat.

"Počkej," zarazil ho Snape a odmastil je. Harry s povděkem přikývl a stáhl je znovu dozadu gumičkou.

"Můžeme?" zeptal se ho Harry a zvedl se.

Severus si ho prohlédl a jeho výraz asi musel mluvit za své. Šedé tepláky a černé triko. Jako ze škatulky, ale stále...

"Co?"

"Tohle je evidentně mudlovské. Nemůže tě tak nikdo vidět."

"Co poprosit Bondyho?" navrhl Harry.

Severus zvedl obočí. "Zkus to."

"Bondy?"

"Ano, pane Harry?" ozvalo se vedle nich.

"Mohl bys mi prosím přinést běžný hábit z mého kufru?"

"Měl pan Harry zeleninu?" přeměřil si ho.

Harry popadl do ruky hrst ředkviček a jednu si hodil do pusy.

Skřítek přikývl a zmizel. Harry se Severusem se na sebe podívali. "Myslíš, že projde tvými ochranami?"

Harry pokrčil rameny. "Není člověk, mohl by."

A skutečně, během chvíle se skřítek znovu objevil, v náruči Harryho lepší tmavě šedý hábit pro denní nošení.

"Děkuju Bondy." Vzal si ho a rychle si ho přehodil přes hlavu. Srovnal si ho v ramenou, zapnul u krku a zkontroloval rukávy. Z důmyslně schované kapsy vytáhl šedou stužku a zavázal ji kolem gumičky.

"Můžeme jít? Kolik máme času?"

Severus zakouzlil Tempus a užil si ten pocit, který mu proplul tělem. Magie je prostě to nejlepší, co ho v životě potkalo. Zkoncentroval se na čas. "Máme ještě 38 minut na to, abychom došli do hradu."

"Jo, to je v pohodě. Jdeme!" zavelel Harry.

"Nejsi nějak moc nadšený?" podivil se.

"Ne, ale nechat je vycukat dýl by nemusel být dobrý nápad. I když by to určitě byla zábava."

"Ty jsi blázen!" zasmál se Severus.

"Ne," pousmál se Harry a rozešel se k hradu. "Jen masochista."

xXx

"Takže Harry, první dva dny ve škole. Jak se cítíš?"

Harry sáhl po žlutém pastelu a nakreslil s ním tlustou čáru podél světle hnědé. Pokrčil rameny a začal prstem rozmazávat barvy do sebe.

Pan Kechnerberg si povzdechl. "Harry, moc dobře víš, že za tebe to neodvykládám."

Harry sáhl po oranžové a začal s ní dělat malé puntíky. Když bylo už delší dobu ticho, zvedl oči a pak je zas rychle sklopil. Jeho terapeut seděl v křesle naproti němu a prohlížel si ho.

"Nelíbí se mi tam."

"Nelíbí?"

"Ne," zavrtěl hlavou Harry a znovu sáhl po žluté. "Jsou tam divní lidi. A furt na mě někdo zírá."

"Jsi nový student, je pochopitelné, že působíš zájem. A co za divné lidi tam je?"

Harry zaváhal. Vzal světle modrou a přidal ji do té mazanice na papíře. "Chovají se divně. A pořád mě pozorují a hlídají. Měl jste vidět, co se dělo po tom, co jsem se ráno vrátil z běhání! Severus měl docela peklo." Za tlustou sytou čarou ležely malé modré odštěpky.

"Vážně? Severus?"

Harry přikývl a odfoukl přebytečný prach z papíru. "Jo, vypadá to, že teď je ze mě jeho zodpovědnost. Chudák."

"A proč si myslíš, že se tak chovají?"

Harry našpulil pusu a sáhl po šedivé barvě. "Prý by bylo nejlepší, kdybych měl pořád společnost, dokud se nenaučím, co a jak."

"Skutečně? A co si o tom myslíš?"

"No, dává mi to smysl. A jemu by se to taky líbilo. Koneckonců jde o dobré jméno koleje. Ale štve mě, že si myslí, že to nezvládnu. Vždyť přece nejsem malý, abych se ztratil!" Ozvalo se prasknutí a Harry se překvapeně podíval do své ruky. Ležely na ní dvě poloviny pastelu, ještě spojené cárem proužku papírového obalu.

"Omlouvám se, " řekl tiše a vrátil je zpátky do krabice.

"Z toho si nic nedělej, to se stává často," odmávl to terapeut. "A jak jsi spokojený s kolejí, ve které jsi?"

"Měl by z toho radost," vyklouzlo Harrymu. Koukl se do jazyka a sklopil oči k rukám, které mu ležely v klíně. Měl na prstech žluté, oranžové a modré skvrny, a když si je promnul, byly zvláštní na omak.

"A co ty, máš z toho radost ty?"

"Já nevím. Odmítl jsem si vybrat, i když mi to nabízeli několikrát. A navíc, čekal jsem to. Tak nějak," připustil rozpačitě.

"A máš tedy radost?"

Harry se natáhl pro černý pastel a začal vybarvovat prostor mezi okrajem papíru a pestrobarevnou mazanicí. "Asi jo. Jsem se Severusem, a navíc je tam krásný pohled do jezera."

"Ale?"

"Někteří lidé tam... mi nesedí."

"Chápu."

Harry stiskl rty, aby neřekl něco nezdvořilého. Silně pochyboval o tom, že by ho ten muž sedící v pohodlném křesle mohl chápat. Ale na druhou stranu, na co by jinak měl tu spoustu zarámovaných diplomů na stěně?

Jeho obrázek byl už skoro hotový. Nechápal, proč to musí pokaždé dělat. Aspoň může něčím zaměstnat svoje ruce. A taky nerozuměl tomu, proč se v téhle ordinaci cítí tak... Rozloženě. Vždyť byl celý den v pohodě! Klidný, sebevědomý, plný síly od Dvojky. Ale to bylo pryč v momentě, kdy si sedl do toho křesla naproti Kechnerbergovi.

"Zajímavá volba barev. Řekneš mi k tomu něco?" zeptal se ho terapeut tónem, jako by mluvil o oblíbeném počasí.

Nadechl se a pomalu vzduch vypustil. Opatrně obkreslil prstem linie hnědé a žluté. Černá všude kolem hrozila, že je pohltí, ale přesto tam byly. Kapka světla v temnotě.

"Já nevím... Prostě mě to napadlo."

"Aha. A napadá tě něco, když to takhle vidíš? Nebo napadalo tě něco, když jsi to maloval?"

Svraštil obočí a promnul si zaprášené prsty. "Je to... teplo. A hříva... Uklidňoval mě..." odmlčel se a vzpomínal na toho úžasného tvora. Pan Kechnerberg mlčel. Tohle Harry moc dobře znal. Čekal, co z Harryho vypadne za blbost tentokrát.

"To je Ludwig," začal znovu pomalu. "Nikdy jsem ho neviděl. Nevím, jak vypadal, ale byl tak... uklidňoval mě."

"Ludwig je tvůj přítel?"

"Ne," zavrtěl Harry hlavou. "Ludwig byl jeho jednorožec."

"Řekni mi o něm víc," vyzval ho klidný hlas a Harry zavřel oči.

"Nebylo mi tehdy moc dobře. Myslím, že mi něco říkali, ale vůbec si to nepamatuju. A hlavně se dohadovali. Měli strach. To jsem poznal, víte?"

Pan Kechnerberg souhlasně zabručel.

"Bylo to strašně těžké, víte? Taková tma. Zima. Nešlo o to, že jsem nic neviděl. Byl jsem zvyklý trávit delší čas bez světla a někdy i ve vlhku. Bylo to..." oblízl si rty a přes zavřená napnutá víčka se díval někam do dálky. "Nic jsem necítil. Jen zimu. Ale i ta mi byla jedno. Popisuje se to zvláštně, ale... jako kdyby ze světa zmizelo všechno štěstí. A smutek. A vztek. A bolest. Jen zima zůstala. Svět byl najednou prázdný a já jsem tam tak byl a nevěděl jsem, co dělat. Byla mi strašná zima." Dal si kolena pod bradu a zimomřivě si protřel paže.

"Nešlo před tím zmizet. Ale víte, myslel jsem si, že kdybych se možná, možná zmenšil do úplně malé kuličky, tak by to bylo lepší. A tak jsem to zkoušel. Víte, zmenšit se. Být úplné nic. A pak... byl jsem tak unavený. I dýchat bylo těžké. Všude byl děsný chlad a nevěděl jsem, kde končí zima a začínám já. Už jsem ani tu zimu nechtěl dýchat. Unavovalo mě to. A pak už jsem nebyl. Byl jen chlad, a i ten zmizel. Pak nebylo nic."

Zhluboka se nadechl. A zaškrábal prsty po čalouněném křesle. Krátké chlupy ho škrábaly pod nehty. Hlavně nezapomenout, že už to má za sebou. Odkašlal si a pokračoval: "A pak jsem ucítil tady na tváři teplo. Takové vlhké. A jakoby zafrkání. Znělo to podobně jako testrál, ale nedávalo mi to smysl. Pokusil jsem toho dotknout, ale zmizelo to. Mezi prsty jsem měl nějaká drobná smítka, a když jsem položil ruku zase vedle sebe, uvědomil jsme si, že ta podlaha je jich plná. Zabořil jsem do nich prsty. Nevěděl jsem, kde se tam vzal písek, nikdy předtím jsem se neprobudil na písku.

Pokusil jsem se zvednout, ale jak jsem se pohnul, začala mě bolet hlava. Tady za očima, víte? Sáhl jsem si na ni, ale byla kolem ní obmotaná taková pevná látka, co pružila a byla hrubá. Radši jsem si lehl zpátky a trochu s hlavou zahýbal, aby se pod ní udělal pohodlnější důlek. Určitě jsem tou dobou měl vlasy plné písku, takže ta trocha navíc byla jedno. Trochu jsem zavrtěl i tělem, ale bylo moc těžké a neposlouchalo. Tak jsem zůstal ležet.

Když jsem usínal, uslyšel jsem zafrkání a zaržání. Víte, lekl jsem se. Myslel jsem, že to předtím byla jen vidina. Tedy," opravil se, "slyšina. A tak jsem zůstal ležet a za chvíli to zvíře přišlo ještě blíž. Zadržel jsem dech a pak jsem ucítil vlhký a teplý vzduch na obličeji. Vydechl jsem a to zvíře zafrkalo a ucuklo. Ale za chvíli bylo zpátky. Zvedl jsem takhle ruku k obličeji a on ji oblízl! Bylo to vlhké a trochu nechutné a měl drsný jazyk. Ale asi to bylo i příjemné. Nastavil jsem dlaň takhle prsty nahoru a on do ní strčil tlamu. Byla neuvěřitelně hebká. Začal jsem ho po ní hladit. Snažil jsem se jezdit rukou mezi nozdrami a pak po takovém dlouhém jakoby hřbetu nosu nahoru. Chtěl jsem být opatrný, abych ho třeba omylem nepíchl do oka...

Ale mít ruku tak hodně vysoko bylo těžké a bolelo mě z toho rameno, a i když jsem se snažil, za chvilku mi spadla na zem. Mrzelo mě, že už ho nemůžu dál hladit. Ale asi jsem nebyl sám. Nespokojeně zafrkal a pak zmizel. A hned zase zafrkal znovu, tentokrát ale z druhé strany. A pak do mě něco ze strany duclo a zůstalo to tam. Slyšel jsem, jak mi vedle ucha dýchá, a teplo mě hřálo do celého boku. Ucítil jsem koně a ještě něčeho sladkého. Nadzvedl jsem levou ruku a přitiskl mu ji ze strany na bok. Zvedala se a klesala. Srst měl hladkou, ale každý chlup byl kupodivu drsný. Nikdy předtím jsem tak blízko koni nebyl. Jen hipogryfovi nebo testrálovi, ale koni ne. Jen jsem nechápal, proč jsme spolu.

Byl tak teplý! Přitiskl jsem se k němu blíž. Nechtěl jsem, ale ono to nějak samo. A on mě zase oblízl. Poslouchal jsem, jak dýchá, a snažil se dýchat s ním. Dýchal tak pomalu! Tak moc jsem se na to dýchání soustředil, že ani nevím, kdy jsem usnul. Ale když jsem se probudil, stále byl tam. Už mě strašně bolela záda, a musel jsem se pohnout, ale nechtěl jsem ho rušit. Tak jsem se začal pomalu zvedat a on úplně ztuhl. Když jsem konečně seděl, on tam stále byl, ale byl strašně moc napjatý. Začal jsem ho hladit a zkoušel jsem přijít na to, jak je velký, ale moc mi to nešlo si to představit.

Seděl jsem, ale něčemu uvnitř mě se to nelíbilo a začalo mě bolet břicho. Tak jsem se zkusil pomalu posouvat a nakonec se mi povedlo se o něj opřít. Nevěřil byste, jakou jsem měl radost z toho, že mě nechal. Bylo to skvělé! Zahříval mi celá záda. A věděl jste, že mají takovou trochu mastnou srst? Celou ruku jsem měl takovou ulepeně drsnou.

Pak se napjal a najednou jsem měl něco velkého a těžkého před sebou. Podle hmatu jsem zjistil, že to byla jeho hlava, kterou mě začal jakoby pošťuchovat. Zvedl jsem ruku a provlékl mu ji pod krkem. Měl tam jedno velké vyholené místo a bylo hrbolaté. Myslím, že to byly jizvy. Byly cítit podobně jako ty moje. A takhle zespodu jsem ho začal hladit po hřívě. Byla hebká a hrozně zacuchaná.

Druhou rukou jsem ho hladil po čumáku a nahoru mezi očima. Chtěl jsem mu počechrat čupřinu, jestli nějakou měl, ale místo toho jsem narazil na něco tvrdého. Bylo to tenké a trčelo mu to z čela a bylo to teplé na omak. Hladké s malými varhánky a rýhami. Jednou rukou jsem ho pořád drbal v hřívě a druhou jsem opatrně přejel po varhánkové tyčce. Byla docela dlouhá, asi jako má dlaň - a potom najednou skončila. Nepřišlo mi ale, že by to tak mělo být, protože konec byl plochý, a ještě vůbec ne tenký. Měl jsem pocit, že měla ještě pokračovat. Když jsem přejel prstem po té plošce, trhl sebou, napjal se a zaržál. Zvedl se a já měl co dělat, abych nespadl.

Slyšel jsem, jak jde někam za mě, kde začal cosi chroupat. Pak o kousek dál bylo slyšet tlumené dopadání něčeho těžkého a vlhkého do písku a taky proud vody. Ucítil jsem intenzivní vůni koňských koblížků. Nakonec se vrátil ke mně a zase si za mě lehl, abych se o něj mohl opřít. Měl jsem radost, že to udělal. Za tu chvíli, co byl pryč, se do mě zase dala zima. Užíval jsem si toho úžasného pocitu tepla a koňské vůně a poslouchal jeho srdce a pak jsem zase usnul.

Probudilo mě bolení břicha. Takový nepříjemný tlak. Opatrně jsem vstal a snažil se přejít zhruba do těch míst, kam chodil na záchod on. No, když jsem šlápl bosou nohou do něčeho měkkého, věděl jsem, že jsem na správném místě." Harry se zarazil. Asi mu nemusí vyprávět úplně všechno, ne?

"No, a když jsem se vracel zpátky, narazil jsem do něj! Vůbec jsem ho neslyšel! Chytil jsem se ho, abych nespadl, a on, přísahal bych, že pobaveně zaržál. No vážně! Potěšilo mě, že má radost. Zůstali jsme stát. Byl jsem o něj opřený a jen tak tak jsem mu dosáhl na hřbet. Musel být hodně velký. Hladil jsem ho, ale po chvíli jsem si zase sedl, protože no, stát bylo těžké.

On ke mně přišel a lehl si vedle mě a dal mi hlavu do klína. Zafrkal. Začal jsem mu prsty rozčesávat zacuchané chuchvalce v hřívě. Dával jsem si pozor, abych nezavadil o ten jeho ulomený nebo uřízlý roh. Víte, byl to fajn pocit. To, že mi někdo tak věřil. Podařilo se mi rozčesat první polovinu, než jsem uslyšel zvuk otvíraných dveří před námi.

Vylekal se. To jsem poznal hned. Zprudka vstal a odběhl někam dozadu. Nevěděl jsem, co se děje, nic jsem neslyšel, a tak jsem zůstal sedět. Pak jsem to ucítil. Les a pižmo. I když to překrývala vůně opečeného masa, poznal bych tu kombinaci kdekoliv. Ucítil jsem lehký závan a pak mě dlouhé prsty pohladily po hlavě. Sevřel se mi žaludek, ale necukl jsem.

Harry, můj Harry, jak se cítíš? Ptal se mě. Pokusil jsem se mu odpovědět, ale znělo to spíš jako skřípot než jako hlas. Ale on mě nenechal. Ne, ne, ne, říkal. Nenamáhej se. Prý jsem měl odpočívat. A líbilo se mu, že jsme se s Ludwigem spřátelili. Tak se totiž jmenoval, Ludwig. A taky říkal, že je zvláštní, si mě tak oblíbit, že k sobě Ludwig nikoho nepouští, pokud ho předtím nezklidní. A říkal, že když budu hodný, tak mě k němu ještě někdy vezme. Pak mě chytil tady za ruku a pomohl mi na nohy. Pojď se mnou, říkal mi. Musíme tě dát do pořádku. Pozval jsem k nám jednoho důležitého pána, co by se ti rád podíval na ty tvé nešťastné oči. Přeci bys ho nechtěl zklamat, když za tebou přijel takovou dálku.

Šel se mnou hodně rychle ke dveřím, ale v písku se mi bořily nohy. Naštěstí mě velmi pevně držel, abych mu stíhal. Za mnou se ozvalo rozčilené zaržání. Chtěl jsem zamávat Ludwigovi, ale on mě strhl na stranu a vykřikl nějaké kouzlo. Spadl jsem do písku a na chvíli jsem viděl ohňostroj. Ucítil jsem vlnu magie a pak Ludwig zaryčel. Měl jsem o něj strach, protože to znělo, jako by ho něco bolelo, ale než jsem stačil cokoliv udělat, už mě zase zvedal ze země. Pospíšil jsem si na nohy, a když jsem šel za ním, o něco jsem škobrtl palcem. Asi to byl práh nebo předěl mezi dveřmi. Hodně to zabolelo, ale rychle jsem si pospíšil, abych ho nerozčílil, přeci jen k nám přijel ten pán na oči jen kvůli mně. A potom jsme nešli po písku, ale po kamenných dlaždicích. Nohy mi o ně pleskaly a studilo to. A i vzduch byl čím dál studenější a studenější. Cítil jsem jak, jak mi z nohou opadávají zrnka písku. A škrábalo to, jak drhly o ty dlaždice. No a pak jsme došli do místnosti, kde byl ten lékouzelník s hromadou kouzel a hejblátek.

No a ten obrázek je teda o tom, jak jsem se s Ludwigem cítil, víte? Opravdu mi pomohl, a to je to světlo tady uprostřed. Bylo mi s ním hezky. A to je tak všechno," pokrčil Harry rameny a otevřel oči. Zmateně zamrkal, když ho oslnilo světlo. Ta ordinace vypadala... příliš normálně.

Pan Kechnerberg naproti němu seděl a se zájmem si prohlížel obrázek. "A jak se tedy cítíš teď při vzpomínce na Ludwiga?"

Harry se zamyslel. "No, je mi smutno. Měl jsem ho rád a naše setkání mi budou chybět."

"Takže jste se viděli víckrát?"

"Ano," kývl Harry hlavou.

"Jak často?" vyzvídal terapeut.

"Vždycky, když jsem byl dost hodný. Třeba jsem byl statečný a něco jsem vydržel a pak jsem za odměnu mohl za ním. Nebo, když jsem byl opravdu moc hodný a něco se mi podařilo. Ale to se tak často nestávalo," dodal Harry smutně. "Víte, snažil jsem se, ale nebylo to vůbec lehké. Jsem totiž strašné budižkničemu a málokdy udělám něco správně. Většinou spíš něco pokazím... Teda," zarazil se Harry, "vím, že to tak není. Slaninu a vajíčka dělám výborná. Ale cítím to tak, víte?"

"Chápu," přikývl hlavou pan Kechnerberg. "A když bych tě teď hned odvedl za Ludwigem, jak by ses cítil?"

Harry zmateně nakrčil obočí a sklouzl pohledem na své zamazané ruce. "To by se nestalo. A bylo by to divný."

"Proč by to bylo divný?"

"Proč byste mě tam bral?" odpověděl mu otázkou. Tyhle dotazy už mu začínaly pít krev.

"Nemáš pocit, že by sis to zasloužil?"

"No... ne."

"Takže, kdybych se tě zeptal, jestli máš pocit, že se ti něco za poslední měsíc povedlo..."

"Nevím o ničem," odpověděl mu Harry popravdě.

"Takže bys odmítl jít za Ludwigem?"

"Ne, to ne... Ale bylo by to divný."

"Proč?"

"No, protože to si přece musím zasloužit."

"A proč si myslíš, že si musíš něco pěkného zasloužit?"

"Protože to tak vždycky bylo, to je jasné." Harry podrážděně založil ruce na hrudi. Tohle bylo jak s malým dítětem.

"Dobrá tedy," povzdychl si pan Kechnerberg. "Pro dnešek už to bude vše. Prosím, do příště si promysli a napiš na papír tři věci, které se ti za poslední měsíc podařily. Tři věci, které si pro někoho udělal, aniž bys chtěl něco na oplátku, a tři věci, co pro tebe někdo udělal jen tak." Slovo tebe silně zdůraznil.

To se Harrymu zdálo jako pěkná kravina. Přikývl a zvedl se. "Tak jo, no. Příští týden zase?"

"Ano, ano, příští týden." Terapeut se na něj usmál a zaklapl desky. "Na shledanou, Harry."

"Nashle," otočil se a odešel do čekárny, kde na něj čekala Poppy. Usmála se na něj a ukázala na dveře do přemisťovací místnosti. "Můžeme?" zeptala se ho.

Harry přikývl a šel za ní.

xXx

Severus si povzdechl a zaklapl knihu, která mu k ničemu nebyla. Vrátil ji do police a sáhl po další hned vedle. S hromadou štěstí v ní něco najde. Promnul si oči a zamžoural na rejstřík knihy. Nic. Po třech hodinách už toho začínal mít dost. Ne že by doufal, že něco najde hned po příjezdu sem, ale... doufal. Uklidil knihu na místo, a než si vybral další, zkontroloval čas. Za pět minut půl sedmé. V břiše mu zakručelo a on si vynadal do tupohlavce. Jestli se chce najíst před schůzkou s novými zákazníky, musí pohnout.

Popadl brašnu s poznámkami a propletl se uličkami knihovny. Na chodbách cestou do Velké síně až na pár nadšeně se bavících hloučků moc lidí nebylo. Nevěřil by, že mu tlumený zvuk kroků na kamenných dlaždicích bude tolik chybět. Zahnul za roh kolem sochy pitoreskního mužíka a usmál se při pohledu na prázdnou chodbu před sebou. Vysoké gotické oblouky, vysoké gobelíny, na které dopadalo poslední světlo dne zbarvené mozaikami vysokých oken. Bradavice byly prostě... kouzelné. A vysoké.

"Ale ale, koho pak tu máme?"

Bleskově se otočil a sáhl pro hůlku, ale pozdě. První kouzlo ho přitisklo na zeď a druhé ho k ní přilepilo. Black s Potterem se na sebe šklebili, evidentně potěšení sami sebou. Toho prcka nikde neviděl, zato Lupin stál trochu stranou s nejistým výrazem. Jeho vzorně vyleštěný odznak se leskl v zapadajícím slunci.

"Jestli pak to nebude náš příšerný známý, Tichošlápku?" odpověděl Blackovi Potter s o nic méně lesklým odznakem kapitána týmu.

Severus si odfrkl. Prostě si nemohl pomoci. Ty přezdívky byly směšné.

"Čemu se směješ, Srabusi?" zavrčel Black a udělal krok k němu. "Uvidíme, jestli se budeš smát za chvíli." Zvedl hůlku a zamířil s ní Severusovi mezi oči.

Propalovali se pohledy. Severus musel koukat mírně nahoru a vůbec se mu to nelíbilo. Už si zvykl, že je Harry menší než on a že na něj může pohodlně shlížet. Rád shlížel na ostatní.

Ani jeden z nich nemrkal. Prohrál už v momentě, kdy se dostali za něj. Ale tohle vyhraje. Musí. Cítil, jak v něm roste vztek. Na zádech ho studil pot a oči štípaly. Začaly se mu zalévat slzami, ale Black na tom byl stejně. Najednou sebou Black trhl a uhnul pohledem stranou. Severus dvakrát pomalu mrkl.

"Siriusi, ne první den," řekl Lupin tiše s rukou na Blackově rameni. "Víš, že první problémy se vždycky trestají nejhůř."

"Jo, to je fakt," souhlasil Potter. "Vloni a předloni to byli slizáci. A ještě musíme dořešit, co provedou letos."

Black se usmál s vyceněnými zuby. "No to je pravda. A myslím, že vím, kdo bude potížistou roku."

"Srabus má slušně našlápnuto z loňska," ušklíbl se Potter.

Severus sebou zacloumal, ale připevněný byl pevně. Kdyby se mu podařilo pohnout rukou aspoň o kousek...

"To by bylo příliš snadné," namítl Black. "To by byla nuda. Myslím, že bychom měli poctít naší pozorností jejich nový přírůstek."

"Líbí se mi, kam míříš," usmál se Potter a s Blackem si plácl. Severus sebou ještě jednou škubl, ale zůstal mlčet. "Už máš něco v plánu?"

"Zatím ne, ale na něco přijdeme. Ten namachrovanej blbec si určitě myslí, že mu to tu bude patřit, ale to se plete. A Klobouk ho zařadil do Zmijozelu a my víme, co to znamená." Black si odplivl Severusovi k nohám.

Severus sevřel čelist. Jak rád by toho bastarda proklel. Každý den, co existuje, je pro Severuse utrpením.

"Merlin ví, že máš pravdu," poplácal ho Potter po rameni "Ale to i Náměsíčník. Jen ať strhnou první body jim."

"To se nestane, vy zmetci," nevydržel a procedil to skrz zuby Severus. Vzteky skoro neviděl.

Black s Potterem se na něj vrhli.

"Kluci!" zastavil je Lupin. "Budeme mít společnost." Kývl hlavou směrem k rohu chodby. Všichni ztichli a poslouchali. A skutečně za chvíli slabě uslyšeli štěbetání.

Black s Potterem odstoupili od Severuse.

"Jděte napřed," pobídl je Lupin. "Dojdu vás potom."

Přikývli a vydali se směrem k Velké síni jakoby nic. "Tak zas někdy, Srabusi!" zavolal na něj přes rameno Black a hned nato se začal něčemu s Potterem smát.

Severus se díval na jeho záda a přál si, aby se v nich objevily díry. Velké krvavé hnusné díry. Nenáviděl toho parchanta. Tak moc ho nenáviděl.

"Ehm," odkašlal si Lupin. "Tak já tě odkleju."

Severus zvedl jedno obočí a podíval se na prefekta před sebou. Co na něm ti dva viděli? Když se mohl konečně odlepit, podlomila se pod ním zdřevěnělá noha. Zatnul zuby a stoupl si na druhou. Lupin se pod jeho pohledem ošil. Konečně se zpoza rohu objevila skupinka havraspárských dívek. Na chvíli ztichly, když si všimly, že v chodbě už někdo je. Rychle kolem nich prošly a tiše si povídaly dál. Jak je míjely, jedna blondýna se na ně podívala a usmála se.

"Řekni," ozval se Severus tiše, stěží ovládající svůj hlas. "Stojí ti to za to? Žehlit za ně jejich průsery, pořád je hlídat?"

Lupin přešlápl, ale mlčel.

"Mít prefekta, který jim pomůže obejít každé pravidlo... To musí být... užitečné," rýpl si.

Sledoval, jak Lupin zatnul pěsti a zhluboka se nadechl. "Děkuju by stačilo," prohlásil kontrolovaným hlasem.

"Dám ti víc než to." Pousmál se, když slyšel ten sametový hlas, který se mu občas podařilo vytvořit. "Radu. Držte se od Ollivandera dál. Nechcete ho vidět naštvaného."

Lupinovi zacukal koutek oka. Kruhy pod očima, vystouplé lícní kosti... Nevypadal zrovna nejlíp. Odkašlal si a odpověděl: "Pes, který štěká, nekouše."

Severus se zasmál. "Ale tenhle nikdy štěkat nebude."

Lupin zbledl. Dívali se jeden na druhého a Severus se stále mírně usmíval. "Myslím, že jdu pozdě na dnešní večeři. Přeji příjemný den," řekl po chvíli a prošel kolem Lupina. Šel dlouhými kroky a cítil, jak za ním hábit trochu vlaje. Srdce mu bušilo až v krku a napětí mu pulzovalo žilami. Pomalu roztřeseně vydechl.

Lupina neměl rád, ale ty dva nenáviděl. Ale každý pokrok se počítá. A znepokojit Lupina mezi to rozhodně patří. Ušklíbl se. Vypadá to, že se od Harryho může naučit spoustu užitečných věcí. Výhružně se smát a zdvořile vyhrožovat byla jen špička ledovce. Vlastně se mu to i líbilo. Na moment cítit převahu nad tím druhým... Pro to by stálo za to žít.

Zarazil se.

Ohlédl se a uviděl Lupina zamyšleně si prohlížet gobelíny. Byl shrbený a měl ustaraný výraz. Pocit triumfu mu zhořkl v ústech. Cože to vlastně dokázal? Zchladil si žáhu na klukovi, co měl očividně horší léto než on. Zkřivil obličej odporem, ale hned ho zase vyrovnal do klidné masky. Může si gratulovat. Ještě ho praštit a mohl by si podat ruku se svým otcem.

Když už byl na doslech od Velké síně a uslyšel živou konverzaci uvnitř, zpomalil. Bůhvíproč ho přešla chuť k jídlu. Zkontroloval čas a okamžitě se otočil ke schodišti vedoucímu ke sklepení. Srážka s těmi imbecily mu zabrala víc času, než čekal. Zbývá mu deset minut a během nich se najíst už stejně nestihne.

Došel ke dveřím staré cvičební kuchyně a ze slušnosti zaklepal. Když se zevnitř nikdo neozval, pomalu stiskl kliku a ještě pomaleji začal otevírat dveře. Zarazil se a poslouchal. Nic. Ticho. Úlevně si vydechl a vešel dovnitř. Světla se okamžitě rozsvítila. Rozhlédl se kolem a spokojeně přikývl. Místnost byla skutečně prázdná. Žádný páreček mrzimorů na stole ani pod stolem není, takže se může pustit do práce. Z brašny vytáhl pergamen, kalamář a brk a všechno to hezky naaranžoval na jeden konec stolu. Zhluboka se několikrát nadechl, aby se pořádně uklidnil. Nemůže na své potenciální zákazníky nastoupit vzteklý jako třaskavý skvorejš.

Sedl si a vytáhl z brašny banán, který tam měl pro případ schovaný. V rychlosti ho oloupal, snědl a slupku odlevitoval do koše. Když cítil, jak mu magie proudí tělem skrz hůlku, teprve tehdy se pořádně uklidnil. Měl by kouzlit častěji, určitě to je zdravé pro jeho psychiku. Ještě jednou se zhluboka nadechl a připomněl si chyby z minulých jednání, kterým se musí vyhnout.

Z dumání ho vytrhlo zaklepání na dveře. Bylo to šest úderů, nejdřív čtyři a potom dva. Severus se narovnal a zavolal: "Dále!"

Ve dveřích stál Lufkin a za ním stádo malých holek. Mohly to být tak čtvrťačky.

Severus vstal a kývl hlavou. "Zdravím."

Lufkin na něj kývl zpět. "Zdravím. Dámy, dovolte abych vám představil Severuse Snapea, výborného lektvaristu. Severusi, mou sestru Lydii znáš. Přišla společně se svými přítelkyněmi projednat jisté obchodní záležitosti." Tři z nich si něco začaly špitat a vzápětí se všechny zahihňaly.

"Jistě," pokýval hlavou Severus a nabídl jim místa naproti stolu, "posadíme se?"

Dívky si sedly na nabídnutá místa. Dvě z nich měly kolena stočená způsobně do strany, zbytek koukal kamkoliv, jen ne na Severuse. Gardedáma Lufkin si sedl k vedlejšímu stolu, pro iluzi soukromí.

"Dámy," ujal se slova Severus. "Slyšel jsem, že byste ocenily mé služby, je to tak?"

Většina z nich kývla a holka se stejnou barvou vlasů jako Lufkin promluvila. "Ano. Měly bychom zájem o pár lektvarů a výrobků na míru. Slyšely jsme, že je děláš."

Severus se pousmál. "To ano, ale záleží na mnoha faktorech. O jaké lektvary by se mělo jednat?"

Lydia zčervenala a začala potichu vypočítávat. Držela se při tom za ruce svých sousedek. "Lektvary na růst vlasů, na akné, na suchou pleť, na plnější rty, zářivější oči a větší -" zasekla se a střelila pohledem po bratrovi, který si se zájmem čistil svůj prsten.

"Prsa," dořekla za ni její sousedka. "A také lektvary proti početí, na bolesti břicha a lektvary lásky," dodala, dokud se jí držela odvaha.

Severus pokýval hlavou, zatímco v duchu zaúpěl. Vypadalo to na typický balíček pro puberťačky, ale některé z těch věcí jim prostě nemohl dát. Pozorně si každou z nich prohlédl a vzpomněl si na hodiny výzkumu, které strávil nad lesklými stránkami dívčích časopisů.

"Chápu. Každý z těch produktů pozorně probereme. Růst a vyživení vlasů nebude problém. Můžete mít základní lektvar nebo rozšířený balíček. Ten kromě lektvaru obsahuje speciální šampon, kondicionér, masku na vlasy a olej na vlasy. Můžete si samozřejmě vybrat, jestli chcete všechny položky nebo jen některé. Co se týče rozšířeného balíčku... Při výrobě produktů zohledním typ vaší pokožky i vlasů, takže budete mít zajištěnu komplexní péči. Na druhou stranu výrazně levnější základní lektvar vám sice podpoří růst vlasů, jejich pevnost však bude oslabena. Takže budete mít dejme tomu na čtrnáct dní dlouhou hřívu, po uplynulé době se ale vlasy začnou výrazně lámat a třepit.

Kosmetika na pleť, ať problematickou, normální či suchou se nesmí podcenit. Podle typu pleti nastavíme přesné složení čistících vod, hydratačních krémů a zklidňujících masek. Náročnější a specifičtější výroba produktu se samozřejmě podepíše na ceně. Ale zrovna na obličej si chceme dávat jen to nejlepší, že?"

Dívky naproti němu vážně přikývly.

"Plné rty a zářivější oči skutečně lze zařídit lektvary, stejně jako rozměry jiných tělesných partií. Požádám vás ale, abyste si tyto položky řádně promysleli. Nedoporučil bych svým klientům užívat lektvary výrazně upravující jejich vzhled ještě před ukončením vývoje. Kromě zdravotního rizika může dojít i k estetickým problémům. Četl jsem, že se jedné dívce pomocí lektvaru začalo zvětšovat pozadí. Nesedlo si to ale s jejím magickým i tělesným vývojem a její, ehm, spodní část těla nabírala enormních rozměrů až do konce jejího života. Nezoufejte ale, je množství kouzel, které vám vzhled dočasně upraví, a to bez doživotních následků.

Co se týče lektvarů lásky, doporučuji osobní konzultace, aby se zvážila nutná dávka a typ lektvaru. Nechceme, aby bylo každému v okolí zřejmé, za čím stojí váš úspěšný vztah.

Lektvarů proti početí je několik. Většina z nich ale má podmínku, že vaše tělo musí cyklicky fungovat v pořádku. Rozhodnutí nechám na vás, ale doporučuji setkat se s madame Pomfreyovou. Po řádném vyšetření určí, který z lektvarů pro vás bude fungovat nejlépe. Rád vám ho poté uvařím. To samé se týká i bolestí břicha. Pokud chcete, můžu vám uvařit základní lektvar proti bolesti. Čím specifičtější ale mám informace, tím vhodnější lektvar jsem vám schopen uvařit. Školní ošetřovatelka vám opět poradí, které lektvary užívat. Sama vám může i nějaké dát, i když chápu, že se po čase člověku omrzí neustále chodit na ošetřovnu pro novou dávku lektvarů. Mít vlastní balíček na míru je přeci jen o trochu pohodlnější."

Skončil a s očekáváním se podíval na vyjevené mrzimorky. Dokonce i Lufkin si ho se zájmem prohlížel.

"Kolik co stojí?" zeptala se ho pihatá bruneta.

Severus si zamyšleně promnul bradu. "To se těžko určuje, aniž bych znal detaily. Cena se odvíjí od aktuální ceny surovin a ty závisí na vašich potřebách. Nejlevnější jsou základní lektvary na péči o pleť a vlasy. Rozšířené balíčky jsou dražší. Lektvar lásky je nejdražší z vyjmenovaného sortimentu. Ale i u nich závisí na typu."

"A lektvar proti početí?" zeptala se Lydia a zrudla pod pohledem svého bratra.

Severus se chápavě usmál. "Dámy, nepřijde mi správné na těchto lektvarech vydělávat, jejich výroba je ale něco, při čem chci být extrémně opatrný, a proto používám jen ty nejlepší suroviny. Přesto a právě proto jedna dávka lektvaru stojí o něco málo víc než tříměsíční kůra při péči o pleť. Ale zato vydrží měsíc bez ohledu na frekvenci... aktivit."

"A jak se domluvíme?" zeptala se pihatá bruneta. Severus už pochopil, že nikdo jiný než ty dvě mluvit nebude.

"Navrhl bych domluvit individuální termíny. Ne víc než tři klientky najednou. Můžete mě kdykoliv kontaktovat sovou s navrhnutými termíny a počtem osob. Když mi napíšete svá jména, zašlu vám seznam produktů a jejich přibližnou cenu. Před samotnou konzultací si v případě produktů, o kterých jsem mluvil, domluvte vyšetření s madame Pomfreyovou. Ať víme, co přesně vám uvařit. Nebudu kontrolovat, zda jste u ní skutečně byly, vzdávám se ale jakékoliv zodpovědnosti z vedlejších účinků, které by na vás tyto produkty mohly mít. A věřte mi, že otěhotnění by bylo tím nejmenším problémem," postrašil je. Stejně nechápal, na co ty holky myslí. Kolik jim vlastně je?

Dvě dívky zbledly a zbytek přikývl. Lufkin se zvedl a naznačil dívkám, aby udělaly totéž. "Pokud nemáte na pana Snapea žádné další otázky, myslím, že je čas, abyste se odebraly do společenské místnosti. Řádně si promyslete své objednávky a Lydie, prosím, napiš mi pak seznam jmen těch z vás, které budou chtít poslat nabídku."

Lydie přikývla a společně s ostatními se s kluky rozloučila. Jakmile se za dívkami zavřely dveře, ozvalo se vzrušené štěbetání.

Severus sbalil pergamen, na kterém měl zapsané body s produkty, které dívky původně chtěly, a uklidil ho společně s ostatními věcmi do brašny.

"Máš v tom dost systém," poznamenal Lufkin.

Severus pokrčil rameny. "Bez systému se fungovat nedá."

"Kolik máš zákazníků?"

"Na to nemůžu odpovědět," řekl a rozešel se směrem ke dveřím. Pokud to klapne, tak mu tahle parta holek zaplatí nový zimní kabát. Nebo mosazný kotlík velikosti číslo šest.

"Počkat," řekl Lufkin a zastoupil mu cestu. "Chci procenta."

"Za co?" zvedl Severus obočí. Srdce mu zase začalo bušit, ale on dělal vše pro to, aby vypadal klidně.

"Dohodil jsem ti zákazníky."

"To bylo součástí jiné dohody," odtušil Severus a obešel Lufkina.

"A co nová dohoda?"

Severus se zastavil. "Jaká?"

"Nové zákazníky za procenta a informace."

Otočil se a naklonil hlavu. "Procenta a informace? Nejsi trochu nenažraný?"

"Dobrá," mlaskl Lufkin. "Tak jen informace."

Severus zavrtěl hlavou. "Neexistuje. Informace dál nepustím."

"Proč ne?"

Zvedl obočí a ušklíbl se. "Vážně? Za prvé, kdyby se někdo dozvěděl, že vypouštím informace o klientech, skončil jsem. Za druhé, není to hezké. A za třetí, vážně by se ti líbilo, kdyby se někdo dozvěděl, že například tvoje sestra, zasnoubená s někým, kdo není ani v Kouzelnické Británii, chce brát lektvar proti dětem? Nemluvě o tom, že není plnoletá..."

"Mou sestru z toho vynech," řekl příliš klidně Lufkin.

"Velmi rád. Stejně jako každého dalšího klienta. Proč bych se měl dělit o procenta?"

"Natáhnu ti klientelu, budou chodit pravidelně, získáš kontakty. Já něco málo bokem k tomu."

"Kolik?"

"Čtyřicet procent."

"To nepůjde. To je stěží profit z některých lektvarů. Musím držet ceny přijatelně. Dám ti pět."

"Pět? Ty jsi zešílel!"

Polkl. "Pět a laskavost u každého, komu vytáhneš trn z paty doporučením dobrého lektvaristy. To se mi nezdá málo."

"Třicet."

Severusovi se už slušně potily dlaně. "Osm."

"Dvacet."

"Dvanáct a výrobní cena za produkty pro tvou osobní potřebu."

Lufkin zaváhal.

Severus ho pozoroval se zdviženým obočím a usmíval se.

"I věci na holení?"

"Ano, souhlasil Severus. "I ty."

"Platí," rozhodl se Lufkin a nabídl Severusovi ruku.

Severus ji přijal a stiskl ji. "Platí." Cítil, jak se v něm magie zatetelila, a usmál se. "Půjdu do Jeskyně, jdeš taky?"

Lufkin zavrtěl hlavou. "Ne, ještě se zastavím za Lidií."

"Chápu," pokýval na něj hlavou Severus a odešel ke dveřím. "Přeji pěkný večer."

Lufkin se za jeho zády suše zasmál. "Jo, to teda nebude."

Jakmile se Severusovi za zády zavřely dveře, roztřeseně vydechl. Že by se mu konečně začalo dařit? 

Komentáře mě potěší :) pomůžou mi cokoliv zlepšit nebo opravit. Navíc vám můžu vysvětlit, cokoliv budete chtít!   

- Artie