PŽ 17. kapitola - Zářivé ryby

15.11.2019

Moudrouk stál v salonku a v děsu zíral svým vnitřním zrakem na mizející dítě za dveřmi. Nemohl se ani pohnout, předpokládal, že za to může chlapcovo podvědomí. Jediné, co mohl dělat, bylo doufat, že se ve zdraví vrátí. Ale dost o tom pochyboval.

Byl si jistý, že za těmi dobře stráženými dveřmi je důležitá část Harryho osobnosti. Osobnosti, která byla kouzlům Moudrouka z nějakého záhadného důvodu skrytá. Kdyby se mu podařilo tuto část mysli byť jen zahlédnout, určitě by byl schopný chlapce zařadit. A Harrymu by to taky určitě prospělo. Mít takový blok v mysli nemůže být zdravé.

Ale hrozivá síla, která vyhodila čtyři duchy z chlapcovy mysli ven a doslova vysála Harryho do podoby dítěte, byla tím nejnebezpečnějším, co kdy Moudrý klobouk v dětské mysli viděl. Když viděl, jak patnáctiměsíční dítě v dupačkách vešlo do té temnoty... Bál se, že se už nevrátí. Jak by taky mohlo? Něco takového přece nemůže zvládnout.

Ale to, že zde stále zmrzle stál, mu dávalo naději. Znamená to, že je Harry ještě stále naživu. Bude to však stačit? Co když to něco, co je za těmi dveřmi chlapce zmrzačí tak, že bude už napořád slaboduchý? Co když zůstane Moudrouk uvězněn v jeho mysli? A co se stane, když se ho pokusí z Harryho hlavy sejmout? Co když zůstane Kloboukova podstata zde a jeho krásné kloboukové tělo bude od něj už navždy odděleno? Jak bude zařazovat? Co bude dělat?

Za dobu, která se zdála jako tisíc let, z temnoty vyšel nějaký muž. V momentě, kdy jeho druhá noha došlápla na podlahu salonku, získal Moudrouk zase vliv nad svým tělem. Rychle se narovnal a pozorně nasál všechny informace, které z muže vycházely.

Chutnal zvláštně, podobně jako Harry, ale měl ostřejší, mrazivější tón. Měl z něj pocit, jako by stál pod vysokou horou, strmou, elegantní a velmi, velmi nebezpečnou. Vyzařovalo z něj očekávání, lehký zájem a ledový klid.

Moudrouk polkl. "Kde je?" zeptal se ho.

"Koho máte na mysli, Moudrouku?" odpověděl mu muž hlubokým hlasem s pobaveným úsměvem.

"Harryho. Toho kluka, který tam vešel!" A ukazoval na místo, kde ještě před chvíli byly dveře. "Harry!" Zděšeně se rozběhl ke stěně a začal ji osahávat, ve snaze ho vycítit.

Ten muž se zasmál. "Ale Moudrouku, klid. Vždyť to jsem přece já!"

"Cože? To není možné! Dokaž to."

"Než jsem odešel tam, řekl jste, že litujete, že jste nezařadil Brumbála do Zmijozelu."

"Takže ti to došlo?"

"No, chvíli mi to trvalo, ale dává to smysl. Teď víc než kdy jindy."

"Co jsi tam zjistil?"

"To není podstatné," pokrčil rameny. "Důležité je, že teď jsem takříkajíc kompletní a vy mě můžete zařadit." Když viděl, jak se to Moudroukovi nezdá, ostře dodal: "A to hned."

Moudrouk sebou trhl a přistoupil k němu. Položil mu ruce na ramena a soustředil se. Ano, teď už to cítil.

Trocha cílevědomosti.

Hodně loajality.

Pachuť sobeckosti.

Více než dost houževnatosti.

Dostatek inteligence.

Ždibec krvelačnosti.

Hromada bojovnosti.

Zárodky hrdosti.

Spousta trpělivosti.

Bylo to jasné...

"Zmijozel."

xXx

Harry otevřel oči, ležel na zemi a zíral na hnědé boty z pevné kůže. Zhluboka se nadechl a na moment zavřel oči, aby uzamkl neklidné myšlenky v jednom z pokojů ve své mysli. Vypořádá se s tím později. Opatrně se na loktech nadzvedl a usmál se na učitelku tyčící se nad ním. Stoupl si a rozhlédl se po Velké síni. Všichni na něj oněměle zírali. Narovnal se v ramenou a podal profesorce McGonagallové klobouk, který mu dosud seděl pevně na hlavě.

"Dejte na něj pozor, profesorko. Myslím, že potřebuje dovolenou," řekl jí s hraným pobavením. Moudrý klobouk souhlasně zaskučel.

Profesorka zaváhala, krátce kývla a sevřela rty: "Postarám se o to, pane Ollivandere."

Harry se usmál, otočil se a zamířil ke zmijozelskému stolu. Už se nemusel soustředit, aby vypadal nonšalantně a elegantně jako předtím. Teď to pro něj bylo druhou přirozeností, jako kůže. Šimralo ho pod nosem, ale nepoškrábal se. Mohlo by to kazit dojem a už tak mu bylo nepříjemné, že je v Síni ticho. Neměli by teď jen tak náhodou všichni tleskat?

Vyhledal pohledem Severuse a zdvihl obočí. Severus neznatelně kývl a poklepal prstem na místo vedle sebe. Než k němu Harry došel, šťouchl Severus loktem do svého souseda. Ten si Harryho přeměřil a pak se posunul blíž k dívce, která okamžitě zrudla.

Teď už byl Harry skoro u nich. Periferně zaznamenal uhánějící Poppy. Usmál se na ni a sedl si vedle Seva. Tázavě se podíval na ubrousek, který mu podávaly jeho štíhlé prsty.

"Teče ti krev z nosu," tiše mu vysvětlil.

"Vážně?" přimhouřil Harry oči a přijal nabízený kousek látky. Nadvakrát se pod nosem očistil a pak pro jistotu ještě jednou. "Už dobrý?"

"Jo, dobrý," vypravil ze sebe Severus přiškrceně.

Harry se na něj usmál, založil si ruce na hrudi a hravě zakvedlal obočím. "Nějaké nápady, co by mohlo přijít teď? Pro začátek to nebyl vůbec špatný start!"

Než mu stačil Severus odpovědět, uslyšel za sebou rázné, přesto starostlivé: "Pane Ollivandere!"

Okamžitě uvolnil svůj výraz a otočil se na svou nejoblíbenější ošetřovatelku. "Dobrý večer, madam."

Ta okamžitě vytáhla hůlku a bez momentu zaváhání na něj vypálila svoji lékouzelnickou větu pro všechny případy: "Jsem lékouzelnice Pomfreyová, a pokud dovolíte, provedu na vás několik diagnostických kouzel." A aniž by čekala na odpověď, namířila na něj hůlkou.

"Ale jistěže, mohla byste si, prosím, pospíšit? Mám hlad jako vlk," pospíšil si Harry ještě dřív, než první inkantace opustila její rty.

Zmínka o hladu působila jako lusknutí hypnotizéra. Všichni studenti se otočili k Brumbálovi s otázkou jasně vepsanou ve tváři. Někteří začali i tiše protestovat.

Na to se Brumbál narovnal, nadechl se a rozpřáhl ruce rozhodnutý přednést jednu ze svých předjídlových řečí. Když ho starší chlapecké osazenstvo hlavně nebelvírského stolu začalo probodávat očima, zacukalo mu jedno víčko. Velmi rychle se jeho tvář opět rozzářila úsměvem. Zlehka se zasmál a zvučným hlasem zahájil hostinu jednoduchým Jezte!

Všichni se nadšeně pustili do božské hostiny. Všichni kromě zmijozelských, kteří stále po očku sledovali dění na vzdáleném kraji kolejního stolu a způsobně si servírovali jídlo.

Poppy mávala hůlkou kolem Harryho a brblala si.

"Je všechno v pořádku?" zeptal se jí Harry opatrně.

"Nic není v téhle škole v pořádku!" zavrčela popuzeně. "Ale i tak děláme co můžeme, že! S vámi je na druhou stranu vzhledem k okolnostem v pořádku všechno," ujistila ho klidněji. "Váš mozek byl pod velkým tlakem, což způsobilo lehčí krvácení z nosu. Naštěstí vaše uši takový problém neměly, a tak díky Galénovi by to mohlo být bez následků. Jak se cítíte?"

"Trochu mě bolí hlava," připustil neochotně.

"Ano, ano, to bych čekala. Zkuste to vydržet, potom co se vyspíte, by to mělo být lepší. Ale kdyby to bylo nesnesitelné, nebo by vás hlava bolela i zítra, přijďte si pro lék." Chrlila na něj kulometnou palbou tak svižně, že jen Harry vnímal vše, co řekla. A to jen díky tomu, že to za poslední měsíc slyšel víckrát, než je zdrávo.

Harry nacvičeně přikývl. "Děkuji." Neměl v plánu nikam pro nic chodit. Není úplný idiot, aby se přiotrávil lektvary jen kvůli migréně.

"Nemáte zač. Zítra odpoledne se u mě ještě pro jistotu zastavte. A pane Ollivandere?" řekla na odchodu. "Gratuluji k zařazení."

Zlehka se mu zvedly koutky a na chvíli měl opravdovou radost. "Ještě jednou děkuji. Mějte pěkný večer."

Poppy střelila pohledem po řediteli bavícím se se svou zástupkyní. "To budu, to budu..." zamumlala temně a rázně odkráčela.

Jak odcházela, řekl si, že jestli ta žena nebyla aspoň coulem zmijozelka, tak sní svůj jazyk. Skvěle dala už předem domluvené schůzce s terapeutem oficiální důvod. Nikdo se nebude divit, když na pár hodin zmizí na ošetřovně.

Harry skoro Brumbála litoval. Skoro. Ale spíš si přál, aby ho mohl vidět, jak se krčí před malou ošetřovatelkou. Jídlo kolem něj lákavě vonělo a on sáhl po talíři, na kterém byla pyramida bifteků. Jeden obzvláště šťavnatý si vybral, přidal k němu něco málo šťouchaných brambor, hromadu majonézy a automaticky přijal další talíř plný orestované zeleniny od Severuse. Ukrojil kousek masa a labužnicky si ho vložil do úst. Spokojeně se usmál a přivřel oči, když přežvykoval. Snědl další sousto a předstíral, že nevnímá nervózní atmosféru kolem sebe. Severus se snažil tvářit jako by nic, ale Harry si všiml, jak mu bělají konečky prstů z příliš pevného sevření kolem příboru.

"Ehm," Severus si odkašlal "Herolde, můžu ti představit pár spolužáků?"

Harry se na něj a na ostatní usmál. "To by bylo výborné."

Severus se zhluboka nadechl "Jasně, ehm, naproti tobě sedí páťáci, Rudolphus Lestrange, Walden Macnair a Meredith Dorrowmanová."

Zkroutil v botách prsty, ale zdvořile se na každého s kývnutím usmál. "Těší mě, já jsem Herold Ollivander. Lestrange, nebyl zrovna jeden kluk na zařazování?"

Lestrange s úsměvem přikývl. "To je bratr. Je to pro naši rodinu opravdu čest."

Harry se taky usmál. "Tak to mu přeji hodně úspěchů." Najednou měl v krku strašně sucho. Sáhl po sklenici a napil se. Pak si dal drobné sousto. Pořád se trošku usmíval, když vzhlédl od svého talíře a přistihl brunetu s kulatým obličejem, jak ho pozoruje. Když si uvědomila, že byla odhalena, nadzvedla vyzývavě obočí a podepřela si rukou bradu.

"Jsem nevěděla, že má Ollivander syna," řekla protáhlým, protivným hlasem.

Harry potlačil chuť protočit oči. Kam se podělo vychování? Nahrnul na vidličku trochu mrkve s hráškem a opatrně ji pozdvihl k ústům, aby se nic nevysypalo. Rozvážně přežvykoval a měřil si ji. Má ji poslat do háje nebo se tvářit zdvořile? Nevypadala jako slečna populární a vzhledem k nedostatku taktu by se tomu mezi zmijozely ani nedivil.

Bruneta vypadala z absence Harryho odpovědi podrážděně. "Jsem řekla, že-" spustila hlasitěji.

"On tě slyšel, Dorrowmanová," přerušil ji blonďatý mladík s prefektským a kapitánským odznakem sedící o dva lidi vedle ní. "Každý tě slyšel, ale buď tak laskavá a nekaž nám jídlo, ano?" pokáral ji konverzačním tónem.

Dorrowmanová uraženě stiskla rty a začala masakrovat své dušené.

Harry se na mladíka děkovně usmál a polkl sousto. Ten na něj mrkl a provokativně se zeptal: "Pane Ollivandere, pokud bych vám mohl položit jedinou otázku. Je snad nějaká možnost, že byste byl spřízněn s tím věhlasným výrobcem hůlek, který zásobí kouzelnické rodiny svými skvosty po generace, stejně jako jeho předci zásobili jejich předky?"

Na to Harry stejným lehce znuděným tónem odpověděl: "Ano, pane, ta možnost tu je. Abych byl přesný, jedná se o situaci, kdy onen věhlasný výrobce hůlek, jehož jméno sdílím, je mým strýcem. A zároveň mi prosím dovolte podotknouti, že během několika generací to budou mé skvosty, jež vaši potomci budou tak pyšně třímat ve svých rukách."

Severus se začal dusit rýží a Harry se na něj tázavě podíval. Když mu to došlo, vykulil oči, ale okamžitě nasadil svůj povznesený výraz. Tak moc se snažil o nejvyšší level snobství, že mu z toho vznikla úchylárna nejtěžšího kalibru. Ale když už začal, tak to dotáhne do konce! Harry Severusovi jen tak pro efekt uvolnil dýchací cesty kouzlem místo bouchání do zad. Zakázal si všímat husí kůže, která mu naskočila, když mu probleskl Averyho obličej zkřivený odporem před očima.

Popravdě ale záblesk vzpomínky snesl mnohem lépe, než by tomu tak bylo ještě před hodinou. Sloučení s Dvojkou mu zřejmě pomohlo i v tomhle ohledu. Jsou konečně jedno. Tak, jak to mělo být vždycky.

Dorrowmanová zrudla vzteky a ze svého dušeného vytvářela nový druh pyré. Blonďák vykulil oči a odkašlal si. "Ehm... To je vskutku zajímavá informace. Pokud vaše ehm, skvosty budou jen z desetiny tak," zaváhal, "skvostné, jako ty vašeho ot - tedy strýce," opravil se, "jsem si jist, že na ně budou pyšní po právu." Viditelně si oddechl a Harrymu zajiskřilo v očích. Severus se už vzdal všech snah vypadat, že jí, a jen si zakryl ústa rukou, jako by se opíral.

"Pokud mohu skromně prozradit, bylo by mým nejvroucnějším přáním, kdybych měl mezi kouzelníky byť jen setinové ohlasy mého strýce. Jeho skvosty se v rukách těch nejméně nadaných probouzejí k životu, jako by je držel samotný Merlin," naprosto vážně konstatoval Harry.

Blonďák na něj s otevřenou pusou zíral a pak Severus vyprskl smíchy a začal se hlasitě chechtat. Harry se usmál a mrkl na vyjeveného mladíka, než odsunul ze Severusova dosahu džbán s džusem. Ten bušil pěstí do stolu, měl pevně zavřené oči, vrtěl hlavou ze strany na stranu a nosem zhluboka dýchal ve snaze se uklidnit.

"Omluvte mého přítele, pane, obávám se, že ho posedla v létě nějaká stvoření. Poslední dobou mívá tyto záchvaty vražedně často."

Mladík se se zadržovanými slzami smíchu široce usmál a natáhl k němu přes stůl ruku. "Popravdě se mu nedivím, pane Ollivandere. Obávám se, že mě potkalo něco podobného. Dovolte mi prosím, abych se představil. Jsem Montgomery Aaron Greyhounder a je mi ctí potkat takového gentlemana, jako jste vy."

Harry zdvořile nabízenou ruku přijal, krátce stiskl a co nejdřív ji zase pustil. "Těší mě, pane Greyhoundere, jmenuji se Herold Ollivander a jsem si jist, že toto shledání bude nezapomenutelné."

Oba dva chlapci se na sebe usmáli a Montgomery si přesedl blíž, přičemž mu ostatní ochotně uvolnili místo.

"Takže," začal Montgomery, "vítejte ve Zmijozelu, pane Ollivandere."

"Ó děkuji, nemohli mě umístit na lepší místo." Položil si pravou ruku na hruď a nadšeně se usmál.

"Jistěže ne, Zmijozel je tou nejlepší kolejí!" prohlásil Montgomery s hrdostí. Všichni v doslechu se nepatrně napřímili v ramenou a někteří se i pousmáli. "A pokud bych mohl něco podotknouti, vaše zařazování nebylo zrovna obvyklé, pane."

"Vskutku?" změřil si ho Harry rádoby překvapeně.

"Ó ano. Každý den nevidíme ředitele školy, jak se hádá se stoletým artefaktem," pokračoval nový známý v nadneseném tónu.

"To asi ne. Bylo to humorné, to musím uznat. Ale osobně bych byl radši, kdyby se do takových záležitostí..." schválně nechal konec věty viset ve vzduchu.

"Nepletl?"

"Přesně," kývl Harry a dal si další sousto. Severus se už vzpamatoval a pokračoval v jídle.

"A vím, že mi do průběhu vašeho zařazování nic není, ale mohl byste o tom něco málo prozradit?"

"Pokud dovolíte, je to čistě soukromá záležitost."

"Jistě," odvětil mladík klidně a protentokrát téma opustil. "A jak se Vám, pane Ollivandere, líbí Bradavice?"

"Je to nádherná škola. Mám pocit, jako bych byl doma."

Montgomery se usmál a zastavil se pohledem na skupince o kousek dál od nich. "Ano, tak se tu cítíme všichni."

xXx

O pár hodin později seděl Harry na měkkém sedátku v okně jejich zmijozelského pokoje. Pozoroval hejna zářivých rybek v temné vodě Černého jezera a nevědomky si škrábal jizvu pod uchem. Naslouchal tichému oddechování svých nových spolužáků a zíral do nekonečných hlubin. Bylo to tak uklidňující. Tohle místo bylo lepší, než očekával. Kde jinde by mohl z postele koukat do světa pod vodní hladinou?

Cítil se, jako by rybky pomalu unášely jeho myšlenky. Využil toho a opatrně uspořádal své vzpomínky tak, aby nenarušil jejich klidný tok. Když byl hotov, unaveně si objal kolena a opřel si čelo o chladivé sklo.

Za sebou uslyšel šramot a pak tiché, opatrné kroky. Zastavily se kousek od něho. Váhavě, trpělivě. Harry v odrazu okna viděl Severuse. Zářivé rybky mu vytvářely na obličeji modré, zelené, žluté a červené skvrnky. Melancholicky se usmál do odrazu a Severus, povzbuzen tím upřímným úsměvem přišel k němu a sedl si naproti. Nic neříkal, jen tam tak seděl, ve slabé záři rybek. Za chvíli se Harry nadechl, zadržel dech, ale po pěti vteřinách ho bezhlesně vypustil. Nevěděl, kde začít. Jestli vůbec mohl začít.

Severus si toho všiml, zdvihl hůlku, zašeptal: "Ševelisimo," a dál tiše koukal do jezera. "Jak se ti daří?" konečně se zeptal.

"Pitomě. Jsem úplně hotový. Je to těžký, tvářit se, že..." nevěděl, jak popsat celou svou situaci.

"Že si obyčejný kluk, co si chce jen najít nový kamarády?" dokončil za něj bledý chlapec hraným bezstarostným tónem.

"Jo," uchechtl se Harry a zvedl hlavu, aby se lépe podíval Severusovi do tváře. "Přesně. A to všechno, zatímco ze sebe děláš pošuka před celou školou," zakončil hořce.

"Nikdo si nemyslel, že si pošuk, spousta lidí měla strach," namítl Severus a uhnul pohledem.

"Jo, báli se, že z nich udělám duchy, nebo něco podobného." Harry zavřel odevzdaně oči a opřel se o sklo.

"To není vůbec pravda. Báli jsme se o tebe! Jen jsi tam seděl a nic se nedělo, potom Klobouk požádal o asistenci a pak jsi měl ruce čtyř duchů na hlavě a pak Bezhlavému Nickovi málem upadla hlava a pak začali ti duchové zpívat a pak začali všichni ječet a něco je odmrštilo od tebe pryč a pak se začal Moudrý klobouk třást, nebo si se třásl ty, já nevím, protože si potom spadl na zem a ležel na zemi a vůbec ses nehýbal, a pak se kolem tebe seběhli učitelé a chtěli ti pomoct, ale Brumbál je zarazil a pak ses probudil, vrátil si Mcgonagalce Klobouk, který kňoural, a pak si jen tak přešel přes celou Síň, zatímco si krvácel z nosu a tvářil ses, že jsi naprosto v pohodě!" vyrazil ze sebe překotně rudnoucí Severus.

Harry vytřeštil oči. Nečekal, že to bude Severus vnímat takhle... "Byl jsem naprosto v pohodě, věř mi." Povzbudivě se na něj usmál, než si vzpomněl na vše ostatní a opět si objal kolena. Severus jen lehce uklidněn si sedl naproti němu a čekal, jestli řekne ještě něco.

"Je to tak jiné," vydechl Harry po chvíli neslyšně. "Tolik mohlo být jinak. Tolik se toho mohlo změnit. Nebelvír. Zmijozel." Položil dlaň na sklo. "Jedno rozhodnutí a mohlo být všechno... jinak," zopakoval. Smutně zavřel oči. "A nebo taky ne..."

Severus čekal, jestli ještě něco řekne, a když Harry dál mlčel, zeptal se: "Nemluvíš jen o zařazování, že ne?"

Harry se zmateně zarazil. "Myslel jsem... ale asi ne. Asi jsem mluvil o celém svém životě. Nebo té parodii na něj," hořce poznamenal a dlaň, kterou se dotýkal skla, sevřel do pěsti. Podíval se na Severuse, ale neviděl ho.

"Tolik se toho stane, tolik bolesti, tolik zrady, tolik machinací. A kvůli čemu? Kvůli potřebě kontroly! Pro přesvědčení zaslepeného muže, ke kterému vzhlížel celý svět. Muže, pro kterého je život jen nekonečnou šachovou partií." Zradu, kterou cítil ve svých vzpomínkách s Moudroukem, nyní vnímal plnou silou. "Důvěřuješ jim a děláš těžká rozhodnutí ve víře v jejich rady. Přežíváš, i když by bylo o tolik snazší odejít. A oni tě pomalu otesávají a ukrajují z tebe, aby si byl přesně podle jejich představ. Modelují z tebe svého pěšce, střelce, královnu i krále a ty jsi jim za to vděčný. Ničí lidi kolem tebe, jen aby tě mohli lépe hníst!" Polkl a zhluboka se nadechl. Musí se uklidnit.

Díval se do temnoty jezera s beznadějí, jako by tam viděl plavat těla těch, co ztratili svůj život ve jménu většího cíle. Siriuse. Strýčka Ollivandera. Severuse. Mámy a táty. Cedrika. Hermiony. Ginny. Rona. Draca Malfoye. Dokonce i Dursleyových. Ti všichni něco ztratili kvůli pouhému rozhodnutí. Rozhodnutí dvou mužů. A jen kvůli němu. Aby z něj byla vhodná loutka pro záchranu i zničení světa.

Ne.

Jak Dvojka řekl. Nebyla to jeho chyba. Mohli za to oni. Ale když nebudou oni, nebudou ani zničené životy ostatních... Kdyby se jich někdo zbavil, mohlo by být líp. On to udělat nemůže. A rozhodně ne teď. Ale někdo jiný v budoucnu ano.

Voldemort... Brumbál... musí zemřít.

Osamělá, nepovšimnutá slza mu stékala po tváři, když se Severusovi podíval odhodlaně do očí. "Už se nenechám ovládat..." vydechl tiše, když vyslovil svou nejtajnější myšlenku nahlas.

Severus jen přikývl. Opatrně mu, tak aby to Harry viděl, položil dlaň na sevřenou pěst. Jemně ji chytil a otočil. Přejížděl prsty zlehka po Harryho sevřených a ten je pomalu uvolňoval. Když Harry pěst uvolnil, rozevřel mu Severus ruku a bříšky prstů přejel po Harryho dlani. Při pohledu na krvavé půlměsíčky nic neřekl, nezmínil se ani o množství drobných jizev na prstech ani o těch hrubých na zápěstích. Vložil mu druhou rukou do dlaně laciný přívěšek stromu s rozvětvenými kořeny i korunou, obmotal mu kolem něj prsty a chytil přítelovu pěst oběma rukama.

"Nebudou," souhlasil klidně. "Strom se silnými kořeny nevyvrátíš, neohneš, a když ho zlomíš, vzpamatuje se a naroste ještě odolnější." Usmál se na něj. "Možná že tě zkusili ohnout, možná že tě zlomili, ale tady jsi, odhodlanější než kdy dřív."

Harry zvedl jeden koutek a bezhlesně kývl. Zavřel oči, položil hlavu zpět na okno a užíval si klidu, který mu stoupal rukou nahoru.

Uvědomění ho zasáhlo jako blesk. Otevřel oči a zaplavil ho děs. Prudce se vymrštil a chytil svého přítele pod krkem. Přišpendlil ho ke stěně výklenku a zavrčel.

"Co?!" Jak ho mohl zradit? chtělo se mu řvát vzteky. Copak už toho nebylo dost?

Jediné, co Severus stihl, bylo překvapené vykviknutí. Když zaregistroval jednoduchou otázku, pokusil se na ni odpovědět. "Jen malé kouzlo." sípal namáhavě. "Jen když dovolíš -" na víc se mu nedostávalo dechu. Upíral na Harryho oči a brunátněl čím dál víc. Haryho tisk nepovoloval a Severius začínal přivírat oči. Vteřiny předtím, než se mu protočily oči v sloup, ho Harry pustil a on se s prudkým nádechem sesul k zemi.

Harry se díval na kluka na zemi. Kašlal a lapal na dechu ale vůbec mu ho nebylo líto. Patří mu to. A navíc to, že dýchá, ještě neznamená, že není mrtvý muž. Severus se nadechl a chraplavě zašeptal: "Prosím..."

Harry zmateně zamrkal. Severus se chopil své šance. "Neškodné... je to neškodné!" snažil se vysvětlit slabým hlasem.

Spěšně ustoupil a dál ho obezřetně sledoval s hůlkou připravenou v ruce. Severus se bezhlesně posadil a opřel se o stěnu. Přívěsek ležel zapomenutý mezi nimi. Ticho se prodlužovalo. Severus se opatrně dotkl svého hrdla a jen z poloviny se mu podařilo potlačit bolestné syknutí.

Harry švihl připraveným zápěstím a Severus instinktivně ucukl. Sklouzl pohledem z Harryho a upřeně pozoroval prostor pod postelí, jako by se tam chtěl vsáknout celou svou bytostí.

Harry zaváhal, nadechl se a pak se zase odmlčel. Viděl Severuse krčícího se u stěny a viděl strach v jeho očích. Zaplavilo ho šílené horko a vyschlo mu v ústech. Nevěděl, co říct. Co by taky mohl v takové situaci udělat? Omluvit se? Nemá za co. I když to by vlastně...

"Promiň," přerušil Severus Harryho myšlenky téměř neslyšně. "Já..." olízl si rty. "Nevím, na co jsem myslel, byla to hloupost." Chytil si pravou rukou levé nadloktí a levými prsty nervózně poklepával ne své stehno s pohledem stále fixovaným na tmavou škvíru.

Harry přívěšek zvedl a soustředil se. Ano, teď to cítil. Lehoulinké pokojné ševelení, slabší než šepot jeho brku. Nic nebezpečného. Přesto se v něm zvedla vlna nevolnosti. Cítil na sobě vystrašený pohled svého kamaráda a beze slova si přívěšek zapnul kolem krku. Šňůrka byla dost dlouhá, aby se přívěšek ztratil za lemem každého trika i košile. Jakmile ho měl na sobě, viděl, jak se Severus uklidnil.

Zhluboka se nadechl. "Omlouvám se... nechtěl jsem... netušil jsem... byl to zkrat..." zmlkl. Není nic, co by mohl říct, aby ospravedlnil to, jak se zachoval.

"V pohodě," vyhrkl možná příliš rychle Severus. "Mohl jsem to čekat. Ale vážně, je na tom kouzlo uklidnění, není to nic silného. Používá se to na tomhle typu amuletů vždycky. Tenhle je na sílu a vytrvalost. Když bys to nedovolil, neuklidnilo by tě to," vysvětloval mu překotně a mlel páté přes deváté. Uprostřed krku se mu začala rudě vybarvovat velká skvrna lemovaná několika menšími po stranách.

Harry opatrně pomalu vztáhl k Severusovi ruku. Ten ji obezřetně přijal a nechal se vytáhnout na nohy. Harry ho navedl k sedátku a oba se posadili čelem k sobě. Opatrně sledoval sebemenší náznak nevole, když chytil Severuse za bradu a jemně ho natočil, aby dobře viděl rozsah poškození. Šeptem přivolal jeden ze svých balzámů a začal jemně na pohmožděném hrdle pracovat. Ucítil vůni eukalyptu a ještě něčeho dalšího. Chtěl se Severuse zeptat na složení, ale potom si všiml pohledu, který Severus upíral na plovoucí rybky, a rozhodl se raději mlčet. Téměř okamžitě cítil, jak se mu konečky prstů znecitlivují, a ještě opatrněji v aplikaci mazlavé hmoty pokračoval. Po chvíli se jeho pacient nepatrně uvolnil, přesto se na Harryho ani jednou nepodíval.

Když skončil, opatrně dózu zavřel a tiše ji odnesl zpátky mezi své věci. Postavil se vedle zamyšleného Severuse a nervózně čekal. Nechal se od něj ošetřit, to je dobrá zpráva, ne?

Znenadání se na něj Severus podíval a vstal. Harry napětím zadržel dech, rozhodnutý přijmout letící pěst nebo výbuch vzteku. Překvapením zalapal po dechu, když místo toho uslyšel klidné: "Pojď už spát."

Severus kolem něho prošel k posteli a Harry se zmateně díval před sebe.

Někdo se dotkl hřbetu jeho ruky a on se pomalu ohlédl. Severus stál vedle něj s pozvednutým koutkem úst a vypadalo to, že tam už chvíli stojí. "To, že je zítra neděle, neznamená, že smíš být celý den v posteli. Všichni jsou na tebe zvědaví."

Harry pomalu přikývl. "Od nuly do desítky, jak moc velký masakr to bude?"

"Třináct," zažertoval Severus a Harry se pousmál.

"Tak to je opravdu nejvyšší čas jít spát."

"Přesně tak," přikývl naoko vážně Severus a vrátil se ke své posteli.

"Takže," stále u okna si olízl rty. "Jsme v pohodě?"

"Jo, v pohodě," prohodil Severus přes rameno a lehl si.

Harry ho napodobil a zrušil kouzlo soukromí.

"Dobrou," zašeptal Severus.

"Dobrou."

Po chvíli si Severus ještě na něco vzpomněl. "Hej, Harry?"

"No?" ozval se nervózně.

"Vítej v Bradavicích," poblahopřál mu s úsměvem na rtech.

"Ehm... díky."

"Za málo. Dobrou, Harry."

"Dobrou, Seve."

"Hej! Neříkej mi tak!"

Harry se přidušeně zasmál a začal se soustředit na svůj dech a třídění svých vzpomínek. I tohle musí přidat do svého mentálního deníku pro pana terapeuta. Škrcení kamaráda by se za výkyv nálady považovat mohl, ne?

Byl to opravdu náročný den. Stala se toho spousta. Pousmál se. Pořád tomu nemohl uvěřit. Měl vlastně... rozdvojenou osobnost. Harry rostl a Dvojka se v nejhlubší části mysli staral o Voldemortův kousek duše. A teď, po kolika... skoro patnácti letech, byli s Dvojkou jedna osoba. Co byl teda vlastně teď zač?

Dvojka byl ten nejhustější drsňák, jakého znal. Držel na uzdě Voldemortovu duši, jako by se nic nechumelilo. Co byl Harry oproti němu?

Ale to taky nebyla pravda.

Vždyť Dvojka je Harryho součást. Možná, že kdyby se nic z toho nestalo, kdyby Pettigrew nezradil Harryho rodiče...

Ne. Do toho se nebude pouštět.

Ale... kdyby se do toho Brumbál nepletl, nemusel by být u Dursleyů. Mohl by vyrůst s Nevillem. Byli by jako bratři. Nebo by se aspoň mohli navštěvovat. A kdyby Brumbál nenechal Siriuse hnít v Azkabanu... vždyť on zničil Siriusovi život!

Kdyby Harry vyrostl jako normální kluk...

Tak kdo by kruci byl?

Vždyť, kým vlastně je? Byl Zlatým chlapcem, zachráncem kouzelnického světa. Symbolem naděje pro celou generaci. A jako takový už zemřel. Zemře. Je prostě mrtvý. Harry Potter prostě už neexistuje. Konec.

Co byl jiného?

Přítel. Chytač.

A to je všechno.

Ale stačilo to.

Aspoň něco tehdy dokázal. Uměl chytit zlatonku a vyhrát zápas. Většinou. Uměl vletět do nebezpečné situace a někomu pomoct nebo někoho zachránit. Většinou.

Ale nic jiného.

Je vlastně jen výsměchem pro všechny normální lidi.

TO NENÍ PRAVDA! Zaburácelo mu v hlavě.

Harry sebou trhl. Zdá se, že Dvojka nesouhlasil.

Pokusil se s ním mluvit, ale už to nešlo. Z Dvojky se stal jen silnější a drsnější hlas rozumu. Už teď Harrymu chyběl.

Prožil vedle Dvojky celý svůj život znovu. Pochopil věci, které mu dřív nedávaly smysl.

A Dvojka u něj stál a byl tam pro něj. Pomohl mu se s tím vypořádat. Ale i tak byly věci, které hned zase zamkl do neprodyšných termosek. Nemohl na ně myslet. Prostě nemohl.

Kdyby Harry mohl vyrůst, tak by chtěl být jako on. Dvojka by si nenechal srát na hlavu. Dvojka byl silný. Bojoval s Voldemortem a Harryho chránil. Nebál se. Byl to drsňák. A byl statečný.

Dvojka by si nepodřezal žíly.

Dvojka by se nenechal zabít.

Dvojka by vydržel. Bez ohledu na to, jak moc by ho mučili.

Harry polkl a cítil, jak mu stekla slza po tváři na polštář. Trochu to chladilo.

Ale o tom to bylo, že? Dvojka by toho zvládl spoustu, ale byl zavřený uvnitř Harryho. Harry se musel se vším vypořádat sám. A to mu moc nešlo.

Ale teď už Dvojka není zavřený. Je Harrym. A Harry je Dvojkou. Harry teď může být drsňákem. Nemusí se bát.

A už nemají v hlavě Voldíka. Můžou si dělat, co budou chtít. Už teď jsou silnější než kdy dřív. Mají tolik magie a energie, že musí běhat, aby se zbavili přebytku.

Nikdo je nezná a nikomu nic nedluží. Harry Potter je mrtvý. Oni jsou Herold. A toho nezná nikdo. Jsou obyčejným klukem s trochu neobyčejným studijní plánem. Jsou normální.

A až je doktor Kechnerberg spraví, nebudou ani divní.

"Harry?" zaslechl zašeptání. Doufal, že si to jen představoval. Už to skoro všechno měl.

"Harry?!"

Někdo napravo od něj zamrmlal cosi o houslích a klarinetech.

"Harry!" domáhal se Severus důrazně pozornosti.

"No?" odpověděl podrážděně.

"Spíš?" zeptal se Severus nevinně.

"Ne. Co chceš?"

"Už nic. Dobrou."

"Bastarde," vydechl pobaveně Harry a Severus se uchechtl. Otočil se na bok a zavřel oči. Tohle je Severus Snape, jeho kamarád. Musí být normální už jen kvůli němu. Dluží mu to.

Neznal všechny detaily, ale za pár let bude Severus trvat na tom, aby Harry vyrostl v normálním prostředí. Pohádá se s Brumbálem. Bude mu chtít dostat Voldíka z hlavy. Pokusí se Harryho ochránit.

Kvůli Harrymu mu Brumbál vymaže nebo snad přepíše jeho osobnost. Jak se mu to vlastně povede? Ze Severuse se stane krutý bastard, co bude Harryho Pottera bytostně nenávidět.

A je to vlastně Harryho vina.

Není.

Harry zatnul zuby. Dvojka má pravdu. Může za to Brumbál.