PŽ 15. kapitola - Zařazování

14.11.2019

Harry si nebyl jistý, jestli nemá náhodou jet do hradu loďkou. Když si ho ale starší chlap, co svolával prváky, nevšímal, vydal se ke kočárům. Aspoň bude na hradě rychleji. Byli už kousek od kočárů, když místo černých šlachovitých testrálů uviděl nádherné, zářivé, životem překypující tvory. Měli lesklou černou srst a silná mohutná křídla.

Zatajil se mu dech. Jako náměsíčný přešel k okřídleným stvořením a obdivně se jednoho z nich dotkl na boku. Pod rukou cítil pevné svaly a hedvábně jemnou srst. Tvor k němu otočil hlavu a podíval se na něj.

Přestal dýchat.

Ty oči byly jako dvě světla na konci tunelu. Zářivě bílé s duhovými odlesky. Naplnil ho klid a bezpečí. Opatrně přešel k dračí hlavě, a aniž by přerušil oční kontakt, pohladil ho po tlamě.

Tak krásný... tak pokojný?

Bez váhání přiložil své čelo na jeho a dál se mu díval do očí. V prstech u nohou mu vesele bzučelo. Usmíval se čím dál víc. Všechno bylo najednou v pořádku a nic ho nebolelo. Bylo mu lehko. Tvor mu olízl ruku a Harry se zasmál. Byl úžasný. Zvíře podobné koni zafrkalo a odvrátilo hlavu. Harry o kousek odstoupil a pozoroval, jak se mu pod kůži napínají svaly. On i jeho druh se rozeběhli a táhli za sebou kočár směrem k hradu.

Harry se s úsměvem otočil k Severusovi, aby se ho na ta stvoření zeptal. Co se s nimi stane, že kočáry budou v budoucnu táhnout testrálové? Ale Severus na něj divně zíral, stejně jako opodál stojící skupinka.

"Cos to dělal?" ptal se ho Severus tiše.

"Ta stvoření jsou úžasná. Nevíš, co jsou zač? Jsou tak nádherná..." řekl Harry lehce zasněným tónem.

"O čem to mluvíš? Jaká stvoření?" Severus byl čím dál zmatenější.

"No přece ta, co táhnou kočár!"

"Harry, ten kočár jede sám. Jako každý rok," vysvětloval mu Severus jako malému dítěti.

"Chceš říct, že je nevidíš?" začalo docházet Harrymu.

"Nevidím co, Harry? Jediné, co jsem viděl jsi byl ty, dělal si divné pohyby do prázdna a usmíval ses jako střelený."

"Aha..." řekl Harry inteligentně. To je to samé, jako s -"

"Vidím, že ses seznámil s našimi testrály. I když poněkud zvláštně, málokomu připadají ti kostnatí koně tak přitažliví." Vstoupil do rozhovoru atleticky vyhlížející mladík s vejčitou hlavou v jejich věku.

"Mně přijdou úžasní," bránil je Harry vehementně. Takže testrálové? Že by další věc, která ukazovala, jak moc se změnil? Ale co to je za změnu, že stvoření, která jsou viditelná jen pro ty, kteří viděli někoho umřít, najednou vypadají o tři třídy lépe než jednorožci? Jak to, že se smrt stala tak krásnou?

"Když myslíš," pokrčil nově příchozí rameny a přejel ho pohledem od hlavy k patě. "Ještě jsem tě tu neviděl, ty jsi nový?"

"Jo," kývl Harry hlavou. Přinutil se klidně vydechnout.

"Jestli chceš, můžu tě ve volném čase provést po hradě," navrhl mu mladý zmijozel a přistoupil blíž k němu.

Harrymu přeběhl mráz po zádech, ale nedal na sobě nic znát. Po radosti vyvolané testrály nebylo ani stopy. "To není třeba," odmítl ho mile. "Severus mi už slíbil pomoc." Křečovitě se na Severuse usmál, ten ale nereagoval a opět velmi rudý bojoval se záchvatem kašle.

"Vážně?" řekl zmijozel zklamaně. "No, kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct," zamrkal. Než ho stačil Harry slušně poslat do háje, představil se: "Mimochodem, jmenuji se Theodore Spavin, pro tebe s radostí Teo. A jak mám říkat já tobě?"

Harry sevřel pěst, a až když ucítil bolest zarytých nehtů v dlani, uvolnil ji. Možná chodit do školy byla chyba. U strýčka měl mnohem větší klid. A prostor.

"Herold Ollivander," procedil mezi zuby. "Velmi mě těšilo, ale máme naspěch. Čeká mě ještě nějaké vyřizování na hradě." S tím popadl Severuse za ruku a táhl ho za sebou do kočáru, do kterého se zrovna chystal nastoupit hlouček malých havraspárů. Nevšímal si jejich protestů, zabouchl dveře a svalil se na sedačku naproti Severusovi. Kočár se dal do pohybu.

Harry nasupeně pozoroval pochichtávajícího se Severuse. Ten se pokusil uklidnit, když si všiml jeho nálady, ale po vteřině ticha vybuchnul smíchy. Harry na moment zavřel oči a pak se otočil k oknu. Konečně ztichl. Ticho bylo dlouhé. Kočár ani díky kouzlům nekodrcal a testrálové jako by neexistovali. Když uslyšel Severusův nádech, předešel ho Harry dřív, než stačil cokoliv říct: "Nech to plavat."

Stále ale slyšel, jak sebou Severus mele a šije. Netrvalo dlouho a polštář na sedačce vedle Harryho se prohnul. Něco mu vtiskl do ruky. Podíval se do dlaně a uviděl čokoládovou žabku v retro balení.

Severus se nejistě usmíval. "Sněz ji, to pomáhá." Nadechl se a pokračoval: "Podívej, promiň. Nevím, jestli jsem víc idiot nebo tupec, ale neměl jsem se smát."

Harry rozbalil žabku. "Myslím, že pitomec s emoční výbavou kořene sedí." Rozlomil žabku na dvě části a jednu z nich nabídl Severusovi. Půlka žáby nešťastně mrskala zadníma nohama a Severus jí automaticky jednu z nich ukousl.

"Takže mi neplánuješ pomstu, při které by došlo k rituálnímu sežrání hlavy?" zeptal se ho pro jistotu.

"Kvůli malému nedorozumění se svět nezboří," odmávl to Harry a spokojeně ukousl žábě tlamičku. "A navíc, tvoji hlavu potřebuju na poslání mě zpět."

Zbytek cesty se bavili se o kouzelníkovi na kartě. Jmenoval se Archibald Alderton, který podle všeho vyhodil do povětří Malý Visánek, když se snažil vytvořit narozeninový koláč. Severus podotkl, že to musel být největší lektvarový postrach pod sluncem, a začal vyjmenovávat kombinace ingrediencí, které by ten kouzelník mohl zaměnit s kuchyňskými přísadami.

Od vášnivého výčtu všech možných záměn, včetně prášku z rozemletých rohů třaskavce s moukou, se postupně dostal ke svým aktuálním problémům se sháněním ingrediencí pro své pokusy. Nezastavilo ho ani, když kočár zabrzdil a oba chlapci vyrazili směrem k Velké síni. Harry, přestože většině z toho nerozuměl, zaujatě svého přítele poslouchal.

Před obrovskými dveřmi do Síně stála profesorka McGonagallová. Harryho překvapilo, že se za těch dvacet let téměř nezmění. Má teď o něco méně vrásek, ale stále ten samý přísný výraz. Když si jich všimla, rázným krokem přešla k nim.

"Dobrý večer, profesorko," pozdravili ji zdvořile.

"Dobrý večer," krátce přikývla a otočila se k Harrymu. "Pan Ollivander?"

"Ano, paní profesorko," odpověděl jí Harry slušně a narovnal se v ramenou.

"Vítám Vás v Bradavicích. Budete zařazen do patřičné koleje společně s prvními ročníky. Máte ohledně zařazování nějaké otázky?" zeptala se ho úsečně. Naháněla strach, ale jak ji Harry znal, přisuzoval to spíše stresu z organizace.

"Nemám, paní profesorko," usmál se na ni. "Severus, Lily a Remus mi odpověděli na spoustu otázek už ve vlaku, takže myslím, že by to mělo proběhnout hladce." Schválně zmínil i dva nebelvíry, aby ji trochu obměkčil, přestože Remus řekl sotva půlku slova. Jídlo si ale v kupé vzal, což byl dobrý začátek.

"Chápu," ostře přikývla. "Prosím následujte mě." S tím se otočila a vyrazila pryč.

"Uvidíme se později," usmál se na Severuse a popoběhl, aby ji dohonil. Severus mu krátce zamával a vešel do Síně.

McGonagallová ho odvedla k malé postranní místnosti, kterou si pamatoval i ze svého zařazování, a řekla mu, aby tam na ni a na ostatní počkal. Harry se opřel o stěnu za brnění tak, aby ho nebylo při příchodu hned vidět, a čekal. Aby si to čekání zkrátil, zavřel oči a opatrně roztřídil vzpomínky na mladou a starší McGonagallovou, stejně jako na staré a nové testrály.

Dveře se otevřely, dovnitř se nahrnula prťata a všechna se neklidně rozhlížela. Několik z nich si všimlo Harryho a ten se na ně přátelsky usmál.

"Vítejte v Bradavicích," řekla profesorka McGonagallová. "Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.

Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich. Ke slavnostnímu zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili."

Na okamžik utkvěla pohledem na několika studentech, kteří se okamžitě snažili zkulturnit. Harry nenápadně zkontroloval svůj školní plášť a zamračil se, když si všiml záhybů způsobených sezením v kočáře. Jeho běžnému oblečení se to díky patřičným kouzlům stát nemohlo, ale podle všeho školní uniformy nesměly být dlouhodobě očarované. Harrymu to dávalo smysl. Koneckonců ve škole plné nestabilní magie se toho může pokazit spousta i bez očarovaných uniforem. Ale bylo to nepříjemné.

McGonagallová vyšla ven a Harry okamžitě vytáhl hůlku. Namířil jí na školní hábit a řekl: "Placentia." To způsobilo několikero zalapání dechu a nadšené vyjeknutí od Alfieho.

"Ahoj Alfie," usmál se na něj Harry přes hlavy ostatních prváků. Přejel si rukou přes vlasy a v duchu pochválil lektvar, který je držel celý den v pevné stuze.

"Co tady děláš?" ptal se Alfie nadšeně a dral se k němu davem.

"Čekám na zařazení," pokrčil Harry rameny.

"To je super, že budeme zařazeni spolu! A jak to, že tě zařazují? Jsi přece o dost starší..." Téměř poskakoval na místě. "A co to bylo za kouzlo? Mohl bys ho na mě taky zakouzlit? Prosím?!?"

Harry se zasmál. "Jak bych mohl odmítnout? Stůj klidně!" napomenul ho. Když se Alfie uklidnil, Harry namířil hůlkou na jeho hábit. "Placentia."

"Supéér!" obdivně vydechl Alfie, když viděl výsledky.

"Mohl bys mi to taky udělat?" ozvala se nesměle povědomá dívka.

"Ty jsi Jane, že?" vzpomenul si Harry.

Jane nadšeně přikývla a Harry ji kouzlem upravil.

"A mně?"

"A mně taky?"

"A nám?"

"Oká, oká. Jeden po druhém, postupně, kdo chce, tak se přihlásí," snažil se je uklidnit se smíchem. Děti byly prostě skvělé, vždycky tak nadšené. Když viděl les rukou, radost ho trochu přešla. Má co dělat. Než přijde McGonagallová.

"Placentia, Placentia, Placentia, Plicantia, Placentia, ..." v rychlosti ukazoval na jednotlivé hábity. Naštěstí to kouzlo nebylo moc náročné, a tak ho to nestálo ani sílu, ani koncentraci. A čím častěji to dělal, tím snadněji mu šla kouzla následující. Jednou se přistihl, že výslovnost neřekl přesně, jak měl, a přesto byly výsledky stejně perfektní jako u ostatních.

"Co se to tady děje?" přerušil ho přísný hlas.

Harry se rychle otočil a nervózně si uhladil hábit. "Promiňte, paní profesorko. Spolužáci mě požádali, zda bych jim nemohl pomoci, aby vypadali dostatečně upraveně na slavnostní zařazování. Víte, nemohl jsem jim to odmítnout!" tvářil se Harry omluvně a nevinně na ni vykulil oči.

Profesorka si ho změřila pohledem, sevřela přísné rty a krátce kývla. "Dobrá, pane Ollivandere. Pokud si pospíšíte, můžete pomoci i těm zbývajícím, ale pospěšte si," zdůraznila, "nechcete přece, abychom kvůli vám meškali." Harry se zhluboka nadechl, a dovolil si užít ten hřejivý pocit, který její slova vyvolala. Ať se to snažila zamaskovat, jak chtěla, potěšil ji.

Vděčně se na ni usmál a otočil se k pěti zbývajícím žákům, kteří přes úlek z profesorky zapomněli sundat ruce dolů. Harry k nim spěšně přešel a zakouzlil pětkrát Placentia tak rychle, že ani nestačili mrknout. Pak se podíval na profesorku a kývl, že je hotov. Té zacukal koutek, ale jinak na sobě nedala nic znát.

"Seřaďte se," vyzvala je profesorka, "a pojďte za mnou."

Harry potlačil pocit, jako by měl nohy z olova. To už tu jednou bylo, připomněl si. Stejně se cítil, když byl zařazovaný poprvé, a zvládl to. Teď nebyl nervózní, že ho pošlou zpátky k Dursleyovým. Dokonce i tušil, do jakých kolejí by ho mohl Klobouk zařadit. Ale lehké to nebude.

Harry nevzhlédl vzhůru, především protože nechtěl působit slabě před všemi pohledy, které jako šesťák mezi prváky upoutal. Místo toho se díval před sebe, záda narovnaná, bradu lehce vzhůru, koutek pozvednutý v lehkém úsměvu. Vybavil si pocit, který cítil na smrtijedském shromáždění, když se snažil tvářit povzneseně, vznešeně a elegantně. Teď ten pocit zreprodukoval a vyslal do celého těla a opět se stal čistokrevným výborně vychovaným kouzelníkem.

Pozoroval profesorku McGonagallovou, jak před ně mlčky postavila čtyřnohou stoličku. Na její desku položila špičatý klobouk, celý odřený a záplatovaný a tak špinavý, že by ho jeho teta Petunie v domě vůbec nestrpěla. Podivil se, jak v něm zařazování vyvolávalo vzpomínky na minulost, dokonce ho napadaly i ty samé myšlenky. Zajímalo by ho, jestli se z Moudrého klobouku dají tahat kromě mečů i králíci. Na několik vteřin zavládlo v Síni naprosté ticho. Pak sebou klobouk několikrát škubl. Vedle krempy se otevřela trhlina podobná ústům - a klobouk začal zpívat:

"Zdravím

Vás dnes všechny,

já vytvořen jsem byl,

když přátelé se sešli,

bych žáky rozdělil.

Do čtyř různých kolejí mladá dítka

posílám, jejich cíle určují, kampak je já dám.

Jsi-li přítel nejlepší všech a bez rozdílů, tvrdá práce

s věrností vede k Mrzimoru. Ceníš-li si moudrosti

a toužíš všechno znát, místo Tvé je Havraspár,

nemusíš se bát. Toužíš snad být nejlepší,

ve všem, bez váhání? Vhodnější než Zmijozel

pro Tebe nic není. A je-li snad Tvým sokem strach a váhavost?

Nebelvír je místem zvlášť pro tuto ctnost. Doufám, že jsem uklidnil vaše duše, setřel kal. Já s písní se teď odmlčím, by každý pravdu znal!"

Celá Síň začala jásat a tleskat. Moudrý klobouk se usmál a děkovně se několikrát uklonil. Profesorka McGonagallová přešla ke klobouku s pergamenem v ruce.

"Gregory Birnes!" zvolala a hnědovlasý chlapec nervózně vystoupil z hloučku. Posadil se na stoličku a profesorka mu nasadila klobouk na hlavu, který mu sklouzl až k nosu. Síň se odmlčela a čekala na verdikt.

"Havraspár!" vykřikl najednou a havraspárský stůl se dal do jásotu. Gregory k nim nadšeně přiběhl a začal se s nimi vítat.

"Alice Gones."

Drobná černovláska byla zařazena do Nebelvíru.

"Michael Gones."

"Havraspár."

"Thomas Irving."

"Mrzimor."

"Jonathan Kayles."

První zmijozel. I když tentokrát byl jásot jiný, více kontrolovaný, jak si Harry všiml. Na chvíli přestal dávat pozor a zaměřil se na učitele. Nepoznával jich víc, než by čekal, ale Prýtová, Kratiknot, Brumbál a Hoochová byli přítomní. Ještě tu někde musí být Binns, pomyslel si Harry a potlačil úšklebek. Ale ten je pravděpodobně u sebe ve třídě.

"Rabastan Lestrange."

"Zmijozel!"

"Alfred Medina." Harry ho napjatě pozoroval. Kam asi půjde?

"Nebelvír!" Harry v duchu přikývl. Jeho odhad z vlaku byl správný.

Profesorka byla u M, a tak se Harry připravoval, až přijde na řadu. Ignoroval zvědavé pohledy už od momentu, kdy vstoupil do Síně, a stále se tvářil, jako by mu patřil svět.

"Herold Ollivander!"

A je to tady. Elegantně vykročil vpřed a zastavil se před profesorkou třímající klobouk. Když ho Moudrý klobouk viděl, Harry by přísahal, že vykulil oční záhyby.

"No to v žádném případě!" ohradil se nahlas klobouk. "Jeho zařazovat v žádném případě nebudu!"

Harry ho zaraženě pozoroval. Poznal snad klobouk, že je z budoucnosti? No, ví přece spoustu věcí, ne? Jeho obavy se navenek projevily jen jako sevřené rty a propalující pohled. Založil si ruce, zvedl obočí a jen dál stál, nic neříkal. Ať si s tím poradí někdo jiný. Nemusí přeci řešit všechno a za každého, ne?

Brumbál vstal. "A smím vědět proč, Moudrý klobouku?" zeptal se klidně, ale autorita z něj sálala až na konec Síně.

"Je moc starý! Nebudu zařazovat nikoho tak starého!" protestoval klobouk.

Harrymu se ulevilo. Tak o tohle jde. Opět se lehce usmál a pozoroval, jak se s touhle komplikací Brumbál vypořádá.

"Moudrý klobouku, jsem si jist, že můžete pro jednou -"

"Ne!" přerušil mocného ředitele klobouk. "Nikoliv!"

Všichni studenti vyjeveně pozorovali hádku. Bylo by slyšet spadnout i lžičku.

"Jedna výjimka jistě nikomu neublíží," přemlouval ho Brumbál.

"Ublíží!" zvolal vítězoslavně klobouk. "Před 180 lety jsem zařazoval čtrnáctiletou, opakuji čtrnáctiletou, Jane Bellfireovou. Ani tehdy na mé protesty nikdo nehleděl. Zařazování jí způsobilo takové trauma, že až do konce života měla neskutečnou hrůzu ze všech pokrývek hlavy, ze všech! I z nočních čepců! Dokonce si i oholila hlavu!" Někdo se uchechtl, ale hned to zamaskoval kašlem.

"Panu Ollivanderovi je ale šestnáct. Jsem si jist, že ten tlak zvládne." Namítl Brumbál. "Navíc jiné způsoby, jak ho zařadit, nemáme."

"No právě, šestnáct. Je o dva roky starší! Já zařazuji děti záměrně, řediteli. A se vší úctou, nemáte ani ponětí, co takové zařazování obsahuje." Hádal se Moudrý klobouk dál.

"A co takové zařazení tedy obsahuje?"

"Musím proniknout do podvědomí dítěte, což i tak bývá někdy dost náročné. V tom věku ještě nemají dostatečně vyvinutou magii a je tak pro mě možné provést patřičné postupy a bezbolestně vyhodnotit, do jaké koleje patří." Vysvětloval mu klobouk a bylo vidět, že se třese napětím. "Když je dítě starší, má vyvinuté mentální obrany a podvědomě se mi svou magií brání. Proniknout tak do jeho mysli je velmi náročné pro nás oba a pro něj i velmi bolestivé!"

"Jsem si jist, že -"

"Nejste si jist, řediteli! Se vší úctou, kdo z nás dvou je tisíc let starý artefakt s milionem zařazených žáků?"

Teď bylo ticho ještě větší. Všichni si uvědomili, že Moudrý klobouk je opravdu... moudrý. A možná, že i moudřejší než Brumbál.

"Promiňte, ale jaké další možnosti tedy máme?" ozval se Harry do ticha. Jeho hlas, pevný, zvláštně protahovaný, rezonoval v Síni a všichni se na něj překvapeně podívali.

"Myslím, že by sis mohl promluvit s každým vedoucím koleje a na základě těchto rozhovorů by tě poté zařadili," navrhl mu klobouk neochotně.

Tomu se Harry ušklíbl. "Není nějaká možnost, jak ze zařazování odstranit lidský faktor? Obávám se, že nikdo nezařadí studenta lépe než vy, Moudrý klobouku," odmítl tuto variantu Harry. Vážně, rozhovor?

"Další možností je, že by sis mohl kolej zvolit sám, chlapče," navrhl mu Brumbál.

Chlapče? Chlapče?! Tak tu familiárnost by si mohl odpustit. "Tomu bych se raději vyhnul. Víte, nemyslím si, že by to bylo fér k ostatním." Rozhodně ne teď, když by to všichni věděli. Nemá chuť odpovídat na otázky, proč zrovna tahle kolej...

"Jiné možnosti asi nejsou," řekl klobouk neochotně. "Možná bys mohl zvážit jinou kouzelnickou školu?"

"To není možné," odmítl ho Harry ostře. Po tom, co měl strýček tolik zařizování a běhání po Ministerstvu? "Budu studovat v Bradavicích. Co kdybyste zařadili ostatní a my to potom dořešili?" Navrhl jim a potlačil chuť usmát se, když Brumbál podrážděně zatnul čelist.

A tak zařazování rychle pokračovalo. Bylo zařazeno dalších dvanáct studentů a za dvacet minut Harry stál před kloboukem sám.

"Co tedy budeme dělat?" zeptala se profesorka McGonagallová. Odpovědí jí byly jen bezradné pohledy.

Harry ale už rozhodnutý byl. "Jak moc bolestivý ten proces je?"

"Velmi," odpověděl klobouk stručně.

"A na stupnici od jedné do deseti, kdy osm je na stejné úrovni jako Cruciatus?" Tím si zasloužil několikero zalapání po dechu.

"Sedm," řekl po chvíli přemýšlení klobouk do ticha. Harry přikývl, přešel ke stoličce a sedl si na ni.

"Pane Ollivandere, co to děláte?" zeptala se ho překvapená McGonagallová.

"Nechávám se zařadit, profesorko. Je něco, co mohu udělat, abych vám to usnadnil, Moudrý klobouku?"

Klobouk si povzdechl. "Zkus mi otevřít svou mysl. Co nejvíc to půjde. Nic neschovávej. A zkus nekřičet, ať se mohu soustředit."

"Jistě," přikývl a zavřel oči.

Profesorka mu položila klobouk na hlavu. Zhluboka se nadechl a odstranil první ochrannou bariéru. Na jeho mysl začal být vyvíjen nátlak, který se nebezpečně stupňoval. Harry mu rychle uvolnil cestu a nasměroval ho do představy salónku. Tam se zhmotnil Moudrý klobouk, který vypadal jako čtyřicetiletý muž s pěstěnými vousy. Kromě prázdných očních důlků vypadal normálně.

"Zdravím," řekl mu Harry opatrně. "Vítám vás ve své mysli."

"No, to je překvapení. Co je tohle za místo?" ptal se zvědavě klobouk hlubokým hlasem.

"Ach, to je jen takové předsálí," mávl Harry rukou. "Víte, napadlo mě, že bychom se mohli domluvit na dalším postupu, ať mi nerozmačkáte mozek." Usmál se na něj Harry.

"To byl vynikající nápad, chlapče," uznale pokýval Moudrouk hlavou.

Harry se otřásl a měl co dělat, aby po něm nevyštěkl. "Neříkejte mi tak."

"Dobrá tedy." Moudrouk souhlasil a rozhlédl se kolem sebe. "Kam vedou ty dveře?"

"Jak je vidíte, když nemáte oči?"

"Nevidím, cítím. Kam vedou?"

"Dál."

"Můžeme vyrazit?"

Harry pokrčil rameny a přešel k nim. Když byl pět kroků od nich, otevřely se a Harry jimi bez váhání prošel. Vešel do stejného, jen dvakrát tak velkého pokoje. Ze stařičkého gramofonu postaveného uprostřed místnosti se ozýval strýčkův hlas.

"... učení. Je to pro tebe skvělý způsob, jak trávit čas. Uvědomuješ si jeho důležitost a využití v budoucnu. Jsi si vědom toho, že na vzdělání záleží. Studium je skvělou náplní volného času. Poznáš, kdy tvá mysl a tělo potřebují přestávku, a poskytneš jim ji v dostatečných dávkách. Tví přátelé jsou důležitou součástí tvého života. Rád s nimi trávíš čas. Dělíš svůj čas mezi studium, odpočinek a tvé přátele a cítíš se naplněný. Důležitou součástí tvého života je učení. Je to skvělý způsob, jak trávit čas. Uvědomuješ si jeho důležitost..." a tak deska jela stále dokola. Strýčkův hlas nikdy neztichl a Harry si protřepal hlavu.

"Jdeme dál?" zeptal se konverzačně a nenechal Moudrouka cokoliv říct.

V další místnosti bylo ticho. Vítaná změna. Na policích podél stěn bylo velké množství různých nádob, ale jen pár z nich bylo zavřených a hlavně - plných.

"Můžeš je otevřít?" kývnul jejich směrem Moudrouk.

"Je to nutné?"

"Ano."

Harry luskl a všechny nádoby najednou se otevřely. V pokoji se zvednul lehký vánek a Moudrouk se zhluboka nadechnul. Harry nic necítil, žádnou z emocí, které tam během zařazování uzavřel. Ani nervozitu, ani obavy, ani zlost. Zvláštní. Vypadalo to, že Moudrouk to cítil všechno.

Přešli k dalším dveřím, které se rozletěly, když byl od nich Harry na čtyři kroky. Za nimi bylo plných lahví víc. Harry ani nezpomalil, luskl, nevšímal si vánku a šel dál. Dveře se otevřely, on jimi prošel, otevřel nádoby lusknutím a šel dál. Dveře, nádoby, vánek, dveře, nádoby, dveře, nádoby. Další dveře se už neotevřely samy, ale rozletěly se až po Harryho dotyku. Ohlédl se a viděl, že Moudrouk stále drží tempo. Šel dál a pokračoval v otvírání. Vypadalo to, že nakonec je Moudroukův průvodce. Uchechtl se.

Až tak u dveří číslo dvacet tři musel vynaložit trochu síly, aby je mohl otevřít. Nádoby už nestačilo otevřít lusknutím, ale musel se jich dotknout. Když tak otevřel první nádobu, zalila ho na okamžik vlna bolesti. Společně s tím už se zvedl i pořádný vítr. Další lahev mu způsobila milisekundový panický záchvat, další zlost. Časem se i délka těchto pocitů prodlužovala a on byl nucen otevírat nádoby oběma rukama.

Moudrouk vedle něj už byl lehce popelavý. Harry se tomu nedivil. Jestli vnímal všechny pocity třeba jen z poloviny tak silně jako on sám původně...

Další dveře se už Harrymu otevřít nepodařilo. Moudrouk k němu přišel a společně to dokázali. Za těmito dveřmi ale nebyly už jen nádoby, ale všude po stěnách byly i obrazy. Obrazy s výjevy z Harryho života.

Harry se otočil po Moudroukovi, co na to řekne, ale vypadalo to, že je nevnímá. Jeho pozornost byla upnutá pouze na termosky, lahve, hrnce a kanystry. Harry se snažil nedívat se na obraz Ginny ležící v nohách sochy Salazara Zmijozela a otevřel první láhev z mnoha vyrovnaných pod rámem. Beznaděje plná vichřice. Další byla plná zoufalství. Strach. Přešel k dalšímu, kde Ginny popisoval, jak se dostane z komnaty. Strach. Bezmoc. Bolest. Únava. Smíření. Vděčnost.

A tak to šlo dál. Každý obraz z jeho života s množstvím vzpomínek a emocí. Každé další dveře odhalily věci, které se snažil schovávat víc a víc. Některé byly špatné, jiné dobré. Občas byl i šťastný, ale většinou ne. Vztek. Beznaděj. Strach. Napětí. Viděli už všechno. Harry se kupodivu cítil lehčí. Jako by mu to, že krátce prožil všechny ty emoce znovu, pomohlo.

Další dveře neotevřel už ani s Moudroukovou pomocí. Ten vypadal, že už by se mu hodila přestávka. Často klopýtl a občas mu uniklo při některé obzvláště vypečené vzpomínce zaúpění.

"Co teď?" zeptal se ho Harry.

"Pauza," vydechl Moudrouk a Harry se pobaveně ušklíbl. Představil si dvě modrá, pohodlná čalouněná křesla a ta se hned objevila. Moudrouk se do jednoho vděčně svezl a Harry ho elegantně napodobil.

"Dáte si něco k pití, Moudrouku?

"Moudrouku?" zeptal se ho vysíleně.

"Moudrý klobouk je moc dlouhé, takže máte přezdívku."

Moudrouk na něj nasupeně zíral, nebo se alespoň tvářil, že nasupeně zírá, ale po chvíli to vzdal. Harry zvedl obočí v němé otázce a nevěnoval pozornost jeho děsivě prázdnému pohledu.

Zřejmě i Harryho grimasy dokázal cítit. "Whisky."

Harry se usmál a mezi křesly se objevil stolek s karafou a se dvěma sklenicemi. Oběma jim nalil a s Moudroukem si přiťukl. "Tak na mé zařazení!" pronesl slavnostně přípitek a Moudrouk jen zamrmlal a kopl pití do sebe. Harry si jen usrkl a cítil, jak ho hřejivé teplo klouzající jícnem uklidňuje. Hned nalil hostovi znovu, který tentokrát jen trochu upil.

"Tak co na mě říkáte?" vyzvídal Harry.

"Nejsi takový, jaký jsem čekal," řekl Moudrouk suše.

"Takže?"

"Nevím."

"Nevíte," zopakoval po něm Harry překvapeně. "Ani náznak?"

"No, mám už dva favority, ale stále se mezi nimi musím rozhodnout." Moudrouk už vypadal lépe. Vrátila se mu barva do obličeje, a i jeho tempo řeči bylo pružnější. "Jsi bojovník, Harry. To jsem poznal hned. Máš to hluboko v sobě. Ale nemůžu odhadnout, jaký jsi. A na tom při zařazování záleží."

Harry měl dobrou představu, které dvě koleje to jsou. "Je něco, co můžu udělat?"

Moudrouk naklonil hlavu a chvíli přemýšlel. "Nevadilo by ti sem ještě někoho pustit?"

Harry zbystřil. Přesně tohle by mu vadilo. "Koho?" zeptal se opatrně.

"Čtyři duchy kolejí. Mohli by významně pomoct."

"A jak se mi duchové dostanou do hlavy? Nechci být posedlý," ostražitě namítl.

"Toho se nemusíš bát. Dotknou se mé krempy a já promítnu jejich esenci do tvé mysli. Nic neuvidí, stejně jako já. Jen ucítí. Špatně se to popisuje člověku. A třeba tě potom zařadíme raz dva."

"Tak dobře." Harry neochotně kývl a čekal.

Slyšel, jak klobouk nahlas vyzval ve Velké síni kolejní duchy, aby se k němu připojili, a za chvíli už cítil váhavé tlaky ze čtyř stran na jeho mysl. Harry každému otevřel bránu a vyznačil jim cestu, kudy mají jít. Celou dobu stále seděl ve svém pohodlném křesle. Za chvíli do pokoje přišly čtyři postavy. Růžolící mnich, melancholická dívka, šlechtic s okružím a zádumčivě vyhlížející muž s krvavým oblečením.

"Vítejte v mé mysli. Mohu vám nabídnout něco k občerstvení?" zeptal se jich Harry a snažil se tvářit, že návštěvy duchů v jeho mysli jsou na denním pořádku.

"Víno bych si dal!" zahlaholil Mnich a ostatní přikývli. Harry každému zhmotnil křeslo v kolejní barvě. Schválně je umístil naproti němu a Moudroukovi a přidal i stůl se džbánem a číšemi. Nalil jim a počkal, než se napijí. Se zaujetím pozoroval, jak se na tváři každého objevilo překvapení, když skutečně ochutnali červenou tekutinu. Jejich první požitek za celá staletí.

"Takže," upoutal Harry jejich pozornost. "Co si o mně myslíte? Upřímně."

"No," začal mrzimorský duch. "Podle toho, co jsem viděl cestou sem, své místo v Mrzimoru máš. Přátel si ceníš nade vše, ale..."

"Ale?" pobídl ho Harry.

"Obávám se, že bys mé mrzimory tó, no, snědl za živa," vysvětloval Mnich. "Zničil bys je. Nejsou zvyklí na někoho, kdo si nebere servítky. A pravděpodobně by je vyděsilo, co bys byl ze své loajality ochoten udělat."

"Chápu," přikývl Harry. A skutečně chápal. Neměl srdce na dlani jako oni. Ne po tom, co prožil. "Takže Mrzimor škrtáme. A co si myslíte vy, má paní?" zdvořile se zeptal Šedé dámy, která stále udiveně pozorovala rubínovou tekutinu uvnitř číše.

Zvedla k němu své velké smutné oči a tiše řekla: "Učíš se, abys žil. Nežiješ, aby ses učil."

"Děkuji," přikývl a zaměřil se na dva zbývající muže, které záměrně posadil na opačné strany a ještě záměrněji je nechal až na konec. "Takže nám zbývá jen Nebelvír a Zmijozel. Pánové?"

"Má kolej je ta pravá," řekli oba zároveň a začali se propalovat pohledem.

"Patří do Nebelvíru," zavrčel rytíř Nicholas.

"Nikoliv. Zmijozel," odporoval Baron klidně.

"Říkám, že Nebelvír."

Baron pokrčil rameny. "A já nesouhlasím."

"Nebelvír!" zvýšil Nicholas hlas a stoupl si.

"Zmijozel." Baron stále seděl a přeměřoval si ho. Vypadalo to, že schválně Nicholase provokuje.

"Nebelvír!" rozčiloval se Nicholas tak, že mu hlava nebezpečně vyskakovala z okruží.

"Zmijozel." Vypadal stále klidně, ale kdyby pohled mohl zabíjet...

"Nebelvír. V mé koleji vynikne!" Hlava se Nicholasovi nebezpečně naklonila na stranu a on ji nevšímavě zaklapl zpět.

"No to teda určitě!" sarkasticky se zasmál Baron a přehodil nohu přes nohu. "V mé vynikne víc."

Nicholas vestoje mával rozčileně rukama. "Tak to ani omylem. Viděl jsi, kolik dobrodružství prožil? Kolik akce, napětí, boje? To je pravý Nebelvír!"

"Viděl," odtušil Baron. "A patří do Zmijozelu, protože je kupodivu stále naživu. Nebelvír by dávno přišel o hlavu! Ne, počkej, jenom skoro," vysmíval se Baron Nicholasovi. Ten vypadal, že po Baronovi co nevidět skočí.

"Zmijozel," řekl Mnich a do překvapeného ticha vysvětlil. "Myslím, že Zmijozel je lepší volbou."

"Skutečně?" zeptal se ho Moudrouk a otočil se k jediné ženě. "Pro jakou kolej hlasujete vy, paní?"

Šedá dáma zvedla své smutné oči a podívala se nejdříve na Harryho, Nicholase a potom na Barona. Ten před ní uhnul pohledem. "Nebelvír," řekla tiše.

"Takže je to opět vyrovnané," promnul si ruce Harry. "Co budeme dělat teď?"

"Otevřeš ty dveře," odpověděl mu Moudrouk.

"Ale vždyť nám to před tím nešlo," namítl Harry.

"Předtím ne, ale teď tady máme je." Kývl směrem k duchům, kteří všichni už opět seděli v křeslech, i když Nicholas vypadal stále rozčileně.

Harry přešel zkoumavě ke dveřím a zkusmo za ně zatáhl. Lehce povolily a on je otevřel. Zalapal po dechu. Hned za nimi byly dveře z černého kamene, bez kliky, ale s hromadou zámků, řetězů a pečetí.

Pochybovačně zvedl obočí. "A jste si jistí, že to mám otevřít?"

Na to mu odpovědělo patero přikývnutí.

"Ale něco tak dobře zajištěného by se nemělo otevírat," namítl Harry. "Většinou jsou takové dveře zamčené z dobrého důvodu," varoval je.

"Nesmysl," mávl rukou Moudrouk. "Mluvíme tu o tvé mysli. Jen je tam asi něco, co nechceš vědět. A právě proto to my potřebujeme vědět."

"No, jak chcete," řekl Harry stále pochybovačně.

Dotkl se jednoho ze zámků a představil si, že se odemyká. Stálo ho to hodně síly, ale nakonec povolil. To samé udělal s druhým a se třetím. Dost ho to vysílilo a otočil se k pětici, která ho z křesel pořád pozorovala. Mnich si naléval už třetí sklenku.

"A trochu pomoci by nebylo?" navrhl jim popuzeně.

Trhli sebou a přešli k němu. Harry se na ně s očekáváním podíval, ale oni na něj položili ruce a začali zpívat. Harry vykulil oči. Do žil se mu vlila nová síla a zase se vrhl na zámky. Po chvíli se přistihl, že si brouká s nimi.

"Pomáháme vám a každý z vás,
zvládne tu víc, než by vůbec měl.
Pomáháme vám a každý z vás,
zvládne tu víc, než by vůbec měl."

Až když slyšel ta poslední slova, došlo mu, že to je upravená forma bradavické hymny. Duchové zazpívali celou píseň ještě jednou a Harry odstranil poslední řetěz. Všichni ztichli a Harry se po nich podíval.

"Jste si opravdu jisti?" naposledy se jich zeptal.

"Nebuď zbabělec a otevři je," vybídl ho nebelvírský duch a Harry se ušklíbl. Jestli na tom trvají... Koneckonců, oni jsou experti.

Dotkl se dveří oběma rukama a měl nutkání k nim přiložit čelo. Udělal to, zavřel oči, uklidnil svůj dech a věnoval veškerou svou energii představě, že se otevírají. Tam, kde se jich dotýkal, ho začala pálit kůže. Pokusil se odtáhnout, ale marně. Byl ke dveřím pevně přisátý a černý kámen z něj vycucával více a více síly.

Duchové za ním zpanikařili a pokusili se ho odtrhnout. V ten moment se zvedla tak silná vichřice, že od něj duchy odtrhla a vyhodila je z jeho mysli. Harry už neměl sílu stát, ale dveře mu nedovolily se sesunout k zemi. Braly mu stále více a více síly a Harry už ten tlak nemohl vydržet. Bolest už byla všude v jeho těle. Nebylo žádné místo, kam by se mohl schovat, kam by mohl před ní utéct. Nemohl vytvořit bezpečné místo ve své mysli, protože už ve své mysli byl. A rozhodně to nebylo bezpečné.

Nakonec se tomu poddal. Už se nesnažil v sobě něco udržet. Ne. Místo toho nechal téct vše, co měl. A ještě víc. Všechno ho bolelo, každý nerv v těle, každá myšlenka. Nemohl ani vymyslet, jestli to bolí víc, nebo míň než Cruciatus. Prostě to bolelo! Ale ještě nekřičel, ještě ne. Vzkypěla v něm zlost. Tak tohle je konec? V jeho vlastní hlavě?

Zařval. Fajn! Začal pumpovat vše, co v něm zbývalo do dveří. Svou sílu, vůli, magii, emoce, prostě vše. Ať se třeba zalknou! Dveře byly čím dál větší a větší. Když už byly třikrát větší než Harry, najednou to všechno přestalo. Přerývavě dýchal a rychle se odtrhl od dveří. Ty se začaly pomalu otevírat.

Harry se otočil a spatřil Moudrouka, který byl najednou strašně vysoký. Zkameněle stál vedle křesel a zíral na Harryho s nataženou rukou. Harry se podíval zpátky na dveře, které byly už z půlky otevřené a vykročil k nim. Chytil jejich okraj a podivil se. Jeho ruka vypadala tak zvláštně... Představil si zrcadlo a podíval se na sebe.

Vypadal jako batole.

Byl malý, baculatý, v modrých dupačkách. Byl malé dítě s růžovými tvářičkami, zelenýma očima a s černými rozcuchanými vlasy. Podíval se na své čelo a viděl, jak se tam objevuje krvavá rána ve tvaru blesku. Potom se zacelila a zahojila natolik, že vypadala, jako kdyby byla stará několik let. Pak začala napuchat, rudnout, zaněcovat se a pak se otevřela znovu. Opět byla krvavá a čerstvá. A začala mizet, až po ní na čele nebylo ani památky. Chvíli měl čelo bez poskvrnky a pak se jizva opět ukázala. A tak stále dokola. Zmateně potřásl hlavou. Co to zase je? Vykročil do dveří a zarazil ho nějaký zvuk. Otočil se za jeho zdrojem a uviděl ztuhlého Moudrouka, jak namáhavě artikuluje.

"E - ch - oť!"

"Musím," usmál se na něj smutně Harry. I jeho hlas zněl jako hlas dítěte. "Už jsou otevřené. Varoval jsem vás." A s tím vešel k hrůze Moudrého klobouku do temnoty čekající za dveřmi.