11. kapitola - Kakao a hudba

13.11.2019

Severus za sebou s úlevou zavřel dveře. Pohled mu okamžitě padl na mokrou hromádku oblečení pod oknem. Popuzeně zavrtěl hlavou a obrátil pozornost na Harryho sedícího na posteli.

"Co máš v plánu teď?"

Harry se na něj podíval a povytáhl si rukávy svetru. "Až se zahřeju? Nemám páru.... Mým hlavním cílem je neusnout."

Severus povytáhl obočí. "A nepomohlo by ti to spíš?"

Zavrtění hlavou. "Ne. Byl bych potom ještě nepoužitelnější." Severus viděl, jak se otřásl. "Tady je ale strašná klendra!"

"Já myslel, že ty jsi na bojové podmínky zvyklý."

Harry uhnul pohledem. "To neznamená, že bych si v tom liboval."

Severus zrozpačitěl. "Tak se přikryj tou dekou. Dej mi chvíli, a něco s tím provedu." Zarazil se a přemýšlel. Ale co? Ohřát vzduch, teplý pití... možná kakao.... Ale to dolů rozhodně dělat nepůjde. I když by si taky dal... A pak mu to došlo. Usmál se a vytáhl hůlku. Prvním kouzlem vysušil to mokré cosi pod oknem a odlevitoval to na připravenou hromadu se špinavým oblečením. Dalším prohřál vzduch a pak sáhl pro svůj cestovní kotlík.

Opatrně ho rozložil pod oknem a zapálil pod ním ve speciálně připravené přihrádce. Sáhl do šuplíku ve stolu, ze kterého s Bondyho pomocí udělal něco jako ledničku a vyndal z ní sláhev s mlékem. Opatrně k němu přičichl a pak lehce ochutnal. Spokojeně přikývl a nalil mléko do kotlíku.

Otočil se na Harryho, aby se ho zeptal na příchuť, ale ten spal v sedě zachumlaný v dece a vypadal jako spokojená skořicová rolka.

Pousmál se a přisypal speciální kakao. Po chvilce váhání i přiměřenou dávku chilli. Však se Harry nezblázní. Opatrně míchal a když už se kakao skoro vařilo, stáhl plamen a nechal ho jen tak jemně probublávat. Vzal duběnkový med a opatrně ho přidal do kakaa. Přesně sedm kapek.

Zatímco se ingredience spojovaly, rychle si vzal suché oblečení a převlékl se. To, co měl předtím na sobě vysušil kouzlem, kromě trička, které opatrně rozložil na židli. Když už bylo kakao hotové, stáhl plamen na úplné minimum a oběma jim do dvou hrnečků nalil.

Přivoněl k tomu svému a spokojeně se nadechl voňavé páry. Opatrně ucucl a usmál se. Pálivou verzi měl nejradši a tahle byla tak akorát. Přešel k Harrymu a strčil mu hrnek pod nos. Poťouchle sledoval, jak se Harry začal usmívat a pak líně otevřel oči.

"Vstávej ospalče. Nebo to mám snad vypít místo tebe?"

"To ať tě ani nenapadne." Zamumlal Harry a vymotal ruku z deky. Chytil nabízený hrnek a opatrně usrkl. "Mňam, tohle by sis měl nechat patentovat. Ale," vyplázl jazyk a zhluboka se nadechl, "je to strašně horký. A nemáš cukr?"

Severus se vědoucně usmál. "Tak nezapomeň foukat, máš v puse vítr. A mám med... je ale strašně sladký, tak to s ním nepřežeň."

"Hahaha. Vtipný." Vyplázl na něj Harry jazyk, protáhl se a přešel ke skleničce s medem. Zabořil do něj lžičku a celou ji dal do hrnku.

Severus se při tom pohledu otřásl. Vzal z postele polštář a pustil ho na zem vedle skříně. Sedl si na něj a natáhl nohy podél kotlíku. Spokojeně upíjel a užíval si relativního klidu. Pozoroval, jak Harry ztuhle zvedl polštář i deku a přešel k němu. Opatrně naaranžoval své místo vedle Severuse, lépe se zabalil do deky a sedl si. Severus si dolil a ještě pohodlněji se opřel.

"Mohli bychom pustit nějakou muziku." Ozval se do ticha Harry.

"Jo, to by bylo fajn." Odpověděl mu Severus a zase se napil. Cítil na sobě Harryho pohled. Jestli se mu snaží naznačit, že by měl vstát, tak to má smůlu. Sice mu je líp, než když se probudil na té lavičce, ale kdovíjak skvělé to nebylo. Popravdě měl pocit, že je ještě stále trochu opilý. Jinak by asi nic tak hloupého jako propašování Harryho nahoru ani nezkoušel.

Uslyšel vedle sebe hlasité povzdechnutí. "Ty to asi v plánu nemáš, co?"

"Ne?"

Další povzdechnutí. "Takže to je asi na mě, co?"

"Jop," řekl Severus klidně a znovu se napil.

"Oká... ale vybírat budu já."

"Posluž si." Usmál se Severus. Neměl nic, co by nerad poslouchal.

Harry se se skřípěním zubů zvedl a přešel ke stolu, kde se začal přehrabovat v šuplíku. Vyndal těžký kazetový přehrávač a potom i štůsek kazet. Všechno to opatrně přenesl k Severusovi a jednu kazetu opatrně zaklapl dovnitř. Pokojem se rozezněla hravá melodie.

Severus se usmál. Bylo to na něj trochu moc veselé ale třeba mu to zlepší náladu. Začal si broukat společně se dvěma zpěváky. Ohh so I´ll continue to continue to pretend my life will never end... and flowers never bend with the -

-CLICK-

Severus překvapeně zmlkl a podíval se na Harryho.

"Promiň, nemám na ni najednou náladu."

"Ahaa... Moc veselá, co?" Chápavě pokýval Severus hlavou.

"No ani ne... Spíš ten text."

"Vážně?" podivil se Severus.

"Jo, a ani nemám pocit, že by ti dva věděli, o čem zpívají." Pokoušel se mu vysvětlit Harry.

Severus upil kakaa a snažil se vzpomenout co se tam vlastně zpívá. "A kterou pasáž máš vlastně na mysli?"

Harry si povzdechl a taky se napil. Olízl si rty a dal se do vysvětlování. "Asi tu celou písničku. Mluví o tom, jak nevědí co je reálné, jak necítí co by měli a naopak. K tomu ta kravina s předstíráním že nezemřeš.... A to ani nemluvím o ztracení cesty, nepoznávání sebe sama a tak. A přitom to zpívají jako by zpívali o cukrové vatě a kolotočích. Naprosto mimo."

Severus chvíli mlčel. Neměl pocit, že by to mělo co do činění se zpíváním jako o cukrové vatě.

"Neber si to nijak špatně, Simon a Garfunkel jsou docela slušní, ale ne nic pro mě." Vyložil si jeho mlčení Harry jinak. "A páni, je to divný, ale to kakao pálí i když je studené."

Severus se usmál a jakoby nic prohodil. "Jo, to asi bude tím chilli."

"Chilli!?!" Vyrazil ze sebe Harry překvapeně. "Kterej magor by dával do kakaa chilli?!"

"No třeba já, například." Našpulil Severus uraženě rty.

"No to vysvětluje všechno." Zasmál se Harry nuceně. "Chceš vybírat teď ty?"

Severus přikývl a vzal si do ruky komínek kazet. "Ne, ne, moc veselé, moc romantické, tohle je taky strašnej oplodňovák, ne, nooo.... ne, a tahleta... tu mám rád..."

"Tak ji pusť!"

"Ale nebudeš ji vypínat!"

"Jasně, nebudu, tvoje volba, do té nemám právo co sahat."

S očekáváním zasunul kazetu do přehrávače a s úsměvem poslouchal pomalou, lehce nostalgickou kombinaci smyčců a fléten. When I was seventeen... it was a very good year.... Miloval ten sametový hlas, který sliboval a varoval zároveň. S obavou se podíval na Harryho, jestli jeho volbu schválí, ale ten se díval do prázdna a z jeho výrazu Severuse píchlo u srdce.

Hudba se stala veselejší a zpěvák byl najednou až vítězoslavný. And now I think of my life - as a vintage wine. Severus mu záviděl. A doufal, že i on to tak bude vnímat. Jednou. Až jeho život bude plný úspěchů a zkušeností. Těšil se, až bude starý. Vážně. Nemohl se dočkat až bude vědět.

Písnička skončila a řada s výběrem byla zase na Harrym. Ten se mezitím vzpamatoval a sáhl po jedné kazetě. "Páni, netušil jsem, že tohle už vyšlo!"

"Co?" Severus se nahnul, aby lépe viděl. "Jo tohle. Vyšla vloni. Ani nechtěj vědět, na kolik mě přišla. Freddie má dost slušný rozsah, a i ta písnička má něco do sebe."

"Hmm... pamatuju si ji. Hrála se dost často v rádiích. Jako hodně. A je naprosto šílená."

"Šílená? Co si zrovna ty představuješ pod pojmem šílená?"

"Maniakální. Mrazí tě z toho. Lehce nepříčetná ale má něco do sebe," pokrčil Harry rameny. "Chudák, neměl dobrou smrt." Povzdechl si.

"Cože?!" vykřikl Severus. "Co tím myslíš? Kdy? Jak? Co se mu stane?"

"Promiň!" vykvikl Harry. "Ale buď v klidu, bude to až za dlouho. Bylo mi tehdy nějakej deset, dvanáct."

"Dobrá..." rozdýchával to Severus. "A co se mu stane?"

"Hnusná nemoc. Dlouho to bude trvat ale on to nikomu neřekne. Až těsně před koncem. Makal na plné koule až do konce."

"To je blbý. Ale on je dobrej. Určitě bude mít do té doby ještě spoustu dobrých písniček."

"Jo to bude. Například -"

"Ne, už nechci nic slyšet. Koukej pustit tuhle a už nemel," dloubl do něj Severus loktem.

Is this a real life? Is this just fantasy? Caught in a landslide....

"No escape from reality..." zašeptal vedle něj Harry. Díval se na své ruce v klíně a přejížděl si palcem po jizvě na zápěstí. Severus rychle uhnul očima, když mu došlo, na co se kouká.

Zavřel oči, opřel se hlavou o skříň a poslouchal. Bylo na tom skutečně něco šíleného. Hypnotického. Ale cítil, jak mu to bůhvíproč dodává sílu jít dál. Ale v čem? To nevěděl. Bůhvíproč na něj ta písnička nikdy tak nepůsobila. Otočil se na Harryho, aby se ho zeptal na jeho názor a ztuhl. Harry měl zavřené oči, zatnuté pěsti a téměř neslyšně si nakřáplým hlasem zpíval. Tvářil se... Odevzdaně.

Severus se už poněkolikáté přistihl, že přemýšlí nad tím, co má vlastně ten kluk za sebou. Znají se jak dlouho, dva týdny? A je pro něj jen o něco málo menší záhadou, než byl toho prvního dne, kdy se objevil u něj v koupelně. Bylo na něm něco zvláštního, ale to nevysvětlovalo, že si Severus zvykl na jeho přítomnost u sebe v pokoji tak rychle. Jasně, stále se snažil přijít na způsob, jak se ho zbavit, ale občas s ním byla i zábava. A bylo fajn se bavit s někým, koho nezajímal jen alkohol a dělnické hnutí.

Písnička skončila a po ní naskočila rock verze hymny. Severus si uvědomil, že tu kazetu nejspíš zapomněl minule přetočit. Předchozí písnička i tohle bylo na konci pásky a on se zřídka dostal k tomu doposlouchat to až sem.

Přehrávač se s cvaknutím zastavil a Severus namátkou popadl další kazetu. Koukl na nálepku. The Beatles. Pokrčil rameny a strčil to tam. Zaposlouchal se do prvních tónů.

"Tu znám taky! To je ale hodně starý, ne? Skoro pravěký." Probral se Harry ze svého zamyšlení.

"Všechno je pro tebe starý, ne?" namítl Severus a dolil si zbytek kakaa z kotlíku.

"To máš pravdu... ty jsi totiž živoucí fosilie." Rýpl si do něj Harry. "Dinosaur... nebo ne, netopýr!"

"No dovol!" Odfrkl si Severus a uraženě si založil ruce na prsou.

"Dovolím." Ušklíbl se Harry. "Naprostá fosilie. Dokonce už začínáš i kamenět!"

"A to jako kde?" Vytáhl na něj obočí. I na ty jeho rychlé změny nálad si začínal zvykat.

"No přece tady," řekl Harry vážně a chytil ho na boku pod žebry.

"Co? Ale to přece není -" Nedořekl to. Harry v ten moment pohnul prsty a Severus se svinul a vyfrkl smíchy. "Nech toho!" odplazil se z Harryho dosahu. Ten se potěšeně šklebil a Severus mu po chvilce ten úšklebek vrátil. Vstal a za zvuků Here Comes The Sun vzal nové mléko a nalil ho do kotlíku.

"Další kakao?" Možná se snažil znít nebale, ale Snape ho měl přečteného. Byl natěšený jako malé dítě.

"Jop, jakou příchuť chceš teď? Zase chilli?" dobíral si ho.

"Jen to ne! Takovou tu s kořením, prosím."

"S kořením? Myslíš skořici s hřebíčkem?" ujišťoval se Severus.

"Jo, přesně tu," usmál se na něj Harry.

"Oukej." Vzal do ruky skořicovou kůru a několik kousků hřebíčku a vhodil je do mléka. "Když jsi předtím poslouchal tu písničku, na co si myslel?" zeptal se ho nenuceně s pohledem upřeným do kotlíku.

Míchal to víc, než bylo potřeba. A míchal dlouho.

Když už si myslel, že mu Harry neodpoví, ozvalo se mu tiše za zády: "Jak málo mu stačilo k tomu, aby si zničil život. Ale furt si za to mohl sám. Stěžoval si, že je ubohý, chudý, že ho nikdo neměl rád... Ale přesto kvůli němu máma brečela. Zahodil svůj život. A přitom nemusel. Víš?" Nečekal na Severusovu odpověď a naštvaně pokračoval dál. "On si ten život posral sám. Nepřestal fňukat. Chudáček malý!"

Poslední část zavrčel. Severus se na něj otočil a snažil se zpracovat, co do teď slyšel.

Harry se mu podíval do očí. "Jen zabil chlapa. Pistolí. A jako chápu, že se mu zhroutil svět, ale pořád.... Pořád to měl ve vlastních rukou. Pořád s tím mohl něco dělat." Dodal slabě. Sklopil pohled a hrál si se svými prsty. "On měl na výběr..."

Já ne. Dodal za něj Severus v duchu.

"Říkal, že je bez šance odejít, že nemůže nic dělat... Ale nezkusil všechno... jen fňukal."

Severus polkl. Tohle mohl velmi snadno pokazit. "A ty jsi zkusil všechno?" zeptal se ho nejjemněji, jak dokázal.

Harry opět zvedl zrak a tvrdě se podíval Severusovi do očí. "Půl roku." Procedil mezi zuby. "Zasraného půl roku jsem zkoušel utýct. Čekal jsem. Doufal jsem. Nejedl jsem. Nepil jsem. Schovával jsem lektvary. Zvracel jsem to, co do mě dostali. Předávkoval jsem se tím, co jsem si schoval. Provokoval jsem je, aby to přehnali a konečně mě zabili. Útočil jsem na ně. Pořezal se. Věř mi, všechno, co šlo, jsem doprdele zkusil, ale měli všechny výhody na své straně."

Severus zíral. Polkl. Tohle nečekal.

"A potom, když už mám šanci to hodit všechno za hlavu." Trpce se usmál. "Přivoláš mě svým rituálem sem."

Severus provinile sklopil oči. Teď ho ještě víc mrzelo, že to tak zvoral. Vzal Harrymu jeho možná jedinou šanci na lepší život.

Ticho se prohlubovalo a Severus na sobě cítil jeho pohled.

"Neber si to tak." Ozvalo se tiše. "Jsem přetaženej. A nemyslel jsem vážně půlku věcí, co jsem řek." Severus vzhlédl, tváře rudé hanbou. Harry se na něj usmál. "Navíc, tohle je docela slušná dovolená." Uklidňoval ho. Né, že by mu Severus věřil.

"Dovolená, jo? A co říkáš na svůj pětihvězdičkový hotel?" vysoukal ze sebe Severus.

"Ujde to." Pokrčil Harry rameny. Pokojová služba dobrá, kuchyně vynikající... a když jsme u toho, jak to vypadá s tím kakaem?"

"Skoro hotovo," odpověděl Severus a soustředěně rozmíchával čokoládu.

"Paráda! A můžeš to víc osladit?" zeptal se ho Harry nevinně.

Severus okamžitě prokoukl jeho náladu odlehčující manévr. "Tak to ani náhodou, osladíš si to přímo v hrnku. Nebudu kvůli tobě paskvit celou várku." Ušklíbl se a natáhl ruku po Harryho hrnku. Ten mu ho podal a Severus mu nalil. Zároveň s tím mu podal i med a raději se ani nedíval, kolik si ho tam Harry dává.

Zatímco usrkával své kakao, uvědomil si, jak rychle Harry dokázal rozptýlit jeho myšlenky V jednu chvíli je připravený povolat Pomfreyovou a v další by ho nejraději v tom přeslazeném kakau utopil.

"Severusi?"

"No?" vzhlédl.

"Moh bys zapomenout na ten výlev? Dnes není můj den a trochu jsem přeháněl."

Severus příliš rychle přikývl. "Jo, jasně. Žádný problém." Zapomenout? To sotva. Spíš si to musí pořádně zapamatovat a rozebrat si to... A taky se o tom výbuchu zmínit i Pomfreyové. Prosila ho, aby jí o jakýchkoliv změnách v Harryho chování řekl.

"Díky." Vydechl úlevně Harry. "Jsi fakt kámoš."

Severus sebou trhl. "Kámoš?"

"Jo, kámoš." Zašklebil se Harry. "Vážně sis myslel, že mě nakrmíš, dáš místo, kde spát, a já jen tak odhopkám, hned jak se mi zlomená pacička uzdraví?"

"Vážně ses teďka přirovnal ke zraněnému zvířeti, které děti tahaj domů?"

"Nevím, o čem mluvíš. Prosím, prosím, prosím! Že si mě můžeš nechat?" Dotíral na něj Harry štěněčím pohledem.

"Ježiši... ty si vůl!" protočil Severus oči. "Víš co, všechno ti odkejvám, hlavně tohle už nedělej!"

"Párada!" Usmál se Harry široce a spokojeně usrkl kakao.

Severus se podíval na hodinky na ruce. "Jen tak mimochodem, kdy že to jdeš k Ollivanderovi?"

Harry ho popadl za ruku a přitáhl si ji pod nos. "Merlovi spoďáry, Severusi! Tohle mi nedělej! Mám ještě něco přes hodinu času." Chytal se melodramaticky za srdce.

Severus ledabyle pokrčil rameny. "Nevím, o čem mluvíš. A je to Merlin. Žádný Merl. Máš vážně pitomý smysl pro jména."

Harry na něj uraženě zazíral. "Já mám náhodou báječný smysl pro jména."

Přeměřil si ho. "V tom případě jsem královnin šašek."

"A já jsem baletící trol!"

Severus nahnul hlavu na stranu a začal si ho usilovně prohlížet.

"Co máš zase?!" vykřikl frustrovaně Harry.

Severus nakrčil nos a soucitně se zašklebil. "A dovolí ti alespoň tancovat ve sboru, nebo ani tam tě nechtěj?"

"Ty!!!" zavrčel Harry a hodil po něm polštář.

Severus se smíchem uhnul a co nejrychleji vyhlásil příměří, než zbytek jeho lůžkovin skončí jako nové přísady do kakaa.

xXx

Harry nadšeně vstoupil do obchodu a nasál jeho dřevěnou vůni. Sluneční paprsky pronikaly sklem plným kapiček a celá výloha se kolem samolibé hůlky třpytila. Pan Ollivander seděl na vysoké stoličce za pultem, kde si četl v časopise a nadšeně ho přivítal.

"Ahoj Harry, dnes jsi tady dřív!"

"Zdravím Garricku. To víte, nemohl jsem se dočkat."

"To chápu, to chápu." Promnul si ruce Ollivander. "Jak se dneska cítíš?"

Harry se nejistě zavrtěl. "Dobře, nic zvláštního dneska."

"To je dobře, to je moc dobře." Mumlal si Ollivander a pozorně si ho prohlížel. "A jak jsi na tom s magickou hladinou?"

"Je to dobré, včera Poppy říkala, že už bych mohl postupně začít s kouzly."

"Tak to je dobře, pořád ještě běháš?"

"Ano, skoro každý den." Odpověděl mu obezřetně Harry. Proč má tolik otázek? Sice se dost uklidnil od té doby, co věděl, že je Harry pod ošetřovatelským dohledem, ale stejně. Neměl rád, když se lidi okolo tvářili, že mají starost.

"Tak tedy dobrá," přikývl si pro sebe Ollivander. "Můžeš jít rovnou dozadu, však víš, co a jak. Hned přijdu za tebou!"

Harry se úlevně usmál a svižně přešel ke konvici na čaj a připravil jim oběma šálky. Musel přiznat, že ten kluk nebyl tak špatný. Dospělý Snape bude otřesný, ale jeho mladší verze byla snesitelná. A dala se lehce rozptýlit, takže ani moc nešťoural. Když se voda dovařila, přelil čaj a vyskládal sušenky na talíř. Automaticky všechno naaranžoval podle etikety. Nevěděl, koho by potěšil víc. Staršího Malfoye, Pána zla nebo tetu Petunii?

Harry popadl tác a přenesl ho do dílny. Ollivander tam už byl a nadšeně si mnul ruce nad podlouhlou krabičkou.

Harrymu se rozšířily oči. "Garricku... Je to to, co si myslím, že to je?"

"Ano!" zajásal Ollivander. "Včera jsem dodělal poslední úpravy!"

Harry se zeširoka usmál. Konečně! Po měsících bude mít zase... "Můžu?" zeptal se a Ollivander mu se širokým úsměvem podal krabičku.

Harry ji otevřel a tam ležela. Přesně, jak si ji společně s Garrickem vymysleli, ale dokonalejší. Bělost dubu schovaná pod tmavě hnědým lakem. Bronzové ozdobné držení schovávající zelený kámen ve svém vrcholu. Bronz se ukázal být skvělým mediátorem pro Harryho magii. Kov perfektně vedl magii skrze zelený kámen jádrem z testrálovy žíně až do zaoblené špičky. Dokonalost sama. Opatrně hůlku vzal do rukou a cítil, jak nedočkavě pulzuje. Byla mocná a měla silnou vůli.

Nezačal s ní okamžitě kouzlit. Místo toho si vzal z krabičky i bronzový prsten s druhou půlkou zeleného kamene. Byla to obroučka s jemnými detaily, rozšiřující se v oblasti kamene. Po stranách smaragdu bylo i šest nenápadných menších křišťálů. Dal si ho na prostředníček pravé ruky a zkusmo s prsty zahýbal. Cítil, jak se mu žilami rozlévá zvláštní uklidňující chlad.

Opět chytil hůlku a ta se naladila na prsten. Váhavě se podíval na Garricka a on povzbudivě kývl. "Jen něco lehkého, Harry. Zvykněte si na sebe."

Harry přikývl a zavřel oči. Sevřelo se mu srdce. Nadechl se a potichu zašeptal: "Lumos."

Hůlka spokojeně zavrněla a on otevřel oči. Tady bylo. Nádherné, teplé, téměř až oslepující světlo na špičce jeho hůlky. Usmál se. Najednou měl teplo v očích i na tvářích a téměř nic neviděl. Kromě toho úžasného světla. Které on vykouzlil. On! Po měsících bez hůlky... Nemohl tomu uvěřit. A přesto tady to světlo bylo. Úžasné, kouzlené, světlo. Jeho světlo.

Se šťastným úsměvem se skrze slzy podíval na Garricka. Staroušek se na něj pyšně usmíval.

"Děkuju," zašeptal Harry slabě.

Garrick ho přesto slyšel a jemně mu odpověděl: "Není vůbec zač. Je to moje radost." Přešel o kousek blíž k Harrymu a natáhl ruku, aby ho chytil za rameno. Rychle se ale zarazil, svěsil ruce podél těla a dál se šťastně usmíval.

Harry ale nemyslel na to, co by mu mohl udělat. Ne. Nemyslel vůbec. Nechal tělo, svou magii a tu úžasnou hůlku, ať pro jednou myslí za něho. A tak udělal krok vpřed, pak druhý a když stál těsně u Garricka, rozhodil rukama a těsně ho objal.

Garrick zalapal po dechu a váhavě Harryho obejmul svými tenkými ale silnými pažemi. Harry ho stiskl silněji a jen šeptal Děkuju stále dokola. Garrick ho objal ještě silněji a když se Harryho tělo začalo lehce třást, přidal k tomu malé konejšivé kroužky. Harry mu zabořil tvář hlouběji do ramene a nechal se, poprvé v životě, doopravdy utěšit.

Když se uklidnil, nejistě se odtáhl a uslzeně se na Garricka usmál. "Vím, že se opakuju, ale děkuju mockrát."

Garrick mu úsměv vrátil. "To je v pořádku Harry. Potřeboval si to."

Harry se nervózně zasmál a prohrábl si vlasy. "To asi ano."

Garrick natáhl ruku a jemně ho chytil za rameno. "Lepší?"

"Lepší." Přikývl Harry a chytil Garricka za ruku na svém rameni.

"Tak, Harry, a co chceš dělat teď? Skřítci upekli speciálně pro tebe moc voňavý koláč na oslavu. Anebo," dodal Garrick vědoucně, "chceš strávit chvíli na zahradě a kouzlit?"

Stačil mu jen Harryho rozzářený úsměv. Potřásl hlavou a mávl rukou směrem ke dveřím na zadní dvorek. "Posluž si. Až budeš mít dost, přijď a oslavíme to." Mrkl na něj a odešel do obchodu. Pravděpodobně pokračovat ve čtení hůlkařského magazínu.

Harry se na patě otočil, popadl jednu sušenku z talíře a než došel na dvorek, snědl ji. Na dvorku, který byl spíš ohromnou zahradou, se postavil pod starý javor. Namířil na malou větévku a vyslovil Wingardium Leviosa! Větévka vystřelila ohromnou rychlostí nahoru a vrazila do velké větve, kterou otřásla. Harry se hlasitě rozesmál. Kouzlí!

A kouzlil dál a dál a dál. Pamatoval si Garrickovu připomínku, že se s novou hůlkou má začínat od jednodušších kouzel, a tak se pomalu prokousával učivem prvních ročníků. Kouzlil jedno kouzlo za druhým a při tom se nahlas smál. Nadšeně poskakoval mezi poletujícími listy, které měnily barvy a tvary. Bylo to úžasné. Po chvíli vyzkoušel i Protego. Štít byl zářivější a silnější, než co si Harry pamatoval. Popravdě, byl ten štít až moc zářivý. Na chvíli se lehce zadýchaný zastavil a pořádně si ho prohlédl. Ano, byl extra zářivý. V podstatě až nebezpečně. Co kdyby ho během boje oslnil a on by neviděl protivníka za ním?

Rozhlédl se. To, co se mu před chvíli zdálo jako úžasné představení se teď proměnilo v chaos. Zmatek. Listy létaly jako zběsilé. Větvičky nebezpečně měnily svůj tvar. Zmateně si prohrábl vlasy a Finitem chtěl kozla zrušit. Povedlo se mu ale zrušit jen polovinu. Asi byl unavenější než předtím. Na chvíli s rukou na prstenu zaváhal. Přemýšlel, že by ho sundal, ale Garrickův varovný hlas v hlavě ho zastavil.

Místo toho se zhluboka nadechl, soustředil se a protlačil hůlkou víc magie.

"Finite!" Hlas se mu třásl ale přesto v něm byla síla. Všechno se okamžitě zastavilo Všechny listy i větvičky se zarazily v pohybu. Změnily se na svou původní podobu i barvu a pak se začaly rozpadat.

Harry to zděšeně pozoroval. Přešel k jednomu z visících listů ve vzduchu a podíval se na něj zblízka. Drolil se od okrajů směrem do středu. Měnil se na prach, který pomalu odvál neviditelný vánek. Se všemi ostatními listy se stalo totéž.

Polkl. Tohle teda nečekal. On nezrušil jen kouzla, on zrušil ty listy samotné! Na tohle si tedy bude muset dávat pozor. Co když se bude chtít oholit a odřízne si kus čelisti?

Rozhlédl se po zahradě a s úlevou si uvědomil, že se to kouzlo týkalo skutečně jen věcí, které zakouzlil. Zbytek byl netknutý. Naštěstí. Radost z kouzlení ho už ale přešla. Vrátil se do domu a vystoupal nahoru po schodech do salonku.

Hned se objevila skřítka se sladkým meduňkovým čajem. "Cindy řekne pánovi, že je mladý pán v salonku."

"Děkuji Cindy," kývl na ni Harry a upil čaje. Byl výborný. Cindy vždycky věděla, jaký čaj mu udělat. Jestli na únavu, neklid, nebo pro soustředění.

Za chvíli přišel Garrick a sedl si naproti do měkkého křesla. Cindy přinesla kávu pro něj a za chvíli se s dalšími třemi skřítky vrátila i s krásným dortem, na kterém byl nápis: Gratulujeme k hůlce Harry!

Harry se usmál a na Garrickův pokyn se chopil nože. Nandal sobě i Garrickovi na talířek a ochutnal. Ten dort byl perfektní. Krémový, s citronovou šťávou a kousky malin a borůvek. Lehká a vyvážená chuť kyselého a sladkého.

Pomalu jedl dál a přemýšlel nad tím, co se stalo v zahradě.

"Harry? Trápí tě něco, s čím ti můžu pomoct?" zeptal se ho Garrick ustaraně.

Harry si povzdechl a posouval drobky na talířku. "Nevím... moje kouzla tam na dvorku... nebyla taková jako předtím." Vysoukal ze sebe opatrně.

"Harry," podíval se na něho Garrick chlácholivě. "Víš, že s mediátory, které jsme použili, není neobvyklé, že tvá kouzla mají menší sílu."

"No o to právě jde," zvedl Harry oči z drobků na talířku. "Nemají. Jsou silná a... divoká. Nevím, jak jinak to popsat."

"Divoká?" zeptal se obezřetně výrobce hůlek.

"Ano," přikývl Harry. "A když jsem je zkusil ukončit, tak se, tak se... všechno rozpadlo." Opatrně vysvětloval. Sklopil zrak zpátky ke zbytkům dortu. "Omlouvám se."

"Ale Harry, za co?" rozhodil rukama Garrick. "Nic si neudělal špatného, spíš bych se já měl omluvit."

Harry překvapeně vzhlédl.

"No ano," vysvětloval Garrick. "Evidentně jsem dostatečně nezkorigoval všechny mediátory dle výpočtů a měření! Byl jsem si tím jistý, ale i mistr tesař se někdy utne." Usmál se na Harryho. "Odpustíš starému kozlovi jeho chybu?"

Harry nevěděl co říct. Dospělí nikdy chyby nepřiznávají, ne? "Ee, jistěže ano?"

"Děkuju ti," přiložil si Garrick ruku na srdce a děkovně sklonil hlavu. "Abychom ale vyřešili tvůj problém, říkal jsi, že je to moc silné?"

"Ano," přikývl teď o něco jistěji Harry. "Potřebuju strašně málo kontroly nad tím, co se vlastně kolem děje, a když se to pokusím pevně převzít.... Evidentně to je moc." Garrick přemýšlivě přitakal a pobídl Harryho ať mluví dál. "A ne že by na tom bylo něco špatného, ale ta kouzla, jsou až moc silná. Nemůžu vykouzlit světlo ani štít, aniž by to všechny oslepilo, a vlastně ztratilo svůj efekt."

"Chápu... Takže, co kdybychom zašli na dvorek a ty mi to ukázal? Pravděpodobně jde jen o kosmetickou úpravu, možná lepší upevnění kamene, nebo by to chtělo pozměnit drážkování v kovu... Vezmu si sebou své přístroje a pořádně to změříme, ano?" Usmál se na Harryho. "Nejdřív ale dojezme ten dort, jinak mě skřítci budou s výčitkami vykrmovat až do Samhainu."

Harry si oddechl a usmál se. "A to bychom přeci nechtěli, že?"

"To rozhodně ne!" zasmál se Garrick zvonivě a ukrojil jim další kousek dortu.

Nějakou chvíli bylo kromě cinkání lžiček a šálků ticho. Pak se ale Garrick nadechl a Harry v očekávání vzhlédl.

"Harry? Jaké máš plány až skončí prázdniny?"

Harry polkl kousek maliny a rozpačitě se poškrábal na jizvě pod uchem. "Ještě jsem o tom nepřemýšlel." Popravdě o tom přemýšlel hodně a byl den ode dne nervóznější, protože Severus s výzkumem vůbec nepokročil.

"Hmmm... A pokud jsem to dobře pochopil, teď bydlíš u mladého pana Snapea? A snažíte se přijít na způsob, jak by ses mohl vrátit."

"Ano," odpověděl Harry a přemýšlel, kam tím Garrick míří.

"A jak jste tedy na tom?"

"Dochází mu zdroje... už neví, kde by ještě měl hledat. Takže přemýšlí, že pak zkusí bradavickou knihovnu." Ošíval se Harry.

"Rozumím. A co budeš tedy dělat ty, jestliže se pan Snape vrátí do školy?"

"No, uvažoval jsem, že si pronajmu pokoj v Děravém kotli anebo u Mokrého suchapouda."

"Nesmysl," mlaskl Garrick. "To by si mohl utratil celé jmění."

"To ale není problém. Přemýšlel jsem, že bych si sehnal nějakou práci, abych si přivydělal."

"A co bys dělal?" vyptával se Garrick dál.

"Obchody tady na Příčné vždycky potřebují poslíčky pro přenášení zboží, které je citlivé na magii, nebo příliš důležité, než aby ho nesly sovy nebo aby se s ním zákazník přenesl."

"A nebylo by jednodušší zůstat tady u mě v obchodě?" navrhl mu Garrick nejistě.

Harry překvapeně vzhlédl. "Jak to myslíš?"

"Jak jsem řekl. Mohl by ses u mě učit, být tu jako pomocník... stejně ti to tady už jde. A mně by se pomocná síla hodila. A bydlet by si mohl v druhém patře. Mám tam několik volných pokojů, tenhle dům je pro jednoho starého hůlkaře příliš velký," řekl Garrick mírně.

"Takže bych žil tady? Ve tvém domě?" ujišťoval se Harry.

"Ano, tady, v mém domě, se mnou." Jiskřivě se na něj Garrick usmál.

"Jsi si jistý, nevadilo by to?" váhal Harry.

"Ano, jsem si jistý, myslíš, že bych to jinak nabízel?"

Harry nad tím přemýšlel. "To by bylo fajn..."

Garrickův úsměv pohasl. "Ovšem, jestli chceš být raději nezávislý ve svém vlastním, pochopím to."

"Ne! Ne. Tak jsem to nemyslel!" vysvětloval o překot Harry. "Strašně rád budu bydlet s tebou."

"Ale?"

"Ještě nikdy nikdo z toho moc štěstí neměl," připustil Harry. "Už takhle jsi toho pro mě udělal hodně, nechci být na obtíž."

"Nesmysl," mlaskl nespokojeně Garrick. "Jistěže nebudeš na obtíž. Harry, podívej se na mě." Když měl jistotu, že mu Harry kouká do očí, pokračoval: "Byl bych velmi šťastný, kdybys tu se mnou zůstal a pomáhal mi."

Harry se s úlevou usmál. Tak teď tomu už rozuměl. "V tom případě tu zůstanu a pomůžu." Koneckonců obchod je velký a Garrick už několikrát zmínil, že mu chybí pomocná ruka.

Garrick radostně zatleskal a začal Harrymu vysvětlovat, jak správně přesvědčit Kůroleza, aby se podělil o dřevo ze svého stromu.

xXx

"Co to s tebou je?" zeptal se ho Severus podrážděně, když už ho Harry potřetí nevnímal. Harry mu pomáhal s připravováním přísad pro další várku lektvaru a už si málem usekl několik článků prstů.

"Promiň, jen jsem zamyšlenej."

"Vážně? Nevšiml jsem si," ironicky poznamenal.

Harry přikývl a dál krájel kořen.

"Haló? Země volá Harryho!"

"Co?" vzhlédl Harry zmateně.

"Na co myslíš?"

"Ve školním roce budu bydlet u Garricka," řekl Harry nejistě, jako by tomu nemohl sám uvěřit.

"No tak to je dobrá zpráva, ne? Máš o starost míň," podotkl Severus.

"To ano, ale... Stejně je to zvláštní."

"Proč jako?"

"Já nevím... Je to divný. Je to jako..." Hledal správná slova.

Severus opatrně odložil stříbrné struhadlo. "Divný? Nenutí tě snad Ollivander do něčeho... však víš... co bys sám nechtěl?"

"Co?" Podíval se na něj Harry nechápavě. Když viděl Severusův rozpačitý výraz, došlo mu to. "Ne! Ne, ani náhodou! Jak tě to mohlo vůbec napadnout?! Garrick je ten nejhodnější a nejlaskavější člověk jakého znám! Neublížil by ani mouše!" rozčílil se.

"Tak v čem je problém?" zeptal se ho Severus zvědavě.

V čem je vlastně problém? Harry se zarazil. "Co když to zase zvořu?"

"Jak? Podle všeho jsi na něj udělal dojem hned ten první den," namítl Severus a dodal škádlivě: "I když nechápu proč."

"To jen že... nikdy mě nikdo nebral jen proto, jaký jsem, víš? A i když tvrdili opak, stejně se ke mně chovali jinak než k ostatním."

"Netvrď, že jsi byl nějaká místní celebrita," odfrkl si Severus.

V Harrym hrklo a rychle se hraně zasmál. "To sotva, na to tam byli jiní experti. Ale známí rodiče bohatě stačí."

"Počkej, počkej... Takže si čistokrevnej nebo ne?" zarazil ho Severus. "Mezi mudly se pohybuješ dost s jistotou, ale to by kolem tebe nedělali takové cavyky, kdybys byl od mudlů," přemýšlel nahlas.

"Ani jedno," odvětil Harry, a zatímco udržoval lehký úsměv, rychle vymyslel další matoucí historku. "Půl na půl. Máma čistokrevná, táta mudlorozený. Když to zjistil, dost ho to vzalo. A byl z toho dost poprask. Ale pak táta rozjel pár obchodů a když začal vydělávat fůru peněz, začali ho všichni okolo mít rádi." Pokrčil rameny. "A mě samozřejmě taky. Ale víš, jak to je. Když víš, proč tolik lidí chce být tvými přáteli, najednou to zhořkne."

"Chudinko malej," zavrčel Severus o trochu méně přátelsky než obvykle. "To muselo být strašný."

"Zvykl jsem si." Pokrčil znovu rameny a špičkou nože posouval nakrojený kořen. "Ale jak jsem řekl, když lidi okolo nezajímá, jaký si, ale jen kdo jsi... Těžko si potom přiznáš, že tě chce někdo ubytovat zadarmo u sebe v baráku."

"Ehm... haló? Jaký zadarmo? Vždyť si to tam odpracuješ jako jeho učeň, ne? Pomáhat zametat dílnu, štípat dříví a tak?"

"Jaký dříví?"

"No přece to na hůlky. Ne?" zeptal se ho Severus vážně.

"Ty barbare!" zhrozil se Harry. "Já ti dám na hůlky! To je strašně delikátní proces! Musíš opatrně vybrat jednu větev, kterou s největší jemností oddělíš od stromu a pak ji necháš vysušit přesně vypočítaný počet dnů. Než ji začneš opracovávat, můžeš čekat i roky, než bude mít dřevo tu správnou frekvenci, která bude adekvátně korespondovat s vybraným jádrem a-"

"Zadrž zadrž génie," zvedl Severus obranně ruce. "Žádné štípání, ale chápeš, že už teď toho víš o hůlkách víc, jak většina kouzelníků?"

"No nevím, zase tolik toho není."

"Třesky plesky strachapoudovy stesky. Víš toho dost, tak se s tím smiř a pochop, že právě proto tě Ollivander chce."

Harry se podrbal na jizvě pod uchem. "No, když to podáš takhle... Ale i tak, je k tomu potřeba ta správná magie, a tu já - " zarazil se. Měl ji, ale neprávem. Ale jak by to mohl vysvětlit komukoliv?

"A tu ty evidentně máš." Dořekl za něj Severus. "A teď už přestaň s tou falešnou skromností a soustřeď se spíš na ten kořen bludníčku, nebo to nikdy nedokončíme."

Harry se ušklíbl a vrátil se k napůl rozkrájenému scvrklému kousku. Opatrně uřízl další kolečko ostrým stříbrným nožem a pak ho rozdělil na čtvrtiny. Rychle je vhodil do nádoby s čistým lihem a začal krájet další, přesně půl centimetru široký kousek.

Chvíli pracovali v tichu a Harry si užíval práce. Bylo něco uklidňujícího na tom, jak byl každý pohyb následován dalším, a tak dokola. Úplně cítil, jak mu magie kořene vibruje pod rukama a mění se s každým kontaktem stříbra.

Okem kontroloval hodinky na Severusově ruce a hlídal si čas, kdy měl vyrazit běhat. Když teď věděl, proč tak moc záleží na způsobů krájení, ostrosti nože i typu, ze kterého byl vyrobený (nemluvě o dřevu prkénka), konečně mu začalo docházet, proč takové množství jeho lektvarů skončilo neúspěchem. Když je koneckonců někdo zvyklý vařit od oka, improvizovat, a všechno mít hotové co nejrychleji, těžko může čekat, že s lektvary to dopadne stejně úspěšně.

Když skončil, všechno po sobě uklidil a převlékl se. Severus mu nevěnoval žádnou pozornost a dál pečlivě odpočítával třicet sedm mločích očí do každé z ampulek. Prý mu to usnadňovalo později práci.

Harry si zavázal pořádně tkaničky, houknutím se rozloučil se Severusem, který něco zabručel na oplátku, a seběhl ze schodů dolů. Severusův otec se už několik dnů neukázal a Harry se sám sebe ptal, jestli toho chlapa ještě někdy uslyší. Před domem se dal do běhu po známé trase. S výdrží na tom byl o mnoho líp než když začínal. Poppy tvrdila, že je to díky práci jeho magie. Než začal kouzlit, byla to jediná možnost, jak trochu upustit páru. Ale Harrymu se jistým masochistickým způsobem líbilo, jak jeho tělo na velkou zátěž reagovalo. A vždy mohl nádherně vypnout hlavu a nemyslet.

Doběhl na zastávku, kde už na něho čekala... Foxy. Stále se ještě nedokázal přinutit říkat její jméno. Jakmile ho uviděla, zamávala a usmála se na něj. Odložila knížku, kterou četla, na lavičku vedle sebe a zkontrolovala hodinky.

"Dneska si tu o pět minut později." Houkla na něj.

"Promiň." Harry vydechl, doběhl k ní a udýchaně se opřel o kolena.

"V poho," změřila si ho pátravým pohledem. "A co tě zdrželo?"

"Nevím," pokrčil Harry rameny. "Asi mám dneska horší den."

"Ale ta tvá dřina se vyplácí," poklepala na místo vedle sebe a Harry si sedl.

"Jo, taky mám ten pocit." Přitakal Harry a zaraženě se podrbal pod uchem.

Najednou ho chytla za biceps, stiskla ho, olízla si rty a koketně se na něj usmála. "A posiluješ taky vršek?"

Harry se jí zprudka vyškubl, vyskočil z lavičky a zůstal na ni vyjeveně zírat. "Co to bylo?!"

Foxy sebou trhla. "Neřvi na mě!" Založila si ruce na prsou a schovala tvář za vlasy.

Harry se zhluboka nadechl. A ještě jednou. Začal pochodovat ze strany na stranu. Zas tak zabedněnej nebyl. Poznal, když s ním někdo flirtoval. "A mohla bys mi prodím vysvětlit, co to bylo?" Odsekával každé slovo. "Nemáš takhle náhodou přítele?" dodal o něco klidněji.

Foxy měla stále pohled sklopený do klína, kde si hrála s červeno-žlutým náramkem z korálků. "Promiň," pípla a zastrčila si vlasy za ucho. "Přehnala jsem to, já vím..." začala se třást a další slova z ní vyšla jen jako nezřetelné mumlání. Harry se zarazil, nacpal všechny pocity do termosky a zhodnotil situaci.

Holka.

Brečí.

Sahala na něj.

Něco se jí děje.

Sahala na něj.

Ale asi to nemá nic společného s ním.

Tak co může dělat?

Hermionu vždycky uklidnilo, když ji Ron nebo Neville obejmul.

Ale on nechce nikoho objímat!

Zhluboka se nadechl a nejistě přešlápl. Co má dělat?

Foxy se mezitím třásla a už i vzlykala.

"Ehm... Provedl jsem něco?" zeptal se Harry opatrně.

"Ne, ne, ty ne... Jen jsem se vrátila od přítele, a..." vzlyky ji přemohly a ona se začala zběsile přehrabovat v tašce.

Harry se napružil ale přinutil se zůstat klidný. "Udělal ti něco?"

Foxy zavrtěla hlavou. "Neeee" zakvílela, vzala kapesník a pořádně zatroubila. Lapala po dechu a když se dostatečně uklidnila, pokračovala: "On už mě nemá rááád."

Harry protočil oči. "Vážně?"

"Asi jooo."

"Asi?" pátral Harry dál. Proč holky tak brečí? Vždyť se to dá vyřešit v klidu!

"Já nevííím. Vůbec se se mnou bavil. Furt lítal s- s- s-"

"S tím svým kámošem?" dořekl za ni. Tuhle písničku znal už dost dobře.

"Eh hmm." Přikývla Foxy a utírala si obličej zmáčeným kapesníkem.

Harry se ještě jednou zhluboka nadechl a sedl si vedle ní. "Dobrá. Tak, poslouchej mě dobře. Řeknu ti, co uděláš."

Foxy se na něj vyčkávavě podívala. Byla opuchlá a červené fleky měla po celém obličeji.

"Nadechni se."

Nadechla se a chtěla zase vydechnout.

"Ne ne ne." Zadržel ji Harry. "Hezky ho nech uvnitř."

Vykulila oči a Harry ji tak chvíli nechal. "Výborně. A teď vydechni. A nádech."

Foxy ho poslechla a znovu se nadechla, tentokrát o něco méně třaslavě.

"A výdech... Nádech... Výdech... Nádech... Výdech... Výborně. Jak je ti teď?"

Foxy se váhavě usmála. "Lepší. Díky Beau. A promiň, ještě jednou promiň. Vím, že nemáš rád, když na tebe lidi sahaj."

"Jo, v poho, nech to bejt," mávl Harry rychle rukou. "Takže, co že se to stalo?"

"Asi budu single."

"Snad ne trable v ráji?" zeptal se jí laškovně.

Neodpovídala.

"Foxy?" zeptal se jí opatrně.

Roztřeseně se nadechla a zašeptala: "Je to v kelu..."

Harry zvedl překvapeně obočí. "V kelu?"

"Všechno!" Slza jí stekla po tváři a ona ji rozčileně setřela. "Furt mě ignoruje! Předtím to bylo super, furt jsme byli spolu, měl zájem, víš? Ale teď... skoro mi neodepisuje a když, tak s dvoudenním zpožděním a jen pár řádků! A to stejně jen básní nad tím, jak skvělé prázdniny má!"

Na Harryho spadl velký kámen, když si uvědomil, co by to mohlo znamenat. Tohle vůbec není dobré. "Třeba to je jen těma prázdninama, ne?"

Roztřeseně si utřela nos zmuchlanou kuličkou, co bývala kapesníkem. "To jsem si taky myslela... Byla jsem na pár dní u nich, ale teď tam nonstop bydlí i jeho kámoš. A v jednom kuse spolu lítali venku a mě si vůbec nevšímal! Strávila jsem dvě hodiny blouděním po jeho domě, než ho napadlo mě začít hledat... Dvě hodiny!"

"Tak... to je mi moc líto." Začali se mu potit dlaně.

"A víš, co je na tom nejhorší? Že úplně cizí kluk, kterého přepadla moje teta a se kterým jsem se párkrát viděla na zastávce, projeví víc obav než ten, který mě údajně tak miluje!"

"Hele, kluci jsou hloupí. Občas jim některé věci nedochází. To bude dobré, uvidíš," snažil se jí uklidnit.

Mlčky přikývla a otřela si obličej do tílka. Když viděla mokré fleky, nuceně se usmála. "Aspoň že jsem na sobě dneska neměla mejkap. Vůbec jsem na něj neměla dneska náladu."

"Jo, to asi chápu." Napodobil Harry její smích.

Chvíli bylo ticho.

"Když já nevím, co mám dělat." Ozvala se zase Foxy. "Myslela jsem, že si to u něj užijeme. Rodiče mi to povolili, a přestože jsou ti jeho strašně úzkoprsí, máme ložnice na druhé straně sídla a tak, jsou prima." Rozčileně sevřela pěsti. "Ale oni nebyli tím problémem. Přísahám. Na dvě hodiny jsem se ztratila a on si toho ani nevšiml."

"Ale říkala jsi, že si všiml, ne?" zmateně se zarazil Harry. V tom její vyprávění se už ztratil.

"Jo všiml, ale až po dvou hodinách. A to jsme byli domluvení, že se za pět minut sejdeme v modrém salónku!"

"Pfff... tak to je asi blbý." Připustil Harry a cítil, jak mu stéká kapka ledového potu po zádech.

"Ale stejně si myslím, že bys měla počkat s vážným rozhodnutím, než se budete vídat častěji," přesvědčoval ji. "Prázdniny mají na lidi zvláštní vliv."

"Myslíš?" zeptala se ho Foxy nadějně.

"Jo, myslím," ujistil ji.

"Tak jo," odpověděla mu slabě a trochu se pousmála. "A promiň mi ten výlev. A to předtím taky," dodala po chvíli Foxy. "Ani nevím, proč ti to říkám." Kousla se do rtu a znova si ho změřila. "Ale bůhvíproč mám pocit, že ti můžu věřit víš? Tady," položila si ruku na břicho. "Mám takový pocit..." Zavrtěla hlavou. "Promiň, asi musím znít jako blázen."

Harry se na ni smutně usmál. "A nesnědla jsi něco zkaženého?"

Uslzeně se usmála. "To asi ne."

"A navíc," pokračoval Harry, "všichni jsme blázni. Přiznáním jen postoupíš na další úroveň."

Zasmála se. "Nevím, jestli mě má uklidňovat nebo děsit fakt, že tomu nesmyslu rozumím."

"Ber oboje, já to mám taky tak." Mrkl na ni a její úsměv se ještě rozšířil.

Harryho úsměv nabral na opravdovosti. Rád ji viděl veselou.