1. kapitola - Prolog (Sbohem)

10.11.2019

"Připravený?"

Harry přikývl. "Ano, pane."

Pán zla se na něj v odrazu zrcadla usmál. "Výborně."

Ruce položené na ramenou jako by vůbec nic nevážily. Přes čerstvě zastřižené vlasy cítil na temeni jeho teplý dech. Na moment zavřel oči. Aspoň na chvíli tak neviděl svou perfektní kopii. V jizvě mu škubalo. Stisk na jeho ramenech zhrubl. Dřív by aspoň sevřel čelist, ale už dávno se poučil.

"Snad nejsi unavený?" zeptal se starostlivě hlas nad ním.

Otevřel oči a na Pána za sebou se skrz odraz pousmál. "K smrti, pane."

Tlumený smích a svižný pohyb hůlky. Flakón přitisknutý ke rtům. Puch.

"Vypij to, Harry," pošeptal mu hlas do pravého ucha.

Poslechl. Zaklonil hlavu a nechal ji ležet na hrudi v slavnostním hábitu. Pootevřel ústa. Odporná tekutina mu pomalu vtekla do úst a on pohmožděným hrdlem polykal, jak nejrychleji dovedl. Byla by to ironie, kdyby se zrovna teď utopil. Lektvar celou cestu dolů pálil a v žaludku zabublal.

"Hodný Harry," pochválil ho, když byla lahvička prázdná.

Harry narovnal hlavu a zatřásl s ní. Myšlenky se rozběhly šíleným tempem. Měl problém zaostřit a levé víčko mu začalo cukat. Zhluboka se nadechl a přitiskl si na neklidné oko prsty. Přiměl blázinec v mysli zpomalit a všechen neklid uzavřel.

"To bylo nějaké silné, pane."

Pán zla se ušklíbl s pohledem upřeným na lahvičku, kterou zkoušel odlevitovat na vyřezávaný stolek pouhým pohledem. "Dva doušky nebo všechno." Pokrčil rameny a flakónek s klapnutím dosedl na dřevo. "Zas až takový rozdíl to není."

"Aspoň už nebudu potřebovat kávu," zažertoval Harry. Směs lektvarů, která mu kolovala žilami, by na nohou udržela i mrtvého. Stejně jako Averyho káva. Nemohl mu upřít, že byla skutečně tou nejlepší, jakou v životě ochutnal.

Pán zla se znovu zasmál, ale pak jeho výraz zvážněl.

Harryho srdce se rozbušilo rychleji a myšlenky se rozeběhly. Provedl něco? Se zadrženým dechem čekal, co bude dál. Když přešlápl na měkkém koberci, měl chodidla i malíčky jako v ohni. Teda...

"Budeš mi chybět, Harry," řekl Pán zla trochu udiveně. Jako by tomu sám nevěřil.

Na moment se svět kolem nich zastavil. Dívali se na sebe přes zlatě zdobené zrcadlo a na chvíli, na malou chviličku, Harry cítil, že něco uvnitř něj bude navždy Pánu zla patřit. Začaly ho pálit oči.

Zamrkal, a bylo to pryč.

Nervózně se zasmál. "Nemůžeme to zrušit. Všichni už jsou tady nebo na cestě." Palcem směrem ke dveřím s těžkými fialovými závěsy. "Viděl jste tu kupu darů, co máte v jídelně?"

Vážný výraz byl tentam. "Harry!" Zasmál se hlubokým smíchem a zavrtěl hlavou. "Ty můj hlupáku... Ty jsou přeci pro tebe!"

"Pro mě? Tomu nerozumím, pane. Je to přeci vaše slavnost!"

"Ano. Ale víš, co je dnes za den?"

Zavrtěl hlavou. "Ne, pane. Bohužel jsem ztratil pojem o čase."

"Ach jistě," odmávl to Pán zla jako malou mouchu. "Dnes je třicátého prvního. Července."

Řezavě si odkašlal. "Pane, ne že bych chtěl být nezdvořilý, ale co nimi bude? Víte," dodal rychle, "na rozbalování asi nebudu mít čas."

"Naprosto s tebou souhlasím. Pravděpodobně to necháme na ostatních, aby se mohli po hostině nějak zabavit."

"Děkuju, pane." Sklonil hlavu a několikrát propnul nohu, aby uvolnil ztuhlé koleno. Jakmile v něm hlasitě luplo, bylo to lepší. "Jen buďte, prosím, opatrný. Nikdy nevíte, co by tam mohlo být."

"Harry..." Potěšeně naklonil hlavu a otočil ho k sobě. "S tím přeci počítám. Proč si myslíš, že to budou dělat ostatní? A bylo by zvláštní, kdyby mezi sedmdesáti třemi balíčky nebyl alespoň jeden krásně prokletý, že?"

"Sedmdesát tři?" vydechl Harry překvapeně a vzhlédl.

Když se usmíval, tak se mu kolem rudých očí vytvořily drobné vějířky vrásek. "Ano, zdá se, že ani tvá nepřítomnost spoustu lidí nezastavila v gratulacích. Snad nejsi překvapený?"

Polilo ho horko. "Nikdy jich nebylo tolik. Ani loni! Loni jich bylo pět!"

"Nesmysl," převalil na jazyku Pán zla. Sykavky podrážděně protáhl. Dlouhými prsty přejel Harrymu po tváři, sjel pod bradu a zvedl ji tak, aby na něj lépe viděl. "Mí lidé jen zrušili poštovní embargo, které na tebe ředitel uvalil. Nic těžkého. Jen pár kleteb tam a povzbudivých slov tady, a bylo to."

Harry na něj zůstal zírat. V jizvě mu pulzovalo čím dál silněji a rychleji. "Chcete, chcete říct, že mi celé ty roky lidé posílali dárky?"

"Můj Harry," povzdychl si měkce Pán zla. "Jistěže ti posílali dárky. A dopisy. Přání k narozeninám, k Vánocům, kondolence pro tvé rodiče. Stovky a stovky dopisů. Dokonce i Šedý uvažoval o tom, že ti něco dá! Zřejmě jsi na něj udělal dojem."

"Ale, vždyť já jsem nikdo!" namítl Harry. A Šedý mu už dárek dal. Ujištění... nebo to snad bylo rozhřešení?

"Ano, to jsi," souhlasil s ním jistě a přesto konejšivě. "Jenže ostatní to neví. Celou tu dobu věří, že jsi někdo. Ale neboj, brzy jim to dokážeme."

Přikývl. "Je načase, aby si to uvědomili." Sklouzl pohledem na stranu.

"Harry? Můj Harry, copak je? Trápí tě něco?"

Zavrtěl hlavou a podíval se zpět na obličej s hadími nozdrami a červenýma očima bez jediné řasy. "Škoda, že to panikaření neuvidím. Až budu pryč."

Pán zla se pousmál a přivinul ho k sobě. "Ještě si to můžeš rozmyslet. Má nabídka stále platí," zašeptal.

Harry nechal své tělo uvolněné a vdechoval kombinaci pižma a dřeva. Kdyby se ta vůně jmenovala Zapovězený les, naprosto by to chápal. Dlouhé prsty se mu probíraly vlasy, zatímco ho druhá ruka objímala kolem zad a palcem ho hladila po jedné z jizev na zádech. Zachvěl se.

"Neboj se Harry. Všichni zaplatí. Neměli si dovolit na tebe všechno hodit. Postarám se o to, aby zapomněli, že je měl Zlatý chlapec zachránit."

Harry, stále přitisknutý k hrudi přikývl. "To je dobře." Se zavřenou pusou zívl. Už ani předávkování nefungovalo tak dobře, jako dřív. Vyvrátil hlavu, aby vzhlédl, a ostrá bolest mu projela podél celé páteře. Na moment křečovitě sevřel půlky a zkroutil prsty u nohou. Pak se v objetí uvolnil. "Pane?"

"Ano, Harry?"

Žaludek se mu stáhl. "Prosím, nezapomeňte na ten slib."

Stisk kolem něj zhrubl. Jako kdyby se Nagini svíjela kolem své večeře. "Jak bych mohl? Dodrž svoji část dohody a já se o všechno postarám."

"Děkuju, pane. Nebojte, já to dodržím. Slibuju."

"A ještě jednou mi řekni, co přesně máš udělat?"

"Zemřít," sklouzlo mu ze rtů snadněji než výdech.

"Výborně. A Harry?"

"Pane?"

Špičky delších zubů se zaleskly. "Všechno nejlepší k narozeninám."

Polkl a usmál se. "Děkuji, pane."

Pán zla vzal malou černou krabičku ze stolku, na kterém stál odlevitovaný flakonek a sada nožů. Podal ji Harrymu.

Okamžitě ji přijal a nejistě zatáhl za tmavě rudou stužku. Ta se lehce rozvázala a pomalu se snesla k zemi. Odklopil víčko. Na tmavě zelené podušce ležela zdobená jehlice. Její hlavička byla ve tvaru drobné hadí hlavy, která vypadala, že spí. Harry po ní opatrně přejel prsty a podíval se na svého Pána. "Nevím, pane, co říct."

Mávl rukou ve štědrém gestu. "Neříkej nic, i když děkuji by stačilo."

Olízl si rty. "Děkuji, pane."

Pán zla přikývl a vzal krabičku Harrymu z upocených rukou. Vyjmul z podušky jehlici a přistoupil k němu blíž, aby mu upravil zlatou vázanku z širokého pruhu látky. Harry nadzdvihl hlavu. Ucítil ostrou bolest v prohlubni pod krkem, když Pán zla spínal vázanku jehlicí, ale ani necukl.

Pán zla odstoupil a spokojeně si své dílo prohlédl. "Teď je to dokonalé."

Harry počkal na pokyn a pak se otočil k zrcadlu. Opravdu dokonalý byl. Tmavě zelený hábit, zlaté lemování, vesta, košile i vázanka a jeho zeleně zakouzlené oči za černými obroučkami známých brýlí, to vše spolu krásně ladilo. Drobný hádek byl v záhybech vázanky skoro neviditelný, dokud se Harry nepohnul a v hádkovi se neodrazilo světlo voskovic.

Hodiny odbily tři čtvrtě na dvanáct. Jizva mu začala pulzovat ještě rychleji. Roztřeseně se nadechl a narovnal ramena.

"Můj Harry, tam venku nebudeme mít dost času," řekl Pán zla spěšně. "Jen," zaváhal a obličej se mu roztáhl v tom nejširším úsměvu, "sbohem."

Harry se pousmál. "Sbohem, pane. A hodně štěstí." Nechal se naposledy obejmout, a když se dveře za Pánem zla zavřely, znovu se na sebe podíval. Usmál se. Za pár minut pro něj přijdou.

Ostrá bolest mu projela pravým bokem. Zaúpěl a zkroutil se. Zatlačil si rukama pod žebra. Soustředil se na pomalé výdechy. Ve své mysli bolest z většiny zablokoval. Narovnal se, až když z ní zbylo jen slabé pulzování. Ještě chvíli musí vydržet, a bude klid. Žádná bolavá játra. Žádná... bolest.

Naposledy zkontroloval svůj odraz. Podrážděně si všiml, že je ještě bledší. Upravil si lemy hábitu a srovnal ho, aby mu přesně seděl na ramenou. Kapesníkem si otřel čelo. Když měl tu možnost, chtěl odejít důstojně. Na tom se s Pánem zla shodli. Jeden chtěl zabít impozantního soupeře a jeden... Srovnal si manžety hábitu, aby opravdu zakryly zápěstí. A jeden konečně může zemřít. A když už to má jisté, proč si nedopřát trochu pozlátka?

Uhladil si hábit, rozčepýřil vlasy a usmál se na sebe. Brzy se připojí k panu Ollivanderovi, k Siriusovi, k Cedrikovi, k tátovi i k mámě. Už mu zbývá jen perfektně sehrát svou poslední úlohu.

Zlatý chlapec musí zemřít.