Pohádky a tance

31.03.2020

"Měla jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla," vyprávěla nám babička.

Protočila jsem oči. "Babi, víly přece neexistují."

Hanka mě dloubla loktem do žeber. "Nech toho! Víly existují, že jo, babi?"

Babička se usmála. "Samozřejmě, že existují. A -"

"Je pravda, že když to řekneš, tak nějaká víla umře?" zeptala se jí zase Hanka.

Zavrtěla hlavou. "Tohle není víla velká jako palec. Ty žijí v květinách a starají se o přírodu. Lidské řeči na ně neplatí."

Podívala jsem se na svůj palec. Takové malinké!

"Tahle víla vypadala jako člověk," pokračovala babička. "Kamilka mi možná už nevěří, když už jí je jedenáct, ale když byla, Haničko, stejně velká jako ty, tak jsem jí o vílách musela vyprávět pokaždé, když za mnou přišla."

Založila jsem si ruce na hrudi. "Je mi už dvanáct. A jsou to vážně jen pohádky..." kousla jsem se do rtu. Uměla krásně vyprávět. "Jak to bylo dál?"

Babička se usmála a napila se čaje. "Tak dobře. Jak jsem řekla, napoprvé jsem nechtěla věřit, že by to mohla být skutečná víla. Vypadala skoro jako člověk, ale jako by zářila. Většinou je můžeš zahlédnout jen koutkem oka. Když se pak chceš podívat líp, už je nevidíš. Ale tehdy..."

Poposedla jsem si na židli. Tohle byla nejlepší část!

"Tehdy bylo něco jinak. Stála přede mnou, dívala se na mě a já na ni. Nefoukal vítr, ale přitom jí lehounké šaty lehce vlály. Stejně jako její černé vlasy."

"Víly přece nemají mít černé vlasy! Jsou blondýny!" namítla ségra.

Zacpala jsem jí pusu. "Ticho buď. Můžou mít jakýkoliv. Babi?"

Babička přikývla. "Přesně tak, každá víla může mít jakoukoliv barvu vlasů. Černou, hnědou, zrzavou, blonďatou... Co je ale zvláštní, nikdy to není jen černá nebo hnědá. Je tam spousta dalších odstínů. Vlasy téhle víly se leskly a vypadaly černě, tmavě modře, fialově, trochu vínově i azurově najednou. Byla to taková černá duha." Povzdechla si. "Byla to nádhera."

Přikývla jsem. Znělo to tak. Připomínala mi Arwen.

"A ona tam stála a dívala se na mě. Pak udělala krok na stranu, a když zjistila, že ji pořád sleduju, celou mě obešla."

"proč tě obešla?" ptala se Hanka.

"Protože chtěla mít jistotu. Pak přišla ke mně blíž a zkoumala mě. Dívala se mi do očí. Takové oči, holky, to jste ještě neviděli!"

"Jaké byly?"

"Vypadaly stejně, jako moje nebo vaše. Ale bylo v nich víc světla! Zářily a když se na vás dívali, tak jako by se viděli celou vaši duši. Jako by znaly věci, o kterých vy nemáte ani tušení."

Hanka zkrabatila obočí. "Počkej... a jakou měly barvu?"

"Byly tmavě modré, se zlatým kroužkem kolem zorničky," řekla babička s jistotou.

Hanka se na mě otočila a chytla mě za hlavu.

"Co je?" zeptala jsem se jí.

"Drž, musím se podívat na tvoje!"

Naoko podrážděně jsem vydechla a protočila oči. Ale věděla jsem, jak se teď Hanka cítí. Sama jsem si to prožila.

"Máš tam stejný kroužek jako ona!" zajásala nadšeně.

Usmála jsem se. "Však ty taky. Světle modré se zlatem."

"A ty je máš hnědé! Babi, jaké máš oči ty?"

Babička se zasmála. "Tak se podívej."

Hanka k ní poslušně přišla a zkoumavě se na ni podívala. "Modré se zlatem!"

"Přesně tak, stejně jako ty," přikývla babička. "Chceš vědět, co bylo dál?"

"Ano!"

"Tak se posaď, dej si kousek bábovky a já budu pokračovat," přikázala jí. "Ta víla asi viděla něco, co se jí líbilo, protože mě chytla za tvář a usmála se na mě. Tak jsem se usmála zpátky. A víte, co mi řekla?"

Usmála jsem se ale v krku jsem měla hroudu. Věděla jsem, co řekne dál.

"Řekla mi, že je zázrak vidět ztracenou neteřinku. A nabídla mi, ať jdu s ní domů. Představí mi tam ostatní víly ukáže mi, odkud pocházím, kde mám své kořeny."

"Ty jsi víla?" zeptala se jí překvapeně Hanka.

Nedivila jsem se jí. Babička byla stará, měla spoustu vrásek a vůbec nezářila. Vlasy měla hnědé, ale u hlavy už zase byla vidět šedá. Rozhodně nevypadala jako víla.

Pohladila ségru po hlavě. "Jen z části. Zjistila jsem, že mám v sobě vílí krev, protože nějaká moje babička, prababička nebo praprababička byla víla, která se zamilovala do člověka a zůstala s ním. Její zář se daleko od domova vytratila a ona vypadala jako normální žena."

"A šla si s ní teda?"

Babička si povzdechla a pohladila ji po hlavě. "Ne, nešla. Už jsem měla vašeho dědečka a kluci - váš táta se strejdou, byly ještě malí. Potřebovali mě. A byli jsme zrovna na houbách. Hledali by mě."

"Vždyť bys tam šla jen na návštěvu."

Polkla jsem. "Návštěva u víl nikdy není jen tak. Copak jsi neslyšela, že se z jejich království někdo vrátil až po sto letech, i když tam byl jen pár hodin? Že někteří zapomněli na svět venku a nevrátili se vůbec?"

"Kamilka má pravdu. Když bych s ní šla, získala bych vílí rodinu a sama se stala vílou, ale ztratila bych tu svou původní."

"Ty ses mohla stát vílou?"

Vážně přikývla. "Mohla. Stejně tak můžete i vy, Hani. Všechny v sobě máme spící vílu, která jen čeká na to, až bude zase mezi ostatními, aby mohla na svět. Proto -"

Zatnula jsem čelist. To by nebyla babi, aby nepřidala zase nějakou lekci. Která to bude tentokrát?

"- je potřeba se podle toho i chovat. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme dámy. Máme v sobě vílí krev, a to bychom neměly brát na lehkou váhu. Je třeba se starat o přírodu, aby naše vílí rodina měla kde žít. Každý muž by se k nám měl chovat s úctou a být rád, že nás má. A proto se musíme chovat jako dámy. Být laskavé ale sebevědomé. Starat se o to, aby nám to slušelo, ale nebýt zmalované jak od kolotočů. Je to podobně, jako by si byla princezna, Hani. Ta se taky nějak chová. A učí se, jak být jednoho dne královnou. Proto i ty bys měla ve škole dávat pozor a pilně studovat, abys byla chytrá a abys věděla, co se má a co ne."

Hanka se narovnala a důležitě přikývla. "Tak dobře. Budu se snažit a budu se starat o přírodu. A jednoho dne se stanu vílou!"

Babička se usmála. "To jsem moc ráda. A uvidíš, možná se ti to povede."

Radši jsem si ukousla kus bábovky. Pamatovala jsem si moc dobře, jak naše máma reagovala, když jsem přišla domů s tím, že budu vílou. Babička byla stará pohádkářka, která to sice myslí dobře, ale věřit tomu, že víly existují? To je prostě nesmysl.


O šestnáct let později

"Vždycky mě překvapí, jak měsíc funguje," řekl Dan.

Zastavila jsem a podívala se na něj. Stál uprostřed cesty a díval se na oblohu. Měsíc byl pár dní po úplňku a mraky byly jen v dálce na obzoru.

"Můžeme teď jít bez baterky, vidíš jako ve dne!" Roztáhl ruce a zatočil se.

Zasmála jsem se a rychle ho chytla, když ztratil rovnováhu. "Tak pojď, ty můj jeden vlkodlaku. Začíná mi být zima."

Zatvářil se uraženě ale objal mě. "Jaký vlkodlak? No dovol!"

Jeho dech byl cítit pivem ale i tak jsem mu dala rychlou pusu. "Pojď, půjdeme."

Přikývl. "Tak jo, ty tu velíš. Ale bylo to fajn, ne?"

Zase jsme se rozešli. Stiskla jsem mu ruku. "Bylo. I když na hospody moc nejsem, vidět se se všemi bylo fajn."

"Stejně je nejlepší, že můžeme spát u vás na chalupě. Je to bomba. Miluju procházky lesem!" řekl rozjařeně.

"Jo, je to fajn," přikývla jsem. "Babička s dědou se na ní vážně nadřeli."

"A do hospody to je jen kousek lesem!"

"A do hospody je to jen kousek lesem," přitakala jsem.

Dan se zase rozvášnil o tom, jak je skvělý bydlet na venkově. Poslouchala jsem ho jen na půl ucha. Když se napije, je hodně upovídaný a pořád se opakuje. Stačí mu, když jen přitakávám a ani si nevšimne, že už myslím na něco jiného.

Měsíc opravdu krásně svítí. Zvedl se dost silný vítr, možná bude pršet... A noci jsou chladné. Uchechtla jsem se. Noci jsou chladné. To si budu muset vzít teplé prádlo. Jo, to sedí.

Najednou jsem něco uslyšela. Smích a nějakou melodii. Bubny. Zastavila jsem. "Slyšíš to?" zeptala jsem se Dana.

Zarazil se ve vyprávění "Co?" zmateně se rozhlédl a zaposlouchal. "Ne, nic."

"Je to... jako by tu někde někdo zpíval."

"Myslíš, že na mýtině někdo sedí u ohně? Pojďme se tam podívat, je to jen kousek, ne?"

"Tak dobře. Aspoň zkontrolujeme, jestli nepodpálí les."

"Ty jsi moje ochranářka." Dal mi pusu na tvář a táhl mě za sebou k cestičce, která vedla na mýtinu.

Čím blíž jsme byli, tím líp bylo hudbu a zpěv slyšet. "Už to slyšíš?"

Zavrtěl hlavou. "Ne. Asi mám pivo v uších."

"Nic takového není."

"Já vím, asi máš hodně dobrý sluch."

Zamručela jsem na souhlas.

Bylo to... ta hudba... ten zpěv... ženský smích a jásot. Znělo to, jako by hrály housle a pískaly flétny. Byla to veselá melodie, svižná a úplně mě svrběly prsty, jak jsem chtěla začít tleskat a tancovat.

Mezi stromy už byla vidět mýtina a na ní tancující lidé.

Přidala jsem do kroku.

Přišla jsem na hranici stromů a zalapala po dechu. Byla to... nádhera! Něco uvnitř mě zajásalo, až mi vhrkly slzy do očí.

Ženy v lehkých vlajících šatech spolu tančily v kruhu. Neustále měnily svoje místa podle nějakého tajemného vzorce. Chytaly se za ruce, točily se kolem sebe a proplétaly se mezi sebou. O kousek dál seděli na trávě chlapi a hráli.

Dan si prohlédl mýtinu. "To je divný. Vážně jsi něco slyšela?"

"Ty je nevidíš?"

Protřel si oči. Otočil hlavu, zarazil se a znova si protřel oči. "Ne. Měl jsem pocit... ale ne, asi mám halušky. Vážně začíná být zima, pojď půjdeme."

Začal mě táhnout zpátky.

"Počkej!" zarazila jsem ho.

"Na co?" zmateně se zastavil. "Nic tu není, a začíná být kosa. Chci domů do tepla."

"Přidáte se k nám?" ozval se hlas vedle nás.

O strom se ležérně opíral chlap, co byl oblečený jak larpista. Byl vysoký, hubený a u pasu měl dýku. Hnědé vlasy, ostře řezaný obličej. Připomínal mi elfy z Pána prstenů.

Zavrtěla jsem hlavou a omluvně se na něj usmála. "Asi ne, děkujeme." Srdce mi strašně bušilo ale podařilo se mi znít klidně.

"To je škoda," řekl s pokrčením ramen ve stejný čas.

"S kým to mluvíš?" zeptal se mě Dan.

Brunet naklonil hlavu na stranu a přejel nás pohledem. "Zajímavé. Moc toho nevypil, že?"

"Měl tři piva, proč?"

"S kým to mluvíš?" teď zněl Dan přímo nervózně.

Syknul. "To nestačí. Rozhodně to není dost na to, aby nás viděl. Kolik jsi jich měla ty?"

"Počítá se Kofola? Alkohol nepiju, dělá se mi po něm strašně zle."

Místo odpovědi se na mě jen dlouze podíval.

Dan mě zatahal za ruku. "No tak, Kami, jdeme! Asi bude pršet."

Stiskla jsem ho za ruku. "Vydrž chvíli, jo?" Omluvně jsem se na bruneta usmála. "Tak my jdeme. Užijte si to tu a nezmokněte."

"Počkejte," zarazil mě a rychle k nám přešel.

Chytil mě za ruku. "Vážně byste se k nám měli přidat. Jeden tanec s děvčaty? Rády tě to naučí."

Kousla jsem se do rtu. Znělo to dobře. Ale Danovi se tu nelíbilo. Sklouzla jsem k němu pohledem. Podupával a nervózně šlehal pohledem k mýtině.

Brunet se na něj taky podíval. Položil Danovi ruku na rameno a něco mu zašeptal.

Dan zalapal po dechu a poprvé se na bruneta podíval. "Kde jste se tu -"

"Mají tu v hospodě hodně silné pivo," řekl mu s úsměvem. "Asi ti jen vynechává mysl a na chvíli ses zapomněl. Jak se teď cítíš?"

Dan se zmateně podíval na mě a na něj. "To jsem asi vážně mimo. Pak se kouknul na mýtinu a zůstal na ni zírat s otevřenou pusou. Já jsem vážně byl mimo! Co tu máte za akci?"

Brunet pokrčil rameny. "Jen tancujeme při měsíčku. Přidáte se k nám? Máte tu i dobré jídlo a pití."

"Pití?"

Usmál se. "Výborné víno, stojí za ochutnání. Můžeš pít, zatímco tvoje milá bude s děvčaty tancovat."

Dan se na mě podíval. "Chtěla bys?"

Nadšeně jsem přikývla. "Strašně moc!"

Zasmál se. "No tak dobře!" Podíval se na bruneta. "Veďte nás."

Brunet se zasmál taky a chytil Dana kolem ramen. Vedl nás na mýtinu. Jedna z tancujících žen přešla k nám.

"Miliane, koho nám tu vedeš?" zeptala se blondýna. Měla šaty a byla bosa.

Byla nádherná. Všichni tu byli nádherní. Ve starých riflích a v bundě na chalupu jsem se cítila vedle nich jako šmudla. Že jim v těch lehkých šatech nebyla zima...

Brunet se usmál. "Tady slečna slyšela hudbu a chtěla by se k vám přidat. Myslíš, že byste ji mohli něco naučit?"

Blondýna se usmála a rychle ke mně přiskočila. Chytla mě za ruku. "Moc ráda. Jmenuju se Amélia."

"Já jsem Kamka. A to je Dan," ukázala jsem na něj zbytečně. Ale už tam nebyl. Brunet ho odvedl k hrajícím chlapům a zrovna mu podával roh.

Roh? Tihle larpáci jsou vážně trochu šílení.

Amélia trochu při pohledu na Dana přimhouřila oči, ale hned se její úsměv zase rozzářil. "Tak se dáme do tance. Camellio. Dělej to, co ti zrovna přijde. Budeme tě vést a o všechno se postaráme, co ty na to?"

Než jsem stačila přikývnout, už mě táhla za sebou.

Daly jsme se do tance. Byl v tom zvláštní rytmus a systém. Nevěděla jsem přesně, proč dělám ty kroky, které dělám ale vždycky jsem se s jemný popostrčením zleva nebo zprava dostala na místo, kde jsem být. Po chvíli jsem tomu začala rozumět. Otočka doleva, poskočení, úkrok stranou, propletení se za ruce, obejít druhou zleva, otočka doprava, poskočit, dva úkroky stranou, propletení za ruce, obejít první první zprava, otočka do leva a zase poskočení. Když se plynule změnila hudba, změnily se i kroky, ale s pomocí ostatních jsem se rychle chytala. Ať jsem udělala jakoukoliv chybu, nikdy jsem do nikoho nenarazila, protože se mi ostatní elegantně vyhnuly, a ještě z toho udělali novou figuru, kterou všichni napodobili. 

Časem jsem ztratila těžké boty, bundu i mikinu. 

Bylo v tom příliš velké vedro a nemohla jsem se pořádně hýbat.

V jednu chvíli jsem si všimla Dana, který seděl u ostatních a něčemu se smál. Přiskočila jsem k němu a vytáhla ho na nohy. Začala jsem s ním tancovat. 

Držel se mě a nechal se vést. Díval se na mě, jako bych byla ten největší poklad na světě. Milovala jsem tenhle jeho pohled. Musela jsem být už šíleně rozcuchaná, ale jemu to stejně bylo jedno.

Tancovali jsme a rytmus hudby se změnil. Byla ještě rychlejší. A vášnivá. Trochu temná ale pořád nádherná. Úplně jsem se v ní ztratila. Točila jsem se s Danem, dělali jsme úkroky a zvedačky a poprvé v životě jsem se cítila skutečně živá.

Po příliš krátké chvíli se mi Dan vysmekl. Asi potřeboval pauzu. Nikdy na tanec moc nebyl. Vrátila jsem se do kola s ostatními. Smály jsme se, tančily, hudba hrála, bubny mi v kostech vibrovaly.

Pak přešla do línější, mírnější melodie. Byla jako pohlazení. Zpomalili jsme a zastavili. Všichni najednou.

Hudba utichla a celý svět dlouze vydechl.

Začínalo svítat. Po mýtině se převalovala mlha a obzor světlal.

Byla jsem klidná. Amélia mě objala a já ji. Ostatní se na mě usmáli. Každá tanečnice mě objala. Znala jsem je. I když jsme spolu nepromluvily ani jedno slovo, znala jsem je. Protancovaly jsme spolu celou noc. Bylo to zvláštní. Jako by to byly moje sestry.

Přišli k nám hudebníci. Všichni jsme respektovali ticho rána. S každým hudebníkem jsme na sebe kývli, stejně jako s Milianem.

Rozhlédla jsem se.

Kde je Dan?

Ležel v trávě. Spal.

Usmála jsem se. Asi toho na něj bylo moc.

Vyklouzla jsem z kruhu a přešla k němu. Klekla si k němu. Měl úplně modré rty. Pohladila jsem ho po tváři, ale nezareagoval.

Tvrdý spáč. Je zvláštní, že nechrápe. A byl strašně studený. Aby neprochladl...

"Ne každé se podaří někoho utancovat," řekl potichu Milian.

Vzhlédla jsem k němu. Vycházelo za ním slunce. "Co tím myslíš?"

Jen se na mě usmál a posunkem přivolal Amélii.

Přešla k nám. "Utancovala ho?"

Milian přikývl. "Úplně odpadl. Má talent."

Přikývla. "Ano, to má."

"O čem to mluvíte?" Podívala jsem se na Dana. Zatřásla s ním. "Dane, vstávej!"

"ten se už neprobudí," řekla Amélia. Zněla... smutně.

"On nedýchá!"

"Ne," zavrtěl hlavou Milian. "Mrtví nedýchají."

Zalapala jsem po dechu.

"Milian má pravdu. Už se s tím nedá nic dělat. Pojď," natáhla ke mně ruku a já ji jako v transu chytila. Vytáhla mě nahoru s lehkostí, kterou bych u tak drobné ženy nečekala. Objala mě a pevně mě držela. "Je mrtvý, Camellie. Už mu nemůžeš pomoci," šeptala mi přímo do ucha. "Nikdo ze smrtelníků s námi neudrží krok."

Odtáhla jsem se od ní. Pořád mě objímala ale teď na ni viděla. Slunce jsem měla za zády a viděla jsem na její osvícený obličej. Zářila jí pleť. Až teď jsem si všimla jejích očí. Byly zelené se zlatým kroužkem.

Chvíli jsem měla v hlavě prázdno. "Jste víly," řekla jsem nakonec.

Amélia se usmála a přikývla. "Jsme víly. Ty jsi jedna z nás."

Polkla jsem. "Co tím myslíš?"

"Jsi víla. Byla jsi spící víla a dnes se probudila. A teď můžeš konečně jít domů."

Otočila jsem se k tělu na zemi. "Zabila jsem ho."

"Zemřel šťastný. Vždycky to tak je. Byla to nehoda."

Její slova nic neznamenala.

Měla jsem uvnitř sebe prázdno.

Věděla jsem, že bych měla být smutná, něco cítit... ale bylo tam prázdno.

Jako by to vůbec nebyl Dan.

Jako by to byl jen špalek.

"Co se to se mnou stalo?" zašeptala jsem.

Amélia mě ještě víc stiskla. "Jsi víla. Možná, že se teď cítíš trochu jinak, než jsi zvyklá, ale to je prý běžné. Přestane to. Jakmile přijdeme domů, bude ti líp."

"Domů?"

"Ano, k nám domů. Je to jen kousek." Vzala mě za ruku a pomalu mě vedla pryč. Na mýtině už nikdo kromě Miliana nebyl.

Šli jsme mezi stromy. Mezi kořeny velkého starého dubu, u kterého jsem si vždycky stavěla domečky pro skřítky, byla velká díra. Amélia do ní skočila první.

Milian se na mě usmál a pokynul mi. "Až po tobě. Amélia tě chytí."

Polkla jsem a přikývla.

Nadechla jsem se, udělala krok a tma mě pohltila.

Dole na mě čekaly jisté ruce a teplý vzduch vonící po jarní spršce.