Otevřený dopis: Po roce psaní 

10.11.2020

Zdravím. Je to rok, co na tomto webu vydávám články a aktivně se dělím s ostatními o svůj pohled na svět i tvorbu nejrůznějšího druhu. Za tu dobu se toho hodně změnilo, například zde publikují i jiní lidé. (A to je pro mě, obrovského introverta, velká změna!) Skutečně zajímavé ale je to, co jsem se sama o sobě dozvěděla jako o autorovi. Za to vděčím přátelům, výzvám ve spisovatelských komunitách i vlastnímu odhodláním zkoušet nové a pro mě těžké věci.

Co jsem tedy zjistila? 

1) Nemám problém psát ani v první ani v třetí osobě. Preferuji ale třetí limitovanou. Všechno je popisované ve třetí osobě tak, jak to hlavní postava vnímá a vidí. Lze proto napsat pouze to, co postava a vidí a vnímá. Pokud má někoho s kudlou za zády, čtenář se to dozví až společně s hlavní postavou. 

2) Nejvíc se bojím kritiky mé mamky. Je náruživá inteligentní čtenářka, která má vysoké standardy. I když se jí to moc líbí, poví mi o všem, co je špatně a co by se dalo zlepšit. Vzájemně se ale učíme. Už vím, že jí musím pokládat přesné otázky a nebrat si její poznámky k textu osobně. Dělá to z lásky. A ona zase ví, že mi musí říct aspoň jednu pozitivní věc, jinak budu nabručená. 

Na druhou stran kritiku cizích zvládám dobře. I když nad ní dlouho přemýšlím a snažím se zjistit, jestli mi je užitečná. Glenn mi pomohl a dokonce tu má i článek Ako sa vyrovnať s kritikou

3) Pořád mi vypadávají čárky. Většinou po větě vedlejší vložené. A i když to vím, pořád tam nejsou. I kvůli tomu je dobré nechat si své texty zkontrolovat někým, kdo češtině aspoň trochu rozumí. 

4) Díky výzvám jsem nucena psát něco, na co nejsem zvyklá. Tím se zlepšuju ve psaní. Je to jako by mě někdo nutil cvičit. Bolí to, je to hrůza, ale nakonec to zvládnu. Inspirovalo mě to ke zkoušení nových žánrů a scén i mimo výzvy. To se pozitivně projevuje i na mé dlouhodobé tvorbě. 

5) Někdy jsem z něčeho nadšená a čtenáři to nechápou. Jindy bych to nejraději smazala a čtenáři to milují. Mám pravidlo. I když se mi text nelíbí, nemažu. Posílám ho betám a ověřeným čtenářům na posouzení. Časté zjištění? Jsem příliš velká perfekcionista a detailistka. Možná ten text nemám ráda. Ale to může jen znamenat to, že se mi povedlo napsat něco, co není můj šálek kávy. Něco, co by mě nenadchlo ani, kdyby to napsal nejlepší spisovatel na světě. Pokud jsem psala mim svou zónu komfortu a napsala jsem něco, co třeba ani normálně nečtu, není divu, že z toho nejse nadšená. A možná je text pro jinou cílovku, než jsem já, to ale neznamená, že si to oni neužijí. Nemám ráda ryby, a i když je uvařím dokonale, pořád mi nebudou chutnat.

6) Psaní romancí bolí. Trpím u toho, šklebím se a připadám si jako moron, který k sobě mačká dvě barbíny a říká jim, ať si už konečně dají pusu. Jenže ty barbíny jsou vážně plastové a nespolupracují. Budu to ale zkoušet tak dlouho, dokud to nebude hračka. 

7) Psaní smutu je pro ještě horší. Tentokrát jsou ale ty barbíny nahé. Přidejte k tomu ještě hromadu mýho studu a trapnosti. Mňamka. Nejsem si jistá, jestli to chci zkoušet tak dlouho, dokud to nebude hračka. 

8) Protože jsem ale perfekcionista a detailista, většinou mé trpění není poznat a čtenáři u toho cítí to, co mají. Juchuuu. 

9) Bety jsou nejlepší lidé na světě a zaslouží si na rukou nosit. Ať jsou to ty gramatické nebo ty, kteří vám pomohou rozklíčovat a vyřešit problém. Jsou částečně zodpovědné za kvalitu příběhu a i díky nim mají čtenáři lepší čtecí zážitky, protože do finální verze neproklouznou nesrovnalosti a nesmysly. 

10) Mám několik témat, ke kterým se podvědomě pořád vracím. Důležitost rodiny a přátelství. Síla a emoce jednotlivce. Ekologie a příroda. Kouzla. Trauma a uzdravení. Ať zkouším jakýkoliv žánr, aspoň jedno téma do psaní pronikne. Vlastně se mi to líbí. 

11) Popisy umím ale jakmile se soustředím na děj, jdou do pozadí. A pak se musím přimět vrátit a doplnit to. Mně je sice jedno, jak která postava vypadá nebo jaký je v místnosti nábytek, když to není důležité pro děj nebo rozvoj postavy, ale čtenář by to pořád rád viděl. Už jsen to, že jsem si to uvědomila a dávám si na to pozor, mi pomáhá. 

12) I když mám pocit, že co jsem napsala je příšerné a plné klišé, pořád to má svou hodnotu. I když to nesnáším. Není to marné. Procvičila jsem se. Můžu to poslat betám. Můžu to zveřejnit a počkat, co na to řeknou čtenáři. Můžu to dát k ledu a vrátit se k tomu až budu mít jinou náladu. A někdy to klišé v životě prostě potřebujeme. Můžu si dovolit napsat klišé a být čas od času neoriginální. Nemusím na sebe být tak přísná. 

Tímhle elaborátem bych chtěla jen říct, že i když si většinu času dost věřím, někdy se cítím hrozně a mám pocit, že i vše, co napíšu, je hrozné. Ale to nic nemění na tom, že někde za počítačem nebo za mobilem sedí čtenář, který se kvůli mému příběhu culí jako měsíček na hnoji. Nebo brečí. Jo, to se jim prý stává také. (Ale údajně pláčou v dobrém!)J 

J, a ještě tu je bod 13) Pořád trávím příliš mnoho času na sociálních sítích a na internetu, kde ověřuji ty nejprťavější detaily. 

Někdy holt nemůžeme být dokonalí a i to se pořád učím. 

Vaše Artie


.