Ministerská kúra

31.07.2021

Politika je náročnou kariérou. Aby člověk mohl být skutečně dobrým politikem, potřebuje mít určitou sadu kvalit a vlastností. A když je nemá...

Nu, řekněme, že za každým politikem stojí tým lidí, který mu pomůže k velikosti. Sekretářky, asistenti a vědci. Generace vědců tvrdě pracujících na perfektní formuli pro perfektního politika.

A bylo na čase, aby jeden asistent otevřel oči a uvědomil si, čeho je součástí.


"Včera šéfa zastavili policajti. Byl opilej a jel stovkou přes město."

"Divný. Jak to, že ho zastavili? Copak nejel služebním?" podivila se Aneta.

Tomáš pokrčil rameny a zamíchal si kávu. "To nevím. Ale je to divný. Pustili ho hned. Žádná pokuta nebo tak. To je normální?"

"Nebojte, Tomáši, na to si zvyknete. Platí pro ně jiné zákony."

"Ale... vždyť se to nesmí."

"Jiné zákony," zopakoval Petr. "U politiků normální."

"Ale... paní Eliško, vždyť ministr Vach je jiný."

"Zatím," odtušila a usrkla ze svého šálku.

"Co tím myslíte?"

"Myslíte, že je první, kdo se rozhodl spasit svět? Ale prosím vás! Do roka bude jiným člověkem."

"Doslova," utrousil Petr a Aneta se uchechtla.

"Ale vypadá tak poctivě," namítl Tomáš. "Myslíte, že ho korupce dostane?"

Všichni se zasmáli a Eliška zavrtěla hlavou. "Vy mně bavíte. Korupce? To jistě. Není to korupce, jen zvýšené životní a provozní náklady. A věřte mi, mají na ně právo."

"Asi vám nerozumím."

Aneta si povzdechla. "Jak dlouho pracujete pro ministra Hýla?"

"Minulý týden to byly tři měsíce."

"A nic vám na Hýlovi nepřijde divné? Zvláštní?"

Tomáš pokrčil rameny. "Takový obyčejný politik."

Petrovi zavibrovaly hodinky. Podíval se na ně, zaklel a vylil zbytek čaje. Hrnek cinkl o dřez. "Prouzina. Umyjete mi to, prosím?"

"Jasně, pospěš si. A bacha, kravata!"

"Dík." Upravil si kravatu v odrazu mikrovlnky. "Řeknete mu to?"

"Běž už. Nebo ti ukousne hlavu!"

"Jo, díky. Mějte se." Dveře se za ním bouchly.

"Prouzová má už od pondělí pekelnou náladu. Bacha na ni. Nechcete, aby se do vás pustila. Má ostré zuby," vysvětlovala Aneta.

Tomáš na ni zůstal zírat. "Ostré zuby? O čem to mluvíte?"

"Zkrouhli jí rozpočet. Ale nic si z toho nedělejte. Ještě nikoho nezabila."

Aneta s Eliškou se zasmály a Tomáš se k nim nuceně přidal.

"Stejně vám Vacha závidím," posteskl si nakonec.

"Proč? Brzo bude jako ostatní. A já si konečně odpočinu." Sedla si a natáhla před sebe nohy v botách s podpatkem na klínku. "Tihle normoušové jsou vyčerpávající. Furt nějaká reforma, furt nějaké novinky. Nemůžu se dočkat, až ho zpacifikují. Tohle se nedá vydržet."

"Zpacifikují?"

"Jo. Proces už začal, ale je to na dlouho."

"Kolik mu ještě zbývá?" zeptala se Aneta a pustila vodu, aby opláchla Petrův hrnek.

"No, pije naše kafe a párkrát po mně štěknul. Několikrát zalhal manželce, kouká po jedné tlumočnici a při rozhovoru s novináři schválně řekl špatně pár čísel a svedl to na mě, že jsem mu dala zastaralé materiály. Takže, s trochou štěstí už z něj v srpnu bude stejně dobrý chladnokrevný bastard jako jsou ostatní."

"Tak snad. Tohle jeho svatouškovství vážně nemáš zapotřebí." Otřásla se Aneta. "Nedovedu si to představit. Musíš být úplně vyřízená."

"Jo, to mi povídej. Nejhorší je, že pořád chce odcházet z kanceláře nejpozději v pět a má v plánu o jarních prázdninách jet na lyže s rodinou. Celý týden. Dva víkendy. No, chápeš to?"

"To je hrozný."

Eliška přikývla. "Je. A zatím nevzal žádný úplatek! Víš, jakou mi dalo práci vysvětlit čtvrtce poslanecké sněmovny, že ještě neprošel upgradem? Každou chvíli mám jejich zoufalé asistenty na uchu, a přímo žadoní o schůzku. No říkej si jim pořád, že ministr ještě není slizák a ať to zkusí za dva měsíce."

"Chudáku."

Tomášovi to začalo docházet. "Moment... Neříkejte mi, že vládu vážně ovládají ještěří bytosti?"

Eliška ho znechuceně přejela pohledem. "Kde vás, proboha, vyhrabali. Vy vážně nevíte nic, co? Proč vás vůbec přijali?"

"Je to synovec guvernéra Čéenbéčky."

"Jo, tak to už chápu. Proč si ho ale nemohl nechat u sebe v bance? Vždyť se na něj podívej. Ještěří lidi! To už jsou lepší ilumináti!"

"V klidu. Aspoň nevyrukoval se Stepfordskými paničkami jako Jakub od Maliny."

"Ten se aspoň trochu strefil."

"To máš pravdu."

"Počkejte, Stepfordské paničky?" skočil jim do toho Tomáš. Už se chytal! "Chcete říct, že je někdo strká do obří lednice a dělá z nich jakože lepší, ale robotické ministry?"

Eliška si přehodila paži přes oči. "Bože, dej mi sílu."

"Nikdo nikoho do lednice nestrká," řekla Aneta a stiskla starší kolegyni rameno.

"A co ministr Po -"

"Pšššt!" okřikla ho Aneta. "Vy vážně nevíte, co je pro vás dobré, co? Bože, prosím vás, přešlápněte si, Tomáši. No šup!"

Tomáš si nejistě stoupl o deset čísel doprava.

"Tak a teď, když si už nestojíte na vedení, poslouchejte dobře. Politika není pro lidi. Tečka. Emoce, morálka, rodina... to všechno politikům znesnadňuje nebo úplně znemožňuje práci. Proto v šedesátých letech přišli s kúrou."

"S kúrou?"

"S kúrou. Ozařování, pilule, injekce, psychologická sezení a cvičení, neurologické zákroky a podobně. Financování gama nože se vážně vyplatilo. Není to lehké ani levné. Ale pomocí těch správných expertů se z normoušů, kteří zachraňují svět, stanou užiteční politici, kteří se starají o to, co je potřeba. A zbytečně neriskují a koťata zachraňují, jen když někdo fotí. Rozumíte?"

"No, moc ne..."

"Nikdo nemá dost času ani energie na to, aby řešil zákony, politiku, machinace, a ještě se skutečně staral o to, co si myslí nějaká Johana z Nemanic. Nebo jestli stihne dceřin recitál nebo teplou večeři v šest. Takže se o to specialisté postarají a to nedůležité..." prsty šmikla, jako by to byly nůžky, "odstřihnou."

Tomášovi slábla kolena. "Ale to je... to je..."

"Nejlepší možné řešení. Bohužel, jedním z vedlejších účinků je ztráta vlasů, zvýšení váhy a impotence. Ale oběti jsou nutné. A stačí, když čas od času přimícháte šéfovi půlku nadrcené viagry do pití a ani ho nenapadne, že mu něco nefunguje. Krom toho, vždycky se to dá svést na stres."

"Ale co jejich rodiny?"

"Jejich manželkou je republika a dětí mají přes deset miliard. A jaké máte priority vy? Obětoval byste blaho celého národa kvůli... vystoupení syna, který na housle rozhodně hrát neumí?"

Polkl. "Vždyť z nich děláte psychopaty..."

Aneta protočila oči. "My z nich nic neděláme. My jim domlouváme schůzky, počítáme úplatky, lžeme manželkám a dodáváme ty správné léky a povzbuzující látky ve vhodné míře. Už chápete, proč je naše práce tak důležitá?"

"A... tohle dělá každý asistent?"

"Ano. Ministr Hýl je plně transformován, takže vám zbývá už jen managment jeho... v podstatě jeho života. Jen dbejte na to, aby dostal své léky. Jinak začne být vzteklý, a to nechcete. Ještě chvíli potrvá, než vám svěří nováčka jako tady Elišce. Ale Eliška je už přebornicí v dohledu nad přeměňujícími se šéfy. Chybělo takhle málo, a byla by tiskovou mluvčí a ředitelkou Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Ale prezident je šovinista, takže z toho sešlo."

Eliška si založila ruce pod prsy. "Jo, a teď je tam to mladé ucho. Jen se podívejte, jak to na Hradě vypadá. Kdyby vás, Tomáši, zajímalo, co se stane, když šéfovi dáte léky špatně, a ještě ho nezvládnete hlídat, tak se podívejte tam. Naprosté selhání."

"Svatá pravda," přitakala Aneta. "Ale prezident byl v té první vlně v šedesátkách. Třeba zvorali něco tam, a proto je to teď takový..."

"Jo, to je možný. Ale pořád není pod kontrolou. Kdybych ho měla na starosti já, tak se záhadně porouchá technika nebo se ztratí záznamy. Nebo se spustí požární hlásič. Ale tohle? To je úplné amatérství..." Podívala se Eliška na Tomáše. "Ale nebojte se. Já si vás ohlídám."

Tomáš přešlápl. "Děkuju." Tohle strejdovi nedaruje. Měl jít radši do školství.


- Artie Wiles

.