Kodex (ne)učitele: Nesuď učitele podle obalu

16.04.2020

Říká se, že člověk nemá soudit knihu podle obalu. Jenže když sáhnu po knize, na které na mě z obálky zírá Batman, tak jistě nečekám kuchařku s recepty na hubnutí (i když bych za knihu plnou Bat-stravování platila zlatem). Je to právě kabátek knížek, který nám pomáhá udělat si základní představu o tom, jestli si s daným příběhem budeme rozumět nebo nikoliv. A stejně tak to děláme i u lidí, dáváme na první dojem, škatulkujeme... V hlavě jsme si vytvořili stereotypy, jisté představy o různých typech lidí, které nám říkají, jestli budeme či nebudeme kamarádi. Do těchto stereotypů patří i různé představy o povoláních. Třeba takový instalatér je chlapík při těle, jemuž při sehnutí k umyvadlu vykoukne i jeho zadní brada. Kuchařka ve školní jídelně je zase v našich hlavách obdařena vražedným pohledem, kterým propálí kohokoli, kdo požádá o přidání řízku nebo těch dobroučkých nugetek ve tvaru dinosaurů. A jde to dál. Ve fastfoodech zase pracují uhrovatí puberťáci, v supermarketech ztracené existence. IT technik je geniální vyžle bez přítelkyně, trenér v posilovně zase svalovec bez mozku. A pak je tu stereotyp učitelky.

Když přijde na základní představu učitelky, spousta lidí si představí malou obrýlenou ženštinu s krátkými vlasy a drsným přístupem. A vlastně mají pravdu! Sedm (možná osm) z deseti učitelek tak vážně vypadá. Zřejmě je to nějaký pedagogický dress code, o kterém mi nikdo neřekl. Věděla jsem, že mi má výška bude stát v kariéře žokeje nebo baletky, ale že kvůli tomu budu mít trable i v zaměstnání? Podle všeho jsem s do nebe volajícími 180 cm hotová obryně Stáňa. A i když brýle nosím, při své volbě jsem šla cestou, abych NEvypadala jako učitelka. A tak mám nyní problém. Kdykoli dorazím do prostřední plného zasloužilých pedagogů, jsem zaměňována za školáka. A ne za toho správného, vysokoškolského, ale za deváťáka! Přiznávám, možná na první dobrou můžu působit víc jako vyjukaný ťuhýk než jako PANÍ učitelka, ale věřte, že umím taky pěkně kousat a zpražit pohledem, a to lépe než kdejaká soudružka za minulého režimu. Jenže to mí kolegové zřejmě nevidí.

Zdá se, že pokud nemám ten správný "obal", tak nemůžu prorazit. Je to zvláštní, ale kdykoli prohlásím, že ze mě bude učitelka na prvním stupni, setkám se s udivenými pohledy. Mezi nejčastější reakce patří: "Tebe je na to škoda, vždyť jsi inteligentní, máš na víc." A i když je to pro mě na jednu stranu lichotka, zvlášť ve chvílích, kdy hodím jogurt do dřezu a lžičku do koše (kdo řekne, že se mu to nikdy nestalo, tak lže), je mi z té věty trochu smutno. K stereotypu malé přísné obrýlené ženštiny se tak přidává i jednoduchá mysl. Na prvním stupni se přeci jen děti učí číst, psát a počítat, tohle by mohla učit i opice, ne? Jenže tak tomu není. Přátelé, my máme učitele a Učitele, říkejme jim malá účka a velká účka. A přesně tady se nám image učitele začíná komplikovat.

Velká účka totiž nejsou pořádně viděna. Tito lidé do práce vkládají víc, než si kdokoliv z vnějšího světa uvědomuje. Formulují cíle, vytváří plány, přizpůsobují výuku slabším, průměrným i silným skupinám, a to jsem jenom u špičky ledovce. Zkrátka jsou připraveni na nepřipravitelné. A pak jsou tu malá účka. To jsou ti, co se ohání slovy "je to jen první třída", "hodina končí, až skončím já" nebo "přepadová písemka". Právě tato malá účka se dostala do hlav lidí a vytváří tak silnou představu evokující stejně nepříjemné emoce jako instalatéři s nahou zadnicí. Nebuďme však na tyto učitele moc přísní. Je dost možné, že někdy v minulosti byli i oni velkými. Jenže když vám přijde, že je všechno proti vám, když si společnost vytvoří jakýsi obraz učitele a většina pedagogů se podle něj začne řídit... Nakonec může každý podlehnout a stát se malým.

A tak se nám naskladnily dva "obaly" učitelů, dva póly, které si nemohou být více vzdáleny, a přesto jsou si tak blízké. A aby toho nebylo málo, přidávám ještě jednu obálku, tu svojí. Odmítám se stát malým účkem, ale být velkým chce léta dřiny, která mě ještě čekají. Myslím si, že si prozatím vystačím se svým tak-akorát účkem. To se smíchá pracovitost se špetkou prokrastinace, dobrá nálada s kapkou mrzutosti, zaleje se to pochvalami za splněné úkoly a poznámkami za pozdní příchody, pečeme to na sto dvacet stupňů přesně patnáct minut a získáme ideální startovní bod, na kterém se dá pracovat.

Každý může být někdy velký a s trochou píle se nám třeba podaří rozbořit některé nepěkné stereotypy. To ale chvíli potrvá, takže se prozatím pokusme být tak-akorát. Dělejme chyby, buďme nedokonalí, ale hlavně nezapomeňme růst a zlepšovat se. Jinak si totiž dláždíme cestu do pekel. Do pekel s malými účkami, naštvanými kuchařkami a nahými instalatérskými zadnicemi. A to přeci nechceme, že?

- MajkaBeni