Kodex (ne)učitele: Věda za přátelstvím

06.08.2020

Léto je příležitostí k objevování. Někdo obdivuje krásy našeho kraje, jiní vyráží za adrenalinem do zahraničí... Jak jsem se ale na vlastní kůži mohla přesvědčit, věci, které vám berou dech se nemusí nacházet daleko. Jsou třeba na místě, kde spousta z nás už dlouho nebyla. A to... na dětském hřišti.

Už si ani nepamatuji, kolik hodin sociologie a psychologie jsem již úspěšně absolvovala. Vždyť já ze základů společenských věd i maturovala! Zřejmě ale ani ty největší teoretické znalosti nedokáží vysvětlit jev, který se jmenuje "tvorba přátel". S podivem zjišťuji, jak jsou ty dnešní děcka odvážná, když přijde na sociální interakce. V jeden moment se nechtějí pustit máminy sukně, v další by ten capart bez váhání vyměnil oba rodiče za kamaráda, kterého poznal před minutou u prolézaček. Děti jsou chaotické a nepředvídatelné. Přesto, když vidíte, jak si váš svěřenec oddaně hraje s osobou, u které neví ani první písmeno jejího jména, neubráníte se úsměvu. I když ta přátelství nedávají vůbec smysl, jsou v něčem vážně krásná. Nejvíce mě fascinuje způsob, jakým si ty malé příšerky začnou kamarádství budovat. Jeden prostě přijde k druhému a nabídne, že ho rozhoupe. Jindy si zase na pískovišti někdo půjčí cizí lopatku, slovo dá slovo a hrad z písku má najednou architekty dva. Nebo několik dětí začne závodit a další se prostě rozhodne, že bude běhat s nimi. Ať se jim to líbí, nebo ne. Během lusknutí prstu se vybuduje silná vazba, kterou roztrhne až odchod z hřiště. Dospělí by si na sebe jistě vzali kontakt, telefon, nebo profil na Facebooku, ale tady vše končí, když přijde dozorčí učitelka, učitel, mamča, nebo taťka, chůva, chůvák, babička či dědoušek a je po ptákách. A těm dětem to z větší části nevadí! V nejhorším případě se zmíní oběd nebo zmrzlina a silné kamarádství je zahozeno a dítě se šťastným výrazem ve tváři odchází z hřiště za dobrotou. Fascinující, no ne? Jak je možné, že někdo investuje třeba i pár hodin do navázání citového vztahu s neznámou osůbkou, a pak všechno zahodí za roztékající se vanilku?

Dětská přátelství vznikají během vteřiny a stejně tak rychle i zanikají. Samozřejmě, že ne vždy jsou vztahy těch capartů růžové. Již ve školce se dá najít spousta příkladů, kdy si jeden najde druhého a třetí se může jít klouzat. Jenže místo, aby se ten odmítnutý prďola na místě zhroutil (jako by to koneckonců udělal po tak hrubém odmítnutí kdokoli z nás), prostě se oklepe a zkouší štěstí dál. Pak tu jsou samozřejmě i těžko zapomenutelné ka-neka akce, kdy jste se stali kamarády jen proto, že máte na sobě stejné triko a do škatulky typického "nekamaráda" vás mohlo dostat odmítnutí rozdělit se o žvýkačku. A to nejhorší na tom všem je, že jako učitel(ka) si musíte o klima ve třídě vést záznamy. Nemusí mít nutně papírovou podobu, stačí, když máte ve své hlavě šuplíček, v kterém se nachází všechny ty roztodivné grafy a diagramy spojující kamarády, nepřátele, ty, se kterýma si rád povídá, i ty, které nedokáže vystát... Jenže v tom neustále se měnícím chaosu je jisté jen to, že je vše nejisté.

Stejně si ale říkám, že se od těch capartů můžeme lecčemu přiučit. Někdy, když je vidím, tak se mi ani nechce věřit, že jsem taková taky bývala. My všichni. Každý z nás si tím prošel a tomu složitému systému přátelství jsme rozuměli. A pak od toho upustili. Jenže proč? Někdy si říkám, že dospělost by byla mnohem snazší, kdyby nám stačilo vyhlédnout si skupinu, která provádí něco, co se nám líbí a beze slova se k nim přidat. Kdoví, jak by ti nebožáci zareagovali. Pokud by se na mě nerozhodli zavolat policii, jistě by mě alespoň ošklivě zpražili pohledem. Ale možná, jen možná, bychom se i my starší pardálové mohli vrátit o těch několik kroků zpět a pokusit se obnovit tu přirozenost v dělání si přátel. Ale pozor, nezkoušejte to na hřištích. To by se vašimi kamarády stali akorát muži v uniformách. A takovou hru na honěnou bych vám rozhodně nepřála.


- MajkaBeni