K lepší budoucnosti

22.09.2020

Krátký střípek příběhu z postapokalyptické budoucnosti. Co se stalo? Hladina oceánů stoupá a vysoce položené parcely jsou lukrativním zbožím. Společnost se stmeluje a je pečlivě řízená vládou. A všichni každý den opakují to samé heslo: "Společně k lepší budoucnosti." 

Anna dvakrát ťukla špičkou nohy do dveří. Po pozvání dál si otevřela loktem a opatrně vešla, aby nevyklopila snídani své šéfce na pravou dřevěnou podlahu. Zatnula zuby, když zase slyšela tu příšernou hudbu. Možná měla něco do sebe, ale kromě toho, že byla u přes dvě stě let stará, byla ještě naprosto nevhodná. Beyond the Sea? Ať je ten Darin kdokoliv, nejradši by mu to narvala do krku. Nebo aspoň své šéfce. Společně s Under the Sea, Only the Ocean, La Chanson de la Mer, Song of the Sea a Amhrán Na Farraige.

"Netvař se tak kysele, Anno. Je to jen hudba," řekla jí norsky Rada Sturludöttir z pohovky, kde v tureckém sedu pročítala statistiky.

"Promiňte," zamručela a opatrně položila tác na stolek.

"V pořádku." Prohrábla si krátké světlehnědé vlasy a protáhla se. "Nějaké novinky?"

Klepla na náramek na ruce a přejela očima poznámky, které se objevily nad ním ve vzduchu. "Volal vám opět Strauss, ohledně obrazu Very Cauwenberghsové. Zvedl svou nabídku o dalších dvacet miliónů."

Rada se podívala na obraz s lodí a polární září nad sebou a mlaskla. "Ani omylem. Co dál?"

"Váš bratr posunul konferenci z jedné na půl třetí a připomíná vám, že máte probrat nového klienta." Zkontrolovala jméno. "Jde o Elisu Vlogaert."

Šéfka zvedla elektronické desky. "Makám na tom. A víš co?" zarazila Annu, "nechceš se na to podívat ty? Čtu to už asi potřetí, ale pořád mi na ní něco nesedí. Záznam v trestním rejstříku nemá, všechna konta jsou čistá. Dělá charitu a chce koupit pozemek. Deset tisíc hektarů. Prý chce nový domov. Možná bude Brandrův nový nejlepší klient číslo šest."

Anna zvedla obočí. "Domov? Vždyť to je velikost malého města!"

Rada se usmála. "Přesně. Podíváš se na to, prosím?"

Přikývla. "Jistě."

"Jsi zlatá, děkuji. Máš něco dalšího?"

"Ivan Lacasa vám posílá dárkový koš s čerstvými rybami a doufá, že se brzy setkáte."

Rada mávla rukou. "Ať to v kuchyni zpracují. Nebo ještě líp, pošli to na základku Pod Černou. Ti si s tím určitě poradí."

"Mám mu poslat poděkování vaším jménem?"

"Přesně tak. A láhev červeného. Vyber nějaké z moravského archivu, z úplně spodní police. Víno miluje a pořád nemůže odpustit SEU, že omezili jeho výrobu. A vzkažte mu, že se můžeme sejít příští měsíc. Španělská pohoří mají velký obchodní potenciál."

O tom obchodním potenciálu si Anna myslela svoje. "Jistě. Bude to vše?"

"Nějaké jiné novinky pro mě nemáš?"

Polkla. "Ne, Rado, žádné."

"Tak dobrá, můžeš jít."

Potichu za sebou zavřela dveře a zaúkolovala svou asistentku Nadju, ať se o ryby i víno postará. Zatímco se vařila káva, pročítala složku Vlogaertové. Vážně na tom něco nesedělo. Původní obyvatelka zatopené Belgie, která chce pro svou rodinu deset tisíc hektarů?

Nesla zrovna Radě hrnek plný kofeinu, když jim oběma zabrněl náramek s upozorněním na zprávy. Šéfka trhla zápěstím a zapnula je.

Ozval se mužský hlas, který německy spustil: "Vítáme vás u rychlých zpráv o půl jedenácté. Tento týden stoupla hladina oceánu o šest desetin centimetru. Podmořský tunel z Doveru do Saint-Inglevers je uzavřen kvůli naplánovaným opravám průsaků vody. Oceánologové odhadují, že během nadcházející tsunami sezóny bude pevnina po celém světě ničivě zasažena alespoň dvacetkrát, což by bylo nejméně za posledních šedesát let. Miláno dokončuje stavbu přehrad na hranicích svého kraje. Inovativní způsob rybaření je úspěšně testován v oblasti Souostroví Irska. A když jsem u toho testování..."

Anna stiskla rty. "Dnes ráno obdrželi kandidáti programu Univerzitní koalice rozsudek o přijetí. Parlament Státu Evropské Unie rozhodl, že navýší kvóty přijatých o šokujících deset tisíc! Jedná se zejména o posílení oblastí hospodářství, strojařství, technologií a medicíny. Všem schváleným kandidátům gratulujeme!" Pak se rozloučil obvyklou frází: "Martin se s vámi spojí za půl hodiny. Společným odhodláním!"

"K lepší budoucnosti," dořekly obě dvě současně.

Anna se obrátila k odchodu. Přiměla se uvolnit pěsti. Nehty se jí zařezávaly do dlaní.

"Anno, na moment prosím!"

Povzdychla si, nasadila úsměv a otočila se. "Vlogaertovou jsem ještě nestihla dočíst. Můžu vám ještě s něčím pomoci?"

Rada si povzdychla a přešla k oknu. Chvíli překlikávala mezi nastavením projekce, a nakonec ji úplně zrušila. Anna se postavila vedle ní. Venku pršelo. Zase. Voda tekla vymletými koryty po kamenném svahu dolů mezi pahýly uschlých stromů. Bylo to... šedivé. "Máš v plánu se přihlásit i příští rok?"

Jeden strom vypadal, jako by se topil. "Ano."

Rada si povzdychla. "Proč se nezaměříš na kariéru? Se svými schopnostmi a mým doporučením bys mohla kamkoliv."

"Vždy jsem chtěla jít na Univerzitu. A tady jsem spokojená."

"Univerzita není pro každého," poznamenala.

"Schopná jsem na to dost," odsekla Anna.

"Přesto tě ještě nepřijali. Kolikrát jsi to už zkoušela? Šestkrát?"

"Osmkrát," přiznala neochotně.

Rada se na ní podívala. "Přesně o tom mluvím. Na Univerzitu nepůjdeš. Na žádnou z nich."

Anna uhnula pohledem zpět na mrtvé stromy. "To nevíte."

"Vím."

"Mám dobré výsledky, dobrá doporučení. Čekatelů je příliš. Stačí trpělivost a -"

"A odhodlání. Já vím." Dořekla za ní Rada. "To nás učí už od mala. Podívala jsem se na tvé výsledky. Zavolala na pár míst. Měla bys být přijatá už dávno. Tak proč se to nestalo?" Chvíli čekala a pak si odpověděla sama: "Jsi Nevhodná."

Otočila se k ní a polkla. "To není pravda."

Rada přikývla a mírným tónem přešla do angličtiny. "Někomu takovému, jako jsi ty, zkrátka nedají lepší vzdělání. Jsi anarchistka."

Anna zalapala po dechu a o krok ustoupila. "To teda nejsem!"

"Ale jsi. Viděla jsem tvou složku, tvé hodnocení. V pěti letech jsi podváděla při Cukr, káva, limonáda. Ve třinácti jsi použila nevhodný zdroj při psaní práce. A to ani nemluvím o tom, co jsi udělala, když ses dozvěděla o školním limitu psacích potřeb. Mám pokračovat?"

"Ale to neznamená, že jsem anarchistka! Nic z toho nebylo zakázaný. Nepodváděla jsem! Prostě jsem využila toho, že si mě na kraji nevšímala, a tak jsem pohodlně přišla až k ní! Mým zdrojem byl jiný učitel. A to je dost dobrý zdroj! A o tom limitu tužek nikde nebyla ani čárka, dokud jsem si je nechtěla koupit do zásoby!"

"Nemáš ráda pravidla."

"Já s pravidly nemám žádný problém! Udržují společnost v chodu. Díky nim jsme ještě naživu!"

"Nekřič na mě. Pamatuješ si, jak jsi protestovala, když se změnily kritéria loňského projektu?"

"Protože to bylo úplně stupidní! A hlavně si to jen tak vymysleli uprostřed roku!"

"Vždyť se tě ani ta změna nijak výrazně netýkala."

"Ale tady jde o princip! Jak můžou čekat, že přijdou s nějakým pravidlem uprostřed projektu a všichni se mu bez námitek a jakékoliv konverzace přizpůsobí!"

Rada se na ni dlouze podívala. "Tohle ale dávno není demokracie. A přesně proto jsi Nevhodná. Přiznej si to. Nikdy se na Univerzitu nedostaneš."

"Moji rodiče byli na Univerzitě. Mám inteligenci, schopnosti a odhodlání."

"A velký červený křížek ve své složce."

Rozhodila rukama. "Proč? Všechna pravidla stejně dodržuju."

"Tady ale nejde jen o tebe. Máš to v rodině."

"Co tím myslíte?" zeptala se jí Anna.

Rada si povzdychla a otočila se ke gauči. "Pojď si sednout. Chceš kousek čokolády? Nebo víno?"

Anna zavrtěla hlavou a posadila se na kraj měkké sedačky. "Ne, děkuju. Co jste tím myslela?"

"Co víš o svém otci?"

Překřížila si ruce na hrudi. "Vystudoval vodní inženýrství. Zemřel při havárii člunu. Bylo mi pět." Změřila si ji. "Co o něm víte vy?"

"Anno, tvůj otec byl anarchista. Odmítl zveřejnit jeden ze svých patentů. Jeho nehoda nebyla nehoda. Proto se na tvůj anarchismus zaměřili při hodnocení. Proto jsi byla vyloučena z přípravky pro talentované adepty Univerzity. A proto tě tam už nikdy nepřijali, bez ohledu na to, jak moc ses v mládí učila. I když se bez přípravky dostanou na Univerzitu tři procenta uchazečů, ty mezi nimi zkrátka nikdy nebudeš."

"Jak to všechno víte?"

"Myslela sis, že když je moje nejlepší asistentka odmítnutá čtyři roky po sobě, tak to nechám jen tak plavat. Čtyři roky po sobě. To nebyla náhoda. Mám kontakty a využila jsem je. Kdybys chtěla, mohli by ten červený křížek změnit na zelenou fajfku, ale přemýšlej o tom. Systém tě sice ze seznamu nevyřadí, ale pořád tam jsou lidé. A až zjistí, co jsi zač..."

Přiměla se zasmát. "Taky se mi stane nehoda?"

"Možná." Rada zněla smrtelně vážně.

"Tak co mám dělat? Zvedat telefony a vařit kafe do konce života? Být glorifikovanou sekretářkou a nic víc?"

"Vážně si myslíš, že bych pustila sekretářku na devadesát procent svých schůzek? Že bych jí dávala složky klientů? Jen tak?"

"Nejspíš ne."

"Přesně tak. Myslíš si, že bych tohle všechno vůbec řešila, kdybych neměla plán?"

"A máte?"

Ruda se usmála. "To si piš, že mám. Do videokonference máme času dost. Řekni Nadje, ať nám přinese oběd a pustíme se do toho."

Anna to rychle vyřídila a za chvíli už seděla na pohovce.

Rada stála nad ní a dívala se na olejový obraz. "Víš, proč jsem si tě vybrala jako asistentku?"

Polkla. "Nenašla jste nikoho, kdo by chtěl bydlet většinu roku v téhle pustině?"

Rada se uchechtla. "Lepší by tu byli. Kromě toho, že by mě stáli malé jmění, by asistent z Univerzity poutal příliš velkou pozornost. Víš, že na každého zaměstnance z Univerzity musím mít speciální povolení? " Pomalu přešla k okenní projekci a začala si hrát s nastavením.

Anna se zavrtěla. Tohle nezačínalo dobře.

Rada přepnula poušť na horské pohoří. "Na druhou stranu nepotřebuju žádné povolení, aby pro mě pracoval někdo, kdo se nedostal na Univerzitu, ale už několikrát to zkusil, kdo má dostatečné inteligenční skóre ve více oblastech a umí plynně několik jazyků..." Z hor se západem slunce přepnula na noční jezero. "Ty jsi na to ideální. Jsi někdo, kdo potřebuje peníze, ale ne tolik, aby přešel ke konkurenci s lepší nabídkou. Někdo, kdo chce uznání a loajalita je pro něj důležitější než pravidla." Z jezera se stal fjord.

"Pravidla jsou pro mě důležitá."

Z fjordu se stal oceán. Vypadalo to, jako by byla okna napůl pod vodou.

Anna se otřásla.

"Přesto ses pokusila několikrát kontaktovat svou matku, zatímco pracovala na vodním městě. Věděla jsi, že je to přísně tajný SEU projekt."

"Měla narozeniny." Za oknem líně plavaly ryby. "Nemůžete to dát někam jinam?"

Rada naklonila hlavu. "Je to jen voda, Anno. Nebuď taková citlivka." A jako by to dělala Anně naschvál, pustila jednu z těch příšerných písniček. Kanceláří se rozezněla jedna flétna a po chvíli se přidala další. Aspoň tam nebyla žádná slova.

Přišla Nadja s tácem s obědem pro ně dvě. Hovězí, pečené brambory, brokolice a ovoce jako dezert.

Uhnula pohledem z velké stříbrné ryby. "Takže jste mě najala proč? Protože jsem byla chudá a nedostala jsem se na Univerzitu?"

Rada se usmála a vzala z připraveného tácu s obědem hrozen vína. "Přesně! Zároveň máš dobrou výchovu a víš, jak se vaří káva." Odtrhla jednu malou tmavou kuličku a hodila si ji do pusy.

"Většina lidí si kávu nemůže dovolit. Stejně jako čerstvé ovoce nebo hovězí. Nebo čokoládu, alkohol, a cokoliv, co není naporcovaná strava v prášku."

Rada obrátila oči v sloup. "Nezačínej zase. Neviděla jsem, že by sis stěžovala na svůj denní přísun kofeinu. A ty jsi vyrostla na makrelách a červech, pokud se dobře pamatuju. Vždycky jsi měla blíž k vyšší třídě než k té nižší, tak se nedělej."

Stiskla čelist. Rada měla pravdu. "Nechtěla jste mluvit o plánech?"

Rada luskla. "Přesně tak. Řekni mi, proč jsme tady na téhle pobočce?"

Ta hudba teď už přímo burácela. "Nešlo by to vypnout?"

"Ty nejsi Češka, že ne?"

"Narodila jsem se tu. Co to má s tím společného?"

"Umíš česky?"

"Víte, že česky mluví jen hrstka starých bláznů, co nemá nic lepšího na práci. Babička se mnou mluvila holandsky, s matkou jsme mluvily francouzsky, ve škole byla výuka v angličtině a němčině. Norština byla můj volitelný jazyk, stejně jako čínština a ruština."

"A tuhle hudbu znáš?"

Anna pokrčila rameny. "Pouštíte si ji dost často."

"Je to Vltava. Symfonie inspirovaná tokem řeky."

"Proč jste tak posedlá vodou?"

"Je to náš život, naše planeta. Proč se jí ty tolik bojíš?"

"Zničí celé lidstvo."

Rada vypadala, že chce něco říct, ale pak zakroutila hlavou. Vypla hudbu a tleskla. "Vraťme se zpátky k tématu. Proč jsme tady?"

"Protože Krkonošská pobočka je strategicky rozmístěná mezi norským ústředím a Alpami? Je to první místo, které nebude na severu pod vodou."

"Přesně tak. Co víš o mých plánech se Španělskem?"

"Pokud mám mluvit otevřeně... většina lidí je zaměřená na zkupování Alp. Španělskou vrchovinu nikdo nechce, protože to tam může každou chvíli spláchnout tsunami. Proto nechápu, proč se s Lacasou vůbec bavíte. To území nemá kupní hodnotu."

Rada zvedla prst. "Naopak. Je naprosto ideální. Mám v plánu skoupit co nejvyšší část už příští rok. Chci tam otevřít pobočku a ty ji pod mým vedením povedeš."

Anna ztuhla.

Rada ukrojila kousek hovězího. "Přestaň lapat po vzduchu jako leklá ryba a dej si oběd. Vystydne ti."

"Ne." Zavrtěla Anna hlavou a zvedla se. "Ne."

"Tak si nedávej hovězí, no. Ale bude ti chybět bílkovina, tak si aspoň pak dej tablety," nakrčila nos, "nebo ten tvůj oblíbený oběd v prášku."

"Nepůjdu do Španělska."

"Jistěže půjdeš. Jsi pro tu práci skvělá. Už teď znáš většinu toho, co budeš potřebovat. Až s tebou skončím, budeš perfektně kvalifikovaná."

"Nepůjdu do Španělska. Jsou tam tsunami. Nedá se tam žít. Nebudu tam."

Rada si povzdychla. "Tsunami pusť z hlavy. Lidé tam normálně žijí."

"Je mi líto, ale to neudělám."

Rada zamlaskala. "Jak chceš. Nečekej ale, že až půjde do tuhého, tak tě nechám bydlet na své vrchovině."

"Je to jedno. Stejně voda zaplaví všechno."

"Možná. Ale ty budeš mít smůlu, jestli se na mě teď vykašleš."

Nesnášela ji. Tak strašně ji nesnášela! Tvářila se jako kamarádka, přátelská šéfová, ale ve skutečnosti to byla manipulativní chladnokrevná mrcha.

"Myslíte, že bychom mohli Potopu přežít?"

Rada pokrčila rameny. "Kdo ví. Můžeme to zkusit."

"Oceán pořád stoupá."

"Jednou musí přestat."

"Co když nebude dost místa?"

"Hor máme pořád dost. A nemáme tolik lidí, jako před dvě stě lety. Všichni se tam pořád vejdeme. Nezapomeň, že společným odhodláním -"

"Získáme lepší budoucnost. Já vím. Slyším to pětkrát denně celý svůj život. Co až přijde další epidemie? Co když vyhladí lidstvo?"

"S tím nic neuděláme. A neříkej mi, že patříš ke stoletým hypochondrům."

"Něco na tom je! 1720, 1820, 1920, 2020, 2120. Pokaždý se něco stalo a umřely milióny lidí! 2020 byla antibiotická chřipka, která zabila tři čtvrtiny lidstva. Když jsme se z toho konečně vzpamatovali, přišlo před sedmdesáti lety sucho s hladomorem. Co bude dál?"

"Anno, nemá cenu to řešit. Vědci celé planety vyvíjí různé strategie každý rok. Buď budeme připraveni nebo ne. S tím nic nezmůžeme. Nestresuj se."

"Planeta umírá. Je to konec světa. Povodeň. Noe-"

"A dost!" okřikla ji Rada. "Tohle už vážně nebudu poslouchat. Vážně sem teď budeš tahat Starý zákon? Vážně se divíš, že si Nevhodná. Přesně takové uvažování tě k tomu dostalo. Přizpůsobíme se. Zvládneme to. Společným odhodláním přežijeme!"

Polkla a sklopila pohled. "A co když ne? Co když -"

"Jak chceš," zavrčela Rada a přešla ke svému stolu. Z šuplíku vytáhla malou krabičku a hodila jí Anně. "Dvě platíčka. Zapij to lihem a budeš mít pokoj. Jestli to vzdáváš už teď, nemá cenu, abys plýtvala našimi zdroji. Nemyslela jsem si, že pracuji s takovou kňourou."

Vytřeštěně zírala na krabičku s léky. Ale... ona přece nechce umřít!

"Rozhodni se sama. Buď začneš makat a bojovat, nebo to skonči rovnou. A teď, když mě omluvíš, musím se připravit na poradu s Brandrem."

Strnule odešla. Tiše za sebou zavřela dveře. Když pokládala krabičku na stůl, třásly se jí ruce. Ona vážně nechce umřít!

Šla do meditační místnosti. Projekce promítaly rozkvetlou louku a ona ji přepnula na hluboký les. Nikdy ho neviděla na živo. Hluboké lesy v Evropě nejsou. A do běžných lesů mají lidé zakázaný vstup. Jsou to ty nejpřísněji střežené rezervace.

Co bude dělat? Jestli půjde do Španělska, tak ji možná spláchne tsunami.

Jestli nepůjde, tak ji Rada vyhodí.

A kdo by ji zaměstnal?

To by si už rovnou mohla vzít ty prášky.

Sedla si do tureckého sedu a soustředila se na své dýchání.

Postupně uklidnila všechny své vyděšené myšlenky.

Když otevřela oči o hodně dlouho později, věděla, co musí udělat.

Jestli chce Rada otevřít pobočku na tak pitomém místě, musí to mít důvod. Neriskovala by, že ztratí peníze během jedné vlny. Anna se musí držet blízko Rady a zjistit co nejdřív, co se děje. A kdo ví, třeba z toho získá i něco pro sebe.

Vrátila se ke svému stolu a vzala si Radinu krabičku.

Klidně zaklepala na Radiny dveře a po vyzvání vešla. Za oknem byl pořád ten pitomý oceán.

Rada naklonila hlavu. "Tak co?"

Přešla ke stolu a položila na něj léky.

"Pojedu tam. Pojedu do Španělska."

"Výborně. Hned tě zapíšu na terapii."

"Terapii?"

"Tvá fobie byla ze začátku zábavná. Teď už je jen otravná. A i když mi tvůj znechucený výraz bude chybět, je na čase, aby ses přestala bát moře."

"Nebojím se moře."

"Takže se se mnou a Lacasou půjdeš příští měsíc potápět?" Když viděla, jak sebou trhla, zakroutila hlavou. "To jsem si myslela. A budeš s terapeutem spolupracovat a účastnit se všech cvičení, je to jasné?"

Bylo jí na zvracení, ale dostala ze sebe neupřímný úsměv. "Rozkaz."

- Artie Wiles