Jak jsem se ztratil

24.09.2020

Člověk může za svůj život udělat spoustu blbostí. Spolknout kostku lega, aby zjistil, jak rychle jím projede, hodit petardu do autobusu, natáčet se u toho nebo třeba jít věštit do televize. To, co jsem však dokázal já, překonává vše předem jmenované dohromady. Ač tomu nebudete chtít věřit, přesto to je pravda, nevymýšlím si. Skutečně jsem se vydal na rok do ciziny jako dobrovolník. A proč bych tak kolosální pitomost vlastně dělal? Co z toho mám? No, já vlastně nevím, přišlo mi to jako dobrý nápad. Tehdy.

A i přes to, že jsem zavřený v karanténě, která bude trvat dva týdny, s jídlem sotva na jeden, polovinou ruličky toaletního papíru a -0,91 korunou na účtu, musím se pochválit. Vše jsem si skvěle připravil a vůbec nic nenechal náhodě. Dokonce jsem si i, tři dny před odjezdem ověřil, že mám platné všechny dokumenty.

Neměl jsem.

Ale to vůbec nevadilo. Odjezd se zrušil a měl jsem to skoro zadarmo, pouhých tři sta korun poplatku za stornování jízdenky. Stejně tak obnovení občanského průkazu nebylo nic těžkého, stačilo si slabé čtyři hodinky počkat na úřadě, zaplatit tisíc korun a do druhého dne byla občanka v Praze. Tam jsem potkal spoustu hodných lidí, kteří mě nakonec správně navedli na ministerstvo, kde to již byla otázka pouhých několika hodin.

Zkrátka to vše vypadalo skvěle a já se chystal znovu si zakoupit svůj lístek na cestu do neznáma. Tehdy mi obočí trošku zkrabatil fakt, že mne bez negativního testu na aktuální mor nepustí za hranice, i to se však vyřešilo jako mávnutím kouzelného proutku a hned následujícího dne mi moc hodná sestřička v outfitu, který přípomínal protiradiační oblek, narvala velmi příjemnou vatovou tyčinku skrze nos až do mozku, prý aby odebrala vzorek. Její milé chování krásně dokreslovalo býčí sílu, s jakou nebohou trubičku zarvala hluboko do mne. I když jsem přes slzy radosti, že mám testování úspěšně za sebou, sotva viděl, zvládl jsem na pokladně zaplatit drobný příspěvek nemocnici ve výši dvou tisíc a šestnácti korun a vydal se nejistým krokem domů, neboť prý nedokáží zjistit výsledek dříve, než za dva dny.

Dny volna jsem využil velmi produktivně, nejen, že jsem si zabalil své dva kufry, také jsem si znovu přečetl podmínky svého pojištění, které, ač bylo jinak skvělé, nepokrývalo léčebné výlohy. Ukázalo se však, že to není problém, stačilo si zakoupit cestovní pojištění za příjemných šest tisíc korun a mohl jsem odjet s vědomím, že je o mé bezpečí a pohodlí postaráno. Dokonce, kdybych snad měl během roku podlehnout na některou z lidských i netopýřích chorob, mělo být mým rodičům zaplaceno dost na to, aby štěstí z rychle nabytého majetku přebilo i smutek ze ztráty přebytečného dítěte.

Mohl jsem tak bez obav riskovat své zdraví, dokonce mne i otec naváděl, ať si na případné slézání skal lano nechám v batohu, že když prý spadnu dostatečně šikovně, celá rodina mne bude dlouhé roky blahořečit. Pln optimismu, že se nic špatného nemůže přihodit, jsem se, obtížen zavazadly, vydal vlakem do Prahy, kde na mne již čekal luxusní autobus. A že věru byl! Poté, co jsem kvůli rozkopané silnici pronesl své dva kufry o přibližné hmotnosti půl metráku skrze několikero podchodů, kde zrovna ten den jezdící schody byly bohužel mimo provoz, jsem vděčně uložil své pozadí na měkké autobusové sedačky. A i obsluha byla luxusní. Servírka nás velmi příjemně informovala o všem, co by nás snad po cestě mohlo zajímat, snad je jen trošku škoda, že vynechala angličtinu, takže jsem z jejího dlouhé roky nacvičovaného projevu nic nepochytil.

Překvapilo mne, že byl skoro celý autobus prázdný. Byl bych čekal, že takto pohodlný způsob dopravy zvolí více lidí, ale holt každý pospíchá a raději si připlatí za letadlo. To já ne, to já si rád chvíli počkám, zvláště, když i doprava vyšla několikrát levněji. Své samoty jsem si tak směl užívat krásných dvanáct hodin, než jsme uprostřed noci přijeli do Varšavy.

Tam mě celého rozespalého přinutila k pousmání skupina Poláků, která si z palubního zákazu konzumace lihovin nejspíše mnoho neodnesla, a tak je bylo bez sebemenších problémů slyšet po obou patrech našeho dopravního prostředku. Zbytek cesty jsem tak měl unikátní možnost oprášit si znalosti jazyka takřka bratrského, u kterého jsem po první hodině neměl sebemenší problém rozeznat slova urážlivá od jmen a o další hodinu později jsem vyrozuměl spoustu zajímavých věcí o matkách zúčastněných mladíků. Pokud vskutku mají takové rodiče, pak je bez debat skvělé, v jak slušné a společnosti prospěšné jedince dospěli.

Po sedmé hodině ranní, kdy jsem již místy slyšel barvy a servírka, nejspíše i díky výparům s vůní technického lihu, které se k nám nesly ze zadních částí autobusu, pokojně usnula napůl mezi sedačkou a podlahou, jsme se konečně dostali do cílové stanice.

Zbytek cesty již byl ve své podstatě jednoduchý až primitivní. Jednalo se o jen hodinu autem a několika set metrový pochod smrti skrze sídliště k bytu. A konečně svoboda! Opojen vidinou toho, že nyní mám dva týdny na to dostat z vlasů alkoholový odér, jsem se, k mé vlastní smůle, položil na první postel, kterou jsem spatřil. Dotčenému lehátku se však mé počínání nelíbilo natolik, že s hlasitým zvukem připomínajícím padající plně vzrostlý smrk povolilo. I to se však vzápětí vyřešilo. Postele totiž byly v pokoji dvě. A tak jsem se tedy jsem se pouze vyhrabal z torza lehátka vyhrabal, vysoukal své končetiny z děr, ve kterých při pádu uvízly, pomocí pinzety odstranil pár malých třísek, a tentokrát již bez katastrof se uložil do lůžka stabilnějšího a usnul spánkem spravedlivě unavených.

Ani těch pět zaručeně energetických nápojů, které jsem po cestě pozřel, mne nemohlo udržet od snění.

Tak jsme se zasmáli nad tím, co se mi všechno stalo, ale co si z toho odnést? Hlavně to, co dělat nebo nedělat, co připravit či nepřipravit před odjezdem. Je toho hodně a vsadím se, že na většinu z toho budete pamatovat, ale jistota je jistota, sám jsem na několik bodů zapomněl a nebylo to zrovna levné, ač to samozřejmě mohlo dopadnout o několik úrovní hůře.

Na co si tedy dát pozor, když jedete na délší dobu, než je pár dní?

1) Zkontrolujte si platnost všech dokumentů. Ano, kouknout na pas napadne každého, ale já jsem třeba skoro půl roku chodil s prošlou občankou. Nevšimli si toho v bance, v pojišťovně, ani při kontrole totožnosti Policí. Zkrátka jsem nepovažoval za možné, aby doklad, který projde tolika rukama, mohl být prošlý. Stejně tak jsem počítal s desetiletou platností a neuvědomil jsem si, že kvůli výletu do ciziny jsem sí o ní žádal asi tří týdny před patnáctými narozeninami, platnost tak byla pouze pět let. Rozhodně tak stojí za to rozebrat peněženku a všechno ověřit. Já jsem za to nechal tisícovku, abych nemusel čekat celý měsíc, a čtyři stovky za zrušení autobusu. A ještě jsem skončil dobře, také jsem si toho mohl všimnout v Litvě (pak bych se asi musel vracet? Přes ambasádu? Netuším), nebo jsem mohl být vyhozen z busu na hranicích a pokutován až deseti tisíci za neplatný dokument.

2) Neberte si koruny. Budou vám k ničemu. Sám jsem na to myslel a svou hromadu drobných jsem nechal doma a v peněžence si nechal jen pětistovku, kdyby náhodou byla potřeba, což nakonec byla, protože jsem samozřejmě neměl možnost zaplatit městskou v Praze kartou a Eura jsem nechtěl rozměňovat. A tak tu tedy mám malou hromádku českých mincí a bankovek, které nejspíše nikdy nepoužiji a budou mi tu celý rok sedět na stole. Nejspíše je pošlu někomu poštou zpět do Česka. Zároveň si nezapoměňte směnit alespoň pět set, spíše tisíc korun na eura (nebo jinou měnu dle země, kam jedete), jsou situace, kdy se hotovost hodí.

3) Mějte rezervy. Kupříkladu já jsem měl deset tisíc, z kterých jsem chtěl zaplatit jen dopravu (cca 1 400), kterou stejně pro příjezdu propláceli. A nakonec jsem z toho platil i pojištění, Covid test a zrychlenou občanku (dohromady devět tisíc), takže nemít našetřeno, nejspíše nikam nejedu. I proto jsem do Litvy jel s -0,91 korunou na účtu a jen "několika" desítkami eur v hotovosti. Příjemné to nebylo, ale zvládl jsem to. Pokud jedete jako dobrovolník, hodí se mít minimálně jednou tolik, kolik máte měsíčně dostat, na účtě v době příjezdu. Pokud jedete pracovat, kde se budou příjmy pohybovat v daleko vyšších číslech, měla by stačit polovina měsíční mzdy.

4) Projeďte si pojištění. Vaše kartička, kterou máte od pojišťovny, nemusí v cizině platit všude a na vše. A rozhodně nechcete po nehodě zjistit, že jste zadluženi na dlouhé roky, jako se to pravidelně několika krajanům ročně podaří. Navíc, pokud jste dostudovali, jste dle zákona povinni si zdravotní a sociální platit také, což v letošním roce je kolem devatenácti stovek za měsíčně, sociální platit nemusíte, dokud jste OBZP, Osoba Bez Zdanitelných Příjmů, tedy máte měsíční příjem pouze z DPP a menší než deset tisíc (nebo z DPČ pod tři tisíce). Zajímavost je, že přes prázdniny za vás ještě pojištění platí stát (pokud jste OBZP). No a jet na delší dobu do zahraničí a platit u toho pojištění, které se nemusí vztahovat na vše, není ideální řešení. Já jsem třeba jako dobrovolník dostal připojištění od EU, ale to pokrývá jen to nejnutnější a ještě směšně nízkou částkou, takže se také nevyplácí spoléhat jen na něj.

Ve výsledku jsem si tedy české pojištění na rok zrušil, nechal jsem svou kartičku pojištěnce doma (tohle vám projde pouze pokud máte nějaké jiné pojištění, jinak to budete muset doplatit zpětně za ten rok) a zakoupil si na rok cestovní pojištění. Vyšlo na přibližně šest tisíc a léčebné výlohy mám neomezené. A pokud se ptáte, ano, vážně rodiče dostanou čtyřista tisíc, pokud umřu. Hlavní ale je, že touto jednorázovou platbou mám vystáráno, dokonce mám pojištěná i zavazadla a osobní odpovědnost. Nepředpokládám sice, že bych se poprvé v životě měl zranit dost na delší pobyt v nemocnici, rozhodně je ale lepší zaplatit jednorázově šest tisíc než platit dva každý měsíc po celý rok. Pozor na rizikové sporty! Ty v základním cestovním pojištění nejsou a musí se doplácet.

5) Sbalte si náhradní kabely ke všemu, k čemu můžete. Poslední, co chcete v cizině řešit, je rozbitý kabel, protože bez mobilu, který ten kabel potřebuje k životu, toho moc neuděláte. Turistická centra to mají lehká, tam kabely prodává každý tabák, ale v menším městečku můžete mít solidní problém. Má jen pár gramů a může zachránit tolik nervování.

Zbytek, jako kontrola velikostí a hmotností zavazadel, alespoň hodinový předstih při cestě na letiště/bus, snad zmiňovat nemusím, s tím každý počítá. Tohle jsou však věci, které mne zarazily trošku více, nejvíce asi ta občanka a pojištění. Informace, které k němu zde podávám, jsem pracně hledal a ověřoval dlouhé hodiny po internetu a doufám, že třeba někomu pomohou. A když už nic jiného, tak mě, protože si je nechám online a až někam pojedu, rozhodně nehodlám opakoval všechny chyby, co jsem udělal.

Předpokládám, že za svůj rok toho zažiji daleko více, dá se tak očekávat, že i z toho vznikne povídka s radami, až na to dojde. Snad jsem vás pobavil, a hlavně, alespoň v něčem pomohl.

S přáním hezkého zbytku dne váš zmatený,

Tao