Ich forma a její nástrahy

16.03.2021

Pohled první osoby, neboli ich forma, je oblíbeným nástrojem některých spisovatelů. Na rozdíl od pohledu třetí osoby (er forma) má ale několik úskalí, na které je potřeba si dávat pozor. Podívejme se spolu na ty, které čtenářům i autorům zavářejí a znepříjemňují život.

Šest myšlenek postav, skrz které autoři vypráví příběh:

Nevidím si na špičku nosu.

"S naštvaným výrazem jsem odešla pryč."

Čtenář vidí to, co vidí postava. A žádný člověk nevidí svůj výraz. Cítí ho. Pokud tedy neprochází kolem zrcadla. Veškeré informace, které čtenář má, jsou podávány skrz pohled postavy. Podívejte se na svou špičku nosu. Podívejte se na své uši. Podívejte se na sebe. To všechno bez zrcadla nebo foťáku v mobile. Pokud to nejde vám, nemělo by to jít ani postavě, která má stejné postavení očí, jako máte vy. (U monster, zvířat a mimozemšťanů to bude jinak.)

Šuškají si za mými zády.

"Otočila jsem se k nim zády a ony si vyměnily otrávené pohledy."

Stejně jako v případě se špičkou nosu. Pokud nemáte oči vzadu na hlavě, nevidíte, co se tam děje. Můžete slyšet, že si někdo šušká. Můžete to vidět v odrazu. Ale za záda si bez ohlédnutí nevidíte.

Evidentně vidím až za roh.

"Za rohem se schovával zloděj. Neviděla jsem ho, takže když po mně skočil, překvapilo mě to."

Nevidím so na nos, nevidím za záda a podle všeho ani za roh. Rozhlédněte se kolem sebe. Kam nevidíte? Nevidíte do skříně, za pohovku, za zavřené dveře, do vedlejší místnosti, za roh. Jak můžete vědět, co se tam děje, když tam nevidíte? Můžete to slyšet nebo cítit, ale nevidíte to. Jediní způsob, jak vaše postava a čtenář můžou vědět, že se v kuchyni vaří, je pomocí vůně a cinkotu pokliček. Dokud se postava nezvedne a do kuchyně nedojde, čtenář o tom nemá vizuální informaci.

Promiň, ale do hlavy ti nevidím.

"Podíval se na mě a hlavou mu problesklo, že jsem vážně úžasná a že doma zapomněl vypnout větrák."

Další místo, kam čtenář nevidí, jsou hlavy ostatních postav. Neví, co si myslí. Pokud tedy naše postava není telepat a neumí číst myšlenky. Jediný způsob, jak může odhadnout, co je jim honí hlavou, je pomocí výrazu, tónu, řeči těla a samotné promluvy. Pokud se někomu třese hlas, může se bát nebo být naštvaný. Pokud mluví a uhýbá ohledem a nervózně se ošívá, může lhát. Ale stejně, jako vy přesně nevíte, co si myslí lidé ve vašem okolí, nemůže to vědět ani čtenář a postava skrz kterou příběh vyprávíte. Pokud, ještě jednou, není telepat nebo empat.

Neuvěříš, jaký jsem měla den.

"Ráno jsem vstala a připravila se na cestu do práce. Pršelo, tak jsem si vzala deštník. Když jsem nasedala do auta, zateklo mi za krk. Řídila jsem pomalu, protože bylo špatně vidět. Ale když jsem projížděla křižovatkou, narazil do mě z boku bavorák."

Zařídit, aby text nepůsobil převyprávěně nebo jako deníkový záznam, je jednou z nejtěžších věcí na psaní ich-formou. Zkuste si představit, že prožíváte danou situaci. Co cítíte, co vidíte? Zapojte všechny smysly. Využijte síly přítomného času. Myslete na to, že by čtenář měl prožívat děj společně s postavou. Pokud text působí, jako by si čtenář sedl na kafi a ona (dost sebestředně) vypráví o všem, co se jí stalo, nevyužijete plného potenciálu ich-formy. Čtenář sice nakonec ví, co se stalo, ale neprožil to. Nebyl u toho. A to je přeci podstata pohledu první osoby, nebo ne?

Nebudu s vámi všechno probírat. Nemám čas!

Zrovna jsem šla po ulici, když na mě někdo něco zakřičel.

"Hej, ty!"

Otočila jsem se. Viděla jsem zloděje, který mě chtěl přepadnout. Dostala jsem strach. Napadlo mě, že bych na něj použila svůj taser, který jsem si předtím dala do kabelky. Sáhla jsem do kabelky, vytáhla taser a zapnula ho. Slyšela jsem, jak elektřina v taseru praská, a pozorovala jsem zloděje, jak se po zásahu svalil k zemi a začal sebou cukat.

Ruku v ruce s předchozím bodem jde i popis akce. Na svět se díváme skrz oči postavy. Víme, co přesně si myslí. Víme, co cítí. Jak myslíte a cítíte vy? Podíváte se na hodiny a probleskne vám hlavou: "Myslím, že je čas jít spát."? Nebo si řeknete: "Je čas jít spát."? To samé platí pro boj nebo přepadení. Budete přemýšlet o tom, co všechno uděláte před tím, než to uděláte? Mějte na paměti, že čtenářovi trvá, než přečte každou větu. Kvůli tomu může mít pak pocit, že akce trvá obzvláště dlouho. (Ve článku Psací cvičení: Tempo je tato problematika probrána podrobněji.)

Pokud můžete, vyškrtněte všechny věty, které uvozují akci a nepopisují ji přímo. Místo "slyšela jsem, jak elektřina praská" můžete napsat "elektřina zapraskala". A rázem je to svižnější a akčnější. Je jasné, že postava slyšela elektřinu praskat, není potřeba to zdůrazňovat a ztrácet kvůli tomu drahocenný čas.

Čtenář má možnost s postavou všechno prožít. Díky omezenému pohledu můžete čtenáře udržovat v napětí a překvapovat. Čtenář ani postava nevědí, co se děje za rohem. Když na ně vybafne bubák, leknou se. Znalosti postavy jsou znalostmi čtenáře a pocity postavy jsou bez filtru čtenářovi odhaleny. Kdo by měl postavu znát lépe než čtenář, který jí celou dobu vidí do hlavy a je svědkem každého myšlenkového pochodu?

Takového druhu blízkosti skrz žádný jiný pohled nedosáhnete. Není divu, že je ich forma obzvlášť oblíbená u hororů a romancí.

Vyprávění příběhu skrz specifickou postavu může dodat vašemu textu říz. Osobnost postavy, její záliby i nálada totiž upravují čočku příběhu. Víte, jak se říká, že někdo vidí svět růžově? Taková postava všechno vidí v lepším, pozitivním světle. Nikdo nebude zlý nebo protivný. Jen nevyspalý a nabručený. Nic nebude ošklivé a nechutné. Jen trochu ušmudlané. Nebo naopak. Postavě, která je pesimistický bručoun, bude připadat, že slunce svítí moc ostře, že kyselo je moc kyselý, bramboráky jsou moc bramborový a lidi moc dotěrní.

Ten samý sled událostí vyprávěný optimistou a pesimistou bude pokaždý jiný. A platí to i pro aktuální stav a emoce. Klidná a odpočatá postava si spíš všimne detailu. Kdyby ale ten samý člověk byl unavený, rozčilený a uspěchaný, je velká šance, že ty samé drobnosti přehlédne.

Někdo, kdo má rád auta, bude o autech přemýšlet ve značkách, modelech, otáčkách, sériích. Ani zdaleka to nebude jen barva. Někdo, koho zajímá móda, bude řešit, jak přesně se kdo obléká, jaké značky a designéry nosí. Pro další postavu to budou jen auta a oblečení a moooožná si všimne, že všichni nejezdí škodou a nenosí rifle a bílé triko.

Je dobré nezapomenout, kým tato postava je a udržet její "hlas" po celou dobu. Někdy se stane, že autoři začnou psát za sebe. A ani si toho nevšimnou. Ich forma k tomu svádí a je důležité odolat a nenechat se. Proto je i dobré svou postavu dobře znát a kontrolovat svou práci. Díky tomu tak autoři můžou odhalit, kdy se postava proměnila v jejich kopii a napravit to.

Ich forma je fajn, ale je těžší, než se zdá. Využijte jejích předností a dejte si pozor na její pasti. 

Držte se mějte se!

- Artie