Duch lesa

07.07.2020

Jejím světem byl les.

Jejím světem byly mohutné duby i útlé břízy. Mýtiny, kde se nad ránem převalovala mlha. Paseky provoněné sluncem. Hluboké strže. Ostré skály. Zurčící voda. Volání káněte, houkání sovy, ťukání datla. Ryčení divočáků i bzukot včel.

Les není jen místo. Les je ona a ona je les.

Když se nadechne, zavlní se tráva. S výdechem se zakymácí koruny stromů.

Zasměje se a voda v potůčku zabublá o něco hlasitěji.

Zesmutní a ranní jinovatka vydrží na stinných místech až do poledne.

Když má radost i zlost, keře se zatřesou, stromy prohnou, a stezky najednou vypadají o trošičku jinak.

Ošetřuje zvířata, která jsou dost silná na to, aby přežila zimu.

Těm slabým ovine mlhou smysly. Zakalí jim úsudek. Otupí je.

Medvědi, lovci i lišky se o ně postarají.

Rovnováha je důležitá. Díky ní je les zdravý.

Rozklad obohacuje život a život končí v rozkladu.

Narození mladých má pro ni stejnou váhu jako úspěšný lov vlka. Padlý strom je stejně důležitý jako houby rostoucí z jeho trouchnivějícího dřeva. Brouci a larvy hodující na mršinách jsou pro ni stejně podstatní jako kvetoucí zvonky.

Lidé tomu většinou nerozumí.

Přehnaně lpí na životě několika vybraných. Bojí se smrti nebo jí působí příliš mnoho. Narušují rovnováhu.

Až na pár výjimek.

Myslivci, dřevorubci, sběrači hub i babky kořenářky rozumí lesu tak jako málokdo. Berou si jen tolik, kolik les snese, a na oplátku o něj pečují.

Hlídají, aby byl les zdravý. Starají se o zvířata, aby jejich počty příliš nestouply nebo neklesly. Oceňují dary lesa a chovají se k nim s úctou.

Alespoň většinou.

Pak přicházejí lovci, kteří štvou zvířata pro pouhý sport.

Dřevorubci, kteří se nestarají o to, kam strom padne.

Sběrači, kteří nechávají za sebou spoušť.

Jejich osudy nekončí šťastně.

Ještě nepotkala babku kořenářku, která by lesu uškodila.

Cítí každého, kdo do lesa vstoupí.

Ví o každém zvířeti i rostlině.

Každý moment je moment plný života a smrti. A ona to miluje.

Je to svoboda i povinnost v jednom.

Nezná hranice, a přitom nemůže překročit okraj lesa.

Ona je les a její život je pokojný boj o rovnováhu.

Lidé tomu nerozumí.

Podle jejich měřítek by se měla cítit osaměle.

Měla by toužit po společnosti někoho bez srsti, šupin nebo peří.

Není ale sama.

Kromě lesa má sestry.

Za svou existenci se nepotká téměř s žádnou z nich.

Vidí je jen ve svých snech. Čas od času se k nim přidá nová sestra. Někdy je některá opustí a zprávy o jejím osudu se mezi nimi šeptem šíří.

"Ariela vyměnila moře za lidskost. Ztratila hlas."

"Calypso uvěznili v ženském těle. Zradil ji její převozník."

"Giela se zamilovala. Porodila dvojčata. Vodí je ke mně na pobřeží. Hrajeme si ve vodě."

"Odettu sestřelili z oblohy. Domů se už nevrátila. Viděla jsem ji. Je němá ale vypadá šťastně. Nepoznala mě."

"Ursula šla pro Arielu. Proměnily se ve vodní pěnu. Společně."

Bylo těžké sledovat jejich životy. Tolik z nich nakonec skončí v neštěstí.

Nevarují se navzájem před láskou a před lidmi. Každá dobře zná rizika. Varovat se je zbytečné. Když se loučí, přejí si navzájem zdraví a rovnováhu.

Lidé mají potřebu vlastnit. Spoutat a ochraňovat. Držet v kleci.

Zlatá klec je pořád zlatá.

A každá ví, že až se rozhodnou následovat nějakého člověka, bude je to něco stát.

Nejvíc trpí moře a oceány. Pevnina je pro ně... suchá. Málo hluboká. Málo... bezbřehá.

Lesy a louky a jezera odcházejí často. Na lidi jsou zvyklé. Znají je. Urážky je nevyvedou z míry. Šeptanda o čarodějnicích je nepálí.

I když hranice ano.

"Láska je láska."

"Je to mocná čarodějka."

"Můžeš se jí vyhýbat, anebo se rozhodnout někomu věřit."

Ona se jí nevyhýbala. Jen ji nenašla. Ani o ni nestála.

Čas od času pomohla blouznícímu dřevorubci s horkostí ze slunce. Někdy lovci, který ztratil svého koně. Jindy zbloudilému kupci.

Říkala si, že vyslaná skupina hledačů by vyplašila a pošlapala půlku lesa. Raději jim pomohla.

"Jak se jmenuješ?"

"Pojď se mnou. Vezmu si tě za ženu."

"Budeš se mít se mnou dobře."

"Postarám se o tebe."

"Takový les není dobré místo pro tak krásnou dívku."

"Jak ti říkají?"

"Vrátím se pro tebe."

"Počkej tu na mě."

"Přijedu si pro tebe a vezmu tě domů."

"Budeme spolu žít."

"Protože tě miluju."

"Protože jsi krásná."

"Protože jsem nikdy nepoznal nikoho, jako jsi ty."

"Vezmi si mě."

"Nic ti nebude chybět."

Odvede je k nejbližší stezce a pošle je pryč.

Pak se čas od času dívá směrem, kudy odešli.

Nevrátí se.

Jí to nevadí.

Zapomene na ně.

Stejně ty věci říkají jen tak.

"Většina zapomene hned, jak nás ztratí z očí. Zamilují se do úžasného snu, a pak se probudí. Jsme pro ně jen přeludem."

Roční období se střídají a je to stále to samé. Roky, desetiletí, staletí.

Stromy jsou čím dál mohutnější a les rozlehlejší.

Pamatuje si velké krále. Sucha i kruté zimy. Války i doby míru.

Na stezku nebo k okraji lesa odvede mnoho lidí.

Děti, dospělí i starci vždy slíbí, že se vrátí.

Jen je s úsměvem pošle pryč. Někdy z jejich výrazu tváře a držení těla pozná tu chvíli, kdy zapomenou. Až tehdy se ona otočí a vrátí se k šumícím korunám stromům a liščím norám.

Z jednoho kraje vidí rozrůstající se město. Pamatuje si, kdy to byla jedna chalupa. Teď je na jejím místě hrad, který září v zapadajícím slunci.

Čím blíž okraji je, tím průsvitnější se stává. Jednou došla tak daleko, že byla jen lehounkou chvějící se myšlenkou. Stačil by krok a byla by pryč.

Neexistovala by.

Jednou vedla dalšího zbloudilce k okraji.

Běželo jí hlavou, že by ho mohla tak snadno dovést ke srázu, kde by si jistě zlomil vaz. Nebo zkřížit cestu smečce vlků. Bylo by to snadné.

Místo toho šla k hranici lesa a on šel vedle ní.

Na rozdíl od ostatních mlčel. Nejdřív s ní sice prohodil pár vět, ale když mu odpovídala krátce a stručně, ztichl.

Konečně byla slyšet příroda kolem nich. Blížil se večer a mezi stromy se šeřilo. Vysoko nad hlavami jim přelítlo káně a pozdravilo ji svým vysokým hlasem.

Pousmála se a vydechla o něco silněji, aby mu pod křídla přišel teplý proud vzduchu.

Ve křoví se v pavučině mrskala chycená moucha a ona poblahopřála pavoukovi k tak dobře upředené síti.

V dálce praskla větev, když se od ní odrazila veverka.

Na mýtině u klikaté borovice si rozložili tábor lidé. Lesní včely to podráždilo. Schválně, jak to dopadne.

Ten vedle ní si začal broukat.

Nechala ho. Nerušilo ji to. Naopak, k podvečernímu bzukotu se to hodilo. Dotvářelo to melodii lesa tak, jak ji ještě neslyšela.

Líbilo se jí to.

Dřív, než se nadála, byli u okraje. Ještě ne tak daleko, aby zprůhledněla, ale dost na to, aby viděli klikatící se cestu i hrad stojící v dálce.

Zastavila se.

On se na ni podíval a usmál se. "Hádám, že tady se rozloučíme, že?"

Přikývla.

Pokrčil rameny. "Tak dobře. Díky, za doprovod. Ve tmě bych se tu asi zabil. Rád jsem s tebou mlčel."

Zmateně naklonila hlavu. To ještě neslyšela. Dělá si z ní legraci?

Odkašlal si. "No, každopádně, díky. Asi bych se tu zabil, kdyby nebylo tebe, nebo bych tu bloudil ještě několik dní." Nadechl se, vydechl. "Tak dobře. No, já už půjdu. Rád jsem tě poznal a... pozdravuj? Jo, pozdravuj rodinu, manžela, kočku -"

Zamračila se. "Nemám kočku ani manžela."

Polkl. "Jo, aha. Tak je teda nepozdravuj. Já už ale půjdu. Tak se měj. A ahoj." Otočil se a skoro vyběhl z lesa ven. Cestou dvakrát zakopl o kořeny a jednou by si málem vypíchl oko o větev, kdyby ji rychle nenechala propnout nahoru.

Zaraženě pozorovala jeho úprk na cestu.

Neřekl, že se vrátí.

Neřekl nic z toho, co většinou slyší od lidí.

Pozorovala ho, jak jde směrem k městu. Jeho postava se zmenšovala ale bylo poznat, že se každou chvíli ohlíží zpátky k lesu.

"Zvláštní člověk," zamumlala a otočila se pryč.

Musí se postarat o jedny včely.

Jednou prohlížela starý smrk, který začínal schnout. Měla by k němu navést dřevorubce. Zaslechla, jak si někdo zpívá.

K lesu se to hodilo.

Přišla na paseku, kde někdo seděl opřený o jilm a něco kreslil do malé knihy v klíně.

Poznala ho. Byl to ten, co neslíbil, že se vrátí.

Stála schovaná ve stínu a poslouchala.

Zpíval.

Zpíval o královně a varoval ostatní, aby se do ní nezamilovali. Byla v tom lehkost, která neodpovídala jeho slovům. Co to bylo za ženu, že ostatní musí být varováni před jejíma očima?

Dozpíval a začal zpívat novou. Tentokrát prosil někoho, kdo jde na trh, aby vyřídil vzkaz ženě, kterou miloval.

Písničky o lásce. Odfrkla si.

Než stačil začít další, přešla k němu.

Usmál se, když ji uviděl.

"Ahoj, rád tě zase vidím. Dneska máme hezký den, že?"

Rozhlédla se a zhluboka se nadechla. Mraky se honily na obloze a každou chvíli zakrývaly slunce. Vzduch voněl blížícím se deštěm. "Ano."

"Nebyl jsem si jistý, jestli tě tu uvidím, ale tady jsme se potkali. Jak se máš?"

Nejistě se usmála. "Dobře."

S úlevou vydechl. "To je dobře. Můžu tu být? Nevadím ti? Jestli jsem zpíval moc nahlas, můžeš říct a přestanu. Jestli -"

Nerozuměla mu. "Proč jsi tu?" přerušila ho.

Polkl. "Doufal jsem, že tě zase uvidím."

"Dobře. Viděl si mě." Tohle bylo vážně divné. Nejvyšší čas zmizet. "Musím jít. Měl by ses jít někam schovat. Za chvíli začne pršet."

Rychle vyskočil na nohy. "Tak dobře. Tak... já se zase někdy vrátím. Můžu?"

Ach... to znala. Proč byla najednou smutná? "Jestli budeš chtít, můžeš."

Otočila se a odešla jako první.

Věděla, že se nevrátí, ale z nějakého důvodu nechtěla vidět, jak se pro něj stává pouhým přeludem.

Vrátil se.

Pokaždé se vrátil.

Často mlčeli. Četl si nebo maloval s hlavou položenou v jejím klíně.

Hrála si s jeho vlasy a on jí zpíval nebo broukal.

Vždy se to do lesa hodilo.

Povídali si. Pomalu mu ukazovala les tak, jak ho znala ona.

Pokaždé při odchodu slíbil, že se vrátí, a pokaždé se vrátil.

Děsila se dne, kdy se nevrátí.

A ještě víc se děsila dne, kdy jí požádá, aby odešla s ním.

Nevěděla, co by udělala.

Ne, věděla. Jen na to nechtěla myslet.

Zeptal se jí s příliš vážným výrazem, jestli jí může položit jednu otázku.

Stíny kolem nich se protáhly, vzduch ztuhl a ona přikývla.

"Rád bych... rád bych postavil dům. Já... Nemusí být velký, může to být malá chaloupka. Mohl bych, mohl by ho postavit tady v lese? Rád bych ti byl nablízku."

"Ty chceš zůstat?"

Přikývl. "Ano. Kdybys to dovolila. Rád bych tu s tebou zůstal." Z kapsy vyndal kapesník a z něj vyřezávaný dřevěný prsten. "A rád bych, aby sis mě vzala za muže, kdybys teda chtěla."

Opatrně si prstýnek vzala. Byl krásný. Zdobily ho drobné kvítky a květy. "Chceš si mě vzít a chceš tu žít?" ujišťovala se, ale ve skutečnosti oddalovala svou odpověď.

"Ano."

"Já..." zaváhala. Nemůže opustit les. Ale ani se nechce vzdát jeho... Rozuměl jí jako málokdo. Podívala se na něj skrz prstýnek. "Víš, co byl první prsten?"

"Ne?"

"Byl to článek z okovů s úštěpkem ze skály. Lidé zapomněli. Ale my... pro nás," polkla, "není to pouze svázání s člověkem. Jsou to okovy, které nás spoutají. Přijdou s cenou, kterou jsme sice ochotny zaplatit, ale i tak... něco ztratíme..."

Mlčel a pouze se na ni zamyšleně díval.

"Nemůžu si tě vzít, potřebuji být volná," řekla mu co nejjemněji a nabídla mu prsten zpět. "Snad to někdy pochopíš."

Strnul. Chvíli mlčel a pak promluvil. "Tak si mě nevezmeš. Mohl bych tě dál navštěvovat?"

"Mohl bys tu bydlet a já bych navštěvovala tebe," navrhla mu a srdce jí bušilo. Prsten jí v prstech těžkl.

"Takže bys byla se mnou a při tom byla volná?"

"Pokud bys s tím souhlasil. Vím že... se to lidem nezdá správné."

Dlouho přemýšlel. "Je mi jedno, co se lidem zdá nebo nezdá správné. Je to správné pro tebe. Je to správné pro nás." Vzal jí prstýnek z ruky a zahodil ho přes rameno. Pak jí chytil za ruce a stiskl. "Vím, že nikdy nebudeš mou ženou. Vím, že nikdy nebudu rozumět všemu, co se děje. Že nikdy nepochopím spoustu věcí. Ale byl bych nejšťastnější muž na světě, kdybys mi dovolila strávit zbytek mého života po tvém boku. Dovolíš mi to?"

Koruny stromů zašuměly. Sluneční paprsky prosvětlily okolí a vzduch se roztančil. Usmála se na něj. "Ano."

- Artie Wiles