A svět bude hořet

29.07.2020

Lidé si konec světa představují různě. Co když ale je skupina bytostí, která je o Zemi ochotna tvrdě bojovat? I když by to mělo být ohněm. Krátký příběh o přírodě a plánování konce světa je volným pokračováním textu Duch lesa. 


Největší unijní park se rozprostíral přes několik lesů a pohoří. Našli byste v něm několik pramenících i protékajících řek, včetně jezer a rybníků. Nastavení hranic národního parku byl výsledek několik desetiletí práce. Začalo se s jedním lesem, k tomu se přidalo přiléhající pohoří a později a revitalizované pastviny. Nyní leží na území několika států. Jakékoliv vesnice nebo města, která jsou v něm nebo v jeho blízkosti, musí splňovat přísná ekologická opatření. Cesta skrz park je možná jen se speciálním typem vozidla se senzory bránící srážce se zvěří, s omezenou rychlostí a s téměř neexistujícími zplodinami. Většina lidí proto cestuje speciálně upraveným vlakem, které může převážet i auta. Ale náklaďáky mají smůlu a musí okolo.

Je to jen malý úspěch. Ale i tak se počítá.

Když Blanka vystoupila z vlaku na zastávce Černý les, přivítal ji zpěv ptáků a kamenný přístřešek s eko záchody a velikou tabulí správného chování v parku. Na ruce měla náramek s identifikačním číslem povolení k pobytu na neurčito. Upravila si popruhy malého batohu a rozhlédla se kolem.

Veliké staré stromy rámovaly koleje a tvářily se, že se jich civilizace vůbec netýká. Stejně tak to bylo s prašnou cestou klikatící se do dálky. Sedla si na schod a čekala. V noci nejspíš pršelo, byla z něj cítit svěží vlhkost.

Přilétl otakárek a sedl si jí na koleno. „Ahoj," zašeptala.

Motýl pomalu zamával žlutočernými křídly.

Pousmála se. Slunce příjemně hřálo. Nastavila mu tvář. Se zavřenými víčky viděla rudě. Ptáci zpívali a všechno bylo v pořádku.

Uslyšela zaržání a pobídnutí.

Otevřela oči. Po cestě se blížili dva koně. Na jednom z nich seděl blonďák v kovbojským klobouku.

„Ahoj, Honzi!" zamávala mu. Otakárek odletěl pryč a ona si stoupla.

„Blanko, ahoj! Čekáš dlouho?"

„Ani ne." Zaklonila hlavu, aby na něj viděla. „Dost jsi od posledně vyrostl."

Zasmál se a sesedl z koně. „To říká ta pravá." Objal ji a pořádně si ji prohlídl. „Nový účes?"

„Staronový. Jen jsi mě s vínovou ještě neviděl."

„A nemají náhodou na policejní na tohle normy?"

Mávla rukou. „Bejvávalo. Teď už nemůžou říct ani bů. Studentská rada u nás dost dobře funguje. Jak se má náš pan právník?"

Pokrčil rameny a narovnal si klobouk. „Zkoušky se blíží. Ale snad to půjde."

Usmála se na něj. „Nervózní?"

Zakřenil se. „Strašně. Ale ségře ani muk, nebo si mě podá."

„A už dorazila?" Pohladila svého koně po boku. Vůně koní ji vždycky uklidňovala.

„Jo, včera. Pojedeme?"

Přikývla a vyhoupla se na hřbet mohutného hnědáka s bílou hřívou.

Honza se vrátil do sedla černé klisny se stejně zářivou hřívou a pobídl ji k chůzi. „Máme nový přírůstek. Je tichá, tak ji zkus nevyděsit."

Zazubila se. „Já? Ale prosím tě." Pak ale zvážněla. „Přivedl ji tvůj táta nebo..."

„Jo," zachmuřeně přikývl. „Moc nemluví. Hodně odpočívá. Jmenuje se Rozálie, ale Marja jí říká Růža. Je jí šestnáct."

Blanky sykla. „To je blbý. Víme, co se jí stalo?"

Zase pokrčil rameny. Jeho klisna zaržála a on ji poplácal po krku. „Moc toho není. Doma není bezpečno, někdo jí jde po krku. Zhrzená ex jejího otce nebo uražená psychopatka. Je to nejasné. V podstatě vyhrožuje, že Rozi otráví. Tak ji táta vzal k babi."

„A říkal jsi, že moc nemluví?"

„Jo," přikývl. „Celé dny jen odpočívá nebo šije. Začala se v zahradě starat o růže, tak je babi trochu popohnala, aby jí udělala radost. Pomalu se k ní dostává, tak snad to pomůže."

Delší dobu mlčela a jen vnímala houpavý pohyb koně. „Mně pomohla," řekla nakonec.

„Já vím. Nám s Marjou taky. Každému, koho jí táta přivede, pomůže."

„Už se mě na něj zase ptali."

"Ustaraně se na ni podíval. „Vážně?"

Přikývla. „Jeden z učitelů pracoval na mém případě. Poznal mě. Nebo mé jméno. A Hajný je něco jako legenda. Vlastně se ani nedivím, že neodolal."

„Na co se ptal?"

Povzdychla si. „Klasika. Jestli jsem si náhodou na něco nevzpomněla. Kam mě odvedl. Kde jsem celou dobu byla. Jestli mě zase nekontaktoval."

„Co jsi mu řekla?"

Ušklíbla se. „Že si nic nepamatuju nebo že si nechci vzpomenout. Že už jsem se přenesla a udělala za tím velkou tlustou čáru. Klasika. Bylo to samé jako když si mě čas od času pozvou na stanici, když na sebe zase upozorní."

„Takže se ti daří dobře?"

Povzdychla si. „V rámci možností. A co ty? Spíš klidně a nepřerušovaně každou noc? Jdeš po ulici a nevnímáš lidi kolem sebe? Projíždějící dodávky? Nemyslíš na to, co jíš? Nezjišťuješ možné východy z každé místnosti, ve které jsi?"

Pousmál se. „Na hloupou otázku hloupá odpověď. Ale cítíš se líp?"

Přejela z lesa na mýtinu. Slunce ji už úplně vysušilo a teď voněla jako seno, dřevo a smůla. „Co ty?" vyhnula se odpovědi.

„Je to lepší. Někdy si uvědomím, že jsem si nevzpomněl celý den. Jindy se cítím jako pytel sraček. Ale když to porovnám třeba se stejnou dobou před rokem, vidím, že jsem na tom opravdu líp. Jde to pomalu."

„Jo, to jde. Ale lepší se to." Promnula si z boku stehno.

Všiml si jejího pohybu. „Potom mi to budeš muset ukázat. Fotka to tak nevystihne."

Usmála se. „Určitě"

„Bolelo to?"

Otočila oči v sloup. „Namazali mi to a umrtvili. Spíš bylo divný, jak mi z toho brněly prsty u nohou. Ale prej to je normální."

„Nikdy jsi mi neřekla, proč zrovna tohle. Nebo o tom nechceš mluvit?"

Zhluboka se nadechla a zastrčila si pramen za ucho. „Měla bych."

Polkla a soustředila se na zvíře pod sebou. „Na pozadí měsíce lebka vyjícího vlka z profilu. Lebka zarůstá listy, révou a květinami. Květiny už vyplnily oční důlek. Znamená to..." Polkla a rozmrkala slzy. „I když si se stane něco hrozného, pořád to pak může nahradit to pěkné. Časem si tam nechám přidat další a další květy, až už lebka skoro nebude vidět."

Hvízdl. „To se ti povedlo. Je to tak. Věř mi."

Usmála se na něj. „Já vím. Co ty? Nějaký nový přírůstek?"

Zavrtěl hlavou. „Ne, váhy mi pořád stačí. Jen mám v plánu si je nechat doplnit a lehce předělat. Už vím, co chci dát na misky."

„Co?"

„Na jednu pírko a na druhou srdce. Podle Egyptské mytologie."

„To si pamatuju. Každé špatné srdce klesne a peklo ho pohltí, je to tak?"

„Jo, tak nějak."

„Líbí se mi to."

„Díky." Odmlčel se a pak se zeptal. „Myslíš... Myslíš, že to moje klesne?"

„To nevím," řekla úplně vážně. „S Máří jste udělali, co jste museli. Dětská srdce by se vážit neměla. Soustřeď se na život dospěláka. Na tom záleží."

„Snad máš pravdu."

„Mám." Řekla to jistěji, než se cítila. Ale celý její život ode dne, kdy jí Vlk zabil babičku, bylo jedno velké fake it 'till you make it. „A co Sylva? Jak se jí daří?"

Stromy zašuměly a na hlavu jejího hnědáka si sedl další otakárek. Nebo to byl ten samý?

Pokrčil rameny. „Má lepší dny a horší dny. Někdy vypadá na třicet, jindy na sedmdesát. Záleží hodně na vzduchu a vodě. Do parku jsou už převedeny čtyři vílí brány. Začíná tu být přeplněno. Naštěstí ještě nepotkali takové množství nočních turistů, aby to upoutalo pozornost. Marje se na správě parku podařilo přesvědčit vedení, aby ty oblasti označili za chráněné toho nejvyššího stupně. Takže jen ten, kdo tam nemá co dělat nebo zabloudí, je v nebezpečí."

„A jak se daří jí? Vím, že měla problém s šéfkou, ale to je tak všechno."

Zasmál se. „Když si to k tobě nakráčí holka čerstvě po škole chytrá jak rádio, taky bys měla problém. A Marja jí nemohla jen tak říct, že ji prakticky vychovala sama podstata lesa. Ale už se to urovnalo, a dokonce jí povýšili. To, když na vílích pastvinách našla strašně vzácnou a třicet let vyhynulou kytku s motýly." Zamyslel se. „Buď to byla kytka nebo motýli, ale byl z toho velký poprask."

Usmála se. „Předpokládám, že Sylva pomohla."

„Samozřejmě. Správa musela mít důvod, proč to uzavřít. Naštěstí měla babi vždycky za ušima."

„To je vlastně jediný důvod, proč park vznikl, že jo?"

„Jo. Její děti a potomci se dostali na správná místa a už celá staletí les chránili. Naštěstí to byl starý a mezi lidmi oblíbený les, takže to mělo u voličů velký úspěch. A zbytek je historií." Pak zachmuřeněji dodal. „Tetám se to tolik nedaří. Hlavně s moři a oceány je problém. Sešla se s nimi a je od té doby nějaká špatná. Prý nám to řekne večer, až tam budeme všichni."

„A jéje. Myslíš, že to má něco společného s tím tankerem?"

Přikývl. „Je to dost možné. Jedna z víl mi řekla, že se to stalo nad městem mořských panen. Museli se rychle evakuovat, a ještě schovat celé město, aby na ně náhodou nepřišli. Prostě noční můra."

„Fíha, tak to je hodně špatný. Jak to vlastně s vílami je? Myslela jsem, že jsou nebezpečný."

Pokrčil rameny. „Nic nejez, nepij a hlavně netancuj. Do tý doby by to mělo být v pohodě. A pořád mám v sobě kapku bábiny krve, to by snad taky trochu pomohlo."

Zazubila se. „Třeba by se z tebe stal vílák."

„Jo. Ne díky, to radši budu strážcem. Je to lepší práce."

Barevný motýl pomalu zavíral a otvíral křídla. „Ale nebudeš nesmrtelný.'"

Pokrčil rameny. „Táta už třicet let vypadá na čtyřicet. Jeho máma ještě zažila krále a císaře. Dlouhověkost máme taky po babi. To je tak, když jí sloužíš dobře. Nevím, jak dlouho budeme na světě my s Marjou, ale nějakou chvíli asi jo."

„Tak pozor, ať vás neodchytí lidi z Guinnessovky nebo lovci upírů."

„Ježiš, nestraš. Možná bych si jednou týdně měl dát na veřejným místě česnekový chleba. Nebo česnečku," zauvažoval.

Blanka se na něj nevěřícně podívala. „A teď opravdu nevím, jestli si ze mě děláš srandu nebo ne."

Pokrčil rameny a zazubil se. „To nikdy nezjistíš."

„Ale vážně, upíři?"

Kývnul směrem k přívěsku, který ji visel kolem krku. „Nebo zombie. Když to nesundáš z krku, nemáš se čeho bát."

Rychle chytila jasanové kolečko do dlaně. Objela palcem po vyřezávaném stromu života. „Tak dobře." Nuceně se zasmála. „Na upíry asi krav maga nefunguje, co?"

„Nemyslím si. Ale přívěšek jo."

„Já si myslela, že je to jen proti špatným snům."

Přejel rukou po místě, kde se za trikem schovával jeho přívěsek. „Jo, na ty funguje taky. Je dost univerzální."

Podívala se před sebe. Blížili se ke staré chaloupce. Kouřilo se jí z komína a na okně byl pekáč buchet. Po jedné straně se začínaly plazit růže.

Honza si všiml jejího úsměvu. „Vítej doma."

Ze dveří vyšla starší dáma v dlouhých vlajících šatech. Měla po zadek dlouhé vlasy, které měly snad všechny odstíny hnědé. Místy prosvítal šedý pramen. I ve stáří měla zvláštní jas a krásu. Usmála se na ně. „Ahoj, Blaničko, jsem ráda, že si za námi mohla přijet. Jeníčku, koně jen odsedlej a pusť je na volno. Chtějí se napást."

Blanka sklouzla ze sedla a rychle stařenku objala. „Zdravím, Sylvo. Děkuju, že jsi Honzu za mnou poslala. Ale mohla jsem jít pěšky."

Zamlaskala. „Nesmysl. Potřebovali jste si promluvit a už ti řekl všechno důležité. Mařenka dorazí co nevidět. Pojď, zatím tě představím Růžence. Pomohla mi upéct buchty. Pro tebe máme i tvarohové. Vím, že povidla nemáš ráda."

Došly na zahradu, kde na mezi růžemi ležela drobná blondýnka.

„Růženko, tohle je Blanička, na pár dní tu s námi zůstane. Já teď musím jít zkontrolovat mladého bažanta U Tří lip, tak se tu zatím seznamte." A s tím zmizela.

Blanka byla na tyhle její čachry machry zvyklá. „Ahoj, já jsem teda Blanka. Blaničko mi říká jen Sylva. Jak mám říkat já tobě?"

Blondýnka se posadila. „Třeba Rózi."

„Tak dobře, Rózi." Sundala si batoh a posadila se vedle ní do trávy. Vzduch voněl sladce po růžích. Přičichla si k jedné velké žluté. "Voní to hezky," řekla po chvíli trapného ticha.

„Jihlavanka, poctivá káva," zamumlala Rózi skoro neslyšně.

Blanka se zasmála. „To jsem už dlouho neslyšela." Po další trapné chvíli ticha pokračovala: „Nejsem si úplně jistá, co Sylva chce, abychom tu probrali, tak začnu." Nadechla se. „Ahoj, jsem Blanka, bude mi dvacet, studuju na policejní akademii a když mi bylo čtrnáct, tak mě sem přivedl Hajný. To je táta Honzy a Máří. Nějakou chvíli jsem tu zůstala, než se všechno zase uklidnilo. Pak jsem se vrátila k rodině a od té doby tak nějak funguju."

Rózi si ji prohlédla. „Proč tě sem přivedl?"

Vyškubla stéblo trávy a začala si ho navíjet na prst. Byla jsem u toho, když Hajný zabil jednoho chlapa, byl to člen dost nepěknýho gangu. Takže jsem tu byla v podstatě jako v ochraně svědků, plus na terapii."

„Proto říkáš bábi Sylva?"

Přeškubla stéblo trávy. Dívala se na dva zelené kousky, co byly ještě před chvílí úplně v pohodě. „Jo, proto."

„Co si o ní myslíš?" váhavě se zeptala Róza.

Zvedla obočí. „O Sylvě?"

„Jo, o ní."

„Neznám nikoho, jako je ona," řekla Blanka popravdě. „Co si o ní myslíš ty?"

Rózi si nepřítomně hrála s tím samým přívěskem, jako měla Blanka. „Věříš na kouzla?"

Usmála se na ni. „Jsou věci mezi nebem a zemí, které člověk nemůže úplně pochopit. Jediné, co mu zbývá, je přijmout je tak, jak jsou. A moc na tím nedumat. Sylva se mezi to počítá."

„Slíbila, že mě ochrání," řekla tiše.

Ten samý otakárek zase přilétl a sedl si na jednu z růží. „Tak tomu věř."

„Jenže..." Rózi se kousla do rtu.

„Jenže?"

„Táta říkal, že nic není zadarmo."

Blanka pomalu přikývla. „Taky není. Ale Sylviny ceny bych se nebála. Nebude to nic, co bys nebyla ochotná dát. O nic ti neřekne. Je jen na tobě, jestli jí někdy tu laskavost nějak oplatíš. Staráš se jí o růže. Ber to tak, že už tím jí to oplácíš. Ona se stará a jediné, co chce, je vidět, že se nám bude dařit líp. To je úplně všechno."

Rózi si pořád nepřítomně hrála s dřevěným medailonkem. „Tak dobře."

Blanka slyšela před domem hlasy. Zvedla se. „Půjdu se přivítat. Zatím se tu měj."

„Dobře, děkuju."

„Za málo."

Před chaloupkou našla Máří a Honzu.

Máří zrovna sundávala svému koni sedlo. „Blani!" Zavolala nadšeně, když ji viděla. Vrazila Honzovi sedlo do rukou a pospíšila si ji přivítat.

Blanka ji objala. „Jak se máš?"

"Výborně. Pracovně, ale výborně. Co ty? Máš dobrý vlasy! Co v akademii?"

„Taky dobrý. Musíš mi říct všechno, co je u tebe novýho. Nepochlubila ses, že tě pospíšili!"

„Honzina mě zase drbal, že jo?"

„To není pravda!" Houkl na ně Honza. „Jen pomlouval!"

Obě se zasmály.

„Pojď, chytila ji Máří za ruku a táhla ji do zahrady. Všechno si povíme."

Posadily se a opřely se pod starou třešeň. O kousek dál ležel oblý kámen, kolem kterého rostly sedmikrásky.

Povídaly si dlouho. Sice se neviděly jen půl roku, ale Maří byla pro Blanku jako starší sestra. V doslechu se držela i Rózi. Když si ji Máří všimla, usmála se na ni a pozvali ji k nim. Nepřidala se, ale ani neodešla.

Netrvalo dlouho a začalo se stmívat. Přišel Honza i s večeří. Když dojedli, přidala se k nim Sylva. Už byla úplná tma, jen v lucerně svítila svíčka.

Na obloze byly vidět hvězdy, blikající letadla a pohybující se satelity.

V přítmí ve světle svíčky mělo všechno načervenalý nádech.

Blanka zírala do plamínku, když Sylva hlasem, který se doplňoval se zvuky lesa, spustila.

„Se sestrami jsme se sešli, abychom rozhodli, co budeme dělat dál. Hodně nás zmizelo. Přežívá nás jen hrstka oproti dřívějším dobám. A my... stárneme. Jsme nemocné. Těžko se nám dýchá. Těžko se nám hýbe. Oproti sestrám jsem na tom pořád dobře. Národní parky mi zachránili život. Kdyby tu byl beton... Těžko by se mi tu žilo. Neopustila jsem toto místo tisíce let a lidé by mi ho mohli vyrvat z rukou během chviličky."

Plamen se rozmazal. Blanka polkla a zavřela oči. Horká slza jí stekla po tváři.

„Sestry lesů a luk mizí. Sestry hor trpí. Stávají se prázdnými. Sestry jezer a řek chřadnou. Moře a oceány..." Sylva se odmlčela. Vítr rozšuměl větve třešně a sedmikrásky na hrobě se zavlnily v trávě. „Moře a oceány jsou na tom den ode dne hůř. Kdysi jsem jim záviděla jejich nesmírnost a volnost. Teď se s nimi děsím velrybářských lodí, tankerů a odpadkových plovoucích ostrovů. Vaří se společně s korálovými ostrovy. A mořské panny... Jedna celá osada se musela rychle přestěhovat. Jestli to půjde dál, brzy na ně vědci přijdou. Bojíme se, co se jim stane. Už takhle je pro ně těžké vyhýbat se lidem a na dně Marianského příkopu nemůžou žít všechny. Potřebují světlo. Navíc tam nejsou samy. Není to tam pro ně bezpečné. A co dál? Nemůžou se schovávat a uhýbat lidem věčně."

Zvedl se vítr a v dálce zakřičel nějak pták.

Sylva se podívala na každého z nich. Na Blanku, Rózu, Honzu i Marii. „Říkám vám to, protože jste pro mě rodina... a strážci."

Marie s Honzou vážně přikývli a Rózi se nervózně podívala po Blance. Blanka se na ni slabě usmála.

„Váš otec to už ví. Omlouvám se, že tu budete tak dlouho, abyste to zažili. Se sestrami jsme učinily těžké rozhodnutí. Pokud bychom nechaly věci tak, jak jsou, brzy by náš svět shořel na popel. Zbyly by jen poušť a pustina. Nemůžeme to dovolit. Proto jsme se rozhodly bojovat. I kdyby nás to mělo jako jednotlivce zničit, planetu ochráníme. Ochráníme ji před lidmi jediným způsobem, jakým svedeme."

Odmlčela se a les se zastavil. Jako by nikdo nedýchal.

Sylvě zářily oči jasným světlem a najednou vypadala mladě i staře zároveň. Tráva kolem ní byla vyšší a oplétala jí nohy i ruce položené v trávě.

„Budeme s nimi bojovat. Ukážeme jim, co se stane, když se o přírodu nestarají..."

Další pauza. Blanka polkla. Proč tu najednou byla taková zima?

„Podpoříme a urychlíme jejich destrukci naší krajiny. Zaplavíme mrtvá pole, kde nežije jediná žížala. Vysušíme vysazené lesy plné stejně starých stromů. Podpoříme množení kůrovců a lýkožroutů. Urychlíme evoluce virů i bakterií. Změníme vzduchové proudění a ohřejeme ledovce na horách. Zvedneme hladiny moří a oceánů. Změníme proudění mořských proudů a nasměrujeme odpadky zpět do lidských měst. Zatopíme nížiny slanou vodou. Způsobíme zemětřesení, poklesy i sesuvy půdy, tsunami i výbuchy sopek. Buď bude svět hořet pod lidskýma rukama nebo pod našima. My si zvolíme podmínky. My to urychlíme. A dáme lidem lekci. A jestli se nepoučí a nezačnou se o planetu starat... svět bude hořet. Zapálíme ropu, plyn i uhlí. Svět bude hořet tak moc, že přežije jen hrstka lidí. I kdybych měla shořet já sama, nedovolím, aby parazité zničili naši Matku. Budeme bojovat. Budeme bojovat za Matku, za víly i mořské panny, za draky i mravence. Je nás málo a máme málo síly, ale společně to zvládneme."

Bylo ticho.

Blance bylo zle. Snad se toho nedožije. Věděla, že na to mají Sylva a ostatní právo. Ale bála se.

Po chvíli se ozval Honza: „A co máme dělat my? Jak můžeme pomoci?"

Sylva se smutně usmála a už zase vypadala jako stařenka. „Jen žijte dál. Dělejte, co byste dělali doteď. Chraňte přírodu. Nějakou dobu nám to potrvá. Možná se toho dožijí už vaše vnoučata, možná ne."

Zvedla se a přešla ke kameni v sedmikráskách. Klekla si a skoro až nepřítomně ho pohladila. „Dřív jsem si představovala davy s loučemi nebo běsnícího draka. Nikdy bych nevěřila, že byť jen pomyslím na to zapálit svůj les sama."

- Artie Wiles