Lahodný pokrm

3. kapitola

Bella si povzdechla a zatočila červeným vínem ve sklenici. Ve světle svíček na stole mělo karmínovou jiskru. Pousmála se a trochu si usrkla. Její společníci si všimli, že nedává pozor a s omluvou přešli zpátky do angličtiny.

"Omlouváme se," řekl Luca. "Jak vám chutná?"

Zářivě se na už šedivějícího pána usmála a podívala se na svůj steak. "Je to výborné. Propečené tak akorát."

"To rádi slyšíme. Toto je naše oblíbená restaurace," řekla jeho žena. Byla to čiperná a elegantní dáma. Kolem úst měla hluboké vrásky a vlasy měla už úplně bílé. Bella ji odhadovala tak na osmdesát let.

Bella přikývla. "Rozumím proč. A co se týče případu, rozhodli jste se tedy, jak chcete pokračovat?"

"Ještě úplně ne," Luca chytil svou ženu za ruku. "Nevíme, jestli by byl lepší grant nebo nadace, ale chtěli bychom podpořit aspoň dvě dívky a dva chlapce, aby mohli vystudovat jakoukoliv školu budou chtít."

"Vzali jste v potaz, že školné ve Státech je mnohem vyšší než v Evropě?"

"Si," přikývla Sofia Rossi. "Proto zatím čtyři."

"Co životní náklady? Cestovné, nájem, poplatky, jídlo?"

"Přemýšleli jsme o půlročním stipendiu. To by bylo přesně podle místa, kde by studují. Čím dál, tím víc za letenky nebo benzín. Ve městech kde jsou drahé, větší stipendium. Aby mohli bez starostí studovat," vysvětlovala Sofia.

Bella souhlasila. Ona zvládla vystudovat jen s penězi od Carlisla. "To je dobrý nápad. Ale někteří mladí nejdou do školy, protože musí podporovat rodinu. Mají sice mizerně placenou práci, ale mnohdy to je největší příjem. Nedovolí si rodinu opustit."

"To chápeme. Rodina je důležitá. Pomůžeme," ujistila ji Sofie.

"Jak to chcete udělat?"

Rychle mezi sebou prohodili několik vět italsky. "Podpoříme i tu rodinu. Při výběru se budeme ptát i na sociální situaci a v případě nutnosti dostane i rodina finanční příspěvek," rozhodl Luca.

"Nebojíte se, že toho někdo zneužije?"

Sofie se na ni podívala a upravila si drahý šperk kolem krku. Měla smutné zelené oči. "Tři dobří a jeden špatný. Jeden dobrý a tři špatní. Kdo rozhoduje? Zaslouží pomoc."

"A proto jsme se spojili s vámi," doplnil svou ženu Luca. "Jste nejznámější veřejnou osobou v oblasti práva, jaká se zabývá právy Původních obyvatel Ameriky. Vy znáte rezervace a jejich lidi. Pomůžete nám pomoct."

"Proč zrovna nám? V Evropě by se taky určitě někdo našel." To byla ta otázka, která ji skutečně zajímala.

"Četla jsem v novinách, jejich domov a je jich míň a míň. My z Evropy přijeli a vzali jim zem. Tady to je doma. Miluju to. Ale pomoc teď ne potřeba. Celý národ zmizí. To není dobře. My pomůže těm dětem. Mně také pomohli, když jsem byla dítě. Já děti nemám. Pomůžu ostatním. Aby šťastní byli."

Bella přikývla a dala si sousto. Takovému důvodu rozuměla.

"Vy máte děti?" zeptal se jí Luca.

S plnou pusou přikývla a ukázala dva prsty.

"Jak se jmenují?" zeptala se jí Sofie měkce.

Polkla. "Sarah a Charlotte. Sarah je osm a Charlotte je šest." Sarah se narodila Leah rok předtím, než Bella dokončila práva a Charlotta Belle rok potom.

"Sara byla má mama," usmála se Sofie. "Máte foto?"

Bella se usmála, vyndala z kabelky mobil a našla fotku, co jí poslala Leah. Obě holčičky seděly na pláži v plavkách a mávaly. V dálce stál Jacob a zdálo se, že jde směrem k nim.

"Jsou krásné," řekl Luca. "To je manžel?" ukázal na Jacoba.

"Ano," usmála se. "Letos jsme oslavili desáté výročí svatby."

"Tak mladí!" zvolala Sofie a spráskla ruce. "Dvě děti a práva. Jste jako supermama."

Bella se usmála a schovala mobil zpátky. "Jsou pro mě všechno. Ale nebyla jsem na ně sama." Usmála se. Bylo jednodušší říkat klientům jen zaoblenou pravdu.

"Takže, co myslíte, šel by grant nebo nadace? Nebo něco jiného?" zeptal se Luca.

"Ještě dnes pošlu kanceláři veškeré informace. Ale myslím, že nadace bude nejlepší."

"Děkujeme vám za pomoc. Děláte dobrou věc," řekl Luca.

Bella povytáhla obočí. "Já? To vy změníte život čtyřem rodinám."

"Ale bez vás by to byla jen hromádka peněz na účtu," nenechal se odbýt Luca a mávl na číšníka. "Dáte si dezert?"

"Ano prosím," přikývla a vybavila si nabídku dezertů z jídelního lístku. "Prosím čokoládovou pěnu."

"Já také," usmála se na ni Sofie.

"A já prosím citronový dort," doobjednal Luca.

Bella se zvedla. "Jestli mě omluvíte, půjdu si odskočit."

"Počkejte. Půjdu také," zastavila ji Sofie. Obešla stůl a zahákla se do ní.

Na záchodech na ni počkala u zrcadla, nanesla si rtěnku a zkontrolovala svůj odraz. V černých šatech po kolena s dlouhými rukávy vypadala dobře a Jacobovi i Leah by se líbila. Stýskalo se jí po nich. Vytáhla mobil a napsala Leah krátkou zprávu. Sofie přišla a začala si velmi opatrně umývat ruce.

"Moje mama byla úžasná žena," svěřovala se. "Říkala pohádky a voněla jako chléb. Nepamatuji si to moc. Odvedli mě pryč. Já byla schovala. Mama, papa i sourozenci byli všichni pryč. Já už nikdy neviděla je."

Bella ji pozorně pozorovala. Říkala to s čistým hlasem. Naprosto smířeně. Ale její tvář...

"Já po válce jsem dostal všechno zpět. Peníze. Domy. Šperky. Papa měl přátele, co se postarali, abych dostala já. Ale k proč? Nemám děti." Podívala se na Bellu a chytla ji za ruce. "Jestli nadace bude, dám své dědictví."

Belle se zadrhl dech. To by nebyli jen čtyři děti! "Jste si jistá?"

"Ano," přikývla. "Pomoc je dobrá. A já mám peněz moc."

Bellu ji objala. "Děkuju."

Sofie ji objala zpátky. "Je to dobrá věc. A teď dessert."

Belle začal zvonit mobil. Zkontrolovala ho. Byla to Leah. "To je z domova," vysvětlila Sofii. "Jděte napřed."

Sofie s úsměvem přikývla a odešla.

Bella to zvedla a přiložila si mobil k uchu. "Haló?"

"Ahoj mami!" ozvalo se.

"Sarah, ráda tě slyším! Ty nejsi ve škole?" Byla sice pryč teprve dva týdny, ale zdálo se to jako věčnost.

"Mamí, teprve tam jdu. Jakou mají zmrzlinu v Itálii?"

Usmála se. "Stejnou jako máme doma."

"Mamka se ptá, jak to vypadá s tou prací."

"Řekni, že máme dohodu, klaplo to."

Poslouchala, jak Sarah svědomitě tlumočí Leah a ta jásá.

"Mamka vzkazuje, že jseš šikovná a zasloužíš pusu!" A pak udělala velký mlaskanec do telefonu.

"Děkuju. Už musím běžet. Ráda jsem vás slyšela. Ještě vám zavolám, jo?"

"Jasně!"

"A řekni -" v tom ji Sarah zavěsila. Bella zatřásla hlavou a s úsměvem schovala telefon. Vešla z koupelny a vydala se chodbičkou zpět do restaurace. Za velkým květináčem do někoho vrazila.

"Oh, omlouvám se," řekla automaticky, když ji někdo chytil za nadloktí a zabránil v pádu.

"Mi scuso! To byla má chyba."

Bella vzhlédla a srdce ji přeskočilo jeden úder. Byla si jistá, že tam před chvilkou ještě nikdo nebyl. Rychle se ale vzpamatovala, usmála se a o krok ustoupila. "Děkuju za pomoc."

On ji ale stále držel za paže.

Upřeně ji pozoroval ona zamrkala. I když měl hnědé oči, byl až moc bledý a stále vypadal, jako socha. A zdál se jí velmi povědomý.

Zvedla ruku, aby si zastrčila pramen vlasů za ucho, a on ji musel pustit.

"Děkuju," kývla na něj a chtěla ho obejít.

Podal jí ruku. "Velmi mě těší."

Neřekl jí své jméno a ani ona jemu. "I mě."

Stiskl ji zlehka, jako by se mohla rozbít, a jeho ruka byla naprosto ledová.

Chvíli na ni zíral. Pak zmateně zamrkal a začal zesilovat stisk.

Ještě dřív, než ji mohl ublížit, varovně sykla, jakoby bolestí.

Okamžitě ji pustil ale stále si ji prohlížel. "Vy budete speciální, že?" zašeptal.

Bella přešlápla. "Promiňte, už půjdu."

Rychle ho obešla ale i tak zaslechla, jak si pro sebe opakuje. "Si, si, speciale."

Když si sedala za stůl, stále se jí třásla kolena.

"Drahá? Je doma všechno v pořádku? Vypadáte, jako byste viděla ducha," zeptal se jí Luca.

Bela přikývla. "Ano, je. Jen jsem trochu vykolejená. Omlouvám se, že jste museli čekat. Vypadá to výborně," řekla s pohledem na čokoládovou pěnu.

"Ano, dobrou chuť!" zajásal Luca a pustil se do svého dortu.

Bella si nabrala pěnu a strčila si ji do pusy. Vytáhla mobil a po chvilce rozmýšlení napsala zprávu.

Jsem v turině. Potkala jsem tvého přítele z obrazu. Stál uprostřed. Co mám dělat?

Dala si další lžičku pěny, i když měla stažený žaludek. Ohlédla se. Nikde ho neviděla.

Mobil zavibroval. Přečetla si zprávu.

Kde jsi teď? -C.

Rychle odpověděla.

V restauraci

Zavibroval jí přímo v ruce.

Zůstaň tam. Zavolej si taxi. Jeď na letiště. - C.

Chvíli přemýšlela. A začala klapat odpověď.

"Drahá, opravdu je všechno v pořádku?" Luca se Sofií ji starostlivě pozorovali.

Pokusila se usmát. "Dcera je nemocná. Snažím se manželovi popsat, jak jí má dát léky. Ale nemůže je najít."

Chápavě se na ni usmáli. "V tom případ pište, jak potřebujete. My jsme už všechno vyřešili."

Vděčně na ně kývla a dopsala zprávu.

Řekl že jsem specialni

Odpověď byla téměř hned.

Můžeš volat? - C.

Nevím. Nevím kde je

Telefon jí začal zvonit. Omluvila se a odešla zpátky na záchody. Snažila se jít klidně a nerozhlížet se nápadně, ale nikde ho nezahlídla.

"Ahoj Bello, jak je v Itálii?" ozval se Carlislův tichý hlas.

"Dobře, ale už chci domů," povzdechla si.

"Chybí ti holky?"

"Jo," souhlasila.

"Bello, poslouchej. Vím, že ti to přijde jako řeči starého muže, ale život je krátký."

"Já vím," řekla.

"A někdy nám dá jen dvě možnosti. Vzít, co nám dává a využít toho, nebo se jím nechat zničit."

Chápala kam tím míří. "Nejsi snad nemocný?" zeptala se, jako by měla skutečné obavy.

"Každý život jednou nějak skončí. Ten můj byl plný přátel a štěstí. I díky tobě. A to ti nikdy nebudu moc oplatit. Tvá rodina bude v bezpečí a jsem si jistý, že za to, co pro všechny děláš, na tebe budou hrdí."

"To zní, jako by se ti vážně něco dělo," řekla nervózně.

"Bello, poslouchej. Naše rodina je i tvoje rodina. Všichni se o sebe navzájem postarají. Teď se ale zaměř na sebe. Měj kariéru. Udělej dobrou dohodu. A až to vyjde, vrátíš se domů. Všichni to pochopí."

"Nevím, jestli máš pravdu."

"Mám. Jen buď opatrná. Jsi právník. Víš, jak je důležité volit slova. A nikdy neprozraď, co všechno víš. Ani svůj zdroj."

"Rozumím. Děkuju za radu."

"Dávej na sebe pozor. Mám tě rád."

"Já tebe taky." Zavěsila. Podívala se na sebe do zrcadla. Carlisle měl pravdu. Pokusí se dostat dnes večer do letadla, ale jestli to nevyjde, udělá, co bude moct, aby se zase viděla s rodinou. I když by to bylo až za padesát let. Je speciální a je právnička. Zařídí si dohodu. Sice se dohody s ďáblem podepisovat nemají, ale ona pravidla nepíše. Smazala poslední zprávy i hovor a vrátila se ke stolu, tentokrát s úsměvem.

Sofia se na ni usmála. "Dobré?" zeptala se.

Bella přikývla. "Už ano. Děkuju za shovívavost."

Ještě si dali kávu a ona se uvolnila. Dopila svou první a zároveň poslední sklenku večera a vychutnávala si čokoládovou pěnu. Asi po půl hodině se začaly Sofii klížit oči čím dál víc a nakonec se rozloučili.

"Půjdete také? Máme vás doprovodit?" navrhl jí Luca.

"Ne děkuju," zavrtěla hlavou. "Ještě pošlu pár mailů do kanceláře. Pozítří budete mít připravenou smlouvu. Buď vám napíšu já, nebo někdo jiný."

"Děkujeme," usmál se Luca, podal jí ruku a pomohl své ženě do kabátu.

"Buona notte," rozloučila se s ní Sofie a stiskla ji ruku.

"Buona notte i vám," usmála se Bella a pozorovala pár, jak odchází z restaurace pryč. Doufala, že se dostanou domů v pořádku.

Objednala si ještě heřmánkový čaj. Luca ji ujistil, že si může dát co chce, že se o účet postará.

Zhluboka se nadechla a vytáhla diář. Otevřela ho a zkontrolovala úkoly. Všechny materiály už poslala dneska odpoledne. Rychle napsala krátký email s instrukcemi, aby se do pozítří poslala smlouva o vytvoření nadace a návrh na program se všemi body, na kterých se dneska dohodli.

Pak zaklapla diář a napila se vlažného čaje s medem. Bylo jedenáct hodin. Restaurace se pomalu vylidňovala. Přemýšlela, co napsat rodině. Co napsat holkám. Bylo toho tolik ale nic neznělo správně.

Nakonec zavolala domů na záznamník. Věděla, že tam teď nikdo nebude. Usmála se a přinutila se do veselého tónu. "Ahoj všichni! Posílám pozdravy z Itálie! Je tu krásně ale už se mi po vás stýská. Budu se snažit, bych vás viděla co nejdřív." Zaváhala. "Jakeu, dávej zatím na holky pozor. Ani nevíš, jak jsem ráda, žes mě na tom útesu chytil za ruku. A pak jsi vzal Leah a dovedl ji ke mně. A za to jsem ti ještě vděčnější. Miluju vás. Každý den během těch čtrnácti let byl jako dar. A Leah, jsi ta nejlepší máma, jakou bych mohla našim holkám přát. Prosím, dávej na ně a na Jakea pozor, než se vrátím. Naše holky jsou to nejdůležitější. Sarah, Charlotte, vy jste moji andílci. Miluju vás a jsem na vás pyšná. Jste ty nejšikovnější holčičky, jaké mám. Dohlídněte prosím na mamku s taťkou, ať se smějí, jo? A občas zajeďte ke strýčkům a tetám. Ať se jim po vás nestýská. Jsem si jistá, že zase budou mít nějaké výročí." Rozechvěle se nadechla. "A to je všechno. Zatím se mějte pěkně. Miluju vás. Ahoj!"

Zavěsila a klepající se rukou dala mobil do kabelky. Dopila čaj a mávla na číšníka. Poprosila ho, aby ji zavolal taxi. Je čas zkusit jet na letiště. Ale moc tomu nevěřila. Otázkou je, jestli uvidí východ slunce. A kdy. A jak.

Přišel číšník a oznámil jí, že na ni čeká auto venku. Přikývla, oblékla si kabát a vešla do chladného podzimního vzduchu. Ve vzduchu bylo cítit tlející listí a dobré jídlo. Ale místo bílého taxíku tam stálo mnohem luxusnější černé. Přišel jí naproti ten, do koho vrazila v restauraci.

"Dobrý večer. Omlouvám se, ale ještě stále mě mrzí to předtím. Myslíte, že bych vám to mohl vynahradit a odvézt vás?"

Přinutila se usmát. Každá normální Američanka by právě teď brala nohy na ramena. Nikdy se nenastupuje k cizímu chlapovi do auta. "Jste velmi laskav, ale nerada bych obtěžovala. Ale mohl byste mi zavolat taxi."

Zavrtěl hlavou. "To bych si neodpustil. Kam by se podělo mé vychování? Tady v Itálii si svých hostů velmi vážíme. Dovolte mi vás odvézt." Tvářil se vlídně ale jeho tón, přestože laskavý, nepřipouštěl námitky.

Přikývla. "Tak tedy děkuji, to od vás bude velmi milé."

Přišla k němu a on ji otevřel zadní dveře. Nabídl jí ruku, a ona ji přijala. Pomohl jí dovnitř, rychle obešel auto a sedl si nalevo vedle ní. Interiér byl tak elegantní, jak čekala. Kožené sedačky, dřevěné obložení, vše velmi vkusné. Auto se rozjelo. Šlehla pohledem k řidiči. Nezachytila jeho tvář k zrcátku, ale jeho ruce držící zlehka volant vypadaly v nočním osvětlení bledě.

"Kam vás máme zavézt?" zeptal se jí její společník a zasmál se.

Usmála se zpátky i když jí z jeho smíchu naskočila husí kůže. "Na letiště prosím."

"Nezůstáváte na noc?" podivil se.

Zavrtěla hlavou. "Vše, co jsem chtěla v Turíně zařídit, jsem už zařídila."

Chytil ji za levou ruku. "A viděla jste palác?"

Zdálo se, že rád na lidi šahá. "Zdálky. Vypadal krásně."

"K paláci!" zavelel řidičovi. "Poslouchejte, to musíte vidět," zdůraznil. "V noci a zblízka je nádherný."

"Nerada bych zmeškala letadlo," namítla.

"Nebojte se. A pokud by se tak kvůli mně stalo, štědře vám to vynahradím. První třída jednomu zpříjemní let přes oceán. Letíte přímo nebo přestupujete?"

Zavrtěla se. Ještě si ani nevyhledala lety. "Většinou přestupuji. Nejčastěji v Londýně."

"Ach to cestování. Dnešní doba je opravdu výborná. Z Itálie do Anglie během hodinky a za půlden už v Novém světě. Nikdy mě to nepřestane okouzlovat."

Usmála se. "Ano. Je to šikovné."

"Přesně tak. Pojedeme tedy k paláci?" lehce ji stiskl.

"Tak dobře," kývla. "Ale mám podmínku."

Usmál se. "Cokoliv."

"Prozradíte mi své jméno." A s tím k němu natáhla svou pravačku.

Jemně ji chytil a naznačil polibek. "Aro Volturi. Těší mě. A vy jste?"

Usmála se. Tuhle hru uměla taky. "Bella Black. Ale to vám jistě prozradili v restauraci."

Nepopřel to. "Máte nádherné jméno. Víte, co znamená v mém jazyce?"

Zavrtěla hlavou. "To netuším. Co znamená Black?"

Řidič vepředu vydal nějaký zvuk a rychle si odkašlal. Aro na ni zůstal zírat s nakloněnou hlavou.

Chvíli držela vážný výraz a pak se rozesmála. Chytla ho za předloktí. "Jen vás škádlím. Bella by mělo znamenat hezké, že?"

"Nádherné," opravil ji. "Nádherná černá to je skoro jako znamení," řekl tajemně.

Usmála se. "Mé celé jméno zní mnohem méně kouzelně. Ale musím přiznat, že klienti na to slyší."

"Celé jméno?"

"Ano. Přemýšlela jsem nad různými variacemi, ale můj manžel nakonec trval na té nejhumornější."

"A jaké je vaše celé jméno, smím-li se zeptat?"

Věděla, že jména tady nemají žádnou moc. To upíři. "Isabella Marie Black Swan Clearwater."

Pozoroval ji. "To je hodně jmen."

"Ano, jak jsem řekla, manžel prostě trval na spojení Black Swan. Mně se více zamlouvalo ironické Black Clearwater, ale nedalo se mu to odmítnout."

"Zní jako kvítko," poznamenal.

Přikývla. "To je. Myslím, že je důležité obklopovat se lidmi, kteří vás rozesmějí a překvapí."

"Naprosto souhlasím. Znuděnost vede k letargii a ta je skutečným nepřítelem každého."

"To jste řekl krásně, pane."

"Aro, Isabello. Říkejte mi Aro."

Chtěla ho opravit, aby jí říkal Bello, ale rozmyslela si to. Bella je pro rodinu. Usmála se. "Tak tedy Aro. A souhlasím s vám. Letargie je zlo."

"A kde jste získala tolik příjmení? Chci o vás vědět úplně všechno!"

Zastrčila si vlasy za ucho a podívala se z okna ven. Noční město vypadalo nádherně. "Dobře, svěřím se vám. Ale... můžu vám věřit?" zeptala se ho.

"Samozřejmě!" dušoval se.

"Řeknu vám to, když mi řeknete něco o sobě," zaculila se.

Zaculil se na ni zpátky. "Ruku na to?"

Chytla ho za ni. "Platí. Vy Aro první."

"Isabello, prosím, jsme přátelé. Tykejme si. A mám dva bratry. Marcuse a Caiuse. Bydlíme v rozkošném městečku ve středu Itálie." Zamyslel se. "Mám ženu Sulpicii a vedu spokojený život."

Bella se usmála. "To zní krásně. Mé příjmení Swan je po otci. Black je jméno mého muže a Clearwater mé ženy. My tři jsme se vzali před deseti lety na pláži a ta svatba byla rozkošná v kruhu celé rodiny."

Aro se zachichotal. Belle to k němu vůbec nesedělo. "Isabello, jsi samé překvapení. Jak ses ocitla v takové situaci?"

Pokrčila rameny. "Ta pláž je opravdu nádherná."

Naklonil hlavu. "To tím nemyslím. Žena i muž, jak je to možné?"

"To je dlouhý příběh, ale můžu říct, že pro mě oba znamenají svět."

"Jsi zvláštní. Speciální."

"Ano, to jsi už říkal v restauraci," připomněla mu. "Co jsi tím myslel?" vyzvídala, jako by nic netušila.

Auto zastavilo. "Jsme zde pane," řekl řidič.

"Výborně!" zatleskal Aro a vyskočil z auta. Vzápětí stál na druhé straně a pomohl Belle z auta ven. "Tak co na to říkáš?"

Bella zalapala po dechu. Nasvícený a bez lidí vypadal úžasně. "Měls pravdu. Je to nádherné."

"Ano, a vevnitř je ještě krásnější, pojď!" Chytil ji za ruku a vyrazil.

"Počkej!" snažila se ho naoko zastavit. Kupodivu na její chabé pokusy zareagoval. "Nemůžeme se přece vloupat dovnitř," bránila se.

Povytáhl obočí. "Drahá Isabello, já se nikam nevloupávám. Já vcházím předními dveřmi."

Nabídl jí rámě a ona se do nej po chvilce zaváhání zavěsila. Tahle celá maškaráda je jen o tom, aby měl dobrou náladu. A na konci z ní udělal upíra. Proč by při tom nemohli mít pěkný výhled? Vedl ji přes nádvoří ke dveřím, otevřel a pustil ji dovnitř. Nasměroval ji ke schodišti a pak dlouhou chodbou plnou brnění a koní v brněních a vystavených zbraní. Jen trocha žlutého světla z venkovních lamp jim osvětlovalo cestu. Přitiskla se k němu, jako by měla strach a on byl její ochránce. Zasmál se.

Po chvilce došli k malým dveřím, kterými ji provedl na úzký balkon. Ve tmě opatrně šátrala dopředu. Otočila se, ale nikde ho neviděla. Najednou se rozsvítila světla.

"Tadá!" zvolal zespoda.

Bella zamžourala a přišla k nízkému zábradlí. Aro stál uprostřed nádherně zdobeného zlatého sálu, kde se dřív muselo tančit na plesech.

"Aro, to je nádherné!" zavolala na něj potichu. "Ale co když nás chytí?"

Zasmál se. "A kdo by nás chytil?" zavolal a zatočil se. "Patří mi to."

To už Belle tak nějak došlo. "Ale nene!" zavolala na něj. "Určitě si ze mě teď tropíš žerty. A ještě mi řekneš, že ve skutečnosti vládneš světu, že?"

Najednou byl pryč. "Aro?" zavolala jasně do ticha.

"A co když řeknu, že půlce světa určitě?" zašeptal jí potichu do ucha.

Starý trik.

Usmála se a její úsměv se stále rozšiřoval, když se otáčela. Založila si ruce v bok. "Tak to bych se tě zeptala, jestli se ti nehodí právník."

Zmateně se na ni podíval. Ukázal dolů do středu sálu. "Před chvíli jsem stál tam. Teď jsem tady. Všimla sis toho?"

Pokrčila rameny. "Jsi bohatý, vládce poloviny světa, potřebuješ právníka a jsi rychlý," vyjmenovávala. "Zapomněla jsem na něco?"

Zmizel.

Otočila se kolem dokola a našla ho stát na balkóně na druhé straně sálu. Pomalu se vydala jeho směrem. Měla sevřený žaludek. "Nebudu křičet přes celý sál," varovala ho normálním hlasem. "A takhle si moc nepopovídáme."

Mrkla a stál před ní. Naklonil hlavu na stranu. "Nemáš strach?"

Podívala se mu do očí. Pomalu natáhla ruku a přiložila mu dlaň na studenou tvář. Kdyby byl vlk, dá mu ruku na čumák. Zacukal jí koutek. Kdyby mu dala ruku doprostřed obličeje, asi by nebyl rád. "Měla jsem hodně bubáků pod postelí," řekla klidně ale prsty na nohou měla celé zkroucené.

"Ale já nejsem bubák."

"Ne. Ty jsi vládce poloviny světa," připomněla mu. "A potřebuješ právníka nebo ne?"

"Myslel jsem to vážně."

S rukou stále na jeho tváři přikývla. "Já vím, že nejsi bubák."

Chytil ji za ruku na tváři. "Bojíš se. Takhle klidné srdce nebije."

"Občas se bát je zdravé," namítla. "A většinou iracionální. Potřebuješ právníka?"

Zvedl jeden koutek nahoru. Stiskl.

Kosti v ruce zapraskaly.

"Kurva!" zavřískla. "Zbláznil ses?" Přitáhla si ruku k hrudi. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak je otevřela. Aro stál stále stejně a se zájmem ji pozoroval. Zamrkala. "Aro," procedila skrze zuby. "Jestlis nechtěl pomocnou ruku ve vládě nad polovinou světa, měl jsi mi to prostě říct!" vysvětlovala mu tónem, jako by mluvila s Charlottou, která se strašně rozčílila, když jí odkrojila kůrky, potom co si stěžovala, že je tam má.

"To jsem nemyslel."

"Tak počkej," zarazila ho a sedla si na nízké zábradlí. Ruku si držela u sebe a vrhla letmý pohled dolů. Bylo to dost vysoko. "Jsi bohatý?"

"Ano," kývl.

"Tenhle palác ti patří?"

"Ano."

Zvedla oči vzhůru a zamyslela se. "Jsi vládce poloviny světa?"

"Ano."

"Potřebuješ právníka?"

"Ne."

"Aha!" Zaskučela bolestí, když si hnula s rukou. "Takže proto jsi mi zlomil všechny prsty? Nechceš právníka."

"Ne."

Zaúpěla. "Aro. Musíš mi s tím trochu pomoct. Snažím se tě pochopit. Ale ráno mi letí letadlo a já nemám v těle dost kostí, které by pokryly všechny mé chybné otázky. Co potřebuješ?"

"Tebe."

Naklonila hlavu. "Vážně? Vážně!" zamračila se. "Nechci nic říkat. Ale... ty máš ženu, já mám ženu. A i když ty nemáš muže, já jo. A navíc, zlomenina mě prostě nenažhaví. To jsi šlápl vedle."

Zachichotal se.

Přimhouřila oči. To znělo tak divně.

"Isabello moje. Ty jsi vskutku speciální. Vůbec v tobě nemůžu číst."

Bella se ohlédla po sále a opatrně si levou rukou stáhla lem šatů. Zdá se, že ho opravdu zaujala. Ale ještě by si to měla pojistit. "Jo," zamručela. "Proto mě taky můj bejvalej pustil k vodě. Kretén. Od tý doby jsem ho neviděla."

"Skutečně?" naklonil hlavu na stranu.

"Jo. Ale víc ti neřeknu, dokud mi ksakru nevysvětlíš, proč jsi mi zlomil ruku!" zaječela na něj. Trochu jí docházela trpělivost.

"Ale no tak. Vždyť není tak zle. Omlouvám se. Stačí?"

Přimhouřila oči. Vstala a přešla těsně k němu. Byla stejně vysoký jako ona a skoro se dotýkaly nosy. Jeho oči byly červené. Čočky se mu rozpustily. "Řekni mi proč, nebo mi zlom nos."

Nadechl se. "Voníš nádherně."

"Bože!" zaúpěla a dala si hlavu do dlaně levé ruky. Ta pravá už ji bolela fakt pekelně. "Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale říkat ty samé věci, jako můj ex, ti rozhodně v tomhle případě nepomáhá."

"To ti říkal?" zvědavě se jí zeptal.

"Jo. A taky že jsem výjimečná," odfrkla si. "Jedinečná. Jediná svého druhu. A pak řekl, že mě miluje a že mě bude milovat celou věčnost. Což prosím," varovala ho, "opravdu neříkej."

"Co se s ním stalo?"

Zavrtěla hlavou. "To nevím. Taky se ukázal jeden chlápek a taky jsem mu dobře voněla. Byl divnej. Unesl mě, kousl mě, v procesu mi zlomil nohu a pak se můj ex přiřítil a zabil ho. Spálil. Bylo to divný," zatřásla hlavou. "Mám to celý rozmazaný, bouchla jsem se do hlavy, když se mou třískl. Terapeut říkal, že to byl šok." Teď už by se vážně mohli někam pohnout.

Aro ji pozoroval jako by jí narostla druhá hlava. "Kousl tě?"

"Jo, do ruky. Do té, co jsi zlomil," připomněla mu.

"Kam?"

"Předloktí."

Okamžitě byl u ní. Nehtem rozpáral rukáv šatů. Bella protočila oči, ale nekomentovala to. Opatrně, aby jí s rukou ani nepohnul, prozkoumával jizvu ve tvaru dvou hrbolatých srpků. "Jak to, že jsi člověk?"

Zkusila pokrčit rameny, ale bolelo to. "Bejvalej prý ten jed vysál. Pokusil se mi vysvětlit, co se stalo, ale dovedeš si představit, že jsem trochu vyšilovala. Netrvalo dlouho a rozešel se se mnou. Nevím, co byl jeho problém. Upíři a ego," povzdychla si. "Bez urážky." A bylo to. Karty byly na stole.

Naklonil hlavu. "Neměla bys žít."

"No tak to teda díky. Všechny ty prachy za terapeuta, který tvrdil opak, jsem si mohla ušetřit," odsekla sarkasticky.

"Ne. Takový je zákon. Žádný člověk nesmí o nás vědět."

Otočila se a přešla k zábradlí. Pozorovala dlažbu pod sebou. "A co si chtěl se mnou dělat ty? Sníst mě?"

"Možná."

"Možná? Mluv vážně, jde o jídlo!"

Stoupl si doleva vedle ní. "Mám dar. Stačí dotyk a znám celý život." Dotkl se prstem hřbetu její ruky. "Nic," řekl stále s údivem. "Vůbec nic."

"Přijdu ti zajímavá."

"Speciální," opravil ji.

"Speciální," souhlasila. "Takže co? Chceš, abych se k tobě přidala? Chceš ze mě udělat upíra?"

"Ano."

"Ale právníka nepotřebuješ?" ujistila se. "Jsem výborný právník a jsem si jistá, že se ti taky určitě bude hodit. Mohla bych být tvůj upírský právník," navrhla mu.

"Pokud se tvůj dar projeví po proměně, budeš ho trénovat," vysvětlil jí. "A používat ve jménu naší věci."

"Dobře," souhlasila. "Ale tu právničinu neodsuzuj, jo? Mě to baví."

"Souhlasíš?" zněl překvapeně.

"Jo," kývla. "Stanu se tvým upírem a budu trénovat. Ale mám podmínku." Zatajila dech. Bylo to tady.

Usmál se. "Ty a tvé podmínky. Jakou?"

"Má rodina je tabu. Žádný upír neublíží mé rodině a nikomu v mém městě. Ani na tvůj přímý nebo nepřímý rozkaz."

Zaujatě si poklepal na rty. "Proč bych s tím měl souhlasit?"

"Řekla jsem ti, co pro mě znamenají. Pokud se jim něco stane a já se dozvím, že jste to ty nebo tví lidé byť jen tušili, dohoda padá. Jejich dobrý život bude zárukou mé loajality."

Zasmál se. "Na člověka zníš velmi jistě."

Přikývla. "Tak co. Přijímáš? Mé služby za ochranu pro mou rodinu. Celou rodinu," zdůraznila. "A to platí i pro tetičku, kterou miluju a není se mnou nijak příbuzná."

Natáhl ruku.

Chytla ho levačkou a zatřásla s ní.

"Dohodnuto," usmál se.

"A co teď?" zeptala se ho.

"Pojedeme do Volterry. Tam tě proměníme."

Přikývla a pomalu se vydala ke dveřím.

Mlaskl. "Tohle by trvalo celou věčnost. Dovolíš?"

Zase přikývla a on kupodivu čekal na souhlas, než ji chytil do náruče. Celý svět se rozmazal a vzápětí stáli vedle auta. Řidič stál o něj opřený a hrál si s Belliným telefonem. Když si jich všiml, rychle se narovnal.

"Felixi, do Volterry," přikázal mu Aro a otevřel Belle dveře.

"Můžeš mi ho vrátit?" zeptala se ho Bella a natáhla ruku. Než jí ho stačil podat, Aro si ho vzal a rozmačkal ho.

Střelila po něm pohledem. "Vážně? Achjo," povzdychla si a dovolila mu, aby jí pomohl do auta. "Měla jsem tam fotky." V autě si sundala podpatky a položila nohy na přední opěrku spolujezdce.

Aro si sedl vedle ní a nesouhlasně si ji změřil.

"Bolí mě nohy. Ty boty jsou vražedné," vysvětlila mu a vůbec nezněla omluvně.

Felix nastartoval a rozjeli se. Belle téměř okamžitě zaúpěla.

"Budete zvracet, madam? zeptal se Felix a otočil se na ni.

Začala zhluboka dýchat a zavřela oči. Slabě ze sebe vypravila: "Ne. Jen na to šlápni. Kočičí hlavy jsou zlo."

"Ano, madam," uslyšela jeho hlas a zaburácení motoru.

Třas byl okamžitě horší ale po chvíli to přestalo. Když se dala do kupy, otevřela oči. Rychle se proplétali městem. Felix ignoroval semafory i dopravní předpisy.

"Felixi?"

Otočil se na ni dozadu. "Ano, madam?"

"Říkej mi, prosím, Isabello. Strávíme spolu ve Volteře nějaký ten pátek a madam se mi už omrzela."

Stále otočený dozadu se na ni usmál. "Já jsem Felix."

Jeho ignorování vozovky při stopadesátce taky ignorovala. "Těší mě. Podala bych ti ruku, ale někomu se nelíbila, a tak ji zlomil." Hodila rozmrzele hlavou k Arovi.

Felix je překvapeně přejel pohledem a pak se radši otočil zpátky k řízení.

Aro seděl a pozoroval město za oknem. "To nebyl ten důvod," řekl potichu.

Nadechla se a vydechla. "Podívej, nevím, jak ti to mám vysvětlit. Zkusím to ještě jednou. Vím, že nejsi bubák. To jsme si vyjasnili. A lámat mi ruce jen abys mi nahnal strach... To mě prostě nebaví. Není to zábava," vysvětlovala mu. "Jak jsem ti řekla, bubáků pod postelí jsem měla dost. A věř, že ti nejděsivější tam vlezli přímo z mý hlavy. Nemůžu začít vřískat a běhat jako pomatená jen proto, že se chlap, co vlastní palác, umí rychle přemisťovat."

"Je toho víc."

"Já vím," přikývla. "Pijete krev. Zabíjíte lidi. Jste skoro neporazitelní a vidíte ve tmě. Lidi jsou pro vás jen jídlo a kořist. Vynechala jsem něco?"

Pobaveně zavrtěl hlavou. "Nic důležitého."

"Výborně," přikývla si pro sebe a dívala se z okna. Už byli za městem. Po chvíli si vzpomněla. "Ještě něco! Ty, protože jsi vládce poloviny světa, jsi dost silný a mocný na to, aby tě ostatní upíři poslouchali. A pravděpodobně i proto, že se tě bojí. Takže budeš asi upír toho nejhoršího druhu?"

Zasmál se. "Isabello, ty mě nikdy nepřestaneš udivovat. Tvůj smysl pro humor je naprosto osvěžující! Ještě tě opravím, vládnu společně se svými bratry," vysvětloval.

"Marcus a Caius," doplnila ho. "A ještě máš ženu. Sulpicii. Musí být svatá, když s tebou vydrží," usmála se na něj, aby viděl, že žertuje.

"Ano," pokýval pomalu hlavou. "Dá se to tak říct."

Dívala se z okna ven. Za okny se střídala příroda i města. Vypadalo to úplně jinak než její domov. Tohle bylo menší, kratší, starší. A nikde neviděla ten divoký les, na který byla zvyklá. Zívla. Začaly se jí klížit oči. Má usnout? Aspoň to rychleji uteče. S pravou rukou v náručí a nohama na opěrce se ještě pohodlněji opřela a zavřela oči.

Probudila se, až když auto najelo na kostky a začalo to drncat. Sykla a posadila se.

"Už tam skoro jsme," řekl jí Felix.

Přikývla. "Děkuju. Jsi skvělý." Její ruka byla oteklá a prsty i hřbet ruky byly jedna velká vybarvující se modřina. Raději se podívala z okna ven. Městečko, kterým projížděli vypadalo kouzelně. Jako z Charlottiny oblíbené pohádky. Obloha se začínala prosvětlovat.

Zastavili v jedné úzké uličce. Aro byl okamžitě venku a otvíral jí dveře. Jakmile vystoupila, auto se zase rozjelo a zmizelo za rohem. Vedl ji ke starým vysokým dveřím v kamenném oblouku. Nad nimi bylo něco napsané, ale v tom šeru to nemohla přečíst. Zavedl ji dovnitř.

Byla tam tma. Aro ji stále držel za levé nadloktí ale i tak šla dopředu pomalu a opatrně našlapovala.

"Dovolíš?" zeptal se jí ale než stihla souhlasit, popadl ji, a jí se tím zrychlením okamžitě zhoupl žaludek. Hnula si s rukou a málem se pozvracela. Naštěstí dřív, než se nadála, stála před osvětlenou recepcí.

"Omluvíš mě," řekl, kývnul na ni a zase zmizel.

Rozhlédla se. Bylo tam pár křesílek, tak si do jednoho opatrně sedla. Začala podupávat nohou. Dneska ji přemění. Jako teenager by z toho byla nadšená. Ale teď... Byla to její jediná možnost. Cítila se, jako by byla u soudu s případem. Klidná, odosobněná, rozhodnutá vyhrát.

"Dáte si něco?"

Vzhlédla. Před ní stála blondýna v kostýmku na míru, člověk. Přikývla. "Prosila bych vodu a jestli máte, tak led a něco na bolest."

Blondýna přikývla a lidskou rychlostí zmizela.

Její drzost a uštěpačnost Ara rozhodně zaujala. Ne že by měla v plánu stát se poslušnou ovečkou bez názoru. To už tady bylo. I když bude její šéf, bude stále sama sebou. Poslechne rozkazy, ale myslet si bude, co bude chtít. Jen jedna věc jí dělala starost. Jak se bude moct podívat Leah i Jacobovi do tváře, jestli bude jíst lidi? Řešení se naskytlo téměř okamžitě. Prostě nebude. Nesmí. Tohle všechno dělá, aby se mohla vrátit ke své rodině. I když to bude až za čtyřicet let. Prostě musí být silná.

"Tady to máte," vyrušila ji z myšlenek blondýna.

Vzhlídla a usmála se na ni. "Děkuju. Já jsem Bell- Isabella," opravila se. "A ty?"

Zaváhala. "Greta."

"Ráda tě poznávám, Greto." Vzala si nabízenou sklenici a trochu upila. Pak si vzala vystřižené platíčko se dvěma prášky. Podívala se na to a natáhla k ní ruku. "Mohla bys?"

Greta přikývla a vyloupla z platíčka jeden prášek do Belliny dlaně.

"Mohla bys i ten druhý?"

Vyloupla i druhý. Bella se na ni usmála a zapila prášky. Pak si vzala ze stolku odloženou utěrku plnou ledu. Se syknutím ji přiložila na své odhalené předloktí. Roztržený rukáv ji visel z lokte dolů.

Greta se ohlédla a zaváhala. Bella se na ni usmála a kývla na křesílko vedle sebe. "Nechceš se přidat? Jestli nemáš práci nebo tak něco?"

Přikývla a sedla. "Co se ti stalo?" zeptala se jí tiše. Měla výbornou výslovnost angličtiny.

Pokusila se pokrčit rameny, ale pak sebou trhla. V ruce jí začalo pěkně tepat. "Jsem nešika. Tu ruku už jsem měla jednou zlomenou. Stačilo, aby mě Aro jen trochu stiskl, a už se zlomila jak párátko."

Otevřela pusu a chtěla něco říct, ale pak se zastavila.

Podívala se na o několik let mladší Italku. "Chceš vědět, jak jsem si ji zlomila poprvé?"

"Ano, prosím."

"Je to docela vtipné. Pamatuju si to jako včera. Hádala jsem se s manželem o tom, kdo je děsivější. Samozřejmě, že jsem se ho snažila přesvědčit, že já děsivá vůbec nejsem. A do toho se vložili snad všichni naši přátelé a v podstatě se postavili na jeho stranu. Dovedeš si představit, že to mi vůbec náladu nezlepšilo. Nakonec Paul, náš přítel, v podstatě vymyslel soutěž. Každý přišel s kategorií a dávali nám body, jak moc děsiví jsme v dané situaci." Podívala se na ni, jak soustředěně poslouchá a začala mluvit pomaleji a snažila se líp vyslovovat. "Bohužel, jsem zatím vyhrávala. Byla jsem strašidelnější ve všem, kromě prvního dojmu. Ale pak přišla kategorie fyzické projevy a já věděla, že to je ono. Tuhle kategorii musel rozhodně vyhrát můj dvoumetrový manžel, co opravuje auta a má velkou sílu!"

"Vyhrál?"

Bella pokývala hlavou. "Jo. Ale aby to bylo fér, trvali na tom, že porovnáme, jak velkou umíme dát ránu. To já neumím. A odmítám mlátit lidi. Takže musel vyhrát. Všechny to nadchlo. Okamžitě mě zavedli do lesa, kde měli strom, do kterého očividně rádi mlátili. Neptej se mě proč. Nechápu to. V tomhle jsou prostě Američani každým coulem. No a Jacob - můj manžel - se napřáhl a praštil do stromu. Docela si i otřásl. Hele a já věděla, že já do něj rozhodně mlátit nechci. Taky jsem jim to řekla a Leah," usmála se při vzpomínce na ni, "se postavila na mou stranu. Tak Paul vymyslel, že můžu praštit jeho. Takže," chystala se na velkolepý závěr celého příběhu. "Představ si mě, jak stojím v kruhu dvoumetrových chlapů jako hora, všichni do půl těla nazí. Prsáky, břišáky, bicáky, kam se podíváš! A pak já, mrňavá, vychrtlá, no prostě já. Paul naproti mně, zatnul břicho a kývl na mě, že je připravenej. Hele a víš co, teď už šlo o hodně. A já najednou chtěla vyhrát. Takže, stojím tam, připravená dát ránu, napřáhnu se a praštím ho pěstí přímo do středu jeho pekáče buchet."

"A co bylo dál?" zeptala se Greta dychtivě.

Bella se zasmála. "Byla to strašná bolest. Začala jsem nadávat jako dlaždič. Ty nejhorší a nejkreativnější nadávky, co si dovedeš představit. Byla jsem si jistá, že jsem si něco zlomila. A když jsem si ulevila a přišla trochu k sobě, rozhlédla jsem se kolem sebe. Byl to chaos. Paul u mě stál a strašně se omlouval a bylo vidět, že by mě nejraději objal ale zase se mě bál dotknout. Jacob a ostatní se snažili domluvit, jak mě nejrychleji dostat do nemocnice a jen Leah byla docela v klidu a držela mě kolem ramen. Chtěla jsem je uklidnit, ale vůbec neposlouchali. Tak jsem na ně zaječela, ať se uklidní a nechala Leah, ať je zúkoluje. Víš, v takové situaci je nejdůležitější, aby každý z nich měl, co na práci. Pak už jsme se rychle dostali k autu, bylo už nastartovaný, cestou jsme se zastavili pro připravený led a odjeli jsme do nemocnice. Víš, byla jsem si jistá, že jsem tu soutěž projela. Vždyť jsem si zlomila ruku, když jsem praštila chlapa do břicha!"

Vzala si sklenici a trochu se napila. "Zlomila jsem si malíkovou kost a ostatní kosti v ruce měly spoustu prasklin. Doktor se i bál, jestli nejsem oběť domácího násilí. Bylo mi strašně trapně, když jsem mu vysvětlovala, co se stalo. No, ale když jsem se s Leah vrátila do čekárny, už se sádrou, všichni tam byli. Měli balónky a plyšáky a dort. A Paul vzal takovou tu papírovou zlatou korunu a dal mi ji na hlavu. Přinutili mě si sednout do kolečkového křesla a se vší parádou mě prohlásili za tu nejděsivější královnu, co znají." Zasmála se. "Leah mi potom vyprávěla, že jim můj výbuch přišel jako ten nejděsivější projev mého démonického já. No," ukončila to, "a to je příběh o tom, jak jsem si zlomila ruku a stala se oficiálně nejděsivější osobou v rezervaci."

Ozvalo se zatleskání. Bella se otočila a za ní stál o stěnu opřený Felix. "To bych chtěl někdy vidět," prohodil obdivně.

Pokrčila ramenem. "Nejděsivější, ne nejnebezpečnější. Jak jsem řekla, jsem nešika. Ale dalo by se říct, že mé schopnosti mě proslavily i na tělocviku. Každý se mě bál tak moc, že mě nikdo nechtěl ve svém týmu. Moje koordinace je prostě neexistující," zavtipkovala.

Greta se zatvářila zmateně. "Ale jestli máš manžela a dobrý život, proč jsi tady?"

Podívala se na ni a bodlo ji v hrudi. Felix přešel až k ní. "Mám pro to své důvody," řekla prostě a otočila se na Felixe.

"Už tě čekají," řekl a nabídl ji ruku.

Přijala ji a nechala se vytáhnout na nohy. "Tak mě veď."

Šli jen kousek a už se zastavili před velkými starými vyřezávanými dveřmi. Byly jako do kostela. Bella se nadechla. "Jak vypadám?" zeptala se Felixe a uhladila si sukni.

Když neodpověděl hned, zvedla prst. "Víš, co? Radši nic neříkej. Mám roztrhané šaty, zlomenou ruku, strávila jsem noc v autě a určitě jsem ze všeho toho cestování strašně rozcuchaná. Radši mi nech nějaké iluze," řekla mu s úsměvem.

Zavrtěl hlavou, ale usmál se taky. Otevřel jí dveře.

Vstoupila dovnitř a zalapala po dechu. Vycházející slunce procházelo vysokými okny s vitrážemi a dopadalo na kamennou podlahu. Strop byl vysoký a klenutý jako v kostele a když se rozhlédla, skutečně si připadala jako v chrámu. V druhé polovině místnosti byly na vyvýšeném stupni tři zlaté trůny. Aro seděl uprostřed, mezi dalšími dvěma muži z Carlislova obrazu. Pod pódiem, jak se to Bella rozhodla nazvat, stála z každé strany skupinka upírů. Všichni Bellu pozorovali s nicneříkajícími výrazy.

Bella šla pomalu a klidně dopředu. V hlavě si pořád opakovala, že upíry zná. Chovat se jako jehně na porážce jí neprospěje. Zastavila se před pódiem na úrovni ostatních upírů. Na Ara a ty další dva zrovna dopadalo slunce, takže se nádherně třpytili. Bella si v duchu povzdechla. Mohli ji předtím aspoň nechat se vykoupat.

Všichni byli ticho.

Usmála se a potřásla hlavou. "Aro, jestliže bydlíš tady, a dovol mi říct, že tahle místnost je naprosto úžasná, musíš být opravdu hodně bohatý. Nechce se mi věřit, že se obejdeš bez právníků. Vždyť i památkáře musíš mít pořád za zády. Tohle místo je perla!"

Teď už se na ni všichni dívali šokovaně.

"Hele, budu muset nastudovat hromadu evropského a asi i italského práva, ale myslím, že to půjde," kývla si pro sebe. Rozhlédla se a jako by jí teprve teď došlo, že jsou všichni pořád ticho.

"Kde jsou mé způsoby! Omlouvám se, zapomněla jsem se představit!" Svižně vyběhla po schodech nahoru, upravila si utěrku s ledem na pravačce a natáhla levou ruku k blondýnovi napravo. "Bella Black, moc mě těší!"

Díval se na ni, jako by byla nechutný hmyz. Stáhla ruku zpátky. "Možná po koupeli, že?" Otočila se a přešla k tomu druhému. Měl černé vlasy a tvářil se, jako by tam vůbec nebyl. "Dobré ráno, jmenuju se Bella a dneska budu vaší svačinou nebo přírůstkem," zažertovala. Pamatovala si z Carlislova vyprávění, že je trochu mimo, tak tomu moc nedávala.

Aro se zachichotal.

Upír, kterému stále nabízela ruku se pomalu pohnul, jako by na něm byla tíha celého světa. Chytil ji do své suché studené dlaně a jemně ji stiskl, jako by byla z papíru.

"Marcus," zachraptěl.

Bella se na něj usmála a tentokrát to bylo konečně upřímné a potřásla si s ním. "Moc mě těší Marcusi. Dnes máme krásný den, že? Ideální na nějakou velkou událost."

Přikývl a stále ji držel. Nikdo stále nic neříkal.

Rozhlédla se. Teď se na ni zase dívali, jako kdyby ji narostla druhá hlava. "Marcusi," zašeptala. "Cítím se trochu nemístně. Mám snad rtěnku na zubech?"

Jeho tmavě rudé oči se trochu usmály.

"Mluvím vážně," pokračovala šeptem. "Všichni vypadáte jako ze škatulky. A všichni jste mladí. Já jediná tu mám vrásky."

Stiskl ji o trochu víc. "Jsi daleko od rodiny," řekl tiše.

Přikývla a zvážněla. Dívala se mu přímo do obličeje. "Na vzdálenosti nezáleží."

Vracel jí pohled. "Máš spoustu pout. Hodně silných."

"Ano. Umíš říct jaká?"

Kývl, aniž by narušil oční kontakt. "Jsi matka. Máš dvě děti. Zemřela bys pro ně."

"To taky udělám," potvrdila.

"A dva druhy," řekl překvapeně. "Bez viny. Jak je to možné?"

"Odhodlání, práce a otevřenost. Funguje nám to."

"Vidím mnoho bratrů a sester. Spojuješ je."

Pohled se mu zostřil a Bella mě konečně pocit, že ji skutečně vnímá. "Jsou to dvě rodiny. Nenáviděly se. A tys je spojila. Záleží jim teď na sobě."

Aro natáhl k Marcusovi ruku a ten ji svou volnou přijal.

Přes slzy se usmála. "Záleží, že? To všechno umíš poznat?" zeptala se Bella. Stále se drželi.

"Ano. Vytvořila jsi velkou rodinu. Tak co hledáš u nás?"

Smutně se usmála, a aniž by zrušila oční kontakt, kývla směrem k Arovi. "Jejich ochrana výměnou za mě. Cenná dohoda."

"Spoléháš na to, že Arův slib dodržíme," promluvil Caius.

Kývla. "Jste mocná rodina s pevnými základy v tradicích. Porušení slibu vede k porušení důvěry. A když nemáte důvěru ve svého vládce, nebude vám vládnout věčně."

Nálada v místnosti okamžitě klesla pod bod mrazu. Každý pochopil, co tím myslela.

"Vyhrožuješ nám?" zavrčel Cauis.

Zavrtěla hlavou. Marcus ji stále držel za ruku a Aro stále držel za ruku jeho. Krátce ho stiskla. "Jen vás varuju. Malé rodiny nebo velká impéria vždy stojí na důvěře. Důvěra v pravidla, v zákony, v čest. Dejte je pryč a začne se to drobit. Postupně přijde šeptanda, korupce, zrada. A vládce nakonec přijde o všechno. Vemte si třeba Caesara. Taky tak dopadl."

"On byl hlupák," vyštěkl Caius. "Směšný hlupák."

Přikývla. "A to vy nejste. Proto vím, že slib dodržíte."

Aro se zasmál a pustil Marcuse. "Isabellla má pravdu. Je neskutečně zábavná, nemyslíte? Osvěžující."

Bella se pousmála. "Osvěžující si nejsem jistá. Sprchou bych rozhodně nepohrdla."

Aro tleskl. "Přesně o tom jsem mluvil. Isabello, předtím, než budeme pokračovat, bych rád pár věcí vyzkoušel, můžeme Jane?"

Pustila se Marcuse podívala se na asi třináctiletou dívku. Kdyby pohled uměl zabíjet... Zvedla obraně levou ruku. "Ale varuju vás, prát se vůbec neumím."

"Ne ne, to nebude vůbec potřeba," uklidňoval ji Aro. "Jane?"

Zamrkala a podívala se na něj. "Je mi líto, pane."

Nadšeně zatleskal. "Alecu?"

O hlavu nižší chlapec vedle Jane přikývl. Začala se od něj šířit tmavá mlha povalující se v chomáčích. Pomalu se k Belle přibližovala. Napjatě se nadechla a čekala. Asi po minutě byla ta mlha teprve v půli cesty, a ještě pořád pod pódiem. Bella se rozhlédla. Všichni ji nebo Aleca napjatě pozorovali. Chytla si ruku s promočenou utěrkou. Tající led jí zamáčel už celý předek šatů. Otočila se, sešla několik stupínků a postavila se do mlhy.

Napětí se stupňovalo. Mlha jí začala šplhat po nohách nahoru, kolem boků, pasu a hrudi. Když ji měla těsně pod bradou nadechla se a zadržela dech. Pevně zavřela oči a čekala. Cítila, jak v obličeji rudne. Docházel jí vzduch. Opatrně otevřela jedno oko. Všichni ji pozorovali a nic se nedělo. Hlasitě se nadechla. Čekala, že až jí mlha vnikne do plic, začne se dusit, ale nic. Zmateně otevřela i druhé oko. "Ehm, co se má stát?" zavolala na Aleca.

"Isabello, jak se cítíš?" zeptal se jí Aro.

"Zmateně," řekla po pravdě. "Bolí mě ruka, je mi zima, začínám mít hlad, jsem unavená a smrdím. Co se mát stát?" zeptala se ještě jednou.

Aro mávl rukou a mlha se začala rozplývat. "Takže se ti neděje nic zvláštního?"

Svěsila ramena a povzdechla si. Opatrně si sedla na studené dlaždice. Podařilo se jí neukázat kalhotky, což byl úspěch. Mlhu teď měla do půl pasu.

Aro stále čekal na odpověď.

"Kromě toho, že jsem tady s bandou upírů, co mají nadpřirozené a strašidelné schopnosti, tak ne. A bojím se zeptat, ale co mi měli Jane s Alecem udělat?"

Aro pokynul Jane a ta jasným a vysokým hlasem bezbarvě řekla. "Nejhorší bolest, jakou jsi kdy cítila."

"Au," poznamenala Bella a pak pokývala hlavou. "Ale chápu, to se může hodit. A Alec?"

"Senzorická deprivace," prohlásil.

"Fíha. To je taky užitečná věcička. Ve schovce musíš válet."

"Schovce?" zmateně se zamračil.

"Hra na schovávanou," vysvětlila. "Jeden hledá a ostatní se schovají. Kdo je schovaný nejlíp vyhraje. Anebo, kdo zapiká hledajícího. Určitě znáte schovku, ne? Moje holky ji milují! I když, ještě jsem neměla to srdce jim vysvětlit, že za závěsem můžu vidět jejich nohy."

"Nejsme děti," ohradil se Alec.

"Co? To jsem neřekla. My ji hrajeme i jako dospělí. Ale musím přiznat, že to je trochu hardcore. Zvlášť, když se někdo schová ve špičce borovice."

"My nemáme na takové dětinskosti čas," opanovala jí Jane.

"Nemáte?" zamračila se. "Vždyť máte celou věčnost! To nehrajete ani baseball? Co děláte, když se nudíte?"

"Jíme," usmála se na ni a vycenila zuby. Připomínala jí Emmeta. S Rosalií dohromady.

Bella pokývala hlavou. "Tak váš metabolismus bych chtěla taky mít. No jo no. Holt, po třicítce s prací a dětma už tělo prostě funguje jinak. Zadržuješ vodu, máš celulitidu. Vrásky. Začneš šedivět..." vypočítávala a zatřásla hlavou. "Ale když se podíváš na svého manžela a ten má úplně ten samý výraz, jako když vám bylo sedmnáct, když tě viděl poprvé nahou, dojde ti, že na tom nezáleží. Krása mizí ale lidé zůstávají," pokrčila rameny.

"Tak to u nás nefunguje," řekla Jane a přišla až k ní. Bella musela vyvrátit hlavu, aby na ni z podlahy viděla. "Krása zůstane a lidé mizí. Víš, že už ho nikdy neuvidíš? A pak zapomeneš."

Smutně se usmála a natáhla k Jane ruku. "Pomůžeš mi prosím nahoru?"

Jane na ni zírala.

"Prosím, ta podlaha strašně studí!"

"Tak proč sis sedala?" zeptala se jí Jane.

"Protože mě bolí nohy. A jsem unavená. A všechny židle máte obsazené," kývla směrem k trůnům.

Aro se zasmál. "Jane, pomoz jí."

Jane stiskla rty ale vytáhla ji nahoru. Udělala to silou a prudce a Bella přepadla přímo do její náruče. Zaúpěla, když pravačkou narazila do jejího kamenného těla.

Podívala se dolů na Jane. Měla ji teď po prsa. Jane se nadechla nosem a usmála se. "Voníš chutně."

Bella slyšela, jak se Aro chichotá. Popuzeně vydechla. "Děkuju Jane." Chtěla od ní ustoupit, ale Jane ji stále držela. Zvážila své možnosti a pak se o Jane pohodlněji opřela a přenesla na ni většinu své váhy z bolavých nohou. Jane překvapeně sykla. Aro si evidentně představení užíval, a i ostatní vypadali zaujatě. Potlačila zívnutí a oči se jí zaplavily slzami. Upíři mají evidentně všechen čas světa.

Zase znovu zívla. "Omlouvám se, neberte to tak, že se nudím, ale skoro jsem v noci nespala a dalo by se říct, že to byla rušná noc. Mohli bychom přejít k tomu, jestli mě sníte nebo ne?" Vyprostila levou ruku a utřela si slzící oči a zase zívla. Najednou na ni všechno padlo. Potřásla hlavou a pak ji položila na Janinu dokonalý drdol. Byl to výborný polštář. "Máš pohodlnou hlavu," zašeptala. "Víš co? Jestli mě budou..." zívla, "budou chtít sníst, můžeš si kousnout jako první."

"Děkuju," řekla zaraženě.

Bella si povzdechla a pohodlněji se uvelebila. Jane vypadala jen o pár let starší než Sarah, a měla Emmetův humor. Ale měla stejnou masku jako Rosalie. Ledová královna. Ale uvnitř byl možná někdo, koho stojí za to poznat. Ráda by ji poznala.

Aro teď vstal. Všichni se na něj okamžitě podívali.

Bella se ospale usmála a zase zívla. "Takže?" zeptala se ho.

"Rozhodli jsme." Odmlčel se a pak roztáhl ruce ve velkolepém gestě. "Vítej do rodiny!" zvolal.

Její úsměv se rozšířil "Děkuju. Kdo mě přemění?"

"Já," pokýval hlavou Aro a přešel k ní. "Jane, odveď prosím Isabellu do Komnaty."

Jane přikývla a Bella si stoupla. "Aro?"

"Ano, Isabello?"

"Mohla bych mít prosbu?"

"Prosbu? Ne podmínku?" zvedl obě obočí.

"Ano," přikývla. "Mohla by u toho být i Jane? Prosím? Teda, pokud chce?"

Dal hlavu na stranu. "Proč?"

Podívala se na Jane s kamenným výrazem a pokrčila rameny. "Slíbila jsem jí, že si do mě může kousnout jako první, ale když mě chceš přeměnit ty, možná by si mohla kousnout v průběhu?" zeptala se ho.

"Isabello, to je neobvyklá žádost," pronesl pomalu. "Jane? Co si o tom myslíš?"

"Bylo by mi potěšením."

Zatleskal. "Tak tedy dobře! Jděte do Komnaty, připojím se k vám. Ale počkejte na mě!" zvedl hravě prst.

"Samozřejmě," usmála se Bella a pomalu se vydala ven. Když procházela kolem recepce, zastavila se u Grety a podala ji mokrou utěrku. Ta při pohledu na Jane zbledla. "Děkuju moc. Už to nebudu potřebovat."

Pomalu šli další chodbou, která už byla plná denního světla. Jane mlčela. "Jane?"

"Ano, Isabello?"

"Kdybych tě nudila, můžeš mě popadnout do náruče a odnést," navrhla jí Bella.

Jane si ji prohlédla. "Vážně?"

Přikývla. "Jo, to, že už jsem úplně mrtvá v tom nehraje roli," pronesla vážně.

Jane zacukal koutek. "Jak chceš."

A Bella už letěla vzduchem. Před očima se jí míhalo světlo a tma a pak už bylo jen šero. Jane ji postavila a Bella se rozhlédla. Kolem nich byl jen kámen. Byly ve sklepení s nízkým stropem. Otevřela dveře, které vypadaly, jako od trezorů. Rozsvítila světlo a Bella se rozhlédla kolem. Stála v prostorné místnosti bez oken. Na druhé straně naproti dveřím byl vysoký kamenný stůl. Bella k němu přišla blíž a prohlédla si ho. Jeden jeho dlouhý kraj měl uprostřed vydrobenou prohlubeň. Přejela po ní prsty. Byla o kousek širší než její dlaň.

Vylezla na něj a posadila se. Začala houpat nohama.

"Proč mě tu chceš mít taky?" zeptala se jí Jane.

Bella pokrčila rameny. "Zdáš se mi fajn."

Zamračila se a založila si ruce na hrudi. "To není důvod."

"Máš dobrý smysl pro humor. A řeklas, že ti voním. Přijde mi škoda nepodělit se o dobré jídlo."

"Ale to jídlo si ty," upozornila ji.

"Jo, právě proto," přitakala. "A je lepší, když do mě lidi koušou jen se svolením."

"Copak se vůbec nebojíš?" zeptala se jí.

Bella přikývla. "Bojím, jasně že jo. A vím, že to bude bolet jako čert, ale co můžu dělat?"

Jane se na ni dívala. "Víš, jako co je to cítit?"

Zase přikývla a přejela prstem po Jamesově otisku. "Jo. Jako by ti žíly hořely ledovým ohněm."

Jane si toho pohybu všimla a přišla blíž. "Co to je?"

Bella opatrně natáhla zlomenou ruku, aby se mohla lépe podívat.

"Někdo tě už označil," pronesla šeptem.

"Jo," přikývla. "Je mrtvý. A v podstatě důvod, proč jsem tady."

"Jsi zvláštní, Isabello Blacková."

Usmála se. "Děkuju. To teď slyším pořád."

Přišel Aro a měl za sebou Felixe a ještě jednoho upíra.

"Isabello, drahá, jsi připravená?"

Přikývla.

"Tady chlapci mi pomohou tě držet namístě v průběhu transformace, abys nám to tady moc neponičila."

Bella se rozhlédla po téměř neexistujícím vybavení místnosti. Levou rukou zamávala na Felixe. "Ahoj Felixi." A natáhla ji k tomu druhému, "Já jsem Isabella, moc mě těší."

Kývl na ni. "Demetri."

Usmála se na něj a otočila se k Arovi. "Mám si lehnout?"

"Prosím," pokynul ke stolu a sundal si sako.

Lehla si s pravou rukou na hrudi. Dívala se nahoru a v zorném poli se jí objevil Aro s Jane. Najednou ji někdo silně chytil za nohy a za ramena a ona se nemohla ani hnout. Vzpomněla si na Jamese a Laurenta. Polkla. "Ehm, kluci?"

"Ano, Isabello?" slyšela Felixe u svých nohou.

"Mohli byste mě chytit až když sebou začnu mlátit? Prosím?"

Ruce na jejích nohách okamžitě zmizely. Viděla, jak Aro kývl a tlak na ramenech zmizel.

"Díky. A Felixi?"

"Ano?"

"Žádné osahávání."

Slyšela jeho hluboký smích a usmála se.

"Isabello, drahá, je to všechno?" zeptal se jí Aro.

"Jo. Jen... ještě jedna věc. Jane?"

"Ano?"

"Jestli budeš potřebovat, klidně si vylez na stůl ke mně. Abys lépe dosáhla."

"Pane?"

"Myslím, že má Isabella dobrý nápad. Ten stůl byl přeci jen vytesán na mou výšku," souhlasil Aro.

Bella viděla, jak se Jane vyhoupla nahoru. Seděla teď na hraně vedle Bellina pravého boku.

"Už je to všechno?" ujistil se Aro.

"Je," přikývla Bella. "Můžete."

Viděla, jak se Aro přibližuje a soustředila se na svůj dech. Srdce jí v krku bušilo a v ruce jí tepalo stále rychleji. Přitiskl ji rty ke krku a kousl.

"Sakra," vyjekla Bella bolestí a pevně zavřela oči. Jak začal Aro sát, bolelo to čím dál víc. Chytla se jeho košile a soustředila se na látku mezi prsty. Zatnula zuby. Hlavně nepanikařit. Odtáhl se.

Rána na krku pálila. Otevřela oči a viděla Jane, jak ji strnule pozoruje.

"Holka, kousej. Teď nebo nikdy," mrkla na ni. Jane se podívala na Ara a pak se sehnula a kousla Bellu do krku z druhé strany.

Bella zatnula zuby ještě pevněji a zavřela oči. Soustředila se na dýcháním nosem a stále v ruce žmoulala košili. Cítila, jak Jane saje a polyká. Někdo ji otevřel dlaň a přesunul jí ruku na něco, co byla asi Janina blůza. Uslyšela párání látky a potom ucítila ledové ruce na stehně, jak ji hýbají s celou nohou do strany. Říkala jsem žádné osahávání! blesklo ji hlavou, ale to ji už Aro kousl do vnitřní strany jejího stehna.

Sevřela Janinu blůzu ještě křečovitěji. Ale najednou ji ruku držely chladné prsty. Malé jako panenky. Přerývavě dýchala a před očima měla jiskry. Nemohla myslet už na nic jiného než na pálící krk. Teď už ji pálil z obou stran. Jane přestala pít a jed se Belle šířil nahoru i dolů. Slyšela, jak jí bije srdce. Cítila na hrudi čím dál větší horkost. Měla pocit, jako by její srdce bylo kus rozžhaveného kovu. Nemohla se nadechnout. Pálilo to čím dál víc. Strašně tlouklo a bála se byť jen pohnout. Bylo toho tolik. Třásla se. Celé její tělo se vařilo. Ať to přestane!

Rozkřičela se.