Žralok a žárlivost

2. kapitola

Rose byla v Johnově světě už dva měsíce. Vše šlo překvapivě hladce. Když se Mycroft ujistil, že nemá v plánu nikam mizet, sehnal jí doklady, a dokonce se jí snažil i přesvědčit, ať začne pro něj pracovat. Nebyla si úplně jistá, co by bylo náplní jejího zaměstnání, ale mělo to být něco mezi sekretářkou, expertkou na divné věci a chůvou. Poslala ho do háje. Ale od té doby nemohla najít žádnou práci. Ani jako servírka, ani jako prodavačka v obchodě. Nic. Vždycky ji z nějakého záhadného důvodu už nepotřebovali. I tak to brala s nadhledem. Vynalézavosti si cenila. A Mycroft měl očividně své způsoby, jak dosáhnout svého.

Při hledání informací toho našla spoustu, dokonce i konspirační blogy zasvěcené Doktorovi, který se i v tomhle světě tu a tam objevil. Ale dívat se na různé jeho tváře, hlavně na tu plešatou s ušima, nebylo vůbec lehké. Když ale zadala do vyhledávače Torchwood, spadl internet celému domu. A kromě popuzeného Sherlocka se musela vypořádat i s jeho bratrem, který jí velmi slušně a důrazně žádal, aby toho nechala. Něco ohledně spouštění alarmů. A taky říkal, že Baker Street má už tak kvůli Sherlockově internetové historii dost problémů. Vyhověla mu. Docela si rozuměli. Přepracovaní géniové pro ni měli překvapivě stále slabost a ona počítala s tím, že toho jednoho dne pořádně využije.

Zrovna odpovídala na inzeráty ohledně hlídání dětí, když někdo zaklepal.

"Dále?" zavolala a otočila se.

Zpoza dveří vykoukl John v pyžamu a pokoj naplnil zvuk dosud tlumených houslí. "Neruším?"

Usmála se na něj. "Jasně, že ne. Co potřebuješ?"

"Někde bych tady měl mít náhradní špunty do uší."

"Jasně, posluž si," mávla rukou. "Zase přemýšlí?"

"Jo," povzdychl si a otevřel šuplík u nočního stolku. "S D-Techem je na mrtvém bodě. Zase."

Soucitně sykla. "To mě mrzí. Ale ber to tak, že už brzo bude předělaný byt dole. Takže ti vrátím tvůj pokoj."

Usmál se a potlačil zívnutí. "Pořád ale u nás budeš vítaná."

"Neboj." Usmála se se špičkou jazyka mezi zuby. "Tak snadno se mě nezbavíte."

"O tom by se nám ani nesnilo. Na čem pracuješ?"

Pokrčila rameny. "Sháním si práci. Jako obvykle. Pak si budu asi chvilku číst, koukat na nějaké filmy, nemám moc náladu na spaní."

Zamračil se. "Měla bys spát."

Povzdychla si. "Já vím. Ale to je normální. Nespavostí jsem trpěla pokaždý, když jsem tahle paralelně cestovala. Většinou se to do půl roku spraví."

Strčil si špunty do kapsy. "Tak dobře. Kdybys ale potřebovala, můžu ti předepsat nějaké prášky."

"Budu si to pamatovat. V kolik ráno vstáváš?"

"V sedm."

Podívala se na hodiny, které ukazovaly půl třetí. "Hmm. Tak to ti nezávidím. A nechceš spát tady? Stejně jak se znám, tak usnu až ve dne. Aspoň tu postel někdo využije. A vyspíš se líp."

Toužebně se podíval na rovnou matraci a zakroužil rameny. "Asi ne, díky."

"Ale prosím tě." Mlaskla. "Nevyspaný doktor, to je neštěstí. Lehni si, slibuju, že tě nebudu rušit."

"Opravdu ti o nebude vadit?"

"Vůbec. Jen si lehni."

"Tak děkuju," vděčně se na ni usmál a sedl si na postel dál od ní.

"Za málo." Otočila se na židli zpátky k počítači. "Dobrou noc."

Slyšela, jak si lehá a přikrývá se. "Dobrou."

Vrátila se k práci. Našla inzerát, kde paní hledala někoho na zalévání kytek a hlídání kočky na týden. Rychle jí napsala e-mail, kde se představila jako vdova hledající náplň každodenního života, co si rozumí s kočkami, a nastavila odeslání na čtvrt na osm. Ať to nevypadá, že ponocuje.

John zlehka pochrupoval. Hodila po něm pohledem. Ležel na boku zády k ní. Potřásla hlavou. Chudák. Spánek si fakt zasloužil. Housle bylo pořád trochu slyšet ale teď už to nerušilo. Sherlock by se měl taky vyspat, i když toho nepřesvědčí.

Dala si do uší sluchátka a pustila si další epizodu Britského pečení, který v Peetově světě neměli, ale tady až na pár změněných detailů ano. Dokud to znovu neviděla, neuvědomovala si, jak moc jí tenhle pořad chyběl. Dala si nohu pod bradu a s chutí se do toho pustila. Po třech dílech si protáhla záda a po chvilce uvažování si lehla na volnou polovinu postele. Opřela se o pelest a s notebookem v klíně se dívala dál. Čas ubíhal rychle a než se nadála, bylo sedm nula pět.

"Johne?" zašeptala.

"Hmmm?"

"Už je sedm. Nechal sis budík dole. Měl bys vstát."

"Uhmmm...hmmm..."

Usmála se, odložila počítač a srovnala si župan. "Vážně, Johne. Vstávej. Dáš si snídani?"

Zívl a mátožně se posadil. "Prosím. A kafe," zaskřehotal.

Usmála se. "Jasně. Uvidíme se v kuchyni. A ne, že zase usneš," varovala ho.

Sešla do tiché kuchyně a dala vařit vodu. Zaslechla klapnutí dveří od koupelny a po chvilce i puštění sprchy. Z ledničky určené na jídlo vyndala suroviny a udělala míchaná vajíčka s tousty. Když Sherlockovi vysvětlila své argumenty, proti druhé ledničce ani nic nenamítal. Od té doby má své experimenty v té novější, moderní, kde může snáze kontrolovat teplotu i vlhkost jednotlivých oddílů.

Přelila Johnovi kafe a sobě heřmánkový čaj. Přišel, zrovna když mu připravovala sendvič k obědu.

Posadil se ke stolu s připravenou snídaní a vděčně se na ni usmál. "Děkuju moc, Rose."

"Za málo," usmála se a položila vedle nej připravený oběd i s termoskou. Byl cítit svěží kolínskou.

Sama si sedla naproti němu s čajem. Pozorovala ho, jak jí a potichu mu vyprávěla o tom, jak probíhá předělávka toho původně vlhkého sklepního bytu. Zeptala se ho, jestli čeká nějaké komplikace v práci a on se zavrtěním hlavy popsal jen rutinní prohlídky plné kašlajících lidí. Pak se zvedl, s úsměvem ji jednou rukou objal a poděkoval za jídlo, vzal si oběd a odešel na metro. Svižně po něm umyla talíř a dala ho odkapat. Začínala se cítit docela ospale.

Popadla svůj hrnek a vydala se zpátky do pokoje. Když procházela obývákem, zastavilo ji: "Pěkná idylka."

Otočila se a usmála se na Sherlocka sedícího v křesle. "Dobré ráno. Dáš si čaj nebo něco?"

Mrštně se zvedl, a i v pyžamu se mu podařilo vypadat jako někdo, s kým si není radno zahrávat. "Mladý, pohledný doktor. Není divu, že se ho snažíš zblbnout tou svou domáckostí. Koneckonců to máš už za pár, že? Bezdětná vdova. Přechod se blíží. Nový svět. Neztrácela jsi čas, to musím uznat."

Úsměv ji zmrzl na rtech. Jednou rukou si upravila župan a snažila se přijít a důvod, proč by ho neměla polít čajem. "Ještě něco, Sherlocku?"

Přišel až těsně k ní, takže byla nucená vyvrátit hlavu, aby na něj viděla. "Nech Johna být."

Zamračila se a zastrčila si pramen vlasů za ucho. "Co tím myslíš?"

Přejel ji pohledem jako odporného brouka. "Víš, jsi klasický případ inverzního poměru mezi velikostí úst a mozku. A tvůj talent hrát je stejný, jako talent Andersona cokoliv vyřešit."

Odkašlala si a vydala se zpět do pokoje. "Tohle nebudu poslouchat."

"Víš, že mám pravdu," řekl vítězoslavně.

Aniž by zastavila, houkla. "Ne, nemáš."

"Dokaž to."

Nad výzvou v jeho hlase zavrtěla hlavou. Tohle je marný. Je unavená a nemá cenu se s ním hádat.

"Už máš určitě i vymyšlená jména pro vaše děti, že?"

Zastavila se. Proč do toho musí šťourat? Zhluboka se nadechla. "Sherlocku, nech toho. Tohle nedává smysl."

"Tak jak to je? Nechceš se o tom bavit, protože mám pravdu."

Povzdychla si. Otočila se, pomalu ho obešla a sedla si do křesla. Složila si nohy pod sebe a zvedla obočí. "Nesedneš si?"

Ztuhle se posadil.

Kousla se do rtu, aby se neusmála. Byl to prostě prototyp ublíženého génia. Pozorovala ho. Přejížděla očima po jeho ještě neoholené tváři, pytlech pod očima, rozcuchaných vlasech i tmavě modrém pyžamu. Pak to udělala ještě několikrát a pokaždé se déle zastavila na jiném detailu. Dělala to hlavě pro efekt.

On celou dobu seděl a čekal.

Do ticha pronesla: "Víš, někdy zníš tak moc jako můj manžel, že nevím, jestli bych ti radši skočila kolem krku nebo po něm. Tamto by přesně řekl, kdyby byl naštvaný. Ale on by potom uznal svoji chybu a omluvil se."

Zamrkal. "Co to s tím má společného?"

Povzdechla si podepřela si bradu rukou. "Jste si tak podobní. Geniální. Starostliví. Arogantní. Vtipní. Cyničtí. Pohlední." Nad jeho zaraženým výrazem se usmála. Tuhle hru umí hrát taky. Je čas změnit směr konverzace. "Bylo by tak lehké to pustit a prostě se do tebe zamilovat. Ne moudré. Ne fér. Ale lehké. Ale neboj," pokračovala, když viděla, jak rychle přehodnocuje situaci. "To neudělám. Přátelství jsou stejně cenná. Ne-li lepší. Navíc," potutelně dodala, "by to ode mě nebylo hezké vůči Johnovi."

"A co teda on?" zeptal se nabroušeně.

Zamračila se. "Nerozumím otázce. Co s ním?"

"Co to mělo znamenat? Strávil u tebe noc. Ráno jsi mu udělala snídani. Co tím sleduješ?"

Povzdechla si. "Sherlocku... Skoro ve tři ráno přišel pro mě do pokoje pro náhradní špunty do uší, protože nemohl spát. Nabídla jsem mu, ať se v klidu, kvalitně a pohodlně vyspí na jeho vlastní posteli. Ráno jsem mu udělala snídani a připravila oběd, protože by se jinak zase odbyl." Když viděla, že jí stále nevěří, pokusila se mu to vysvětlit jinak: "Podívej, lidský organizmus potřebuje spánek a jídlo pro tvorbu energie. Když něco z toho chybí, zhoršuje se kvalita kognitivních funkcí. Zhoršuje se rozhodování, reakční doba, a tak dále. John je doktor. Měl by být v perfektní kondici, aby mohl zodpovědně odvádět svou práci. Je to můj přítel. A byla to maličkost, která mu zlepšila den. Proč bych se o to nepostarala?"

Narovnal se "Takže o něj nemáš zájem?"

Pokrčila rameny. "Neříkám, že tu nějaká malá šance není, ale vždycky jsem byla spíš na ty uběhané typy s cílem zachránit svět." Usmála se nad vzpomínkou. "A když se mnou potom na oslavu tančili, byl to příjemný bonus."

"Já netančím."

Zamrkala a vrátila se zpátky do přítomnosti. "To už jsem taky slyšela."

Naklonil se pevným hlasem řekl: "Rose, chci se vyjádřit jasně. Mezi námi dvěma nikdy nic nebude. Nepřitahuješ mě."

Odolala pokušení protočit oči v sloup. Bylo to pro něj důležité. Nebude to před ním znevažovat. Přikývla. "Vidíme to stejně. Proč jsi tak ochranářský ohledně Johna?"

Mávl rukou. "Je to můj přítel. Od toho kamarádi jsou."

Změřila si ho pohledem. "Ne, v tom bude něco víc. Doteď ti naše pošťuchování nevadilo."

"Doteď jsi mu nedělala snídani," okamžitě útočně vypálil.

"Ale dělala. A tobě taky. Odkud si myslíš, že se ty toasty, ovocné koktejly, vajíčka na tisíc způsobů i lívance berou?"

Zamračil se. "Nepřemýšlel jsem o tom."

Odfrkla si. "Nepovídej. Takže, co za tím je?"

Založil si ruce na hrudi a po chvíli ticha se zeptal: "Kdo je Mary, víš?"

"Johnova bývalá?"

Přikývl. "Dali se dohromady, když jsem byl... pryč. Něco mi na ní nesedělo, prověřil jsem si ji. Nebylo to snadné. Byla dobrá, ale ne dost. Jenže se už blížila jejich svatba. Měl jsem být Johnův svědek. Já..." Odmlčel se. Pak si odkašlal a pokračoval: "Dal jsem jí na výběr. Buď mu řekne pravdu ještě před svatbou ona, nebo to udělám já. Nechtěl jsem... Nezasloužil si, aby mu o tomhle lhala. Ale... přepočítal jsem se," připustil ztěžka.

"Přepočítal?"

Se zavřenýma očima přikývl. "Myslel jsem, že jí na něm záleží víc. Že ho skutečně miluje. Že by nebyla schopná ho takhle sobecky opustit." Rozhodil rukama. "Vždyť se na něj podívej! Kdo by to udělal?"

"A co ty a tvoje sebevražda?"

Stále ze zavřenýma očima se opřel. "To bylo něco jiného. Byl by v nebezpečí. Chránil jsem ho. Ale ona ho ohrožovala mnohem víc tím, že mu to neřekla. A on by jí odpustil a přijal. Vím to. Mohli být šťastní. I tak odešla. Jen jsem nechtěl, aby žil ve lži," skoro zašeptal.

"A Johnovi jsi to řekl?"

"Ne."

"Proč ne?"

Posměšně si odfrkl. "Nebuď hloupá! Jeho snoubenka ho opustila a je to moje vina. Nenáviděl by mě."

"To není pravda."

"Ale je," trval si na svém dál.

"Sherlocku," povzdychla si. "Copak si to nezaslouží vědět? Nezaslouží si John vědět, koho si chtěl vzít? A proč se najednou ten člověk sbalil a odešel? Nezaslouží si vědět, že si málem vzal zbabělce a lháře?"

"Já jsem taky zbabělec a lhář," polohlasně namítl.

Přikývla. "Každý jsme. Jde ale o to, proč lžeme, čeho se bojíme. Před čím couvneme. Jestli mu to neřekneš, v čem se budeš lišit od ní?"

"Nemůžu mu to říct," trval si na svém.

Povzdychla si, zvedla se, vzala ze stolku už skoro vychladlý hrnek a když kolem něj procházela, stiskla mu rameno. "Jdu spát. Taky to zkus, mozku to opravdu pomáhá."

Přikývl, ale ani se nehnul.

Znovu si povzdychla a zamířila ke schodům. Pak ji ještě něco napadlo: "Vážně si o něm myslíš tak málo?"

Žádná odpověď.

Zavrtěla hlavou a vrátila se do pokoje. Čas se prospat.

Lehla si do postele, přikryla se a usnula.

Probudilo ji uspěchané klepání na dveře. "Rose?!"

Zívla a posadila se. "Sherlocku? Pojď dál. Co je?"

Skoro až vběhl dovnitř. Na sobě měl kabát, přes krk přehozenou šálu a tvářil se natěšeně. "Rychle se obleč. Máme další výskyt."

"Cože?" vstala a přešla ke skříni. "Co že máme?"

"V D-Techu. Nová exploze. Nový výskyt. Johna vyzvedneme cestou."

"Nový výskyt? To myslíš jako člověka? Humanoida?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Ryby! Spousta ryb. Rychle, pospěš si!"

"Jasně. Co si mám vzít na sebe?"

Zarazil se. "Cože?!"

"Co si mám vzít na sebe? Budou tam detektivové? Policie? Vědci? Oblečení hraje roli v tom, jak mě případně přijmou. Nemám tvou reputaci."

Přikývl a přiložil si prsty ke rtům. "Samozřejmě." Přešel k otevřené skříni, u které stála i Rose a pohledem přejel visící blůzy, sukně i šaty. "Tmavě modrá blůza. Bez výstřihu. Sukně... ne. Kalhoty. Boty... lodičky. Ne. Nepraktické. Něco, v čem se můžeš rychle pohybovat. Tyhle. Kabát... Tenhle."

"A co svetr?"

"Svetr? Tenhle šedý. Vlasy do drdolu, make-up minimální ale vkusný. Brýle."

Přikývla a sáhla po deodorantu. "Dej mi patnáct minut."

"Patnáct?" zhrozil se.

"Bude to míň, když mě nebudeš rušit. Nebo si mám dát sprchu, a ještě si umýt vlasy?" Když viděla jeho výraz, spokojeně přikývla. "To jsem si myslela. Ale dala bych si kafe. Jestli nemáš, co na práci, můžeš mi ho udělat."

Okamžitě byl pryč. Usmála se a rychle se připravila. Nakonec to stihla za třináct minut. Sherlock už netrpělivě podupával nohou u dveří, v jedné ruce mobil a v druhé hrnek.

Zvedla obočí. "Hrnek? Nemáme nic praktického?"

Odlepil oči od mobilu, do kterého jednou rukou něco vyťukával. "Ber nebo nech být, taxi na nás už čeká."

S povzdechem si hrnek vzala, snesitelně teplou kávu upila a pak za sebou zamkla a vydala se ven. Jakmile si sedla do taxíku, ještě jednou se napila, aby omezila počet potenciálních skvrn.

"Víme o tom něco víc?"

"Kolísavé změny teploty okolo patnácté hodiny v oblasti dvou kilometrů od laboratoří. Krátký výpadek proudu v patnáct nula šest. Objevil se tam i žralok, kvůli kterému zpanikařili zaměstnanci. Tak se o tom dozvěděla policie."

"No teda. Co odchytová služba?"

"Už jsou na cestě společně s expertem na paryby z Mořského světa."

Přikývla a trochu upila. "To je dobrý kafe."

Zacukal mu koutek. "Nemusíš znít tak překvapeně. Jde jen o správný poměr zrn, vody, teploty a času."

"Mohl bys nám ho dělat častěji," podotkla a s úsměvem pokračovala: "Jsem si jistá, že i Johna by to potěšilo."

O něco víc se narovnal. "Uvidíme."

Kousla se do rtu a podívala se z okna, aby skryla rozšiřující se úsměv. On je taková citlivka.

Zastavili se u Johnovy ordinace. Drahý doktor už čekal na chodníku.

Sherlock se posunul doprostřed, aby mu uvolnil místo, a zasvětil ho do detailů "Mycroft volal, ať si dáme pozor a pospíšíme si. D-Tech zaujal třetí stranu."

Rose zvedla obočí. O tom slyšela poprvé. "Třetí stranu? Koho?"

Zakroutil hlavou. "Někoho z vlády. Víc nenapsal. Ale prý to bude zábava."

Povzdechla si. "Achjo. Ty vaše hry. Večeře u Holmesů musí být opravdu něco."

"Nic tak děsivého," uklidnil ji přes Sherlocka John. "Většinou se kvůli rodičům dost krotí. Ale je pravda, že jejich matka umí opravdu výborný koláč."

"Neříkej to před ní, nebo už nikdy nebudeš jíst nic jiného," varoval Sherlock.

John se zasmál. "Jasně. Necítíte tu někdo kávu?"

"Jop." Podala mu přes Sherlocka poloprázdný hrnek.

"Díky," vděčně se na ni usmál a spokojeně se nadechl voňavých výparů. Opatrně upil a překvapeně vzhlédl. "Ta je výborná! Máme novou směs?"

Sherlock protočil oči v sloup. "Poměr ingrediencí a správná příprava, Johne. Nic přelomového."

"Tos' vařil ty?" zeptal se udiveně. "Moment..." zarazil se. "Jak si ho donutila uvařit kafe?"

Sherlock si v malém prostoru teatrálně založil ruce na hrudi. "Nedělej z toho takovou vědu."

"Ne, to musím," trval na svém John. "Abych to mohl udělat taky. Pro takovou kávu udělám po ránu cokoliv."

Usmála se se špičkou jazyka mezi zuby. "Cokoliv?"

Znovu se napil a vážně přikývl. "Cokoliv."

"Slyšíš to Sherlocku?" zeptala se významně.

Sherlock se ošil. "Jistěže. Mám funkční sluchový aparát."

Dojeli k bráně komplexu D-Techu a Sherlockovo jméno jim zajistilo vjezd dovnitř. Zastavili u shluku policejních aut, sanitek a velkých dodávek Mořského světa a odchytové služby. Vystoupili z auta, řekli taxikáři, ať na ně počká a vydali se najít někoho, kdo tam tomu velí. Sherlock podal Johnovi jeho doktorskou brašnu a John Rose hrnek se zbytkem kávy.

Podařilo se jim najít detektiva, který se při zaslechnutí příjmení Holmes narovnal a rychle je osobně odvedl na místo činu. Vypadalo to tam jako... no, po výbuchu. Vybavení i stoly odhozené a rozmlácené a všechno naprosto promáčené. Voda kapala ze stropu i po stěnách, zem byla jedna velká louže a všude se povalovaly ryby, které už přestávaly poskakovat a lapat po dechu. Ze stropního větráku visely řasy a celá místnost byla cítit solí a rybinou. Uprostřed ležel na plátěných nosítkách žralok. Stála u něj žena, která vydávala pracovníkům odchytové služby i policistům rozkazy. Na její povel ho zvedli a opatrně ale svižně prošli kolem Rose a její skupinky z místnosti ven.

"Jak to s ním vypadá?" zeptal se jí Sherlock soucitně.

Povzdychla si a rukou v silné rukavici si upravila tašku na rameni. "Snad to přežije. Je v šoku a otřesená. Naštěstí mám v dodávce akvárium s proudem, tak se nám snad podaří omezit ztrátu kyslíku na minimum. Ale kdo ví, takový druh jsem nikdy neviděla." Podívala se jim přes rameno, kde se zrovna žralok mizel za rohem. "Omluvte mě, musím jít."

"Jistě, jistě," přikývl Sherlock a uvolnil jí cestu. Vešel do místnosti a začal zkoumat vybavení. Rose ho, stále s hrnkem, následovala. Na podlaze se válely promočené papíry a grafy. Opatrně si dřepla, a aniž by se jich dotkla, je přečetla. "Sherlocku?"

Spěšně přešel k ní. "Co máš?"

"Koukni se tady na to. Myslím, že vím, o co jim jde, ale potřebuji si nejdřív promluvit -"

"Jistě," přikývl a pohledem dál skenoval papíry všude kolem. "To by dávalo smysl. Detektive? Kde jsou ti, co tady pracovali?"

Detektiv ukázal palcem někam za sebe. "Za chvíli je převezeme, ale pan Holmes trval na tom, že si s nimi ještě promluvíte. Jsou v zasedačce."

"Veďte nás."

Detektiv je odvedl do místnosti, kde seděli tři velmi promočení muži. U jednoho z nich stál zdravotník a vázal mu ruku.

"Ven," zavelel Sherlock. "Musím se soustředit."

Zdravotník popuzeně vzhlédl. "Potřebují ošetřit."

"Johne."

John si povzdychl a spěšně přešel ke zdravotníkovi. Tiše mu něco řekl, ukázal průkaz a zdravotník přikývl, opatrně přidržel obvaz, aby si ho John mohl převzít, a odešel.

"Kdo vede tento výzkum?" zeptal se jich Sherlock.

"Já. Ale už jsem s policií mluvil. Nemám, co víc bych vám řekl," prohlásil unaveně muž ve středních letech silným přízvukem.

"Proč jste nezastavili výzkum po prvních nehodách?"

"Překalibrovali jsme nástroje. To stačilo."

Sherlock si odfrkl. "To jistě. Proč jste pokračovali i po té explozi a zhmotnění ženy ve vaší laboratoři?"

Teď se muž, kterého John pořád ošetřoval, nevesel zasmál. "Ale prosím vás. Ta zlodějka byla z konkurence a exploze ji zastihla nepřipravenou. Neměla nám strkat do výzkumu prsty."

"Chápu. Budeme potřebovat vidět vaše výpočty."

"Vyloučeno," zavrtěl hlavou jejich vedoucí. "Je to přísně tajné."

Rose si povzdechla a sedla si naproti němu a položila hrnek na stůl. "Podívejte. Snažíte se vyrobit funkční teleport, což by znamenalo neskutečný průlom ve světě technologií. Ale někde vám něco ujelo. Nepřenášíte nic na vzdálenost."

"A co dneska ten žralok?" sykl ošetřovaný. "To nefungovalo?"

Rose zvedla obočí. "Žralok, jehož živočišný druh je naprosto neznámý? Ale prosím vás. Před měsícem se ve vaší laboratoři objevila žena, která je už přes šest let mrtvá. A byla o dost starší, než by měla být. Vážně vám přijde, že váš teleport funguje?"

"Možná ještě musíme upravit pár výpočtů," připustil jejich vedoucí.

"Naznačujete, co si myslím, že naznačujete?" zeptal se třetí muž, který byl do té doby ticho.

"Jestli tím máte na myslí, že jste vytvořili díru ve stěně paralelních světů a ohrožujete existenci jich obou, jelikož se jejich šance na kolaps exponenciálně znásobuje po každém proniknutí? Ano," řekl Sherlock suše. "Proto musíme vidět vaše výpočty. Zničení světa byste na triku určitě mít nechtěli, že ne?"

Všichni tři zbledli. "Jak si tím můžete být tak jistí?" zeptal se jich vedoucí.

"Máme na to experta. Nuže?"

Vedoucí se zvedl. "Pojďte za mnou. Vše mám v počítači."

"Johne?"

John mávl rukou a dál se věnoval svému pacientovi. "Jasně, Sherlocku. Postarám se tady o to."

Rose se Sherlockem následovali vedoucího. Než se za nimi zavřely dveře, ještě zaslechli Johna: "Omlouvám se za šéfa. Když přijde na práci, dokáže být nesnesitelný."

Sherlockovi zacukaly koutky, ale pozornost věnoval vědci, který šel s nimi. "Doktor Dhawan, předpokládám."

"Ano, ano," přitakal doktor. "Kdo je váš expert?"

"To není důležité."

"A kdo jste tedy vy? Jak se jmenujete? A vaše asistentka?"

Sherlock mávl k Rose rukou. "Paní Tylerová. Já jsem Sherlock Holmes."

Rose se na něj usmála. "Těší mě."

Doktor Dhawan na ni kývl a zarazil se při pohledu na hrnek v její ruce. Pak ale zatřásl hlavou a odvedl je do své kanceláře. Zapnul počítač, zadal heslo a podíval se na Sherlocka. "Které výpočty chcete vidět? Jedná se o tajný výzkum, nemůžu vám ukázat všechno."

Sherlock zrovna zkoumal popsanou tabuli. "Ukažte mi, co si myslíte, že způsobuje nesrovnalosti v teleportaci."

Přikývl a chvíli v počítači hledal. "Myslíte," odkašlal si, "myslíte, že to opravdu hrozí? Kolaps vesmíru? Jistě, upozorňoval jsem na nestabilitu, ale... nepředpokládal jsem, že..."

Sherlock naprosto vážně přikývl. "Ano. Ne zrovna něco, za co stojí i velký grant, že?"

Rose na půl ucha poslouchala jejich konverzaci a nenápadně si prohlížela kancelář. Vedle tiskárny našla odložené dopisy s hlavičkou nějaké jiné společnosti. Pak na to samé logo narazila ještě na propisce a dalších dokumentech, některých i v koši. Propisku si nedbale chytla do samé ruky jako hrnek s kávou a postavila se vedle Sherlocka, který se díval vědci přes rameno do počítače.

Sherlockovi zazvonil mobil. Přiložil si ho k uchu, chvíli poslouchal, pak něco odsouhlasil a zavěsil.

"Doktore Dhawane, budeme muset jít." Podal mu vizitku. "Pokud na něco přijdete, nebo budete potřebovat pomoc, neváhejte nás kontaktovat."

Doktor si ji vzal a odhodlaně přikývl. "Spolehněte se."

Jakmile byli na chodbě, Rose se nadechla, aby se ho zeptala, co se děje. Než to ale stačila udělat, Sherlock řekl: "Je tu Torchwood. Přebírají vyšetřování."

Zamračila se a ukázala mu propisku. "Tohle logo měl ten doktor všude."

"Všiml jsem si." Vzal si tužku a pozorně si ji prohlédl. Pak ji strčil do kapsy. "Potřebuju se tu ještě prohlédnout. Zaměstnáš je? Udrž je v laboratoři nebo klidně i v zasedačce. Dvacet minut by mělo stačit."

"Jasně," souhlasila. "Víš, kde je najdu?"

"Měli by být na cestě k laboratoři."

"Dobře. Kdyby něco, volej. A počkej. Na!" Podala mu hrnek. "Ať se s ním nemusím tahat." Otočila se a vydala se k laboratořím. Přiměla se uvolnit zatnuté pěsti a pomalu vydechla. Byla nervózní ale s takovými organizacemi jednala většinu svého života. Jestli je má zaměstnat, tak nejlepší cestou bude výměna administrativních keců. Kdo je kdo. Proč tam jsou. Co se dělo. Pořád dokola. A zároveň ze sebe pokud možno neudělat pokusného králíka. Musí být opatrná. Jestli je to drsněji vedená organizace, můžou ji nechat zmizet v momentě, kdy se dozvědí, že je z paralelního vesmíru. Ale snad by se o to Mycroft postaral.

U dveří laboratoře se zastavila. Uprostřed místnosti stál detektiv a něco rozpačitě vysvětloval brunetě s mezerou mezi zuby, zatímco tmavovlasý muž v dlouhém kabátě dřepěl zády k Rose a zkoumal něco na podlaze. Ta žena jí někoho připomínala. Ale klidně ji mohla v předešlých světech potkat u kadeřníka nebo vidět v televizi.

Opřela se o rám dveří a rozhodla se se zdržováním počkat. Prozatím měli vlastní práci.

Muž v kabátě řekl: Gwen, podívej se na to."

Bruneta se svému kolegovi naklonila přes rameno a jednou rukou se o něj opřela.

Pročítali ty samé papíry, kterých si před tím všimla Rose.

"Detektive, s kým si můžeme promluvit o prováděných výzkumech?" Zvedl se ten muž a zářivě se usmál.

Rose zapomněla dýchat. Tu bradu, ten úsměv i ďolíčky ve tvářích moc dobře znala. Upřeně se podívala nahoru a rozmrkala slzy, které se jí navalily do očí. Zhluboka se nadechla a pomalu potichu vypustila vzduch. To zvládne.

Zdržovat.

Detektiv mezitím přikývl a zamířil s ním ke dveřím. Když se Rose neuhnula, zaraženě zastavil. Jack se na ni zvědavě podíval.

"Dobrý den," usmála se na Jacka. "Šéf řekl, že vám mám být k dispozici."

Usmál se, mrkl na ni a nabídl ji ruku. "Kapitán Jack Harkness, moc mě těší."

Přijala ji a usmála se zpátky. "I mě velmi těší." Stála tam a pořád ho držela za ruku. Snažila se usmívat mile a ne jako blázen, a doufala, že to si prostě jen budou myslet, že nešikovně flirtuje.

Gwen za Jackem si odkašlala a Rose ho jakoby provinile pustila. "Mohu vás ještě požádat o nějakou identifikaci? Poslední dobou se tu toulá spousta lidí."

"Samozřejmě," šibalsky se usmál a sáhl do kabátu pro průkaz. Otevřel pouzdro a podal jí ho se slovy: "Identifikace Torchwoodu a oprávnění k převzetí případu řádnou autoritou."

Vzala si to od něj a nechtěně se trochu uchechtla. Na jedné straně byl skutečně průkaz Torchwoodu. Na té druhé ovšem... "Kapitáne Harknessi, jsem si jistá, že na," znovu si přečetla dané informace, "že na někoho vysokého 183 cm s váhou 81 kg, narozeného v rybách a se slabostí pro tequillu a hypervodku máte jistě vysoké šance najít někoho, s kým můžete okořenit spokojený a dlouhodobý vztah, já bych ale předtím dala přednost tanci. Nebo aspoň skleničce." Podala mu průkaz zpátky. "Soustřeďte se, až příště někomu budete ukazovat psychopapír." Připadalo jí, jako by to bylo včera, co měli podobnou konverzaci.

Zasmál se a naklonil hlavu, když ho četl. "Podle tohoto jste královskou chůvou a každý čtvrtek hrajete bridž s premiérem."

Usmála se špičkou jazyka mezi zuby. "Jestli to říká psychopapír..."

Se smíchem zatřásl hlavou a schoval průkaz. "Neznáme se náhodou?"

Pokrčila rameny a ignorovala svíravý pocit v žaludku. "Těžko říct. Znám vás a vaši reputaci ale nedivila bych se, kdybyste neměl ponětí, kdo jsem já."

"Paní Tylerová přišla s panem Holmesem," řekl nápomocně detektiv.

Rose obrátila oči v sloup. "Děkuji, detektive."

Jackovi se rozšířili oči překvapením. "Tylerová? Nejste příbuzná s... Počkat..." zarazil se a pořádně si jí prohlédl. "Rose?! Jsi to ty?!"

Usmála se. "Ahoj Jacku."

Zasmál se, popadl ji do náruče a zatočil se s ní. "Rose! Ty žiješ! Tak rád tě vidím!"

Objala ho zpátky a silně stiskla záda ve voňavém kabátě.

Jack ji chytil za ruce a pořádně se na ni podíval. "Vypadáš úžasně. Vůbec ses nezměnila!"

Zvedla obočí. "Jacku, už mi dávno není dvacet. Vím, jak vypadám."

"A detektiv říkal paní?" Chytil ji za ruku a podíval se na prstýnek. "Kdo je ten šťastlivec? Nebo šťastlivka?"

Smutně se usmála. "Manžel už zemřel. Ale s tím šťastlivcem by souhlasil."

Zvážněl a palcem jí přejel po hřbetu ruky. "Bože, Rose, to je mi líto."

Pokrčila rameny. "Co se dá dělat."

Gwen vedle Jacka si významně odkašlala.

"Ach, promiň Gwen. Tohle je Rose, moje dobrá kamarádka, a Rose, to je Gwen, kamarádka a kolegyně."

Rose se na ni usmála. "Těší mě. Jak se vám s Jackem pracuje?"

"Bylo by to snazší, kdyby neflirtoval se vším, co se hýbe," zavtipkovala a dobrosrdečně dloubla Jacka loktem do boku.

Zasmála se. "Někdy to ale může být užitečné. Například, když..." odmlčela se a kousla se do jazyka. "Promiňte, ale... Jacku, mohla bych s tebou mluvit v soukromí?"

Zamračil se, ale přikývl. Přešli na druhou stranu místnosti. "Rose, co se děje? Jak to, že jsi tu?"

"Jacku, pověz mi, co všechno o mě víš."

Mezi obočím se mu udělala rýha. "Potkali jsme se v Londýně. Cestovali jsme s Doktorem. Na televizní stanici jsi zemřela. Převezli jsme tvoje tělo Jackie a společně tě pohřbili tady v Londýně. Ale teď jsi tu a starší. Jak?" Zbledl. "Nepohřbili jsme tě zaživa, že ne?"

Zavrtěla hlavou. "Ne, neboj Nic tak traumatického. Ale, Jacku," povzdychla si a položila mu ruku na předloktí. "Ta Rose skutečně zemřela. Já nejsem ona."

O krok ustoupil a sáhl po zbrani. "Co tím myslíš?"

Přiměla se zůstat na místě a tiše vysvětlovala: "Jsem Rose, ale ne ta tvoje. Na televizní stanici jsem přežila a dál cestovala z Doktorem. Paralelní vesmíry, Jacku. Nejsem z tohohle, ale kvůli nehodě jsem tu uvízla."

Namířil na ni zbraň. "Dokaž to."

"Zeptej se mě na něco. Nevím, jestli to bylo i v mém vesmíru stejně, ale je tu velká šance."

"Jak přesně jsme se poznali?"

"Visela jsem na barážovém balónu. Spadla jsem a ty jsi mě chytil. Ošetřils mi pomocí nanobotů ruce, a pak jsme tancovali během náletu na neviditelné lodi před Big Benem. Chtěl jsi mi prodat bezcenné zboží a nechat na to spadnout bombu dřív, než na to přijdu."

Sklonil zbraň. "Tancovali?"

Přikývla. "A pili šampaňské. A taky jsi nás zachránil. A my pak tebe."

"Před čím?"

"Před lidmi hledající svou mámu v plynových maskách a před bombou."

Schoval zbraň zpátky do pouzdra. "Jsi to ty. Detaily jsou jiné ale jsi to ty."

"Ano jsem," řekla zbytečně.

"Takže jsi na živu. I když Rose, kterou jsem znal je pořád mrtvá."

"Přesně tak."

"A televizní věž se stala? Jak jsi přežila?"

"Stala," přikývla. "Doktor mě poslal pryč, ale mě se povedlo vrátit. Mám to celé rozmazané, ale řekl mi, co se stalo. Nahlédla jsem do časového víru a změnila několik událostí. Zničila dáleky. Zachránila lidstvo." Pousmála se. "Klasika."

"Ale jak," polkl. "Jak jsi to přežila? Naše Rose..." vydechl a nadechl se. "Naši Rose to zničilo. Spálilo ji to. Než jsme se k tobě... k ní dostali, byla mrtvá. Doktor si to neodpustil. Zachránila nás, ale mi ji zachránit nemohli."

Zamračila se. "Co myslíš tím, než jste se k ní dostali?"

"Zavřela se v Tardis. Ani Doktor se k ní nedostal, dokud nebylo pozdě."

"Takže nezregeneroval?" zeptala se ho.

Zavrtěl hlavou. "Tehdy ne. To až o něco později. S Martou nás to dost překvapilo."

Polkla. "Jak pak vypadal?"

"Vysoký, hubený, tmavé vlasy. Smysl pro humor. Měl rád tenisky a nosil oblek."

Objala se. "Takže to samé. A co ty?"

Zvedl obočí. "Co já?"

Povzdechla si. "Co ty? Jak jsi na tom s... s uzdravováním?"

Nonšalantně pokrčil rameny a široce se usmál. "Jen tak mě něco neskolí. Mám tuhý kořínek."

Usmála se. "Aspoň, že tak."

"Jacku?" zavolala na něj Gwen ode dveří.

"Jasně, už jdeme. Jdeš s námi, ne?" zeptal se Rose.

"To bych si nenechala ujít. Kam jdeme?"

"Promluvit si s vědci. Musíme zjistit, co přesně tady vyvádějí."

Pokývala hlavou a následovala Gwen i detektiva. "To musíte." Byla ráda, že ji nechají jít s nimi, i když jí o to zdržování už tolik nejde. Vždyť, je to Jack. Ale ne její Jack...

Podezřívavě si ji změřil. "Ty už to víš?"

Snažila se tvářit jakoby nic. "Něco málo jo. Ale nechám tě si vytvořit vlastní závěry."

"Ale Rose," objal ji kolem ramen, zatímco šli dál. "Přece bys mě nenechala na holičkách! Na co jsi přišla?"

Uličnicky se na něj usmála a zase si připadala, jako by jí bylo dvacet. "Neřeknu. Zjisti si to nejdřív sám. Nemůžu přece za tebe dělat tvoji práci."

"Nedělala bys za mě moji práci, pouze bys ji urychlila!"

Dloubla ho do žeber, ale jeho ruku si kolem ramen nechala. "Promluv si s vědci. Potom uvidíme."

Nespokojeně něco zamručel ale to už vcházeli do zasedačky. Sherlock stál u okna s mobilem v ruce a John znuděně seděl se zapáleně se bavícími vědci u stolu.

Jack od Rose odstoupil a přišel ke stolu. "Zdravím, jsem kapitán Jack Harkness a se svým týmem přebíráme váš případ. Mohli byste nám zodpovědět pár otázek?"

John překvapeně vzhlédl a když si všiml, že Jack se dívá přímo na něj, zvedl obranně ruce. "Já nejsem vědec. Já jsem doktor."

"Těší mě," usmál se na něj Jack a podal mu ruku. "Jsem Jack."

John ji přijal a pročistil si hrdlo. "John Watson. Taky mě těší." Na krku mu vyskákaly červené fleky.

"My jsme už stejně hotovi," obrátil na sebe pozornost všech Sherlock. Když přešel k Johnovi, dal mu ruku na rameno a přejel Jacka pohledem. "Pane Harknessi, hodně štěstí."

John se rychle rozloučil a šel za Sherlockem ke dveřím. Než se k nim Rose přidala, řekla Jackovi: "Zůstávám v Londýně. Ozvi se, kdybys chtěl na drink nebo tak."

Spěšně k ní přešel a objal ji. Do ucha jí zašeptal: "Najdu si tě. Nikam nezmiz."

Naposledy ho pevně stiskla a pak pospíchala za Sherlockem a Johnem. Sherlock si to rázoval svými dlouhými kroky a ona je dohnala až těsně u taxíku.

"Řekl jsem, zdržet, ne sbalit," podotkl Sherlock, zatímco nastupovali.

Pokrčila rameny. "Zafungovalo to, ne? Na co jsi přišel?"

"Kapitán Jack Harkness by flirtoval i s koštětem, kdyby u něj měl šanci. Maximálně jednorázovka. Nedělej si velké naděje."

Ignorovala ho. "Přišels na něco ohledně případu?"

"Mám stopu."

Povzdechla si. Z něho už nic nedostane. Naklonila se přes Sherlocka, aby viděla na Johna. "A co ty, Johne?"

Zavrtěl hlavou. "Nic. Jeden se rozvádí a všichni celou dobu řešili, co se stalo jiného, že najednou ta simulace takhle fungovala. Na nic nepřišli. Když se to stalo, tak zrovna balili vybavení a chystali se jít domů. Skoro jako by nad tím neměli kontrolu."

Povzdechla si a poplácala Sherlocka po noze. "Však Sherlock na to přijde."

"Možná by ses mohla zeptat kapitána," utrousil génius.

Zvedla obočí a založila si ruce na hrudi. "Dobře."

"Krom toho, že tvá menopauza ještě neproběhla, bych vzhledem k jeho promiskuitě doporučil řádnou ochranu i s ohledem na venerické nemoci."

"Sherlocku!" okřikl ho John.

Rose přimhouřila oči. Ta jeho žárlivost už jí pěkně lezla na nervy. "Co prosím? To je dneska podruhé, co zmiňuješ můj sexuální život a přechod taky! Co kdyby sis vyřešil nejdřív sebe?"

"Sherlocku, je to pravda? O hranicích jsme mluvili, když se Rose přistěhovala!" frustrovaně zaúpěl John.

Najednou toho měla Rose dost. Byla unavená a už vůbec neměla chuť řešit Sherlockův opakovaný nedostatek taktu. "Johne, to je jedno. Zastavte mi, prosím," řekla řidičovi.

Skoro hned zastavili na kraji ulice.

"Rose, počkej!" snažil se ji zastavit John.

"Ne, Johne," zavrtěla hlavou a otevřela dveře. "Teď na to opravdu nemám. Vyřešte si to mezi sebou, nebo ne. Je mi to fuk. Ale dneska už mám jeho jedovatých poznámek dost." Zaklapla dveře a vydala se rovně podél obchodů.

Po chvilce se auto rozjelo a zmizelo v dálce. Povzdychla si. Už v tu chvíli litovala, že se neudržela a vyjela po nich, ale dnešek byl pro ni fakt náročný. Asi po dvaceti minutách už byla docela promrzlá, a tak zalezla do jedné roztomilé čajovny. Sedla si do koutku za velkou kytkou a u mile vypadající servírky si objednala kořeněný čaj a sendviče. Zatímco čekala na čaj, rozhlédla se po provoněné místnosti. Jakmile objevila knihovničku, zašla k ní a prohlížela si tituly. Sáhla po jedné sbírce básní a ze zvědavosti ji otevřela. Vypadalo to zajímavě, a tak si ji vzala s sebou zpátky ke stolku.

V půlce třetí básně jí přinesli čaj se sendviči a ona s úsměvem poděkovala. Sundala si boty, složila pod sebe jednu nohu a pohodlněji se opřela. Na moment zavřela oči. Chyběl jí její Donn. Ani ne tak Doktor, jako Donn. Muž, kterého si vzala a který tu pro ni byl jako partner. Bez dobrodružství. Prostě jen tak. Po tváři ji stekla slza a ona si ji setřela z čelisti. Jack byl dneska skutečným překvapením ale byla ze srdce ráda, že byl na živu. A jestli to dobře pochopila... Její kopie z tohoto světa zemřela kvůli časovému víru, když všechny zachraňovala. Rose ztratila svého Doktora regenerací, ale hned získala nového. I když jí trvalo si na něj zvyknout. A pak ho několikrát ztratila. Ale nakonec přeci jen měla Donna. I když nemohli mít děti a Donnův organismus naprosto zkolaboval, nelitovala toho. Ale místní Doktor ztratil Rose dřív, než se mezi nimi něco mohlo stát. Tedy nejspíš.

Ze vzpomínání ji vytrhlo zazvonění telefonu. Popotáhla a utřela si tváře i nos do ubrousku. Při pohledu na jméno volajícího se zhluboka nadechla. "Ahoj Mycrofte," její hlas zněl jasně a ani trochu ubrečeně. To byla dobrá zpráva.

"Rose, rád tě slyším. Jak se máš?"

"Dobře, děkuju. Jak se máš ty?"

"Taky dobře." Skoro slyšela, že se zdvořile usmívá. "Dneska si na Torchwood udělala dojem."

"Opravdu?"

"Myslím, že tě chce Jack Harkness přibrat do týmu. Ptal se na tvůj kontakt."

Pousmála se. "Nejsem si jistá, jestli mu jde zrovna o tým."

"Každopádně bych tě ale chtěl upozornit, že já ti práci nabízel jako první."

"Neboj, nezapomněla jsem. Dal jsi mu na mě kontakt?"

"Ne," povzdechl si. "Chtěl jsem to nejdřív zkonzultovat s tebou. Nebo ti můžu dát jeho číslo."

"Buď tak hodný," poprosila ho. "Mycrofte?"

"Ano, Rose?"

"Co přesně by práce s tebou obsahovala?" zeptala se ledabyle.

Úplně ho viděla, jak zvedá obočí. "Uvažuješ o tom?"

Sklonila pohled ke sbírce básní. "Ano, Mycrofte, uvažuju."

"Co kdybychom to probrali osobně? Bylo by to bezpečnější."

"Ale jistě. Pošli pro mě zítra odpoledne auto, ano?"

"Jistě. Zařídím si pro tebe volné okno."

"Skvěle. Až budeš vědět přesný čas, dej mi prosím vědět. Potřeboval jsi ještě něco?" zeptala se ho a nalila si do šálku trochu čaje.

"Ne, to je všechno. Uvidíme se zítra."

"Uvidíme se. Ahoj."

"Ahoj. A Rose?" zeptal se ještě.

"Ano?"

"Ví o tom Sherlock?"

Mimoděk zvedla obočí a trochu vzdorovitě se zeptala. "Co myslíš?"

Chvíli byl ticho. "Chápu. Tak zatím, Rose."

"Zatím," rozloučila se a zavěsila. Téměř okamžitě jí přišla zpráva s číslem na Jacka.

Rychle naťukala krátký vzkaz: Vážně si mě hledáš přes šéfa? :D

Po chvilce rozmýšlení to podepsala velkým R. Z toho by si to snad měl domyslet.

Položila mobil vedle talíře sendvičů a zase si vzala sbírku básní. Po chvilce čtení, ukusování sendvičů a upíjení čaje jí zavibroval mobil.

Zvedla ho a přečetla si novou zprávu.

Fungovalo to, ne? ;P

A hned potom přišla další: Máš teď někdy čas? Chtěla by ses sejít než odjedu?

Jasně. Odjíždíš? Kam?

Cardiffe. Kdy máš čas?

Třeba hned. Nebo večer.

Perfektní. Kde tě můžu vyzvednout?

Zvedla čajový lístek a vyfotila název podniku. Fotku mu hned poslala.

Jsem na cestě, nikam nezmiz :D

Už se těším :D

A skutečně to tak myslela. Těšila se na něj. Byl skvělým přítelem a mít někoho, kdo ji aspoň trochu pochopí... Objala se. Potřebovala to. Známou tvář.

Pokračovala ve čtení sbírky a popíjela čaj.

"Něco zajímavého?" Ozvalo se nad ní o půl hodiny později a ona s úsměvem vzhlédla a ukázala mu obal.

Zvedl obočí a přisedl si. "To neznám. Můžu?" ukázal na zbývající dva sendviče.

Přikývla a sama si nalila ještě trochu čaje. "Jak to šlo?"

Pokrčil rameny. "Moc se jim nechtělo to všechno zopakovat. Ale snad jsme z nich dostali, co jsme potřebovali."

"A proč jedeš do Cardiffu?"

Polkl kousek okurkového sendviče. "Máme tam základnu. Ta Londýnská je teď vzhůru nohama, tak nás sem poslali."

"Tak to jo. Cardiff, tam je ten zlom, že?"

"Bylas tam?"

Přikývla. "S Doktorem. Potkali jsme Dickense. Byli tam duchové, co se stěhovali do mrtvých těl a chtěli zabít celé lidstvo a nastěhovat se do něj. Aspoň myslím. Samozřejmě to nebyli duchové ale jiná rasa, ale efekt byl stejný."

Usmál se. "To zní zajímavě. Teď tam žádné duchy nemáme, ale každou chvíli se tam objeví někdo, kdo tam nemá co dělat. Kdyby se ti stýskalo po dobrodružství, můžeš k nám kdykoliv přijet."

"Nejsem si jistá, jak moc bych vám k něčemu byla," podotkla pochybovačně a upila z šálku.

"Mycroft Holmes mě málem zastřelil na dálku, když jsem se na tebe zeptal. To mluví o opaku."

Ušklíbla se. "Dám ti radu, nesnaž se pochopit Holmese, akorát tě z toho rozbolí hlava."

Zvedl obočí. "Cítím z toho zajímavou historku."

Nakrčila nos. "Ani moc ne."

Jack to se zavrtěním hlavy nechal být. "A jak se tu držíš? Nový svět... Jak dlouho tu vlastně jsi?"

"Dva měsíce. Objevila jsem se v D-Techu během jedné z explozí. Zatím bydlím u Sherlocka s Johnem, ale brzo se budu stěhovat do vlastního."

"Bydlet s těma dvěma musí být zážitek. Sherlock je dost žárlivý, že?"

Odfrkla si a dramaticky si promnula spánky. "Povídej mi o tom. Někdy mě z něj asi klepne."

"To bude asi rodinná vlastnost. Ale Rose..." chytil ji za ruku. "Kdybys někdy něco potřebovala, neváhej a napiš mi, ano? Sice jsme jiní než naše původní já, ale pořád jsi má kamarádka. A zachránila jsi mi život."

Zamrkala, aby rozehnala slzy v očích. Rychle ho objala. "Děkuju Jacku. To samý platí i pro tebe, jo?"

Objal ji zpátky. "Jasně, Rose."

Odtáhla se a uslzeně se usmála. "A teď mi řekni, jak jsi na tom se s tím svým spokojeným vztahem?"

"Jmenuje se Ianto. A je skvělý. Jsme spolu oficiálně už přes rok. A co ti budu povídat, sex je prostě fantastický," svěřil se nadšeně.

Zasmála se. A pořádně od srdce. "Tak to jsem ráda."

Jeho výraz zněžněl. "A co ty, Rose? Jak to teď máš?"

Povzdechla si. "Nechala jsem svůj život za sebou. Ale to už dřív, než jsem se dostala sem. Když Donn umřel, ponořila jsem se do práce. Kromě kočky a každotýdenních večeří s rodiči jsem neměla žádné závazky. Jo a kocoura jsme pojmenovali po tobě," svěřila se. "Když se stala ta nehoda a já se musela rozhodnout, jestli evakuovat celou budovu a zabránit masivní explozi tím, že budu držet jednu pitomou páku v epicentru mnohem menšího výbuchu..." pokrčila rameny. "Udělala jsem to."

"Kruci, to je drsný. Ale ty jsi vždycky byla odvážná a obětavá," řekl naprosto vážně. "A Donn, to byl tvůj muž? Jak jste se poznali?"

"Doktor nás dal do kupy."

Nevěřícně se na ni podíval. "Vážně?"

"Jo. Kdybych ho teď viděla, tedy toho svého," dodala, "tak mu asi zakroutím koulema. Idiot."

"Asi ti nerozumím," řekl Jack pomalu.

"Abych to řekla ve zkratce. Nechal mě v paralelním světě se svou lidskou kopií s vědomím, že už mě nikdy neuvidí, protože jakákoliv cesta může zkolabovat světy. A přestože byl Donn úžasný, jeho tělo nebylo plně funkční a umřel dřív, než jsme všichni čekali."

"Sakra. Takže otázka, jestli máš v plánu kontaktovat zdejšího Doktora, asi padá, že?"

Povzdychla si. "Jacku, podívej se na mě. Nejsem tou samou Rose. Jsem minimálně o šestnáct let starší. Vždyť bych s ním ani neudržela krok. Nebudu to zbytečně komplikovat. Jestli to má být, tak se potkáme. Tardis to umí zařídit. Ale nechci ho hledat nebo tady na něj čekat jak uleželý sýr. Tím jsem si už prošla."

"Dobře. Můžu pro tebe teď něco udělat?"

"Chceš se opít?"

Zvedl jedno obočí. "Rose Tylerová, máte snad se mnou vedlejší úmysly?"

Pousmála se. "Možná."

"Paráda." S tlesknutím se zvedl. "Jdeme na to!"

Ve dvě hodiny ráno pro ni schody do bytu byly naprosto nezdolatelné. Jack si ji s povzdychem přehodil přes rameno a ona s tichým hihňáním šťouchala do jeho zadku, který měla vzhůru nohama.

"Rose" zašeptal naléhavě, ale bylo slyšet, že se usmívá. "Nech toho."

"Nejsi snad lechtivý?" zeptala se ho.

"Na zadku určitě ne."

Rose se o něj s heknutím opřela a podívala se na schodiště pod sebou. "Musíš být potichu. Ať nevzbudíme paní Hudsonovou," napomenula ho.

Tlumeně se zasmál a trochu si ji nadhodil. Rose slyšela, jak otevírá dveře. "Možná bys měla začít taky šeptat."

"Dobře," zašeptala spiklenecky. "Jacku?"

"Hmm?"

"Přespíš tu? Udělejme si přespávačku!"

Povzdychl si a znovu si ji nadhodil. "To nevím, jestli je dobrý nápad. Kudy k tobě do pokoje?"

Mávla široce rukou. "Po schodech nahoru."

"Zase schody?"

"Jo! Prosííím! Zavolám Iantovi a zeptám se ho, jestli můžeš!"

"To nemusíš."

"Ale jo. Co je to za zvuk?" Znělo to jako vrzání a sténání.

Jack se uchechtl. "Myslím, že tví spolubydlící."

Do zorného pole se jí dostala bílá košile válející se na podlaze. Hvízdla a zasmála se. "Tomu říkám překvápko." To už držela mobil ukořistěný z kapsy Jackova kabátu a vytočila Iantovo číslo. "Haló?"

"Jacku? Co se děje?" ozvalo se rozespale.

"Tady Rose," snažila se znít střízlivě. "Může u mě, prosím, Jack dneska přespat?"

Jack zaklel. "Dej mi to!"

"Ne!" vykřikla Rose a jednou rukou mu bránila vzít mobil, zatímco mu stále visela na rameni. "Promiň Ianto, to Jack. Nechce mě nechat s tebou mluvit. Tak může tu prosím přespat? Chybí mi přespávačky! Uděláme si masku, budeme si pouštět starý vykopávky a lakovat si nehty! Prosííím!" škemrala.

Ianto zafuněl. "Můžu mluvit s Jackem, prosím?"

"Jasně! Jacku, Ianto tě chce!" Konečně mu dala mobil a vypískla, když ji nadhodil o něco silněji. Podlaha se pod ní zase začala hýbat, jak se vydal k jejímu pokoji. Se zaujetím ho zase začala dloubat do pohybujících se půlek.

To ji zaměstnalo natolik, že si ani nevšimla, když se dostali do jejího pokoje, dokud jí Jack nehodil na postel. Okamžitě si sedla a na matraci poskočila. "Tak co? Můžeš?"

Jack si už sundával kabát. "Když jsem mu vysvětlil, jak moc seš zlitá pod obraz, souhlasil."

Zatleskala. "Skvěle. Převleču se do pyžama a připravím laky. Ale nekoukej!" zvedla varovně prst.

Protočil oči, ale otočil se k ní zády. "Můžeš mi půjčit něco na sebe?"

"Najdi si něco ve skříni před sebou." Popadla pyžamo, sedla si k němu na posteli zády a rychle se převlékla. Slyšela šustění oblečení a když ji Jack vyzval, otočila se. Při pohledu na něj obdivně hvízdla. "Květy ti sluší, měl bys je nosit častěji."

"Děkuju." V upnutém květovaném tričku a volných šortkách na cvičení si sedl naproti ní. "Máš ty laky?"

"Jo." Zívla a vyskočila na nohy. Popadla velkou taštičku a hodila mu ji. "Vyber si, jaké se ti líbí." Když se přehraboval mezi různobarevnými lahvičkami, odlíčila se.

"Tahle není špatná," ukázal jí ocelově modrý lak.

"Jo," souhlasila. "Ten je dobrý. Bude se ti hodit ke kabátu." Popadla pilník a vzala si jednu jeho ruku. "Jen počkej, jakej budeš fešák."

"Ráno ale budu muset brzo jet zpátky do Cardiffu, jo? Takže zase ne moc velký ponocování," varoval ji.

"Tak dobře," souhlasila. "Můžem jít spát hned, jak to dodělám. Jen si dej pozor, ať si ho nerozmažeš o přikrývky. Ale nezmiz mi jen tak ráno, jo?"

"To tě mám vzbudit?"

Se špičkou jazyka mezi zuby přikývla a soustředěně natřela první nehet. "Až budeš odcházet, zkus do mě kopnout. Ráda bych se rozloučila."

Zatřásl hlavou. "Máš zvláštní představy o buzení. Ale dobře."

Děkovně se na něj usmála a vrhla se na další nehet. Bylo fajn ho mít zpátky v životě. A že se jí pomalu zase začínal dávat do kupy. Dokonce to i vypadalo, že i John se Sherlockem se konečně k něčemu rozhoupali. Pousmála se a opatrně otřela štěteček. Možná už bude Sherlock snesitelnější. Nebo taky ne.